Možná první kluk?

Ahojky holky:-) vlastně vůbec nevím proč jsem něco píšu. Možná proto, že tu chybí příběh nějakýho kluka, možná abych aspoň na chvíli utekl před tím co mě trápí. Možná toho budu litovat, jako už spousty věcí. Všechno začalo přestupem na střední školu. Vždycky jsem s obdivem pokukoval po barevných dresech kluků v sedle kola, co za každého počasí roztáčí převody svého nablýskaného miláčka. A když už jsem vstupoval do světa starších (sš), byl ten praví čas pořídit si závodní kolo a něco na něm dokázat. Z počátku šlo všechno skvěle. Ale jen do té doby, než jsem se rozhodl shodit pár kil, abych mohl v kopcích soupeřům ujíždět ještě více než doposud. Jenomže z pár kilogramů se jich nakonec stalo trošku víc. Asi nemá cenu se rozepisovat o tom, jak zrcadlo klame, jak celej den strávíte na váze, jak každou kalorii musíte spálit pohybem, jak se vaši přátelé pomalinku ztrácejí, jak ???, prostě deprese ovládne všechno ve vašem životě. Tahle deprese se jmenuje anorexie. Ano, právě ona mě dostala do nemocnice s váhou 48,5kg při výšce 180cm. Postupem času se z téhle deprese vyklubala její sestřička bulimie, která nežila dlouho a předala štafetu dál už jen přejídání bez zvracení. Tohle posunulo moji podváhu na téměř nadváhu. Po čtyřletém boji s ppp můžu říct, že problémy s jídlem mám téměř zvládnuté, aspoň dočasně jsem se smířil s váhou 77kg. Jenomže ppp poškodila mnohem, mnohem víc věcí než jen moje stravovací návyky. Zničila chrupavku v kolenech, tak, že už nikdy pořádně na kole jezdit nemůžu. Odnesla všechny přátele, zmrazila city k druhým lidem a především v mé hlavě nechala místo pro deprese z čehokoliv. Za pár dní mám nastoupit na vysokou školu. Je mě sladkých devatenáct, měl bych si tedy užívat života plnými doušky. Jenže, on mě nebaví. Nevím za čím mám jít, čeho chci dosáhnout. Všechny moje sny se zbořily jako domeček z karet. Jsou dny, kdy mě padá všechno z ruky, v noci se mi zdají sny tak skutečné, že ráno nevím jestli se to stalo, nebo ne. Někdy ani nejdu spát, raději vezmu auto a projezdím celou noc. Nemám s kým si promluvit. Rodiče mě nikdy nepochopí a kamarádi se na mě do posledního vykašlali a deprese neberou konce. Čím dál víc bych chtěl mít tu moc, abych mohl mávnout kouzelnou hůlkou a ppp by jednou pro vždy zmizely z tohoto světa. Už by nikdy nikomu nezničily život. PS: Budu moc rád, když cokoliv napíšete na basso@email.cz.