Prestoze jsem tyto stranky objevila uz asi pred vice jak 3mi lety, prispivam poprve.. vlastne ne, uz jednou pri jedne z mych slabych chvilek jsem nevydrzela,vyuzila jsem moznosti a pokusila se timto prostrednictvim dostat ze sebe ten chaos, kterÿ me posledni dobou opet den co den uzira.. napsala jsem muj pribeh, na jednu stranu jsem rada, ze se tu neobjevil, protoze na me prozrazoval prespriliz, avsak na druhou stranu me desi pomysleni, ze toto mnozstvi pribehu, ktere se na techto strankach dennodenne objevuje, tim padem neni uplne.. vite, prestoze je anorexie uz delsi dobu za mnou, mam pocit, ze u me neco z ni uvizlo, ze ta mrcha, kterou na jednu stranu hrozne miluju, nechce odejit, dokud mi neznici zivot uplne. nejsem si jista, jestli za me chovani muze ona nebo, jestli jsem opravdu tak spatny clovek.. Mozna ze jeji zarodek u sebe nechavam podvedomne prebyvat schvalne, abych se vzdy mela na co vymluvit a za co se schovavat… mam z ni velice rozpolcene pocity, vim, ze je zla, vim, co mi provedla, vim, jak dlouho mi trvalo dostat se zpet na normalni vahu, vim co slz, namahy, bezesnych noci a nervu pro me i pro me nejblizsi znamenala, jsem si vedoma, ze dan za ni platim dodnes, ale presto prezevsechno bych ji chtela zpet, chtela bych citit kazdodenni viteztvi, viteztvi sama nad sebou, viteztvi nad hladem. I kdyz az moc dobre vim, ze tyto viteztvi byly vlastne nejvetsi prohry a ze me posilaly hnoub a hloub… jsem psychicky labilni, porad brecim, at uz uprostred hovoru s rodici, nebo v autobuse, ci pri hadce se sestrou. bojim se, ze neni jen moji skepsi to, ze me nikdo nema rad, za to jak se chovam, za to jak vypadam, za to jak jsem naladova, za to jak sem hnusna, jak navenek, tak uvnitr. Prijde mi, ze hniju, ne, ze jsem jiz cela prohnila… nejvic me mrzi, ze v afektu jsem hnusna na lidi, ktere mam strasne rada… asi nikdy ani na chvili se sebou nebudu spokojena, nezaslouzim si to! Nezaslouzim si to za to, jak se chovam… nejvetsi pocit spokojenosti sem mela, kdyz jsem ulehala s pocitem hladu, kdyz sem citila, ze rano na mem brise a stehnech bude opet o trochu tuku mene, a ze vaha bude opet ukazovat o par dekagramu mene, kazdou krec v zaludku jsem brala jakou vyhru, ktera prevazila to, ze jsem omdlivala potom, co jsem vybehla do prvniho patra, prevazila i to, ze jsem byla sama, zastrela mi pohled, nebyla jsem schopna videt ty vystupuji kosti, nevidela jsem ty sedrena zada od mnohahodinoveho cviceni… chci opet ty ruzove bryle, chci opet jen myslet na to, jak dosahnout dokonalosti, byl to vlastne velice jednoduchy zpusob ziti, tedy spise zivoreni! vse krome hubnuti slo mimo me.. byla jsem uzavrena ve svem svete, uzavrely se mi vsechny obzory, ale ten pocit vyhry nad hladem, vyhravala sem kazdy den, dnes me potkavaji spise prohry, jako kazdeho- ja vim! ale ja jsem slaba, ja je asi nedokazu prijmout… dalsi dukaz me odpornosti, vzdyt peoblemy mame vsichni.. jen ja se s nimi nedokazu vyrovnat a to mam vlastne jen jeden! je zoufale, chtit opet ty ruzove bryle, vim, ze kdybych opet klesla na dno- ted taky nejsem moc vysoko, ale pod pojmem dno si predstavuju psychiatrickou lecebnu! chtela bych opet zit… ale co je zivot? myslim, ze opet jen zivorim… jak dlouho jeste budu platit dan, ze to, ze jsem svym hubnuti tak trochu utikala realite? ta dan je moc vysoka, jsem v zacarovanem kruhu, v tydnu nejist o vikendu se prezrat. jen jedno ma vsedni den spolecneho se sobotou i nedeli a to slzy, zoufalstvi a myslenka pri ulehani, proc me anorexie neznicila napoprve, protoze ted uz to neni na kouzelna spolecnice, ktera mi pomahala kratit osklive dny, ted je to mrcha, co mi krivi pohled na cely tento svet a chci mit zivot rada! uz vim, co je zac, nedokazu se ji proto oddat s tim, abych stihala i vse ostatni, co se deje kolem me. Je to dobre, ale ja se jiz ctvrtym rokem trapim a snazim se ji bud podlehnout znova nebo ji nadobro vymazat.. (nechci zit s jejim zarodkem v mysli!) do obojiho mam daloko, a prece tak blizko, prijde mi ze neustale chodim po hodne vratke lávce a jeste k tomu je podemnou jen cerstve zamzly led, ktery me pri padu neudrzi.. jen zivorim a myslim na to, jak slizky jsem clovek a jak moc ji nesnasim a zaroven ji chci zpet.. vlastne nesnasim sebe. Zaver je takove, ze uple nejlepsi by bylo, kdyby ve me nikdy neexistovala, nebo kdybych ja sama nikdy neexistovala… chtela bych utect na druhy konec sveta a zacit znovu, ale bojim se, ze ani to by nepomohlo, protoze zmenim misto,ale ve vnitr to budu porad ja, porad sama proti ni, proti vsem a vsemu.. jsem problematicka a zoufala, proc nedokazu byt stastna? nezaslouzim si to, jsem oskliva a hloupa, nikdy jsem ji k sobe nemala pustit, nesnazim te, anorexie, prave proto, ze jsi pro me dulezita… porad jeste… Je pro me asi prilis vysoky cil, snazit se ji vygumovat, zatim se budu soustredit na to, abych se udrzela na lavce… omlouvam se za rozsah, zacala jsem psat a nevim,jak je mozne, ze jsem toho napsala tolik.. mam toho na srdci tolik, tolik veci, o kterych s nikym nemohu mluvit, to je mozna ten duvod…
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.