moje trapeni

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj!!! tyhle stranky sem objevila nahodou a sem za tu nahodu strasne vdecna…cetla sem si nekolik pribehu a vsechny sou si strasne podobny,takze ani ten muj nebude vyjimkou!ja bych spis ale chtela poradit.je to strasny,ze to tak reknu,ale ja touzim mit opet anorexii.chci ji jen pro ten pocit volnosti,lehkosti a spokojenosti!strasne se za ty slova stydim,ale myslim,ze je par z vas zna!muj poribeh zacal presne 11.11.2004,kdy sem si razne rekla DOST!divala sem se do zrcadla snad ze vsech uhlu a byl to strasnej pohled.v te dobe sem pri sve vysce 175 cm vazila neuveritelnych 70 kilo!s tim byl ale konec…zacala sem razantne.odlozila sem pecivo,sladkosti a zacala sem se ladovat zeleninkou,nizkotucnymi mlecnymi vyrobky a nejedla sem tepla jidla.omezila sem prijem masa na minimum a postupem casu sem omezila prakticky vsechno jidlo!ve skole sem nechodila na obedy a moje vaha sla s velkou rychlosti dolu.vsimli si toho uplne vsichni,hlavne mama a moje tridni,ktera se mnou sedela u stolu a kontrolovala kazde moje sousto!pri kazdem jejim pohledu jinak sem svoji porci odevzdala spoiluzakum a s brekem sem utekla!trapila sem se na rotopedu s obalenejma stehnama alobalem a chodila behat…trapila sem se,ale to trapeni za to stalo!v breznu sem odjela na hory a slozila sem se na sjezdovce…nemela sem zadnou energii,zatmelo se mi pred ocima a uz to bylo…ale vstala sem,rozhlidla se,jestli me nekdo nevidel a pokracovala v jizde.musela sem neco jist,jinak by mojje telo zkolabovalo uplne.proto sem si vzala jablko,po kterym sem mela takovy vycitky,ze sem dalsich 5 dni nic nesnedla.v tu dobu sem klesla asi na 50 kilo.ale zacinaly se objevovat problemy.lamani nehtu,vypadavani vlasu,unava a ztrata soustredenosti!muselo se ve me asi neco zlomit,ale ja sem zacala normalne jist,nejdriv po malych porcich,apk normalne a vaha sla nahoru…ne tak strasne jak sem si myslela,ale 60 kilo ted mam a depky s nima spojeny…chci bejt hubena krasna stastna.vsechno postradam a trapim se.chtela bych najit nekoho,kdo by si treba o kazdodennich problemech se mnou psal,strasne by me to pomohlo,sem z toho uz malinko na prasky….jestli budete chtit,ozvete se:T.Biedermannova@sezanm.cz dekuju vam mockrat,jestli ste muj pribeh preluskali celej,tak sem moc rada a drzim pesti vsem,kdo bojuje…urcite ten souboj vyhraje!!! mejte se krasne…myslim ze to vlastne asi jde i bez trapeni se nad dokonalosti!!!!!

Už je to 6 let 2)

/0 Komentáře/v /přidal

Před pár měsíci jsem sem psala, chtěla jsem to vše zpět a zpět to také je. Hubnu si jak o život a jsem uchylně štastna za kazde kilo dole. O všem mých pocitech ví můj kamarád, slibila jsem mu, že když se to do konce ledna neurovná, půjdu se zase lečit. Ted ale nevim jestli to dokážu splnit. Na jednu stranu mi je líp, že v tom nejsem sama a že jsem mu všechno řekla ale na druhou stranu, kdybych mu nic nepověděla, mohla bych si v klidu hladovět dál. Možná je tohle jen nějakej vzkaz pro něj ale jen chci říct, i když mám deprese a cítím se pořád obludně tlustá jsem šťastná, že dokážu shazovat. Nemám partnera, ani dítě ani fungující rodinu, nic proč bych měla být štastna MA je pro mě vším a nedokážu se ji zbavit, je to můj život. Jednou jsem svýmu kamarádovi řekla, že jsem nesmírně štastna, že jsem každej den menší a menší až uplně zmizím. Ptal se mě jestli chci zmizet, možná že jo. Hodně anorektiček nedokáže přiznat, že jejich nemoc je vlastně pomalá sebevražda. Občas chci zmizet z povrchu zemského. Dnes jsem viděla v autobusse extremně hubenou dívku, měla tak 180cm a 45 kilo odhadem. Celou cestu jsem na ni civěla a obdivovala, bylo to pro mě něco nepředstavitelně krásnýho. Jen kosti, trochu masa a kůže. Nekoukám do časopisů na modelky, na těch vidím ještě nějaké špekové nedostatky ale vyloženě vychrtlé ženy obdivuju. Já vím jsem nemocná, já si to uvědomuju. Jen se snažím vypsat sem své pocity. Hubnutí je pro mě střed vesmíru a nevím jestli to dokážu změnit. A taky to nedokážu říct svýmu kamarádovi kterýho mám moc ráda. Nedokážu mu říct, že se prostě léčit nechci, že vím, že jsem nemocná a můžu i zemřít ale je to moje. Všechno co mám. On mě chápe v mnoha směrech ale tohle nepochopí, to že si jen tak čekám na smrt.

Moje perfektní sestra…

/0 Komentáře/v /přidal

Vždycky jsem si myslela, že holky co trpí anorexií nebo bulimií jsopu šíleně hloupě. Nedokázala jsem pochopit jak si mohou samy naschvál huntovat své tělo a pomalu se zabíjet…To mi bylo asi tak 13 let s postavou jsem neměla žádné problémy. Byla jsem hubeňoučká a docela vysoká postupem času jsem se však začínala trošku zakulacovat. Měnit se v ženskou. Narostl mi větší zadeček a docela i boky. Pořád jsem byla celkem štíhlá, ale já jsem chtěla vypadat stále jako holčička. Hubnout se mi nějak nedařilo, tak jsem se s tím už začínala smiřovat. Co jiného mi taky zbývalo. Pořád jsem však měla komplexy, protže moje starší sestra je prostě perfektní… Dělá modeling a má krásnou postavu. Chtěla jsem se jí vyrovnat. Na to abych se jí podobala mi stačilo tak zhubout 3 kila a bylo by to. Ty tři kilča jsem zhubla ale mě to bohužel pořád nestačí. Teď je mi 15 a já nemám jiné myšlenky než na to, abych ji předhonila abych byla hubená. Kvůli tomu už téměř nejím. Občas mě to ale chytne a já si řeknu, že už nejsem normální, když pořád myslím jen na jídlo sdokonce se mi o něm už i zdá, tak se najím. V tu ránu začnu mít hrozné výčitky svědomí a usím to jít vyzvracet. Když je po všem a to znamená, že všechno to hnusné jídlo je ze mě pryč, že skončilo v záchodě je mi líp. Dřív jsem anorektičky a bulimičky nechápala a teď??? Už jim rozumím. Každá jsme jiná a přeci máme jednu věc společnou a to je touha po dokonalosti…Já už jsem jen nevěla co dál dělat tak jsem se chtěla aspoň vypovídat…ZUZKA

Moje hubnutí

/0 Komentáře/v /přidal

Už odmala, vzhledem k tomu, že jsem jedináček mě především babička strašně vykrmovala. Od doby, kdy jsem začala chodit do školky jsem si musela vyslechnout různý nadávky, zesměšňující poznámky, pomluvy týkající se mojí váhy. Prostě jsem byla taková kulička. A tak to pokračovalo i na základní škole. Možná, že právě kvůli tomu jsem nebyla nikdy oblíbená, a spolu s mojí povahou introverta jsem prostě do kolektivu nikdy nezapadla. Ale měla jsem pár kamarádek se kterýma jsem si rozuměla. Dokonce i nejlepší, jenže ta mě v podstatě využívala – jen když si potřebovala napsat SMS, něco koupit či se vymluvit na mě, když šla za klukama, tak na to jsem ji byla dobrá. Dneska už spolu nekamarádíme. Přestala se mi ozývat. Prázdniny před nástupem na střední školu jsem měla zhruba 75kg na 173cm. Ale začala jsem přes léto cvičit a na začátku prváku jsem byla o 7 kilo lehčí. 173cm a 68kg není nic moc, ale ta změna byla vidět a já měla radost. Tradičně jsem ale do kolektivu nezapadla. Ale tedka už je to lepší ;). No každopádně jsem, jakmile škola začala, přestala cvičit a naopak jsem začala jíst po večerech a nic moc zdravýho. Váha stoupala a nové oblečení mi bylo těsné. Takže zase znova. Protože se mi ale nechtělo cvičit, tak jsem prostě moc nejedla, ne nijak dlouhou dobu vždycky jsem to vydržela tak nanejvýš 3-4 týdny, zhubla jsem pár kilo a další měsíce jsem se ládovala a váha zase narůstala. Ještě bych chtěla říct, že moje kamarádka je jedna z těch, který můžou sníst všechno a nepřiberou, a navíc je stále v pohybu, pořád někde lítá. Váží asi 48-50 kg a podle mě je nádherná. Vždycky jsem byla co se zájmu kluků v jejím stínu. Ale stejně to byla jen moje vina, kdybych na sebe trochu dbala a v jídle se hlídala, třeba se taky našel kluk co by mě chtěl. No každopádně letos v dubnu, kdy mi bylo skoro 19 let, jsem vážila 73 kg. Přes prázdniny jsem se rozhodla se sebou zase něco dělat, aby ten poslední maturitní rok na střední za něco stál. Omezila jsem jídlo třeba jen na jablko nebo rohlík denně, někdy jsem celej den nejedla nic a pila 3 litry vody denně, k tomu trochu sportu a posilování a zhubla jsem 10 kilo. Někdy jsem ale měla záchvat žravosti a snědla všechno co jsem našla a hlavně na noc. I přesto jsem v záři do školy nastupovala s váhou 63,5 kg. Začala jsem se sama sobě i víc líbit. Ale protože chodím na obchodku, kolem mě je spousta hezčích a hubenějších holek. Zase jsem si připadala hnusná a jen do počtu, jedna z mnoha průměrných, jak vzhledem tak i váhou. A i když si myslím, že ten úbytek váhy na mě byl vidět, tak mi to ani nikdo neřekl, nepochválil mě, nic. Tak to je a bylo vlastně pořád. Ne že bych si chtěla vynucovat chválu, ale někdy to člověk potřebuje a nastartuje ho to dál. Padla na mě deprese a já se začala přejídat, za týden jsem měla o 3 kila víc, ale naštěstí to přejídání dál nepokračovalo. Místo toho zase přišla hladovka a litry vody. Za 5 dní jsem ty tři kila měla dole. V současné době mám asi 61,5 kg. Nemyslím si, že bych měla anorexii, váha ani nijak prudce neklesá, protože necvičím, ale přesto se snažím jíst minimálně, třeba jogurt denně a 4 litry vody. Když si dám ve stejný den kromě jogurtu ještě jablko nebo musli tyčinku, hned mám na sebe zlost a mám strach, že přiberu. Několikrát denně se prohlížím v zrcadle a pokaždé se vidím o něco víc tlustá. Vážím se denně, z 30dkg úbytku skáču blahem, z 30 příbytku jsem v depresi. To si pak řeknu „dneska nic nejím,“ nakonec to stejně nevydržím, ale i kvůli banánu mám na sebe vztek. Chci hubnout dál, ale vím, že pokud to bude způsobem trocha jídla denně a litry vody, tak až s tím přestanu a příjem jídla zvýším, budu naopak přibírat. Ale stejně, i když mám asi 12 kg od dubna dole, tak si hezčí už nepřipadám a kluk se žádnej taky neobjevil. Takže to chce ještě něco shodit… Moje hubnutí ani váha samotná není žádnej extrém, a já doufám že do anorexie nesklouznu, ale deprese mám pořád a třeba dneska jsem vyjedla půlku ledničky. A to co se mi teď honí hlavou, myšlenky na to, že z toho ráno budu mít na váze o pul kila víc, každej si toho všimne…no není to nic příjemnýho. Všechny chceme být krásné, žádoucí a vyrovnat se těm nejhezčím holkám z našeho okolí nebo i z televize, ale možná že klíčem ke štěstí je přece jen ta otřepaná fráze naučit se mít ráda sama sebe takovou jaká jsem… Držte se, holky..

Pořád jsem nepřišla na způsob, jak opravdu žít…

/0 Komentáře/v /přidal

Prestoze jsem tyto stranky objevila uz asi pred vice jak 3mi lety, prispivam poprve.. vlastne ne, uz jednou pri jedne z mych slabych chvilek jsem nevydrzela,vyuzila jsem moznosti a pokusila se timto prostrednictvim dostat ze sebe ten chaos, kterÿ me posledni dobou opet den co den uzira.. napsala jsem muj pribeh, na jednu stranu jsem rada, ze se tu neobjevil, protoze na me prozrazoval prespriliz, avsak na druhou stranu me desi pomysleni, ze toto mnozstvi pribehu, ktere se na techto strankach dennodenne objevuje, tim padem neni uplne.. vite, prestoze je anorexie uz delsi dobu za mnou, mam pocit, ze u me neco z ni uvizlo, ze ta mrcha, kterou na jednu stranu hrozne miluju, nechce odejit, dokud mi neznici zivot uplne. nejsem si jista, jestli za me chovani muze ona nebo, jestli jsem opravdu tak spatny clovek.. Mozna ze jeji zarodek u sebe nechavam podvedomne prebyvat schvalne, abych se vzdy mela na co vymluvit a za co se schovavat… mam z ni velice rozpolcene pocity, vim, ze je zla, vim, co mi provedla, vim, jak dlouho mi trvalo dostat se zpet na normalni vahu, vim co slz, namahy, bezesnych noci a nervu pro me i pro me nejblizsi znamenala, jsem si vedoma, ze dan za ni platim dodnes, ale presto prezevsechno bych ji chtela zpet, chtela bych citit kazdodenni viteztvi, viteztvi sama nad sebou, viteztvi nad hladem. I kdyz az moc dobre vim, ze tyto viteztvi byly vlastne nejvetsi prohry a ze me posilaly hnoub a hloub… jsem psychicky labilni, porad brecim, at uz uprostred hovoru s rodici, nebo v autobuse, ci pri hadce se sestrou. bojim se, ze neni jen moji skepsi to, ze me nikdo nema rad, za to jak se chovam, za to jak vypadam, za to jak jsem naladova, za to jak sem hnusna, jak navenek, tak uvnitr. Prijde mi, ze hniju, ne, ze jsem jiz cela prohnila… nejvic me mrzi, ze v afektu jsem hnusna na lidi, ktere mam strasne rada… asi nikdy ani na chvili se sebou nebudu spokojena, nezaslouzim si to! Nezaslouzim si to za to, jak se chovam… nejvetsi pocit spokojenosti sem mela, kdyz jsem ulehala s pocitem hladu, kdyz sem citila, ze rano na mem brise a stehnech bude opet o trochu tuku mene, a ze vaha bude opet ukazovat o par dekagramu mene, kazdou krec v zaludku jsem brala jakou vyhru, ktera prevazila to, ze jsem omdlivala potom, co jsem vybehla do prvniho patra, prevazila i to, ze jsem byla sama, zastrela mi pohled, nebyla jsem schopna videt ty vystupuji kosti, nevidela jsem ty sedrena zada od mnohahodinoveho cviceni… chci opet ty ruzove bryle, chci opet jen myslet na to, jak dosahnout dokonalosti, byl to vlastne velice jednoduchy zpusob ziti, tedy spise zivoreni! vse krome hubnuti slo mimo me.. byla jsem uzavrena ve svem svete, uzavrely se mi vsechny obzory, ale ten pocit vyhry nad hladem, vyhravala sem kazdy den, dnes me potkavaji spise prohry, jako kazdeho- ja vim! ale ja jsem slaba, ja je asi nedokazu prijmout… dalsi dukaz me odpornosti, vzdyt peoblemy mame vsichni.. jen ja se s nimi nedokazu vyrovnat a to mam vlastne jen jeden! je zoufale, chtit opet ty ruzove bryle, vim, ze kdybych opet klesla na dno- ted taky nejsem moc vysoko, ale pod pojmem dno si predstavuju psychiatrickou lecebnu! chtela bych opet zit… ale co je zivot? myslim, ze opet jen zivorim… jak dlouho jeste budu platit dan, ze to, ze jsem svym hubnuti tak trochu utikala realite? ta dan je moc vysoka, jsem v zacarovanem kruhu, v tydnu nejist o vikendu se prezrat. jen jedno ma vsedni den spolecneho se sobotou i nedeli a to slzy, zoufalstvi a myslenka pri ulehani, proc me anorexie neznicila napoprve, protoze ted uz to neni na kouzelna spolecnice, ktera mi pomahala kratit osklive dny, ted je to mrcha, co mi krivi pohled na cely tento svet a chci mit zivot rada! uz vim, co je zac, nedokazu se ji proto oddat s tim, abych stihala i vse ostatni, co se deje kolem me. Je to dobre, ale ja se jiz ctvrtym rokem trapim a snazim se ji bud podlehnout znova nebo ji nadobro vymazat.. (nechci zit s jejim zarodkem v mysli!) do obojiho mam daloko, a prece tak blizko, prijde mi ze neustale chodim po hodne vratke lávce a jeste k tomu je podemnou jen cerstve zamzly led, ktery me pri padu neudrzi.. jen zivorim a myslim na to, jak slizky jsem clovek a jak moc ji nesnasim a zaroven ji chci zpet.. vlastne nesnasim sebe. Zaver je takove, ze uple nejlepsi by bylo, kdyby ve me nikdy neexistovala, nebo kdybych ja sama nikdy neexistovala… chtela bych utect na druhy konec sveta a zacit znovu, ale bojim se, ze ani to by nepomohlo, protoze zmenim misto,ale ve vnitr to budu porad ja, porad sama proti ni, proti vsem a vsemu.. jsem problematicka a zoufala, proc nedokazu byt stastna? nezaslouzim si to, jsem oskliva a hloupa, nikdy jsem ji k sobe nemala pustit, nesnazim te, anorexie, prave proto, ze jsi pro me dulezita… porad jeste… Je pro me asi prilis vysoky cil, snazit se ji vygumovat, zatim se budu soustredit na to, abych se udrzela na lavce… omlouvam se za rozsah, zacala jsem psat a nevim,jak je mozne, ze jsem toho napsala tolik.. mam toho na srdci tolik, tolik veci, o kterych s nikym nemohu mluvit, to je mozna ten duvod…

Anorexie zasáhla podruhé

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky, Jmenuju se Martina a je mi 18 a půl. S anorexií jsem začala když mi bylo 13 let. Tehdy jsem zhubla při 162 cm z 58 kg na 46. Rodiče mi tenkrát hodně pomohli tím, ze mě donutili se jit léčit. Strávila jsem tři měsíce v Motole, kde mi opravdu pomohli, i když pani doktorka říkala, ze nejsem vyléčená. Po návratu jsem skutečně trosku ?koketovala? s dietami, ale v rámci normálu. Pak jsem diky moji kamarádce začala jist zase normálně a vlastně až do února letošního roku jsem byla jakš-takš v pohodě. Tehdy ta moje anorexie měla ale trošku jinou formu. Dneska to cítím tak nějak jinak. Vloni v srpnu jsem letěla na roční studijní pobyt do USA. To jsem mela při 169 cm asi 58 kg. Byla jsem spokojena. (To jsem zrovna zhubla, nejvíc jsem mela i 69 kg). Hodně jsem sportovala, tak jsem byla taková ?namakaná?, byla jsem hodně ženská, ale vůbec ne rozměklá. No a tam jak všechno bylo nový a lákavý, tak jsem musela všechno ochutnat. Zase jsem přibrala na 69 kg a připadala si odporná. Tak jsem začala s dietou a sportem. Chtěla jsem byt krásná až naši přijedou. Taky že jo, byla jsem opálená, štíhlá s dlouhejma vlasama.. Táta byl nadšenej, když mě poprvé po tom roce spatřil.. Ale pak během prvních pár dnů mu došlo, která bije. Anorexie tu byla zas.. Ted tu sedim, je mi 18 let, ale vypadám jak třináctiletý děvčátko.. Vážim 47 kg. Už si nevzpomínám, kdy jsem naposledy mela normální jídlo. Už pěkných pár měsíců žiju jen z několika jablek, sýru cottage a rýžových chlebíčků.. A je mi nanic. Řikám si, ze to takhle dál nejde, ze nemůžu žít dalších x let jen z tohohle. Ale prostě se už nedokážu najíst ničeho jiného. Rodiče jsou se mnou trpěliví, i když vim ze je tim hodně trápim. Nemohou se mnou nic dělat. Není mi už 13, aby mě zavřeli do Motola. A já nikam sama nejdu. Divné ale je, ze na jídlo moc nemyslim. Je pravda, ze jsem tak nějak ztratila zájem o věci, který mě dřív zajímaly, ale na jídlo už 24 h denně nemyslim. Nemam silu sportovat, nebaví mě číst.. Nemůžu jít ani s kamarádama do kina, protože bych byla divná, že nejím pop-corn? Je to holt daň, za moje vysněný tělo. A dost krutá. Dala bych nevím co za to, abych si našla přítele, začala sportovat a žít prostě normálně.. Ale ta mrcha je do mě zažraná tak, že na to nemám sílu 

nestastna

/0 Komentáře/v /přidal

Anorexie je nemoc, se kterou se tezko vyhrava. Nejtezsi je pripustit si, ze clovek necim trpi. Strach z jidla a nasledneho tloustnuti je zaroven strachem byt neprijat ostatnimi, byt jimi povazovan za tlusteho a neuspesneho, za slabocha. Lide se vzdaluji svym blizkym a zivot je prestava tesit. S anorexii jsem bojovala 4 roky, postupne jsem zacala jist a ztloustla. Nejdriv me to tesilo a byla jsem stastna, ze i ma povaha se vraci do drivejsi podoby. Kdo by chtel ztratit sam sebe jen kvuli nizke vaze? Zrejme spousta holek si tento psychickej apekt nemoci vubec nepripousti a neciti zmenu ve svem chovani. Byla jsem usmevava mila holcicka, kterou mel kazdy rad, a tou ted opet zase jsem, i kdyz uz ne holcicka, spis 20-ti leta slecna. Uz rok mam vahu docela normalni..sice asi o 6-8 kg vyssi nez za dob me anorexie, ale uplnej tlustoch nejsem. Presto stale svou postavu nesnasim a mam komplexy z nevychrtlych stehen, viditelneho zadku a bricha, ktrere uz 100% nekopiruje tvar kosti, svalu a vnitrnosti. Pres prazdniny jsem zhubla, aniz bych proto jakkoli omezila jidlo, hodne jsem sportovala a pracovala .a citila jsem se lip, jenze pak jsem dostala nemoc a stravila tyden v nemocnici, 3 tydny bez pohybu doma a kila jsou zpet. Chci byt hubena. ne vychrtla. Mam hroznej strach zacit hubnout, protoze clovek zacne omezovanim veceri a skonci s jednim jablkem denne..a kolotoc se opakuje. Uz to sama se sebou nemuzu vydrzet. Jedine, na co posledni mesic myslim, je jidlo a moje telo. Pozoruji holky kolem a tem hubenym zavidim a obdivuji je. Ackoli casto vubec pro svou stihlou postavu nehnou ani prstem. Je vubec nekdo, kdo vyhral boj s anorexii a zustal hubeny? Nevim jak dal. Nemam chut chodit ven, protoze se musim oblikat a davat na odiv svou postavu, ktera se mi nelibi. Holky a kluci, nikdy nezacinejte s dietama- budete stastnejsi a neporusite si metabolismus, nezacnou Vam vypadavat vlasy, nebudete mit suche telo, kteremu neustale chybi vlaha, nebudete tak casto v depce a budete mit silu a cas zabyvat se jinymi vecmi nez jen jidlem! Nedopadnete jako ja!

Život je příliš krátký

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojda holky, tak jakpak se všichni máte? Paradoxní otázka že? Přece jen tato otázka má něco do sebe. Umíte si představit, že jednou na tuto otázku odpovíte s úsměvem? Vy možná ne, ale já jistojistě vím, že většina z vás ano. Psala jsem tu už třikrát. Smíšené pocity, úzkost, zoufalost, to vše se odráží v mých příbězích. Myslím, že je čas na rozhodnutí. Život je krátký. A myslíte, že stojí za takové trápení? Já myslím, že je to zcela zbytečné. Těm, které ještě věří v bezstarostný život, bych ráda promluvila do duše. Nejsem žádný expert na slohy, takže mě prosím omluvte. Srovnejte si v hlavě, co vlastně chcete? Naivní pohled do budoucnosti: krásná postava, ideální manžel,hodně peněz a bezvadná práce. Život není takto jednoduchý. Ale sním svůj kloubouk, že většina z vás chce mít šťastnou rodinu. Hodného manžela a hlavně děti.Uvědomte si, na co si zakládáte. Život prostě není o kráse, není o ideálu, o dokonalosti, Źijete jednou a naposled. Nikdy už nezažijete ty krásné chvilky s přáteli, prožitky s rodinou, svou první lásku. Každý den je něčím výjimečný, nikdy se nebude opakovat. Tím je tento život tak krásný . Ale dny prosezené doma, nad jídlem, nad černým svědomím….tyto dny jsou všechny na stejné vlně. Šedivé, chmurné, smutné. Je to jako roztrhané album, místo fotek jsou zašedlé dny. Každá z vás je něčím krásná, vyjímečná. Má své postavení u přátel, v rodině. Nikdo není ani nejlepší ani nejhorší. Nikdy nebudete dokonalé. (viz přísloví Nikdo není dokonalý, to známe všechny) :)) Je nějaký člověk dokonalý, když je nemocný? Nemyslím. Zapomeňte na všechno, najděte si nějakou příjemnou věc, která vás bude bavit, kterou budete milovat. Kupte si zvířátko, milujte svého přítele (dobře to jde po sobě že? :D), choďte do tanečních, zpívejte, malujte cokoli. Není to těžké najít si to pravé pro vás. Hlavně najděte sami sebe. Odraz v zrcadle nejste vy, je to klam. Protože vy jste uvnitř. Nikdo neví, jaké jste, dokud vás nepozná. Kdybychom měli lidi posuzovat podle zevnějšku, myslíte že by bylo tolik přátelství na světě a lásky??? Nejsem sice pravý člověk, který by měl vykládat takovéto úvahy, ještě před třemi týdny jsem v tom lítala. Ale tři týdny je také dlouhá doba na toto důležité rozhodnutí. Pro mě je důležité být šťastná, ne dokonalá. Nechci jít na právnickou fakultu, neboť nechci být dokonalá. (i když to tak někdy není, hodně lidí tuto školu považuje za prestižní). Mým snem je psycholožka. Chci pomáhat dětem a mladistvým. Chci ukázat dětem tu lepší stránku života, trápení a pláč, aby zapoměli. To je můj sen a za tím jdu. Také mě hodně motivuje častokrát uváděná „šťastná rodina“. Chci mít děti. Děti, které se na mě budou usmívat a od prvního krůčku půjdu dál s nimi jejich cestičkou životem. Není to dostačující mít takovou motivaci? Dáváme život, je to naše životní úloha, ale nejkrásnější povinnost na světě. Myslím holky, že pokud jste se rozhodly něco s tím dělat, začněte u váhy. Zahoďte váhu, vyhoďte ji z okna. Važte se jednou za týden. To vás nejvíc stresuje. Opravdu. Zapomeňte na všechno, vaše váha se vám ustálí, když nebude držet hladovky a zvracet. Vašemu tělu stačí tři dny, aby „doplnilo“ zásoby, takže se nevzdávejte po prvním přejezení. Po pár dnech, budete jíst normálně, ani nebudete mít téměř na nic chuť. Prostě si vaše tělo zvykne na pravidelné stravování. Opravdu to mám vyzkoušený a abych řekla pravdu, taky jsem zpočátku nikomu v tomto nevěřila. A bum!!!!!!! Je to tak. I když máme doma plnou ledničku, já vážně nemám na nic chuť. Na váhu jsem se postavila před týdnem a hodlám ještě týden vydržet. A nějak mě to ani nezajímá. Začla jsem pít 2 litry denně a jím pětkrát denně. Zatím jsem ještě ani moc nesportovala, ale nepřibírám. Zkuste to. V lednu mi bude 17, myslím že jsem sice ztratila dva roky dětství, ale o to více jsem dospěla. Mám více zkušeností. Bulímie mi nic nedala a skončím s tím. Vím to. Není to na sto procent, ale věřím si. :)))))) Vám všem holky držim palečky, vím jaké to je, musíme si pomáhat. Jakkoli bych Vám pomohla. Nejsem z toho venku, ale jestli chcete klidně napište. S čímkoli se budu snažit pomoci. good.girl15@seznam.cz icq: 298-024-453 Mějte se famfárově. A držte se. Ahojda….Péťa

Pořád to stejné, nic extra v tom není

/0 Komentáře/v /přidal

„….prostě…no vidíte, ani neumím najít ty správné slova, které by mě docela a přesně vystihly.Metr šedesát (zakrslá co? :D), moc hezké dlouhé kaštanové vlasy, čokoládové oči, které už utopily nejdnoho idiota, milý úsměv, nakažlivý smích.Ukecané, praštěné, roztomilé a naprosto šílené stvořeníčko.Možná, ale to jenom pro moje kamarády, rodinu, známé a třeba i cizí lidi co jen tak potkám na ulici.Chodím s hlavou v oblacích, neřeším nic, jsem totální flegmouš a zarytý optimista. Mám ujeté nápady, bavím svojí společností a lidi jsou rádi v mojí přítomnosti.Miluju život se vším všudy a raduju se za každé nové ráno a každý nový den žiju tak jako by měl být ten poslední.Všechno říkám a myslím upřímně,no, někdy jsem možná trochu prudká a až moc upřímná, ale akčnost miluju.Nedokážu být chvíli prostě jenom tak v klidu.Do všeho se vrhám po hlavě a neberu ohledy za následky, čekám že všechno vždycky výjde.Raduju se z titěrných maličkostí, kterých by si možná nikdo ani nebyl všimnul.Naprostý blázen a idealista.:)Nejsem dokonalá, ale to je na mě to nejhezčí.Dělám chyby jsem jenom člověk,hodně jsem jich udělala a ještě i udělám, ale nikdy nebudu ničeho co jsem udělala litovat, protože jsem to tak v danou chvíli opravdu cítila, a byla přesvědčena o tom že jednám správně.Slepě věřím tomu že každá špatná věc, člověk nebo skutek mají i druhou stránku a ta je vlastně k něčemu přece jenom dobrá.Slepě doufám v to, že každý člověk je kus dobré duše a pomáhám třeba jen pohledem. Mají mě rádi, jsem prý jejich sluníčko, křečík, bobek, králik, Azorek, kuře, María a co já vím jak mi ještě říkají :D.jsou se mnou rádi, působím jim záchvaty smíchu a dokážu je často i dohnat k slzám.“….blablabla…..předpokládám že vás taky kdysi ve škole nutili ve slohu alespoň jednou, ne li víckrát, popsat sebe sama.Já to měla za úkol právě včera.Poprosila jsem pár svojich kamarádů, aby mi pomohli a popsali mi jak mě vidí oni.A tohle byl výsledek.Když jsem doma později večer přepisovala předchozí řádky do školního sešitu, tekly mi po tvářích slzy..Na místě je otázka : proč slzy?Měla bych se spíš radovat a cítit se úžasně za to, co všechno ve mně vidí moji přátelé.Ne, plakala jsem a to proto, že jim všem, všem mojim zlatíčkům a miláčkům už pěknou dobu prachsprostě lžu… Člověk by ani neřekl jak moc ho dokáže vyčerpávat žít dva životy.Všude, ve škole, venku, na návštěvách, prostě kdekoliv jsem ta věčně vysmátá Martina, která slouží samozřejmě se svojím obrovských srdíčkem jako vrba nebo jako podpora.Je fakt že ani já sama se nedivím že si ničeho nikdo nevšiml.Když na mě někdo vyleze s tím že nechápe jak můžu být tak klidná, nebo že mi závidí můj život, nebo to že můžu mít kluka na kterého si ukážu, musím se trpce pousmát.Hlavou mi vždycky proletí jedna a ta stejná věta – Kdybyste jenom věděli…Chvílema opravdu žasnu jak se dokážu tak odporně přetvařovat.Cítím se jako bych měla na obličeji nalepenou masku stabilního, vyrovnaného člověka, která ale po sejmutí pokaždé zanechává čím dál větší spoušť.Jakmile ale překročím práh domu, všechno se na mě sesype jako domek z karet, do kterého vám někdo schválně foukne. Všechny ty potlačované posity a reakce…je to jako výbuch bomby. Ve skutečnosti žiju v neustálém mučivém strachu, ano i já. V tom stejném strachu a stresu jako vy všechny tady.Ve strachu a hrůze z příštího dne, ze všeho co bude a z beznaděje . Trhá mě ta odporná věc co se mi usídlila v hlavě, někde tam hluboko.Už mi tam ta můra straší přes dva roky a stejně bez výsledku, kterého tak moc chci dosáhnout! To snad ani nemá cenu popisovat, každý to tady omýlal už snad 1000krát.Znáte to…Byly chvíle kdy jsem už opravdu nemohla dál.Dokázala jsem hodiny jen tak sedět na posteli civět z okna a brečet jako malá.Zažívám pocity naprosté prázdnoty a zdá se mi, že absolutně nic v ten moment nedokážu : necítím, nepřemýšlím, neuvažuju, prostě nic. Ale vy to znáte, nejsem v tomhle nic extra….jenom zase jedna obyč co do toho spadla…nic mi to nedává, v ničem jsem si nepomohla, nejsem lepší člověk a už vůbec ne lehčí člověk…jednou snad, ale v dohledné době to nevidím… Myslím že dva příběhy během těch dvou let jsem jsem už přidala.Každý jeden je jiný a když si je zpětně čtu, zjišťuju, že místo abych si uvědomovala že bych to měla zatrhnout, spíš se s tím učím s pokorou žít..začátky byly opravdu bouřlivé, druhý rok už na hraně a tehdy snad možná jsem váhala, ale dnes už vím, že to ještě chvíli potrvá… 7.11.06 By Martík (icq 339279224, to jenom když náhodou budete něco chtít, nebo jenom tak, pokecat…)

Proč??

/0 Komentáře/v /přidal

Ahooj,holky i kluci!!!! Měla jsem anorexii dva roky (od 10 let do 12a pár měsíců).Teď se mám už asi tak půl roku dobře!!!Jsem zrovna strašně zamilovaná!!!:))Doufám,že se opovážím ho pozvat na rande!:)Třeba do kina,co říkáte??Víte,jsem strašně moc šťastná,že už to mám za sebou a sama sebe prosím,ať je to už na vždy!!!Ale myslím si že jo!!!Protože teď mi moje váha vůbec nevadí!!!Jen tak pro zajímavost vážím 60 a měřím 160!nejni to nejmíň,ale o to se vůbec nesnažím!!!!Víte,teď se za to strašně stydím!Stydím se za to,že sem měla anorexii!!!Ani sem si neuvědomila,jaký to je sobecký!Jasně já vim,teď si hodně z vás nemocných říká,co to plácám,ale byla to moje chyba!!!Kdybych se nezpamatovala,nikdy bych se nevyléčila!!!!Měla sem tendenci všechno svádět na anorexii a na mí blízký,ale teď vím,že opak byl pravdou!!!Proč jsem si jen neztěžovala na sebe??Když sem za to mohla z větší části na začátku já??Proč??Protože jsem byla zkrátka blbá!A proč to tak chcete i vy??Prosím,strašně mooc Vás prosím,snažte se!!!!Prosím!!!A vy co s tím začínate,zeptejte se proč!Myslím,že najdete jen jednu hlavní odpověď a to:ZHUBNOUT!Ale co se za ní skrývá??To nevíte!Budete hodně sklamáni,až zajdete s tímhle blůym nápadem dál!!!A to zaručuji!!!!