Pořád to stejné, nic extra v tom není

„….prostě…no vidíte, ani neumím najít ty správné slova, které by mě docela a přesně vystihly.Metr šedesát (zakrslá co? :D), moc hezké dlouhé kaštanové vlasy, čokoládové oči, které už utopily nejdnoho idiota, milý úsměv, nakažlivý smích.Ukecané, praštěné, roztomilé a naprosto šílené stvořeníčko.Možná, ale to jenom pro moje kamarády, rodinu, známé a třeba i cizí lidi co jen tak potkám na ulici.Chodím s hlavou v oblacích, neřeším nic, jsem totální flegmouš a zarytý optimista. Mám ujeté nápady, bavím svojí společností a lidi jsou rádi v mojí přítomnosti.Miluju život se vším všudy a raduju se za každé nové ráno a každý nový den žiju tak jako by měl být ten poslední.Všechno říkám a myslím upřímně,no, někdy jsem možná trochu prudká a až moc upřímná, ale akčnost miluju.Nedokážu být chvíli prostě jenom tak v klidu.Do všeho se vrhám po hlavě a neberu ohledy za následky, čekám že všechno vždycky výjde.Raduju se z titěrných maličkostí, kterých by si možná nikdo ani nebyl všimnul.Naprostý blázen a idealista.:)Nejsem dokonalá, ale to je na mě to nejhezčí.Dělám chyby jsem jenom člověk,hodně jsem jich udělala a ještě i udělám, ale nikdy nebudu ničeho co jsem udělala litovat, protože jsem to tak v danou chvíli opravdu cítila, a byla přesvědčena o tom že jednám správně.Slepě věřím tomu že každá špatná věc, člověk nebo skutek mají i druhou stránku a ta je vlastně k něčemu přece jenom dobrá.Slepě doufám v to, že každý člověk je kus dobré duše a pomáhám třeba jen pohledem. Mají mě rádi, jsem prý jejich sluníčko, křečík, bobek, králik, Azorek, kuře, María a co já vím jak mi ještě říkají :D.jsou se mnou rádi, působím jim záchvaty smíchu a dokážu je často i dohnat k slzám.“….blablabla…..předpokládám že vás taky kdysi ve škole nutili ve slohu alespoň jednou, ne li víckrát, popsat sebe sama.Já to měla za úkol právě včera.Poprosila jsem pár svojich kamarádů, aby mi pomohli a popsali mi jak mě vidí oni.A tohle byl výsledek.Když jsem doma později večer přepisovala předchozí řádky do školního sešitu, tekly mi po tvářích slzy..Na místě je otázka : proč slzy?Měla bych se spíš radovat a cítit se úžasně za to, co všechno ve mně vidí moji přátelé.Ne, plakala jsem a to proto, že jim všem, všem mojim zlatíčkům a miláčkům už pěknou dobu prachsprostě lžu… Člověk by ani neřekl jak moc ho dokáže vyčerpávat žít dva životy.Všude, ve škole, venku, na návštěvách, prostě kdekoliv jsem ta věčně vysmátá Martina, která slouží samozřejmě se svojím obrovských srdíčkem jako vrba nebo jako podpora.Je fakt že ani já sama se nedivím že si ničeho nikdo nevšiml.Když na mě někdo vyleze s tím že nechápe jak můžu být tak klidná, nebo že mi závidí můj život, nebo to že můžu mít kluka na kterého si ukážu, musím se trpce pousmát.Hlavou mi vždycky proletí jedna a ta stejná věta – Kdybyste jenom věděli…Chvílema opravdu žasnu jak se dokážu tak odporně přetvařovat.Cítím se jako bych měla na obličeji nalepenou masku stabilního, vyrovnaného člověka, která ale po sejmutí pokaždé zanechává čím dál větší spoušť.Jakmile ale překročím práh domu, všechno se na mě sesype jako domek z karet, do kterého vám někdo schválně foukne. Všechny ty potlačované posity a reakce…je to jako výbuch bomby. Ve skutečnosti žiju v neustálém mučivém strachu, ano i já. V tom stejném strachu a stresu jako vy všechny tady.Ve strachu a hrůze z příštího dne, ze všeho co bude a z beznaděje . Trhá mě ta odporná věc co se mi usídlila v hlavě, někde tam hluboko.Už mi tam ta můra straší přes dva roky a stejně bez výsledku, kterého tak moc chci dosáhnout! To snad ani nemá cenu popisovat, každý to tady omýlal už snad 1000krát.Znáte to…Byly chvíle kdy jsem už opravdu nemohla dál.Dokázala jsem hodiny jen tak sedět na posteli civět z okna a brečet jako malá.Zažívám pocity naprosté prázdnoty a zdá se mi, že absolutně nic v ten moment nedokážu : necítím, nepřemýšlím, neuvažuju, prostě nic. Ale vy to znáte, nejsem v tomhle nic extra….jenom zase jedna obyč co do toho spadla…nic mi to nedává, v ničem jsem si nepomohla, nejsem lepší člověk a už vůbec ne lehčí člověk…jednou snad, ale v dohledné době to nevidím… Myslím že dva příběhy během těch dvou let jsem jsem už přidala.Každý jeden je jiný a když si je zpětně čtu, zjišťuju, že místo abych si uvědomovala že bych to měla zatrhnout, spíš se s tím učím s pokorou žít..začátky byly opravdu bouřlivé, druhý rok už na hraně a tehdy snad možná jsem váhala, ale dnes už vím, že to ještě chvíli potrvá… 7.11.06 By Martík (icq 339279224, to jenom když náhodou budete něco chtít, nebo jenom tak, pokecat…)