Navždy ta druhá…

Ahoj,rozhodla jsem se,že napíšu.Jen nevím,jak začít… Už když jsem byla malá,byla jsem štíhlá a o tloušťce nemohla být řeč. S příbyvajícím věkem jsem sice nějaké to kilo nabrala.ale kdo ne?Dospívala jsem,takže tak už to chodí.Neměla jsem hezké dětství.Byla jsem nejmladší a všichni si mysleli,že nic nechápu a snažili se mi všechno tajit.Takže když se mamka nakonec s taťkou rozvedla,byl to pro mě šok.A to i přes to,že jsem věděla že naše rodina není úplně v pohodě.Rodiče se hádali,házeli po sobě nádobím,řvali na sebe,taťka několikrát v opilosti mamce i ublížil.Všichni si mysleli,jak se mě to netýká ale mě to strašně trápilo.Probrečela jsem tolik nocí…taky mi to nebylo jedno!!!Takže tohle bylo moje dětství.Ale těch problémů bylo více.Vždycky jsem si připadala Méně cenná.Moje starší sestra byla vysoká,štíhlá,měla modré oči a krásně dlouhé vlasy.Učila se na samé jedni- čky a nikdy s ní nebyl problém.Nebylo nic,v čem bych byla lepší,tenkrát ne…! Připadala jsem si vedlejší.Neučila jsem se špatně-pár dvojek-trojek,ale ve srovnání se sestrou ano. Ve srovnání s ní…pořád nás někdo srovnával.“Děláš to špatně,podívej se na svou sestru,nepleť se tu,jdi uklízet,jak to zase vypadáš?“Ničilo mě to,byla jsem hadrová panenka,se kterou si každý dělal,co chtěl.Mamka v té době měla zase nějakého přítele-normálka.A já-to už mi bylo okolo13-jsem v té době vážila stejně,jako moje dokonale štíhlá,nicméně starší sestra.Někdy mi to někdo i ne moc příjemně připoměl.A já to snášela tak dlouho,až mi ruply nervy a začala jsem držet dietu.Mamka v tu dobu taky chtěla zhubnout.Chvíli to vydržela,ale pak si dala párek s cibulí na večeři a bylo po dietě.A já?Schválně jsem doma pořád pekla,vařila,smažila.Do buchet jsem dávala co nejvíce cukru a tuku,smažila jsem v litrech oleje- jen aby to bylo co nejvíce kalorické.A nikdy to nejedla.Uměla jsem skvěle vařit,pekla jsem lépe,než mamka. Já to chtěla dokázat,aby všichni viděli,že se mi jednou v životě něco podařilo.Já jsem hubla.Chodila jsem na aerobik,do fitka,plavala jsem,běhala,zkákala přez švihadlo…a jedla míň a míň.Výsledky se dostavily,lidi mi říkali,že jsem štíhlá…dělalo mi to dobře.Tenkrát jsem měla pocit,že se mi něco povedlo. Trochu jsem se zklidnila.Byla jsem se svou váhou spokojená,nepotřebovala jsem už zhubnout.začala jsem jíst normálně.Po nějaké době jsem se postavila na váhu a zhrozila se,vážila jsem o něco méně,než byla moje původní váha.To pro mě byl konec.V tu chvíli jsem brečela,vztekala se-bylo to hrozné.Ta touha po dokonalosti.Ještě ten večer jsem šla běhat po celém našem městě a nasledující týden nejedla.Necítila jsem hlad,byla jsem zaslepená touhou po zhubnutí.Připadala jsem si šíleně tlustá.Moje tělo to ale nezvládlo a já jednou,v hodině tělocviku omdlela. Selhání organismu.V nemocnici do mě všemožně pumpovali živiny a tvrdili,že mám anorexii. Nechtěla jsem jim věřit.Neviděla jsem své hubené nohy,kostnaté kolena a vystupující pánev.Viděla jsem špeky,které musí ihned dolů.Chtěli mě poslat na léčení,ale já slíbila,že to doma s mamkou zvládnu.Ano,mamka si asi myslela,že to zvládám,ale já už v tom jela znova.A tentokrát to bylo horší.Jídlo jsem dávala do igelotových sáčků a házela do popelnice,brala tabletky na zahánění chuti k jídlu,sportovala jako šílená. Jednou jsme byli v tělocviku venku a já seděla na zemi a kámošky se bavily o tom,kolik kdo váží.50,60,49,nevážily zdaleka tolik,kolik já,tak proč jsem si připadala tlustá,když ony mi přišly štíhlé?Proč?Zeptaly se mě,kolik vážím já,“Ále,ani se radši neptejte.Hodně,chci ještě zhubnout!“všechny se na mě podívaly,jako na blázna a jedna kámoška mě chytla za zápěstí.“Podívej,jak máš tenkou ruku,oboje zápěstí bych ti chytla jednou dlaní a ukaž břicho-ježiši,vždyť ty žádné nemáš,lezou ti kosti,copak se nevidíš?Jak můžeš říct,že chceš ještě zhubnout?Vždyť to už ani nejde!!!“ Podrážděně jsem se zachumlala do své tlusté mikiny.Nesnášela jsem,když se na mě někdo díval.Natoš,když se mě někdo dotknul.Učitelka si mě zavolala a vyptávala se mně,jestli mi něco je,že na mě visí oblečení atd.Já je pořád nechápala,myslela jsem si,že si ze mě dělají srandu. Ležela jsem v posteli a rukama si přejížděla po vystupující pánvi,počítala jsem žebra-tohle byl ten nejlepší pocit. Pocit vítězství.V takových chvílích jsem na sebe byla pyšná,na to,co jsem dokázala!!! Ale po nějaké době jsem už něměla sílu.Vyšla jsem schody a potila jsem se,jako bych hodinu běhala.Už jsem to nezvládla. zase jsem ležela v nemocnici.Už jsem to kolikrát chtěla vzdát,ale… Chvíli to bylo dobré,pak zase ne,pak jo…!!!Zase jsem si připadala jako ta hadrová panenka.Kdežto teď mě ovládalo něco jiného,něco,co nešlo zastavit,ovládla mě ANOREXIE!!!tak,jako už tolikrát. Zase byl chvíli klid,ale jen na nějakou dobu.nenávidím se za to,co dělám.Nevím,jak to mohlo dojít až sem…!? Víte,myslím si,že ten,kdo se někdy z anorexie vyléčí,nikdy už není jako dříve.Ta mrcha anorexie nám sedí v hlavě pořád…tiše,čeká-je jen na nás,jestli nad ní zvítězíme.Já to nedokázala a nevím,zda se mi to někdy vůbec povede. Asi jsem se narodila pod špatnou hvězdou,nikdy mi nic nevyšlo tak,jak jsem chtěla.Dokonce ani to hubnutí.Chtěla jsem dokázat,že jsem v něčem lepší,že něco dokážu…!!! Anorexie je zrádná a často se přetvařuje,ale spadnout do toho všeho je tak snadné a dostat se z toho,tak těžké… někdy až nemožné…!!!Snad vás můj příběh přiměl aspoň trochu k zamyšlení….Není vážně nic horšího,než bojovat sama se sebou,s vlastním tělem.a já…,já vím,jaké to je-TEĎ,už to vím…