Archive for category: Můj příběh

Můj příběh se se mnou táhne už od dětství, kdy moji rodiče se spolu rozloučili a to dost v zlém. Byla jsem často nemocná a hodně dlouho jsem se s tím nedokázala vyrovnat. Otec se oženil a já zůstala tak trochu sama. Mám problémy se zády, a proto jsem musela přestat závodit na lyžích. Začala jsem pravidelně chodit na rehabilitace, a tam jsem se také poprvé dozvěděla, že jsem obézní. Když mi to řekl doktor, ve mě to hrklo a roztočil se kolotoč mého dosavadního problému. Začala jsem hubnout, šlo to hodně rychle. Dostala jsem se z váhy 72 kg na váhu 56, ale tím to neskončilo. Mamina ze mě byla totálně na prášky, ale já si říkala, že by mi nezkazila život. Hubla jsem dál až na 52 kg.Tady se moje váha zastavila. Začaly zdravotní problémy. Šílené problémy se na cokoli soustředit a jiné. Přítel mě vydeptával a já začala přibírat,ale jednou mě vytočil natolik, že jsem přestala úplně jíst, blokla jsem se, s nikým jsem nekomunikovala. Moji přátelé mi neustále říkali, že on mi za to nestojí, to určitě znáte. Byla jsem hloupoučká. Jenomže on to dotáhl tak daleko, že se začal navážet do mojí rodiny, vyhrožoval mi a ponižoval. Na druhou stranu jsem poznala pravé přátele. Později jsem poznala mého nynějšího přítele. Připravovala jsem ho na nejhorší. Trpím každodenně depresemi, ze začátku mi pomáhal dostat se z anorexie. Jenomže letos mě čeká maturita a je to zpět. Bud nejím vůbec a to mi nevadí a nebo se přejím a hned to jdu vyzvrátit. Musím o tom mluvit, protože jsem mu slíbila, že s tím něco udělám. Nechci aby mě opustil. Prožil toho se mnou příliš. Denně se setkávám s nenávistí. Ve škole jsem o 2 roky starší, protože jsem měla zdravotní problémy, tak jsem musela přerušit školu. A až letos se začalo projevovat, jak mě spolužáci nesnáší a jediným čím můžou vyrukovat je to, že jsem starší. Toho posměchu se nezbavím. Nenávidím se, ani své tělo. Když mě nikdo neponižuje, tak se ponižuji sama před ostatními. Mám v sobě bloky a jestliže se přes ně nepřehoupnu, budu stále v jenom kruhu, ze kterého nelze uniknout bez pomoci. Nechci každodenně zvracet. Příliš mě to vysiluje, jenomže když se najím mám velké výčitky. Bojím se toho co může přijít. Kdyby mi mohl někdo poradit nějakou pomoc at už psychologa nebo psychiatra byla bych vám vděčná. Chtěla bych se začít mít ráda a bohužel bez pomoci to už nedokážu. Děkuji

Začal poslední den roku 2006 a jak už to tk bývá, každý si dává předsevzetí a strašně moc si slibuje, že svá předsevzetí dodrží. Že se podle nich bude řídit. Někkdo si řekne přestanu kouřit, jiný začnu sportvat, ale hodně žen a hlavně mladých dívek si dává předsevzetí zhubnu 1,2,3,…..15 kg. A tímhle se to odstartovalo i u mě. Ežřwšně sem si přála shofit alespoň 10 kg. Protože při 165 cm mít 75 kg to si většina z Vás nedokáže ani představit. Jenže jsem se nastartovala už byla polovina ledna z mnou. Ale v té době jsem si řekla co když to budu furt odkládat? Co se Stane? Budu přibírat dál? Pomalu nebo rychle, kilo po kilu, ale co až se dostanu na hrůzných 80 kg? Co pak? I moje babička má 60 kg a hezkých 10 let si to drží. Tak proč bych to nedokázala já? Jenže co mě taky docela hodně nakoplo byli poznámky lidí kolem. Kamarádů (kteří si tak jenom říkají), todiny a dokonce i nepatrná poznámka od přítele. Já vím, asi to nemyslel zle. Jen mi řekl, že kdybyh byla hubená tak by si mě ani nevšiml. Ale zasáhlo to: Ale ještě 3 dny předtím mě úplně dorazila zprava od jeho bývalé slčny, žt jsem tlusťoška. Já si asi uvědomuju je zoufalá, potřebuje ublížit, ale proč mi ubližuje zrovna ona, která za sebou tahá takovu almaru? Zjistila jsem por koho chci být krásná, hubena a dokonala, ikdyž vím, že mešťatná, protože vždyť jídlo je moje druhá největší láska! Vždyť to znáte jídlo je jako droga.. Feťák chce drogu po který bude mimo a my? chceme jídlo protože tak dobře chutná. Tabulka čokolády, výborná čína od maminy, pizza s kamarádama.. Je to děs. Ale proč to všechno chci a dělám? Vždyť on mě chce s pár kily navíc a ne holku jako hubenou. Ona sám je chodící kostra (ale mě se líbí a líbít bude i kdyby měl 100 kilo a to mi věřte), ale on sám nedokáže mít hubenou holku. A má-li si vybrat mezi hubenou nebo oplácanou až tlustou , vybere si tu tlustou. Tak proč hci být ksakru jako pourek krásná a štíhlá? nebo že bych to nedělala jen pro něj, ale v podvědomí jen pro sebe? Nebo pro okolí, aby si všimlo že i já na to mám? Proč si na tohle nedokážu ani odpovědět? Je to zvláštní. Já jsem ZVLÁŠTNÍ!!! ZAČÁTEK: Začalo to tedy novoročním předsevzetím ZHUVNOUT!!! Půl měsíc ejsem k tomu nepřikládala moc váku. Šla jsem s kámošema na hambáče, na nejlepší pizzu na světě. Dala jsem si všechno na co jsem měla chuť! Ale ke konci mi bliklo STOP!!! Tohle už dál nejde“ Vždyť máš 75 kg a jestli to nestopneš budeš ještě odpornější a tlustší. Tkže jsem se začala snažtit, vyhábat smaženámu, sladkémuá, bílímu pečivu, smetanovým jogurtům a podobným věcem! Už skoro měsyíc se snažím. Když ujedu jdu zvracet. Jejde to se držet stále. Nekdy si říkám chci nejíst a najednou mi na 5 minut blikne najez se. Jsi v pohodě. Když se tohle stane uvědomím si už mé skoro měsícní trápení a řeknu Ne“““ NECHCI, nehci ani souto. Nechci nic!!! Držím se, týden jsem se nějak nepřejedla!! Jím ani ne jako 2 leté děcko. Pomeranč denně nebo 1 sojový rohlík. Jedno mni jídlo a stačí. Teda musí stačit. Teď už to je ale ve fázy kdy mám už jen chutě“ Uz nepociťuji hlad. Pouze tu chť, ale musím vydržřet“ Z původních 75 kg jsem dnes ráno ve spodním prádle dosáhla váhy 65kg. Sice je to 10 kilo a okolí si možná všimlo ae já potřebuji ještě!!! Na mou výšku bych měla mít maximálně 55 kg ale zvládnu dalších deset? Vždyť já vím jak jsou A a B nebezpečné nemoci. Že dívka která tím trpí je nemocná, hlavně duševně… A měla bych mít rozum, měla bych být šťastná vždyť je mi krásných 19 let!! Taky si říkám když zvládnu svou vysněnou váhu dokážu si to udržet? Vždyť když zase začnu jíst bude všechno ztracené!!! Uff napsala jsem toho myslím dost. Omlouvám se za pravopis ale jsem zmatená, proto se i omlouvám za tolik věcí kterých sem napsala tak na přeskáčku, možná ani nedávají smysl. Potřebovala jsem to dostat ze sebe a já jsem ráda, že tu jste.. Když se někdo bude chtít ozvat napište budu čekat.. a děkuju že ste tady.. pa Adélka

Nevím pořádně,jestli u mě nějaká opravdová anorexie nastala nebo ne,ale,když jsem si četla body,jak se anorektičky chovají a podobně,tak už vím,že ano.Teprve teď si člověk uvědomí,jak byl nesmírně krutý:ke svému tělu,ke svým blízkým,jak je všechny mučil.Chce se mi tak strašně brečet,jak jsem mohla být tak bezcitná a zabývat se jen svojí „dokonalou“ postavou,které jsem docílila „pravidelným“ a „zdravým“ stravováním.Všichni okolo mě jsou nechutný tlustý prasata,který pořád jen žerou a ještě k tomu nezdravě,nedokážou myslet na nic jiného než na jídlo….ano,tohle jsem byla já!Nemůžu tomu věřit,pamatuji jak jsem ostatními opovrhovala…A přitom jsem to byla jenom já,kdo na nic jiného,než na jídlo nemyslel.pořád mi v hlavě jelo:oběd jsem dojedka v 11:38 to znamená,že ve 13:38 sním jablko,jablko dojím za pět minut,to znamená,že v 15:43 sním vitalineu s jením rýžovým chlebíčkem.A nejhorčí je,že mě to přišlo normální!úplně se klepu!V květnu jsem měřila 170cm a vážila66kg.Chvilkama jsem si připadala tlustá a někdy zase štíhlá.Každopádně mě se tuk ukládá rovnoměrně po celém těle,takže sem byla holka krev a mlíko a o kluky jsem neměla nouzi.Jenže já nikdy nechtěla a ani nechci být krev a mlíko,chci být hubeňoučká-to trvá do teď,nevím proč,ale nedokážu mít sebevědomí,když nemám jistotu,že každý,kdo se na mě podívá si řekne:“ta holka je ale hubená,vždyť nemá žádnej zadek“tohle trvá doteď a ztohdle se už asi nevyléčím,ale už aspoň jím.Od května jsem se pokoušela hubnout,nejedla jsem,pak jsem se na to vykašlala,protože sem zase se sebou byla na chvilku spokojená,pak sem na jedné fotce zase vypadala nějak na můj vkus moc silně,tak sem se zase rozhodla,že zhubnu a tak pořád dokola.V srpnu jsem se víc než o hubnutí začla zajímat o zdraví a zdravý životní styl,tak jsem začala s taťkou běhat.Běhali jsme 3x týdně 10km,bylo to v pohodě a já byla taky v pohodě,trošku sem hubla,ale neřešila sem to,tak sem se ani nevážila.S příchodem září a školy se do toho začala ještě tančit.každý den,kdy sme neběhali,tak jsem 1,5h hodiny tančila.V jídle sem se nějak zvlášť neomezovala,jen jsem nejedla po páté hodině,jinak nic.Pak přišel říjen a počasí se začala zhoršovat a já byla už vyčerpaná,protože sem se každý den nutila do takového obrovského pohybu,navíc se se bála zimních měsíců,kdy nebudu moct chodit běhat,že přiberu zpátky a tak to začala,začla pomalinku,nanásilně a nevědomky ubírat na jídle.Díky pořadu ste to,co jíte jsem vyřadila spoustu „nezdravých“ potravin.Od 4.10. jsem se každý den vážila.Hubla jsem 1kg za týden.Byla jsem stále víc a víc unavená,podrážděná,náladová,všichni mě štvaly,s nikým sem se nechtěla bavit,byla jsem hnusná na mamku a taťku,kteří o mě měli strach.Na konci listopadu jsem již měla 57kg.Jedla jsem už opravdu minimálně a jen superzdravé potraviny.V prosinci 5.12. mě táta vzal k dietoložce,které jsem musela ukázat svůj týdenní jídelníček.řekla,že tohle je přsně jídelníček pro lidi s obezitou a že bych měla přidat pečivo a mléčný výrobek a večer kolem osmé ještě třeba jablíčko-říkala sem si,že se snad zbláznila,to nikdy!a tak sem tátovi,slíbila,že budu jíst,tak ja mi řekla,ale samozřejmě se si jedla,tak jak sem chtěla.já sem totiž už neměla žádné chutě a ani hlad,protože můj žaludek byl naprosto miniaturní.jídlo sem brala jen jako nutnost k přežití,ale nějaký požitek z jídla-co to je???Těsně před vánoci moje váha klesla na 52kg.mamce jsem konečně přiznala,že menses sem měla naposled v říjnu.musela jsem k doktorce,ta,když mě viděla,tak se hned zeptala,kolik jsem zhubla,tak jsem jí řekla,že vážím 56kg,řekla,že se mám objednat na gyndu a uvidíme.Na gyndě mi pan doktor vysvětlil vše kolem modelek apodobně a řekl mi,že mi teď dá injekci a že to tak do týdne dostanu.že ale musím aspoň tak dvě kila přibrat,jemu jsem totiž řekla,že mám 54kg.Samozřejmě ,že sem to do týdne nedostala.Teď je 17.2. a pořád nic.V pondělí jdu na gyndu znovu,ale s tím,že teď mám 59kg a opravdu doufám,že už to dostanu.Ale abych nepředbíhala.O Vánocích sem musela začít jíst před našima a víc.Doktorka řekla,že jestli váha klesne pod 52,tak si balím a jedu do Motola,klidně i o Vánocích.Tak jsem byla pořád plná a bylo mi špatně,měla sem záchvaty,kdy jsem byla schopná,klidně všechno kolem mě rozkopat a rozbít,jen abych nemusela ten „odpornej,kalorickej a nezdravej“ puding a ještě k tomu v 19:30.Prostě sem se chovala,jak kdybych měla 100kg a s každým dekem navíc by mi hrozila smrt.Pořád sem všem a sobě namlouvala,že CHCI přibírat,ale POMALU a ze ZDRAVÝCH jídel.Ale ve skutečnosti,jakmile váha ukázala 52,8 a ne 52,1,tak jsem byla nervózní úplně příšerně.1.1.jsem si dala arašídy v čokoládě-přejedla jsem se tím a od té doby jsem se skoro každý druhý den v lednu přejídala,ale ne normálním jídlem,ale sladkostma a brambůrkama a tak.Já,které se z takových věcí ještě v prosinci zvedal žaludek a která k smrti nenáviděla lidi,co to jedli.Přejídání pokračovala až do teď,ale už si to mnohem víc uvědomuju a mám víc informací o přejídání,tak s tím bojuju,chci zhubnout na minimální doporučenou váhu pro mojí výšku-tedy 53kg.ale tentokrát chci hubnout pomaličku a s tím,že budu jíst normální jídlo.chci totiž mít měsíčky a být v pohodě-a já dokážu být v pohodě pouze,když budu mít štíhlounký tělo,ale zároveň budu mít menses a budu si moc normálně občas dát sladký apodobně jako moje vrstveníci.Na spoustu věcí jsem přišla.Já být svým tělem,tak si teď nafackuju,absolutně jsem ho neposlouchala,když si o něco říkalo a naprosto sem ho ingnorovala,stjeně jako pak mé blízké a vrstveníky.nejvíc mě ale mrzí,že jsem dovolila,aby mě ovládla takováto nemoc a že jsem se stala otrokem časových intervalů,zdravého životního stylu a jídla a nejvíc ze všeho,že jsem na čtvrt roku udělala ze životů peklo mamince,taťkovi,sestřičce,která je jen o rok a půl mladší než já,babička,protože sem vždy milovala zmrzlinu a její buchty a v té době,když mi to zase nabídla a řekla,ať si vemu,že sem hudená,tak sem ji skoro seřvala,ano babičku,která by za mě dýchala a kterou mám strašně strašně moc ráda!Je mi z mýho chování zle!Byla sem bezcitná a zlá-byla jsem prostě nemocná…

Ahoj.Rozhodla jsem se, že se s vámi podělím o můj příběh.Ještě před dvěma roky jsem byla normální usměvavá šestnáctiletá holka, na 183cm jsem vážila 67 kg a byla jsem spokojená.Pak jsem poznala jednoho kluka.Hrozně jsem se do něj zamilovala.Začali jsme spolu chodit.Všechno bylo krásný, chodili jsme spolu ven, do bazénu, párkrát jsem u něj přespala(jen přespala).Asi po půl roce chození se změnil, pořád mu na mně něco vadilo.Tohle jsi udělala špatně, tamto mohlo být lepší…Pak utrousil, že bych měla něco dělat s celulitidou(já žádnou neměla).To mě dostalo.Asi si říkáte, proč ho ta blbka nenechala…Já si to teď říkám taky.Pořád jsem na to myslela, hlavou mi běželo jen jedno slovo-celulitida.Začala jsem hubnout…Myslela jsem jen na to.Nedokázala jsem dělat nic jiného.Když jsme byli s přítelem sami, pořád jsem myslela na to, že jsem tlustá, že se mu nelíbím…Pak mělo dojít na naše poprvé..a nedošlo.Nedokázala jsem to, byla jsem úplně ztuhlá, pořád jsem myslela na moje špeky na břiše, celulitidu na zadku…Netrvalo dlouho a rozešli jsme se.Od té doby to jde se mnou z kopce.Dietu vystřídalo přejídání a zvracení.Ztloustla jsem na 87kg!!Byla jsem nešťastná, tlustá a teď už opravdu s celulitidou.Ale řekla jsem dost.Začala jsem znovu hubnout.Cvičím pravidelně aerobic, posiluju, snažím se jíst zdravě.Zhubla jsem na 79kg.Váha se zastavila, už asi měsíc se nepohla.Poraďte mi, co mám dělat.Potřebuju ještě zhubnout.Prosím,pomozte.* * *

Od slečny „nioma atra“ jsem dostal email s textem, ke kterému přidávám svou odpověď. nioma atra: I já jsem navštěvovala tyhle stránky, i já jsem se radovala, když mi v testech vycházela ta nejhorší dignoza, i já jsem si počítala, jakou mohu mít při své výšce hmotnost, která nemůže ohrozit můj život….. Nemocnice, motol, psychiatrie…..počítala jsem s vaší dostatečnou informovaností, kterou nikdo, kdo na tyto stránky přijde nepochybuje…..BMI 17,5 TO je hranice, při které vás vezou do nemocnice, to je ta hranice, kdy přijdete o menstruaci, to je ta hranice, při které se vaše žití mění v přežívání, to je hranice mezi váhou normální a podváhou…..věděli jste to?! Ano, dále nechte přístupný test, aby si všechny budoucí anorektičky/bulimičky mohli říkat:“Je to dobrý, už jenom pár jiných odpovědí, kterým musím přizpůsobit svůj život, chybí k mému vysněnému tělu kostry, jenom pár otázek mě dělí od jména anorexie/bulimie..“ Ano, nechte dál běžet váš BMI test, kterým se pak dívky ohrazují u lékaře, že jejich váha je naprosto v pořádku, protože to říkájí jedny seriozní stránky…. J. Kulhánek (psycholog a terapeut, provozovatel portálu www.idealni.cz): BMI je orientační hodnota, 17,5 platí pro hranici anorektické podváhy u dospělých, tedy starších 18 let. U mladších se hranice posouvá směrem dolů – víte to? Jako argument pro lékaře nelze použít ani výsledek testu rozvoje rizik ppp, ani číslo z BMI kalkulačky – jsou to informace pouze pro první rientaci v problému, pokud si např. test lidé vyplňují pouze pro sebe, obvykle nic nezastírají. Test vyzkoušelo už více než 30 000 lidí, odezvy v naprosté většině jsou kladné. Navíc máme ověřeno, že test měří celkem spolehlivě, pokud člověk odpovídá pravdivě. Cílem BMI kalkulačky ani testu není dát někomu diagnózu, ale upozornit na možný problém. A mimochodem, ani pro mentální anorexii u dospělých není BMI 17,5 vždy určující hranice, existuje řada atypických forem nemoci, kde je hmotnost celkem v normě, podstatný je způsob zacházení s jídlem, myšlení a vnímání vlastní postavy. O tom je na stránkách informací dost. I se ztrátou menstruace pod BMI 17,5 je potíž – pokud bere žena hormonální antikoncepci, nemusí o menstruaci přijít, rozhodně to ale neznamená, že není nemocná. Pokud vám stránky nedaly dostatečné informace, mrzí mě to. Informace námi poskytované ale rozhodně seriozní jsou, jen je nelze použít jako alibi. Udržovat se cíleně na co nejnižší váhové hraně, kde nejde o přímé ohrožení života, je už samo o sobě dost velký problém, který svědčí pro možnou diagnózu „mentální anorexie“.