Archive for category: Můj příběh

Ahoj.Rozhodla jsem se, že se s vámi podělím o můj příběh.Ještě před dvěma roky jsem byla normální usměvavá šestnáctiletá holka, na 183cm jsem vážila 67 kg a byla jsem spokojená.Pak jsem poznala jednoho kluka.Hrozně jsem se do něj zamilovala.Začali jsme spolu chodit.Všechno bylo krásný, chodili jsme spolu ven, do bazénu, párkrát jsem u něj přespala(jen přespala).Asi po půl roce chození se změnil, pořád mu na mně něco vadilo.Tohle jsi udělala špatně, tamto mohlo být lepší…Pak utrousil, že bych měla něco dělat s celulitidou(já žádnou neměla).To mě dostalo.Asi si říkáte, proč ho ta blbka nenechala…Já si to teď říkám taky.Pořád jsem na to myslela, hlavou mi běželo jen jedno slovo-celulitida.Začala jsem hubnout…Myslela jsem jen na to.Nedokázala jsem dělat nic jiného.Když jsme byli s přítelem sami, pořád jsem myslela na to, že jsem tlustá, že se mu nelíbím…Pak mělo dojít na naše poprvé..a nedošlo.Nedokázala jsem to, byla jsem úplně ztuhlá, pořád jsem myslela na moje špeky na břiše, celulitidu na zadku…Netrvalo dlouho a rozešli jsme se.Od té doby to jde se mnou z kopce.Dietu vystřídalo přejídání a zvracení.Ztloustla jsem na 87kg!!Byla jsem nešťastná, tlustá a teď už opravdu s celulitidou.Ale řekla jsem dost.Začala jsem znovu hubnout.Cvičím pravidelně aerobic, posiluju, snažím se jíst zdravě.Zhubla jsem na 79kg.Váha se zastavila, už asi měsíc se nepohla.Poraďte mi, co mám dělat.Potřebuju ještě zhubnout.Prosím,pomozte.* * *

Od slečny „nioma atra“ jsem dostal email s textem, ke kterému přidávám svou odpověď. nioma atra: I já jsem navštěvovala tyhle stránky, i já jsem se radovala, když mi v testech vycházela ta nejhorší dignoza, i já jsem si počítala, jakou mohu mít při své výšce hmotnost, která nemůže ohrozit můj život….. Nemocnice, motol, psychiatrie…..počítala jsem s vaší dostatečnou informovaností, kterou nikdo, kdo na tyto stránky přijde nepochybuje…..BMI 17,5 TO je hranice, při které vás vezou do nemocnice, to je ta hranice, kdy přijdete o menstruaci, to je ta hranice, při které se vaše žití mění v přežívání, to je hranice mezi váhou normální a podváhou…..věděli jste to?! Ano, dále nechte přístupný test, aby si všechny budoucí anorektičky/bulimičky mohli říkat:“Je to dobrý, už jenom pár jiných odpovědí, kterým musím přizpůsobit svůj život, chybí k mému vysněnému tělu kostry, jenom pár otázek mě dělí od jména anorexie/bulimie..“ Ano, nechte dál běžet váš BMI test, kterým se pak dívky ohrazují u lékaře, že jejich váha je naprosto v pořádku, protože to říkájí jedny seriozní stránky…. J. Kulhánek (psycholog a terapeut, provozovatel portálu www.idealni.cz): BMI je orientační hodnota, 17,5 platí pro hranici anorektické podváhy u dospělých, tedy starších 18 let. U mladších se hranice posouvá směrem dolů – víte to? Jako argument pro lékaře nelze použít ani výsledek testu rozvoje rizik ppp, ani číslo z BMI kalkulačky – jsou to informace pouze pro první rientaci v problému, pokud si např. test lidé vyplňují pouze pro sebe, obvykle nic nezastírají. Test vyzkoušelo už více než 30 000 lidí, odezvy v naprosté většině jsou kladné. Navíc máme ověřeno, že test měří celkem spolehlivě, pokud člověk odpovídá pravdivě. Cílem BMI kalkulačky ani testu není dát někomu diagnózu, ale upozornit na možný problém. A mimochodem, ani pro mentální anorexii u dospělých není BMI 17,5 vždy určující hranice, existuje řada atypických forem nemoci, kde je hmotnost celkem v normě, podstatný je způsob zacházení s jídlem, myšlení a vnímání vlastní postavy. O tom je na stránkách informací dost. I se ztrátou menstruace pod BMI 17,5 je potíž – pokud bere žena hormonální antikoncepci, nemusí o menstruaci přijít, rozhodně to ale neznamená, že není nemocná. Pokud vám stránky nedaly dostatečné informace, mrzí mě to. Informace námi poskytované ale rozhodně seriozní jsou, jen je nelze použít jako alibi. Udržovat se cíleně na co nejnižší váhové hraně, kde nejde o přímé ohrožení života, je už samo o sobě dost velký problém, který svědčí pro možnou diagnózu „mentální anorexie“.

Ahojte S bulimiou bojujem uz pat rokov, snazila som sa ju uplne vytlacit z mojho „idealneho“ zivota. Posledne leto som sa rozhodla zvitazit nad nou definitivne, odisla som na liecenie a zaprisahala, ze budem dodrziavat rezim. Vyse dvoch mesiacov som sa neprejedla,psychicky som na tom bola neporovnatelne lepsie.Liecenie bolo tym poslednym, k comu som sa chcela v mojom zivote dopracovat. Dnes vo mne nezostal ani jeden predsudok voci psychicky chorym ludom,mojim snom sa naopak stalo staranie sa o nich.Velmi si vazim kazdeho z pacientov, s ktorymi som sa stretla. Liecenie je tym najspravnejsim krokom k uzdraveniu, aj ked opustit blizkych na tak dlhy cas vyzaduje silu.Tymto vas chcem podporit a uistit, ze aspon ciastocne sa bulimie da zbavit. Priznavam, ze mavam slabe chvilky a zachvaty jedenia,no prijala som to ako osobny boj. Moj zivot sa deli na nocnu moru pred liecenim a ovela bohatsiu cast po lieceni. Uvedomila som si, ze kazda z nas je jedinecna bytost, ktora si zasluzi byt milovana. Za vznikom a vyliecenim stoji vzdy vztah samej k sebe. Snazim sa prijat svoje Ja, ale ako iste viete, nie je to lahke. Mam 62 kg pri vyske 168 cm, mala by som byt stastna, ze ma bulimia nejak velmi nepoznamenala…ale nie som. Dufam ze kazda z nas najde v sebe silu a lasku k sebe a konecne prijme svoje telo. Ak vam mam poradit, mne pomohla najviac pravidelna strava,dodrziavanie rezimu. Jedlo je pre nas liekom a my ho musime prijat…to je zakon prirody. Vsetkym vam drzim palce na ceste k uzdraveniu. Vasa Teri

tak verte mi nez sem se takto odhodlala sem neco napsat clekm to trvalo…..nejsem si jista ale jeste to asi neni anorexie i kdyz uz nejake proznaky mam.Vite…ctu si vase pribehy a v nekterych poznavam kousky toho svyho raci nebudu psat kolik mi staci ze vam reknu ze sem jeste (celekem)mala (ano ja sama si to ale nemyslim ale je to tak)ale na svuj vek uz toho kolem hubnuti vim hodne. takze k pribehu zaclo to kdyz mi bylo(teprve)skoro 11 (ted nejsem o moc starsi)byla sem trochu pro tele (150cm a 51kg)uz hodnekrat pred tim sem uvazovala ze bych mela zhubnout ale nejak sem se k tomu nemela a tenkrat hlavne sem byla jakz takz normalni a neresila to ale pak zacla mamka hubnout a me to nedalo a zacla sem taky (tenkrat to bylo zdravi hubnuti-sportovani prijmani malych a celkem pravidelnych porci tak 7krat za den)a najednou sem mela 154cm a 46kg.A uz sem jen cvicila a jedla co sem chtela(temer) a mela sem najednou 44kg.Takle mi to vrdzelo jenze prez prazdniny semnabrala(ani ne tak ze bch ztloustla jako ze vyrostla)na 48kg.Moc mi to nevadilo,ale pak se nekolikrat kamoska zminila ze by mi par kilo dolu neuskodilo nejdriv sem tomu nevenovala pozornos ale pak sem ji zacla davat za pravdu. A prestala jist svaciny a pak i po 15. hod.sem nic nejedla ano obcas se mi to vymklo uz sem mela 46kg a 161cm.ale ted uz jim jen snidane(nekdy sladky a tucny)a obed(vetsinou jen prilohu)a pak sem zacla cvicit vedela sem ze asi zacnu pribirat (svaly sou tezsi nez tuk-uz ani nevim kdo mi to rek)pribrala sem (48kg)a hodne mi to vadi nemam se rada snazim se nejist.asi to neni anorexie ale stejne si myslim ze neco neni OK. nikdy sem sice nemela extra nizkou vahu.ale potrebovala sem to nekomu rict..nekomu rict ze skoro mam rada pocit kdyz mi kruci v zaludku aj.. jestli ste si to precetli napiste mi neco dokomentaru prosim napiste mi svuj nazor a omlouvam se,zeje to tak dlouhe drzte se

Můj příběh se se mnou táhne už od dětství, kdy moji rodiče se spolu rozloučili a to dost v zlém. Byla jsem často nemocná a hodně dlouho jsem se s tím nedokázala vyrovnat. Otec se oženil a já zůstala tak trochu sama. Mám problémy se zády, a proto jsem musela přestat závodit na lyžích. Začala jsem pravidelně chodit na rehabilitace, a tam jsem se také poprvé dozvěděla, že jsem obézní. Když mi to řekl doktor, ve mě to hrklo a roztočil se kolotoč mého dosavadního problému. Začala jsem hubnout, šlo to hodně rychle. Dostala jsem se z váhy 72 kg na váhu 56, ale tím to neskončilo. Mamina ze mě byla totálně na prášky, ale já si říkala, že by mi nezkazila život. Hubla jsem dál až na 52 kg.Tady se moje váha zastavila. Začaly zdravotní problémy. Šílené problémy se na cokoli soustředit a jiné. Přítel mě vydeptával a já začala přibírat,ale jednou mě vytočil natolik, že jsem přestala úplně jíst, blokla jsem se, s nikým jsem nekomunikovala. Moji přátelé mi neustále říkali, že on mi za to nestojí, to určitě znáte. Byla jsem hloupoučká. Jenomže on to dotáhl tak daleko, že se začal navážet do mojí rodiny, vyhrožoval mi a ponižoval. Na druhou stranu jsem poznala pravé přátele. Později jsem poznala mého nynějšího přítele. Připravovala jsem ho na nejhorší. Trpím každodenně depresemi, ze začátku mi pomáhal dostat se z anorexie. Jenomže letos mě čeká maturita a je to zpět. Bud nejím vůbec a to mi nevadí a nebo se přejím a hned to jdu vyzvrátit. Musím o tom mluvit, protože jsem mu slíbila, že s tím něco udělám. Nechci aby mě opustil. Prožil toho se mnou příliš. Denně se setkávám s nenávistí. Ve škole jsem o 2 roky starší, protože jsem měla zdravotní problémy, tak jsem musela přerušit školu. A až letos se začalo projevovat, jak mě spolužáci nesnáší a jediným čím můžou vyrukovat je to, že jsem starší. Toho posměchu se nezbavím. Nenávidím se, ani své tělo. Když mě nikdo neponižuje, tak se ponižuji sama před ostatními. Mám v sobě bloky a jestliže se přes ně nepřehoupnu, budu stále v jenom kruhu, ze kterého nelze uniknout bez pomoci. Nechci každodenně zvracet. Příliš mě to vysiluje, jenomže když se najím mám velké výčitky. Bojím se toho co může přijít. Kdyby mi mohl někdo poradit nějakou pomoc at už psychologa nebo psychiatra byla bych vám vděčná. Chtěla bych se začít mít ráda a bohužel bez pomoci to už nedokážu. Děkuji