následek anorexie…
Ahoj…. napadlo mě, že bych mohla popsat jeden z následků anorexie, který mě v současné době dost štve… Jde o jakýsi psychický „gap“, jak bych to asi nazvala. Je to sice už pět let, co mám nejhorší fázi anorexie za sebou (mezitím se několikrát vrátila, mrcha, ale buď jen v mírnější formě, nebo naopak ve vtělení bulimie), ale stejně se musím s následky denodenně potkávat a mám pocit, že to nejde moc ovlivnit. Například mi dělá problém jíst s někým–nebo hůř, před někým. Pořád mám pocit viny, nevím z čeho, připadám si jako pod drobnohledem, když musím jíst ve společnosti někoho jiného. Cítím se, jako když zkoumá, co jím, jako když odhaduje, jestli to sním nebo ne; prostě se vůbec necítím ve své kůži. V restauraci jsem nebyla, ani nepamatuju, a vyhýbám se dokonce i jídelnám a menzám. O tom, jak mi vadí, když mě u jídla někdo pozoruje, se zmiňovat ani nebudu. Zkrátka, když nemůžu jíst o samotě, tak se prostě nenajím. Dokonce někdy čekám, až spolubydlící odejdou, abych se mohla najíst…. já vím, je to hrozný, ale nemůžu si pomoct! Musím na to mít klid a soustředit se jen na to jídlo, ne na to, kdo mě u toho pozoruje a co si asi myslí, a obávat se, že každou chvíli na mě vyjede s nějakou poznámkou o jídle… což už teď zřejmě nehrozí, ale pořád je to ve mně. Když se náhodou stane, že musím jíst, když jsou tu spolubydlící, tak buď nejím vůbec, nebo se naopak strašně přejím… a štve mě to… několikrát jsem si ověřila, že když jím sama, nemám s tím žádný problém, nepřejídám se ani nezůstávám o hladu. Nevím, čím to je…. 🙁 Bavit se s někým o jídle je pro mě také vyloučené. Přitom si myslím, že to nejhorší jsem už překonala, jím pravidelně a netrápím se hlady, ale mám potíže jíst s někým. Je možné, že by to byl přímý následek anorexie — nebo bulimie, kterou jsem měla taky? Ten zmíněný pocit viny se však nevztahuje jen na jídlo. Týká se téměř všeho, co dělám. Například se nemůžu zbavit pocitu, že svým spolubydlícím (mám 3 a nemáme mezi sebou vysloveně vřelé vztahy, protože se vidíme celkem málo času) překážím. Že jsem jim tam prostě na obtíž. Připadám si jako rozmazlený spratek, jako s prominutím kráva, když se mnou jednají, a přitom to vůbec není pravda. Mám paranoidní obavy, že mě sledují a zkoumají, co dělám, jak to dělám, proč jím tohle a tamto, atd. … Nemůžu si pomoct, strašně mě to ničí a taky to hrozně ničí vztahy mezi lidmi, ale všechno je to v mojí hlavě a já nevím, jak se toho zbavit. Další věcí je, že než jsem ve 14 letech dostala anorexii, byla jsem poměrně společenský člověk, ráda jsem se bavila s lidmi a obklopovala jsem se přáteli. A teď? Jsem beznadějný samotář. Dokonce až do té míry, že mi dokáže zkazit náladu, když s někým musím někam jít… musím na to mít náladu, jinak jsem uzavřená a náladová. Jsem už z toho zoufalá, nevím, co s tím mám udělat… Bojím se, že anorexie ze mě udělala nějaké monstrum… 🙁