Člověka často do tabulek nenacpete
Strašně „ráda“ bych vám tady řekla, co mi je, ale člověka často do tabulek nenacpete. Můj problém je, že mám období, kdy je všechno super, dokážu být středem pozornosti, vtipná a nad věcí. Jsou ale taky období, ve kterých se ze mě stává jiný člověk. Děsí mě to. Najednou ta myšlenka, která tam latentně asi pořád je, že jedině hubený člověk, je šťastný člověk, je pro mě jediná věc na pořadu dne a já se podle toho začnu chovat. Bohužel se to odráží na mém jídelníčku, ale hlavně pak na tom, jak vidím svět kolem sebe a jak se chovám. V těhle obdobích mi každý přijde tlustý, lidi, co jí, jsou ubožáci nenažraní a všechno, naprosto všechno, co se mi nedaří, třeba i zlý pohled, je prostě proto, že sem tlustá a naprosto neschopná. Ze sebevědomé zcestovalé holky se stává zakřiknutá husička, která rudne, když na ní někdo promluví, nosí čepice, kapuce a sluneční brýle, aby na ní nikdo nemohl. Sedí uprostřed místnosti plné lidí a chce se jí plakat, sedí na party a chce utéct, chce být sama za zavřenými dveřmi, protože to je jeden z těch dnů, kdy se prostě díky vlastní neschopnosti se s tim poprat nedokáže postavit životu čelem. Jídlo… Napadá mě, proč lidi musejí jíst. Já nechci, a přitom bez jídla nevydržim. Obdivuju holky, co prostě hladoví. Já to nedokážu, i když asi na „normální“ standardy pro plno lidí hladovim taky. Nejim sladký, ráno jogurt s trochou vloček, oběd salát s tuňákem a kouskem tmavého pečiva, odpoledne nějaká mrkev, nebo jablko a večer zase nějaký salát s rybou, nebo polévka. Jím pravidelně, protože mám hlad, nebojte, můj metabolismus si asi nezpomalím, protože takovou lemru už nic nepřekoná. Chodím pěšky,jezdím na kole, dělám aerobik, běhám po nocích a stejně vypadám, jak vypadám (tj. BMI 24). Věřte tomu, nebo, mám to v genech a rozumný člověk by to akceptoval, že je sice při těle, ale zase zdravý. Jenomže mně je 24 let a polovinu svého života mám hlad a i v těch lepších obdobích si jídlo vyčítám, v těch horších ho naprosto nenávidím, ale přitom hltavě sním ty svoje porcičky. Nevím už, co je normální porce, nedávno sem byla u pár přátel na večeři (ta hrůza předtim, že budu muset jíst před lidmi)a jala jsem se nandávat ostatním na talíř. Přátelé moji první porci vzali jako vtip, nechala jsem je přitom, jak zábavná umím být, ale sama si uvědomila, že já jsem tu porci považovala za normální. Průběh věčeře děsivý, jedla jsem málo, s hlavou v talíři, abych se nemusela na nikoho dívat, jak se na mě dívá. Na závěr jsem dostala čokoládového zajíčka. Každý si toho svého snědl, já že až pozdějc. Vyhodila sem ho. Leží mi pořád v odpadkovém koši, ale já se toho nebojím. Vím, že v tomhle období si tam pro něj nepůjdu, protože je to silnější. A tak si říkám, co za tím vězí. Nemám za sebou žádný traumatický zážitky jako třeba zneužívání a nešťastné dětství. Naopak, pocházím ze silné rodiny, která mi vždycky poskytovala podporu a měla normální stravovací návyky. Na základní škole jsem vždycky byla ta, kterou nikdo nechtěl do družstva, když si kapitáni, většinou vysportované holky v odraných cvičkách (ty moje nebyly tak použité:)), vybírali svoje ovečky. Možná si někdo řekne, no jo, co by chtěla, když to bylo nemehlo, ale já až v pozdějších dobách zjistila, že mi sporty jdou, že nejsem ta neschopná a nemotorná, ale velkou část života jsem věřila tomu, že jsem. A i kdybych byla, copak to je nějaký zločin, neovládat sport? Každý má jiné schopnosti. To je samozřejmě jenom jeden případ, nedávám to za příčinu, ale je fakt, že když si dneska vzpomenu na základní školu, je mi smutno a vybavím si ty pocity outsidera a budižkničemu a pořád ty pochybnosti o svých schopnostech ve mně jsou. Jak strašně chci být dokonalá, nedat nikomu prostor k tomu, aby na mě našel slabé místečko. Nemyslíte si, že je ubohé, když věřím tomu, že jen dokonalý člověk má právo na lásku? Potkám někoho a nepustím si ho k tělu, co by na mě asi tak viděl? Myslím si, že můj život je úspěšný a měla jsem v mnoha věcech obrovské štěstí, tak proč jsem taková, jaká jsem? Mám opravdu dojem, že ve špatných obdobích jsem v nějaké mlze. Odmítám pozvání do společnosti, protože by to pokazilo můj režim jezení a taky by tam byl nějaký alkohol. Vždycky si řeknu, až příště, příště už půjdu, to už bude nějaké kilo dole. Jenže ono se to nikdy nestane, pořád to odkládám a mám asi i pověst podivína a samotáře. Pořád mám pocit, že funguju jako vrba plno lidem,ale pro mě samotnou je problém o svých záležitostech mluvit, a přitom někdy někomu naslouchám, jak si vylévá srdce, a mám chuť na něj zařvat, ať mě nechá být, copak to nevidí, že já sama se v tom plácám, že já sama svůj život nezvládám? Nevidí, lidé si většinou mylí, že mám všechno pod kontrolou. Rodiče si myslí, že jsem samotářka a snad se s tím teď už smířili, myslí si, že nepotřebuju nikoho k životu, myslí si, že jsem chladná bestie, ale ono je to spíš tak, že já nemám někdy sílu mluvit, nechci nikoho vidět, chci být sama, protože jedině tak sem chráněná. Anebo možná jsem chladná a vypočítavá mrcha, která se snaží na sebe upoutat pozornost a pěstuje si problematický vztah k jídlu. Ale co mi pak zbyde, když to ztratím, budu žít v chaosu, určitě přiberu a budu ještě nešťastnější. Nedávno sem dokázala jediné kamarádce říct, co mě trápí. Chce mi pomoct, ale nechápe. Navrhovala mi třeba, ať se jdu někam vybít (po lekci aerobiku a běhu venku). Ne, já se opravdu v životě nenudím a to, aby mi někdo radil, abych to brala víc pozitivně a tak se neřešila, není pomoc. Ono se to totiž nějak pořád samo do té hlavy vkrádá. Kamarádka mi chce pomoct a jsem ráda, že mě nelituje, nestojím o ničí soucit. Jsem dospělá osoba, která je za sebe zodpovědná a musí si vyřešit řadu problémů z minulosti, aby byla v pořádku. Ale já to vlastně řešit nechci, protože přece, když budu krásná a éterická bytost, všechno se vyřeší samo, budu šťastná z titulu toho, že jsem krásná. A tak to pořád odkládám, ale mám strach, že se to láme, že jsem schopná jíst méně a méně a strašně si přeju, aby mě za to nikdo neodsuzoval a nenáviděl.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.