Archive for category: Můj příběh

Dvanáct let Ve dvanácti to začalo a dvanáct let to již i trvá. Byla sem tlustá a měla mindrák z odstátých uší. I tak sem se klukům vždy líbila. Dietu mi doma nedovolili držet a na pěkné oblečení kterým bych si zvedla sebevědomí jsme neměli. Viděla sem v televizi dokument o princezně Dianě. Vnímala jsem jen to co jsme chtěla, krásnou úspěšnou ženu, která je něšťastná, ale všichni ji milují. Ostatní mě nezajímalo, chtěla sem zhubnout, být milována a ona mi dala skvělý návod. Poprvé to nešlo, ale pak podruhé již ano. Napřed jen po večerech, ale pak to ovládlo celý můj život. Zvracela sem několik měsíců v kuse každý den. Ani si ty dny v podstatě nepamatuji, vím že sem jen zvracela a krásně hubla. Přišla sem o kamárády o všechny. Doma to nefungovalo. Otec měl odjakživa milenky a od mých osmi let s matkou nežijí, žijí v jednom bytě kvůli penězům a sobeckosti otce sbalit kufry, je to přeci jeho byt. Letos se teprve po 16 letech jeho nevěry rozvedli. Mamka tehdy přišla o práci, lítala, kde mohla, otec se snažil najít životní lásku, a já měla dostatek na to problít dny. Nakonec si všimli ze sem hubena?.nepomohli mi, vůbec. Matka mi řekla:?jestli něčeho chceš dosáhnout vzpamatuj se?, to byla veškerá pomoc. Poslala mě k obvodní lékařce, v domění, že mám anorexii, kam sem se musela chodit vážit a ukazovat v zápisníčku co jsem snědla. No dostala jsem se z toho, ale jen díky malování a astrologii. Problém nastal na gymplu. Lidi mi nesedli. Všichni již měli první lásky, přátelé. Já dva roky samoty, kdy sem malovala. Inu začala sem kouřit, pít a toužit po vztahu. Chtěla sem vybočovat i s plynout s davem zároveň. Chtěla sem být milována. Naivně sem si myslela, že když se s někým vyspím bude mě mít rád?. Nic?akorát mě to ničilo víc a víc..potvrdilo, že za nic nestojím?.počet kluků byl rostl, ostuda,?..závislosti?.deprese?.a do toho škola, naštěstí sem se i při každodenním pití nepřestala nikdy učit. Dodnes já ani mí známí nechápou jak sem to zvládala. A to netuší, že sem po raním návratu z baru a před odchodem do školy, měla ještě blicí seanci?. Ztratila sama sebe, zastavila jsem svůj růst. Chtěla sem se vrátit do období kdy sem z toho byla venku?.nešlo to?.nevěděla sem kdo sem a co chci?. Pak sem si řekla stop. Našla sem si na konci prázdnin po třeťáku přítele, mou životní lásku. Byli jsme spolu dva roky, poslední rok gymplu a prvák vejšky. Ztratila sem ho. Ztratila sem ho kůli blití. Mé odporné stavy, nenávisti k sobě a následně ke všem. K posranému světu, který stojí za nic?. Apod?nedokázala sem žít jeho krásný život?.řešila jsem jen tlustou prdel, jídlo, že nemám prachy a netěšila se z toho jak mě miluje?.nikdy toho nepřestanu litovat. No jo ani to mě nedonutilo přestat blít. Začla sem o to víc. Muži o mě měli vždy zájem, ale já to vždy nějak posrala, chtěla sem oporu a vždy sem se do toho vrhla. Vůbec sem si nevěřila. Myslela jsem, že když mě bude někdo milovat?nebudu se ničit. Pokud se, ale nebudu mít ráda já nemohu mít normální vztah?.to mi došlo až později?.no jo pak tam byli nějaké krátké vztahy?spíš úlety..prokládané nekontrolovatelným pitím alkoholu, kouřením, nadměrným cvičením aerobiku, blitím, ale i krásnými chvílemi? pomohlo, mi že sem přestala bydlet u našich, studuji VŠ v jiném městě? no jo teď sem sama a lítám v tom znovu?dalo by se říci mám to pod kontrolou?ale není to již ten dětský svět, kdy máte na starost jen sebe a domácí úkoly?.můžete celej den kontrolovat kilojouly, ted musím chodit do práce, studovat VŠ školu,?.apodobně?.největší problém je že sem nikdy neměla odvahu žít svůj život. Neustále sem své cíle podřizovala názorům okolí. Takto špatně sem vybrala i Vš, kde se ji pátý rok trápím. Ale jak v bulimi silnou vůli nemám tu ano. Ničím si zdraví a vše jen pod tím obrovským tlakem to dodělat. Nebaví mě to, ale musím??.aspoň něco musím zvládnout. To, žE zvracím, ví jen jeden člověk. Lidé mě znají jako člověka, co se jen směje, povídá a neustále vytlemně říká mám debku?.nedokážu dát před lidmi najevo svou slabost a že potřebuji pomoci?.spíš pomáhám druhým?potřebuji lidi a zároveň mi berou tolik síli?potřebuji se zase uvěznit do své pevnosti s pevných pravidel?hlídat jídelníček a necítit se trapně si to zapisovat a jíst málo Klidně to přiznat, čím trpím. Nebrat si poznámky typu co to jíž a jak málo. Smířit se s tím, že tu nemoc mám na celý život. Je to součást mě. Musím se s tím naučit žít. Žít s bulimií a hlídat jídlo, cvičit a hlavně ŽÍT. Žít a neupínat se jen na tu školu, ze strachu, že to nedodělám sem se vykašlala i na řadu svých zájmů?.naštěstí sem si to uvědomila?sice až letos? no jo člověk zraje..jen ta bulimie mi ničí vše?

Je to jen takové zjednodušené zamyšlení:-) Přirozená štíhlost znamená, že někdo může sníst 6 knedlíků a někdo jenom tři. Tloušťka vzniká, když si někdo, kdo si může dát jen 3 knedlíky příliš často dává 6 knedlíků. Anorexie (či nepřirozená štíhlost) znamená dát si jeden knedlík a běžet na 3 hodiny do tělocvičny. Bulimie znamená dát si 6 knedlíků s tím, že zítra začnu držet dietu a k tomu si ještě „naposledy užít“ dvě tabulky čokolády.

Ahoj, začalo to minulé prázdniny, kdy jsem se vrátila z nemocnice po vyndání mandlí a nemohla jíst nic jiného než kaše a pudink a zhubla jsem na svých vysněných 60 kg (175cm). Jenže sotva jsem mohla zase jíst, začala jsem se neuvěřitelným způsobem přejídat a přibírat.. Tenkrát přišly děsné výčitky, že jsem neschopná si udržet tu krásnou váhu, tak jsem se šla vyzvracet.. Prožrala a prozvracela jsem celé prazdniny a váhu 60 kg si udržela. Pak jsem odjela do Prahy, kde jsem se velice omezovala – třeba 3 dny vůbec nic nejedla, pak se přejedla a vyzvracela a zhubla jsem na 55kg. Když jsem přijela na vánoce domů. mamka začala vyšilovat, že jsem anoraktička, že jsem hrozně hubená..Ale já si tak nepřipadám.. Každopádně doma mám veliký problém, neboť je tam tolik dobrot a já prostě nedokáži odolat, tak se cpu vším možným a pak nemám jít kam zvracet, pac by to mamka slyšela, tak si dávám kvanta projímadla, ale je mi pak hrozně špatně a jsem na všechny hnusná, jen díky tomu, že jsem se přejedla a mám výčitky, že jsem neschopná!!! Kdykoli se najím, mám výčitky, že ztloustnu a mám je třeba i jen ze zeleninového salátu.. Piju pořád kefíry a jím jogurty, protože si myslím, že po tom neztloustnu.. Chci se naučit jíst málo, jako normální člověk, ale mám slabou vůli a vždycky to skončí stejně..

Dříve by mě ani nenapadlo na takové stránky přispívat.Měřím 180cm a měla jsem kolen 60kg a jedla celkem zdravě a střídmě.Pak přišla krize s partnerem. Byla jsme si jistá,že mě opustí. vše se nakonec urovnalo,ale já už objevila zázrak bulimie. Myslela jsem, že já přece žádný problém nemám a opravdu jsem si naivně myslela, že to mám pod kontrolou, že když budu chtít, tak v pohodě přestanu. Jak strašně jsem se zmýlila! Cítila jsem se tak prázdná a vnitřně osamělá a ty hory jídla mi navozovaly pocit takové slasti a uklidnění.Po letech se ten pocit vytratil, jen jsem pořád musela jíst a jíst a zvaracet.Zvracela jsem i 5krát denně a byla to kolikarát jedinná činnost kterou jsem se celý den zabývala a tím pádem neplnila povinnosti,které jsem potřebpovala perfektně zvládat a o to nastávali větší výčitky svědomí.(partner byl celé dny v práci,ale stejně začal mít podezření- samozřejmě jsem zapírala). Po 2letech s touto našeptávající bestií v hlavě jsem upadala do deprese a začala věřit, že na tomhto světě jsem stejně jenom na návštěvě, že nebudu žít dlouho a nejsem tak důležitá jako ostatní lidé, že si to nezasloužím.Žila jsem v neustálém strachu,že mě načapá partner se kterým žiju a opustí mě, nebo maminka a bude ze mě zklamaná.Všem jsem připadala tak perfektní a já to samozřejmě podporovala. Studuju se skoro samými jedničkami, pracuju jako modelka, starám se o domácnost, spala jsem kolikrát jen pár hodin denně, jen abych to všechno stihla. Jednoho dne ráno jsem to už nemohla vydržet a zavolala mamce a partnerovi do práce,že potřebuji pomoc. Oba se zachovali úplně úžasně a co nejdřív přijeli. Já jsem ještě dva dny v kuse brečela, jak to všechno ze mě spadlo. Nikdo se v podstatě nedivil, že nejsem v pořádku. Vyrůstala jsem v rodině s otcem,který nás jak psychycky, tak fyzicky terorizoval. Já jsem navíc byla hodně vzdorná, takže jsem dostávala víc než ostatní a ve 14 mě táta začal sexuálně obtěžovat. Potom se naši rozvedli.V 16letech jsem odešla z domu s klukem a žila 2roky, ze kterého se vyklubal stejný násilník jako táta. Sebevědomí jsem měla na nule a tak se ze mě stala perfekcionistka- všem jsem chtěla dokázat(nevím proč, ale hlavně tátovi a bývalému partnerovi-stejně jsem se od nich žádného ocenění nedočkala) že k něčemu jsem. Bohužel se léčím jen u praktické lékařky, která mi předepsala antidepresiva a řekla mi at si koupím knížku s tímto tématem, že psycholog je zbytečný. Stejně si nějakého najdu, už proto že už od dětství trpím noc co noc na příšerné noční můry. Někdy i celé hodiny v noci zírám do stropu vyděšená k smrti,zběsile mi buší mi strdce, klepu se a bojím usnout, nebo pohnout. Ráno jsem uplně vyčerpaná.Také určité vzpomínky na sexuální aktivity mého otce vůči mě, jsou pro mě velmi bolestivé a snažím se jim vyhýbat. To bych také chtěla překonat. Těd žiji 5let s báječným přítelem, který zbožnuje i mé chyby a nedostatky. Prostě mě má rád celou a strašně mi pomáhá. Je mi 23 a plánujeme rodinu, tak mi držte place.Také mám nejlepší mamku pod sluncem. Já jsem vždycky byla hodně praštěná a jiná než ostatní. Brala jem to jako vadu, že nesplývám s davem. Těd vím, že jsem JEDINEČNÁ BYTOST- ORIGINÁL a to je moje plus, být sama senou a jestli se někomu nezdám at se se mnou nebaví.A tak se snažím vidět i své TĚLO JE TAKÉ JEDINEČNÉ- DOKONALOST JE NUDNÁ. Kdybych vypadala dokonale,tak by to vlastně bylo tuctové. Tvar mé postavy se vlastně hodí k mé osobnosti a bez něj bych to nebyla já. ´ Těd jím 2 měsíce normálně a moje váha klesla na 57kg a tam se ustálila. V menším množství si dám klidně k obědu svíčkovou, nebo tlačenku. na večer jím už jen zeleninu, ovoce a opravdu bohatě snídám a svačím, hlavně nesmím dostat hlad. Nervóznější jsem jen když mám jít do práce, nebot se živý svým vzhledem, ale to musím také zvládnout. Jestli s tím někdo chcete začít, PROSÍM VÁS NEDĚLEJTE TO! věřte mi tisíc krát je horší s tím zkončit.Já mám před sebou jěště hodně dlouhou a těžkou cestu. JE TO CESTA Z PEKLA! Pokud si někdo myslí,že ho budou mít lidé rádi jen když bude vypadat dokonale=štíhle a bude ve všem perfektní- je to blbost! Mám odjakživa míry modelky, vypadám podle všech dokonale jako Bárbí- já se tak nikdy ale vůbec neviděla a nebyla jsem štastná a spokojená sama se sebou, a ani oblíbenější.Teprve ted se snažím SAMA SEBE PŘIJMOUT a teprve ted vnímám, jak je krásné, když svítí slunce, hraje hudba, svítí svíčka, vane svěží vzduch a JE KRÁSNĚ NA SVĚTĚ!

Všetko dobré nejako zaniká a zasa sa mi vracajú zlé myšlienky..neustály boj v hlave ktorý už ma nebaví..Bojujem medzi svojim zdravým racionálne mysliacim ,,ja“ a tým svojim chorým ,,ja“ ktoré má hlboko v hlave vryté kalorické tabulky a nevie sa pozriet na hociaké jedlo bez toho aby sa mu nevybavila v hlave približná energetická hodnota.Dlho som myslela zdravo,rozumne a jedla som pomerne normálne.Zvracanie bolo pre mna od Novembra až po Februar tabu..ale potom sa niečo stalo..nejak sa mi všetko začalo obracať hore nohami.Začala som rozmyšlat nad tým ako sa blíži leto a ako velmi sa chcem isť kúpať ako ostatní,len či takáto aká som môžem vliezť do plaviek..Tak som obmedzila jedlo.Raňajky som prirodzene nejedavala nikdy a teraz už vôbec neprichádzali do úvahy,vynechala som aj desiate,ale cez obed to chcelo velke sebazaprenie..okolo takej tretej som najviac hladná a ked si neustále zakazujem najest sa chce to poriadnu dávku sebazaprenia.Začala som cvičit a to dost aktívne možno až nezdravo ,v noci som sa zobudila a 40 minút som bez prestávky bicyklovala nohami vo vzduchu len aby som niečo spálila.Takto som to vydržala asi celý Február dokonca aj kúsok Marca.Lenže potom sa to nejako zvrhlo do opačného extrému.Ketže doobeda som vôbec nejedávala vracala som sa okolo štvrtej domov tak vyhladovaná,že som zjedla všetko čo mi prišlo pod ruku.Čokoládu,keksy,jogurty,termixy,rožky prosto všetko a vela..Zo začiatku som si povedala NIE nesmiem to vyzvracať,niesom taká slavá aby som to nezvládla radšej si nechám vytráviť a potom to vybehám vo vinohradoch.Tak som fungovala asi tyžden.Jedavala som len okolo štvrtej a potom som to vydavala von pohybom.Až raz som si uvedomila že všetko čo sa okolo mna deje začina byt ozaj zlé.Myslím tím našu rodinnú situáciu.Medzi našimi a medzi mnou a nimi takisto.Povedala som si že ten smptok musím poriadne zajesť.Už dlho som nemala čosi vážne dobré..aj energeticky hodnotné.Išla som vtedy z autobusovej zastávky a vo vrecku som mala stovku.Chvilku som sa ešte prehovarala a hovorila si že sa nesmiem prejesť.Ale potom som sa už tesne pred bytovkou zvrtla a išla do potravín.Do košíka som nahádzala šlahačku,piškóty,čokoládu na varenie a doma som si spravila piknig.Takú kalorickú bombu som už dlho nemala..zjedla som to celé až do poslednej omrvinky..Prišla som k zrkadlu a povedala som si ,,no ale moja toto si nemala robiť“ hrozne som sa nenávidela.Moje kroky smerovali priamo k záchodu.Ani som si to neuvedomila a už som klačala,vlasy som si jednou rukou držala a druhou som zo seba násilím dávila to,čo som pred chvílou jedla.Robila som to,čo som pred rokom robievala pravidelne.Bez čoho môj den dávnejšie ani neexistoval,vyliečila som sa ale teraz som to robila zas! Bol to hrozný pocit..Vrátit sa k tomu ,,zvyku“.Čo to nikdy neskončí? To je mi súdené robit toto dokonca života? Zaoberať sa jedlom? Musím prizna´t že chvilku po tom som sa ľutovala..ale potom som si spomenula čo mám robi´t ak raz spadnem na zadok.Oprášiť sa a s hrdosťou kráčať ďalej.Raz to poserieme,ale treba to prekročiť a snažiť sa ďalej.Odvtedy je to jedenásť dní.Odvtedy som nezlyhala znovu a snažím sa jesť normálne.Dokonca sa prekonávam a začala som jesť pred ostatními.Bojujem ako sa dá len aby som do toho znovu nespadla,bojujem s každou zlou myšlienkou čo mi napadá a snažím sa tak silno,ako to len ide..Dúfam,že to výjde.Musí..aj keď je mi jasné že moje anorektické ,,ja“ vo mne ešte hodný čas bude,postupne možno odpláva.Hlúposť! ono samo neodpláva,ja ho zakillujem:) Mám na to,hádam:)