Archive for category: Můj příběh

Vždycky jsem se holkám s anorexii posmívala a libovala jsem si v tom, že mě nikdy nic podobného potkat nemůže. Jednou se ale prostě všechno zlomilo…přestal jsem jíst, ale nejhorší na tom je to, že já, ani nikdo jiný neví co bylo příčinou.Na základce jsem patřila mezi ty nejhubenější a mohla jsem jíst co mě napadlo a v kolik mě napadlo…..teď už ne… Celkově jsem byla s pubertou po zadu, tak se mi tělo ztak nějak začalo dotvářet až v prváku…samozřejmě, že jsem přibrala…ale pořád jsem ještě BMI měla v normě.Při 178 cm jsem vážila asi 65 kg. Když se teď dívám na to číslo…chce se mi zvracet… Pak jsem tedy přestala jíst.Snídala jsem jen velmi málo a ošizeně…na oběd jsem si dávala zeleninový salát bez pečiva a to jsem z něj snědla maximálně 2x až 3x na vidličku…a večeři jsem nejedla vůbec protože ji na intru máme až o půl 6. Někdy jsem nejedla třeba celý den a nebo jenom jedno jablko… Samozřejmě se to odrazilo i na mě….nálada mi klesla na bod mrazu, začaly mi padat vlasy, samy se mi tvořily modřiny, nemenstruovala jsem. Uzavřela jsem se do sebe a na všechny okolo byla protivná. Za 5 měsíců jsem se dostala na váhu 52kg. Začalo si toho všímat okolí a nejlepší kamarádka dale signál tomu, aby se to nějak řešilo. No a teď se v tom asi 3 týdny potácím.Lítám od jednoho doktrora ke druhému a je to nekonečné.Je mezi nimi samo i psychiatr. Do jídla mě nutí každý koho potkám, ale nejhorší na tom je, že já se stále zdráhám a jíst NECHCI!!! Kalorie počítám, tuky taky a porce si vážím, abych náhodou nesnědla něco víc….je to příšerné POMOC!

Ahoj,prisla jsem nahodou na tyto stranky a najednou,po 4 letech,jsem konecne mela pocit,ze muj velky tajny problem nemam mozna jen ja…ted doufam,ze se mi mozna ulevi jeste vic,kdyz to konecne reknu nahlas-na tomto foru,protoze doted jsem o tom s nikym nemluvila. V sestnacti jsem si vzala do hlavy,ze jsem moc tlusta,coz si v tom vekeu a nejen v nem rika dost holek.Rozhodla jsem se to resit dietou,na cemz taky neni nic zvlastniho…zacala jsem se zajimat o zdravou vyzivu,postupne jsem vyrazovala nevhodne potraviny,snizovala energeticky prijem az na 4tis Kj,pricemz jsem intenzivne sportovala-dance aerobic,beh,chuze,plavani atd.,za mesic jsem zhubla z 65 na 57kg,ale byla jsem silene vycerpana,unavena,porad jsem spala a silene touzila po jidle,zvlast po sacharidech,nejsem masovej typ:). Pak se to ale zacalo hroutit.Kluk z tanecnich,do ktereho jsem byla zamilovana,se na me vykaslal,doma peklo-nasi spolu cely zivot nevychazeli,otec byl alkoholik a tyran,hadali se denne,ale ja si na to nikdy nezvykla a denne jsem z toho byla nestastna…no,vsechno se to nakupilo a -pamatuju si ten spousteci impuls do cerne diry,jako by to bylo vcera-mamka prisla z prace,prinesla cerstvy chleba a namazala si ho maslem a medem…neudrzela jsem se,vsechno se ve me vzbourilo,tenkrat jsem snad snedla cely ten chleba a pak vsechno,co jsem doma nasla,krabice plne musli,cokolady,rohliky,dokonce i veci co jsem nesnasela…a od te doby jsem se nedokazala vzdat jidla ani na moment.Nejdriv jsem mela obrovske nafoukle bricho,pak jsem zacala tloustnout vsude po tele.Probrecela jsem dny i noci,chtela jsem se zabit,snazila jsem se prestat…snad milionkrat…marne.Jidlo jsem v te dobe tolik potrebovala,ze jsem si tak nejak privodila permanentni lehce zvysenou teplotu,nevim jak,ale tahali me po doktorech,nikdo nic nezjistil,ale mohla jsem zustat doma,celkem asi 3 tydny,a jen jist. Propadla jsem depresi,byla jsem zoufala.Jidlo doma nechybelo,mamka nemela prehled,co doma je,pracovala v potravin.prumyslu,vetsinu nekupovala,ale nosila po krabicich.Pozdeji,kdyz uz jsem chodila do skoly,jsem z ni bezela vzdycky domu jak silena,abych se mohla prejist. Logicky se mi zhorsily vsechny vztahy,co jsem mela,byla jsem nestastna,tudiz protivna,nesnasenliva,zla.Jednou jsem se odhodlala objednat k psychologovi,ale pak jsem to zrusila.Byla jsem presvedcena,ze mi nikdo nemuze pomoct,protoze je to silnejsi nez ja a nikdo to nemuze pochopit.To nejhorsi obdobi trvalo pul roku,behem te doby jsem nejvic myslela na sebevrazdu.Ale ani ted,po 4 letech,nejsem zcela v poradku-doted resim jidlem nudu,stres,spatnou naladu a jim z nutkani,ne zhladu…teprve letos jsem to vydrzela bez prejidani cely mesic,jsem na sebe hrda…znovu uz se mi to ale nepodarilo. Co se tyce me vahy,vzrostla behem toho pul roku az na 75kg,pak kolisala 3 roky v zavislosti na mem psychickem stavu mezi 73 a 76 kg,coz uz ale pro me bylo prece jen jiste vitezstvi,ted se mi podarilo dostat se na 70,ale moc si to nezvladam udrzet,hubnu,kdyz se nejakou dobu neprejidam a jim pravidelne,a to pak mam ze sebe radost hlavne proto,ze se mi dari udrzet normalni jidelni rezim,ani ne tolik kvuli te vaze.Bohuzel se ale vetsinou prejim aspon jednou za den az dva,coz bud drzim vahu,nebo pomalu pribiram v zavislosti na mnozstvi jidla navic. Planuju,ze bych na podzim zkusila kurzy Stob,treba to pomuze ziskat ty spravny navyky…citim,ze nejlepsi by byla psychoterapie,ale nevim,jestli je nekde pobliz me nekdo,kdo se timto zabiva a hradi to pojistovna,na netu jsem nic nenasla…Drzte mi prosim pesti,at se toho jednou prece jen zbavim…

Začalo to v mých třinácti. Na svou výšku 160cm jsem tehdy vážila 58kg. Měla jsem normální váhu, naopak jsem vždy vypadala štíhlejší než jiné dívky se stejnou výškou a váhou. Tehdy se mi do ruky dostal článek o mentální anorexii a já nemohla odtrhnout oči od vyhublé dívky. Toužila jsem být jako ona a tím to všechno začalo. Zjistila jsem si o MA co nejvíce informací, četla články anorektiček a pomalu omezovala jídlo. Za den jsem pak snědla třeba jen jablko, jogurt, anebo jsem nejedla vůbec. Dostala jsem se na váhu 52kg. Všichni mi říkali jak jsem krásně hubená, ať už dál nehubnu. Já však chtěla 45kg. Vím, že jsem trpěla anorexií, ačkoliv jsem si to dříve nepřiznala. Taky vím, že jsem nyní bulimička. Bylo to těžké přiznání, ale zvládla jsem to. Přestala jsem si namlouvat, že držím normální dietu. Zhruba ve čtrnácti letech jsem začala hodně jíst, přejídala se a následně zvracela. Odsuzovala jsem to, připadala si odporná – tak jako si připadá každá bulimička. Skloněná nad mísou, prst v krku, slzy v očích. Byly to nejhoršní momenty, kdy jsem se proklínala hnusila se sama sobě. A zároven se v tu chvíli cejtila lépe. Když se mě všechno šlo pryč. Vyčerpaná, „štastná“ a naštvaná sama na sebe jsem pak seděla na záchodě a řikala si, proč zrovna já. Nedocházelo mi, že je to má volba. V patnácti jsem na tom byla tak špatně, že jsem se se vším svěřila otci. Řekla jsem mu o svém zvracení, že jsem trpěla bulimií. Nedokázala jsem mu říct, že jí stále trpím a sama se toho nezbavím. Doufala jsem, že si o této poruše něco zjistí, že mi pomůže. Vztáhla jsem k němu ruce, prosila o pomoc. On však jen odešel, nechal mě ať se se vším poperu sama. A já se skutečně snažila. Našla jsem si něco co mě skutečně bavilo – začala jsem zpívat, s kamarády jsme založili kapelu. Věnovala jsem se všemu možnému, jen na jídlo jsem nemyslela. Přibírala jsem, ale žila jsem normální život. Nelezla jsem každou hodinu na váhu, nezvracela, nepřejídala se. Jedla jsem normálně. Až jsem se jednou rozhodla na váhu vlízt. Ukázala 76kg. Opět jsem propadla depresím, avšak nijak jsem se nezačala omezovat. Jedla jsem jak jsem chtěla – pro normálního člověka by to bylo málo, ale mému zničenému metabolismu a žaludku to stačilo. Nyní je mi šestnáct let. Před třemi dny jsem si konečně vlezla na váhu, bála se co uvidím – 71kg. Na výšku 167cm. Opět začal ten kolotoč tak jako dříve – nejedení, zvracení po každém soustu. Tak jako před rokem, přede dvěma – i dnes si řikám, že prostě nebudu pár dní jíst, zhubnu na svou ideální váhu (kterou se stalo 50 – 55kg) a pak se pokusím pomalu začít jíst, stanu se zas normální. Tak jako před dvěmi lety ale podvědomě vím, že se mi to nikdy nepodaří. Začínám přemýšlet o krajním řešením – pervitinu. Nenávidím se za to, přesto již ted vím, že to tak dopadne. Pro to, být hubená bych opravdu udělala cokoliv. A vím, že „piko“ je jistý způsob. Věřím, že se tím nezničím, ale přesto mám strach. Nemám vůli na to nejíst a pak chci mít vůli na to přestat s tím? Bojím se, moc, vím že se tim zničím, ale stejně tak vím, že to udělám. Dala jsem si ultimátum – do prázdnin zhubnout na 55kg – 60kg. Pokud to nezvládnu, jsem již na prázdniny s jedním klukem, který umí „piko“ vařit, domluvená. Ted jsem čekám jak to dopadne. Ráda bych si s podobně uvažujícím člověkem promluvila. Jestli má s tímhle někdo zkušenost (myslím ty drogy), dejte mi vědět. * * *

Uz je to dlouha doba, co jsem sem psala naposled. Vlastne to bylo jen jednou. Tehdy me trapilo to hrozne prejidani, ktere me trapi do dnes. Pracuji jako au-pair v Anglii. Prestehovala jsem se z jineho prostredi, kde jsem se trapila, a svuj smutek zahanela jezenim, ktere vyvrcholilo v prejidani. Nabrala jsem tak 6kg za 2 mesice, a kdyz jsem to zjistila, tak jsem se malem psychicky zhroutila. Zacala jsem se vic omezovat, nebo kdyz jsem snedla vic, tak jsem sla jidlo vyzvracet. Kazdy tyden jsem se nehorazne precpala, byla jsem na nervy ze nemuzu rychle zhubnout. Ted jsem u nove rodiny, ktera je mila, kluci ktere hlidam jsou fajn. Jsem tu mesic a neco, zacala jsem chodit cvicit a taky plavat. Moje vaha klesla o 3kg. Vse bylo fajn, byla a jsem rada ze cvicim, ale vcera to znovu zacalo. Koupila jsem si orisky, 500g a po obede jsem je vsechny snedla a pokracovala dal s jinym jidlem, Sla jsem zvracet, ale byla to kravina, protoze pak jsem se znovu naladovala. Citila jsem se hrozne. Rekla jsem si, ze jeden blby den me ale nezrujnuje a ze zitra bude vse ok. Sla jsem do fitka, a cvicila (vetsinou beham) o polovinu delsi dobu nez jindy. Bylo mi pak fajn. Dnes zacinam od znovu a verim, ze to jeden den prestane. Chci to zvladnou a uz proto, ze chci byt zdrava a nechci mit deprese. Taky jeden z duvodu je, uz minuly rok jsem mela problem s vahou, a muj doktor mi rekl, ze bych mela malinko zhubnout. Zvladla jsem to diky sve praci, pracovala jsem jako prodavacka metraze, a zhubla o 5kg. Co jsem v Anglii, tak jsem pribrala, ale postupne to leze dolu. Doufam, ze vse bude jen a jen lepsi, jen mit pevnou vuli. Mej te se fajn a drzte se:)