Píšu sem, zas…

Jindy sem chodím ztrápená, ale dnes mám náladu spíš takovou… letargickou. Zjistila jsem, že na mé bulímii mě nejvíc trápí to, že se jí moc zaobírám. Tím si jí vlastně stále stavím před oči, připomínám si její všudypřítomnost a dávám jí další sílu, protože všímání si jí, to má ona opravdu ráda. Takže si, a to nadčasově, myslím, že nejlepší je se jí nezaobírat… ne ignorovat, to koneckonců není dost dobře možné… ale opravdu, přestat jí řešit… a ona jednoho dne bude menší… za týden ještě menší… a pak se třeba i stane, že se rozhlédnu po svém nitru… a on tam jen šrám a v něm její pamětní deska s nápisem „Byla jsem tu, tvá Bulímie“ a pod tím ještě malinkým písmem „Však já se ještě vrátím!“. No, tak se vrátí. A pak půjde jen o to, jestli jí do svého nitra opět pustím, nebo ne.

Zatmění

Uz si ani nepamatuju, jak je to dlouho, co se snazim zhubnout… Cim vice se o to snazim, tim vice mi ty kila naskakuji… Dneska jsem poprve do vyhledavace svyho notebooku zadala heslo BULIMIE. Ani nevim proc vlastne, o tomto problemu vim snad vse co se teorie tyce. Studuju patym rokem na jedne prazske lekarske fakulte, za rok ze me bude doktorka. Clovek by si rekl, ze jsem ta prvni, ktera by mela mit „rozum“ a ktera by si mela uvedomovat nebezpeci nemoci z poruch prijmu potravy (ppp) a tak se ji ucinne vyvarovat. Jenze ono to tak bohuzel nefunguje, muj rozum presne chape vsechny ty rizika a komplikace z ppp plynouci, ale i tak se moje telo chova presne podle ucebnice psychiatrie. Citim se, jako bych se pozorovala z pohledu lekare (psychiatra) a zaroven se presne chovala jako (svuj) pacient… Ani pres vsechny ty vedomosti o teto chorobe si nemuzu pomoct, proste jsem upadla do toho bludneho kruhu prejidani se, nejezeni, pociatani kJ, posedlosti jidlem a posledni dobou cim dal castejsiho pohledu do zachodove misy, kam jsem se zrovna vyzvracela… Jako mala jsem byla trochu baculate dite. Urcite ne tluste, ale tak roztomile baculate. Tak okolo trinacteho roku jsem s tim chtela neco udelat, tak jsem zacala cvicit a trochu se kontrolovat v jidle. V tu dobu jsem zacla hrozne rychle rust, tak moje hubnuti slo jak po masle. Vsechno mi slo uplne samo a z oskliveho kacatka jsem se zacla menit. V sedme osme tride jsem ze sebe zacla mit skvely pocit. Vedela jsem o sobe, ze vypadam skvele, byla jsem hubena (fyzicky i po psychicky strance) a kluci za mnou zacli poradne behat. Je to asi posledni obdobi, co si pamatuju, ze jsem byla sama se sebou spokojena a stastna. Na letnich taborech jsem se ucastnila vsech tech soutezi „miss“ a vyhravala je. Do dnes si pamatuju, jak moje starsi sestra v mych asi ctrnacti za mnou prisla a rekla mi, ze bych mela byt modelkou. Prinesla mi stary cerveny lodicky na vysokych podpadcich, at se naucim chodit a ze pak pujdem na nejakej ten konkurz. Hrozne jsem se tesila, ze budu modelka a hltala vsecny ty clanky v Cosmo Girl o modelkach. Kdyz jsme pak na jeden takovy konkurz dorazily, jedna dost nepristupne vypadajici zenska mi odebrala miry se slovy, ze je to moc na modelku…tim okamzikem se vsechny moje sny o modelingu rozplynuly a ve mne se zacal zivit muj stary znamy komplex z detstvi – jsem TLUSTA!!! Zpetne vim jiste, ze v te dobe jsem rozhodne tlusta nebyla, byla jsem hubena i kdyz ne vychrtla. Jenze cim vic jsem tenkrat premyslela o sve „tloustce“ a snazila se zhubnou, tim o to vetsi jsem mela depky. Zacala jsem se propadat do bludneho kruhu. Miluju sladky, hlavne cokoladu. A cokolada je docastne skvele atidepresivum! Po 16. roce jsem zacla pomalu ale jiste nabirat na vaze a moje depky se zvetsovaly do depresi. Svoje spatny nalady jsem lecila cokoladou. Cim jsem starsi (dnes je mi 24), tim vic zabredavam do svych smutnych nalad a o to vic je resim jidlem. Dopracova jsem se do faze, ze jsem jidlem posedla. Na jidlo myslim porad. Ted uz ani nevim jestli je prvni depka a pak zachvat zravosti a nebo zachvat a nasledna depka. Uz se to neda rozlisit, proste jsem v tom az po usi a nevim jak ven. Snazim se svoje zachvaty zravosti odstranit, ale vzdycky je to silnejsi nez ja. Nechapu, jak me to muze vzdycky tak premoct Nechapu, proc jsem proti tomu tak slaba, kdyz jine veci resit umim. Nejakou dobu se kontroluju a pak prijde chvile, kdy se mi najednou zatemni mozek a ja musim v co nejkratsi chvili do zaludku nasoukat co nejvic tech nejkalorictejsich veci. Posledni dobou, abych nepribirala, jsem presla na taktiku zvraceni. Uz jsem se to slusne naucila, i kdyz mi to ze zacatku moc neslo. Je to hnusny a nenavidim se za to. Ale porat tloustnu a tloustnu. Minule leto jsem mela sve maximum 85 kilo pri svych 174 cm. Ted se mi podarilo 7 kg zhubout cvicenim a relativne dobrou sebekontrolou a bohuzel obcasnym zvracenim. Blizi se konec semestru ve skole a plno zkousek prede mnou a ja se zas nedokazu kontrolovat a mivam zase casteji svy zachvaty. Odmitam uz stoupat na vahu, ale vim, ze kg zas pomalu naskakuji… Nenavidim se, zacina mi to prerustat pres hlavu a ja to nedokazu kontrolovat. Mam depresi. Nechodim ven pokud nemusim, klukum a kamaradum se vyhybam jak muzu, citim se hrozne tlusta a menecena. Vzpominam na to, jake to bylo skvele, kdyz jsem byla hubena a stastna. Jsem osamela a smutna. Preju si, abych mela silu se z toho dostat. Kazde rano zacinam s tim, ze ode dneska bude uz vse OK, nebudu posedla myslenkami na jidlo a pocitanim prijatych/vydanych kJ. Jenze pak se mi najednou necekane zatmi pred ocima a ja musim snist co se da… Budu rada, kdyz se mi nekdo z Vas ozve. Napadlo me, ze treba bude snazsi na to nebyt samy a vzajemne se podporit…

Já opravdu CHCI ven a CHCI to dokázat…tak proč to nejde?

Asi před půl rokem jsem sem psala že mám anorexii a chci se z toho vyhrabat. Začala sem chodit na psychiatrii dostávala se z toho jenže nastal úplně novej jinej problém…přejídání se…ale já nechci. Nechci jíst nepravidelně ani nemůžu ze zdravotních důvodů, ale tělo vždycky křičí a řve že musí a natahuje ruku po jídle který nechci jíst a moc dobře ví jak pak bude smutný a nešťastný že zase prohrálo. Já vím že tohle je pouze otázkou vůle…..ta se mi někam zaběhla a já jí marně hledám právě asi půl roku. Vím že když tohle překonám a tím sama sebe budu silná a odhodlaná udělat věci které byych nikdy neudělala ( v dobrém slova smyslu) A proto vás prosím….vím že uvnitř jsem hodně silná osoba ale potřebuju jí zase probudit….pakliže si někdo tuhle prosbu čte a byl tak silnej že se z tohodle problémy dostal prosím napiště mi co jste ďáli já chci opravdu ven skoušim to každej de znovu a znovu nevzdávám se ale trvá to příliš dlouho….prosím poraďte jak z toho zatracenýho kruhu ven….ahoj Bára * * *

Mentalni anorexie spojena s bulimii

PORUCHY PRIJMU POTRAVY Myslím,že toto téma je dost známé,dá se říct vsech dospívajících dívek,ale i chlapců.Je to onemocnění,kterého si nemocní v mnohých případech ani nevšimnou…Bývá to následek špatné zkušenosti,kdy nás může někdo nařknout,že jsem nějací silnější,ale také se do toho můžeme dostat pomocí depresí,kdy nám nechutná jídlo a my ho zacneme odsunovat,ale většinou to byvá chtivost vyrovnat se modelkám.Spoustu lidí si říká,že zrovna on by do toho nikdy nespad,ale většinou onemocníte,že ani nevíte jak.Konec konců s tím mám zkušenosti i já.Zhruba před 2ma lety,si můj otec našel milenku a já to špatně snášela,onemocněla,prostě vůbec nic se mi nedařilo:(Nějak se to ve mně věw semlelo a já pomalinku přestávala jíst…Kdyz uz jsem nejedla vůbec,byla mi furt zima,casto sem usinala,hodne jsem zvykala,byla jsem casto nebrousena apod.Pak na to prisla mamka a nastesti sem se z toho dostala,ale po pravde jsem behem 2 let o tom furt premejslela a mela mensi vypadky,kdy jsem nejedla…Zlom prisel zacatkem skolniho roku 2006,tedy nekdy kolem ZARI.Kdy jsem se zacala opet hodne pozorovat,dokonce mi rekla jista pani ucitelka,ze jsem asi kilo pribrala,ale ja si veci hodne beru.Bylo mi to strasne moc lito a ja se rozhodla neco s tim udelat.Pomalinku jsem ze sveho jidelnicku odstranila cukry,vynechavala jsem svaciny ve skole,pak obed,veceri az mi zbyl nejakej rohlik nebo jablko denne.Vzhledem k tomu,ze rodice ziji oddelene,musim na vikendy jezdit k tatovi.Kdyz se blizil 3. vikend a ja musela k tatovi,tusila jsem,ze budu muset jist.Jenze za dobu meho nejezeni,se mi velice zcvrkl zaludek a mne bylo furt spatne.Byla to neunosna bolest a ja premyslela co bych mela udelat,aby mi nebylo spatne.A tak jsem si strcila prst do krku….Nic mi to nedelalo,az po par minutach sem se konecne vyzvracela….Velice se mi ulevilo,bylo mi dobře…A jak já byla šťastná,že konečně umím zvracet:P A od té doby jsem jedla podle mého názoru ,,normálně“,což znamenalo 1 rohlik denne,maximálně 2 jablka a hodne vody.A samozřejmě jsem tyto zasoby jidla vždy vyzvracela…Začala jsem na sobě pozorovat,že mám špatnou náladu,už se nesměju,jsem strašně unavená,všude od modřin,a vlastně uvědomila jsem si,že to se mnou neni dobre když jsem si v kabince zkoušela kalhoty o velikosti 36 a ty mi spadly…:(Furt jsem se s někým hádala,najednou jsem byla víc výbušná než kdy jindy..Měla jsem naplánováno,že pojedu s tátou a jeho ,,přítelkyní“ na hory…Jenže den před tím jsem se strašně pohádala s mamkou,a druhý den ráno také,kdy jsem se psychicky sesypala a řekla jsem jí co mi je,a že nevím jak z toho ven..Bylo vidět,že je strašně nešťastná ani mě nechtěla pustit na ty hory…Nakonec jsem na hory jela,jenže jsem tam zvracela z vesela dále…Když jsem se vrátila domů,mamka mě vzala za obvodní lékařkou..Ta mi napsala doporučení k psychiatrovi..Psychiatricka mi rekla,že bud pudu do nemocnice,nebo mi da prasky…(antidepresiva).Samozřejmě jsem zvolila prasky…Prasky jsem brala tyden,ale behem toho tydna mi byla zvysena davka,takze jsem brala prasky rano a vecer…Na to jsem reagovala spatne..Dvakrat jsem zkolabovala…Tak jsme se zase ocitla u psychiatricky,ktera mi nabidla,že muzu jit na chvilku do nemocnice kde me daji do poradku…Protoze jsem se chtela uzdravit,souhlasila jsem…To bylo dne 5.3.2007.Al e kdyz jsem se dozvedela,ze pujdu do Bohnic,uz se mi tam tolik nechtelo…Do Bohnic jsem nastoupila 8.3.2007…Kdyz jsme tam prijeli,prselo,byla zima a ta budova byla strasna,vsechno to bylo strasne depresivni…Vesla jsem tam a vsude byly obrazk,nejak ta nervozita ze me spadla…Pak jsme sli na denni lekarnu,kde me prijimala sestricka Marcelka(moje patronka=muzu se ji se vsim sverit a ona to nikomu nerekne) a Renata.Pak jsem jeste byla u stazujici doktorky.Kdyz jsem se vratila na d. lekarnu rakli mi rozluc se s rodici.Najednou mi to vse doslo a ja zacla bracet,strasne jsem brecela a rikala ze se mi tam nelibi a ze chci domu..Kdyz rodice odjeli,prisli holky ze skoly a slo se na obed.Vsichni na me koukali jako na nejake divne zjeveni:P Povidalo se o me ze jsem strasne namyslena…Docela me to mrzelo:(Zacal jsem se tam bavit s holkama u stolu s Iwcou,vercou,Andy,ptala jsem se jich na hodne otazek..Ptaly se me jak dlouho tady budes:a ja:,,no ja nvm,ale takovy 2 tydny:D´´Ted se tomu smeju.Moc se mi do obeda nechtelo,tak jsem snedla asi 2 lzicky a pak se slo na pokoj.Kdyz jsem prisla na pokoj a videla ty hole zdi,vysoke stropy,mrize na oknech bylo mi strasne:(Take jsem si neumela predstavit ze to tam vydrzim kdyz se tam nesmi mit mobil,zvyky,ziletky,mp3-ty jenom nekdy,zrcadka by taky nemela,piti a jidlo na pokoji,nesmeli se pujcovat veci,fen,zehlicka na vlasy,kofein:(,proste jsem si pripadala jako cvicena opicka:(Po nejake dobe kdyz jsem si tam zvykla,me pustila pani doktorka na jeden den o vikendu domu!Rodice se bali,ze az pojedu zpatky budu brecet,ale ja rikala ze nebudu delat sceny,ale ze se tam budu naopak tesit,protoze jsem vedela ze me cekaji jeste psychologicke testy a po te bch mohla jit domu..Ze zacatku jsem si rikala,ze tam jsou strasny lidi,ze bych se s nima nemohla nikdy bavit,ale postupem casu jsem si tam nasla velice dobre pratele!Hodne se mi tam zlepsila nalada.Snazila jsem se tam delat srandu,aby nikdo nebyl smutnej.A vlastne jak zacinal nas den?V 7:15 jsme meli budicek,prisla sestra do pokoje a volala holky vstavame,uklidte si postele a stolky budu to kontrolovta,pak jsme sli do satny a koupelny,pak do herny pripravit kresla na komunitu=(neco jako vizita,sezeni s doktorkou,psycholozkou,pí.socialni,sestrou a magistrem,kde jsme resili jak se mame,a jake aktivity budeme mit),v 7:45 byla snidane,v 8:00 komunita,8:30 skola,10:45 svacina,kdy jsme sli ze skoly dolu na oddeleni(v prizemi jsou holky,v 1. patre kluci,uplne nahore je skola),bud 12:30nebo 11:45 jsme sli na obed,kdyz nebyly aktivity tak jsme meli poledni klid do 14:00.kdy jsme nesmeli z pokoje na jiny pokoj,pote aktivity jako napriklad:sarapatka(telocvik),papirna,rehabilitace,denicky,sklarna,vareni,plavani,kone,relaxace,loutky(divadlo,kde hrajes na podiu,ale ne s loutky),….Bylo toho hodne.v dobe navstevnich hodin jsme byli na zahrade.Klem 15-16:00 byla svacina,kolem 17:00 jsme se koupali,17:45 vecere,pak vycistit zuby a napokoje psat deniky,rozestlat si postel,v 19:30 jsme chodili povinne na zpravy:(A pak podle chovani byla vecerka…Po mesici kdy uz jsme byla vysetrena mi pani doktorka pridala jeden prasek,tim jsem ztratila vsechny idealy o tom ze pujdu domu…Nechapala jsem proc mi prasek ans rovnani nalady dava az po mesici!!Nic mene jsem to musela prekonat:PByla tam holka,ktere bylo 13 let,neumela cist,psat,a pocuravala se..Byla hodne zanedbana..Dle jeji postavy,jsem usoudila,ze ji doma nedavali najist,take to jak se bala aby dostala vubec jidlo.Ona byla cikanka,tim nechci rict ze cikani jsou spatni to urcite ne mezi nimi je spoutu fajn lidi,ale jeji rodice se mezi ne urcite nepocitaji.Take tam prisla holka,ktera byla hodne postizena…Jeji otec byla Nemec,ona byla silnejsi postavy,jmenovala se Klara,nesnasela kdyz ji tak nekdo rikal,prej KLARKA,milovala EWU FARNOU,coz mi docela lezlo na mozek..Stale si propichpovala usi,ruce a nohy vsim co nasla…Take dostavala furt zupan(ustavni obleceni,kdy mas zakazany aktivity,vikendy doma,chodit ven).Chtela byt stredem zajmu.Hrozne chtela furt objimat,jenze ona nedokazala odhadnout silu,takze nas tam malinko pridusovala…Strasne ji smrdelo z pusy..:A kdyz jsem ji rekla jestli pouziva pastu a ona jo,ale neska jsem si necistila zuby rekla jsem,heh mozna bys mela strasne ti tahne z pusy a ona se svymi 80kg mi dupla na nohu a mela radost,ze me to boli..Taky casto polykala spendliky,kdy ji pak odvazeli na Bulovky,na rentgeny,na operaci.Si pamatuju jak ji davali,zeli a projimadlo:P Taky mi furt psala dopisy strasny.Taky tam byla holka,ktera pri vysce 150cm mela 85kg.Chybely jí nejake 2 hlavni hormony,ale je take pravda ze strasne moc jedla..Mela dietu a kradla nam z balicku(tasky,kde jsme meli napr.ovoce a sladkosti z domova) veci ktere nemohla,napr. jednou na ni koukam aona v ruce celou tabulku cokolady,rika?,,natalie pojd sem´´,a ona tak koukla a prisourala se.Rikam,,Kde jsi to zase corla?´´,,Ne to je moje,to mi dovezla babicka!´´,,Jaka babibacka?Did tady zadna nebyla,a urcite by ti nedovezla to co nesmis!´´A ona mi ta holka dala asi 2 ctverecky,jako nvm k cemu kdyz ja to nejim:DTak ji to sestra sebrala a zjistili jsme ze to ukradla moji kamosce..No,jiz jsem vedela datum kdy me propusti naporad domu.Pod podminku,ze budu vsechno oki,tak me pusti 11.5.!Tak jsem si rekla,ze do ty doby si to tam uziju.propasovala jsem si tam fotak!Abych mela pamatku.Vzala jsem si tam detskej telefon a delala ze telefonuju.Chodila jsem po chodbe a pak na me volala sestra:,,Miso jak dlouho volas?´´,,Sestri asi 2 hodiny´´sestra:,,Coze?´´A sla pryc…Pak me zavolaly sestry z nocni lekarny…,,Miso,kdo ti ten mobil pujcil?´´A ja:,,Nikdo!Ja ho mam uz dlouho u sebe sestri!´´A ona:,,No pockej to nesmis!´´A ja sestri si delam srandu!´´a dala jsem ji tu hracku,tak se zacly silene gebit:DPak jsem na pokoji take jeste delala ze telefonuji a prisla tam stanicni,vedela jsem ze tam je tak jsem jeste zduraznila ze mam mobil po taji a nemuzu moc dlouho volat:DA ona:,,Miso????´´,,Jeziiiiisi sestri,upssss!!´´Ona cela vykulena vesla k nam na pokoj a sedla si na kreslo:PRika:,,Miso,pojd mi to ukazat!´´,,Ano sestri´´,,No teda holky!!To si takle ze me budete delat prdel????´´A zacala se strasne smat…Uz se blizilo me propusteni.Ten den byl patek…Kdy je komunita spolecna,jsme spojeny s klukama.Nase pani doktroka,tam zrovna nebyla,a tak se hodnoceni uplynulyho tydne ujala pani stanicni.A rikala:,,No dnes se budeme strasne neradi loucit s Misou!´´Kdyz se tam po te hlasili lidi a rikali mi krasny veci jako,ze jsem jim hodne pomohla,ze si uvedomili spoustu veci,ze tam budu desne chybet,ze tam bude nuda,strasne me to dojalo a ja se rozbrecela:-´Dostala jsem od pani ucitelky cokoladu a rikala mi take krasne veci.Do skoly jsem nesla.Po komunite jsem si sla pro veci co jsem mela na sesterne.A sla k magistrovi do dilny.Tam jsme se spolene vyfotili a kolem 9:00h zazvonil tata a ja se musela rozloucit.Pani stanicni mi take dala takovy balicek.Vubec jsem nevnimala,ze jedu na stalo domu.Pripadala jsem si jako ze jedu jen na vikend.Vite,ja si myslim,ze mi to pomohla v mno vecech!A to,ze jsme si uvedomila spoustu veci,ke kterym bych jinak asi neprisla,byla jsem svedkem zivotu lidi,kteri jsou na tom hodne spatnem,lide mi rikaji,ze jsem ted hodne psychicky vyspela,srovnala jsem si sve priority a nasla spoustu pratel a diky tomuto jsem zkusila muj sen a to jake to je stat na jevisti v divadle..Takze holciny,vim ze je to tezke,ale prosim nechtejte se dostat az tam kde jsem byla ja!Jestli jste teprve na zacatku,poproste o pomoc!Prosim neublizujte si!Vazne to za to nestoji!Ja vim ze je to vazne neskutecne tezky.?Mete nejakou predstavu samy o sobe a chcete si ji priblizit,ale prece nikdo enni dokonalej!To by byla na svete strasna nuda!Vim,jak jsem na zacatku hltala vsechny odkazy na ppp a ty fotky a kdyz jsem si cetla nejaky tokovyto pribeh a vubec jsem si z neho nic nevzala,protoze jsem si rekla takle ja nikdy nedopadnu!Jenom malinku zhubnu a bude to dobry..Byla bych velice stastna kdyby jste si z tohohle neco odnesli!!!Misa Jandová;-)

Tajemství deště

Tenounký pramínek vody stéká dolů po stěnách. Ta voda tiše šumí. Na její hladině se odráží velice nejasný, rozpitý obličej mladé dívky. Ještě že voda není zrcadlo, pomyslela si dívka. A měla pravdu. Kdyby byla voda zrcadlo, byla by vidět ta lítostivá zoufalost a tichá bezmocnost v její líbezné tváři. Je skoro žena, ale jak vidno, snaží se jí zoufale nebýt. Nebo jí být chce, ale má obavy. A zahání je tou nejzoufalejší formou. Déšť nejasné barvy rozčeřil hladinu. Tvář dívky je najednou rudá, v očích se jí lesknou slzy, a jako by jedna z nich byla poslední kapkou toho deště a dopadá na zkalenou hladinu. A za chvíli opět zahřmí. A z jednoho zahřmění vzniká velice falešná symfonie hromů, těch nelíbezných tónu, těch tónů drásajících srdce i duši. Začíná bouře. Ten podivný déšť dopadá znovu a znovu na hladinu toho jezera. Toho žalem zkaleného, bolestí opilého jezera. Už není vidět ta tvář, ta podivným mládím zjizvená tvář, na které se tento den podepsal dvojnásob. Nebe umírá, vesmír se hroutí, když tu najednou přichází jiný, docela čistý déšť… Tvář mizí, obloha se zhasíná a je slyšet jen šumění té vody. Té, která v sobě nese dívčino tajemství.

nějak nemůžu ven

Vždycky jsem se holkám s anorexii posmívala a libovala jsem si v tom, že mě nikdy nic podobného potkat nemůže. Jednou se ale prostě všechno zlomilo…přestal jsem jíst, ale nejhorší na tom je to, že já, ani nikdo jiný neví co bylo příčinou.Na základce jsem patřila mezi ty nejhubenější a mohla jsem jíst co mě napadlo a v kolik mě napadlo…..teď už ne… Celkově jsem byla s pubertou po zadu, tak se mi tělo ztak nějak začalo dotvářet až v prváku…samozřejmě, že jsem přibrala…ale pořád jsem ještě BMI měla v normě.Při 178 cm jsem vážila asi 65 kg. Když se teď dívám na to číslo…chce se mi zvracet… Pak jsem tedy přestala jíst.Snídala jsem jen velmi málo a ošizeně…na oběd jsem si dávala zeleninový salát bez pečiva a to jsem z něj snědla maximálně 2x až 3x na vidličku…a večeři jsem nejedla vůbec protože ji na intru máme až o půl 6. Někdy jsem nejedla třeba celý den a nebo jenom jedno jablko… Samozřejmě se to odrazilo i na mě….nálada mi klesla na bod mrazu, začaly mi padat vlasy, samy se mi tvořily modřiny, nemenstruovala jsem. Uzavřela jsem se do sebe a na všechny okolo byla protivná. Za 5 měsíců jsem se dostala na váhu 52kg. Začalo si toho všímat okolí a nejlepší kamarádka dale signál tomu, aby se to nějak řešilo. No a teď se v tom asi 3 týdny potácím.Lítám od jednoho doktrora ke druhému a je to nekonečné.Je mezi nimi samo i psychiatr. Do jídla mě nutí každý koho potkám, ale nejhorší na tom je, že já se stále zdráhám a jíst NECHCI!!! Kalorie počítám, tuky taky a porce si vážím, abych náhodou nesnědla něco víc….je to příšerné POMOC!

Úvaha o závislosti

Ráda bych se ještě jednou pozastavila u bulímie jakožto závislosti. Skutečně se mezi ně řadí? Bezesporu ano. Symptomy závislosti jistě má. Ale netvoří náhodou úplně jinou, další skupinu, která se od té první zásadně liší? Vezměme si jako příklad závislost na drogách. (Nechci urážet ať už více či méně vyléčené narkomany tím, že o té „jejich“ závislosti vím velký kulový, ale i já závislosti jakožto pocitu velice dobře rozumím). Člověk, normálně žijící, si porstě nepotřebuje párkrát denně šlehnout péčko (rozuměj pervitin) pro to, aby přežil. Ale co musí je se najíst. Droga v podobě nrkotik je jen jakási nadstavba, něco navíc, co si člověk dává, aby si řešil vlastní rozervanost a tak podobně. Člověk se nepotřebuje podřezávat žiletkou, nepotřebuje nutně krást cokoliv, nepotřebuje si játra proplachovat rumem ani nepotřebuje prohrávat výplatu na automatech. Nic z toho nepotřebuje, aby přežil (pakliže není závislý). Ale aby přežil úplně nezávislý člověk, potřebuje se najíst. Omílám to už podesátý, abych měla jistotu, že víte, co tím chci říct. Opravdu si netroufám narkomanům fušovat do jejich (jistě velmi cenných) zkušeností. Ale když si chcete do žíly narvat nějakou srajdu, víte, že děláte něco nenormálního. Ale když si chcete do pusy narvat chleba s máslem, tak vás nikdo z žádné úchylky osočit nemůže. Pakliže ovšem neví, že to za pár minut v ještě nestráveném stavu poletí do toaletní mísy. Fetovat není základní lidska potřeba. Jíst ano. Takže fetující člověk se má radši než člověk s bulímií? No laicky by se dalo říci – ano. Člověk mající poruchu příjmu potravy (dále už jen ppp) odmítá základní lidskou potřebu, potlačuje hned první znak pudu sebezáchovy. „Nejhorší“ je, že jíst musíte. Drogové závislosti se můžete zbavit takřka nadobro. Drogu už totiž nikdy nemusíte dostat do rukou. Může se vám o ní zdát, můžete po ní šeredně toužit, můžete si injekční stříkačku namalovat na cár papíru a po nocích na ní koukat jak na fetiš. Ale toť vše. A pakliže nezkontaktujete svého někdejšího dealera, droga může být už jen matnou vzpomínkou s mnohačetnými důsledky. A říká se sejde z očí, sejde z mysli. Jenže teď si představte, že jste vyléčaná bulimička, a cítíte se rozradostněně, a najednou – bum. Doba oběda. A je to tu. Nástroj závislosti, věc, kterou jste tolik nenáviděli a milovali, věc, které jste tolikrát dávali vale, když se ztrácela v záchodě, a přitom umdlévali zoufalostí, bezmocí a odporem. A vy se na to teď máte usmát, strčit si to do pusy, rozžvejkat, spolknout, a hlavně – nechat to tam. A nemyslet na to, jak to prochází celou tou trávicí soustavou, a má to nepřeberné množství času, aby se všechny ty bílkoviny, sacharidy, tuky, a spousta dalších velice oblíbených položek rozlezla po vašem těle a tvořila si tam vesele novou, svalovou a tukovou vrstvu. Tohle je, myslím, jeden z hlavních, ne-li nejhlavnějších důvodů, proč si myslím, že z bulímie či anorexie se nelze nadobro vyléčit. Nechci tuto závislost povyšovat nad ostatní, také strastiplné závislosti. Ani nechci vyhlásit tichou soutěž, kdo to má ze všech závisláků nejtěžší a proč. Kdo si myslí, že závislí na amerických romantických komedií, ať udělá čárku. Ne. Jenom vás chci inspirovat k zamyšlení, ať už jste nebo nejste závislý (a myslím tím opravdu, na diagnózu). Zkrátka – i když už se vyléčíte z ppp, ta vaše droga tu bude pořád. Naprosto legálně, naprosto všude, ajaksi povinně. Pakliže chcete žít (a po „vyléčení“ to bývá opravdu častým přáním, ale řeknu vám to takhle – budete žít, dokud neumřete.) Takže ano, závislost na drogách je hrozivá, ale přece jen – kolem vás nejsou supermarkety přecpané hašišem, všude nevisí billboardy propagující novou techniku smažení vaší delikatesy, žádné narozeninové dorty celé z pervitinu, ani bonboniéry k svátku se všemi druhy extáze. Ne, to všechno je jídlo. Jídlo, bez kterého nežijete. A pokud se to nenaučíte akceptovat, budete při každém soustečku trpět jak při mučení. Ono to je mučení. Horší, že psychické, aže si to děláte vy sám. Nelze se před sebou schovat. Tak patří tedy bulímie, jakožto děsivá touha se cpát, cpát a cpát, a když to cpaní skončí, tak už zbývá jen zvracet až do (doslova) hořkého konce, ke všem ostatním závislostem? Vnitřními pocity určitě, ale tohle pochází z popírání sama sebe, své lidskosti, a to u drogové ani jiné závislosti není. Tady prostě odmítáte přijímat něco, co je bezpodmínečně nutné pro váš život. A to narkotika nejsou. Bože Bože, pročs stvořil jídlo? Abys mohla žít. A Bože, pročs stvořil bulímii? Aby ses mě mohla ptát, proč jsem stvořil ídlo. No, tak nejen, že jsem urazila narkomany, ale i věřící a samotného Boha. No potěš mě Bůh.

Jsem neschopnáááá

Ach jo, uz jsem sem psala, ale musim znovu psat, ze jsem zklamala!!! Pred 14 ti dny mi bylo vazne moooc dobre. 3 dny jsem nic nejedla, pak si dala jogurt a pak zas nic nejedla, jenze nevim, co se mi v tom mozku stalo, ale v sobotu jsem se nehoraznym zpusobem prejedla a musela jit zvracet. To jsem zopakovala celkem 3x za ten den. No a pak uz se to se mnou tahlo cely tyden.. Nevydrzela jsem nic nejist, takze jsem si nakoupila furu jidla a vsechno najednou splacala s naslednym zvracenim.. Zvracela jsem i 5x denne. Citila jsem se hrozne. No a tak jsem si rekla, ze o vikendu nic, ale byla jsem u babicky, kde spousta dobrot, takze vsechno snist a pak ven.. Proste des!!! Mam uplne rozskrabany krk, jak jsem si tam strkala prsty a uz mi skoro ani zvracet neslo.. Taky jsem na vsechny neprijemna, jen kvuli tomu, ze jsem zklamala sama sebe.. To me pak mrzi, ze jsem hnusna na lidi, ktere mam rada.. Ale ode dneska jsem si rekla dost!!! Uz zadne zvraceni!!! Ted si dam 2 dny oddech, nebudu nic jist a pak musim vydrzet jist malo.. Je mi hrozne, fakt z toho mam deprese a mam chut se tady na vsechno vykaslat!!! Proc jen jaaaa!!! Jsem slaboch, co se neumi normalne najist!!!

máte to stejně?

Je zbytečný se rozepisovat o tom, co mi je a proč to tak je. Mám prostě PPP. Někdy horší, jindy lepší, ale vždycky s jídlem vstávám, přežívám a usínám. Je to moje posedlost, moje tajná hra, ve které na konci vyhraju a ukážu všem, jak jsem krásná. O tom ale psát nechci. Ráda bych sem jenom napsala, co mi na těhle stránkách trochu chybí. Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem velice přející člověk. Uznávám, že každý svého štěstí strůjce a jestli se ti daří, je za tím úsilí a měli bysme ti to přát. Taková jsem byla, ale už nejsem. Někde jsem tady četla, že PPP ti sežere mozek a dělá z tebe jiného člověka. Od té doby, co se mé problémy s PPP zhoršily se ze mě stává zahořklá závistivá nanynka, která si libuje v sebelítosti. Najednou zjišťuju, že jiným úspěch nepřeju, mají totiž to, co já chci a tak strašně se o to snažim (známe to- hladovění, cvičení, pocity na omdlení, zima, nekonečné hodiny v noci, kdy nemůžu spát), ale pořád mi to uniká. Vidim okolo sebe holky, ze kterých se mi, promiňte mi tu tvrdost, dělá fyzicky špatně. Jsou nechutně tlusté, ale také většinou nechutně veselé. Nebyla jsem nikdy rozesmátý diblík, ale kdysi jsem se jim taky podobala. Holky, máte to stejně? Máte taky pocit, že od té doby, kdy jste do toho spadly, jste jiné? Nespolečenské, smutné a závistivé? Máte to taky, že jste bývaly chytré holky, co měly vždycky názor a dokázaly o věcech přemýšlet, ale teď na to nemáte sílu? Taky vám něco žere mozek do té míry, že stěží zvládáte pracovní i jiné povinnosti? Mně to nemyslí jako dřív, mně se nežije jak dřív a možná si tak trochu přeju, aby mi to ten mozek sežralo zcela, abych nebyla jako teď- rozpolcená osobnost, která na jednu stranu ví, co ztrácí, ale na druhou stranu nebojuje, aby se tomu vzepřela. Být jen jedna by mi ten život ulehčilo. A tak mě napadá, že hodně lidí zdůrazňuje, jak vás PPP ničí fyzicky, ale pro mě osobně, je ta psychická stránka horší. Byla jsem vychovaná v tom, že záleží na schopnostech a inteligenci a především na tom, jak slušný jsem člověk. To, že se tomu tak strašně zpronevěřuju mě ničí. Vím, že fyzické následky mít jednou budu, pokud takhle budu žít dlouho, ale to je daleko a já jsem pořád mladá a moje tělo mě nikdy kromě nadprůměrné náklonnosti k ukládání tuků nezradilo.S těmi psychickými následky ale žiju dnes a denně a stále mě to nutí se ptát, jestli to nechám dojít do té fáze, že ty důsledky PPP přijmu za vlastní, anebo se tomu vzepřu. Často se tu mluví o tom, že bez jídla umřeme, ale nemáte, holky, pocit, že před tou fyzickou smrtí přichází smrt nás sebe samých? Já jsem sebe sama už ztratila, ale pořád věřím, že až opravdu budu chtít, někam sáhnu a najdu se tam- nadšenou, energickou a přátelskou. Věříte tomu také, nebo je tohle konečná?

Muj kratky pribeh

Dlouho jsem tyto stranky pozorovala jaksi z dalky, ale ted mam pocit, ze se musim podelit o zkusenost, jak zabojovat a snad i porazit anorexii.Jednak jsem nasla cloveka, pro ktereho mi stalo za to, zkusit zase zit normalne a byt vesela. A pak, prakticky jsem jiz v dusledku slabosti nemohla sportovat. A to bych nedokazala… Je zvlastni, ze se nestravuji nijak nezrizene, vlastne jako predtim. Jen to delam z vetsi laskou, tolik se na to nesoustredim a rikam si, ze kdyz jsem si treba zasportovala nebo dlouho pracovala, je prece treba se trochu „odmenit“. Drzim palce vsem, co nastoupily podobnou cestu.