Archive for category: Můj příběh

Ahojte holky! Už jsem tady dvakrát psala svůj příběh. První byl asi před čtyřmi lety, kdy jsem začínala s anorexií bojovat a chtěla jsem ujistit o tom, že „nejsem“ nemocná, druhý byl o dva roky později, kdy jsem začala nad anorexií vítězit. Dnes bych chtěla napsat o tom, co se za ty dva roky, kdy jsem se z toho dostala událo a jak bojuju. Bylo by ale asi dobré připomenout, jak to všechno začalo. První problémy jsem začala mít už na střední škole, kdy spadla do anorexie má sestra. Byly jsme vždycky skoro jako dvojčata a já jsem těžce nesla její hubnutí a to, že by měla být krásnější, než já. U sestry to mělo rychlý průběh, velmi rychle zhubla, ale po vyhrůžkách rodičů se jí podařilo za nějakou dobu opět přibrat. U mně měla nemoc mnohem delší, pomalejší a nenápadnější průběh. Nejdřív jsem ubírala sladkosti, pak jsem přestala jíst teplé obědy, ale asi tak dva roky na střední jsem to držela v únosných mezích. Zlom přišel s nástupem na výšku. Nezvládala jsem psychicky zkoušky a nervy a anorexie se rozjela na plné obrátky. Nemyslela jsem na nic jiného, než na jídlo, měla jsem hrozné deprese. Když jsem začínala na střední s hubnutím, měla jsem asi 50 kg na 169 cm, takžu už tehdy to bylo málo. Na výšce jsem to dotáhla až na 40,5 kg. Byla jsem jako kost a kůže, začali mi zdravotní problémy – začalo mi vynechávat srdce, klepala jsem se a omdlévala. Menstruaci jsem bez hormonální antikoncepce už pěkně dlouho neměla. Jídlo jsem schovávala, vyhazovala, lhala jsem nejbližším lidem a myslela jsem si, že už se z toho nikdy nemůžu dostat. Jedla jsem dva kousky pečiva denně, to bylo všechno a vážila jsem se asi tak 10x i víckrát denně a stála jsem se prohlížela v zrcadle. Už jsem hubnout nechtěla, ale nevěděla jsem, jak to zastavit! Několikrát jsem zkoušela jíst, ale nešlo to. Před dvěma lety se však něco stalo. Měla jsem přítele, který tušil, že něco není v pořádku, ale já to dokázala úžasně maskovat, a začala jsem toužit po miminku..Ale věděla jsem, že s takovou do jiného stavu nepřijdu a ani bych miminko nezvládla donosit. A to byl ten hlavní impulz, to proč jsem si řekla, že se chci, OPRAVDU CHCI, vyléčit! Jako první jsem to řekla příteli. Byl z toho nešťastný, ale rozhodl se mi pomoci. Začala jsem pomalu jíst. Začátky byly hrozné! Třeba jsem seděla na gauči a půl hodiny jsem jedla housku se sýrem. Brečela jsem, ale přítel seděl vedle mně a držel mně za ruku tak dlouho, dokud jsem to nesnědla. Obrečela jsem i každý váhový přírustek, ale věděla jsem, že musím vydržet!! Chtěla jsem se z toho dostat, chtěla jsem mít vysněné miminko! Asi během půl roku jsem přibrala nějakých 8-9 kilo, na svou původní váhu. A jednoho dne jsem se probudila a věděla jsem, že je to za mnou! Podívala jsem se do zrcadla a i když jsem viděla, že jsem přibrala, líbila jsem se sama sobě. Narostla mi prsa, zaoblily se mi boky. Na ulici mně začala balit chlapi, všichni v rodině mi říkali, jak mi to sluší a uvědomila jsem si, že jsem zase krásná! Zdravotní problémy mi přestaly, srdíčko už nezlobí, deprese se ztratily kdoví kde :)Minulý rok jsme měli s přítelem svatbu, takže teď už je to můj manžel 🙂 a několik měsíců po svatbě jsem přišla do jiného stavu a teď čekám miminko, které se už brzo narodí. Jsem konečně zase šťastná!! Dokážu si užít dobré jídlo, těšit se na něj, a už na něj nemyslím a neřídí mi život jako dřív. I když je pravda, že některé věci se už asi úplně nezmění a vždycky si budu trochu víc hlídat váhu, než ti, kdo tím neprošli. Ale už vím, co je normální a co ne a nikdy v životě bych nedovolila, abych skončila tak jako kdysi.Velký dík patří mému manželovi, ale ten největší mně samotné! Jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla!! A vím, že kdy jsem to zvládla já, zvládnete to taky!! Mnoho štěstí všem..

je to ze dne na den ale uvědomila jsem si že by mi anorexie vzala všechno.Anorexie,co to vlastně je?Ty kteří anorexii už mají ji berou jako nemoc,a myslí si že anorexie je hlavně o to mže jsou lidé hubení,není tomu tak,anorexie začíná už tehdy,když něco sníme a máme z toho deprese,že jsem to snědli.Uvědomte si sakra,že ztrácíte všechny lidi,kteří vás měli rádi,a přijdete o ně,to co se vám bude jevit jako zpočátku jé já jsem tak hezky hubená,se může zvrtnout k tomu že už si nebudete ani uvědomovat že krásně umíráte.Anorexie se moc léčit nedá,a stejně kdo se z ní nevyléčí umírá…prostě myslíte si že se chlapům líbí anorektičky no nevím,asi ne.Ale ten kdo má zdravý rozum si to hle uvědomí,a nedopustí aby mu ta potvora zničila život.Mějte se Vaše doufám již vyléčená T.I.L.Y.:-*

Začalo to vlastně úplně obyčejně. Nebudu tu sáhodlouze rozepisovat svoje problémy, jsou na 99% stejné jako ty tvoje, a podobné stovkám ostatních příspěvků. Tuto stránku jsem navštěvovala poměrně často, ale až dnes jsem sebrala odvahu sem napsat. Ještě včera jsem si totiž myslela, že jsem naprosto „normální“, a že všechny mé problémy pramení z toho, že se až příliš zajímám o sport a zdravou výživu. Jak už jsem psala jsou si naše příběhy moc podobné. Do 15let jsem byla úplně normánlí děvče, která měla spousty zájmů – přaedevším intelektuálních než sportovních, pravda. Hrála jsem na piano, skládala písničky a básničky hodně jsem četla, měla spousty zvířat,…..můj problém? Byla jsem „jiná“ než ostatní. Už odmládí jsem byla toršku víc intelektuálně zaměřená, v 10letech jsem četla takové knížky které mnozí čtou až k maturitám, zajímala mne práva zvířat a životní prostředí více než to kdo se s kým líbal na chodbě, jestli je v módě zelená nebo červená sukně a zda-li se Chosé Armonado s Esmeraldou vyspí nebo ne. Taková byla totiž nejčastější témata dívek na základce kde jsem chodila, přiznám se , že docela s odporem. Nečekalo mne tam nic dobrého. Jen nadávky a úšklebky od ostatních děcek, že jsem „divná“ když místo červené knohovny čtu dobrodružné romány a nesdílím s nimi dlouhé diskuze o telenovelách. Byla jsem tam černou ovcí, ta podivná holka, které ještě ke všemu škola ddocela šla sama od sebe aniž by se musela moc učit, takže ještě k tomu šptka,….urážek a nadávek jsem si užila dost, táhlo se to celé 4roky od 6. do 8. třídy. V 7. třídě jsem kvůli tomu nejela ani na lyžák, raději jsem se vymluvila na nemoc a simulovala než abych strávila týden s dětmi, co mi (snad skrytě) tak ubližovaly. Nejraději jsem byla na začátku prázdnin, které pro mne znamenaly útěk od toho všeho pekla a týden před začátkem nového školního roku jsem v noci strachy nespala, protože mi bylo jasné, že až 1. září usednu sama v první lavici (jiné místo na mne nezbylo) sesypou se mi na hlavu opět ty nenáviděné užážky a bude mě čekat další rok ponižování. Ale v 9tř. jsem si řekla dost! Já všem ukážu, když tedy nejsem jako oni, tak budu alespoň hezká a začala jsem hubnout. Zachvíli jsem počítání kalorií znala lépe než malou násobilku a celý den jsem nemyslela na nic jiného než co si dát ke snídani, svačině, večeři,.. a zda-li toho náhodou není na snídani moc a místo jednoho nízkotučného jogurtu mi nestačilo půl, a místo mandarinky, jen 2měsíčky z ní,… Půl roku nepřesáhl můj kalorický denní příjem 5000Kj a já za tu dobu zhubla přes 10kg. To už si mne spolužáci všimli a přestali se mi smát. Konečně mi nikdo nenadával, nikdo se mi nesmál, holky se se mnou začaly bavit a dokonce se o mne začali zajímat i kluci co se m dříve smáli!!! Konečně úspěch, řekla jsem se a byla moc šťastná. Dokonce tak šťastná, že jsem už neviděla jak každou noc máma strachy o mě brečí, jak se doma se mnou táta hádá, že mne pošle do blázince když „se kurva neumím ani nažrat“, nevnímala jsem rady svého okolí, které se neustále zajímalo, jestli se mi něco nestalo, nejse-li nemocná – tohle vše mě hrozně iritovalo a štvalo – je to přece můj život, ne? Až po roce jsem si všimla že jsem za tu dobu vůbec nedostala měsíčky a zmocnil se mě strach. Budu moci mít vůbec děti? Odhodlala jsem se a šla jsem s mámou k doktorce. A ten den jsem se začala léčit. Bylo to před zhruba 6lety. Bylo mi jasné, že musím více jíst, ale měla jsem panický strach, že ztroustnu a bude ze mě opět ta „hnusná tlustá šprtka“. A tak jsem začala sportovat. Připomínám, že předtím jsem sportovala tak 2y za měsíc když jsem jela s rodiči na kole nebo na lyžích, on totiž sport bolí já byla docela líná. Ale nyní jsem neměla na vybranou. Začínala jsem s kolem – na 20km, poprvé mi to trvalo hodinu a půl než jsem těch 20km ujela. Můj organismus byl totiž hrozně vyčerpaný po tom půroce diet a hladovění, že rychleji to nešlo. Od té doby jsem DENNÉ jezdila 20km na kole. Ze začátku jsem si užívala své, měla jsem takové stavy, kdy se mi zdálo, že omdlím a spadnu z kola, ale bylo mi jasné, že musím jet jinak si „nezasloužím“ večeři. Postupem času se míi kolo zalíbilo natolik až jsem se přihlásila do místního cyklo oddílu. Chodili tam samí kluci, kteří se připravovali na závody a dost tvrdě trénovali a bylo mi jasné, že chci-li jim stačit budu muset začít více jíst a více trénovat. Denně jsem jezdila na kole, trenér mě dával ostatním za příklad. Díky vydatnější stravě jsem zesílila a brzy se začala zlepšovat. Zanedlouho přišly mé první závody na horském kole a musím říci, že jsem svého času jezdila velice dobře. Toho období od 16-17let považuju za to nejhezčí v mém životě. To jsem žila jen kolem a akcemi kolem nich, v zimě jsem jezdila na lyžích, začala plavat, přidala posilovnu a mou další láskou se stal aerobik. Přibrala jsem, měla jsem krásnou sportovní postavu a okolí mi říkalo jak mi to sluší. Ovšem příšel třeťák a s ním i povinná praxe. Jako nejlepší studentce se mi dostalo té cti dělat praxi v Anglii, čekal mě tedy měsíc pobytu v cizině. Trošku mne ovšem mrzelo, že jsem ztratila závodní sezónu protože na ty hlavní závody jsem měla být pryč. Také škola byla ve třetím ročníku mnohem t쨞ší než v prvním, takže jsem si už nemohla tak často dovolit se hned po příjezdu domů sbalit a celý den jezdit na kole a večer před spaním na něco „mrknout“. Opět tu ale byl ten strach, co když přiberu? Začala jsem tedy opět míň jíst a vše vyvrcholilo v Anglii, kde jsem neměla možnost cvičit, tak jsem alespoň denně stávala v 5h ráno a provozorně cvičila každý den 1,5h v pokoji a večer chodila na dlouné procházky. Ke snídani jsem měla 2toasty, oběd – jak je známo řeší Angličani jedním sendvičem a večer jsem řekla, že nemám hlad, nebo že jsem plná abych nemusela jíst večeři a když už tak jsem polovinu své porce vrátila. Za ten měcíc jsem zhubla snad 8kg a po svém příjezdu domů se všichni zhrozili že jsem vypadala jako kostlivec. Přes celé léto jsem se „držela“ a snažila moc nejíst a následující rok ve 4. ročníku jsem se rozvěž také hlídala. Na aerobik, jsem začala chodit 5x týdně, ráno jsem vstávala o páté jak jsem byla zvyklá z Anglie a každý den tajně cvičila. Před okolím jsem dělala jak se strašně učím na maturitu a ve skutečnosti jsem doma tajně cvičila – kalorické hodnoty a dietní návody jsem znala lépe než maturitní učivo. Okolí mému vzledu nevěnovalo moc pozornosti, říkali, že je to tím stresem z maturity a že to zase přejde. Jen pár mých kamarádek si začalo dělat starosti, protože jsem musela na jídlo stále myslit, a už si všimli, že se téměř o ničem jiném nebavím, a že ke svařčině mám stále banán s tvarohem a k obědu pouze zeleninové saláty, a také tělocvikář, který mi dokonce řekl co mě k tomu vede, že vůbec nejsem hezká ale odporně hubená. Všem jsem se jim smála, já sem se sama sobě líbila, ba naopak, viděla jsem na sobě stále více špeků, které je třeba dostat dolů. Loni na podzim jsem se dostala na školu do Českých budějovic, na vysokou na obor Aj-Fj. Bydlela jsem na opačném konci republiky, takže domů jsem jezdila 1x za měsíc. tak pro mne nastalo nové peklo. Škola byla těžká, Aj mi šla v pohodě ale Fj jsem měla na obchodce poouze 3roky a ostatní děcka ji studovali na jyzkových gymplech s týdenní dotací min. 5h. byla jsem neskutečně pozadu a musela dohánět dost učiva. Ovšem nyní se projevila další porucha, všimla jsem si, že se už nedohážu na nic soustředit, ani na učení. Celé mé myšlenky směřovaly i jídlu, plánovala jsem si jídelníčky nä týdny dopředu, počítala každou kalorii. V rámci univerzitního sportu jsem chodila na aerobik a do bazénu, chodila jsem běhat a denně jsem byla na koleji v posilovně. OStatní děcka mi nerozumněli takže jsem neměla moc kamarádů a na výdendy všichni z koleje odjeli a já byla celé ty hodiny úplně sama zavřená v malém pokoji. Do toho všeho stres ze školy a strach o zdraví, -opět jsem ztratila měcíčky, tentorkát už to tvalo více než rok. A co myslíš že jsem udělala? Byla jsem doma sama na pokoji, nídko mě neviděl tak jsem začala JÍST!!!!!!! A rovnou až po uši do bulimie. Snědla jsem za den oběd v menze a potom celý balíček obesných vloček, pak jsem se zhrozila co jsem provedla a šla na záchod strčit si prst do krku. Celé hodiny jsem proplakala v pokoji a nebyl tam nikdo kdo by mne vyslechl, komu bych se měla svěřit, komu bych chyběla a kdo by se o mne zajímal. Výkend doma po měsíci ve škole uběhl rychleji než voda a po 48hodinách mi rvala srdce představa, že odjíždím na další měsíc pryč zpět do té samoty kde nikomu nechybím a vše jsem tam řešila zase jídlem Stala se ze mě bulimička. V únoru přišla chvilková úleva, ačkoli jsem dřela jak blázen vyhodili mě ze školy kvůli franocoužštině. Na děcka z gymlů a po au-pair ve Francii jsem i při nejlepší vůli s třemi hodinami a3roky na obchodce prostě neměla. Těšila jsem se domů, protože jsem si myslela, že se z toho konečně vymotám, ale doma je to ještě horší. Neustále plná lednička se mi staly osudným. není týden abych se nepřejedla není den abych nemyslela na jídlo a pokaždé si říkám, že to bylo napposledy. To je mnohem mnohem horší než anmorexie, to jsem alespoň měla vysoké sobevědomí byla jsem na sebe pyšná, nyní se nenávidím. Pro okolí jsem stále hezká chytrá fajn holka, kterou moc baví sport (to že denně sportuje někdy i 6h denně, a tajně to mnozí nevidí). Někteří mi i závidí,protože jsem velmi aktviní a mám spoustu zájmů jdou mi jazyky udělala jsem is státnce dostala jsem se na VŠ do Brna, kde budu studovat vysněný obor mám príma rodiče,….v čem je ta chyba? Proč já nejsem štastná? Proč je mi denně do pláče, proč jsem tak unavená ze sportu a z toho že se před okolím přetvařuju že se z toho musím přejídat? Proč mi vynechaly měsíčky a mám více než 6let zdravotní problémy? Píšu ti proto,že mě zaujal tvůj příběh, jak jsem uvedla na začítku je téměř totožný s mým. Byla bych moc ráda kdybys mi napsala na mail, psala jsi mi, že jsi začalo chodit k nějaké paní doktorce do Brna, já tam budu od září studovat, nedala bys mi na ni kontakt? Ráda bych se tě zeptala ještě na pár informací ale to spíše osobně. Je mi jasné, že musím začít něco dělat, jinak že se mě nebude jen tlustá potvora (pokud se budu dále takto přecpávat), ale hlavně nešťastná holka, a to já už nechci. Napiš mi prosím pokud máš zájem. Mimochodem, tuto sobotu je v Olomouci na výstavišti Flora akce s názvem Festival zdraví a pohybu a v rádci toho festivalu bude také spousta přednášek o zdravé výživě o poruchách příjmu potravy a ukázky cvičení, pokud by tě to zajímalo mrkni na mail. já tam jedu – sama – jsem asi blázen, ale na spousty takövých akcí jezdím sama, nikoho to jinak moc nezajímá. Je paradox, že v Brně budu etudovat právě obezitilogii a zdravou výživu a to, jak ppp předcházet a sama jsem dost těžký závislák, je to možná paradox, ale zrovna tak je hodně streetwalkerů bývalých narkomanů. Snad právě proto dokážu pochopit lidi, co mají stejné problémy, protože ač mám hodně silnou vůli, když přijde žravost, tak se jí prostě neubráním ať se snažím jakkoli. Držím palce všem hočinám (i klukům!!) co mají stejné zkušenosti, musíme mít dděcka hodně odvahy, snad jednou se tomu budeme smát, ale nyní musíme bojovat, věřím že tu potvoru anorexii/bulimii/přejídámí, přece jednou porazíme a čím víc nás na to bude tím lépe. Budu moc ráda za jakékoli komentáře nebo připomíky, pokud máš zájem si psát budu ráda. Nikomu na světě to nepřeju, ale je hrozně fajn alespoň ten pocit, že v tom nejsem sama. také prosím někdo kdo byl na terapii o jeho zážitky, popř. kontakt na nějakého doktora,…už nemám sílu táhnout to stále sama, je to už tak dlouho,… díky moc PUDINK

Pročítám se tady vašimi příběhy. Je jich mnoho, přesto každý je stejný, stejné téma, stejná lítost, stejná bolest. Dá se pomoci? Byla jsem (a asi stále jsem) jednou z vás. Na chvíli jsem poznala radost z obyčejného života, a nyní je vše pryč. Proč stále řešit hubenost. Je mi z toho všeho nanic. Nemohu jít ven, aniž bych se neporovnávala s ostatními… Ale zároveň nechci tu teď brečet a litovat se. Domáhat se pomoci. Není to až moc snadné?? Bolí mě z toho srdce, z toho jak jsme slabé a neumíme prostě jenom žít. Tím, co děláme, jen ubližujeme druhým. Copak je to spravedlivé? Mám pocit, že bychm občas měli myslet i na druhé a ne se jen sžírat vlastní touhou po dokonalé štíhlosti. A je vůbec výhra nejíst, usínat v křečích, dopovat se kofeinem, vypadat jako chdící mrtvoly? … Ale ono je těžké z toho vykročit ven a žít jako dřív. PROTOŽE NIC UŽ NEBUDE JAKO DŘÍV!