Vzpomínky

/0 Komentáře/v /přidal

Sedí vedle mně krásnej kluk. Směju se. Nacházím se ve středu kolektivu současných spolužáků i učitelů a vzrušeně vyprávím. Mám v sobě nějaký ten alkohol. Hlava se mi točí, všechno se točí. Má to tu správnou jiskru. Všichni mizí. Jsem sama s tím klukem. Pořád jsem vysmátá, kecáme, užíváme si, uspokojení duše; orgasmus v přítomném čase. Ne fyzicky, ale „jen“ psychicky. Hledím do okna. Pozoruju oblohu, jako bych ji viděla poprvé. Naprosto vážně a zaujatě na ni hledím. Tak se mě ptá, co se děje. Kde je ten život, smích, kde jsem já. A já upínám zrak stále na okno; jako zhypnotizovaná. Říkám, to jsou vzpomínky. „Na co?“ Nemám sílu odpovědět, myslím si. Vtom to bolí. Myšlenky se pohybují mezi smrtí a životem. Chci žít, ale ty staré vzpomínky ne a ne zmizet. Zážitky, pocity, bolest. Nespravedlnost. Běžné věci, nebo kuriozity? Mám chuť je rozřezat. Jenomže to je jen prohlubuje… A tak se vracím ve vzpomínkách. *Je horký den. Celé hodiny nic nejím. S lidmi se bavím poskrovnu, nuceně. Rychle se loučím ve škole a těším se domů. Snědla bych cokoliv. Přicházím domů a beru si prášek na spaní… *Je neděle. Nic nejím. Jdu na hodinu spinningu od 17 do 18 hodin. Tentýž den od 19 do 20 hodin. Oba dva stíhám. Potom ještě jedu do Tesca… *Dopoledne. Jdu pěšky na zastávku podél Vltavy. Najednou se mi zrychluje dech, propuknu v pláč, který ale hned zastavím. Všimne si toho takový postarší pán. Zrychluji tempo. *Slunné odpoledne, víkend. Sedím „na samotě u lesa“. Nikde nikdo, jen já a kolo opřené o tlustý kmen. Sedím na pařezu a přemýšlím o životě. V žaludku mám tatranky. Snažím se představit si něčí blízkost, pomáhá mi to zotavit se. Před pár minutami jsem se přidržovala kmene a ukazováček měla přilepený na jícen. Nešlo to. Teď sedím, namlouvám si, „není to potřeba“. To slunce, to slunce. Připadám si jako cvok. *Všední den. Psí počasí. Přišla jsem ze školy. Posbírám všechny sladkosti a odnáším je do pokoje. Všechno sním na posezení a celé odpoledne zvracím do koše. Nejdřív nic…Ale potom to jde samo. Třese mnou napětí, máma je doma. Vchází do pokoje, ale už je po všem. Nic nepoznala. Mluví na mne, chtěla by si povídat. Ale já mám panický strach, aby si nevšimla nebo neucítila zápach. Pomalu ji vyháním. Opět ten pocit. Jsem nemocná. Cítím lítost, pocit viny. Ale pro tu chvíli jsem vězněm. *Provinilost. Škola. Profesor se ve mně zklamal. Prý „časté návštěvy nočních klubů“. Žádné kluby nikdy nebyly. Mám jen deprese. Nemůžu mluvit. Nemůžu nic říct. *Ráno. Dvě a půl hodiny před začátkem školy. 20 kilometrů na rotopedu každý den. Mistička ovesných vloček, jablko, rizoto, odpoledne obdobně. Šlapat znova a znova. Než se vypotí cit. *Hádka. Připadám si jako největší mrcha. Ve škole. Doma. Nemám nikoho. Chci být tichá myška, ale nejde to. *Noc. K večeři čtvrt pekáče buchty s pudinkem. Je křehká, chutná, výborná. Skořicová. Sním ji do posledního drobečku. Hladím si podbradek. Však já ji nějak strávím, jen jestli můj mozek ji stráví. (Ta by šla dobře zvracet) *Dívám se do zrcadla. Štíhlost je pryč. Nevěřím svým očím. Nevěřím ani váze. To nemůže být pravda, je to špatný sen. Řežu si žiletkou do tlustých rukou. Chci to vrátit zpátky. *Noc. Poslouchám ty samé písně stále dokola. Chytá se mně nostalgie. Při tvrdých tónech tiše rozevírám ústa do prázdna a tlačím ven slzy ničeho. Exploduji celým svým tělem pro těžkost všech svých periodicky se opakujících vzpomínek. Mám pocit, že víc už žít nejde… „Na co?“ „Ale, nic, jen jsem se tak zamyslela.“ Můj pohled se odpoutá od okna. Kdybys věděl….

A tak sedím doma,u počítače a přemýšlím…

/0 Komentáře/v /přidal

A tak sedím doma,u počítače a přemýšlím, proč chci a musím tady na tyhle stránky zase psát. Je to asi proto, že mnoho, opravdu mnoho dívek zažívá to co já. Každá trošku jinak, trošičku po svém, ale jádro je stejné. Chceme být hubené, vlastně, vychrtlé, že?? Už jsem tu jednou psala, jak u mě vše začalo( přezdívka neřeknu )…no a jak to pokračuje? Jelikož jsem byla a jsem nemocná a mám zakázané určité potraviny, během 14 dnů jsme zhubla 3kg, bez hladovění, upe bezproblémů se mi to dařilo ani civičit jsem nemusela, takže žádné stresy, spokojenost jen ze mě svištěla. A nemo? Ta díky tomu omezení taky nezlobila. Nedala jsem do pusy nic co jsem nesměla, vlastně nesmím. Jenže, tělo a srdce si prosadilo svoje. Mozek už není hlavní velitel, který měl by mít pod kontrolou to co jím. Mozek a já teď?? jak je to se mnou teď?? např. dneska jsem snědla 2 tvarohové jogurty, celý oběd, 3 tatranky, 2 sýry, 3 kousky rolády, misku křupek…a už to jelo. Co jsem viděla jsem zbaštila. A je to tady!!!! Včera jak jsem brečela jsem si říkala, že už se to nesmí opakovat, že ničím jen sama sebe…!! a jak to dopadlo, už víte samy. Pořád si sahám to hnusně přecpané břicho, nadávám si do slabošky….a ?? výsledek mého hledání : taky že slaboška jsem. Tu dietu musím držet 3 měsíce, no a po 14 dnech se koukejte jak jsem dopadla. Zdá se mi o tom jak budu jako tlusté prase, no prostě hrůza. Bojím se toho, bojím se sebe, že se nedokážu ovládat..jsem na to sama a to je to nejhorší…holky, teď už to není tak hrozné jako kdysi. To jsem měla s MA opravdu problémy, brečela jsem jen při pohledu na pořad v televizi, kde byla vyhublá slečna a já se jí chtěla vyrovnat. Teď je to už vpohodě…moment, nebo aspoň to bylo vpohodě…začínám do toho zase najíždět..jenže, z té nejhorší stránky, přejídáním se..a to každý den a fakt pořádně. Kdybch mohla, tak vártím čas tam, kde mě napadla ta myšlenka, že „musím“ zhubnout…Nechtěly by jste to taky?? co takhle vytvořit stroj času?? nebo rovnou stroj, co bude ničit tyhle problémy, ze které vlastně ani nemůžeme.. Mějte se krásně. a prosím, držte mi palce, tady jde o zdraví. budu fakt moc ráda, když napíšete…opravdu moc.

Už jsem za vodou

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím všechny, co navštěvují tenhle portál. Před lety jsem si tu četla takřka denně a tak cítím trochu odpovědnosti za to, že bych Vám měla dodat odvahu! Můj příběh s bulimií začal zhruba v roce 98, kdy jsem chodila s klukem vyznávající ideály – prsa čtyřky a zadek žádnej (prostě scifi). Nechci Vás zbytečně unavovat detailama, protože to byl hnus a ani se mi o tom už mluvit nechce. Došlo to k tomu, že jsem se s ním rozešla, protože už jsem byla dost na dně. Pak jsem potkala pár kluků, kteří si o mně nemysleli, že bych byla tlustá (při 172 jsem měla tehdá max. 65kg) a líbila jsem se jim hlavně povahou a naprostou upřímností. V roce 2004 jsem na koncertu potkala báječnýho kluka, kterej mi pomohl se zvednout a postavit se zpátky na nohy. Dneska jsme už přes dva roky v naprostý pohodě a v červnu oslavíme rok od svatby. Můj osobní život se od tý doby změnil k nepoznání! Minulej týden na závodech (jezdím na kole jako amatér) jsem si, když už jsem vůbec nemohla, řekla, že pokud to dojedu, napíšu sem. Říkala jsem si, proč se vlastně tak dřu a došlo mi, že to nad čím jsem vyhrála, byla právě bulimie. Našla jsem si něco, co mě vytáhlo ven – kolo a hlavně mám někoho, komu můžu říct naprosto všechno a vím, že mi pochopí. Mimochodem při normální stravě (i když teda dost vyčerpávajícim sportu) mám dneska možná 50kg i s postelí – přesnou váhu nevim, manžel mi váhu zakázal:-) Nechci, aby tenhle příběh vypadal jako nějaká laciná reklama na štěstí, ale chtěla bych Vám všem, co se teďka cítíte mizerně říct, že máte na to se s tím porvat a že Vám hrozně moc držim palce!

Jiným pohledem

/0 Komentáře/v /přidal

Myslím, že je důležité, abychom psaly a dostaly ze sebe všechnu tu špínu; ač to není špína jen tak ledajaká, je to špína, kterou když prohrábneme, najdeme v ní zázraky. Vnímám tělo jako umělecký nástroj, jako strunu, na kterou se dá brnkat. Každé tělo vlastní jen jednu a potřebuje druhé, aby společně mohla vydávat líbivé tóny. Nemyslím to nijak perverzně, snad jen umělecky. Je ovšem těžké zůstat v opojení této hudby, až jen jednozvučné, s něčím tak přízemním, jako jsou živočišné potřeby. Struna se chvěje pod návalem emocí, umí hrát, ale pouze jedním směrem. A jako by potřeby volaly stále hlasitěji po ukojení, snažíme-li se je obejít. Ze strun se stávají obtloustlá divoká prasata, která mají hlad, která musí jíst a zabíjet, aby přežila. Musí se rozmnožovat. Bojím se těch očí, které jsem kdysi spatřila v zrcadle uprostřed ničeho, uprostřed samoty. Čišela z nich hrůza, bezmoc, bolest. Viděla jsem v nich smrt. Viděla jsem jejich posazení v tehdy pohublých tvářích, které byli mému oku obtloustlé. Dívala jsem se do očí vznešené dámy Anorexie. Je těžké uvěřit. Stačí vzpomínky. Odháním je, nechci, aby byly, nechci, aby mou mysl zaplňovaly. Aby nějaké „to“ kdy existovalo. Je to jen v mé hlavě, jenom to, co nás dělá nemocnými. Co mám dělat se skutečností, že se moje vzpomínky vracejí, že jsem umělec; že vnitřní oko, které mám, jen tak nezmizí? Zůstane uvnitř, bude se dívat, jak žiju, odněkud zeshora, odněkud ze stropu pokoje, bude sledovat každý můj krok, to, jak proti němu bojuji, jak před ostatními předstírám, že se chovám přirozeně. Jako by má přirozenost toužila být dokonalá. Jako bych já sama hledala výmluvy, proč nejde nic, co si umane mé druhé já, zatímco mé první se raduje z bolesti? Jsou obě totožné…? Jednou nohou stojím pevně na zemi a říkám, „holka, prober se“. Probrat se z toho bludu, který jsem si já sama vytvořila, žít tak, jak to dělají ostatní; jíst tak, jak jedí ostatní. A tam ve mně, tam, kde cítím, se něco zlomí pokaždé, když se někdo zmíní… S běžnými lidmi jsem nucena vytvářet pevné zázemí jednotvárnosti, jistoty a důvěry. Ale nepatří k němu ani za mák to, co cítím já. Vzpomínám. Byla jsem tou, která utíkala od lidí do lesa, ať už skutečně, či pouze duší. Má duše je nedotvořená. Nedokonalá. Mou duši tvořím já – a to je nejisté. Nezvládám normálně žít, aniž by ostatní tušili, že jsem umělcem. Ne ale pouze proto, že bych tvořila jakási umělecká díla zaměřené na problém ppp. Snažím se stále brát vše z nadhledu a objektivního hlediska. Možná to není co se do subjektivity týče ani za mák platné, jen se snažím zůstat stát nohama na zemi, alespoň trochu přivinout křídla k tělu, nelétat zbytečně vysoko, a potom dostat ve škole pětku. Je už tak nudné držet se osvědčených postupů života. Snažím se najít odpověď ve své mysli. Jsem já ta divná, nemocná, měla bych pomoct nám všem? Zarezervovat pár stovek míst na klinikách po celé české vlasti? Ale pro co? Pro káčy, které jen podlehly tlaku médií, anebo anděly, kteří se jen snaží udělat něco jinak, nadčasově…Ale přitom tak stereotypně.

Psychiatři… ty s***ě

/0 Komentáře/v /přidal

Nedávno jsem u jednoho takového byla… Všechno, už opravdu skoro všechno, se zdálo být vyřešené… Rodiče byli celkem spokojení, já už nehubla (tedy skoro, ale alespoň to nešlo vidět). Já totiž celý ten týden nejedla, no však víte.. A on mi nevěřil ani slovo, rodičům jako by naznačoval: „Nevěřte jí, lže vám a tak to bude pokračovat dál, pokud nezavedete tvrdší režim…“ Takže já musím každý den psát svým ordičům jídelníček toho, co sním, nebo jsem snědla… Otec mě váží dvakrát týdně… Není tohle horší než vězení? Připadá mi, jako bych byla nějaký psanec. U toho psychiatra jsem samozřejmě brečela (taky možná i kvůli tomu, že jsem s ním nebyla o samotě, ale všechno jsem musela řešit před rodiči), otočila se k němu zády a už s ním nechtěla mluvit. Pomlouval anorektičky, ze mě taky jednu udělal (i když jsem tu nemoc měla už zčásti za sebou) a „vysvětloval“ mi, jaké nemoci můžu mít, co způsobují atd… Vyprávěl mi o doktorech, co mi budou dělat, jestli se můj problém nevyřeší… Chodím ještě k jedné psycholožce, tu mám docela ráda, je to známá mojí učitelky, ale … Nejradši bych s tím fakt praštila.. To mi otec ještě říkal, než jsme vešli do ordinace toho frajera, že už je to naposledy. Ale nebylo, ovšemže. Minulý týden jsem musela na odběry krve (kvůli tomu, aby bylo zjištěno, jestli mám dost minerálů – brala jsem projímadla…Pro představu, snědla jsem jich asi 60). Sestřička, která mi tu krev brala mi ale propíchla žílu, takže mám teď celý loket modrý. A to už je to týden… Možná taky půjdu na vyšetření střev. To vám strčí sondu krkem až do žaludku a potom do konečníku směrem nahoru… Jestli mi tohle udělají, tak to teda sbohem. A já si myslela, že když budu „hodná,“ ušetří mě všech těchto starostí. Ne, jenom je tu další problém… Stejně to nechápu. Mohla jsem se snažit, jak jsem chtěla, ale oni mi přesto nedovolili se té „nemoci“ zbavit úplně, neustále mě někam tahají. To ani nemluvím o těch kecech, co na mě měla doktorka, jak mi brali tu krev. A je to tak správně? No, já nevím. Tak tedy díky, drahá rodino.

Třinánct let na zemi.

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, narodila jsem se 3.1.1994 čili je mi 13 let. Pohled na svět se mi mění prakticky denně. Poprvé jsem o své váze začla přemýšlet již ve velmi útlém věku, bylo to pravděpodobně způsobeno tím, že jsem již ve dvou letech mluvila a rozumněla prakticky všemu, proto jsem věděla, jak o mě paní od vedle říká, jak jsem pěkně hubená a říkali to i všichni ostatní, já jsem tomu od té doby vůbec nevěřila, přeci se neshodne takových lidí najednou, v šesti letech jsem o sobě tvrdila, že jsem nechutně tlustá, u tohoto pouhého tvrzení jsem zůstala až do desíti let, kdy jsem pomalu začla pozorovat, že nejsem jen nechutně tlustá, ale prostě příšerně špekatá, pak bylo období přelomu jedenáctého roku, kdy už jsem držela „zaručené diety“, ale bohužel, nikdy jsem neměla pevnou vůli a v omezování jídla už vůbec ne. Ve dvanácti jsem vsadila na zdravou výživu a pohyb, bohužel to mi vytrvalo maximálně měsíc. Dnes, jak jsem již uvedla, mi je 13 let, a trpím záchvatovým přejídáním a poté hladověním, různě se to střídá a míchá do sebe, jednu chvíli žeru a žeru, nepřestávám, potom nejím a nepiju, potom zase jím a pak zase nejím pak jsou světlé chvilky, kdy se snažím jíst zdravě (maximálně dva dny) a potom zase v tom starém koloběhu, doma jsem mamce řekla, že si ymslím, že trpím chorobnou žravostí, mamka se mi vysmála se slovy „Ty? Vždyť při výšce 155 centimetrů a váhou 46 kilogramů se opravdu obávat nemusíš…“, tímto způsobem mě odbyla, ale ona si neuvědomuje, že v září při svých 152 cm jsem měla 38 kg, za tři čtvrtě roku je 8 kilogramů až přespříliš. Poslední měsíc jsem si vyhledala vše o anorexii a bulimii, dokonce jsem si dze udělala test, který mé tvrzení o záchatovém přejídání zcela potvrzuje. Poprvé dnes jsem vložila svůj ukazovák do krku, ale nic se nestalo, vůbec nic, mlžu si tam prstem přejíždět pořád a stále se nic neděje. Zdravě jíst či jídlo omezit je pro mě nadlidský úkol a cvičit také. Už nevím jak mám dále postupovat…Jak se mám jídlu vyvarovat? Nechci být vyhublá, ale štíhlá. Netvrdím, že jsem obézní nebo, že trpím nadváhou, ale sem tam se za špek dokáži chytnout. Tak co dál?

nějak nemůžu ven

/0 Komentáře/v /přidal

Vždycky jsem se holkám s anorexii posmívala a libovala jsem si v tom, že mě nikdy nic podobného potkat nemůže. Jednou se ale prostě všechno zlomilo…přestal jsem jíst, ale nejhorší na tom je to, že já, ani nikdo jiný neví co bylo příčinou.Na základce jsem patřila mezi ty nejhubenější a mohla jsem jíst co mě napadlo a v kolik mě napadlo…..teď už ne… Celkově jsem byla s pubertou po zadu, tak se mi tělo ztak nějak začalo dotvářet až v prváku…samozřejmě, že jsem přibrala…ale pořád jsem ještě BMI měla v normě.Při 178 cm jsem vážila asi 65 kg. Když se teď dívám na to číslo…chce se mi zvracet… Pak jsem tedy přestala jíst.Snídala jsem jen velmi málo a ošizeně…na oběd jsem si dávala zeleninový salát bez pečiva a to jsem z něj snědla maximálně 2x až 3x na vidličku…a večeři jsem nejedla vůbec protože ji na intru máme až o půl 6. Někdy jsem nejedla třeba celý den a nebo jenom jedno jablko… Samozřejmě se to odrazilo i na mě….nálada mi klesla na bod mrazu, začaly mi padat vlasy, samy se mi tvořily modřiny, nemenstruovala jsem. Uzavřela jsem se do sebe a na všechny okolo byla protivná. Za 5 měsíců jsem se dostala na váhu 52kg. Začalo si toho všímat okolí a nejlepší kamarádka dale signál tomu, aby se to nějak řešilo. No a teď se v tom asi 3 týdny potácím.Lítám od jednoho doktrora ke druhému a je to nekonečné.Je mezi nimi samo i psychiatr. Do jídla mě nutí každý koho potkám, ale nejhorší na tom je, že já se stále zdráhám a jíst NECHCI!!! Kalorie počítám, tuky taky a porce si vážím, abych náhodou nesnědla něco víc….je to příšerné POMOC!

Povzbuzení pro všechny

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojte holky! Už jsem tady dvakrát psala svůj příběh. První byl asi před čtyřmi lety, kdy jsem začínala s anorexií bojovat a chtěla jsem ujistit o tom, že „nejsem“ nemocná, druhý byl o dva roky později, kdy jsem začala nad anorexií vítězit. Dnes bych chtěla napsat o tom, co se za ty dva roky, kdy jsem se z toho dostala událo a jak bojuju. Bylo by ale asi dobré připomenout, jak to všechno začalo. První problémy jsem začala mít už na střední škole, kdy spadla do anorexie má sestra. Byly jsme vždycky skoro jako dvojčata a já jsem těžce nesla její hubnutí a to, že by měla být krásnější, než já. U sestry to mělo rychlý průběh, velmi rychle zhubla, ale po vyhrůžkách rodičů se jí podařilo za nějakou dobu opět přibrat. U mně měla nemoc mnohem delší, pomalejší a nenápadnější průběh. Nejdřív jsem ubírala sladkosti, pak jsem přestala jíst teplé obědy, ale asi tak dva roky na střední jsem to držela v únosných mezích. Zlom přišel s nástupem na výšku. Nezvládala jsem psychicky zkoušky a nervy a anorexie se rozjela na plné obrátky. Nemyslela jsem na nic jiného, než na jídlo, měla jsem hrozné deprese. Když jsem začínala na střední s hubnutím, měla jsem asi 50 kg na 169 cm, takžu už tehdy to bylo málo. Na výšce jsem to dotáhla až na 40,5 kg. Byla jsem jako kost a kůže, začali mi zdravotní problémy – začalo mi vynechávat srdce, klepala jsem se a omdlévala. Menstruaci jsem bez hormonální antikoncepce už pěkně dlouho neměla. Jídlo jsem schovávala, vyhazovala, lhala jsem nejbližším lidem a myslela jsem si, že už se z toho nikdy nemůžu dostat. Jedla jsem dva kousky pečiva denně, to bylo všechno a vážila jsem se asi tak 10x i víckrát denně a stála jsem se prohlížela v zrcadle. Už jsem hubnout nechtěla, ale nevěděla jsem, jak to zastavit! Několikrát jsem zkoušela jíst, ale nešlo to. Před dvěma lety se však něco stalo. Měla jsem přítele, který tušil, že něco není v pořádku, ale já to dokázala úžasně maskovat, a začala jsem toužit po miminku..Ale věděla jsem, že s takovou do jiného stavu nepřijdu a ani bych miminko nezvládla donosit. A to byl ten hlavní impulz, to proč jsem si řekla, že se chci, OPRAVDU CHCI, vyléčit! Jako první jsem to řekla příteli. Byl z toho nešťastný, ale rozhodl se mi pomoci. Začala jsem pomalu jíst. Začátky byly hrozné! Třeba jsem seděla na gauči a půl hodiny jsem jedla housku se sýrem. Brečela jsem, ale přítel seděl vedle mně a držel mně za ruku tak dlouho, dokud jsem to nesnědla. Obrečela jsem i každý váhový přírustek, ale věděla jsem, že musím vydržet!! Chtěla jsem se z toho dostat, chtěla jsem mít vysněné miminko! Asi během půl roku jsem přibrala nějakých 8-9 kilo, na svou původní váhu. A jednoho dne jsem se probudila a věděla jsem, že je to za mnou! Podívala jsem se do zrcadla a i když jsem viděla, že jsem přibrala, líbila jsem se sama sobě. Narostla mi prsa, zaoblily se mi boky. Na ulici mně začala balit chlapi, všichni v rodině mi říkali, jak mi to sluší a uvědomila jsem si, že jsem zase krásná! Zdravotní problémy mi přestaly, srdíčko už nezlobí, deprese se ztratily kdoví kde :)Minulý rok jsme měli s přítelem svatbu, takže teď už je to můj manžel 🙂 a několik měsíců po svatbě jsem přišla do jiného stavu a teď čekám miminko, které se už brzo narodí. Jsem konečně zase šťastná!! Dokážu si užít dobré jídlo, těšit se na něj, a už na něj nemyslím a neřídí mi život jako dřív. I když je pravda, že některé věci se už asi úplně nezmění a vždycky si budu trochu víc hlídat váhu, než ti, kdo tím neprošli. Ale už vím, co je normální a co ne a nikdy v životě bych nedovolila, abych skončila tak jako kdysi.Velký dík patří mému manželovi, ale ten největší mně samotné! Jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla!! A vím, že kdy jsem to zvládla já, zvládnete to taky!! Mnoho štěstí všem..

prejidam se 4roky…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,prisla jsem nahodou na tyto stranky a najednou,po 4 letech,jsem konecne mela pocit,ze muj velky tajny problem nemam mozna jen ja…ted doufam,ze se mi mozna ulevi jeste vic,kdyz to konecne reknu nahlas-na tomto foru,protoze doted jsem o tom s nikym nemluvila. V sestnacti jsem si vzala do hlavy,ze jsem moc tlusta,coz si v tom vekeu a nejen v nem rika dost holek.Rozhodla jsem se to resit dietou,na cemz taky neni nic zvlastniho…zacala jsem se zajimat o zdravou vyzivu,postupne jsem vyrazovala nevhodne potraviny,snizovala energeticky prijem az na 4tis Kj,pricemz jsem intenzivne sportovala-dance aerobic,beh,chuze,plavani atd.,za mesic jsem zhubla z 65 na 57kg,ale byla jsem silene vycerpana,unavena,porad jsem spala a silene touzila po jidle,zvlast po sacharidech,nejsem masovej typ:). Pak se to ale zacalo hroutit.Kluk z tanecnich,do ktereho jsem byla zamilovana,se na me vykaslal,doma peklo-nasi spolu cely zivot nevychazeli,otec byl alkoholik a tyran,hadali se denne,ale ja si na to nikdy nezvykla a denne jsem z toho byla nestastna…no,vsechno se to nakupilo a -pamatuju si ten spousteci impuls do cerne diry,jako by to bylo vcera-mamka prisla z prace,prinesla cerstvy chleba a namazala si ho maslem a medem…neudrzela jsem se,vsechno se ve me vzbourilo,tenkrat jsem snad snedla cely ten chleba a pak vsechno,co jsem doma nasla,krabice plne musli,cokolady,rohliky,dokonce i veci co jsem nesnasela…a od te doby jsem se nedokazala vzdat jidla ani na moment.Nejdriv jsem mela obrovske nafoukle bricho,pak jsem zacala tloustnout vsude po tele.Probrecela jsem dny i noci,chtela jsem se zabit,snazila jsem se prestat…snad milionkrat…marne.Jidlo jsem v te dobe tolik potrebovala,ze jsem si tak nejak privodila permanentni lehce zvysenou teplotu,nevim jak,ale tahali me po doktorech,nikdo nic nezjistil,ale mohla jsem zustat doma,celkem asi 3 tydny,a jen jist. Propadla jsem depresi,byla jsem zoufala.Jidlo doma nechybelo,mamka nemela prehled,co doma je,pracovala v potravin.prumyslu,vetsinu nekupovala,ale nosila po krabicich.Pozdeji,kdyz uz jsem chodila do skoly,jsem z ni bezela vzdycky domu jak silena,abych se mohla prejist. Logicky se mi zhorsily vsechny vztahy,co jsem mela,byla jsem nestastna,tudiz protivna,nesnasenliva,zla.Jednou jsem se odhodlala objednat k psychologovi,ale pak jsem to zrusila.Byla jsem presvedcena,ze mi nikdo nemuze pomoct,protoze je to silnejsi nez ja a nikdo to nemuze pochopit.To nejhorsi obdobi trvalo pul roku,behem te doby jsem nejvic myslela na sebevrazdu.Ale ani ted,po 4 letech,nejsem zcela v poradku-doted resim jidlem nudu,stres,spatnou naladu a jim z nutkani,ne zhladu…teprve letos jsem to vydrzela bez prejidani cely mesic,jsem na sebe hrda…znovu uz se mi to ale nepodarilo. Co se tyce me vahy,vzrostla behem toho pul roku az na 75kg,pak kolisala 3 roky v zavislosti na mem psychickem stavu mezi 73 a 76 kg,coz uz ale pro me bylo prece jen jiste vitezstvi,ted se mi podarilo dostat se na 70,ale moc si to nezvladam udrzet,hubnu,kdyz se nejakou dobu neprejidam a jim pravidelne,a to pak mam ze sebe radost hlavne proto,ze se mi dari udrzet normalni jidelni rezim,ani ne tolik kvuli te vaze.Bohuzel se ale vetsinou prejim aspon jednou za den az dva,coz bud drzim vahu,nebo pomalu pribiram v zavislosti na mnozstvi jidla navic. Planuju,ze bych na podzim zkusila kurzy Stob,treba to pomuze ziskat ty spravny navyky…citim,ze nejlepsi by byla psychoterapie,ale nevim,jestli je nekde pobliz me nekdo,kdo se timto zabiva a hradi to pojistovna,na netu jsem nic nenasla…Drzte mi prosim pesti,at se toho jednou prece jen zbavim…

Holky prosím uvědomte si to než bude pozdě

/0 Komentáře/v /přidal

je to ze dne na den ale uvědomila jsem si že by mi anorexie vzala všechno.Anorexie,co to vlastně je?Ty kteří anorexii už mají ji berou jako nemoc,a myslí si že anorexie je hlavně o to mže jsou lidé hubení,není tomu tak,anorexie začíná už tehdy,když něco sníme a máme z toho deprese,že jsem to snědli.Uvědomte si sakra,že ztrácíte všechny lidi,kteří vás měli rádi,a přijdete o ně,to co se vám bude jevit jako zpočátku jé já jsem tak hezky hubená,se může zvrtnout k tomu že už si nebudete ani uvědomovat že krásně umíráte.Anorexie se moc léčit nedá,a stejně kdo se z ní nevyléčí umírá…prostě myslíte si že se chlapům líbí anorektičky no nevím,asi ne.Ale ten kdo má zdravý rozum si to hle uvědomí,a nedopustí aby mu ta potvora zničila život.Mějte se Vaše doufám již vyléčená T.I.L.Y.:-*