Archive for category: Můj příběh

Kdyby mi nebylo líto té krásné holky, té usměvavé, milé vlídné, vzala bych nůž, a šestnácti pěknými ranami bych jí ubodala… Byl by božský klid. Tak blízko nebe, toho vlhce chladného nebe, plného těch duší, plovoucích si nad svými tehdejšími problémy. Jenže to by nesmělo být té touhy. Té touhy všechno to všechno zadržet, ovládnout se, nedát nic znát navenek… a pěkně to v sobě dusit. Vysílat ty jedy zevnitř… dovnitř. Ničit sebe. Když ne zvenku, tak pěkně zevnitř, říkám si. Je mi z toho nechutně dobře. Ničím se, poamlu se zabíjím a ještě se na to se zalíbením dívám. Tohle si zasloužíš, za to, jaká jsi. I když sis vůbec nevybrala, jaká budeš. Nedokážeš to potlačit, není to ani v tvých silách, takže ti vlastně nic jiného nezbývá. Všichni ti lidé, kteří se dokázali zabít, prostě doopravdy uznali, že se do tohoto světa nehodí, že tu nemají co dělat, že je to prostě jen omyl, který musejí sami uznat. Já ho uznala, ale že bych odcházela? Ne, jít a skočit z mostu prostě zatím nedokážu. Takže jsem tu vlastně navíc, s vědomím, že sem nepatřím, a patrně zabírám místo. Někomu méně nenávistnému, méně duševně zhýralému, někomu harmonickému a mírumilovnému. Ničím svět kolem sebe, negativně ovlivňuju životy druhých. A především ten svůj. Má vůbec někdo takový právo na život? Právo na život má každý, kdo ho dostal. Ale řekněme si otevřeně – dostal ho každej druhej debil. A to já zase nejsem, když si to tak přeberu. Jenže i ten největší idiot může být pozitivně naladěný. To já nejsem, vždycky jsem byla naladěna na destrukci. Nepředpokládám, že by se na mou hlavu sneslo boží světlo a já si najednou řekla, že všechno spěje k dobrému, a tudíž i já ode dneška budu myslet jako lilie. Koneckonců – všechno spěje ke smrti. Je to otřepané a hloupé klišé, ale to jen proto, že nikdo neměl odvahu nad tím popřemýšlet a ukázat světu, jak se to doopravdy má s tou odhozenou skutečností. Chtělo by se mi říct, že tohle píšu na sklonku svého života. Jenže já opravdu žiju už nějakou dobu na ten „podzim“ života, a klidně to v tomhle duševním stavu potáhnu až do šedesáti. Proč ne, zeptejme se, a neslyším nikoho říkat námitku. Koneckonců – je to život můj, dostala jsem ho, a tak mám právo ho žít. No, ještě aby ne, když jsem si ho ani sama nevybrala.

A tak sedím doma,u počítače a přemýšlím, proč chci a musím tady na tyhle stránky zase psát. Je to asi proto, že mnoho, opravdu mnoho dívek zažívá to co já. Každá trošku jinak, trošičku po svém, ale jádro je stejné. Chceme být hubené, vlastně, vychrtlé, že?? Už jsem tu jednou psala, jak u mě vše začalo( přezdívka neřeknu )…no a jak to pokračuje? Jelikož jsem byla a jsem nemocná a mám zakázané určité potraviny, během 14 dnů jsme zhubla 3kg, bez hladovění, upe bezproblémů se mi to dařilo ani civičit jsem nemusela, takže žádné stresy, spokojenost jen ze mě svištěla. A nemo? Ta díky tomu omezení taky nezlobila. Nedala jsem do pusy nic co jsem nesměla, vlastně nesmím. Jenže, tělo a srdce si prosadilo svoje. Mozek už není hlavní velitel, který měl by mít pod kontrolou to co jím. Mozek a já teď?? jak je to se mnou teď?? např. dneska jsem snědla 2 tvarohové jogurty, celý oběd, 3 tatranky, 2 sýry, 3 kousky rolády, misku křupek…a už to jelo. Co jsem viděla jsem zbaštila. A je to tady!!!! Včera jak jsem brečela jsem si říkala, že už se to nesmí opakovat, že ničím jen sama sebe…!! a jak to dopadlo, už víte samy. Pořád si sahám to hnusně přecpané břicho, nadávám si do slabošky….a ?? výsledek mého hledání : taky že slaboška jsem. Tu dietu musím držet 3 měsíce, no a po 14 dnech se koukejte jak jsem dopadla. Zdá se mi o tom jak budu jako tlusté prase, no prostě hrůza. Bojím se toho, bojím se sebe, že se nedokážu ovládat..jsem na to sama a to je to nejhorší…holky, teď už to není tak hrozné jako kdysi. To jsem měla s MA opravdu problémy, brečela jsem jen při pohledu na pořad v televizi, kde byla vyhublá slečna a já se jí chtěla vyrovnat. Teď je to už vpohodě…moment, nebo aspoň to bylo vpohodě…začínám do toho zase najíždět..jenže, z té nejhorší stránky, přejídáním se..a to každý den a fakt pořádně. Kdybch mohla, tak vártím čas tam, kde mě napadla ta myšlenka, že „musím“ zhubnout…Nechtěly by jste to taky?? co takhle vytvořit stroj času?? nebo rovnou stroj, co bude ničit tyhle problémy, ze které vlastně ani nemůžeme.. Mějte se krásně. a prosím, držte mi palce, tady jde o zdraví. budu fakt moc ráda, když napíšete…opravdu moc.

Myslím, že je důležité, abychom psaly a dostaly ze sebe všechnu tu špínu; ač to není špína jen tak ledajaká, je to špína, kterou když prohrábneme, najdeme v ní zázraky. Vnímám tělo jako umělecký nástroj, jako strunu, na kterou se dá brnkat. Každé tělo vlastní jen jednu a potřebuje druhé, aby společně mohla vydávat líbivé tóny. Nemyslím to nijak perverzně, snad jen umělecky. Je ovšem těžké zůstat v opojení této hudby, až jen jednozvučné, s něčím tak přízemním, jako jsou živočišné potřeby. Struna se chvěje pod návalem emocí, umí hrát, ale pouze jedním směrem. A jako by potřeby volaly stále hlasitěji po ukojení, snažíme-li se je obejít. Ze strun se stávají obtloustlá divoká prasata, která mají hlad, která musí jíst a zabíjet, aby přežila. Musí se rozmnožovat. Bojím se těch očí, které jsem kdysi spatřila v zrcadle uprostřed ničeho, uprostřed samoty. Čišela z nich hrůza, bezmoc, bolest. Viděla jsem v nich smrt. Viděla jsem jejich posazení v tehdy pohublých tvářích, které byli mému oku obtloustlé. Dívala jsem se do očí vznešené dámy Anorexie. Je těžké uvěřit. Stačí vzpomínky. Odháním je, nechci, aby byly, nechci, aby mou mysl zaplňovaly. Aby nějaké „to“ kdy existovalo. Je to jen v mé hlavě, jenom to, co nás dělá nemocnými. Co mám dělat se skutečností, že se moje vzpomínky vracejí, že jsem umělec; že vnitřní oko, které mám, jen tak nezmizí? Zůstane uvnitř, bude se dívat, jak žiju, odněkud zeshora, odněkud ze stropu pokoje, bude sledovat každý můj krok, to, jak proti němu bojuji, jak před ostatními předstírám, že se chovám přirozeně. Jako by má přirozenost toužila být dokonalá. Jako bych já sama hledala výmluvy, proč nejde nic, co si umane mé druhé já, zatímco mé první se raduje z bolesti? Jsou obě totožné…? Jednou nohou stojím pevně na zemi a říkám, „holka, prober se“. Probrat se z toho bludu, který jsem si já sama vytvořila, žít tak, jak to dělají ostatní; jíst tak, jak jedí ostatní. A tam ve mně, tam, kde cítím, se něco zlomí pokaždé, když se někdo zmíní… S běžnými lidmi jsem nucena vytvářet pevné zázemí jednotvárnosti, jistoty a důvěry. Ale nepatří k němu ani za mák to, co cítím já. Vzpomínám. Byla jsem tou, která utíkala od lidí do lesa, ať už skutečně, či pouze duší. Má duše je nedotvořená. Nedokonalá. Mou duši tvořím já – a to je nejisté. Nezvládám normálně žít, aniž by ostatní tušili, že jsem umělcem. Ne ale pouze proto, že bych tvořila jakási umělecká díla zaměřené na problém ppp. Snažím se stále brát vše z nadhledu a objektivního hlediska. Možná to není co se do subjektivity týče ani za mák platné, jen se snažím zůstat stát nohama na zemi, alespoň trochu přivinout křídla k tělu, nelétat zbytečně vysoko, a potom dostat ve škole pětku. Je už tak nudné držet se osvědčených postupů života. Snažím se najít odpověď ve své mysli. Jsem já ta divná, nemocná, měla bych pomoct nám všem? Zarezervovat pár stovek míst na klinikách po celé české vlasti? Ale pro co? Pro káčy, které jen podlehly tlaku médií, anebo anděly, kteří se jen snaží udělat něco jinak, nadčasově…Ale přitom tak stereotypně.

PORUCHY PRIJMU POTRAVY Myslím,že toto téma je dost známé,dá se říct vsech dospívajících dívek,ale i chlapců.Je to onemocnění,kterého si nemocní v mnohých případech ani nevšimnou…Bývá to následek špatné zkušenosti,kdy nás může někdo nařknout,že jsem nějací silnější,ale také se do toho můžeme dostat pomocí depresí,kdy nám nechutná jídlo a my ho zacneme odsunovat,ale většinou to byvá chtivost vyrovnat se modelkám.Spoustu lidí si říká,že zrovna on by do toho nikdy nespad,ale většinou onemocníte,že ani nevíte jak.Konec konců s tím mám zkušenosti i já.Zhruba před 2ma lety,si můj otec našel milenku a já to špatně snášela,onemocněla,prostě vůbec nic se mi nedařilo:(Nějak se to ve mně věw semlelo a já pomalinku přestávala jíst…Kdyz uz jsem nejedla vůbec,byla mi furt zima,casto sem usinala,hodne jsem zvykala,byla jsem casto nebrousena apod.Pak na to prisla mamka a nastesti sem se z toho dostala,ale po pravde jsem behem 2 let o tom furt premejslela a mela mensi vypadky,kdy jsem nejedla…Zlom prisel zacatkem skolniho roku 2006,tedy nekdy kolem ZARI.Kdy jsem se zacala opet hodne pozorovat,dokonce mi rekla jista pani ucitelka,ze jsem asi kilo pribrala,ale ja si veci hodne beru.Bylo mi to strasne moc lito a ja se rozhodla neco s tim udelat.Pomalinku jsem ze sveho jidelnicku odstranila cukry,vynechavala jsem svaciny ve skole,pak obed,veceri az mi zbyl nejakej rohlik nebo jablko denne.Vzhledem k tomu,ze rodice ziji oddelene,musim na vikendy jezdit k tatovi.Kdyz se blizil 3. vikend a ja musela k tatovi,tusila jsem,ze budu muset jist.Jenze za dobu meho nejezeni,se mi velice zcvrkl zaludek a mne bylo furt spatne.Byla to neunosna bolest a ja premyslela co bych mela udelat,aby mi nebylo spatne.A tak jsem si strcila prst do krku….Nic mi to nedelalo,az po par minutach sem se konecne vyzvracela….Velice se mi ulevilo,bylo mi dobře…A jak já byla šťastná,že konečně umím zvracet:P A od té doby jsem jedla podle mého názoru ,,normálně“,což znamenalo 1 rohlik denne,maximálně 2 jablka a hodne vody.A samozřejmě jsem tyto zasoby jidla vždy vyzvracela…Začala jsem na sobě pozorovat,že mám špatnou náladu,už se nesměju,jsem strašně unavená,všude od modřin,a vlastně uvědomila jsem si,že to se mnou neni dobre když jsem si v kabince zkoušela kalhoty o velikosti 36 a ty mi spadly…:(Furt jsem se s někým hádala,najednou jsem byla víc výbušná než kdy jindy..Měla jsem naplánováno,že pojedu s tátou a jeho ,,přítelkyní“ na hory…Jenže den před tím jsem se strašně pohádala s mamkou,a druhý den ráno také,kdy jsem se psychicky sesypala a řekla jsem jí co mi je,a že nevím jak z toho ven..Bylo vidět,že je strašně nešťastná ani mě nechtěla pustit na ty hory…Nakonec jsem na hory jela,jenže jsem tam zvracela z vesela dále…Když jsem se vrátila domů,mamka mě vzala za obvodní lékařkou..Ta mi napsala doporučení k psychiatrovi..Psychiatricka mi rekla,že bud pudu do nemocnice,nebo mi da prasky…(antidepresiva).Samozřejmě jsem zvolila prasky…Prasky jsem brala tyden,ale behem toho tydna mi byla zvysena davka,takze jsem brala prasky rano a vecer…Na to jsem reagovala spatne..Dvakrat jsem zkolabovala…Tak jsme se zase ocitla u psychiatricky,ktera mi nabidla,že muzu jit na chvilku do nemocnice kde me daji do poradku…Protoze jsem se chtela uzdravit,souhlasila jsem…To bylo dne 5.3.2007.Al e kdyz jsem se dozvedela,ze pujdu do Bohnic,uz se mi tam tolik nechtelo…Do Bohnic jsem nastoupila 8.3.2007…Kdyz jsme tam prijeli,prselo,byla zima a ta budova byla strasna,vsechno to bylo strasne depresivni…Vesla jsem tam a vsude byly obrazk,nejak ta nervozita ze me spadla…Pak jsme sli na denni lekarnu,kde me prijimala sestricka Marcelka(moje patronka=muzu se ji se vsim sverit a ona to nikomu nerekne) a Renata.Pak jsem jeste byla u stazujici doktorky.Kdyz jsem se vratila na d. lekarnu rakli mi rozluc se s rodici.Najednou mi to vse doslo a ja zacla bracet,strasne jsem brecela a rikala ze se mi tam nelibi a ze chci domu..Kdyz rodice odjeli,prisli holky ze skoly a slo se na obed.Vsichni na me koukali jako na nejake divne zjeveni:P Povidalo se o me ze jsem strasne namyslena…Docela me to mrzelo:(Zacal jsem se tam bavit s holkama u stolu s Iwcou,vercou,Andy,ptala jsem se jich na hodne otazek..Ptaly se me jak dlouho tady budes:a ja:,,no ja nvm,ale takovy 2 tydny:D´´Ted se tomu smeju.Moc se mi do obeda nechtelo,tak jsem snedla asi 2 lzicky a pak se slo na pokoj.Kdyz jsem prisla na pokoj a videla ty hole zdi,vysoke stropy,mrize na oknech bylo mi strasne:(Take jsem si neumela predstavit ze to tam vydrzim kdyz se tam nesmi mit mobil,zvyky,ziletky,mp3-ty jenom nekdy,zrcadka by taky nemela,piti a jidlo na pokoji,nesmeli se pujcovat veci,fen,zehlicka na vlasy,kofein:(,proste jsem si pripadala jako cvicena opicka:(Po nejake dobe kdyz jsem si tam zvykla,me pustila pani doktorka na jeden den o vikendu domu!Rodice se bali,ze az pojedu zpatky budu brecet,ale ja rikala ze nebudu delat sceny,ale ze se tam budu naopak tesit,protoze jsem vedela ze me cekaji jeste psychologicke testy a po te bch mohla jit domu..Ze zacatku jsem si rikala,ze tam jsou strasny lidi,ze bych se s nima nemohla nikdy bavit,ale postupem casu jsem si tam nasla velice dobre pratele!Hodne se mi tam zlepsila nalada.Snazila jsem se tam delat srandu,aby nikdo nebyl smutnej.A vlastne jak zacinal nas den?V 7:15 jsme meli budicek,prisla sestra do pokoje a volala holky vstavame,uklidte si postele a stolky budu to kontrolovta,pak jsme sli do satny a koupelny,pak do herny pripravit kresla na komunitu=(neco jako vizita,sezeni s doktorkou,psycholozkou,pí.socialni,sestrou a magistrem,kde jsme resili jak se mame,a jake aktivity budeme mit),v 7:45 byla snidane,v 8:00 komunita,8:30 skola,10:45 svacina,kdy jsme sli ze skoly dolu na oddeleni(v prizemi jsou holky,v 1. patre kluci,uplne nahore je skola),bud 12:30nebo 11:45 jsme sli na obed,kdyz nebyly aktivity tak jsme meli poledni klid do 14:00.kdy jsme nesmeli z pokoje na jiny pokoj,pote aktivity jako napriklad:sarapatka(telocvik),papirna,rehabilitace,denicky,sklarna,vareni,plavani,kone,relaxace,loutky(divadlo,kde hrajes na podiu,ale ne s loutky),….Bylo toho hodne.v dobe navstevnich hodin jsme byli na zahrade.Klem 15-16:00 byla svacina,kolem 17:00 jsme se koupali,17:45 vecere,pak vycistit zuby a napokoje psat deniky,rozestlat si postel,v 19:30 jsme chodili povinne na zpravy:(A pak podle chovani byla vecerka…Po mesici kdy uz jsme byla vysetrena mi pani doktorka pridala jeden prasek,tim jsem ztratila vsechny idealy o tom ze pujdu domu…Nechapala jsem proc mi prasek ans rovnani nalady dava az po mesici!!Nic mene jsem to musela prekonat:PByla tam holka,ktere bylo 13 let,neumela cist,psat,a pocuravala se..Byla hodne zanedbana..Dle jeji postavy,jsem usoudila,ze ji doma nedavali najist,take to jak se bala aby dostala vubec jidlo.Ona byla cikanka,tim nechci rict ze cikani jsou spatni to urcite ne mezi nimi je spoutu fajn lidi,ale jeji rodice se mezi ne urcite nepocitaji.Take tam prisla holka,ktera byla hodne postizena…Jeji otec byla Nemec,ona byla silnejsi postavy,jmenovala se Klara,nesnasela kdyz ji tak nekdo rikal,prej KLARKA,milovala EWU FARNOU,coz mi docela lezlo na mozek..Stale si propichpovala usi,ruce a nohy vsim co nasla…Take dostavala furt zupan(ustavni obleceni,kdy mas zakazany aktivity,vikendy doma,chodit ven).Chtela byt stredem zajmu.Hrozne chtela furt objimat,jenze ona nedokazala odhadnout silu,takze nas tam malinko pridusovala…Strasne ji smrdelo z pusy..:A kdyz jsem ji rekla jestli pouziva pastu a ona jo,ale neska jsem si necistila zuby rekla jsem,heh mozna bys mela strasne ti tahne z pusy a ona se svymi 80kg mi dupla na nohu a mela radost,ze me to boli..Taky casto polykala spendliky,kdy ji pak odvazeli na Bulovky,na rentgeny,na operaci.Si pamatuju jak ji davali,zeli a projimadlo:P Taky mi furt psala dopisy strasny.Taky tam byla holka,ktera pri vysce 150cm mela 85kg.Chybely jí nejake 2 hlavni hormony,ale je take pravda ze strasne moc jedla..Mela dietu a kradla nam z balicku(tasky,kde jsme meli napr.ovoce a sladkosti z domova) veci ktere nemohla,napr. jednou na ni koukam aona v ruce celou tabulku cokolady,rika?,,natalie pojd sem´´,a ona tak koukla a prisourala se.Rikam,,Kde jsi to zase corla?´´,,Ne to je moje,to mi dovezla babicka!´´,,Jaka babibacka?Did tady zadna nebyla,a urcite by ti nedovezla to co nesmis!´´A ona mi ta holka dala asi 2 ctverecky,jako nvm k cemu kdyz ja to nejim:DTak ji to sestra sebrala a zjistili jsme ze to ukradla moji kamosce..No,jiz jsem vedela datum kdy me propusti naporad domu.Pod podminku,ze budu vsechno oki,tak me pusti 11.5.!Tak jsem si rekla,ze do ty doby si to tam uziju.propasovala jsem si tam fotak!Abych mela pamatku.Vzala jsem si tam detskej telefon a delala ze telefonuju.Chodila jsem po chodbe a pak na me volala sestra:,,Miso jak dlouho volas?´´,,Sestri asi 2 hodiny´´sestra:,,Coze?´´A sla pryc…Pak me zavolaly sestry z nocni lekarny…,,Miso,kdo ti ten mobil pujcil?´´A ja:,,Nikdo!Ja ho mam uz dlouho u sebe sestri!´´A ona:,,No pockej to nesmis!´´A ja sestri si delam srandu!´´a dala jsem ji tu hracku,tak se zacly silene gebit:DPak jsem na pokoji take jeste delala ze telefonuji a prisla tam stanicni,vedela jsem ze tam je tak jsem jeste zduraznila ze mam mobil po taji a nemuzu moc dlouho volat:DA ona:,,Miso????´´,,Jeziiiiisi sestri,upssss!!´´Ona cela vykulena vesla k nam na pokoj a sedla si na kreslo:PRika:,,Miso,pojd mi to ukazat!´´,,Ano sestri´´,,No teda holky!!To si takle ze me budete delat prdel????´´A zacala se strasne smat…Uz se blizilo me propusteni.Ten den byl patek…Kdy je komunita spolecna,jsme spojeny s klukama.Nase pani doktroka,tam zrovna nebyla,a tak se hodnoceni uplynulyho tydne ujala pani stanicni.A rikala:,,No dnes se budeme strasne neradi loucit s Misou!´´Kdyz se tam po te hlasili lidi a rikali mi krasny veci jako,ze jsem jim hodne pomohla,ze si uvedomili spoustu veci,ze tam budu desne chybet,ze tam bude nuda,strasne me to dojalo a ja se rozbrecela:-´Dostala jsem od pani ucitelky cokoladu a rikala mi take krasne veci.Do skoly jsem nesla.Po komunite jsem si sla pro veci co jsem mela na sesterne.A sla k magistrovi do dilny.Tam jsme se spolene vyfotili a kolem 9:00h zazvonil tata a ja se musela rozloucit.Pani stanicni mi take dala takovy balicek.Vubec jsem nevnimala,ze jedu na stalo domu.Pripadala jsem si jako ze jedu jen na vikend.Vite,ja si myslim,ze mi to pomohla v mno vecech!A to,ze jsme si uvedomila spoustu veci,ke kterym bych jinak asi neprisla,byla jsem svedkem zivotu lidi,kteri jsou na tom hodne spatnem,lide mi rikaji,ze jsem ted hodne psychicky vyspela,srovnala jsem si sve priority a nasla spoustu pratel a diky tomuto jsem zkusila muj sen a to jake to je stat na jevisti v divadle..Takze holciny,vim ze je to tezke,ale prosim nechtejte se dostat az tam kde jsem byla ja!Jestli jste teprve na zacatku,poproste o pomoc!Prosim neublizujte si!Vazne to za to nestoji!Ja vim ze je to vazne neskutecne tezky.?Mete nejakou predstavu samy o sobe a chcete si ji priblizit,ale prece nikdo enni dokonalej!To by byla na svete strasna nuda!Vim,jak jsem na zacatku hltala vsechny odkazy na ppp a ty fotky a kdyz jsem si cetla nejaky tokovyto pribeh a vubec jsem si z neho nic nevzala,protoze jsem si rekla takle ja nikdy nedopadnu!Jenom malinku zhubnu a bude to dobry..Byla bych velice stastna kdyby jste si z tohohle neco odnesli!!!Misa Jandová;-)

Vždycky jsem se holkám s anorexii posmívala a libovala jsem si v tom, že mě nikdy nic podobného potkat nemůže. Jednou se ale prostě všechno zlomilo…přestal jsem jíst, ale nejhorší na tom je to, že já, ani nikdo jiný neví co bylo příčinou.Na základce jsem patřila mezi ty nejhubenější a mohla jsem jíst co mě napadlo a v kolik mě napadlo…..teď už ne… Celkově jsem byla s pubertou po zadu, tak se mi tělo ztak nějak začalo dotvářet až v prváku…samozřejmě, že jsem přibrala…ale pořád jsem ještě BMI měla v normě.Při 178 cm jsem vážila asi 65 kg. Když se teď dívám na to číslo…chce se mi zvracet… Pak jsem tedy přestala jíst.Snídala jsem jen velmi málo a ošizeně…na oběd jsem si dávala zeleninový salát bez pečiva a to jsem z něj snědla maximálně 2x až 3x na vidličku…a večeři jsem nejedla vůbec protože ji na intru máme až o půl 6. Někdy jsem nejedla třeba celý den a nebo jenom jedno jablko… Samozřejmě se to odrazilo i na mě….nálada mi klesla na bod mrazu, začaly mi padat vlasy, samy se mi tvořily modřiny, nemenstruovala jsem. Uzavřela jsem se do sebe a na všechny okolo byla protivná. Za 5 měsíců jsem se dostala na váhu 52kg. Začalo si toho všímat okolí a nejlepší kamarádka dale signál tomu, aby se to nějak řešilo. No a teď se v tom asi 3 týdny potácím.Lítám od jednoho doktrora ke druhému a je to nekonečné.Je mezi nimi samo i psychiatr. Do jídla mě nutí každý koho potkám, ale nejhorší na tom je, že já se stále zdráhám a jíst NECHCI!!! Kalorie počítám, tuky taky a porce si vážím, abych náhodou nesnědla něco víc….je to příšerné POMOC!