Archive for category: Můj příběh

cjo…no….chtěla sem sem napsat svůj příběh protože před půlhodinkou sem ležela na postely a brečela sem histericky jak malí dítě.to je teť v poslední době moje obvyklá činnost…nebudu ze sebe dělat chudinku ptz vim ze sem si vsechno udelala sama.ale chci se sverit.vim ze se mi uleví.tagze…..asi pred rokem jsem se strasne zamilovala do jednoho kluka a uz to vypadalo ze jo ale pak mi homoje nejlepsi kamaradka prebrala a tvarila se jakoby nic.a ja u nich sedim a divam se jak se libaj.rekla sem si…coze?to nemam za potrebi!!! odesla sem a probrecela sem celou noc.nikdx sem nemela tak hrozny pocity.jelikoz sem mela vetsi boky a bricho tak sem si rekla ze je to tim.od druhyho dne sem zacala jist zdrave rano celozrnou housku ad.ale zdrave jists em vydrzela jenom jeden den protoze sem pak prestala jist vubec.za den sem snedla dve jablka a omdlivala sem.no ale cejtila sem se dobre.za mesic sem zhubla asi 15 kg a kalhoty na ne vysel.byl o super pocit..potom sem ale jela na vykend k tatovi a ten udelal nudle a nacpal mi je.ze si musim dat apn kousek.a ja sem podlehla azacala sem jist zase pribirat az sem nabrala zpet.ale bylo mi to celkem jedno.prptoze ten kluk mne zacal chtit i po tom.ale to sem uz zas nechtela ja.tak a celej rok byl normalni…..jedla sem normalne a sladkkosti.ploste pohoda.ale pozdej se to nejak pokazilo….kdyz sem sla nekam se svoji krasne hubenou malou kamaradkou vsichni ji balili a ja se cejtila jak odstrcenej balik.a dalsi a dlsai veci a mela sem tak strasne hroznej pocit ze sem si rekla za jidlo to nestoji.tak sem prestala jist.jenom 3 japka denne a od toho nakej platek sunky…´dziny uz na mne vysej ale cejtim se cim dal tim vic tlusta a kdyz jedu metrem prijde mi ze na mne kazdej civi a rika si:tlusta tlusta.a ze kdyz jdu ulici stromy sumej:tlusta si tlusta.posledních 14 dnu sem poprosila mati jestlli by mne nenechala misto skoly doma.ptz od drzeni me diety mne nic nebavi,vsechno mne strasne stve a kdyz vidim lidsky bytosti rozkopla bych jim hlavu.sedim doma nejim a ctu si.k tomu mam deprese ve kterych brecim ani newim ploc.ale dneska sem se vzbudilaa rekla sem si ze to nebudu hrotit,prece ze mne nebude anorekticka!umyla sem si vlasa sla sem s kamoskou nakupovat ,byl to super pocit:)zase sme si meli co rict…a ja vim ze takhle to nezustane a ja brzo zacnu jist zdrave a budu stastna a budu mit elan a chut na zivot….ja vim ze jsem sem psala asi nesrozumitelne a zmatene ale chtela sem si ulevit a myslim ze se mi to povedlo.dneska sem se divala stranky nejaky anorektick yktera chtela vyadat jako kostricka potazena kuzi.je to hrozny cist si jeji pocity a tak.i kdyz sama nenavidim tu vetu kterou mi rika mamka:nehladovej ale jez zdrave-vim ze je to pravda …..tohle nikam nevede.vidim to u sebe a drzim palecky

Stala se mi teď nedávno jedna věc. Jestli to úplně patří na tyhle stránky, to není tak snadné říct. Byl to pocit, jako kdybych šílela. Pomalu ale jistě se stávala šílenou. Z ničeho nic jsem brečela, hystericky, nad tím, jak mi myšlenky jezdily po vyjeté dráze v hlavě, jakoby to bylo auto, které pokaždé sjede do příkopu a nabourá. Jakoby se mi v hlavě odehrával poslední okamžik toho, kdy jsem uvažovala ještě se zdravým rozumem. Nevnímala jsem žádný svět kolem sebe, žádné obrazové podbarvení v hlavě při myšlenkách, jen takové světle modro, mé šílené oči zakalené průzračnými slzami neopodstatněné euforie. Špatně se mi dýchalo. Sanžila jsem se dýchat z hluboka, věřila jsem, že to rozdýchám a najdenou budu zas zpátky, na zemi, budu se normálně smát, uvažovat, mít o něco zájem… A dýchala jsem čím dál hlouběji, ale požadovaný efekt nikde. Jímala mě strašlivá úzkost, jako by mou mysl někdo zašněroval do svěrací kazajky, jako by se dvě stěny k sobě stále přibližovaly a já stála mezi nimi. Nebylo cesty zpátky, tak se mi to jevilo, a to zrníčko obyčejného zdravého uvažování volalo: ,,Haló! Neboj se, to bude dobrý, uvidíš, to bude dobrý, věř tomu, ne, ty se nezblázníš, to přece neni ani možný, bude to zas tak, jako dřív…“ Chtěla jsem, aby to bylo jako dřív? To ne. To by mě přece zavedlo zase sem, do tohoto stavu beznadějné úzkosti. Prý je tenhle stav normální, říkali mi. Vážně? Snad tomu nevěříte. Možná, někde na psychiatrii. Delší dobu jsem svůj vnitřní pláč potlačovala, ale časem mi došlo, že i kdybych si do krve oči vyplakala, asi bych se divila, jak lidé dokáží s kamennou tváří tento stav ignorovat. Tak jsem se přestala ovládat, konečně, jednou, a bylo to horší než tisíce vnitřních pláčů. Asi proto, že už jsem cítila, že nemám ani tu sílu na to udržet se. Že už je to tak špatný, že nemám ani motivaci tutlat to. Před kým? Je na to snad někdo zvědavý? To se mě budou ptát: co je? co se ti stalo? A já odpovím: ale nic, to bude dobrý. Co jim budu vykládat? Jako cvok jsem se už projevila, a objasňovat něco nepopsatelného? Ztráta sil. Je vlastně úplně jedno, jestli tohle souvisí s ppp. Ono je tohle záležitostí psychiky, jedno i druhé. A tenhle stav je společný pro všechny typy psychických poruch. Já prý žádnou nemám. Ach jo. Takže to na mě vážně, vážně není poznat? To je smutné. Nebo vlastně komické. Hraju divadlo pro své oči, které by to prohlédnout měly, protože o tom vědí. Ale ani ty nic nevidí. A když nevidí nic ty moje, zasvěcené, tuplem už nemůžou vidět oči jiné, normální. Jak dokonalá kamufláž. Ze svého smutku si splétám provázky, z provázků pak lana, a z lana si vážu smyčku. Jak tohle všechno je vlastně docela vzdálené, nepředstavitelné. Takže mi nic není, a já, já, která nevěřím ničemu a nikdy, už jen z principu, teď věřím slovům nějakého jiného člověka, který do mé duše vidí asi jako slepý do dálky. A já tomuhle člověku věřím, protože i blázni musí jednou věřit. Musí porušit princip, aby se nezbláznili. A tohle je ten život, vážení, ten, na který se skládají básně.

Milé dámy, je to už spoustu let, co se začal odvíjet můj příběh. To mi bylo sladkých(?) 16 let a já byla zhruba ve 2.ročníku sš.Ale abych nepředbíhala. Byla jsem co do vzhledu vcelku obyč. holka, na základce jsem o kluky zájem neměla a stejně asi tak oni neměli zájem o mě:-).S rodiči jsem moc, dá se říci spíše vůbec nevycházela-matka byla věčná kritička, otec-mentor jí tzv. přicmrndával, no typická česká výchova…(na které dojede a dojela spousta z nás).Sebevědomí jsem tudíž měla nepatrné, obzvláště co se vzhledu týkalo.Ale bylo mi to vcelku jedno, já měla své kamarádky a ty mi stačily ke štěstí, byl to takový můj svět, kde jsem hledala útěchu, kterou jsem doma jen marně hledala. Léta uběhla a já byla právě v tom druháku. Nějak jsem se začala víc pozorovat, zjišťovat, co bych na sobě mohla vylepšit, zlepšit, abych oslnila. Úplně jsem změnila image a řekla bych, že se ze mě stala kočka. Všimněte si, že jsem se zatím nezmínila o váze. Jo, já totiž z váhou vůbec neměla problémy, spíš jsem byla vyžlina. Tím jak jsem se vizuelně změnila a stala jsem se objektem pro kluky, tím samozřejmě vzrostlo mé sebevědomí. Vždycky jsem přišla domů, mimochodem líčidly jsem nešetřila, tak jsem místo učení trávila čas u zrcadla, oblékala jsem si různé oblečení, prohlížela se a tím jsem se utvrzovala, jak jsem dobrá…Na diskotéce jsem si připadla jak největší hvězda( panebože jak mi je to teď k smíchu)a myslela jsem si, že hezčí holky není…Chtěla jsem se stát dokonalou. Problémy doma stále narůstaly, vztahy se zhoršovaly, výsledky ve škole taktéž. A TADY ZAČAL MŮJ PROBLÉM S JÍDLEM!Nějak jsem nepotřebovala jíst, neměla jsem na to ani moc času. Dojížděla jsem, takže ráno nebyl na snídani čas, o přestávce jsem snědla nějakej rohlík, na obědy jsem nechodila, protože jsem je utrácela za cigarety. Vštípila jsem si, že jenom když budu dobře vypadat, budu si věřit, budu se mít ráda. Myslím, že mi to na hodně let zatemnilo mozek. Opravdu je to nemoc a člověk – já jsem neuvažovala normálně, byla jsem nemocná.Pamatuji si, že nastalo léto a já vůbec nejedla, tím horkem, neměla jsem hlad, já to nepotřebovala, byla jsem přece něco víc.Tady bych viděla trochu rozdíl mezi mnou a typickou anorektičkou. Já si typickou začínající anorektičku představuji minimálně s pár kily navíc. A ty já neměla a přesto jsem přestala jíst, jako bych tím něco řešila. Začala jsem cvičit a moc dobře si pamatuju, jak jsem se trýznila až do úplného vyčerpání.To bylo pořád ještě období euforie a myslela jsem si, že jsem šťastná.Po zhruba roce se začaly objevovat špatné nálady, má váha se pohybovala někde u 44kg-jak já na ně tehdy byla pyšná. Co se týče studíjních výsledků, klesla jsem na průměr. To mi ale bylo jedno. Důležitý byl vzhled.I při hodinách jsem čuměla do zrcátka, jestli je vše ok.V každé vytríně jsem se musela kontrolovat, abych zase sama sebe utvrdila jak jsem dobrá.Proč mám tak suchou a popraskanou pleť, říkala jsem si často. Proč moje vlasy jsou tak suché a začínají padat? Asi používám špatnou kosmetiku, namlouvala jsem si. Deprese se dostavovaly čím dál častěji a já začala ztrácet chuť do života.Dostala jsem se do onoho začarovaného kruhu. Kamarádky mě upozorňovali, že jsem už moc hubená, ale já myslela, že my jen závidí…To už jsem dávno nebyla ta kočka, co se za ní kluci točí a lezou jí do zadku.Stávala se ze mě troska, co nemá v hlavě nic jiného, než VZHLED.Moc se divím tomu, že jsem takhle dopadla, jinak se považuju za celkem inteligentního jedince.Ve 4.ročníku sš jsem potkala svou velkou první lásku. Se kterou jsem strávila 4roky. Ze začátku jsem ho velmi milovala, postupně se naše cesty začaly rozcházet, neměli jsme si co říct. Byl o 2roky starší a přitom se choval jako dítě. Měl partičku zakomplexovaných kamarádů, se kterými trávil dosti času, navíc na věc neměl svůj názor. To už bylo dávno po maturitě a já se neustále protloukala životem, ve kterém převažovaly deprese a úzkosti, které se staly mou součástí. Já myslela, že je to normální stav, už dávno jsem se neradovala z maličkostí.Namísto ideálu z dob studií, že budu mít skvělé místo,pokud možno za co nejvíc peněz, jsem skončila v supermarketu….Já si vůbec nevěřila. Úzkosti narůstaly, v té době se všechno vyhrotilo-vztah s přítelem, s rodiči, nespokojenost s prací, se sama sebou. To vše se promítalo v jídle a následně na mém vzhledu. Jedla jsem velmi málo, stačily cigaretky. Úzkosti byly už natolik neúnosné, že jsem vyhledala psycholožku paní Syřínkovou, která v té době vedla denní stacionář v Olomouci.Na ten jsem pak 6 týdnů docházela.Dosti mi to pročistilo hlavu a v té době ve mě uzrála myšlenka, že ujedu za hranice jako au-pair. A tak se stalo. Byla jsem tam strašně štastná, dokonce jsem tam měla paralelní vztah z jedním cizincem. Najednou jsem se cítila báječně, svobodná, spokojená. Jestli si ale myslíte, že tady příběh končí, pletete se. Po půl roce pobytu jsem se dozvěděla, že můj otec umírá na rakovinu.Můj psychický stav se zhoršil a já opět přestala jíst. Dostala jsem se na 42kilo a opět ze mě byla troska.Každý říkal jak jsem strašně zhubla, ale já to neviděla, připadala jsem si normální.Po dalším půl roce jsem natrvalo přijela do ČR, akorát jsem se stihla s tátou usmířit, párkrát jsme si stačili říct,že se máme rádi a on zemřel-10dní po Vánocích. Horší Vánoce jsem nezažila, umíral doma v bolestech,záchvatech-děs a hrůza…V tu dobu jsem se rozešla se svým tehdejším přítelem, v té době jsem poznala svého nynějšího manžela. Imponoval mi svou přirozeností, na nic si nehrál a hlavně byl o 6 let starší. Dnes vím, že kdybych ho nepoznala, dnes tu nejsem. Jestli jsem si totiž myslela, že jsem si období hrůzy a depresí vybrala, byla jsem na omylu. To už mi bylo 21let a já začala trpět panickou úzkostí. Kdo to zažil, dá mi za pravdu. Neustálý pocit, že se všude vyvrátím, strach, že něco strašného provedu, strach sama ze sebe, z jiných lidí, bušení srdce, pocení. Můj stav se zhoršoval ale já to nějak nevnímala. V té době už jsem měla vcelku slušné pracovní místo a pamatuju si, jak pro mě přijela rychlá záchranka.Myslela jsem, že umírám. Planý poplach, sdělil mi lékař. Dal mi kalciovku a ptal se jestli to není spíš psychika. Já zapírala. Styděla jsem se sama za sebe.Samozřejmě jsem byla na dně. Už jsem prosila přítele ať mě zaveze na psychinu, že to nevydržím.Neodvezl mě ale já si tam zašla zanedlouho sama. Dostavála jsem se z toho strašně pomalu.Přece jen po čase to začalo být lepší a lepší. Nějak jsem si začala konečně uvědomovat sama sebe.Zkrátím to.Vdala jsem se, našla jsem si ještě lepší práci, kde naplno zůročím své jazyk.znalosti.Stával se ze mě spokojenější člověk, začala jsem si uvědomovat své hodnoty, začala jsem se mít ráda. Nutno podotnkout, že cesta byla velice trnitá a zdlouhává, protože stavy úzkostí se vracely a já často propadala zoufalství a říkala si,že by bylo lepší, kdybych tady nebyla….Ale jak se říká, že po bouřce vyleze sluníčko, tak i já se z toho dostala, po čase jsem navíc zjistila, že čekám mimčo, takže jsem naprosto, změnila svůj život a hlavně způsob myšlení. Vůbec jsem ráda, že jsem otěhotněla, při 48kilech. V těhotenství jsem jedla, na co přišla, přibrala krásných 16kg.Který jsem ale pak hravě shodila.Je ze mě úplně jinej člověk, vážím si sama sebe, uvědomuji si svou hodnotu a jenom mě moooc mrzí, že jsem musela spadnout až na dno a že jsem tím zabila spoustu let, který jsem mohla využít třeba studiem vysoké školy. Mimochodem, dnes při svých 26letech jsem v pondělí dělala přijímací zkoušky na vejšku na fildu a přijali mě, takže moje sebevědomí opět vzrostlo. Takže budu při mimču studovat a věnovat se užitečným věcem. Chci aby moje dítě bylo spokojené, sebevědomé a aby nikdy nepoznalo to,co já.Moc mě mrzí, že řada z vás je ještě na začátku té dlouhatánské cesty k uzdravení a sebeuvědomění se. Ale moc vám všem přeju, abyste to zvládli a byli spokojené a doopravdy si ten život užívali a né jen bojovali o přežití.Všem vám moc držím pěsti

Ahojky všichni, včera jsem dospěla k úžasnému objevu. Byla sobota a můj drahý mě napsal z cest (je to kamioňák), že se na víkend domů nevrátí a přijede až v úterý. Celý týden jsem jedla spořádaně, žádný záchvaty, prostě pohodička. Jenže včera po té osudné SMS jsem se nemohla dočkat, až naši odjedou na nákup, abych měla dům jen pro sebe. Tak chlapečku, kdybys tu byl, tak se nepřežeru, ale že jsi nepřijel, tak ti ukážu, zač je toho loket. Vyndala jsem z mražáku dvoulitrovku zmrzliny – jedna porce, druhá, třetí….najednou je půlka kyblíčku pryč. A teď honem něco slaného – celý pytlík buráků. A zase něco sldkého, ať to není fádní – dvoje kaštany v čokoládě, a zase slaný – párky v listovém těstě……Tak to pokračuje asi hodinu a celý den až do večera v nějakých dvouhodinových intervalech. Hrůza, děs. Všechno jsem zkazila. Copak jsem už takovej magor? Copak je jídlo taková droga, že jí nejde odolat? Večer si dávám cigáro a přemýšlím o tom, co jsem dneska zase provedla a je mi ze sebe špatně. Myslím, že jsem špatně adaptovaná na vyrovnávání se s horšími informacemi, než které očekávám. Jak něco není podle toho, jak jsem si to nalinkovala, hned mám záchvat žravosti (naštěstí nezvracím). Jenže pak jsem si uvědomila, že mi taky třeba mohla volat přítelova maminka, že se mu něco stalo, vybourali se nebo tak. V tom případě by to bylo horší. Těch prá dní bez něj přežiju, stejně mám ve středu zkoušku a musím se učit, ale kdyby se mu něco stalo, asi to nepřežiju (samozřejmě, že nejspíš ano, protože bych musela žít dál). Asi si prostě každou špatnou zprávu budu muset obrátit do pozitivnější roviny, abych jí ustála a nezačala se přežírat. To je moje poučení z včerejší situace. Promiňte, že jsem s tím otravovala, jen jsem to musela ze sebe dostat.

Ani nevím,kde začít..už jsem v tomhle zamotaným kruhu ppp 12 let…a vypadá to,že se z toho jen tak sama nevymotám…chtěla bych žít jako ostatní,nepřemýšlet,co budu jíst,jestli vůbec budu dneska jíst..všechno to začalo ještě na střední,kvůli zdravotním problémům jsem se stala vegetariánkou,ale protože jsem chtěla být perfektní jako skoro ve všem,tak jsem to přehnala a byla ze mne veganka,jedla jsem jen jablka a strašně jsem zhubla…před maturitou se to všechno změnilo,začala jsem se šíleně přejídat,nenáviděla jsem se a byla jsem ráda,že jsem vůbec odmaturovala a dostala se na VŠ…pobytem na kolejích se všechno spravilo, zase jsem spadla do anorexie,zhubla jsem ještě víc než poprvé a byla jsem ve svém světě šťastná,sama ale šťastná…ve zkouškovám období se situace opakovala jako před maturitou,přejídala jsem se,ale protože jsem nechtěla přibrat a zvracet se mi nedařilo, začala jsem používat velké dávky projímadla,školu jsem nechala,nedokázala jsem se na nic soustředit,vše se točilo a do dneška točí jen a jen kolem jídla…vystřídala jsem řadu zaměstnání, mám přítele, kterému jsem vše řekla, ale bohužel se k tomu postavil tak,že dělá jakoby nic…asi je těžké pochopit problém,který sám nemá,ale stejně se zachovala i moje mamka…myslí si,že je to jako chřipka,že mě to už přešlo….opak je pravdou…chodila jsem už i na terapii,ale bohužel paní doktorka mi předepsala prášky a tím to skončilo…minulý rok se mi povedlo na jeden celý měsíc jíst úplně normálně bez projímadel a přejídání.bylo to v době,kdy jsem byla bez práce,bez stresu..měla jsem spooustu času pro sebe a byla jsem jednou za velice dlouhou dobu šťastná..nevím,kde se stala chyba,ale už v tom jedu zase..nedokážu to zastavit a nevím,co bude dál…momentálně jsem v Anglii,pracuji tu a cítím se sama,každý den chci začít,ale jediná moje útěcha je JÍDLO.Nechci takhle žít!!!Co bude dál?