Jak tohle všechno bylo daleko…

Stala se mi teď nedávno jedna věc. Jestli to úplně patří na tyhle stránky, to není tak snadné říct. Byl to pocit, jako kdybych šílela. Pomalu ale jistě se stávala šílenou. Z ničeho nic jsem brečela, hystericky, nad tím, jak mi myšlenky jezdily po vyjeté dráze v hlavě, jakoby to bylo auto, které pokaždé sjede do příkopu a nabourá. Jakoby se mi v hlavě odehrával poslední okamžik toho, kdy jsem uvažovala ještě se zdravým rozumem. Nevnímala jsem žádný svět kolem sebe, žádné obrazové podbarvení v hlavě při myšlenkách, jen takové světle modro, mé šílené oči zakalené průzračnými slzami neopodstatněné euforie. Špatně se mi dýchalo. Sanžila jsem se dýchat z hluboka, věřila jsem, že to rozdýchám a najdenou budu zas zpátky, na zemi, budu se normálně smát, uvažovat, mít o něco zájem… A dýchala jsem čím dál hlouběji, ale požadovaný efekt nikde. Jímala mě strašlivá úzkost, jako by mou mysl někdo zašněroval do svěrací kazajky, jako by se dvě stěny k sobě stále přibližovaly a já stála mezi nimi. Nebylo cesty zpátky, tak se mi to jevilo, a to zrníčko obyčejného zdravého uvažování volalo: ,,Haló! Neboj se, to bude dobrý, uvidíš, to bude dobrý, věř tomu, ne, ty se nezblázníš, to přece neni ani možný, bude to zas tak, jako dřív…“ Chtěla jsem, aby to bylo jako dřív? To ne. To by mě přece zavedlo zase sem, do tohoto stavu beznadějné úzkosti. Prý je tenhle stav normální, říkali mi. Vážně? Snad tomu nevěříte. Možná, někde na psychiatrii. Delší dobu jsem svůj vnitřní pláč potlačovala, ale časem mi došlo, že i kdybych si do krve oči vyplakala, asi bych se divila, jak lidé dokáží s kamennou tváří tento stav ignorovat. Tak jsem se přestala ovládat, konečně, jednou, a bylo to horší než tisíce vnitřních pláčů. Asi proto, že už jsem cítila, že nemám ani tu sílu na to udržet se. Že už je to tak špatný, že nemám ani motivaci tutlat to. Před kým? Je na to snad někdo zvědavý? To se mě budou ptát: co je? co se ti stalo? A já odpovím: ale nic, to bude dobrý. Co jim budu vykládat? Jako cvok jsem se už projevila, a objasňovat něco nepopsatelného? Ztráta sil. Je vlastně úplně jedno, jestli tohle souvisí s ppp. Ono je tohle záležitostí psychiky, jedno i druhé. A tenhle stav je společný pro všechny typy psychických poruch. Já prý žádnou nemám. Ach jo. Takže to na mě vážně, vážně není poznat? To je smutné. Nebo vlastně komické. Hraju divadlo pro své oči, které by to prohlédnout měly, protože o tom vědí. Ale ani ty nic nevidí. A když nevidí nic ty moje, zasvěcené, tuplem už nemůžou vidět oči jiné, normální. Jak dokonalá kamufláž. Ze svého smutku si splétám provázky, z provázků pak lana, a z lana si vážu smyčku. Jak tohle všechno je vlastně docela vzdálené, nepředstavitelné. Takže mi nic není, a já, já, která nevěřím ničemu a nikdy, už jen z principu, teď věřím slovům nějakého jiného člověka, který do mé duše vidí asi jako slepý do dálky. A já tomuhle člověku věřím, protože i blázni musí jednou věřit. Musí porušit princip, aby se nezbláznili. A tohle je ten život, vážení, ten, na který se skládají básně.