Archive for category: Můj příběh

cjo…no….chtěla sem sem napsat svůj příběh protože před půlhodinkou sem ležela na postely a brečela sem histericky jak malí dítě.to je teť v poslední době moje obvyklá činnost…nebudu ze sebe dělat chudinku ptz vim ze sem si vsechno udelala sama.ale chci se sverit.vim ze se mi uleví.tagze…..asi pred rokem jsem se strasne zamilovala do jednoho kluka a uz to vypadalo ze jo ale pak mi homoje nejlepsi kamaradka prebrala a tvarila se jakoby nic.a ja u nich sedim a divam se jak se libaj.rekla sem si…coze?to nemam za potrebi!!! odesla sem a probrecela sem celou noc.nikdx sem nemela tak hrozny pocity.jelikoz sem mela vetsi boky a bricho tak sem si rekla ze je to tim.od druhyho dne sem zacala jist zdrave rano celozrnou housku ad.ale zdrave jists em vydrzela jenom jeden den protoze sem pak prestala jist vubec.za den sem snedla dve jablka a omdlivala sem.no ale cejtila sem se dobre.za mesic sem zhubla asi 15 kg a kalhoty na ne vysel.byl o super pocit..potom sem ale jela na vykend k tatovi a ten udelal nudle a nacpal mi je.ze si musim dat apn kousek.a ja sem podlehla azacala sem jist zase pribirat az sem nabrala zpet.ale bylo mi to celkem jedno.prptoze ten kluk mne zacal chtit i po tom.ale to sem uz zas nechtela ja.tak a celej rok byl normalni…..jedla sem normalne a sladkkosti.ploste pohoda.ale pozdej se to nejak pokazilo….kdyz sem sla nekam se svoji krasne hubenou malou kamaradkou vsichni ji balili a ja se cejtila jak odstrcenej balik.a dalsi a dlsai veci a mela sem tak strasne hroznej pocit ze sem si rekla za jidlo to nestoji.tak sem prestala jist.jenom 3 japka denne a od toho nakej platek sunky…´dziny uz na mne vysej ale cejtim se cim dal tim vic tlusta a kdyz jedu metrem prijde mi ze na mne kazdej civi a rika si:tlusta tlusta.a ze kdyz jdu ulici stromy sumej:tlusta si tlusta.posledních 14 dnu sem poprosila mati jestlli by mne nenechala misto skoly doma.ptz od drzeni me diety mne nic nebavi,vsechno mne strasne stve a kdyz vidim lidsky bytosti rozkopla bych jim hlavu.sedim doma nejim a ctu si.k tomu mam deprese ve kterych brecim ani newim ploc.ale dneska sem se vzbudilaa rekla sem si ze to nebudu hrotit,prece ze mne nebude anorekticka!umyla sem si vlasa sla sem s kamoskou nakupovat ,byl to super pocit:)zase sme si meli co rict…a ja vim ze takhle to nezustane a ja brzo zacnu jist zdrave a budu stastna a budu mit elan a chut na zivot….ja vim ze jsem sem psala asi nesrozumitelne a zmatene ale chtela sem si ulevit a myslim ze se mi to povedlo.dneska sem se divala stranky nejaky anorektick yktera chtela vyadat jako kostricka potazena kuzi.je to hrozny cist si jeji pocity a tak.i kdyz sama nenavidim tu vetu kterou mi rika mamka:nehladovej ale jez zdrave-vim ze je to pravda …..tohle nikam nevede.vidim to u sebe a drzim palecky

Stala se mi teď nedávno jedna věc. Jestli to úplně patří na tyhle stránky, to není tak snadné říct. Byl to pocit, jako kdybych šílela. Pomalu ale jistě se stávala šílenou. Z ničeho nic jsem brečela, hystericky, nad tím, jak mi myšlenky jezdily po vyjeté dráze v hlavě, jakoby to bylo auto, které pokaždé sjede do příkopu a nabourá. Jakoby se mi v hlavě odehrával poslední okamžik toho, kdy jsem uvažovala ještě se zdravým rozumem. Nevnímala jsem žádný svět kolem sebe, žádné obrazové podbarvení v hlavě při myšlenkách, jen takové světle modro, mé šílené oči zakalené průzračnými slzami neopodstatněné euforie. Špatně se mi dýchalo. Sanžila jsem se dýchat z hluboka, věřila jsem, že to rozdýchám a najdenou budu zas zpátky, na zemi, budu se normálně smát, uvažovat, mít o něco zájem… A dýchala jsem čím dál hlouběji, ale požadovaný efekt nikde. Jímala mě strašlivá úzkost, jako by mou mysl někdo zašněroval do svěrací kazajky, jako by se dvě stěny k sobě stále přibližovaly a já stála mezi nimi. Nebylo cesty zpátky, tak se mi to jevilo, a to zrníčko obyčejného zdravého uvažování volalo: ,,Haló! Neboj se, to bude dobrý, uvidíš, to bude dobrý, věř tomu, ne, ty se nezblázníš, to přece neni ani možný, bude to zas tak, jako dřív…“ Chtěla jsem, aby to bylo jako dřív? To ne. To by mě přece zavedlo zase sem, do tohoto stavu beznadějné úzkosti. Prý je tenhle stav normální, říkali mi. Vážně? Snad tomu nevěříte. Možná, někde na psychiatrii. Delší dobu jsem svůj vnitřní pláč potlačovala, ale časem mi došlo, že i kdybych si do krve oči vyplakala, asi bych se divila, jak lidé dokáží s kamennou tváří tento stav ignorovat. Tak jsem se přestala ovládat, konečně, jednou, a bylo to horší než tisíce vnitřních pláčů. Asi proto, že už jsem cítila, že nemám ani tu sílu na to udržet se. Že už je to tak špatný, že nemám ani motivaci tutlat to. Před kým? Je na to snad někdo zvědavý? To se mě budou ptát: co je? co se ti stalo? A já odpovím: ale nic, to bude dobrý. Co jim budu vykládat? Jako cvok jsem se už projevila, a objasňovat něco nepopsatelného? Ztráta sil. Je vlastně úplně jedno, jestli tohle souvisí s ppp. Ono je tohle záležitostí psychiky, jedno i druhé. A tenhle stav je společný pro všechny typy psychických poruch. Já prý žádnou nemám. Ach jo. Takže to na mě vážně, vážně není poznat? To je smutné. Nebo vlastně komické. Hraju divadlo pro své oči, které by to prohlédnout měly, protože o tom vědí. Ale ani ty nic nevidí. A když nevidí nic ty moje, zasvěcené, tuplem už nemůžou vidět oči jiné, normální. Jak dokonalá kamufláž. Ze svého smutku si splétám provázky, z provázků pak lana, a z lana si vážu smyčku. Jak tohle všechno je vlastně docela vzdálené, nepředstavitelné. Takže mi nic není, a já, já, která nevěřím ničemu a nikdy, už jen z principu, teď věřím slovům nějakého jiného člověka, který do mé duše vidí asi jako slepý do dálky. A já tomuhle člověku věřím, protože i blázni musí jednou věřit. Musí porušit princip, aby se nezbláznili. A tohle je ten život, vážení, ten, na který se skládají básně.

Milé dámy, je to už spoustu let, co se začal odvíjet můj příběh. To mi bylo sladkých(?) 16 let a já byla zhruba ve 2.ročníku sš.Ale abych nepředbíhala. Byla jsem co do vzhledu vcelku obyč. holka, na základce jsem o kluky zájem neměla a stejně asi tak oni neměli zájem o mě:-).S rodiči jsem moc, dá se říci spíše vůbec nevycházela-matka byla věčná kritička, otec-mentor jí tzv. přicmrndával, no typická česká výchova…(na které dojede a dojela spousta z nás).Sebevědomí jsem tudíž měla nepatrné, obzvláště co se vzhledu týkalo.Ale bylo mi to vcelku jedno, já měla své kamarádky a ty mi stačily ke štěstí, byl to takový můj svět, kde jsem hledala útěchu, kterou jsem doma jen marně hledala. Léta uběhla a já byla právě v tom druháku. Nějak jsem se začala víc pozorovat, zjišťovat, co bych na sobě mohla vylepšit, zlepšit, abych oslnila. Úplně jsem změnila image a řekla bych, že se ze mě stala kočka. Všimněte si, že jsem se zatím nezmínila o váze. Jo, já totiž z váhou vůbec neměla problémy, spíš jsem byla vyžlina. Tím jak jsem se vizuelně změnila a stala jsem se objektem pro kluky, tím samozřejmě vzrostlo mé sebevědomí. Vždycky jsem přišla domů, mimochodem líčidly jsem nešetřila, tak jsem místo učení trávila čas u zrcadla, oblékala jsem si různé oblečení, prohlížela se a tím jsem se utvrzovala, jak jsem dobrá…Na diskotéce jsem si připadla jak největší hvězda( panebože jak mi je to teď k smíchu)a myslela jsem si, že hezčí holky není…Chtěla jsem se stát dokonalou. Problémy doma stále narůstaly, vztahy se zhoršovaly, výsledky ve škole taktéž. A TADY ZAČAL MŮJ PROBLÉM S JÍDLEM!Nějak jsem nepotřebovala jíst, neměla jsem na to ani moc času. Dojížděla jsem, takže ráno nebyl na snídani čas, o přestávce jsem snědla nějakej rohlík, na obědy jsem nechodila, protože jsem je utrácela za cigarety. Vštípila jsem si, že jenom když budu dobře vypadat, budu si věřit, budu se mít ráda. Myslím, že mi to na hodně let zatemnilo mozek. Opravdu je to nemoc a člověk – já jsem neuvažovala normálně, byla jsem nemocná.Pamatuji si, že nastalo léto a já vůbec nejedla, tím horkem, neměla jsem hlad, já to nepotřebovala, byla jsem přece něco víc.Tady bych viděla trochu rozdíl mezi mnou a typickou anorektičkou. Já si typickou začínající anorektičku představuji minimálně s pár kily navíc. A ty já neměla a přesto jsem přestala jíst, jako bych tím něco řešila. Začala jsem cvičit a moc dobře si pamatuju, jak jsem se trýznila až do úplného vyčerpání.To bylo pořád ještě období euforie a myslela jsem si, že jsem šťastná.Po zhruba roce se začaly objevovat špatné nálady, má váha se pohybovala někde u 44kg-jak já na ně tehdy byla pyšná. Co se týče studíjních výsledků, klesla jsem na průměr. To mi ale bylo jedno. Důležitý byl vzhled.I při hodinách jsem čuměla do zrcátka, jestli je vše ok.V každé vytríně jsem se musela kontrolovat, abych zase sama sebe utvrdila jak jsem dobrá.Proč mám tak suchou a popraskanou pleť, říkala jsem si často. Proč moje vlasy jsou tak suché a začínají padat? Asi používám špatnou kosmetiku, namlouvala jsem si. Deprese se dostavovaly čím dál častěji a já začala ztrácet chuť do života.Dostala jsem se do onoho začarovaného kruhu. Kamarádky mě upozorňovali, že jsem už moc hubená, ale já myslela, že my jen závidí…To už jsem dávno nebyla ta kočka, co se za ní kluci točí a lezou jí do zadku.Stávala se ze mě troska, co nemá v hlavě nic jiného, než VZHLED.Moc se divím tomu, že jsem takhle dopadla, jinak se považuju za celkem inteligentního jedince.Ve 4.ročníku sš jsem potkala svou velkou první lásku. Se kterou jsem strávila 4roky. Ze začátku jsem ho velmi milovala, postupně se naše cesty začaly rozcházet, neměli jsme si co říct. Byl o 2roky starší a přitom se choval jako dítě. Měl partičku zakomplexovaných kamarádů, se kterými trávil dosti času, navíc na věc neměl svůj názor. To už bylo dávno po maturitě a já se neustále protloukala životem, ve kterém převažovaly deprese a úzkosti, které se staly mou součástí. Já myslela, že je to normální stav, už dávno jsem se neradovala z maličkostí.Namísto ideálu z dob studií, že budu mít skvělé místo,pokud možno za co nejvíc peněz, jsem skončila v supermarketu….Já si vůbec nevěřila. Úzkosti narůstaly, v té době se všechno vyhrotilo-vztah s přítelem, s rodiči, nespokojenost s prací, se sama sebou. To vše se promítalo v jídle a následně na mém vzhledu. Jedla jsem velmi málo, stačily cigaretky. Úzkosti byly už natolik neúnosné, že jsem vyhledala psycholožku paní Syřínkovou, která v té době vedla denní stacionář v Olomouci.Na ten jsem pak 6 týdnů docházela.Dosti mi to pročistilo hlavu a v té době ve mě uzrála myšlenka, že ujedu za hranice jako au-pair. A tak se stalo. Byla jsem tam strašně štastná, dokonce jsem tam měla paralelní vztah z jedním cizincem. Najednou jsem se cítila báječně, svobodná, spokojená. Jestli si ale myslíte, že tady příběh končí, pletete se. Po půl roce pobytu jsem se dozvěděla, že můj otec umírá na rakovinu.Můj psychický stav se zhoršil a já opět přestala jíst. Dostala jsem se na 42kilo a opět ze mě byla troska.Každý říkal jak jsem strašně zhubla, ale já to neviděla, připadala jsem si normální.Po dalším půl roce jsem natrvalo přijela do ČR, akorát jsem se stihla s tátou usmířit, párkrát jsme si stačili říct,že se máme rádi a on zemřel-10dní po Vánocích. Horší Vánoce jsem nezažila, umíral doma v bolestech,záchvatech-děs a hrůza…V tu dobu jsem se rozešla se svým tehdejším přítelem, v té době jsem poznala svého nynějšího manžela. Imponoval mi svou přirozeností, na nic si nehrál a hlavně byl o 6 let starší. Dnes vím, že kdybych ho nepoznala, dnes tu nejsem. Jestli jsem si totiž myslela, že jsem si období hrůzy a depresí vybrala, byla jsem na omylu. To už mi bylo 21let a já začala trpět panickou úzkostí. Kdo to zažil, dá mi za pravdu. Neustálý pocit, že se všude vyvrátím, strach, že něco strašného provedu, strach sama ze sebe, z jiných lidí, bušení srdce, pocení. Můj stav se zhoršoval ale já to nějak nevnímala. V té době už jsem měla vcelku slušné pracovní místo a pamatuju si, jak pro mě přijela rychlá záchranka.Myslela jsem, že umírám. Planý poplach, sdělil mi lékař. Dal mi kalciovku a ptal se jestli to není spíš psychika. Já zapírala. Styděla jsem se sama za sebe.Samozřejmě jsem byla na dně. Už jsem prosila přítele ať mě zaveze na psychinu, že to nevydržím.Neodvezl mě ale já si tam zašla zanedlouho sama. Dostavála jsem se z toho strašně pomalu.Přece jen po čase to začalo být lepší a lepší. Nějak jsem si začala konečně uvědomovat sama sebe.Zkrátím to.Vdala jsem se, našla jsem si ještě lepší práci, kde naplno zůročím své jazyk.znalosti.Stával se ze mě spokojenější člověk, začala jsem si uvědomovat své hodnoty, začala jsem se mít ráda. Nutno podotnkout, že cesta byla velice trnitá a zdlouhává, protože stavy úzkostí se vracely a já často propadala zoufalství a říkala si,že by bylo lepší, kdybych tady nebyla….Ale jak se říká, že po bouřce vyleze sluníčko, tak i já se z toho dostala, po čase jsem navíc zjistila, že čekám mimčo, takže jsem naprosto, změnila svůj život a hlavně způsob myšlení. Vůbec jsem ráda, že jsem otěhotněla, při 48kilech. V těhotenství jsem jedla, na co přišla, přibrala krásných 16kg.Který jsem ale pak hravě shodila.Je ze mě úplně jinej člověk, vážím si sama sebe, uvědomuji si svou hodnotu a jenom mě moooc mrzí, že jsem musela spadnout až na dno a že jsem tím zabila spoustu let, který jsem mohla využít třeba studiem vysoké školy. Mimochodem, dnes při svých 26letech jsem v pondělí dělala přijímací zkoušky na vejšku na fildu a přijali mě, takže moje sebevědomí opět vzrostlo. Takže budu při mimču studovat a věnovat se užitečným věcem. Chci aby moje dítě bylo spokojené, sebevědomé a aby nikdy nepoznalo to,co já.Moc mě mrzí, že řada z vás je ještě na začátku té dlouhatánské cesty k uzdravení a sebeuvědomění se. Ale moc vám všem přeju, abyste to zvládli a byli spokojené a doopravdy si ten život užívali a né jen bojovali o přežití.Všem vám moc držím pěsti

Kdy mi pred rokem odjizdel pritel do polska tak sem se rozhodla ze nez prijede tak zhubnu. Vazila sem tehdy 60kg merila 165 a bylo mi 17.Za 2 mesice mi milacek prijel a ja byla o 5kg lehci. a i jemu se to libilo. Ale me to proste nestacilo tak sem zacla jist jen snidani a obed a pak uz sem do pusy nic nestrcila.a tak to pokracovalo dal. a pozdeji sem jedla uz jen snidani ato pokracuje az do dneska. Nekdy se strasne moc prejidam aje mi strane zle dneska sem to byla poprve i vyzvracet. Mam 165cm 49kg a je mi 18 a porad si pripadam tlusta a HNUSNA hone lidi mi rikaj abych pribrala asnazi se me necim motivovat ale ja proste NENAVIDIM JIDLO.Nekdo si i mysli ze fetuju ale ja bych zadny takovi svinstvo nebrala… Taky do sebe rvu projimadla abych to vsecno dostala ven. Uz nevim co mam delat abych ze sebou byla spokojena =o(

Sedí vedle mně krásnej kluk. Směju se. Nacházím se ve středu kolektivu současných spolužáků i učitelů a vzrušeně vyprávím. Mám v sobě nějaký ten alkohol. Hlava se mi točí, všechno se točí. Má to tu správnou jiskru. Všichni mizí. Jsem sama s tím klukem. Pořád jsem vysmátá, kecáme, užíváme si, uspokojení duše; orgasmus v přítomném čase. Ne fyzicky, ale „jen“ psychicky. Hledím do okna. Pozoruju oblohu, jako bych ji viděla poprvé. Naprosto vážně a zaujatě na ni hledím. Tak se mě ptá, co se děje. Kde je ten život, smích, kde jsem já. A já upínám zrak stále na okno; jako zhypnotizovaná. Říkám, to jsou vzpomínky. „Na co?“ Nemám sílu odpovědět, myslím si. Vtom to bolí. Myšlenky se pohybují mezi smrtí a životem. Chci žít, ale ty staré vzpomínky ne a ne zmizet. Zážitky, pocity, bolest. Nespravedlnost. Běžné věci, nebo kuriozity? Mám chuť je rozřezat. Jenomže to je jen prohlubuje… A tak se vracím ve vzpomínkách. *Je horký den. Celé hodiny nic nejím. S lidmi se bavím poskrovnu, nuceně. Rychle se loučím ve škole a těším se domů. Snědla bych cokoliv. Přicházím domů a beru si prášek na spaní… *Je neděle. Nic nejím. Jdu na hodinu spinningu od 17 do 18 hodin. Tentýž den od 19 do 20 hodin. Oba dva stíhám. Potom ještě jedu do Tesca… *Dopoledne. Jdu pěšky na zastávku podél Vltavy. Najednou se mi zrychluje dech, propuknu v pláč, který ale hned zastavím. Všimne si toho takový postarší pán. Zrychluji tempo. *Slunné odpoledne, víkend. Sedím „na samotě u lesa“. Nikde nikdo, jen já a kolo opřené o tlustý kmen. Sedím na pařezu a přemýšlím o životě. V žaludku mám tatranky. Snažím se představit si něčí blízkost, pomáhá mi to zotavit se. Před pár minutami jsem se přidržovala kmene a ukazováček měla přilepený na jícen. Nešlo to. Teď sedím, namlouvám si, „není to potřeba“. To slunce, to slunce. Připadám si jako cvok. *Všední den. Psí počasí. Přišla jsem ze školy. Posbírám všechny sladkosti a odnáším je do pokoje. Všechno sním na posezení a celé odpoledne zvracím do koše. Nejdřív nic…Ale potom to jde samo. Třese mnou napětí, máma je doma. Vchází do pokoje, ale už je po všem. Nic nepoznala. Mluví na mne, chtěla by si povídat. Ale já mám panický strach, aby si nevšimla nebo neucítila zápach. Pomalu ji vyháním. Opět ten pocit. Jsem nemocná. Cítím lítost, pocit viny. Ale pro tu chvíli jsem vězněm. *Provinilost. Škola. Profesor se ve mně zklamal. Prý „časté návštěvy nočních klubů“. Žádné kluby nikdy nebyly. Mám jen deprese. Nemůžu mluvit. Nemůžu nic říct. *Ráno. Dvě a půl hodiny před začátkem školy. 20 kilometrů na rotopedu každý den. Mistička ovesných vloček, jablko, rizoto, odpoledne obdobně. Šlapat znova a znova. Než se vypotí cit. *Hádka. Připadám si jako největší mrcha. Ve škole. Doma. Nemám nikoho. Chci být tichá myška, ale nejde to. *Noc. K večeři čtvrt pekáče buchty s pudinkem. Je křehká, chutná, výborná. Skořicová. Sním ji do posledního drobečku. Hladím si podbradek. Však já ji nějak strávím, jen jestli můj mozek ji stráví. (Ta by šla dobře zvracet) *Dívám se do zrcadla. Štíhlost je pryč. Nevěřím svým očím. Nevěřím ani váze. To nemůže být pravda, je to špatný sen. Řežu si žiletkou do tlustých rukou. Chci to vrátit zpátky. *Noc. Poslouchám ty samé písně stále dokola. Chytá se mně nostalgie. Při tvrdých tónech tiše rozevírám ústa do prázdna a tlačím ven slzy ničeho. Exploduji celým svým tělem pro těžkost všech svých periodicky se opakujících vzpomínek. Mám pocit, že víc už žít nejde… „Na co?“ „Ale, nic, jen jsem se tak zamyslela.“ Můj pohled se odpoutá od okna. Kdybys věděl….