Ale tak…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky… Mám teď informatiku a jelikož jsou u nás na škole maturity mám volné dvě hodiny. A smaozřejmě mě nenapadlo nic lepšího než napsat sem. Vám. Holky, neblbněte, už toho opravdu nechte alespoň některé. Vždyť přece nejste tak slabé, nikdy jste takové nebyly, takhle přece život nemůže pokračovat dál.. Začněte sportovat, věřte mi, já začala a kila jdou dolů… NEBOJUJTE PROTI PŘÍRODĚ. Vždyť na co by tu jinak bylo jídlo? Najděte v sobě dostatek vůle k tomu, aby jste tohle všechno překonaly… Protože pokud to neuděláte, umřete. Je to přirozené…, nejsilnější přežijí. A to vy nebudete, jestli to necháte dojít daleko. Tak už se proboha vzchopte a nepiště sem příspěvky typu: „Jsem tak něšťastná, nevím co s tím!“ Vy víte moc dobře co s tím, a i když je život bez jídla pohodlnější, cítíte to tak jenom uvnitř hlavy, vaše tělo postupně umírá a vaše orgány jsou v čím dál horším stavu. A tohle chcete? Skončit na kapačkách? Tak se zamyslete. Nebo prostě hlavně MYSLETE. Prosím. Vím, o čem mluvím a je mi dost špatně, když vidím nějakou na kost hubenou holku, kterou určitě postihne to samé, co dřív mě… Pokud chcete umřít, udělejte to. Pokud ne, jezte, nebo na to dřív či později doplatíte a budete za své chby tvrdě pykat. A to nejen tím, že už vám nebudou moci věřit ani vlastní rodiče.. S pozdravem, Romana

Jídlo – pro mě potěšení či trest?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky, jsou tomu už dva roky co jsem přibrala přes 20 kg. Na střední škole mi kluci říkali že vážím i s postelí 40 kg, pak jsem šla na vysokou a začlo to. Jsem na technické škole takže ze začátku to byly opravdu nervy, nejdřív jsem přirozeně přibrala asi 3 kg, jenže mému tehdy ještě téměř „anorkektickému mozku“ to přišlo jako něco nepřekonatelného, myslela jsem si že jsem jako koule. Nervy ve škole pokračovaly, stejně jako já jsem pokračovala v jídle, protože už to bylo prostě jedno.“stejně jsem už tlustá tak co“. A tak jsem se z váhy 55kg dostala až na váhu 75kg během 4 měsíců! Mamka mi doteďka pořád nadává, jak vypadám. Samozřejmě jsem se pokoušela se mnohokrát dostat na svou původní váhu, ale marně. Myslela jsem si , že to bude jako když jsem hubla na střední. Řeknu svému mozku, „a teď budeme držet dietu“ ale ono to tak už nefunguje.Od té doby mám období kdy se buď přejídám a pak zas pár dní držím hladovku, je to jak začarovaný kruh.Každý den začínám s tím že už to bude dobré ale dobré to není už skoro dva roky. A včera mě poprvé napadla myšlenka na zvracení. Jenže na druhou stranu vím, že když se jednou vyzvracím, udělám to i druhý den, a třetí…Díky těmhle stránkám jsem si uvědomila že skutečně nejsem v pořádku a že si prostě sama nepomůžu, až jsem se o to nesčetněkrát pokoušela.Mamce nic říct nemůžu, doma to komentují slovy jen „ty už zase nejíš viď“ a když mám přejídací epizody tak „ty už se zase cpeš vid“. Mamka tohle jako poruchu v životě neuzná, nikdy, jen na mě začne křičet, že se nedokážu ovládat, myslí si, že mě to asi baví. Nejsem žádná rozmazlená slečna , co sedí doma na gauči a přemýšlí o jídle. Studuju náročnou vysokou školu, chodím na brigády, ale tohohle se nemůžu prostě zbavit. Lituju dne, kdy jsem na gymplu se rozhodla držet dietu. Bylo to v 16-ti letech, ted je mi 22 let a to kdy jím nebo nejím, se od té doby neřídí jestli mám hlad, ale co si zrovna usmyslel mozek.

Štve mě že jsem hubená :(

/0 Komentáře/v /přidal

Už od mala jsem strašně hubená.Dost mě to štve hodně lidí mě kvůli tomu odsuzuje že prý jsem anorektička ale to vůbec není pravda.Podle mě je anorexie to že jste hubení a nechcete jíst.Ale já jsem hubená a chci pribrat aspon 5kg.Všichni mi říkají že nejím ale jím úplně stejně jako oni a někdy ještě víc.Nevím jak mám přibrat.:( V červnu mi bude 14 a vážím jenom 40kg a to jsem nedávno pribrala 2kg.Věřte mi byla jsem šťastna jako blecha.Ale vůbec to na mě nejde poznat když přiberu.Můžu pribrat treba 10kg a pořád budu stejná.A jestli jste taky někdo takovy tak vas velice lituju.Tak papa a držte mi palce ať trochu přiberu.

už mně prostě nabaví žííít

/0 Komentáře/v /přidal

cjo…no….chtěla sem sem napsat svůj příběh protože před půlhodinkou sem ležela na postely a brečela sem histericky jak malí dítě.to je teť v poslední době moje obvyklá činnost…nebudu ze sebe dělat chudinku ptz vim ze sem si vsechno udelala sama.ale chci se sverit.vim ze se mi uleví.tagze…..asi pred rokem jsem se strasne zamilovala do jednoho kluka a uz to vypadalo ze jo ale pak mi homoje nejlepsi kamaradka prebrala a tvarila se jakoby nic.a ja u nich sedim a divam se jak se libaj.rekla sem si…coze?to nemam za potrebi!!! odesla sem a probrecela sem celou noc.nikdx sem nemela tak hrozny pocity.jelikoz sem mela vetsi boky a bricho tak sem si rekla ze je to tim.od druhyho dne sem zacala jist zdrave rano celozrnou housku ad.ale zdrave jists em vydrzela jenom jeden den protoze sem pak prestala jist vubec.za den sem snedla dve jablka a omdlivala sem.no ale cejtila sem se dobre.za mesic sem zhubla asi 15 kg a kalhoty na ne vysel.byl o super pocit..potom sem ale jela na vykend k tatovi a ten udelal nudle a nacpal mi je.ze si musim dat apn kousek.a ja sem podlehla azacala sem jist zase pribirat az sem nabrala zpet.ale bylo mi to celkem jedno.prptoze ten kluk mne zacal chtit i po tom.ale to sem uz zas nechtela ja.tak a celej rok byl normalni…..jedla sem normalne a sladkkosti.ploste pohoda.ale pozdej se to nejak pokazilo….kdyz sem sla nekam se svoji krasne hubenou malou kamaradkou vsichni ji balili a ja se cejtila jak odstrcenej balik.a dalsi a dlsai veci a mela sem tak strasne hroznej pocit ze sem si rekla za jidlo to nestoji.tak sem prestala jist.jenom 3 japka denne a od toho nakej platek sunky…´dziny uz na mne vysej ale cejtim se cim dal tim vic tlusta a kdyz jedu metrem prijde mi ze na mne kazdej civi a rika si:tlusta tlusta.a ze kdyz jdu ulici stromy sumej:tlusta si tlusta.posledních 14 dnu sem poprosila mati jestlli by mne nenechala misto skoly doma.ptz od drzeni me diety mne nic nebavi,vsechno mne strasne stve a kdyz vidim lidsky bytosti rozkopla bych jim hlavu.sedim doma nejim a ctu si.k tomu mam deprese ve kterych brecim ani newim ploc.ale dneska sem se vzbudilaa rekla sem si ze to nebudu hrotit,prece ze mne nebude anorekticka!umyla sem si vlasa sla sem s kamoskou nakupovat ,byl to super pocit:)zase sme si meli co rict…a ja vim ze takhle to nezustane a ja brzo zacnu jist zdrave a budu stastna a budu mit elan a chut na zivot….ja vim ze jsem sem psala asi nesrozumitelne a zmatene ale chtela sem si ulevit a myslim ze se mi to povedlo.dneska sem se divala stranky nejaky anorektick yktera chtela vyadat jako kostricka potazena kuzi.je to hrozny cist si jeji pocity a tak.i kdyz sama nenavidim tu vetu kterou mi rika mamka:nehladovej ale jez zdrave-vim ze je to pravda …..tohle nikam nevede.vidim to u sebe a drzim palecky

Bude to lepsi?

/0 Komentáře/v /přidal

Pisu sem znovu, potrebuji aby mi nekdo poradil, pomohl. Jsem zoufala. Mozna nekomu z vas pripadam pitoma, ale kdo jednou byl v me situaci, tak vy o cem mluvim. Hubnuti, jidlo,…ta otazka trapi ( ty stastnejsi trapila ) vetsinu z nas. Zkousela jsem vse mozne i nemozne, presla jsem od prejidani ke zvraceni az po nejezeni. Vym ze je to kravina. Kdyz tedy vym, ze je to kravina, tak proc tedy tak blbnu? Sama nevym, proste chci rychle zhubnout, i kdyz vym, ze rychle ( zdrave ) to nejde. Nechci hubnout nezdrave, nechci mit zadnou z techto nemoci, uvedenych na techto strankach. Mrzi me, ze jsem takhle dopadla, nikdy jsem to takhle neresila. Ted zacinam cvicit pod dozorem trenera. Je to novy zacatek a ja doufam, ze to bude jen a jen lepsi. Co myslite? Bude? Cvicim rada, ted jen musim prestat blbnou s jidlem. Mejte se fajn a bojujte! Jednou nad tim dobrym a zdravym zpusobem zvitezime. Budu rada, kdyz mi napisete neco do komentare. Diky moc, vazim si kazde vasi rady:)

Jak tohle všechno bylo daleko…

/0 Komentáře/v /přidal

Stala se mi teď nedávno jedna věc. Jestli to úplně patří na tyhle stránky, to není tak snadné říct. Byl to pocit, jako kdybych šílela. Pomalu ale jistě se stávala šílenou. Z ničeho nic jsem brečela, hystericky, nad tím, jak mi myšlenky jezdily po vyjeté dráze v hlavě, jakoby to bylo auto, které pokaždé sjede do příkopu a nabourá. Jakoby se mi v hlavě odehrával poslední okamžik toho, kdy jsem uvažovala ještě se zdravým rozumem. Nevnímala jsem žádný svět kolem sebe, žádné obrazové podbarvení v hlavě při myšlenkách, jen takové světle modro, mé šílené oči zakalené průzračnými slzami neopodstatněné euforie. Špatně se mi dýchalo. Sanžila jsem se dýchat z hluboka, věřila jsem, že to rozdýchám a najdenou budu zas zpátky, na zemi, budu se normálně smát, uvažovat, mít o něco zájem… A dýchala jsem čím dál hlouběji, ale požadovaný efekt nikde. Jímala mě strašlivá úzkost, jako by mou mysl někdo zašněroval do svěrací kazajky, jako by se dvě stěny k sobě stále přibližovaly a já stála mezi nimi. Nebylo cesty zpátky, tak se mi to jevilo, a to zrníčko obyčejného zdravého uvažování volalo: ,,Haló! Neboj se, to bude dobrý, uvidíš, to bude dobrý, věř tomu, ne, ty se nezblázníš, to přece neni ani možný, bude to zas tak, jako dřív…“ Chtěla jsem, aby to bylo jako dřív? To ne. To by mě přece zavedlo zase sem, do tohoto stavu beznadějné úzkosti. Prý je tenhle stav normální, říkali mi. Vážně? Snad tomu nevěříte. Možná, někde na psychiatrii. Delší dobu jsem svůj vnitřní pláč potlačovala, ale časem mi došlo, že i kdybych si do krve oči vyplakala, asi bych se divila, jak lidé dokáží s kamennou tváří tento stav ignorovat. Tak jsem se přestala ovládat, konečně, jednou, a bylo to horší než tisíce vnitřních pláčů. Asi proto, že už jsem cítila, že nemám ani tu sílu na to udržet se. Že už je to tak špatný, že nemám ani motivaci tutlat to. Před kým? Je na to snad někdo zvědavý? To se mě budou ptát: co je? co se ti stalo? A já odpovím: ale nic, to bude dobrý. Co jim budu vykládat? Jako cvok jsem se už projevila, a objasňovat něco nepopsatelného? Ztráta sil. Je vlastně úplně jedno, jestli tohle souvisí s ppp. Ono je tohle záležitostí psychiky, jedno i druhé. A tenhle stav je společný pro všechny typy psychických poruch. Já prý žádnou nemám. Ach jo. Takže to na mě vážně, vážně není poznat? To je smutné. Nebo vlastně komické. Hraju divadlo pro své oči, které by to prohlédnout měly, protože o tom vědí. Ale ani ty nic nevidí. A když nevidí nic ty moje, zasvěcené, tuplem už nemůžou vidět oči jiné, normální. Jak dokonalá kamufláž. Ze svého smutku si splétám provázky, z provázků pak lana, a z lana si vážu smyčku. Jak tohle všechno je vlastně docela vzdálené, nepředstavitelné. Takže mi nic není, a já, já, která nevěřím ničemu a nikdy, už jen z principu, teď věřím slovům nějakého jiného člověka, který do mé duše vidí asi jako slepý do dálky. A já tomuhle člověku věřím, protože i blázni musí jednou věřit. Musí porušit princip, aby se nezbláznili. A tohle je ten život, vážení, ten, na který se skládají básně.

jeden příběh s dobrým koncem

/0 Komentáře/v /přidal

Milé dámy, je to už spoustu let, co se začal odvíjet můj příběh. To mi bylo sladkých(?) 16 let a já byla zhruba ve 2.ročníku sš.Ale abych nepředbíhala. Byla jsem co do vzhledu vcelku obyč. holka, na základce jsem o kluky zájem neměla a stejně asi tak oni neměli zájem o mě:-).S rodiči jsem moc, dá se říci spíše vůbec nevycházela-matka byla věčná kritička, otec-mentor jí tzv. přicmrndával, no typická česká výchova…(na které dojede a dojela spousta z nás).Sebevědomí jsem tudíž měla nepatrné, obzvláště co se vzhledu týkalo.Ale bylo mi to vcelku jedno, já měla své kamarádky a ty mi stačily ke štěstí, byl to takový můj svět, kde jsem hledala útěchu, kterou jsem doma jen marně hledala. Léta uběhla a já byla právě v tom druháku. Nějak jsem se začala víc pozorovat, zjišťovat, co bych na sobě mohla vylepšit, zlepšit, abych oslnila. Úplně jsem změnila image a řekla bych, že se ze mě stala kočka. Všimněte si, že jsem se zatím nezmínila o váze. Jo, já totiž z váhou vůbec neměla problémy, spíš jsem byla vyžlina. Tím jak jsem se vizuelně změnila a stala jsem se objektem pro kluky, tím samozřejmě vzrostlo mé sebevědomí. Vždycky jsem přišla domů, mimochodem líčidly jsem nešetřila, tak jsem místo učení trávila čas u zrcadla, oblékala jsem si různé oblečení, prohlížela se a tím jsem se utvrzovala, jak jsem dobrá…Na diskotéce jsem si připadla jak největší hvězda( panebože jak mi je to teď k smíchu)a myslela jsem si, že hezčí holky není…Chtěla jsem se stát dokonalou. Problémy doma stále narůstaly, vztahy se zhoršovaly, výsledky ve škole taktéž. A TADY ZAČAL MŮJ PROBLÉM S JÍDLEM!Nějak jsem nepotřebovala jíst, neměla jsem na to ani moc času. Dojížděla jsem, takže ráno nebyl na snídani čas, o přestávce jsem snědla nějakej rohlík, na obědy jsem nechodila, protože jsem je utrácela za cigarety. Vštípila jsem si, že jenom když budu dobře vypadat, budu si věřit, budu se mít ráda. Myslím, že mi to na hodně let zatemnilo mozek. Opravdu je to nemoc a člověk – já jsem neuvažovala normálně, byla jsem nemocná.Pamatuji si, že nastalo léto a já vůbec nejedla, tím horkem, neměla jsem hlad, já to nepotřebovala, byla jsem přece něco víc.Tady bych viděla trochu rozdíl mezi mnou a typickou anorektičkou. Já si typickou začínající anorektičku představuji minimálně s pár kily navíc. A ty já neměla a přesto jsem přestala jíst, jako bych tím něco řešila. Začala jsem cvičit a moc dobře si pamatuju, jak jsem se trýznila až do úplného vyčerpání.To bylo pořád ještě období euforie a myslela jsem si, že jsem šťastná.Po zhruba roce se začaly objevovat špatné nálady, má váha se pohybovala někde u 44kg-jak já na ně tehdy byla pyšná. Co se týče studíjních výsledků, klesla jsem na průměr. To mi ale bylo jedno. Důležitý byl vzhled.I při hodinách jsem čuměla do zrcátka, jestli je vše ok.V každé vytríně jsem se musela kontrolovat, abych zase sama sebe utvrdila jak jsem dobrá.Proč mám tak suchou a popraskanou pleť, říkala jsem si často. Proč moje vlasy jsou tak suché a začínají padat? Asi používám špatnou kosmetiku, namlouvala jsem si. Deprese se dostavovaly čím dál častěji a já začala ztrácet chuť do života.Dostala jsem se do onoho začarovaného kruhu. Kamarádky mě upozorňovali, že jsem už moc hubená, ale já myslela, že my jen závidí…To už jsem dávno nebyla ta kočka, co se za ní kluci točí a lezou jí do zadku.Stávala se ze mě troska, co nemá v hlavě nic jiného, než VZHLED.Moc se divím tomu, že jsem takhle dopadla, jinak se považuju za celkem inteligentního jedince.Ve 4.ročníku sš jsem potkala svou velkou první lásku. Se kterou jsem strávila 4roky. Ze začátku jsem ho velmi milovala, postupně se naše cesty začaly rozcházet, neměli jsme si co říct. Byl o 2roky starší a přitom se choval jako dítě. Měl partičku zakomplexovaných kamarádů, se kterými trávil dosti času, navíc na věc neměl svůj názor. To už bylo dávno po maturitě a já se neustále protloukala životem, ve kterém převažovaly deprese a úzkosti, které se staly mou součástí. Já myslela, že je to normální stav, už dávno jsem se neradovala z maličkostí.Namísto ideálu z dob studií, že budu mít skvělé místo,pokud možno za co nejvíc peněz, jsem skončila v supermarketu….Já si vůbec nevěřila. Úzkosti narůstaly, v té době se všechno vyhrotilo-vztah s přítelem, s rodiči, nespokojenost s prací, se sama sebou. To vše se promítalo v jídle a následně na mém vzhledu. Jedla jsem velmi málo, stačily cigaretky. Úzkosti byly už natolik neúnosné, že jsem vyhledala psycholožku paní Syřínkovou, která v té době vedla denní stacionář v Olomouci.Na ten jsem pak 6 týdnů docházela.Dosti mi to pročistilo hlavu a v té době ve mě uzrála myšlenka, že ujedu za hranice jako au-pair. A tak se stalo. Byla jsem tam strašně štastná, dokonce jsem tam měla paralelní vztah z jedním cizincem. Najednou jsem se cítila báječně, svobodná, spokojená. Jestli si ale myslíte, že tady příběh končí, pletete se. Po půl roce pobytu jsem se dozvěděla, že můj otec umírá na rakovinu.Můj psychický stav se zhoršil a já opět přestala jíst. Dostala jsem se na 42kilo a opět ze mě byla troska.Každý říkal jak jsem strašně zhubla, ale já to neviděla, připadala jsem si normální.Po dalším půl roce jsem natrvalo přijela do ČR, akorát jsem se stihla s tátou usmířit, párkrát jsme si stačili říct,že se máme rádi a on zemřel-10dní po Vánocích. Horší Vánoce jsem nezažila, umíral doma v bolestech,záchvatech-děs a hrůza…V tu dobu jsem se rozešla se svým tehdejším přítelem, v té době jsem poznala svého nynějšího manžela. Imponoval mi svou přirozeností, na nic si nehrál a hlavně byl o 6 let starší. Dnes vím, že kdybych ho nepoznala, dnes tu nejsem. Jestli jsem si totiž myslela, že jsem si období hrůzy a depresí vybrala, byla jsem na omylu. To už mi bylo 21let a já začala trpět panickou úzkostí. Kdo to zažil, dá mi za pravdu. Neustálý pocit, že se všude vyvrátím, strach, že něco strašného provedu, strach sama ze sebe, z jiných lidí, bušení srdce, pocení. Můj stav se zhoršoval ale já to nějak nevnímala. V té době už jsem měla vcelku slušné pracovní místo a pamatuju si, jak pro mě přijela rychlá záchranka.Myslela jsem, že umírám. Planý poplach, sdělil mi lékař. Dal mi kalciovku a ptal se jestli to není spíš psychika. Já zapírala. Styděla jsem se sama za sebe.Samozřejmě jsem byla na dně. Už jsem prosila přítele ať mě zaveze na psychinu, že to nevydržím.Neodvezl mě ale já si tam zašla zanedlouho sama. Dostavála jsem se z toho strašně pomalu.Přece jen po čase to začalo být lepší a lepší. Nějak jsem si začala konečně uvědomovat sama sebe.Zkrátím to.Vdala jsem se, našla jsem si ještě lepší práci, kde naplno zůročím své jazyk.znalosti.Stával se ze mě spokojenější člověk, začala jsem si uvědomovat své hodnoty, začala jsem se mít ráda. Nutno podotnkout, že cesta byla velice trnitá a zdlouhává, protože stavy úzkostí se vracely a já často propadala zoufalství a říkala si,že by bylo lepší, kdybych tady nebyla….Ale jak se říká, že po bouřce vyleze sluníčko, tak i já se z toho dostala, po čase jsem navíc zjistila, že čekám mimčo, takže jsem naprosto, změnila svůj život a hlavně způsob myšlení. Vůbec jsem ráda, že jsem otěhotněla, při 48kilech. V těhotenství jsem jedla, na co přišla, přibrala krásných 16kg.Který jsem ale pak hravě shodila.Je ze mě úplně jinej člověk, vážím si sama sebe, uvědomuji si svou hodnotu a jenom mě moooc mrzí, že jsem musela spadnout až na dno a že jsem tím zabila spoustu let, který jsem mohla využít třeba studiem vysoké školy. Mimochodem, dnes při svých 26letech jsem v pondělí dělala přijímací zkoušky na vejšku na fildu a přijali mě, takže moje sebevědomí opět vzrostlo. Takže budu při mimču studovat a věnovat se užitečným věcem. Chci aby moje dítě bylo spokojené, sebevědomé a aby nikdy nepoznalo to,co já.Moc mě mrzí, že řada z vás je ještě na začátku té dlouhatánské cesty k uzdravení a sebeuvědomění se. Ale moc vám všem přeju, abyste to zvládli a byli spokojené a doopravdy si ten život užívali a né jen bojovali o přežití.Všem vám moc držím pěsti

Prosim o radu

/0 Komentáře/v /přidal

Pokud jste cetli muj posledni prispevek, tak uz o me neco vite. Zacalo to vse, kdyz jsem prijela do Anglie pracovat jako au-pair. Bylo to v listopadu minuleho roku. Vse bylo nove, prostredi, rodina, nemela jsem moc pratel. Byly Vanoce a ja se cpala sladkym od rana do vecera, ale neresila jsem to, byla jsem smutna a jidlo bylo jedine co mi zlepsovalo naladu. Byla jsem smutna, resila jsem to jidlem, byla jsem nastvana, resila jsem to jidlem, nudila jsem se, resila jsem to… Takhle to pokracovalo az do unora. V unoru jsem se sama nad sebou zhrozila, pribrala jsem 6kg. Zacala jsem blbnout. Drzela jsem diety, ale po nejake dobe jsem to nevydrzela, a vyjedla jsem celou lednici. Nasledovaly vycitky, nadavala jsem si. Chtela jsem se toho zbavit, dostat to jidlo ze me pryc, tak jsem si vzala projimadlo. Zacala jsem se prejidat kazdy tyden, kazdy tyden jsem brala projimadlo. Nasledoval dalsi zlom. Urcila jsem si davku kolik toho muzu snist, a kdyz jsem snedla vic, tak jsem sla na zachod jidlo vyzvracet. Bylo to pro me tezky, po tom zvraceni jsem se klepala, byla mi zima, mela jsem ubrecene a natekle oci. Rikala jsem si, proc tohle delas? Pokracovalo to vsak dal, prejidani, zvraceni, nejezeni,… Mela jsem strasne deprese, nenavidela jsem se. V dubnu jsem zmenila rodinu. Rikala jsem si, novy lidi, nove prostredi, musim se zmenit. Zacala jsem cvicit ( behat a plavat ), jim pravidelne 5krat denne, piju alespon 1,5l vody. Zhubla jsem z 61,5kg na 57,6kg ( merim 163cm ). Me to vsak ale nestaci, mela jsem driv 55kg. Moje prejidani ustava, za dobu dvou mesicu jsem se prejedla 2krat, taky jsem vsak ale hodne zvracela. Myslela jsem si, ze to bude jen a jen lepsi, ale milila jsem se. Neni den, co bych neresila otazku jidlo, dohani me to k silenstvi. V pondeli ( 28.5. ) se to opet zvrtlo. Rano jsem si k snidani dala moji obvyklou misku musli s jogurtem. Kdyz jsem to snedla tak jsem si rikala, ze jsem toho mela moc. K obedu jsem si pripravila 2 krajice chleba s ohratymi fazolemi v tomate a pridala jako prilohu rajcatka. Snedla jsem jeden chleba, pulku fazoli a rajcata. Citila jsem se prezrana a sla na zachod pokusit se alespon neco vyzvravet. Byla jsem opet ubrecena, moje oci byly natekle, klepala jsem se. Nasledovala svacina, ke ktere jsem mela sacek susenych fiku. Pak vecere, miska mleka s trochou cerealii a nakrajenym ananasem a jahody. V utery to pokracovalo. K snidani jsem si dala musli s mlekem, a hned po trech snezenych licich jsem premyslela, ze bych mohla zbytek vyhodit do kose. Nastesti jsem vse snedla. K obedu jsem si pripravila 1 chleba a mozecek. Snedla jsem pulku chleba a pulku mozecku, zbytek jsem vyhodila. Necitila jsem se hladova, i kdyz vim, ze bych to snist dokazala, ale proc? K svacine jsem mela papriku, k veceri cerealie s mlekem a ovocem. Ve stredu to bylo podobny. Mela jsem spagety, snedla jsem 4 lzice, a pak jsem si dala 3Bit, potrebovala jsem sladky. Vim, ze nastala nejaka zmena, nevim vsak zda dobra, ci spatna. Timto vas prosim o radu. Nevim co mam delat, jidlo je pro me nocni mura. Cim vic na jidlo myslim, tim vic se mi hnusi. Chuti na sladke se vsak ale nezbavim, stve me to. Co mam delat? Prosim poradte. Predem vam vsem dekuji.

nechcu žít dál,ale já musím protože přežívám

/0 Komentáře/v /přidal

milé slečny, není to ještě nemoc,ale je to posedlost,posedlost hubnutím,ale ne to se tak zase říci nedá,už mně prostě přestal bavit svět,přestali mně bavit všichni lidé okolo,nevidím nic,nic mně nezajímá,je mi vše ukradené,ale já jsem za to ráda,je mi dobře ve své ulitě,bojím se každého rána,a miluju když už den končí,a je večer…už se ničeho nebojím,jsem apatická….zase se mi to vrátilo,držím hladovku….a je mi lhostejné že můžu omdlít,já jsem totiž zavřená,uvěžněná ve svém vlastním těle,které nenávidím jako nikdy v životě…..cvičit mně nebaví,protože prostě nechci……možná ale chci razantní změnu…možná chci onemocnět,je mi to jedno….už je mi všechno jedno………..všechnoo… mám vás ráda….a doufám že mi tady otisknou příspěvek,protože na mně taky někdy kašlou…:-D

Nechtěný život

/0 Komentáře/v /přidal

Kdyby mi nebylo líto té krásné holky, té usměvavé, milé vlídné, vzala bych nůž, a šestnácti pěknými ranami bych jí ubodala… Byl by božský klid. Tak blízko nebe, toho vlhce chladného nebe, plného těch duší, plovoucích si nad svými tehdejšími problémy. Jenže to by nesmělo být té touhy. Té touhy všechno to všechno zadržet, ovládnout se, nedát nic znát navenek… a pěkně to v sobě dusit. Vysílat ty jedy zevnitř… dovnitř. Ničit sebe. Když ne zvenku, tak pěkně zevnitř, říkám si. Je mi z toho nechutně dobře. Ničím se, poamlu se zabíjím a ještě se na to se zalíbením dívám. Tohle si zasloužíš, za to, jaká jsi. I když sis vůbec nevybrala, jaká budeš. Nedokážeš to potlačit, není to ani v tvých silách, takže ti vlastně nic jiného nezbývá. Všichni ti lidé, kteří se dokázali zabít, prostě doopravdy uznali, že se do tohoto světa nehodí, že tu nemají co dělat, že je to prostě jen omyl, který musejí sami uznat. Já ho uznala, ale že bych odcházela? Ne, jít a skočit z mostu prostě zatím nedokážu. Takže jsem tu vlastně navíc, s vědomím, že sem nepatřím, a patrně zabírám místo. Někomu méně nenávistnému, méně duševně zhýralému, někomu harmonickému a mírumilovnému. Ničím svět kolem sebe, negativně ovlivňuju životy druhých. A především ten svůj. Má vůbec někdo takový právo na život? Právo na život má každý, kdo ho dostal. Ale řekněme si otevřeně – dostal ho každej druhej debil. A to já zase nejsem, když si to tak přeberu. Jenže i ten největší idiot může být pozitivně naladěný. To já nejsem, vždycky jsem byla naladěna na destrukci. Nepředpokládám, že by se na mou hlavu sneslo boží světlo a já si najednou řekla, že všechno spěje k dobrému, a tudíž i já ode dneška budu myslet jako lilie. Koneckonců – všechno spěje ke smrti. Je to otřepané a hloupé klišé, ale to jen proto, že nikdo neměl odvahu nad tím popřemýšlet a ukázat světu, jak se to doopravdy má s tou odhozenou skutečností. Chtělo by se mi říct, že tohle píšu na sklonku svého života. Jenže já opravdu žiju už nějakou dobu na ten „podzim“ života, a klidně to v tomhle duševním stavu potáhnu až do šedesáti. Proč ne, zeptejme se, a neslyším nikoho říkat námitku. Koneckonců – je to život můj, dostala jsem ho, a tak mám právo ho žít. No, ještě aby ne, když jsem si ho ani sama nevybrala.