Psychiatři… ty s***ě

Nedávno jsem u jednoho takového byla… Všechno, už opravdu skoro všechno, se zdálo být vyřešené… Rodiče byli celkem spokojení, já už nehubla (tedy skoro, ale alespoň to nešlo vidět). Já totiž celý ten týden nejedla, no však víte.. A on mi nevěřil ani slovo, rodičům jako by naznačoval: „Nevěřte jí, lže vám a tak to bude pokračovat dál, pokud nezavedete tvrdší režim…“ Takže já musím každý den psát svým ordičům jídelníček toho, co sním, nebo jsem snědla… Otec mě váží dvakrát týdně… Není tohle horší než vězení? Připadá mi, jako bych byla nějaký psanec. U toho psychiatra jsem samozřejmě brečela (taky možná i kvůli tomu, že jsem s ním nebyla o samotě, ale všechno jsem musela řešit před rodiči), otočila se k němu zády a už s ním nechtěla mluvit. Pomlouval anorektičky, ze mě taky jednu udělal (i když jsem tu nemoc měla už zčásti za sebou) a „vysvětloval“ mi, jaké nemoci můžu mít, co způsobují atd… Vyprávěl mi o doktorech, co mi budou dělat, jestli se můj problém nevyřeší… Chodím ještě k jedné psycholožce, tu mám docela ráda, je to známá mojí učitelky, ale … Nejradši bych s tím fakt praštila.. To mi otec ještě říkal, než jsme vešli do ordinace toho frajera, že už je to naposledy. Ale nebylo, ovšemže. Minulý týden jsem musela na odběry krve (kvůli tomu, aby bylo zjištěno, jestli mám dost minerálů – brala jsem projímadla…Pro představu, snědla jsem jich asi 60). Sestřička, která mi tu krev brala mi ale propíchla žílu, takže mám teď celý loket modrý. A to už je to týden… Možná taky půjdu na vyšetření střev. To vám strčí sondu krkem až do žaludku a potom do konečníku směrem nahoru… Jestli mi tohle udělají, tak to teda sbohem. A já si myslela, že když budu „hodná,“ ušetří mě všech těchto starostí. Ne, jenom je tu další problém… Stejně to nechápu. Mohla jsem se snažit, jak jsem chtěla, ale oni mi přesto nedovolili se té „nemoci“ zbavit úplně, neustále mě někam tahají. To ani nemluvím o těch kecech, co na mě měla doktorka, jak mi brali tu krev. A je to tak správně? No, já nevím. Tak tedy díky, drahá rodino.