náš základní instinkt je přece PŘEŽÍT! …tak proč se ničíme?:(

/0 Komentáře/v /přidal

Všechno to začalo v lednu 2004. Při +-160 cm jsem měla 53kg. Po Vánocích jsem chtěla něco málo zhubnout,a tak jsem se začala hlídat a cvičit. Bohužel na sebe ve všem kladu vysoký nároky a tak jsem „to“ lednu naposled dostala a pak jsem během 2 týdnů dokázala shodit 5kg a menstruace se už nedostavila.. Na konci dubna mě mamina vzala na gyndu,kde mi dr. řekla,ať jím všechno a nehubnu.. No jo,ale já měla takovou radost,že jsem zhubla,a tak jsem se na konci letních prázdnin dostala až na 46kg.. Hodně mi padaly vlasy,byla jsem unavená,slabá,protivná,nedokázala jsem se soustředit a většina oblečení mi byla velká,a tak jsem si musela kupovat nový.. Rodiče mi začali čím dál víc vyhrožovat psychologem,takže mě začali hlídat,abych přibrala-to šlo docela rychle. V prosinci jsem „to“ po 11 měsících konečně dostala,ale to už jsem měla 58kg-a začala jsem zvracet..Kolikrát se stalo,že se to zhouplo i na 60kg.. Od tý doby se moje školní svačina skládala z 2 jablek,obědy jsem skoro nejedla a večer jsem se pak kolikrát neudržela a přejedla se.. Na podzim 2006 přišly taneční a s tim i strach,abych se tam někomu líbila.. Pokaždý jsem se před nima z nervozity přejedla,abych se uklidnila a občas jsem pak zvracela.. Střídalo se to-pár dní jsem jedla strašně málo a pár dní se zase přejídala a následně pak někdy zvracela.. A takhle to pokračuje doteď a to je srpen 2007-trvá to už přes 3 roky!!! Jenom dneska už jsem dvakrát zvracela.. A proč vlastně? Abych ve všem,co nosim,vypadala líp a nemusela se stydět v plavkách.. Ale přitom mam kluka,kterej mě má rád,kamarádky,celkem slušný známky.. Tak proč mi,sakra,tolik záleží na mý postavě? Proč chci bejt za každou cenu hubená?:( Já se už nechci dál ničit,chci přestat myslet na jídlo,chci bejt zase normální jako dřív.. Ale něco uvnitř se toho „špatnýho životního stylu“ prostě nedokáže vzdát:( Ale já to zvládnu,musim,protože nikdo jinej to za mě neudělá.. A vy,kdo máte taky problém s anorexií,bulimií atd-VY TO TAKY ZVLÁDNETE,JSME PŘECE SILNÝ HOLKY,KTERÝ TĚM NEMOCEM DOKÁŽOU „NAKOPAT ZADEK“,ABY NÁS JEDNOU NEZNIČILY-CHCEME PŘECE ŽÍT:)

Právě se vracím….

/0 Komentáře/v /přidal

Pávě se vracím…ne z hradu, ale z WC.Ruce mám vlhké,prsty na rukou odrané od zubů,oči uslzené a smrkám…zase jsem to nezvládla. Je mi 21 let, měřím 167cm vážím 58kg, jsem VŠ,mám skvělého přítele, rodinu a od 16let trpím bulimií. Zvracím v průměru obden, někdy větší menší přestváky,které ale nikdy nejsou delší než týden. Jídlo je mou vášní.Možná nejsem bulimik v tom pravém slova smyslu,bojím se o sebe své zdraví, o bulimii vím snad všechno na světě, pravidelně navštěvuju tyto stránky a se zájmem čtu příběhy holek, které jako by mi mluvili z duše. Jak sem psala bojím se o své zdraví…i přesto, že bulimii mám bezmála šest let, žádné problémy zatím nepozoruji…zuby mám relativně v pořádku, vlasy mi nevypadávají, nehty mám pevné…jím každý den multivitamín, občas cvičím, kupuji výrobky light…potud budiž mi čest a chvála. A jak vypadá můj den? Už od rána myslím jen na jídlo. Den začínám jako každý den miskou musli s ovocem a nizkotučným mlékem, s půllitrem zeleného čaje. Dávám si na množství musli pozor, nikdy ne víc než 50gramů. Pak si jdu zacvičit a říkám si jak jsem dobrá a jak mi ta zdravá životospráva jde. Ovšem pak a to zejména o prázdninách jsem sama doma a mám za úkol udělat oběd pro mě a mamču. Ten udělám jako obvykle s co nejméně tučných surovin,zeleniny, smažené nikdy a když už tak troška olivového oleje. Oběd sním,ale už to začíná..hlavou se mi začne honit co všechno máme v lednici, ve spíži, dyt oběd byl jen lehkým snídaně taky…vemu si teda musli tyčinku…ta mě ale ještě víc navnadí a tak otevřu balení Bebe-dám si přece jen dvě sušenky…jedna,dvě…a už to jede, na posezenísním 130gramové balení Bebe a s pocitem, že jsem zase selhala(tohle přece nemůžu nechat v žaludku), se vrahám ke skříni…tvarohový závin, ještě další musli, ořechy (výborná,ale kalorické),tatrank..je to požitek.Zbrkle žvýkám, užívám si pocit plné pusy čokolády, sacharidů, oříšků…jen si dej,stejně to vyzvracíš…je mi božsky,najednou jsem svobodná..nemusím koukat na kalorie,cukry,tuky,můžu sníst CO CHCI,protože vím,že to půjde ven…paráda.TOHLE je pocit,pro který se ničím,ta svoboda,ten požiek z jídla, kterého se nemůžu nabažit. Uffff,začíná mi být špatně…to je ale nafouklé břicho..hlavně at nepřijde mamka řív z práce a se stihnu stejně „svobodně“vyzvracet.Nadkláním se na mísu,snad to dneska půjde (ikdyž bulimií trpím skoro 6let nemám automatický dávící reflex a párkrát se stalo,že to prostě nešlo!!!)Mám nový fígl-prst si omotám gumičkou do vlasů-tou chlupatou a začnu…JDE TO!!Jídlo letí do záchodu přesně v pořadí jaké jsem je snědla.Většinou jak jsem již psala, mám níkźkokalorický,zeleninový oběd,až pak do sebe naflákám ty nezdravé věci,takže ten oběd v sobě chci nechat,abych neměla za chvíli hlad a té zeleniny a zdravého oleje je mi líto…někdy se mi to v žaludku divně převrátí a místo těch sušenek a čokolád jde nejdřív to první zdravé jídlo a to je mi pak líto. Ne je to dobré, už začínám zvracet i tu zeleninu,dobrá stačí, tu už tam nechám.Tak ted vyčistit zuby (nechci si je zkazit),dát žvýkačku a je ze mě zase ta „normální“holka.Za chvíli přijede přítel,zakroutí hlavou nad hrncem plným zeleniny, že nechápe jak můžu tohle jíst, že on by si dal radši čokoládu,buchty nebo něco smaženého (a já se potutelně usměju) a uděláme si hezký den. A tak pořád dokola.Někdy mám výčitky, bojím se o sebe…nechci být bulimička,nechci zvracet,nechci mít problémy,ale ten pocit „svobody“při žvýkání haldy jídla je zatím silnější. Holky obdivuju vás,keteré jste sami přestali,jste fakt dobré. O mě to nikdo neví, za psychologem nechci a říct to někomu nemůžu.Navenek jsem pro všechny dokonalá, VŠ studentka,jedináček,miláček rodiny…to nejde!! Jak mám skončit?Vždycky vydržím do oběda, pak se to zvrtne,zvracím a pak až do večeře nejím nic.Málokdy zvracím večer,to jsem se svým přítelem a jsou naši doma..jen někdy když je třeba oslava a přejím se. Mám strach z rakoviny jícnu,jazyka,z vředů..nic z toho zatím nemám ale když to takhle půjde dál? Chci žít,být zdravá,ale taky moct sníst cokoli zrovna chci a taky být štíhlá!!! Ikdyž trpím bulimií vážím relativně pořád stejně celých 6let.Nemám váhové výkyvy,ale chtěla bych být štíhlá. Dietu držet nedokážu,přítel miluje sladké a když jsem s ním tak nedokážu říct ne,když koupí nanukáč,sušenky,oplatky…nebo jdemem na večeři… Je to začarovaný kruh,asi se z toho nedostanu nikdy. Ráda bych vás poprosila,jestli máte podobně zkšenosti jako já,napište mi o problémech,keteré vám už bulimie způsobila,nebo pokud jste ta štastnější JAK jste se z toho SAMI dostali. Vím,že je možnost jít k psychologovi,k doktorce,ale to nechci,MUSIM to zvladnout sama.Díky moc a držím vám všem palce,jsem jedna z vás.

Ach jo…

/0 Komentáře/v /přidal

…skoro každý den chodím na tyto stránky, a hledám v nich něco nového. Možná naději, že se všechno zlepší, když zjistím, že touhle odpornou závislostí na těle netrpím jen já…jenže, ono mi lépe není. Vlastně, je to horší. Asi před 3 měsíci jsem musela držet dietu, ze zdravotních důvodů. Jedla jsem tak jak jsem chtěla, sice jen potraviny které jsem mohla, ale nikdy jsem neměla pocit hladu a hlavně, jsem neměla nikdy pocit přecpání. Aniž bych chtěla, zhubla jsem 4 kg za 14 dní. Bez hladovění a cvičení. Bylo mi skvěle, jak na duši tak na těle. Všichni mě chválili, jak moc mi to sluší a tak. V té době jsem byla opravdu spokojená…a štastná, veselá..prostě, taková jaká jsem…jen jsem zářila.. jenže…… Teď se mi to nějak vymklo z rukou…ale fest. Jím to co nemám, ale v tak velkých dávkách, že svou předešlou váhu mám zpět a ještě nějaké to kilo navíc. Každý den si říkám, musím znova s tou dietou začít, nebo se ta nemoc se mnou potáhne stále…je pravda, že je ta nemoc o hodně ustoupila, ale vím,že to není na 100procent v pořádku jak by mělo. Dnes jsem se rozhodla, že to musím zvládnout…tak možná, že když vám zde slíbím, že to zvládnu a budete mi držet palečky, půjde mi to. Už nezvládám to, budit se s pocitem, jak mi zas narostlo břicho, kde je zase o cm víc, jak vypadám hrozně v tom a tom…žádné oblečení mi nesedí…atd..atd…a chodit spát s pocitem, jak jsem zase zklamala sama sebe, že nejsem schopná ani kvůli svému zdraví něco udělat…ale já chci, moc chci, jenže ta chuť na to jídlo, je silnější než já. Můj problém prostě je, že nedokážu odolat jídlu…kdysi, jak jsem byla o těch pár let mladší, to bylo jednodušší. Jedla jsem velmi málo a byla jsem spokojená s tím jak vypadám, teda nebyla, ale bylo to lepší než teď. Jenže, potom se mi to vymklo z rukou a já se nesnesitelně začala přežírat…a tím jsem si přivodila můj zdravotní problém, kvůli kterému mám držet dietu, měla bych být ráda a mělo by to být lehké..jenže není. Jídlo je pro mě drogou……

je to f pohode?asi ne ale co mam delat?

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj, chtela bych se vas zeptat na vas nazor, jestli si myslite ze muj stav je momentalne zdravej a nesmeruje ke spatnymu konci. Uz mam za sebou dost zkusenosti a nejaky i ohledne ppp takze si myslim ze informovana sem celkem ale clovek nejhur odhaduje sam sebe.kazdej si mysli ze je v pohode, i kdyz je nemocnej a je na tom moc zle takze tenhle pocit neni vubec smerodatnej, tohle je podle me dulezity pro vsechny aby si uvedomili. Takze, jak na tom sem? Nekdy koncem miulyho leta, nebo mozna uz je to driv, ztracim casovou orintaci ale potom co sem si prosla mirnejsi ppp sem pribrala a mela 64kg na 158cm, coz je uz trosku nadvaha a snazila sem se zhubnout ale tim stylem ze sem nejakou dobu nejedla a pak se prezrala cimz sem akorat pribirala a kdyz sem vazila takhle, uvedoila sem si ze snahou zhubnout akorat priberu a tak sem se na to vykaslala, pretala sem to resit.pomohli mi tyhle stranky abych zacla myslet jinak, ze sou na svete dulezitejsi veci nez vaha.a tak ackoli mi mamka rikala ze bych mela zhubnout, uvedomila sem si ze mam svoji hlavu a sama umim posoudit co je dulezity a nebrala ji na vedomi.tady by byl hezkej konec celyho pribehu jenze…kdyz sem se po case zvazila zjistila sem, ze sem zhubla tak 2 kila a zaclo se mi to libit.zjistila sem ze o vikendu kdyz nemusim nic delat nemusim ani jist, nebo jist malinko. taxem postupne zacla o vikendech jist fakt minimum, trochu sem se najedla az vecer a o prazdninach to samy, nicmene ve vsedni dny sem jedla norrmlane.byla sem rada ze uz se hlavne neprejidam, jen fakt vyjimecne kdyz se zmastim a to sem tolik neresila. a hubla sem fakt pomalicku, treba kilo za 2 mesice ale stacilo to.a pak prisla maturita a s ni samyvolno.bala sem se ze kdyz budu jist ve volny dny stjne jako do ty doby ve skolni dny tak se budu prejidat a tak ted jim jako o vikendech to znamena kdyz nedelam nic tak asi 400kc dene a kdyz sem na brigad tak asi do 1000kcal a kdyz sem o vikendu na kalbe tak nejim v podstate nic.a jaxe zmenil zivot?no po case sem si vsimla ze trochu jo.zacla sem byt znudena a dost naladova, coz nechci, chci si v prvni rade uzivat.tak kdyz sem s kamosema a vidim ze oni jedi o mnoho vic nez ja taxe najim taky ne tolik jak oni ale aspon neco, rikam si ze pak budu mit lepsi naladuu ale kdyz sem doma tak nemuzu, jim treba dopoledne jen ovoce nebo zeleninu a vecer trochu kureciho masa.rikam si ze by bylo mozna lepsi jist normalne a vic si uzivat, posl. dobou se mi obcas vracej depky a mozna je to tim. nedavno sem celej den jen brecela a lezela na posteli a nebyla schopna nic, jen protoze nikdo s kamosu nemel cas, jen sem si slla zabehat a na chvilku sem se uklidnila ale kdyby mi pak neodepsala kamoska at du ven asi na ty posteli lezim a rvu jeste ted.nevim jestli je tohle jidlem, spis to muze byt taky mastenim.no ale kdyby to bylo jidlem tak je to kazdopadne blby, protoze sem zas tolik nezhubla.muzu mit tak 56, 57 kilo coz je na 158 cm furt dost, chtela bych it nejvic tak 50.nevim kolik mam presne, mame rozbitou vahu.lidi mi rikaj ze sem zhubla, kdyz se divam do zrcadla oblecena taxe sobe obcas i libim, aspon postavoui ale kdyz sem v plavkach txe moc stydim a mam pocit ze sem tlusci nikdy nebyla, coz je asi haluz. i kdyz moje opimalni a prirozena vaha uplne pred ppp je asi 48 kg, takze mozna to neni haluz a fakt sem tlusta.no tak co mam delat?s jidlem bych mozna neco udelala, ale chce to hodn prace ale mastit prestat nemuzu…to be continued… budu moc rada kdyz mi napisete nazor na muj sebestrednej pribeh..dicky

Už to takto ďalej nejde:-(

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojte! Nemyslela som si, že sem niekedy napíšem, ale dnes som sa rozhodla inak. V kútiku duše verím, že keď sem napíšem, uľaví sa mi a že na to všetko nebudem taká sama.Takže moja diagnôza-prejedanie. Aj keď povedala by som že to je slabé slovo:-( Zatiaľ nevraciam, som príliš slabá, bojím sa bolesti.Takže sa asi ani na jednu z vás nebudem podobať, pretože ja som naozaj tučná.Nebudem písať miery a váhu, pretože sa za to hanbím, iba to že mám 17. Ja neviem kedy to začalo, ale povedala by som že už od detstva. Vždy som bola také bacuľaté dieťa,a mala som aj mám veľké líčka. Už v škôlke sa mi za to ostatní vysmievali,že vyzerám ako ropucha. Vždy som sa veľmi hanbila, nikdy som nemala chlapca, pretože neverím že by som sa ja niekomu mohla páčiť. Neviem kedy presne, ale začala som mávať veľké depresie. Bolo to dosť zlé, nemala som sa na koho obrátiť, moji rodičia si nikdy nepripúšťali, že by mi niečo mohlo byť.Nemám veľa priateľov,len zopár kamarátov, ktorí ma vždy v ťažkých chvíľach opustili. Mamina je veľmi chorá, takže vždy považovala moje problémy za somariny…Vždy som si o sebe myslela že som škaredá, tučná, neschopná, mám sociofóbiu, robí mi problém, hocikoho cudzieho sa niečo spýtať,alebo mu povedať. No moja psychika je nadlho, to tu nebudem rozoberať. Minulý rok to bolo už veľmi zlé, stále som myslela na samovraždu, veď aj tak by som nikomu nechýbala, iba som rodičov stála veľa peňazí, ktorých máme málo. Ale nemala som na to odvahu, tak som to chcela nejako prekonať. Išla som k psychologičke, ktorá ma poslala k ďalšej, k tej som chodila dva mesiace. Ale bohužiaľ mi vôbec nepomohla, práve naopak. To obdobie potom bolo ešte horšie. Už som nevládala, stále som len plakala, nikam nechodila a…Priberala…Pretože som jedinú útechu hľadala( bohužiaľ stále hľadám) v jedle. Viem to, ale nedokážem to zmeniť. AJ keď to nechápem, lebo som vždy chcela tak strašne schudnúť, ale nikdy som neschudla len priberala…A ide to ďalej, nemá to konca. Aj to málo peňazí, ktoré dostanem miniem na sladkosti, jem tajne, no vlastne doslova žerem. Aj keď sa často snažím postaviť opäť na nohy, hovorím si že musím myslieť pozitívne, zvládnem to a tak, ale další deň sa depresie ešte viac vystupňujú a tak len jem, a jem…A pritom mám veľa koníčkov,aj pohybových, ale čím som tučnejšia, tým ma menej bavia…Už by som sa konečne chcela riadiť heslom: Nežijeme preto, aby sme jedli, ale jeme preto aby sme žili!!! Keby to bolo také jednoduché:-(… Ďakujem ak si niekto tento článok prečítate, ak to vydržíte, ešte by som mohla napísať romány o mojom živote lebo je toho ešte veľa, ale už nevládzem… Bola by som vďačná za každú radu, aj ked neviem či sa mi dá pomôcť:-( Ale všetkým vám želám, aby ste vyhrali sami nad sebou,a konečne žili šťastný a normálny život! DRŽTE SA!!!

Už to zase začíná…

/0 Komentáře/v /přidal

Málem jsem se začala radovat,že moje problémy s ppp jsou pryč,jenže…zase si začínám zvykat na ,,svůj,, životní styl-tzn. :minimálně 2-3 dny nejíst,pak se přecpat a všechno to vyzvracet… Já vím,že jsem odporná,ale nedokážu se ovládnout-je pro mě snazší,abych nejedla vůbec,než abych se hlídala…jenže ta hladovka mi nevydrží moc dlouho,stejně se vždycky nakonec nehorázně přejím a pak se objeví pocity viny a musím jít všechno to jídlo vyzvracet.nejhorší na tom je,že to všechno beru jako běžnou věc,vůbec mi to nepřijde jako že bych měla bulimii nebo anorexii,přestože mi spousta lidí v mém okolí vytýká jak jsem vyhublá,že mi to nesluší a tak podobně…podle mého názoru potřebuju zhubnout minimálně ještě tak 15 kg….já už si vážně nevím rady!!!!

Paradox?… Ne, ppp…

/0 Komentáře/v /přidal

Tak já to teda napíšu… určitě je to pro mě lehčí než to někomu říct. Nesvěřuji se totiž nikomu. Nevím jestli to je tím, že jsme se doma nikdy o vážných věcech nebavili, mamka vždycky všechno zamluvila nebo převedla do legrace… v tom jsem evidentně po ní. Sestře jsem se taky nesvěřovala, protože se odstěhovala ještě než jsme řešily takové ty holčičí věci. No a komu se lidé ještě svěřují? Jo, jasně… kamarádům. Má každý nějakého nejlepšího kamaráda? Když máte nějaký problém, zajdete za ním, vyslechne vás, všechno to proberete a vy se cítíte lépe, protože vás povzbudí pocit, že na to nejste sami a že se máte na koho spolehnout? Já jsem dlouho hledala někoho takového, někoho komu bych důvěřovala… a vlastně hledám doteď. Mám dobrou kamarádku, ale zatímco já potřebuju cítit, že ji na mě záleží a že si na mě udělá čas, ona nikoho nehledá, nejlepší kamarádku už má a to je ten problém. Možná to zní sobecky, ale potřebuji aby se mnou trávila čas, protože jedině tak zapomenu na své problémy, nechci být sama doma pořád na ně myslet. Na jaké problémy vlastně? Zdá se to být malicherné, ale kdo to prožil ví, že zdání klame. Začalo to naprosto obyčejně, potřebovala jsem zhubnout… takže jsem začala méně jíst a více cvičit. A ono to opravdu fungovalo. Všechno šlo v pohodě a čím dál častěji jsem slýchávala, že to jde i vidět, že vypadám dobře a to mě motivovalo k tomu abych vypadala ještě lépe a slušelo mi to ještě více. Naivně jsem si myslela, že budu oblíbenější. Pomalu jsem se dostávala ke svému vytyčenému cíli, mezitím radila kamarádkám v otázkách zdravého životního stylu. A byla na sebe pyšná, že jsem konečně něco dokázala. Ale najednou se to všechno zastavilo, i když jsem se stejně snažila dál… více jsem omezila jídlo a přidala cvičení. Ale pořád jsem měla stejnou váhu, se kterou jsem ještě spokojená nebyla. Teď už vím, že jsem byla perfektcionistka, ale posedlost tím číslem, které jsem na váze bohužel neviděla, byla silnější. Nesnídala jsem, vynechávala večeře… prostě jedla čím dál méně, ale pořád nic. Nikdy jsem se nedostala k extrému jako je jedno jablko denně- to jsem si také v té době vyčítala. Věřila jsem tomu, že jsem neschopná a když jsem si četla varovný e-mail, kde byly fotky anorektiček, obdivovala jsem je. Začínala jsem nesnášet své tělo. Začala jsem uvažovat, jestli mi to všechno stojí za to. Ta pevná vůle nevzít si nic z čeho bych mohla přibrat… najednou ten dobrý pocit, ze sebe sama, že jsem to vydržela a odolala zmizel. V ten den jsem dostala chuť na všechno, co jsem za tu dobu diety nejedla… a bylo toho dost. Snědla jsem skoro všechno co jsem viděla, ale najednou mě zaplavila vlna výčitek. Nechtěla jsem si připustit, že za půl hodiny přiberu to co shazuji celý týden. Napadlo mě jednoduché řešení… vyzvracet to. Pro jednou se přeci nic nestane a já budu moci s klidným svědomím usnout. Tak jsem to tedy zkusila… ale nešlo to, v tu chvíli jediné možné řešení a já to nezvládnu. Seděla jsem nad záchodovou mísou, brečela a připadala jsem si strašně neschopná. Jenže za pár dní se přejídání opakovalo, ale to už jsem musela zvládnout, byla jsem plná odhodlání a taky jsem to dokázala. V tu chvíli jsem si neuvědomovala jak je lehké začít, ale těžké přestat. Ale bylo mi to jedno. Ze začátku mi připadalo skvělé, že můžu zase jíst kolik chci, ale nepřibírám. Během několika týdnů jsem se dostala do úplně jiného světa. Přejídala jsem se a zvracela. Dokonce až pětkrát denně. Ale později, když jsem zjistila, že nehubnu, ale naopak, ještě přibírám, chtěla jsem skončit, ale tady jsem narazila… Nešlo to. Chtěla jsem zase hubnout jako na začátku, ale každý den byl stejný. Celý den jsem nic nejedla, ale odpoledne jsem se přejedla a vyzvracela to. Cítila jsem se vždycky hrozně, věděla jsem, že to co dělám není dobré, četla jsem o zdravotních problémech, které bulimie způsobuje, ale jako bych si to pořád nepřipouštěla. Nikdo nic netušil. Ve škole jsem byla pořád veselá a nedávala nic najevo, ale když jsem přišla domů… Měla jsem deprese, že nedokážu přestat, i když to nesnáším- kouřila jsem, protože mě to uklidňovalo. Nesnášela jsem se a chtěla se nějak potrestat za to, že nic nezvládám, tak jsem se řezala do rukou. Nechtěla jsem se zabít, to bych opravdu neudělala, jenom jsem si potřebovala nějak vylít zlost. Ani nevím ja dlouho jsem tak pokračovala, ale řekla jsem si, že to prostě někdy musím zvládnout. Prvních pár pokusů nevyšlo, vždycky jsem selhala, ale už jsem zvracela čím dál tím méně. Největší problém asi byl, že jsem vydržela nezvracet, ale já jsem musela zhubnout, protože jsem za tu dobu zase nějaká kila přibrala. Nesnášela jsem své tělo, cítila jsem jak se na mě všichni dívají a myslela si, že mě všichni pomlouvají… Nakonec jsem to nějak zvládla, bez zvracení jsem vydržela, ale jsem zase na původní váze a zase se pokouším zhubnout… ale všechny pokusy jsou marné. Nevím kam zmizela ta pevná vůle kterou jsem měla dříve. Jsem už zoufalá. Nechci začínat pořád znova a znova. Ale nevím co dělat. Zase jsou zpátky deprese a sebepoškozování. Nemám nikoho komu bych to všechno mohla říct. Jsem stále uzavřenější. Kamarádi mi vyčítají, že si ze všeho dělám legraci a jsem ironická, ale ve skutečnosti se bojím mluvit vážně, nevěřím lidem, bojím se, že by toho, že se jim svěřím mohli někdy využít. Takže jsem možná až zbytečně chladná, ale potřebuji mít jistotu, že se na ně můžu spolehnout… Viděla jsem asi 2 roky staré fotky, kamarád mě tam nepoznal… a já sebe vlastně taky málem ne… byla jsem hubená. Sice ne tak jako ostatní holky, ale sama sobě jsem se na té fotce líbila…zpětně. Ale pamatuji si, že v tu dobu jsem se cítila hrozně tlustá a nesnášela jsem se… Paradox?… Ne, PPP…

Kdy ten kolotoc skonci????

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, chodim jsem docela casto, ale az ted, jsem si rekla, ze i muj pribeh by mohl byt pro nekoho varovanim, jak snadno se da do problemu spadnout. Je mi 18, chodim na dobrou skolu, rodinna situace je naprosto v poradku, nerikam ze byla vzdycky, ale v podstate se mi nikdy nedelo nic tak strasnyho. Od svych 7 let jezdim zavodne na koni. A od sameho zacatku, mi to slo, nejspis bohuzel, vzdycky se ode me ocekavalo, ze budu proste nejlepsi, je to tak tezky byt nejlepsi, jsem nejlepsi 11 let a uz me to unavuje, vsichni se na me divaj, jak kdybych byla z jine planety, zavidi mi, pomlouvaji me skodi mi a ja uz na to prestavam mit…. Myslim si o sobe, ze jsem strasne hodnej clovek, nemuzu za to, ze mam docela pohlednej ksicht kdyz se nalicim, ze mam dlouhy husty na blondato odbarveny vlasy, je pravda, ze to asi taky ze sebe delam, chci bejt hezka a uspesna ale vnitrne na to asi vubec nemam. Tak to resim tim, ze proste zvracim. Pravidelne, skoro denne uz 2 a pul roku. Je to proste vyborny, nejsem zrovna vychrtla, protoze je znamy ze zvracenim clovek nehubne… Je mi zle uz zase je mi zle, zrovna tady mam ctvrt na dve odpoledne, jsem totiz daleko z Cech, jela jsem se ucit anglicky, nebudu rikat kam, nemam potrebu, aby me nekdo poznal. Stoji to tadu za … protoze ty lidi, ty lidi jsou proste nechutny. Tak neuhadnete cim to asi resim.., dokola, dokola nekonecnej kolotoc , az se vratim, musim na to jit uz asi s odbornikama, protoze samotny se mi to nepodarilo zvladnout 2 roky a jak nevinne to zacalo,jednim cokoladovym jogurtem, presne si to pamatuju, jak jsem si rekla, jenom to zkusis..a ejhle ono to slo, dalsi den, par rohlicku, maslo med, spagety, dalsi cokoladovy jogurt par tatranek a za 5 minut to bylo vsechno pryc, to bylo ale pred 2 rokama, ted uz mi to zvraceni trva treba taky vic jak pul hodiny, a spousta krve, sedrenej krk, no bomba. Mam pritele, v prosinci jsem s nim zacala, po 3 mesicich me podvedl, to mi taky moc pomohlo. Skoncila jsem s nim a ted vzacatkem cervence, pred mym odjezdem jsme se k sobe vratili, vsichni mi ted na mail pisou jak me ma rad, a jak se zmenil, tak uvidime…potrebuju nekoho, kdo mi pomuze, v zivote mu o svym problemu nereknu ale potrebuju nekoho, kdo mi podvedome pomuze… Je nas tak strasne moc s temahle problemama, az se toho desim, proc to delame, kvuli sobe, nebo kvuli tem debilnim chlapum, uz jste si nekdy polozili tuhle otazku??? Napiste mi, budu moc rada, tak zatim ahoj holky a drzte se, zkuste to lip, nez to porad dokola zkousim ja..

ppp…kaleidoskop

/0 Komentáře/v /přidal

Ach jo zase sem prohrála zase sem se přejedla ale jen kůli tomu že sem byla ve stresový situaci. Už vidím zase ty krásný ornamenty co mě říkaj… nevzdávej se zkoušej to pořád buď silná ty to dokážeš….vlastně sem se s výpadkem držela U Ž 6 dní to je pokrok asi největší od doby kdy sem nejedla…..mám anorexii akorát se přejídám a nemůžu to zastavit ve stresových situacích ALE pokrok je tu úžasnej….konečně se neřídím emočním hladem jak já tomu říkám. Ten sem už několikrát zvládla…jen ten stres…. Všechny tyhle ppp mě hrozně připomínaj kaleidoskop….Je tma jak v pytli, člověk se podcenuje nenávidí nadává si ale slyší hrkání…..hrkání rozumu nebo jenom touhy změnit tuhle chybu ten osud a pak jednou cvak….a člověk vidí světlo krásný světlo jako by se zastavil čas a v něm úžasný ornamenty …ale pak přijde něco co ho hodí do tý hnusný tmy….ale to světlo bylo tak krásný že ho chce znovu vidět a tak bojuje dál …..pořád vidim tmu….ale je fakt že světlo si vychütnávám čím dál dýl… Přiznám se že v hlavě mám pořád chaos…chci bejt zase vychrtlá kost a kůže ale vim že němůžu že by to zničilo mýho přítele maminkü tatínka ségru a bráchu. Taky bych zas měla deprese…to by bylo hrozný to nechci znovu zažít ….to je teprv hledání kaleidoskopu ….nevim proč se mi líbí vychrtlost ted mám tak 61kg měla sem 45 a já bych chtěla mit 55 to je moje nejnižžší možná váha ……aspon tak bych byla spokojená že bych mohla vážit nejmín na svoji výšku…..doktorka by mě přetrhla nevim co by dělala ale jen to je cesta jak se mít ráda…….ale to sem se neměla nikdy…… nevíte někdo jak ven z přejídání ? já vim že to CHCI dokázat ….jen ten stres nevim jak na to. Prosím kdo by ste cokoliv věděl……Crazy.Barka@seznam.cz a nebo ICQ 340855391 děkuju moc já vim kdo tohle četl musí si klepat na hlavu ….chaos….přesně to co mám v hlavě……..neskutečnej chaos

Takže začalo to před 2 lety…

/0 Komentáře/v /přidal

Takže začalo to před 2 lety… Jela jsem s bráchou a jeho kamarády na tábor kde byli stany s pod sadou…ihned jsem si tam našla kámošky…. Museli jsme jít první den až do tábora pěšky když jsme přišli podával se guláš,ale já si ho nevzala neměla jsem hlad a ani chut… druhý den jsem si taky nic nevzala a kámoška mi říkala že sem divná a tak šla za zdravotnicí…a ta si semnou chtěla promluvit říkala mi že jestli nebudu jíst tak že půjdu do nemocnice na umělou stravu… byla jsem tam 9 dní-z 14 za celých 9 dní jsem snědla jeden suchý rohlík a to už jsem tušila že to semnou jde z kopce….ten 8. den jsem jela do nemocnice,protože jsem si zlomila nohu…a tak jsem potom měla 3 sádry….když jsem přijela tak jsem viděla hlouček fakt pěkných kluků a mezi nimi i mé good kámošky tak sem za nima šla a oni se normálně bavili….ale najednou se jeden kluk zeptal jestli tady někdo neviděl tu anorektičku….a ted se všichni podívali na mě a ten kluk hned začal že to tak nemyslel…ale já sem se s berlemi odkulhala do stanu a bylo mi to líto….všichni kteří chodili kolem ke mě posílali litostivé pohledy….potom sem odjela domů….později jsem vůbec nejdela ale neuvjedomovala jsem si že to může být anorekcie…až ted po dvo letech mi došlo že trpím mentální anorexií….ted bych to chtěla vrátit a myslím že se o to ted s vámi můžu pokusit….tak děkuju jestli jste si to tedkom přečetli a byla bych ráda za vaše názory… tedkom mě ve škole duševně i psychicky šikanují a nemám ani kamarády…jen jednu kámošku mojí nej Verču je to fakt super holka a tímto bych jí chtěla poděkovat jak mě zatím drží…. jinak už nemám nikoho před týdnem jsem si podřezala žíly….bohužel se mi nepovedlo zabít….šla jsem do školy a tímto činem jsem ztratila všechny kamarády a učitele kteří to ví….myslí si že patřím do blázince….třídní to řekla i rodičům takže to byl velký průšvih ale zvládla jsem to….a doufám že už nikdy nebudu chtít spáchat sebevraždu jen myšlenka na mé přátele mě dokáže odradit….ještě jich mám spousty že se ani nedají spočítat…