Paradox?… Ne, ppp…

Tak já to teda napíšu… určitě je to pro mě lehčí než to někomu říct. Nesvěřuji se totiž nikomu. Nevím jestli to je tím, že jsme se doma nikdy o vážných věcech nebavili, mamka vždycky všechno zamluvila nebo převedla do legrace… v tom jsem evidentně po ní. Sestře jsem se taky nesvěřovala, protože se odstěhovala ještě než jsme řešily takové ty holčičí věci. No a komu se lidé ještě svěřují? Jo, jasně… kamarádům. Má každý nějakého nejlepšího kamaráda? Když máte nějaký problém, zajdete za ním, vyslechne vás, všechno to proberete a vy se cítíte lépe, protože vás povzbudí pocit, že na to nejste sami a že se máte na koho spolehnout? Já jsem dlouho hledala někoho takového, někoho komu bych důvěřovala… a vlastně hledám doteď. Mám dobrou kamarádku, ale zatímco já potřebuju cítit, že ji na mě záleží a že si na mě udělá čas, ona nikoho nehledá, nejlepší kamarádku už má a to je ten problém. Možná to zní sobecky, ale potřebuji aby se mnou trávila čas, protože jedině tak zapomenu na své problémy, nechci být sama doma pořád na ně myslet. Na jaké problémy vlastně? Zdá se to být malicherné, ale kdo to prožil ví, že zdání klame. Začalo to naprosto obyčejně, potřebovala jsem zhubnout… takže jsem začala méně jíst a více cvičit. A ono to opravdu fungovalo. Všechno šlo v pohodě a čím dál častěji jsem slýchávala, že to jde i vidět, že vypadám dobře a to mě motivovalo k tomu abych vypadala ještě lépe a slušelo mi to ještě více. Naivně jsem si myslela, že budu oblíbenější. Pomalu jsem se dostávala ke svému vytyčenému cíli, mezitím radila kamarádkám v otázkách zdravého životního stylu. A byla na sebe pyšná, že jsem konečně něco dokázala. Ale najednou se to všechno zastavilo, i když jsem se stejně snažila dál… více jsem omezila jídlo a přidala cvičení. Ale pořád jsem měla stejnou váhu, se kterou jsem ještě spokojená nebyla. Teď už vím, že jsem byla perfektcionistka, ale posedlost tím číslem, které jsem na váze bohužel neviděla, byla silnější. Nesnídala jsem, vynechávala večeře… prostě jedla čím dál méně, ale pořád nic. Nikdy jsem se nedostala k extrému jako je jedno jablko denně- to jsem si také v té době vyčítala. Věřila jsem tomu, že jsem neschopná a když jsem si četla varovný e-mail, kde byly fotky anorektiček, obdivovala jsem je. Začínala jsem nesnášet své tělo. Začala jsem uvažovat, jestli mi to všechno stojí za to. Ta pevná vůle nevzít si nic z čeho bych mohla přibrat… najednou ten dobrý pocit, ze sebe sama, že jsem to vydržela a odolala zmizel. V ten den jsem dostala chuť na všechno, co jsem za tu dobu diety nejedla… a bylo toho dost. Snědla jsem skoro všechno co jsem viděla, ale najednou mě zaplavila vlna výčitek. Nechtěla jsem si připustit, že za půl hodiny přiberu to co shazuji celý týden. Napadlo mě jednoduché řešení… vyzvracet to. Pro jednou se přeci nic nestane a já budu moci s klidným svědomím usnout. Tak jsem to tedy zkusila… ale nešlo to, v tu chvíli jediné možné řešení a já to nezvládnu. Seděla jsem nad záchodovou mísou, brečela a připadala jsem si strašně neschopná. Jenže za pár dní se přejídání opakovalo, ale to už jsem musela zvládnout, byla jsem plná odhodlání a taky jsem to dokázala. V tu chvíli jsem si neuvědomovala jak je lehké začít, ale těžké přestat. Ale bylo mi to jedno. Ze začátku mi připadalo skvělé, že můžu zase jíst kolik chci, ale nepřibírám. Během několika týdnů jsem se dostala do úplně jiného světa. Přejídala jsem se a zvracela. Dokonce až pětkrát denně. Ale později, když jsem zjistila, že nehubnu, ale naopak, ještě přibírám, chtěla jsem skončit, ale tady jsem narazila… Nešlo to. Chtěla jsem zase hubnout jako na začátku, ale každý den byl stejný. Celý den jsem nic nejedla, ale odpoledne jsem se přejedla a vyzvracela to. Cítila jsem se vždycky hrozně, věděla jsem, že to co dělám není dobré, četla jsem o zdravotních problémech, které bulimie způsobuje, ale jako bych si to pořád nepřipouštěla. Nikdo nic netušil. Ve škole jsem byla pořád veselá a nedávala nic najevo, ale když jsem přišla domů… Měla jsem deprese, že nedokážu přestat, i když to nesnáším- kouřila jsem, protože mě to uklidňovalo. Nesnášela jsem se a chtěla se nějak potrestat za to, že nic nezvládám, tak jsem se řezala do rukou. Nechtěla jsem se zabít, to bych opravdu neudělala, jenom jsem si potřebovala nějak vylít zlost. Ani nevím ja dlouho jsem tak pokračovala, ale řekla jsem si, že to prostě někdy musím zvládnout. Prvních pár pokusů nevyšlo, vždycky jsem selhala, ale už jsem zvracela čím dál tím méně. Největší problém asi byl, že jsem vydržela nezvracet, ale já jsem musela zhubnout, protože jsem za tu dobu zase nějaká kila přibrala. Nesnášela jsem své tělo, cítila jsem jak se na mě všichni dívají a myslela si, že mě všichni pomlouvají… Nakonec jsem to nějak zvládla, bez zvracení jsem vydržela, ale jsem zase na původní váze a zase se pokouším zhubnout… ale všechny pokusy jsou marné. Nevím kam zmizela ta pevná vůle kterou jsem měla dříve. Jsem už zoufalá. Nechci začínat pořád znova a znova. Ale nevím co dělat. Zase jsou zpátky deprese a sebepoškozování. Nemám nikoho komu bych to všechno mohla říct. Jsem stále uzavřenější. Kamarádi mi vyčítají, že si ze všeho dělám legraci a jsem ironická, ale ve skutečnosti se bojím mluvit vážně, nevěřím lidem, bojím se, že by toho, že se jim svěřím mohli někdy využít. Takže jsem možná až zbytečně chladná, ale potřebuji mít jistotu, že se na ně můžu spolehnout… Viděla jsem asi 2 roky staré fotky, kamarád mě tam nepoznal… a já sebe vlastně taky málem ne… byla jsem hubená. Sice ne tak jako ostatní holky, ale sama sobě jsem se na té fotce líbila…zpětně. Ale pamatuji si, že v tu dobu jsem se cítila hrozně tlustá a nesnášela jsem se… Paradox?… Ne, PPP…