Vždy jsem byla tak nějak obézní dítě…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všem, nevim zda můj příběh patří do rubriky „ppp“ ale i přesto jsem se rozhodla napsat svůj příběh. Vždy jsem byla tak nějak obézní dítě ale jako malá jsem si to nějak ne připouštěla a takové věci neřešila. Když mi bylo asi 12 let můj taťka mi řekl že jsem tlustější a já od té doby začala řešit diety které jsem zkoušela denně ale žádná nebyla úspěšná. Na základní škole jsem snášela posměch spolužáků typu“zakryj ty špeky, ty máš prdel jak vrata“. Navenek jsem dělala že mi to nevadí ale uvnitř jsem byla zamindrákovaná až na půd. Takle šla má léta na škole neúspěšné diety posměch atd…..byla jsem nenápadný typ tak že na zákld.škole o mě nikdo ani nezavadil ale přišla střední škola já zhubla nevýrazné 3kg přes léto obarvila si hlavu,začala se malovat a zájem kluků na střední škole byl i když jsem měla nadváhu …..váha se mi držela kolem 165/65kg celou střední školu…..až jednoho dne mi strýc řekl že jsem nějaká tlustá a já si řekla stop. V té době jsem měla přítele byla jsem zamilovaná šťastná on mě miloval takovou jaká jsem byla….ale já jsem začala hubnout a to dost razantně cvičení hladovění atd zhubla jsem 10kg. Každý mi říkal ty jsi nějaká hubená mě to těšilo a už jsem neměla potřebu hubnout …..ale změnila jsem přítele a jen tak mezi řečí jsem řekla že bych potřebovala zhubnout. Jeho reakce na mou větu byla ?jo tak 2kg? a já jsem se vcelku podivila jak to může říct mé hubnutí začala na novo s přítelem jsem se rozešla ale myšlenky na hubnutí se mě drželi zvracení ve vaně zvracení v práci myšlení na to co je k jídlu a nebo dny kdy jsem nejedla a těšila se na noc až hlad zaspim se mě drželi asi půl roku. Na nějakou dobu to upadlo asi 5 měsíců jsem nějak svou postavu neřešila nějaké to kilo jsem nabrala ale byla jsem spokojená ale před4 měsíci jsem potkala mého nového přítele a opět ta samá pohádka. Mezi řečí jsem jen řekla ?já vypadám hrozně potřebuji tak 10kg dolu? a můj přítel který mi tvrdí že mě miluje takovou jaká jsem mi řekl?když zhubneš 10kg tak to tě budou chtít chlapi ještě víc?!!Pro někoho bezvýznamná věta ale pro mě ta věta znamená ANO ZHUBNI BUDEŠ SE MI LÍBIT VÍC!!od té doby jsem opět začala řešit diety a jak mile jdu po ulici a vidim dívku která má 50kg říkám si proč já mam 55kg a né těch krásných 50kg?..nevim zda toto řeší každá dívka nebo už jsem ze sebe tak zakomplexovaná a zdegenerovaná myšlenkami na jídlo a to být štíhlá?. Předem se omlouvám zda tento příspěvek nepatří podle vašeho posouzení do této rubriky a za pravopisné chyby?.

můj dávný příběh

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj čtenářky těchto příběhů. Všechny nás tu něco spojuje, je to trápení s postavou, s váhou a věčný boj to nějak zvrátit, vyřešit a hlavně – navždy. Všichni, co tu jsme, se cítíme nepěkně, nepřitažlivě, tlustě a máme pocit, že se svýma postavama pomalu nemůžeme vylést ven. Já sama jsem ze sebe moc nešťastná a musím říci,že to se sebou nemám vůbec jednoduché. Svou váhu řeším celý svůj život. Měla jsem různé postavy s různými hodnotami kil – 74,60,55,50,49… dodnes nevím, jaká je moje NORMÁLNÍ váha. Myslím si, že ta 55-kilová, protože tu jsem si držela několik let téměř bez problémů. Jídlo jsem si sice hlídala, občas jsem si i zahřešila, ale s mírou a samozřejmě jsem cvičila. Cvičení patři k mému životu už z dob základní školy, takže hýbat se, mi přijde úplně normální. Jakýkoliv výkyv váhy mám spojený s něčím nepříjemným, se složitou životní situací, která mi bere pevnou půdu pod nohama a vždy jsou za tím muži. Největší prostor dostala moje ppp v době, kdy jsem se po 7 letech rozešla s mým tehdejším přítelem, který mě posléze vyhodil z mého vlastního bytu a nastěhoval se do něj se svojí milenkou. Celá tato nepříjemnost trvala 4 měsíce, než se to vyřešilo a já plná zoufalství, jsem jedla, jedla a jedla. Jedla jsem bezmyšlenkovitě, hltavě a hlavně vše, co bylo po ruce. Jídlo jsem nevychutnávala snad ani moc nekousala, ale jedla jsem opravdu až do úplného přejedení, kdy jsem se pro plnost břicha nemohla ani narovnat. Pak jsem se jen svalila do postele a spala. Vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje, ale jídlo se mi postupně začalo vkrádat do mysli a nebylo možné ho z ní dostat. Po těchto záchvatech se samozřejmě dostavily pocity úzkosti a viny. Těchto záchvatů přibívalo a já si připada jako blázen, protože jídlo mě doslova ovládalo. Za 2 měsíse jsem tímto způsobem nabrala 20 kilo, nebylo mi oblečení, úplně se mi změnila tvář, byla jsem oteklá, padaly mi vlasy a přestala mi menstruace. Lidé na ulici mě nepoznávali a když už mě poznali, očividně se hrozili. Propadala jsem panice a tím více zabředávala do záchvatů přejídání. Vůbec jsem si s tím nevěděla rady. Přestala jsem chodit ven, přestala jsem se ozývat svým kamarádům, přestala jsem cvičit, přestala jsem být dobrá v práci, odmítala jsem zakázky, přestala jsem o sebe dbát, myla jsem se po tmě, abych neviděla své tělo a jen jsem jedla, jedla a jedla. Celé to trvalo více jak půl roku – přesně nevím, ale pamatuji si přesně ten okamžik, kdy jsem byla na skutečném dně. Kdy jsem si vzala v práci dovolenou a zavřela se doma, abych nemusela ven mezi lidi. Byla jsem neskutečně unavená, zoufalá a opuštěná. Ještě stále jsem netušila, že by mohlo jít o nějakou poruchu v příjmu potravy. Na to mě navedla až moje gynekoložka, ke které jsem v době mého dobrovolného uvěznění zašla. Ta mi napsala doporučení k psycholožce s tím, že je moc dobrá a pomůže mi. Já jsem, ale místo k psycholožce vyrazila do knihovny, kde jsem si půjčila knihy o ppp a všechny je přečetla. Dá se říci, že v té chvíli jsem to celé pochopila, pochopila jsem svojí ppp a vůbec to všechno, co se mi stalo. Nikdy na to nezapomenu, protože to byl můj odraz ode dna. Okamžitě jsem to chtěla řešit a nemohla jsem se dočkat prvních výsledků. Udělala jsem si svůj vlastní plán, který jsem důsledně dodržovala. Bod č.1 byl – nemít doma žádné jídlo a nakupovat chodit s minimem peněz, protože to si pak rozmyslíš, co koupíš. Jídlo jsem přesně odvažovala a jedla 6x denně. Zašla jsem za úplně cizí slečnou, o které jsem věděla, že se také trápí s váhou a nabídla jí, jestli by se mnou nechtěla chodit cvičit. Dnes jsme výborné kamarádky 🙂 S ní jsem překonala veškeré své krize lenosti i žravosti. Občas jsem měla velké krize a strašně jsem se chtěla přejíst, prostě jen tak, jakoby mi chyběl ten pocit plného břicha nebo co. Ale má vůle byla neskutečná. Takto jsem se po roce vrátila na svá původní kila – tedy na 54 kilo. V době, kdy se mi tohle dělo, mi bylo 28 let. Dalšího muže jsem si do svého života pustila až po třech letech – ale jen na chvíli. Dnes je mi 34 a celou tuto dobu se strachuji o svou váhu a jakákoliv poznámka na mou postavu mě vyvádí z míry. Dnes mám 54 kilo při výšce 169cm, ale někdy si připadám tak velká a nepěkná, že váhu stahuji na 52 nebo 50 kilo. Dodnes nevěřím mužům, celou tu dobu na sobě strašně dřu. Stala jsem se hodně samostatnou, nezávislou a tak trochu workoholickou. Nevím přesně, co mě žene vpřed, ale asi je to pocit, že spolehnout se můžu jen sama na sebe. Ale to je zase na jiné vyprávění. Každopádně mě ppp hodně změnila. Hlavně v přístupu k sobě samé a pocit, že tu stále někde je, mě neuvěřitelně znervozňuje. PPP nesužuje jen mladé slečny, o kterých by si kde kdo mohl říci, že to jsou akorát rozmazlené děti, které už neví, jak by na sebe upozornily. Je to problém i dospělých žen…. vlastně to vůbec není o věku, prožíváme to všechny stejně….

Začalo to nevině :(

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, je mi 15 a bude to mu rok co sem s tim začala. Brácha je sportovec a já se nemohla dívat jak pořád běhá musela sem taky 🙂 bylo to supr, běhala sem asi měsíc každý den a krásně se mi zpevnila postava (v té době sem normálně jedla všechno co sem chtěla). Byla sem tak akorát měřila 169cm a vážila asi 50kg. jenže jednoho dne sem si přečetla obal na čokoládě co sem zrovna jedla a zjistila, že když si dám 1 čokošku musím hodinu běhat. čokolády sem se vzdát nechtěla a proto sem pořád běhala v tédobě sem si taky hodně začala všímat „ideálů“ v médiích. Všude se psalo a bohužel i píše! Zhubněte! a budete štastní, sportujte! atd… V té době mi jaksi chyběl životní smysl a já myslela o.k. zhubnu pár kilek a on se náký ten smysl najde (jak naivní!) No jenže mně zhubnout nešlo snažila sem se asi 2 měsice -každý den běhat, snídaně jogyrt pak ovoce, těstoviny jogurt a ovoce … jenže pořád nic:( byla sem zoufalá pak sem se přestala trápit a začla normálně jíst jenže tim můj život úplně ztatil smysl. Byla sem vždy jedničkářka, prý nadprůměrně inteligentní,chtěla být dokonalá a bohužel sem byla i perfekcionistka. Nevím co se smým životem stalo, ale nák sem ho přestala vnímat – když sem nezhubla. Začala sem se za to trastat řezala sem se všude možně do rukou nohou .. Máma na to přišla a dotáhla k psycholžce, tý sem něco řekla ale o jídle ani slovo v tu dobu mi asi ani nedošlo že to dělám proto že sem selhala a nezhubla. takhle to šlo celou zimu. Ale začátkem jara si dala opravnej pokus a šla sem do toho brutálně. fakt drastický diety. Každý den … ráno mi bylo špatně po včerejším nájezdu tak sem nesnídala, ale od oběda sem žrala až do usnutí a nehorázně tloustla. Měla sem toho dost a chtěla normálně jíst a žít! jenže to nešlo. Pak sem odjela na 3 týdny k moři a tam sem byla ráda za každý jídlo co mi dali, jídlo fakt ubohý a já strašně hladověla jenže tam sem svou lednici neměla. Zhubla sem tam asi 2 kila, mimochodem mě vedoucí obvinila z anorexie. přijela sem domů a řekla si že budu jíst jako tam jenže se tak nestalo. žrala sem zas o 106 … asi v půlce prázdnin mě napadlo zvracet tak sem začala ze začátku to nešlo ale ted se mi zvedá žaludek i když se napiju vody. Už úmyslně nezvracím ale jíst normálně neumim pořád strašně žeru a trápim se, samozdřejmě taky nenávidim svoje tělo ale psycholožka mi řekla že tělo za to nemůže může za to jen můj rozum nebo spíš nerozum … je to pravda. Jen mozek mi pořád přikazuje : trestej se, zvracej, řež se vždyť ty si ta blbá tlustá holka co nic nedokázala tak trp! každý dne myslím na sebevraždu je jen otázka času kdy to udělám …

Slabšia ako ja

/0 Komentáře/v /přidal

Je tomu necelého pol roka čo mi blízka osoba ochorela na PPP..Teraz vidím aké je to hrozné a aké to bolo hrozné pre ludí okolo mna.Pozerám na ňu a stále jej nedokážem pomôcť..Začalo to keď sme šli spolu do anglicka..Začala mi hovoriť ako sa bojí že nás v anglicku budú núti´t večerať až po siedmej,lebo je to ich zvyk.Zlakla som sa tónu jej hlasu,lebo ..neviem bolo z nej cítiť strach.Mne to samozrejme vadilo tiež..tak neskoro už nejedávam,lenže ísť do anglicka bol môj sen a znapríjemniť si to niečim takýmto..na to som sa mohla vykašlať…Pokračovalo to tam..v hostitelskej rodine začala cvičiť po každej večeri..raňajky nejedávala,obed ledva..stále ma nútila nech si ideme zabehať..Najprv som bola tá silnejšia a bála som sa o ňu,potom ma začala ťahať dolu spolu s ňou..pár krát som to tam nezvládla.Vrátili sme sa a ona príšerne schudla..nikdy nebola taká..stále chodievala behať až kým ju to uplne neunavilo.Bála som sa,pripomínala mi seba..Porozprávala som sa o tom s ňou a ona mi do očí klamala že nič také jej nieje.Prišli prázdniny a my sme šli spolu do Talianska.Tam už sa to nedalo.Nejedla takmer nič,na lehátku na pláži nevydržala ani chvilu,stále niekde behala…Takisto som to nezvládla..celé taliansko som fungovala na zvracaní.Nedokázala som sa na ňu už pozerať.Bola presne ako ja.A mne tam prvý krát chýbala tzv ,,bútlavá vŕba“ niekto komu by som sa mohla posťažovať a u koho by som si našla útočisko.Opať som bola odkázaná sama na seba a na kamarátku,ktorej bolo horšie ako mne.Znovu som sa s ňou o tom zhovárala..Klamala mi do očí..znovu. Lenže mne stačilo keď som ju našla nad misou.Ten pocit nikomu neprajem.Mám ju rada.A to je len tak medzi nami čo povedať,lebo ľudí si k sebe príliš nepripúšťam..ale pre ňu by som bola schopná aj vraždiť:).A keťže ju mám rada a keťže som mala..dajme tomu že už nemám rovnaký problém bolo to hrozné.Keď som bola v najhoršom bol to ako zlý sen a ak má ten najhorší sen prežívať niekto na kom mi tak záleží,strašne to bolí.Ťahá sa to s ňou stále..Prihlásila sa na fitness,odmieta ís´t na vinobranie,pretože je tam vraj veľa jedla..Ale ja jej pomôcť nedokážem,rozprávala som sa s ňou,keďto nevyšlo snažila som sa jej pomôcť aspoň tým,že som s ňou,že sa zabávame ale to tiež nejde.Tak som sa na jej chorobu zúfalo snažila upozorni´t aj jej sestru ktorá má tiež nábeh na niečo podobné,ale slabší..Povedala,že kamarátka síce cvičí a hýbe sa až príliš a že málo je a váži37kg,ale to neznamená že je anorektička..Jej rodičia si to nevšimli!! Čo je to za rodičov že si to nevšimnú? Ako môžu?! Veď to tak strašne bije do očí..Tak veľmi ju nechcem strácať..prečo ona?:( Nejaky napad ako sa s tym vyrovnať,alebo jej pomôcť?..

Nikdy bych nevěřila, že se to dotkne mě

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky, jsem úplně normální 17letá dívka, měřící 168 cm a vážící 57 kg. Nikdy jsem svou váhu neřešila a ty hlupačky, které se snažili držet dietu, tak těm jsem se smála. Říkala jsem si, že když chci zhubnout tak jedině cvičením, že nějaké diety nemají cenu. Cvičim téměř přes půl roku denně pravidelně a váha mi začala jít nahoru a to se mi vůbec nelíbilo. Vadilo mi, že by moje kamarádka, která odjakživa vážila víc by mohla vážit míň. Proto jsem začala i držet dietu. Nejdřív jsem zkusila jíst 5x denně malý porce, ale váha furt nešla dolu i když jsem omezovala sladké. Proto jsem začala držet přísnější dietu(téměř hladovku), jenomže ta mi dlouho nevydržela, vždycky jsem měla záchvat žravosti. Začala jsem to řešit tak , že po každým jídle, když jsem měla pocit, že jsem toho snědla víc, tak to šla jednoduše vyzvracet..a teď už mi to i zůstalo nemohu se toho zbavit, pocit, že jsem toho snědla hodně mě děsí. Začala jsem být poslední dobou unavená a taky se mi začínají objevovat bolesti v krku. Je to hrůza, nemohu si pomoct. Nejhorší na tom všem je, že známá celebrita Nicole Richie(trpící anorexií)tak dříve jsem říkala jak je hnusně vychrtlá a teďkon se mi to začalo líbit a nepříjde mi, že by byla moc hubená. Držte mi pěstí doufám, že se z toho sama dostanu.

náš základní instinkt je přece PŘEŽÍT! …tak proč se ničíme?:(

/0 Komentáře/v /přidal

Všechno to začalo v lednu 2004. Při +-160 cm jsem měla 53kg. Po Vánocích jsem chtěla něco málo zhubnout,a tak jsem se začala hlídat a cvičit. Bohužel na sebe ve všem kladu vysoký nároky a tak jsem „to“ lednu naposled dostala a pak jsem během 2 týdnů dokázala shodit 5kg a menstruace se už nedostavila.. Na konci dubna mě mamina vzala na gyndu,kde mi dr. řekla,ať jím všechno a nehubnu.. No jo,ale já měla takovou radost,že jsem zhubla,a tak jsem se na konci letních prázdnin dostala až na 46kg.. Hodně mi padaly vlasy,byla jsem unavená,slabá,protivná,nedokázala jsem se soustředit a většina oblečení mi byla velká,a tak jsem si musela kupovat nový.. Rodiče mi začali čím dál víc vyhrožovat psychologem,takže mě začali hlídat,abych přibrala-to šlo docela rychle. V prosinci jsem „to“ po 11 měsících konečně dostala,ale to už jsem měla 58kg-a začala jsem zvracet..Kolikrát se stalo,že se to zhouplo i na 60kg.. Od tý doby se moje školní svačina skládala z 2 jablek,obědy jsem skoro nejedla a večer jsem se pak kolikrát neudržela a přejedla se.. Na podzim 2006 přišly taneční a s tim i strach,abych se tam někomu líbila.. Pokaždý jsem se před nima z nervozity přejedla,abych se uklidnila a občas jsem pak zvracela.. Střídalo se to-pár dní jsem jedla strašně málo a pár dní se zase přejídala a následně pak někdy zvracela.. A takhle to pokračuje doteď a to je srpen 2007-trvá to už přes 3 roky!!! Jenom dneska už jsem dvakrát zvracela.. A proč vlastně? Abych ve všem,co nosim,vypadala líp a nemusela se stydět v plavkách.. Ale přitom mam kluka,kterej mě má rád,kamarádky,celkem slušný známky.. Tak proč mi,sakra,tolik záleží na mý postavě? Proč chci bejt za každou cenu hubená?:( Já se už nechci dál ničit,chci přestat myslet na jídlo,chci bejt zase normální jako dřív.. Ale něco uvnitř se toho „špatnýho životního stylu“ prostě nedokáže vzdát:( Ale já to zvládnu,musim,protože nikdo jinej to za mě neudělá.. A vy,kdo máte taky problém s anorexií,bulimií atd-VY TO TAKY ZVLÁDNETE,JSME PŘECE SILNÝ HOLKY,KTERÝ TĚM NEMOCEM DOKÁŽOU „NAKOPAT ZADEK“,ABY NÁS JEDNOU NEZNIČILY-CHCEME PŘECE ŽÍT:)

Asi neumím být šťastná.

/0 Komentáře/v /přidal

Váha letí nahoru. Zase. Báječný. Do zdcadla se na mě směje hnusná zrůdička. To břicho. Ty stehna. Ten zadek. Naducaný tvářičky. Hotová Marfuška. Cítím to při každým pohybu. Nesnáším, když na mě někdo sáhne. Nesnáším, když se musím svlíct do sprchy. Nesnáším se ve spodním prádle i ve svých starých oblíbených „sexy šatičkách“. Tragikomedie. Místo obligátních 50 kilo jsem už zase u šedesátky. Ty hnusná, odporná stvůro! Cos to zas provedla?! Za všechno si můžeš sama… Když chceš bejt hubená, nežer tolik! co je na tom tak těžkýho?!! Dneska naposled.. Dneska se naposled přejím, poslední večerní párty a zítra už to bude dobrý… Pro Tebe, Jirko… Pro Tebe, mami… Ne, není to dobrý.. Jen pusa plná keců… Snídaně zas byla parádní. Dvakrát chleba s medem, rohlík s jogurtem, tatranka, čokoláda, banán. Ještěže se hnedka sbalím a vyrazím na trénink na kolo. Je to lepší, než se pak pořezat na rukou. Skvělý. Šlapu a šlapu jako divá, sporttester mi ukazuje skvělý tepy, a za tři hodiny spálím 7000 KJ.. Dobrý.. když dneska už nebudu jíst, tak se to vyrovná. Jenže… Začne to nevinným ovocným salátem… pak špagety.. pak brambůrky, protože mám pocit, že mi chybí sůl… pak zas nějaká čokoláda… pak jabko.. pak banán… pak slzy a slzy a slzy. Jsem tlustá a jsem! Všechno podělám…. Jirko, copak Ty stojíš o takovou nechutnou tlustoprdku?! Já vím, že mě miluješ, já vím, že teď jo, ale co až otevřeš oči a uvidíš ty moje nechutný špeky? copak chceš holku, co neumí jíst? copak chceš holku, která závidí čas od času jídlo i lidem okolo? chceš někoho, kdo lže o tom, kolik toho sní a s jídlem se schovává? zasloužíš si nějakou hubenou, krásnou holku… Jsi všechno, co jsem si kdy přála, konečně jsem se Tě dočkala a já přesto nejsem šťastná……..

Cesta peklem

/0 Komentáře/v /přidal

Můj příběh má podobný začátek,jako všechny jné.už jsem nechtěla být tou,,tlustoprdkou,,ale pěknou,štíhlou holkou.Vždycky jsem měla pár kil navíc,ale než přišla puberta nijak zvláštˇjsem to neřešila.První snaha zhubnout se objevila v 9.třídě a výsledek?Byla ze mě vážně hezká holka(167cm a 55kilo).Ale protože jsem zhubla moc rychle,ztratila jsem menstruaci,kterou jsem však po návštěvě doktorky dostala…Ta mi také dala nůž na krk- jestli budu hubnout dál,nemusím mít děti,ale pokud si váhu udržím,bude vše v pořádku.Toho jsem se samozřejmě lekla,takže jsem ,,vzala rozum do hrsti,,a udržovala si váhu na těch 55 kilech.Na tu dobu mám ty nejkrásnější vzpomínky-konec základky,prázdniny,kluci a já středem pozornosti díky skvělé postavě…Ale nic netrvá věčně… Na konci prváku jsem zjistila,že jsem přibrala na 57 kilo.S někým to ani nehne,ale mě to úplně vyvedlo z rovnováhy.Začala jsem se bát o mou postavu a tak jsem spadla rovnýma nohama přímo do anorexie….Nebudu popisovat,jak jsem lhala ohledně jídla,jak ho vyhazovala nebo se prostě vymlouvala,že nebudu jíst,protože dívky,co anorexií trpí nebo trpěly ví,o čem mluvím a co jde.Dohnala jsem to na váhu 47,5 kg a mamka mě nenásilnou formou domluvila schůzku s psychiatrem.Díky bohu to semnou nebylo až tak zlé,byla jsem sice hubená,ale úplně zase ne.Po ambulantním léčení jsem přibrala na 53 kg a cítila se skvěle.Pryč byly výbuchy vzteku a hysterie,které musel snášet hlavně můj přítel a mamka,ale také smutná nálada.Opět jsem se naučila smát. A jak je to semnou tedˇ,po roce?Mám za sebou maturitu na zdravce,v září nastupuju na výšku a chci být skvělá zdravotní sestra.A co má anorexie?Nezmizela a nikdy nezmizí.ta potvora už semnou bude celý život a tiše vyčkavá,kdy jí dám příležitost udeřit v plné parádě….Tedˇ mám 167cm a 50kg-vím,že jsem hubená,jím docela málo.A tuhle váhu už mám rok.Ale na druhou stranu přiznávám,mám atypickou mentální anorexii…..Není to ta anorexie,jak ji znáte,tohle je období před úplnou mentální anorexií.Ale i ta potřebuje léčbu,já to zkusím pomocí mé silné vůle.Držte mi palečky,atˇjse zase ta šik holka.

Strach?

/0 Komentáře/v /přidal

Pořád dokola to samé.Ráno vstát pro mě znamená ZASE snídat,obědvat,večeřet a někdy i svačit..Nesnáším to.. PPP se se mnou táhne už 2 roky.Začalo to úplně nevině, novou láskou.Ne, že by můj přítel na mé postavě hledal chyby, ale nikdy se mi netajil tím, že má rád baculky.. A já se chtěla vyrovnat sestře,která je pro mě vzorem ideální krásy. a tak to začalo.Omezila jsem jídlo na minimum a začala víc běhat a cvičit.Chtěla jsem ze svých 63 kil zhubnout na mě v té době ideálních 55 kilo.A ono se to povedlo za 3 měsíce.Jenže mi pak už nestačilo 55,ale 50. A tak to šlo dál a dál.Můj přítel mi byl a je velkou oporou doteď.Byl to on,kdo mě přiměl najít si psychiatra a začít se léčit.Jenže já léčbu nedokončila a to byla asi největší chyba v mém životě. Už jsem se z toho všeho postupem času skoro dostala, hlavně zásluhou mého přítele, který mi pořád připomíná, jaké to bylo a zase bude, když přestanu jíst.Ale je to zase zpátky.Po roce nadějí mě to zase dostihlo.A co to způsobilo?Jeden den zvracení a průjmu v důsledku nějaké virózy.Stačil jeden den nic nejíst a moje ,,přítelkyně“ se vrátila, tiše jako myška se mi vkradla znovu do mysli a já s ní ZASE musím každičký den bojovat.A chci vůbec?Nechci se raději tomu zase poddat?Jsem asi zbabělec a mám strach…

Zoufalství a vztek

/0 Komentáře/v /přidal

Můj den začíná už v noci, to přemýšlím nad tím co budu druhý den jíst, hlavně aby to bylo zdravé a netučné. Snažím se to dodržovat, jíst několikrát denně. Tento styl už zkouším po několik let, vždy se to střídá. Jednou je to v pohodě, jím zdaravě, za chvíli zas žeru jako prase (tučný, sladký, máslo mňam), je to moje velký potěšení. Teď jsem na zdravé stravě, mám lepší náladu, nemám deprese (někdy). Chodím na aerobic krátce, mám z toho radost, sice jsem vyčerpaná, ale cítím, že mi to pomáhá. Dobrá nálada trvá jen chvilku. Za chvilku ji vystřídá vztek a zoufalství, zkouším si kraťasy, strašně moc kusů. Žádný mi nejsou!!! Nemůžu se do nich nacpat kvůli svejm tlustejm bokům a stehnům. Jsem na dně. Kvůli tomu jsem udělala scénu v obchodě, nahlas jsem řvala a nadávala na celej svět a proklínala všechny hubený tyčky. Pak jsem taky řvala, že chci mít anorexii, ať to všichni vědí, nakonec jsem se svalila k zemi a brečela a všechno mi bylo jedno. Uplynolo pár týdnů, mám pocit, že bych si měla koupit něco nového na sebe. Zkouším jedenáct podprsenek, jedna mi jakž takž je, ostatní mi většinou nejsou, musím se dívat na odporné podprsenky pro starý babky, protože tam jedině si se svýma prsama vyberu. Pokračuji dál, prohlížim si trička, ty co se mi líbí, jsou mi zase malý, jsem v tom nasoukaná jak v kondomu. Za dvě hodiny odcházím z obchodu z dvěma kousky oblečení, naštvaná a zoufalá. Cítím, jak se na mě koukají chlapi, asi mi to dnes sluší, ale já vím, že koukaj na mou tlustou, babkovskou postavu, utíkám domů se zavřít a ukrýt. Sama ležím v posteli a zas tam budu několik dní, dokud se mi nálada nezlepší. A to přitom nejsem nějaká obézní, ani s nadváhou, ale když si nemohu nic na sebe koupit, připadám si jak nejtlustší člověk v okolí, všichni okolo mi připadaj hubení. Jsem zoufalá perfekcionistka a jestli se to nezlepší, tak to sem ani nechci psát, ale život je někdy tak nespravedlivej, hlavně k těm hodnejm lidem.