Archive for category: Můj příběh

Ahoj holky, ráda bych vám sdělila svůj příběh.. Myslím si ,že jsem nikdy nebyla úplná anorektička..spíš jsem jen jednu dobu měla oslabenou psychiku..a chtěla být pro okolí dokonalá. Takže od začátku ,mám skvělou rodinu ,které si strašně vážím a za nic na světě bych ji nevyměnila!studuji střední školu teď posledním rokem a mám relativně hezké známky i dané cíle do budoucna..nechci znít namyšleně ,ale lidé okolo mě říkají ,že jsem moc pěkná holka ,tak možná na tom něco bude 🙂 ALE přes tyhle fakta tu bylo ještě něco,můj přítel ,chodila jsem s ním od svých čerstvých 15 let,byla to má první velká láska 🙂 na kterou člověk nemůže jen tak zapomenout ,měli jsme období ,kdy jsme se milovali,kdy jsme si ubližovali a kdy jsme si nedokázali život představit jeden bez druhého..v našem vztahu byl závislí on více na mě ,alespoń ze začátku to tak bylo ,jenže pak přišel zlom a já předtím silná osobnost ,začala být závislá na něm ani jsem to nepocítila, tu změnu,jenže šok byl pro mě to ,když mi definitivně řekl, je KONEC,já to vůbec neočekávala ani by mě to nenapadlo..jo.. moje chyba! člověk má vždycky se vším trošku počítat…A pak se to vše spustilo ,každý den jsem pro něj brečela,neměla chuť vstát z postele ,proč?říkala jsem si, bez něj to nemá cenu,nemám důvod..na jídlo jsem neměla ani pomyšlení,prostě nic pro mě v tu dobu nemělo smysl..měřím 168 cm a má váha byla 54 kg ,vždy jsem byla typ štíhlejší postavy,po rozchodu jsem měla za chvíli 50 kg,všichni si toho všimli,kamarádi ,rodina,spolužáci a já jim vysvětlila proč to je ,protože jsem měla špatné období,ALE!!to byla sice pravda ,takhle jsem zhubla aniž bych chtěla být hubenější nebo tak,JENŽE pak přišel zlom,začalo se mi to líbít..řekla jsem si teď ,když jsem sama ,musím být „dokonalá“ ať se okolí a samozřejmě chlapům líbím 🙂 takže jsem už jedla jen málo..a váha šla dolů 49,47,46..ale já pořád všem říkala ,že je to normální ,že jsem zdravá ,vlastně ani nevím jestli to byla přímo anorexie ,pak jsem potkala dalšího kluka ,který mi ,ale moc nepomohl ,protože jsme spolu vedli takový noční život ,párty ,alkohol ,příchody v 7 hod.ráno ,málo spánku a měla jsem 44 kg..to už se opravdu ani mému okolí nelíbilo,hodně lidí mi to říkalo a mě to šlo jedním uchem dovnitř a 2 ven..naštěstí ani nevím jak jsem přišla k rozumu ,asi i díky našim ,protože jsem viděla ,že jsou ze mě zklamaní a na jejich názorech mi vždy velice záleželo..tak jsem ukončila svuj párty vztah,začala se bavit s normálnějšíma klukama a více jíst ,pomohla mi i dovolená na které jsem byla ,jedla jsem tam 3x denně k tomu švédské stolování 🙂 kterému neodolám :-)a nyní vážím 48-49 kg.Psychiku mám výrazně lepší ,už nejsem tak moc přecitlivělá,lehce zranitelná ..ale takový happy end to není ,něco mi zůstalo ,když jsem se vrátila z dovči zpátky domů ,tak pořád sleduji kolikrát denně jím ,kolik toho s ním ,ale snažím se jíst 2x denně ,což dodržuji..ale nechci mít víc než 49 kg..což taky není moc normální pro mě by bylo idéálních 48kg. to bych byla spokojená ,i když možná to není nezdravá váha ,protože při ní mi není ani zima ani na omdlení..no tak nevím jak na to jsem 🙁 a budu ráda za každý váš názor!papa Beruška

Ahoj všem, nevim zda můj příběh patří do rubriky „ppp“ ale i přesto jsem se rozhodla napsat svůj příběh. Vždy jsem byla tak nějak obézní dítě ale jako malá jsem si to nějak ne připouštěla a takové věci neřešila. Když mi bylo asi 12 let můj taťka mi řekl že jsem tlustější a já od té doby začala řešit diety které jsem zkoušela denně ale žádná nebyla úspěšná. Na základní škole jsem snášela posměch spolužáků typu“zakryj ty špeky, ty máš prdel jak vrata“. Navenek jsem dělala že mi to nevadí ale uvnitř jsem byla zamindrákovaná až na půd. Takle šla má léta na škole neúspěšné diety posměch atd…..byla jsem nenápadný typ tak že na zákld.škole o mě nikdo ani nezavadil ale přišla střední škola já zhubla nevýrazné 3kg přes léto obarvila si hlavu,začala se malovat a zájem kluků na střední škole byl i když jsem měla nadváhu …..váha se mi držela kolem 165/65kg celou střední školu…..až jednoho dne mi strýc řekl že jsem nějaká tlustá a já si řekla stop. V té době jsem měla přítele byla jsem zamilovaná šťastná on mě miloval takovou jaká jsem byla….ale já jsem začala hubnout a to dost razantně cvičení hladovění atd zhubla jsem 10kg. Každý mi říkal ty jsi nějaká hubená mě to těšilo a už jsem neměla potřebu hubnout …..ale změnila jsem přítele a jen tak mezi řečí jsem řekla že bych potřebovala zhubnout. Jeho reakce na mou větu byla ?jo tak 2kg? a já jsem se vcelku podivila jak to může říct mé hubnutí začala na novo s přítelem jsem se rozešla ale myšlenky na hubnutí se mě drželi zvracení ve vaně zvracení v práci myšlení na to co je k jídlu a nebo dny kdy jsem nejedla a těšila se na noc až hlad zaspim se mě drželi asi půl roku. Na nějakou dobu to upadlo asi 5 měsíců jsem nějak svou postavu neřešila nějaké to kilo jsem nabrala ale byla jsem spokojená ale před4 měsíci jsem potkala mého nového přítele a opět ta samá pohádka. Mezi řečí jsem jen řekla ?já vypadám hrozně potřebuji tak 10kg dolu? a můj přítel který mi tvrdí že mě miluje takovou jaká jsem mi řekl?když zhubneš 10kg tak to tě budou chtít chlapi ještě víc?!!Pro někoho bezvýznamná věta ale pro mě ta věta znamená ANO ZHUBNI BUDEŠ SE MI LÍBIT VÍC!!od té doby jsem opět začala řešit diety a jak mile jdu po ulici a vidim dívku která má 50kg říkám si proč já mam 55kg a né těch krásných 50kg?..nevim zda toto řeší každá dívka nebo už jsem ze sebe tak zakomplexovaná a zdegenerovaná myšlenkami na jídlo a to být štíhlá?. Předem se omlouvám zda tento příspěvek nepatří podle vašeho posouzení do této rubriky a za pravopisné chyby?.

Jsem šťastná, vyrovnaná, krásná a spokojená se svým tělem. Co pak ale dělám zde? Proč si pročítám metody terapie a se zadostiučiněním pokyvuji hlavou, když se znova a znova přesvědčuji o hlouposti přísných diet? Můj příběh sice není tak vyhrocený, myslím ale, že takto to vše začíná a kdybych si neuvědomila včas, co dělám, mohl by skončit různě. Snad každá holčina, která vyroste v normální ženu s ženskými tvary a nenarodila se s nepřirozeně kostnatým zevnějškem či závratně rychlým metabolismem, si v dnešní době aspoň jednou tvrdě vytkne před zrcadlem: ?Bože, jsem to ale zase velryba!? Když jsem v pubertě přibrala na neuvěřitelných 68 kg na 170 cm, řekl mi táta, že bych se měla trochu hlídat v jídle. Tato nevinná poznámka to všechno odstartovala. Od té doby jsem začala nosit volná trička, aby nikdo neviděl domnělé ?špeky? a nakynuté boky, dlouhé sukně ke kotníkům, protože jsem se styděla za svá ženská stehna v těsných plátěnkách, nosila jsem velké šátky kolem krku, abych zakryla bující poprsí. Kromě toho se mi v pubertě rapidně zkroutily vlasy, takže výsměšné kudrlinky všude odstávaly a vytvořily mi kolem ?tlustého? obličeje útvar květákovitého tvaru, takže to nahoře (moje hlava) nakonec vypadala jako velký hrnec. A každé sousto jakéhokoli jídla provázel pocit viny. Nejvíc jsem si libovala v pocitu vlčího hladu, protože jsem měla pocit, že teď to moje přitloustlé tělo konečně musí sáhnout do svých tukových zásob, které si tak nevděčně nasyslilo. Nejlepší kamarádky mi stále dokola opakovaly, že jsem hezká, že není důležitá vnější krása (tato poznámka mě bolela zdaleka nejvíc. Takže jsem hnusná, ale nemám si z toho nic dělat, protože není důležité, jak vypadám!) a že kluci mají stejně rádi pořádné tvary. No to jsem viděla! Obě dvě, krásně štíhlé, měly nápadníků a kluků, kolik si jen vzpomněly. Já jsem celou střední neměla nikoho. (Samozřejmě proto, že jsem tlustá, tvrdila jsem si.) Pak jsem se dostala na vysokou a libovala si, že je na koleji pořád prázdná lednička a když jsem žádné jídlo nekoupila, tak tam nebylo. Mohla jsem si hubnout, jak jen jsem chtěla. Shodila jsem na příjemných 62 kg a byla spokojená. Sice trochu podrážděná, ale ?krásná?. Maminka mě sice o víkendech marně vykrmovala, ale já jsem zase na koleji nasadila tvrdou dietu a byla zase jako proutek. Jenže moje tělo prostě živořilo, i když jsem měla podle všech žurnálů ?ideální? váhu. Pak přišlo zkouškové období a kdy jiní ve stresu jí, já jsem měla kompletní půst, abych nemusela ?přerušovat učení?. V duchu jsem si ale libovala, že jsem konečně tak krásně štíhlá a budu ještě víc a víc a víc…proč nikdy nevíme, kdy přestat? Naštěstí přišel konec zkouškového a dva týdny prázdnin doma. Lépe řečeno dva týdny přežíracích prázdnin doma. Vyhladovělé tělo stihlo zase rychle nabrat zásoby na dobu, až ho budu zase trápit na kolejích. A já jsem se cpala jako nezavřená, protože jsem věděla, že během měsíce na koleji budu zase ?krásně? podvyživená. Tam se hubne lehce, nikdo to jídlo totiž za vás nekoupí ani neuvaří. Na konci mých přežíracích prázdnin se ale stal neočekávaný zvrat ? zamilovala jsem se a to hned do nejkrásnějšího kluka na fakultě. Kila musí rychle dolů! Dieta bude muset být rychlá a přísná. Už žádné větrníky, buchtičky, vynechám i svůj bílý (samozřejmě nízkotučný) jogurt denně. Nechybělo moc a mohlo se to zvrhnout. Jenže víte, co tomu zabránilo? Těsně po mém přežíracím týdnu (66 kg, stále stoupající hmotnost) mi můj idol jen tak mimochodem řekl, že se mu líbí můj zadek! Opravdu, myslel ten prasečí zadek, tu obrovskou plochu! Dnes už mám ráda svoje tvary. Svoje ňadra a pořádná stehna. V hip-hopu se říká, že co se netřese, to se neprodá. Mám se ráda takovou, jaká právě teď jsem. Dbám i na koleji na pořádnou stravu, chodím do menzy, jím spoustu zeleniny. A jsem šťastná. A moje pomůcky jsou tyto: Nedívejte se na modelky v časopisech, jsou stejně digitálně upravené. Ale hlavně: nesrovnávejte se s nimi. Když se podívám do zrcadla, vždy se na sebe usměju a povzbudím se slovy: No vidíš, dnes ti to zase sluší! Kupujte si oblečení o číslo větší, nikoli menší, abyste pak do něj hubnuli (marně). a hlavně: mějte se rádi! Zdraví U.B. :o)

Všechno to začalo v lednu 2004. Při +-160 cm jsem měla 53kg. Po Vánocích jsem chtěla něco málo zhubnout,a tak jsem se začala hlídat a cvičit. Bohužel na sebe ve všem kladu vysoký nároky a tak jsem „to“ lednu naposled dostala a pak jsem během 2 týdnů dokázala shodit 5kg a menstruace se už nedostavila.. Na konci dubna mě mamina vzala na gyndu,kde mi dr. řekla,ať jím všechno a nehubnu.. No jo,ale já měla takovou radost,že jsem zhubla,a tak jsem se na konci letních prázdnin dostala až na 46kg.. Hodně mi padaly vlasy,byla jsem unavená,slabá,protivná,nedokázala jsem se soustředit a většina oblečení mi byla velká,a tak jsem si musela kupovat nový.. Rodiče mi začali čím dál víc vyhrožovat psychologem,takže mě začali hlídat,abych přibrala-to šlo docela rychle. V prosinci jsem „to“ po 11 měsících konečně dostala,ale to už jsem měla 58kg-a začala jsem zvracet..Kolikrát se stalo,že se to zhouplo i na 60kg.. Od tý doby se moje školní svačina skládala z 2 jablek,obědy jsem skoro nejedla a večer jsem se pak kolikrát neudržela a přejedla se.. Na podzim 2006 přišly taneční a s tim i strach,abych se tam někomu líbila.. Pokaždý jsem se před nima z nervozity přejedla,abych se uklidnila a občas jsem pak zvracela.. Střídalo se to-pár dní jsem jedla strašně málo a pár dní se zase přejídala a následně pak někdy zvracela.. A takhle to pokračuje doteď a to je srpen 2007-trvá to už přes 3 roky!!! Jenom dneska už jsem dvakrát zvracela.. A proč vlastně? Abych ve všem,co nosim,vypadala líp a nemusela se stydět v plavkách.. Ale přitom mam kluka,kterej mě má rád,kamarádky,celkem slušný známky.. Tak proč mi,sakra,tolik záleží na mý postavě? Proč chci bejt za každou cenu hubená?:( Já se už nechci dál ničit,chci přestat myslet na jídlo,chci bejt zase normální jako dřív.. Ale něco uvnitř se toho „špatnýho životního stylu“ prostě nedokáže vzdát:( Ale já to zvládnu,musim,protože nikdo jinej to za mě neudělá.. A vy,kdo máte taky problém s anorexií,bulimií atd-VY TO TAKY ZVLÁDNETE,JSME PŘECE SILNÝ HOLKY,KTERÝ TĚM NEMOCEM DOKÁŽOU „NAKOPAT ZADEK“,ABY NÁS JEDNOU NEZNIČILY-CHCEME PŘECE ŽÍT:)

Můj příběh má podobný začátek,jako všechny jné.už jsem nechtěla být tou,,tlustoprdkou,,ale pěknou,štíhlou holkou.Vždycky jsem měla pár kil navíc,ale než přišla puberta nijak zvláštˇjsem to neřešila.První snaha zhubnout se objevila v 9.třídě a výsledek?Byla ze mě vážně hezká holka(167cm a 55kilo).Ale protože jsem zhubla moc rychle,ztratila jsem menstruaci,kterou jsem však po návštěvě doktorky dostala…Ta mi také dala nůž na krk- jestli budu hubnout dál,nemusím mít děti,ale pokud si váhu udržím,bude vše v pořádku.Toho jsem se samozřejmě lekla,takže jsem ,,vzala rozum do hrsti,,a udržovala si váhu na těch 55 kilech.Na tu dobu mám ty nejkrásnější vzpomínky-konec základky,prázdniny,kluci a já středem pozornosti díky skvělé postavě…Ale nic netrvá věčně… Na konci prváku jsem zjistila,že jsem přibrala na 57 kilo.S někým to ani nehne,ale mě to úplně vyvedlo z rovnováhy.Začala jsem se bát o mou postavu a tak jsem spadla rovnýma nohama přímo do anorexie….Nebudu popisovat,jak jsem lhala ohledně jídla,jak ho vyhazovala nebo se prostě vymlouvala,že nebudu jíst,protože dívky,co anorexií trpí nebo trpěly ví,o čem mluvím a co jde.Dohnala jsem to na váhu 47,5 kg a mamka mě nenásilnou formou domluvila schůzku s psychiatrem.Díky bohu to semnou nebylo až tak zlé,byla jsem sice hubená,ale úplně zase ne.Po ambulantním léčení jsem přibrala na 53 kg a cítila se skvěle.Pryč byly výbuchy vzteku a hysterie,které musel snášet hlavně můj přítel a mamka,ale také smutná nálada.Opět jsem se naučila smát. A jak je to semnou tedˇ,po roce?Mám za sebou maturitu na zdravce,v září nastupuju na výšku a chci být skvělá zdravotní sestra.A co má anorexie?Nezmizela a nikdy nezmizí.ta potvora už semnou bude celý život a tiše vyčkavá,kdy jí dám příležitost udeřit v plné parádě….Tedˇ mám 167cm a 50kg-vím,že jsem hubená,jím docela málo.A tuhle váhu už mám rok.Ale na druhou stranu přiznávám,mám atypickou mentální anorexii…..Není to ta anorexie,jak ji znáte,tohle je období před úplnou mentální anorexií.Ale i ta potřebuje léčbu,já to zkusím pomocí mé silné vůle.Držte mi palečky,atˇjse zase ta šik holka.