Archive for category: Můj příběh

Nikdy jsem se se svým příběhem s nikým nepodělila,je to totiž minulost,na kterou nerada myslím,rozhodla jsem se tedy aspoň napsat zde,abych svým příběhem případně odradila dívky,co které chtějí hubnout.A zároveň vás všechny prosím,abyste si nejprve zjístily,jaké důsledky má hladovění. Vše začalo,když mi bylo 9 let.Nikdy jsem nebyla tlustá.Já si to však začala myslet v okamžiku,kdy jsme byli na rodinné dovolené i s mou sestřenicí,která byla nepřirozeně vychrtlá.Jenomže rozdíl byl v tom,že ona byla taková už od narození.Já jsem v ní viděla vzor a tak jsem začalo postupně omezovat jídlo.Asi po půl roce mě mí rodiče vzali k lékaři,aby zjistili,proč jsem tak hubená.Po různých doktorech jsme lítali dva měsíce,všichni říkali,že to je jen dočasné nechutenství a já mohla v klidu hubnout dál.Bylo to strašné,křeče v břiše,zmatenost motání hlavy,slabost-ale v mém mozku už se tehdy jakoby něco zablokovalo-a hladovění mi přišlo normální. V době kdy jsem byla tak slabá,že už jsem nemohla ani chodit,mě přijali do nemocnice,kde jsem ležela týden a oni mi provedli všechna možná vyšetření-od magnetické rezonace až po EKG.Potom se mí rodiče náhodou setkali s odborníkem na anorexii a byla jsem tam-Na psychiatrii.Přímo na oddělení pro poruchy příjmu potravy.Byla jsem tehdy ještě malá a odloučení od rodiny pro mě byl šok.Od prvního dne jsem pochopila že musím začít jíst a čím dříve to bude,tím dříve mě pustí domů a zase uvidím rodiče.Nelze ani popsat jak to bylo strašné. Můj žaludek byl zvyklý jíst denně třeba jen jeden rohlík a teď najednou jsem musela jíst normální porce.Dva dny jsem měla ohromné křeče v břiše a neustále jsem zvracela.Na psychině jsem strávila nekonečné dva měsíce než mě konečně pustili domů.Na teń děs,co jsem tam prožívala nikdy nezapomenu! A to není vše-následky mám i teď-po sedmi letech-málo kostní hmoty,problémy s páteří,navíc mi kvůli hladovění nenarostla skoro žádná prsa a možná nebudu moct mít děti. Až teď když jsem starší si uvědomuji,že můžu být vůbec ráda,že ještě žiju a mohla jsem se vrátit do normálního života. Když nyní brouzdám na internetu,jsem ráda,že se v poslední době o této problematice stále více mluví.Tehdy jsem už byla na pokraji smrti než přišli na to co mi je- a nikoho ani nenapadlo,že můj problém může souviset s psychikou.Ještě nyní po sedmi letech,když tento příběh píši,mám husí kůži a tečou mi slzy při vzpomínce na to peklo. Nejhorší však je,že anorexie je tak zrádná nemoc,že si ani neuvědomíte,že umíráte a pořád chcete hubnout!

Ahoj holky. Chtěla bych se vám svěřit se svým příběhem. Jednoho dne, bylo mi čerstvých 13, a bylo to v květnu, jsem narazila na blog o anorexii. Celý jsem si ho prohlídla, a uvědomila jsem si že se mi strašně líbí ty krásně vychrtlý holky z rubriky Thinspiracion! A pak jsem se podívala na své tělo.. Uvědomila jsem si jak sem tlustá, že s tim musim něco udělat! Tehdy sem měla 170cm a 62kg! A tak jsem se rozhodla shodit na 55. Našla jsem si na netu spousty tipů a triků jak zhubnout, a 2.den jsem začala. Taky mě napadlo, že si založim blog, do kterého budu psát mé pokroky s váhou, a jídelníček. Ze začátku jsem jenom vynechávala sladký a slaný, a kupovala si hodně zeleniny, ovoce, knackebrotů, nízkotučných jogurtů a sýrů, celozrných housek atp.. jedla jsem 4x denně ale malinkatý porce. A taky jsem hodně sportovala, skákala přes švihadlo, cvičila doma u TV, nebo jezdila na kole. Ale problém byl takový, že si toho mamka všimla, a začala se mě vyptávat. Tak jsem jí řekla že chci zhubnout pár kilo tak budu jíst zdravě. A že si budu připravovat jídlo sama. Jen nad tím nevěřícně kroutila hlavou a řekla že já přece nepotřebuju hubnout. Ale já jí vysvětlila, že stačí tak 5kilo a budu spokojená. Jenže to nebyla zas až taková pravda. Sice jsem za 14dní zhubla 4kila, a vážila 58kg, ale já pořád nebyla spokojená. Chtěla jsem hubnout rychleji, a tak jsem vynechávala večeři. Takže jsem akorát měla snídani, oběd, a svačinu. Po nějakých 10ti dnech jsem si zase ráno o5 stoupla na váhu. Konečně jsem dosáhla 55ti kg! Jenže pak jsem šla do koupelny se podívat jestli je to aspoň poznat. Jenže bohužel nebylo.. byla jsem pořád ta špekatá holka, která vypadala jako by zhubla možná 3kg, ale 7 určitě ne! V tu chvíli jsem se rozbrečela, a řekla si, že musim jít na 50 kg, abych byla krásná, štíhlá a obdivovaná! Ten den jsem nejedla nic, kromě tří lžic polévky ve školní jídelně, a jablka k večeři, protože mě mamka neustále hlídala abych jedla. Nějak jsem ztratila chu´t k jídlu. Ve školní jídelně jsem nesnědla většinou ani polovinu talíře, a už jsem byla přejedená k prasknutí (tak jsem si ho tak 3x týdně odhlašovala). Měla jsem tak scvrklý žaludek, že když jsem snědla rajče, vystačilo mi to na celý den! Začínala mi být pořád zima, a holky ve třídě mi začaly říkat že jsem nějaká divná.. po nějaké době jsem se s nima už ani nebavila, a o přestávky jsem chodila jen tak po škole, jen abych spálila njěaké kalorie. Byla jsem opravdu posedlá hubnutím!! Víkendy byly nejhorší. Většinou jsem spala až do 11ti abych se vyhnula snídani. A k obědu jsem musela jíst to, co mamka uvařila. Dávala jsem si jídlo jen na malý talířek, ale mamka mě pořád nutila ať si vemu eště a eště. Většinou jsem řekla že už nemam hlad že sem si předtim dala papriku, ale také se stávalo že jsem si i 2x přidala :(. To jsem se pak za to musela trestat 2hodinovým cvičením, a nejezením po dobu minimálně jednoho dne!! Když jsem měla 49kg, tak si toho začala všímat i mamka, a zeptala se, kolik jsem vůbec zhubla. Řekla jsem jí že 6kg a že momentálně vážim 56. Bohužel mi nevěřila, a donutila mě stoupnout si před ní na váhu. Naštěstí jsem před tím hodně pila, a tak jsem měla 50. Ale to jí nestačilo! Řekla že mě hendka zejtra vezme doktorce! Byla tak vytočená, že se z toho rozbrečela. Nechápala jsem proč dělá takový scény, a byla jsem na ní naštvaná! Druhý den mi doktorka odebrala krev, změřila mi tlak, zvážila a změřila.. a její rozsudek (který mi zní i teď v uších) zněl takto: „Máš mentální anorexii holčičko, a měla bys se sebou něco udělat!“ Naštěstí prý nemam podváhu, ale už se tomu blížim. Když jsme dorazily domů zalezla jsem do pokoje. S mamkou jsem nepromluvila ani slovo, a druhý den šla do školy. Když jsem přišla řekla mi že prý teď si na mě bude dávat pozor, a že budu jíst to co řeknu, nebo mě strčí do nemocnice!! A tak jsem se musela překonávat, a sníst co mi dala! Přibrala jsem na 57kg a tak mi to i zůstalo. Kamarádky mam z5, a cítím se o5 šťastná.. nevím co mě to popadlo už to nechci zažít! Sice nejsem zrovna nejhubenější, ale existujou přeci i důležitější věci než krásná vychrtlá postava! Děkuju že ste si to přečetly, a doufám, že si vemete z mého příběhu ponaučení.I když není třeba tak extrémní jako některé jiné tady! Mějte se hezky, a nepřehánějte to s tim hubnutím.. papa

Tak jsem se taky rozhodla napsat sem stejně jako hodně z vás svůj příběh. Mentální anorexií trpím něco málo přes rok, ale důvody, proč vznikla, u mě sahají až do 3. třídy na základce. Tehdy mě ostatní děti začaly sprostě nadávat, měly hnusné narážky na to, jak jsem tlustá, a i když vím, že tohle se děje často a já jsem rozhodně nebyla jediná oběť, vzalo mě to víc, než jsem ti dokázala připustit. Už tehdy u mě začaly jídelní problémy, které nakonec vedly k tomu, že jsem v 11letech vážila stejně jako v 9letech. Tehdy jsem si ale jen udržovala váhu, nehubla jsem. Pak jsem to nějak zvládla. Vždycky jsem v hlavě měla tu myšlenku, jak moc jsem tlustá a při jakékoliv vyšší námaze, která mi nebyla příliš příjemná, jsem si stále opakovala, že takto alespoň zhubnu. Vždycky to byl můj velký sen. Paradox je, že jsem hubnout nikdy nemusela. Zkoušela jsem spoustu diet, ale nikdy jsem to nevydržela. Až loni koncem května jsem samovolně začala vynechávat snídaně a obědy a váha začala klesat. Mě se to samozřejmě líbilo, ale tehdy jsem v tom nebyla ještě tak moc. Převrat nastal až o letních prázdninách, kdy jsem se snažila co nejvíc zhubnout. Denně jezdila spoustu kilometrů na kole, šíleně jsem cvičila a minimálně jedla. I když mě doktorky varovaly, já hubla dál. Toto dovedlo k tomu, že jsem při výšce 170cm měla 41kg a byla hospitalizovaná na dětské psychiatrii v Motole. Strávila jsem tam necelé 3 měsíce a když jsem těsně před Vánocemi odcházela, chybělo mi asi kilo a půl do minimální váhy. I když jsem se snažila jíst, váha šla opět dolů. Tehdy jsem ale už nechtěla hubnout, jen jsem to nedokázala zadržet. Takže jsem měla být začátkem května znovu hospitalizovaná v Motole. Jenže pro mě jenom ta myšlenka návratu byla strašná. Ne že by to tam bylo děsný, já to tam dřív i měla ráda, ale nechtěla jsem opustit svoji třídu (vzhledem k tomu, že je mi 15 a chodila jsem do 9.tř tak jsem nechtěla přijít o závěrečnou rozlučku). Proto jsem se den před nástupem do nemocnice předávkovala práškama. Ze začátku jsem asi chtěla umřít, ale jakmile jsem ty prášky snědla, chtěla jsem vrátit čas. To samozřejmě nešlo, a tak mě do Motola odvezli o den dřív, ale ne na psychiatrii, ale na Jipku. Naštěstí mě máma našla v čas, takže jsem si nepřivodila žádné následky a za pár dní byla převezena na psychiatrii s váhou 44kg. Teď už jsem asi měsíc znovu doma a váha opět klesá. Nejsem ani trochu v pohodě, jídlem se zaobírám pořád a mám stále radost, když zhubnu. Mám strach, že to znovu nedokážu změnit a za nějakej čas nastoupím opět do nemocnice. Já už nechci řešit jídlo, postavu ani kalorie. Už chci normálně žít. Ale nejde mi to. Anorexie mě má stále ve své moci. Uvědomila jsem si, že i když mi anorexie dala velkou zkušenost a asi i pevnou vůli, vzala mi něco důležitějšího. Samu sebe.

Ahojky jsme denda123 možná mě trochu znáte poslední dobou sem chodím dost často a přitom nemám žádné zkušenosti ani problémy s ppp. jestli se ptáte proč sem teda chodím tak to protože tady jsou vážně suprový holky který nikde jinde na netu nepotkám a normálně už vůbec ne bohužel. Většina z vás jste bydlíte daleko to je škoda protože si s vámi fakt rozumím a mrzí mě že máte třeba potíže s ppp chtěla bych vám pomoci ale nevím jak přes internet to skoro nejde a s Olomouce jsme tu zatím snad nikoh nepotkala. Jinak ono je to stejně jedno kdyby jsme se potkali tak zese nemůžeme být tak otevření jako tady. A navíc hodně holek tady nechcou psát odkud jsou a tak aby je nikdo nepotkal. Taky jsem se dost rozmýšlela jestli to tady napsat enbo ne ale nakonec jsem to napsala co kdyby někdo náhodou s Olomouce byl 😉 Vím že toto co sem píšu se asi pp moc netýká nevím jestli to vůbec zoobrazí ale doufám že jo. Víte pořád píšu na pokec ale teď tam nějak nikdo není tak to potřebuji někam napsat. No takže abych se dostala k ppp. Hodně jsem na netu viděla ty pro ana blogy který uplně nesnáším navádí to k té hrozné nemoci. A oni to holky ještě chcou nechápu je to hrozný. Jinak co ěm dost překvapuje je to že já si nejvíc rozumím s holkama který jsou třeba anorektičky ale nevím proč. Určitě by se mi to mohlo stát taky. Ale vím že je to hrozný a všechno a nikdy dobrovolně nezačnu hubnout když mám normální postavu (160cm/ 50kg). prostě je mi strašně líto že je všude plno ppp chtěla bych vám všem holkám co bojujete s ppp pomoci ale vím že to nejde. Tak vám aspoň držím palečky a kdyby jste někdo chtěli pokecat tak napište. Omlouvám se že sem píšu když se to možná ani tak netýká tématu ale je tu 1500 příběhů tak třeba tu bude i můj.

Ahojky holky, ani nevím, kdo sem ?, jen pouhá osoba z těch miliard, co žijí ?? jen pohé stvoření, které jako všechny jednou zemře..jen pouhá troska která si nedokáže představit co je smrt .. Sem a asi ještě chvilku bud žít na tomto světe..Na tomto duchaplném,zvláštním a svobodném světe.Proč ptám se ,? proč vůbec žiju …ano pro rodinu, pro krásné chvíle..a ono ostatní..Ale proč , ?? vždyt stejně jendou zemřu.. Můj život ,?? ptáte se , co to je ?? Mám vše..vše na co si vzpomenu..a mám tu žít s myšlenkou že mnoho lidí trpělo, umíralo, nepředstavitelnou bolestí a žalem. proč tu mám žít ?, Když mám jídlo, pořád mě ta myšlenka užírá..Pořád musíím myslet na to slovo.zvracíím, nejím a ten koloběh jde pořád dokola,.. Proč mám rodinu a lásku..Když jsem na rodiče stále protivná a drzá ..Když jiní děti nemaj rodiče žádný, jsou opuštěný v africe, bez jídla a nemaj domov.. Proč mi dal bůh krásu , když se sama níčím, problémy s potravou , duševně si ubližuji a přemýšlím nad sebevraždou..Ničím svoje tělo, když zvracíím , přejídám se a pak zase vůbeec nejím..Cítím že je moje tělo vyčerpané nemocné,chátrající a smutné..Proč mám peníze, mnoho peněz..na drahý hadry a kosmetiku a …když to mám a nevážím si toho.A když jdu po ulici a vidím ty nenávistivé pohledy všech, co jsi si říkají..Ta se má,zazobaná kráva..jo, bohužel……proč můžu studovat na gymplu, když mě učení užírá, trápí a deprimuje.. Omlovám se za tyhle blbé kecy.. Abych začla s mojím broblémem s potravou..Je mi 15 .Vážím 49 kg a měřím 165 cm. Svoji postavu jsem začla řešit v 13 letech na prohlídce u doktora..Své míry jsem měla uplně stejné jako dnes..Za ty dva roky jsem vůbec nevyrosla ani nepřibrala..Babička mi jednou takhle řekla že pokud si budu takhle ubližovat a nejíst..Nebudou mi růst orgány a tělo.Ano taky mi nic neroste..je ze mě malej škrt. Ani nevím, proč si tak ubližuju..Víte střídají se u mě období kdy jím a jíím a jím..Prostě sprostě řečeno žeru ..a zvracíím..prostě a jednoduše zvracím..Poté co na to přišli rodiče. Vymýšlím různé nesmysly jak to mám dělat..třeba zvracím do vany..Je to tak odporné, hnusné a trapné..Fůj…Když si to takhle zpětně řikám a nevědela bych , že to jsem já..z jiného pohledu bych o sobě musela říct , že jsem nehorázná kráva..A to jsou jedna období.. A ta druhá, prostě nejíím..třeba celý den nejíím,, vůbec nic..ani vodu..jen ležím a ležíím a nemohu se hýbat..slovo pohyb ?? Já nemám sílu ani vstát z postele..Jsem tak vyčerpaná duševně i psychycky. Trápím se a nejhorší , nejvíce deprimující je to že nemám proč… Tedka jsou prázdniny a já si s odstupem času s mojí denní naplní snánku a nejedení..Uvědomuji že můj život nemá vlastně cenu.. prosím vás nechte si ty kecy že je krásnej a že bych tím ublížila svým blízkým…Komu ?? rodině ?? cha ..Ti kteří musí neustále snášet moje deprese, problémy s jídlem,kouření,peníze které po nich chi, moji drzot, nic jim nepomůžu. Jen sedím v pokoji, občas jdu ven nebo na diskotéku..zvracím a brečím.. Bohužel všichni lidé si o mě myslí že jsem veselá , štatstná holka..Která miluje svět.Jsem ve společnosti oblíbená,kamarádská, ..Upřímně řečeno po mně jede hodně kluků. Dá se říct že nejsem ani blbá . Ale z té druhé strany , je dívka..tichá, zranitelná, smutná, depresivní,uzavřená do problémů, které nemají východisko.. přátelům ?? většina holek mi závidí , vidím to na nich..cítím jak mě nesnáší, za moji na povrch zdající dokonalost.. Už nevím proč mám žít ?? sakra vždyt stejně jendou zemřu a nebudu vědět o tom jestli byl můj život krátký nebo dlouhý..Nebudu vědět o ničem… Na jednu stranu jsem obklopena rodinou, kamrády, svým přítelem, láskou, svobodou a štěstím.. Na tu druhou jsem sama, uprostřed depresí, jídla a smutku.. držíím vám všem palečky..držte se… vaše *****sedmikráska***