Co je na začátku? Většinou touha zhubnout nebo alespoň nepřibrat, touha být dokonalá, mít vše pod kontrolou? Co je na konci? Duševní peklo. Temnota. Neschopnost pořádně žít. Lhaní a snaha utéct sama před sebou. Je mi 23 let a momentálně si připadám jak pták lapený v ostnatém drátu. Zoufale kolem sebe mlátím křídly a přitom vím, že tímto způsobem z pasti neuniknu a svou situaci jen zhoršuji. Chci být opět svobodná, moci volně dýchat. Jenže zatím se mi nepodařilo nalézt tu správnou cestu. Ale neztrácím víru. Ta cesta určitě existuje a každý má šanci se po ní vydat. Musí chtít. A hlavně vytrvat. Já chci. Jen ta vytrvalost mi zatím schází. Bulimií trpím od patnácti. Ani se mi nechce věřit, že už dlouhých osm let se potýkám s démonem, který zcela pohltil mou duši. Už dávno vím, že mi nepomůže zhubnout. Už ani netoužím po tom, být vyzáblá. Paradoxně jsem teď se svou postavou mnohem spokojenější, než jsem byla na počátku, kdy jsem měl skoro o dvacet kilo míň. Jenomže bulimie je mou pevnou součástí. Je to má největší ?přítelkyně?, bohužel ten druh přítelkyně, který vám bere vše a dává jen destruktivní iluzi. Chrání mě před světem, díky ní si nepřipouštím realitu a chovám se lehkomyslně a nezodpovědně. Poskytuje mi azyl před problémy. Jenže ty problémy neřeší a ony se kupí. A každá hora má svůj vrchol, po němž následuje pád. Já už o její ochranu nestojím a moc bych si přála zase realitu nezkresleně vnímat. Chci znovu plnohodnotně žít. Být opravdu šťastná. Dát si jídlo, které mi chutná a užít si ho bez výčitek svědomí a bez vědomí, že se vzápětí přejím k prasknutí a půjdu líbat záchodovou mísu. Trávit čas s člověkem, kterého miluji. Jenže ta záchodová mísa zatím nad všemi ostatními zvítězila. Kvůli mé ?přítelkyni? si působím zbytečné problémy, přicházím o spoustu zajímavých příležitostí, ničím si život. A přesto stále znova podléhám jejímu zhoubnému kouzlu. Nesčetněkrát jsem si řekla, že od zítřka s ní skoncuji, že dnes je to naposledy. Jenže zítřek nikdy nepřijde. Žiji dnes. A definitivně naposledy je jen smrt. A ta je východiskem, které volit nechci. Jak ale vrátit pravý význam slovu žít, když díky mé ?přítelkyni? jen živořím? Kde sebrat to enormní množství vnitřní síly potřebné k návratu do normálu? Odpověď na tuto otázku stále hledám a čím dál tím zoufaleji. Kdybych všechen ten čas a peníze, které mě má ?přítelkyně? za ty roky stála, investovala do praktičtějších věcí, mohla jsem v životě být už dávno někde jinde. Mít vystudovanou vysokou. Umět víc jazyků. Cokoliv, co bych chtěla. Jenže ten ďábel ve mně mě neustále strhává zpět do hlubin. Zrádný našeptávač mě zas a znova nutí od všeho a od všech utíkat, izolovat se, vzdávat se. Uvízla jsem na mrtvém bodě. Potácím se v bludném kruhu a marně hledám šipku východ. Už dávno jsem se přestala trápit otázkou ?Proč zrovna já??. Babrání se v minulosti mě nespasí. Trápí mě přítomnost a především perspektiva budoucnosti. Protože já pro sebe momentálně žádnou nevidím. A to je to nejhorší, co se člověku může stát. Přestane snít. Přestane plánovat. Rezignuje. Je tak těžké hledět do budoucna s optimismem. Chtěla bych, aby úsměv na mé tváří, když se z někým bavím o zítřku, byl upřímný a ne jen zoufalou křečí, jíž se snažím zastřít své utrpení. Svou samotu. Svou neschopnost žít. Trvalo mi dlouho než jsem si byla ochotna připustit, že bulimie je problémem. Myslela jsem si, že mám vše pod kontrolou. Že s ní přestanu, až budu opravdu chtít. Jak naivní ta představa byla. Bulimie je jako droga. Jenomže, když člověk skoncuje s drogami, nemusí se jich už nikdy dotknout. Ale jíst musí. Jak to ale udělat, aby jídlo bylo palivem poskytujícím energii pro aktivní život a ne jeho hlavní náplní? Zoufale hledám odpověď na tuto otázku. Chci ji najít. Musím ji najít. Protože chci zase žít. Věřím, že to dokáži, protože jen tato víra mě drží při životě a dává mi sílu probudit se do dalšího dne. A věřím, že to dokáže každá z nás! P.S. Osm let jsem svůj problém dusila v sobě. Jenomže aby člověk problémy vyřešil, nesmí se je bát přiznat. Zatím se o tom nedokáži bavit tváří v tvář, ale když mi bude chtít někdo napsat na e-mail sad_girl@centrum.cz a podělit se o své strasti, budu ráda.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.