Archive for category: Můj příběh

ahojky, už dlouho jsem vám nepsala. možná proto, že jsem byla celkem v pohodě. možná proto, že jsem si to jen myslela. NAjednou mě však už celý týden něco trápí. nevím co to je, no možná vím! a já to potřebuju ze sebe dostat, a vím,že vy jediní posloucháte a nic mi nevyčtete. proto děkuji! není toho mnoho co bych chtěla říct. vlastně už mi to vůbec nemyslí. Sedím tu u počítače a písmena na monitoru se mi spíjejí dohromady. hlava se mi motá dokola a dokolečka už několik dní, a zvedá se mi žaludek. spousta z vás tohle asi zná. ale já už nemůžu. včera ve škole jsme měli jednu dohinu relaxace, na tom nic není, ale když jsem ležela na břiše, zjistila jsem, že dokážu spočítat všechna svá žebra, že mě tlačí vlastní kosti, a i když při relaxaci má být člověk uvolněn, řekněte mi jak můžu být uvolněna, když musím myslet na to, kolik mám času. Zprvu jsem měla jen pocit že jsem anorektik, možná to ještě nebylo tak strašné. dnes už to můžu říct s plnou platností. doma stále nikdo nic neví, možná že nechtějí vědět! zná někdo z vás cestu ven? může mi někdo říct, jak se z toho dostat? já už vážně nemůžu, třeba právě teď se mi zase zvedá žaludek, a to nemá z čeho. POmozte mi někdo, prosím. byly chvíle, kdy jsem to chtěla skončit, ty tu opravdu byly. byla jsem v hlubokých depresích, a život pro mě neměl cenu. ale dnes, já chci žit, jenomže už nevím, nevím prostě jak. Můj den se skládá z poloviny stáním před zrcadlem, z poloviny výčitkami! vždycky jsem chtěla být štíhlá, ale teď už nechci, začínám se děsit pohledu na sebe sama! dokonce už sleduju i procensta tuku na jogurtech. Spadla jsem do toho, a nemůžu ven! V9m, že jedinou cestou je najít pomoc, ale toho já se bojím. nechci skončit v léčebně, ale také nechci nic říct doma, protože bych se jim potom nemohla podívat do očí. Nesnesla bych ty jejich pohledy při jídle, jestli toho dost a kolik sním. ale kudy tedy vede cesta ven! Poslední týden se mi zdá jeden sen. Vyložila jsem si jej, a co to znamená? čeká mě těžká nemoc, nebo dokonce smrt? Je to můj osud? vím, že mi nedokážete pomoci, ale ppomohli jste mi už touto možností to někomu říct, děkuju vám, a snad budu mít ještě možnost se někdy ozvat! papa Suezanka

Minulý rok jsem poznala fajn kluka,vše bylo v pořádku až do doby,kdy jsme byli u nás a mazlili se a on řek,že musím zhubnout,zeptala sem se ho zda-li je normální ve svých 14 ti letech,výška 160cm a váha 50 kg,mám zhubnout?prej se se mnou jinak rozejde,jelikož sem ho velice milovala udělala jsem to.Přestala jsem jíst.Vydržela jsem nejíst 14 dní,ale jednou ve škle jsem omdlela a zavolali záchranku.V nemocnici přišli na to,že sem nejedla zkoušeli mi dávat různé jídla,ale po všem mi bylo zle a zvracela jsem.Když za mnou přišel můj kluk řekla sem mu,že ho do konce života nechci vidět!Omluvil se ale ne málem mě zabil!!! Ted nemůžu jíst stále pořádné jídla,jen málo a něco!! HOLKY NEDĚLEJ TE TO!!!!!!

Slovo nepřítel. JE to jen slovo a může přeci mít tolik význámů. Já mám spoustu nepřátel, kterým pomalu podléhám, a to jen z vlastní neschopnost postavit se problému čelem. Jedním z mých nepřátel je samotnej život, jelikož si s ním mnohdy nevím rady. Nevím rady a tak hledám chyby sama v sobě. člověk je sám vínen svým životem, je zodpovědný za to, jak s ním naloží a já si nejspíš vybrala špatnou cestu. NEustálá touha po tom být dokonalá, neustálá slova ¨kolem, že jednou bych mohla dělat modeling, neustálý stres, který mi pomalu sebral veškerou chuť do života. Dalším nepřítelem lze značit výsledek toho všeho, anorexii. Kolik mi toho už vzala, vzala mi zdraví, vzala mi štěstí, vzala mi důvěru v lidi, vzala mi život. Kolik lidí podlehne anorexii, a já si tolikrát říkala, že mě se to přeci nemůže stát. a vida. OMYL! jsem jednou z vás! No a když se ohlédnu za posledním slovem, jež pro mě značí nepřítele, říkám si, že to zas nebude tak zlé. dlouho jsem věřila že můj přítel mi vlastně nerozumí, že onje mým nepřítelem. Ale pak jsem si uvědomila že člověk nemůže žít bez vody, a jelikož on je mou živou vodou, nedokážu žít bez něj. Kvůli němu jsem se do toho všeho dostala a kvůli němu (i když se mi to nejspíš nepovede) se z toho chci dostat. Z mých předchozích článků jste mohli vyčíst, jak zoufalá jsem. jak nenávidím vlastní život. je to tak i nadále, ale uvědomuji si, že je tu jeden človíček, pro kterého stojí za to se smrtí ještě chvilku počkat. Nevím jak dlouho nám to spolu zase vydrží. možná pár dnů možná pár týdnů, možná pár let, možná celý život. ale člověk by měl život zkoušet žít dokud to jde. Zkoušejte to taky, zkuste přijít na to , kdo je vaším skutečným nepřítelem, nejste-li to vy sami. A hlavně se tomu postavte. vždyť ono je to jen slovo!

Bylo nebylo , před patnáci lety se narodilo zdrávé , pěkně roztomilé miminko . Dali mu jméno Martinka . A to byl asi začátek všeho 🙂 . Martinka rostla a byla spokojené dítě , s chutí do života , s úsměvem na tváři , samozřejmě i s dobrým apetitem . No proč ne .Nikdy neměla problémy s postavou , byla vždycky vyšší než ostatní , babičky říkaly , že bude „šacovat letadla“ . A ta holčička rostla , rostla až z ní vyrostla „mladá slečna“ . Měla 175 cm , 59kg ,chuť do života , spoustu přátel , pořád se smála , vymýšlela bláznivé věci a spolu s kamarády je ráda realizovala . Taková byla dřív . Přišlo ale období , kdy si začala uvědomovat , že je jiná než ostatní – velká , taková jakoby neforemná , zkrátka tlustá !! Začala o tom přemýšlet den co den , na očích měla pořád svoje „křehké“ mrňavé kamarádky . Bylo jí teprv okolo 14ti a už začala s dietami .. Ale neúspěšně . Nedařilo se jí odolávat vůním maminčiných buchet a babiččiných povidlovým rohlíčků .. Začala se přirozeně „žensky“ obalovat .. Juj a přišla doba , kdy nedokázala mluvit o ničem jiném , než jak je tlustá , co všechno zase snědla , proč nemůže do plavek , jakou drží zase dietu … A už neměla 59kilo , ale 63 !! Proboha , je to přes šedesát , panebože , jsem obrovský 60ti kilový kus hmoty , říkala si pořád dokola . Byla jak hladová po různých článcích o dietách , o tom všem . Posilovala ,ale podle jejích očí to nemělo výsledek … Byla nešťastná . Ne , nešťastná , byla nespokojená . Neměla sama ráda sama sebe a tudíž nemohla mít ráda ani ostatní . Jednoho dne , se naše zakomplexovaná Martinka vracela od zubaře s verdiktem , že bude její pusu po celý rok zdobit plechová ozdoba – ano ,bude mít rovnátka !! Je tlustá , ošklivá a ještě bude mít rovnátka !! No to už na ni bylo vážně moc a řekla si , že když už hnusná , tak aspoň hubená !! A to za každou cenu !! Chtěla všem dokázat , že na to má . A taky začala . Od příštího rána nepozřela maso , bílé pečivo , sladkosti , prostě všechno . Časem zmizelo i černé pečivo a nebylo samo .. Dostala se až tam , že praktocky nejedla nic jiného než obilí , ovoce a bílé nízkotučné jogurty .. No , možná trochu víc , ale každopádně ne o moc . Takhle si žila skoro půl roku a kila šla dolů . Ale neztrácela se jen kila , ale i chuť do života , kamarádi , protože přece nepůjde s kámoškama na pohár nebo na něco tak zakázaného jako je mléčný koktejl !! Pokud to mám zkrátit , pomalu ale jistě se z ní stávala troska bez života . Nikdo se o její anorexii ale nezajímal , teda ona si to myslela .. Maminka měla strach , snažila se jí donutit jíst něco víc . Ale nedokázala o tom asi správně mluvit a tak si naše Martina myslela , že o tom nikdo neví . Ale ani ona sama zpočátku nevěděla čím trpí .. Nepřipouštěla si to . Jednoho dne , jí maminka ráno zavolala z práce , že se má zastavit u své dětské doktorky . Nechápala proč . Asi nějaké odběry pomyslela si . Ale chaby lávky . Hned jak vešla , poslala jí sestřička na váhu . Chvilka napětí 53 . Fajn , to číslo Martina znala . Kontrolovala ho desetkrát denně . Byla nešťastná z toho , že už nejde dolů . Paní doktorka po ní jkao u výslechu chtěla jídelníčky několik dní dozadu . Znala je nazpaměť. Jak by taky ne,že . Na dvou jogurtech toho člověk moc nezapomene .. Ale , zas tak strašné to nebylo . Po týdnu přišly výsledky z vyšetření štítné žlázy . POslali jí do nemocnice . Výsledky byly všeříkající … Měla anorexii , teď už písemně potvrzenou . Ale sama tomu nechtěla veřit . Vždyť přece jí dost , necvičí do úmoru . No , možná to bylo tím , že prostě nemohla .. I spousta holek na tomhle chatu ji upozorňovala , ře MÁ anorexii , ale ne , nedala si říct . V nemocnici jí zkoumali jako nějakou vystavovanou opici . Dávali jí tam normální jídlo , nebyla na tom tak zle , aby musela jíst sondou . Ale i jejich jídlo odmítala a jedla si dál svoje ovoce . Po týdnu jí pustili domů , nemá to prý cenu . Na anorexii nejsou specializovaní a štítnou žlázu dali víceméně dohromady . Moment , zapomněla jsem říct , že MArtina odcházela z nemocnice se 49kily .. Bylo dohodnuto , že bude ambulantně dojíždět k psychiatričce , ta jí ale moc nepomáhá , nechápe ji . Jen jí předepsala prášky . MArtina si ale v nemocnici oblíbila jednu paní doktorku , mladou , studentku psycholigie . Skamarádila se s ní , brala jí jako kamarádku , měla jí ráda . Ještě má . Jejich vztah totiž nezkončil MArtininým propuštěním , jezdí za ní na popovídání dál . A jednoho takového dne , kdy za ní MArtina zase jela , aby se svěřila , co se za ten týden kdy se neviděly , stalo nového jí došla jedna věc :“MÁ TO CENU??“ Má cenu riskovat že nikdy nebude mít děti , umře ve dvaceti , bude ošklivá , svraštělá , fuj .. Tohle chce ?? NE !!!!!! Chce být přece zdravá , krásná , zase se smát , lízat s kamarády zmrzku , TOHLE CHCE !!!!! A tak už to velmi zkrátím . Martina už asi dva týdny bojuje o lepší život . Pár pokusů předtím , to se nepočítá , nikdy nezabrala pořádně a vždycky se vrátila ke své „jistotě“ . Ale teď ne !! TEĎ NE !! Teď to dotáhne do konce !! A proto vzkazuje svojí anorexii :“TŘES SE !!!!!!! “ Tak … to byl „Můj příběh“ jsem to totiž já , ta MarTINA , která ten boj o lepší život chce vyhrát a které je teď tak dobře , že se až diví , myslí si , že už je anorexie snad pryč , ale ne , ta mrcha se tak rychle nevzdá .. Všem vám chci říct , že to opravdu nestojí za to , že si žádná z vás nezaslouží to trápení a věčný pláč nad každým soustem , jako jsem dřív plakala já , všem vám chci zkrátka popřát strašně moc štěstí , protože , veřte , já vím jaký to je !! DRŽÍM VÁM PALEČKY !!!!!! Tinka

Zdám se vám na to mladá??????????????? Ne nejsem-tohle je teprv totiž začátek-pomaličku, ale jistě se do toho dostávám celou svou duší… [Další text nezveřejněn] …ZPRÁVA OD ADMINA: Milá Ivet, tvůj text nebyl do práběhů zařazený záměrně, tyto stránky jsou zaměřené na léčbu, ne propagaci anorexie. Tady tě za to, o co se snažíš, nikdo nepochválí, protože prostě hazarduješ se svým zdravím a riskuješ potíže, ze kterých se pak nemusíš dostat ven. Svou vědomou snahu stát se anorektičkou můžeš psát jinam, sem to nepatří.