Bylo nebylo , před patnáci lety se narodilo zdrávé , pěkně roztomilé miminko . Dali mu jméno Martinka . A to byl asi začátek všeho 🙂 . Martinka rostla a byla spokojené dítě , s chutí do života , s úsměvem na tváři , samozřejmě i s dobrým apetitem . No proč ne .Nikdy neměla problémy s postavou , byla vždycky vyšší než ostatní , babičky říkaly , že bude „šacovat letadla“ . A ta holčička rostla , rostla až z ní vyrostla „mladá slečna“ . Měla 175 cm , 59kg ,chuť do života , spoustu přátel , pořád se smála , vymýšlela bláznivé věci a spolu s kamarády je ráda realizovala . Taková byla dřív . Přišlo ale období , kdy si začala uvědomovat , že je jiná než ostatní – velká , taková jakoby neforemná , zkrátka tlustá !! Začala o tom přemýšlet den co den , na očích měla pořád svoje „křehké“ mrňavé kamarádky . Bylo jí teprv okolo 14ti a už začala s dietami .. Ale neúspěšně . Nedařilo se jí odolávat vůním maminčiných buchet a babiččiných povidlovým rohlíčků .. Začala se přirozeně „žensky“ obalovat .. Juj a přišla doba , kdy nedokázala mluvit o ničem jiném , než jak je tlustá , co všechno zase snědla , proč nemůže do plavek , jakou drží zase dietu … A už neměla 59kilo , ale 63 !! Proboha , je to přes šedesát , panebože , jsem obrovský 60ti kilový kus hmoty , říkala si pořád dokola . Byla jak hladová po různých článcích o dietách , o tom všem . Posilovala ,ale podle jejích očí to nemělo výsledek … Byla nešťastná . Ne , nešťastná , byla nespokojená . Neměla sama ráda sama sebe a tudíž nemohla mít ráda ani ostatní . Jednoho dne , se naše zakomplexovaná Martinka vracela od zubaře s verdiktem , že bude její pusu po celý rok zdobit plechová ozdoba – ano ,bude mít rovnátka !! Je tlustá , ošklivá a ještě bude mít rovnátka !! No to už na ni bylo vážně moc a řekla si , že když už hnusná , tak aspoň hubená !! A to za každou cenu !! Chtěla všem dokázat , že na to má . A taky začala . Od příštího rána nepozřela maso , bílé pečivo , sladkosti , prostě všechno . Časem zmizelo i černé pečivo a nebylo samo .. Dostala se až tam , že praktocky nejedla nic jiného než obilí , ovoce a bílé nízkotučné jogurty .. No , možná trochu víc , ale každopádně ne o moc . Takhle si žila skoro půl roku a kila šla dolů . Ale neztrácela se jen kila , ale i chuť do života , kamarádi , protože přece nepůjde s kámoškama na pohár nebo na něco tak zakázaného jako je mléčný koktejl !! Pokud to mám zkrátit , pomalu ale jistě se z ní stávala troska bez života . Nikdo se o její anorexii ale nezajímal , teda ona si to myslela .. Maminka měla strach , snažila se jí donutit jíst něco víc . Ale nedokázala o tom asi správně mluvit a tak si naše Martina myslela , že o tom nikdo neví . Ale ani ona sama zpočátku nevěděla čím trpí .. Nepřipouštěla si to . Jednoho dne , jí maminka ráno zavolala z práce , že se má zastavit u své dětské doktorky . Nechápala proč . Asi nějaké odběry pomyslela si . Ale chaby lávky . Hned jak vešla , poslala jí sestřička na váhu . Chvilka napětí 53 . Fajn , to číslo Martina znala . Kontrolovala ho desetkrát denně . Byla nešťastná z toho , že už nejde dolů . Paní doktorka po ní jkao u výslechu chtěla jídelníčky několik dní dozadu . Znala je nazpaměť. Jak by taky ne,že . Na dvou jogurtech toho člověk moc nezapomene .. Ale , zas tak strašné to nebylo . Po týdnu přišly výsledky z vyšetření štítné žlázy . POslali jí do nemocnice . Výsledky byly všeříkající … Měla anorexii , teď už písemně potvrzenou . Ale sama tomu nechtěla veřit . Vždyť přece jí dost , necvičí do úmoru . No , možná to bylo tím , že prostě nemohla .. I spousta holek na tomhle chatu ji upozorňovala , ře MÁ anorexii , ale ne , nedala si říct . V nemocnici jí zkoumali jako nějakou vystavovanou opici . Dávali jí tam normální jídlo , nebyla na tom tak zle , aby musela jíst sondou . Ale i jejich jídlo odmítala a jedla si dál svoje ovoce . Po týdnu jí pustili domů , nemá to prý cenu . Na anorexii nejsou specializovaní a štítnou žlázu dali víceméně dohromady . Moment , zapomněla jsem říct , že MArtina odcházela z nemocnice se 49kily .. Bylo dohodnuto , že bude ambulantně dojíždět k psychiatričce , ta jí ale moc nepomáhá , nechápe ji . Jen jí předepsala prášky . MArtina si ale v nemocnici oblíbila jednu paní doktorku , mladou , studentku psycholigie . Skamarádila se s ní , brala jí jako kamarádku , měla jí ráda . Ještě má . Jejich vztah totiž nezkončil MArtininým propuštěním , jezdí za ní na popovídání dál . A jednoho takového dne , kdy za ní MArtina zase jela , aby se svěřila , co se za ten týden kdy se neviděly , stalo nového jí došla jedna věc :“MÁ TO CENU??“ Má cenu riskovat že nikdy nebude mít děti , umře ve dvaceti , bude ošklivá , svraštělá , fuj .. Tohle chce ?? NE !!!!!! Chce být přece zdravá , krásná , zase se smát , lízat s kamarády zmrzku , TOHLE CHCE !!!!! A tak už to velmi zkrátím . Martina už asi dva týdny bojuje o lepší život . Pár pokusů předtím , to se nepočítá , nikdy nezabrala pořádně a vždycky se vrátila ke své „jistotě“ . Ale teď ne !! TEĎ NE !! Teď to dotáhne do konce !! A proto vzkazuje svojí anorexii :“TŘES SE !!!!!!! “ Tak … to byl „Můj příběh“ jsem to totiž já , ta MarTINA , která ten boj o lepší život chce vyhrát a které je teď tak dobře , že se až diví , myslí si , že už je anorexie snad pryč , ale ne , ta mrcha se tak rychle nevzdá .. Všem vám chci říct , že to opravdu nestojí za to , že si žádná z vás nezaslouží to trápení a věčný pláč nad každým soustem , jako jsem dřív plakala já , všem vám chci zkrátka popřát strašně moc štěstí , protože , veřte , já vím jaký to je !! DRŽÍM VÁM PALEČKY !!!!!! Tinka
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.