Archive for category: Můj příběh

Ahoj vsichni , moc vas zdravim , dneska jsem se rozhodla, ze moje jidelnicky uz jsou natolik normalnia zdrave , ze si dnesnim dnem prestanu psat denik , normalni clovek si prece taky nepise co vsechno jedl a nejedl a ja uz si tu „normalnost“ snad muzu dovolit 🙂 Takze vam sverim to , co jsem si napsala na posledni stranky sveho deniku , ktery zaznamenaval pet mesicu meho zivota , pet mesicu zivota s naorexii .. 31.8.2004 Dnes je to presne pet mesicu , co jsem lezela na nemocnicni posteli a psala si prvni radky do tohohlr deniku .. je pravda , ze to byla sotva dve jablka .. Dneska , ale vlastne ne jen dneska , uz delsi dobu si pripadam v pohode . Jim na co mam chut , pravidelne , skoro bez vycitek … Mozna jsem zacala mit rada sama sebe … Ale hlavne svoje telo . Strasne dlouho jsem mu ublizovala , takze si ted zaslouzi rozmazlovat . Da se rict , ze pri ohledu do zrcadla uz nehystercim kvuli obrovskemu rosolovitemu zadku . Jsem jaka jsem . Jsem jedinecna . Nikdo me prece nema rad proto , ze mi jeste porad lehce koukaji zebra . To je prece absurudni . Maji me radi proto , ze jsem kamaradska , vesela , symptaicka a co ja vim jeste … Maji me radi kazdopadne kvuli necemu jinemu nez je cislo na vaze .. Mam rada svoje telo a uz nikdy , NIKDY , ho nebudu trapit dietami , hladovenim , zimou , modrinami .. NIKDY !! Od zitrka zacnu chodit do skoly , kam si budu naosit svaciny , na obedy do skolni jidelny , kde budu bez problemu jist vsechno , ale taky treba do ZUSky na vytvarku , na rustinu , na spanelstinu … Budu delat tisic jinych veci o sto porcent lepsich nez myslet na jidlo a kalorie .. A to je zivot !! Ne sedet doma a berect kvuli jablku .. Od zitrka se vartim do too stereotypu , ale jinak , jinak nez driv .. Vracim se tam totiz jako holka , co ma rada svoje telo , takove jake je , ktere konecne doslo , ze nejdulezitejsi na svete nejsou jeji obludne tlusta stehna , ktere doslo , ze ta stehna nakonec nejsou tak obludna jak se zdaji .. Ktere proste doslo , ze zivot bez anorexie je lepsi enz s ni !! .. Do skoly se vraci holka , ktera nebude zavidet spoluzackam ze dokazi nesnidat , nesvacit .. protoze moc dobre vim , jak to muze skoncit .. Snad uz je opravdu konec , konec ty odporny anorexie .. Ne , nikdy se z toho nejde 100%ne dostat , v hlave je to porad , ale muzu rict , ze me se to povedlo alespon 100%ne potlacit !! Nikdy , opravdu NIKDY jsem nezazila nic tak hroznyho jako je anorexie .. Dekuju vsem , co mi pomohli se z toho vyhrabat , mam je strasne rada a nebyt ldidicek okolo me .. Kdovi , mozna uz bych tady nebyla .. Jsou to lidi , se kterymi ted budu naplno zit ten lepsi zivot – ten bez anorexie … !! Tak , tohle jsem si napsala dnes do deniku , vzla jsem ho a spolu se vsemi kalorickymi tabulkami a clanky o dietach jsem ho dala do krabice , kterou jsem pevne oblepila izolepou a dala hluboko , opravdu hluboko pod postel .. Mozna to byl jakysi obradni pohreb .. pohreb anorexie .. pohrbila jsem tech hnusnych 5 mesicu zivota .. ¨ Holky , tady mate jasny dukaz toho , ze to jde !! Spousta lidicek na tomhle webu by vam potvrdila , jak jsem na tom byla .. vypadala jsem jako beznadejny pripad ..a pak ? pak mi doslo , kam to vede – je to pomala sebevrazda , nci vic , nic min .. jeste porad nemam menstruaci a doktori mi hrozili uz ted v 15ti neplodnosti .. Takze vy vsechny , ktere prave vahate nad tim , jestli mate nebo ne , jestli se vydat na tu dlouhou a slozitou cestu uzdraveni a nebo zustat v bezpeci anorexie , radim vam , vydejte se na tu cestu .. je sice opravdu dlouha a neni to zadna prochazka ruzovym sadem , ale JDE TO !! Jde ji projit .. sice ne az uplne do konce , protoze vzpominky a pokuseni zustanou , ale stoji to za to , STOJI !! Jsem strasne rada , ze jsem vam tohle mohla napsat a doufam , ze se najde alespon jedna z vas , ktera jako ja zjisti , ze o dietach zivot neni .. vlastne , s dietami to ani neni zivot .. Myslim na vas preju hodne sil na vasich (nasich) cestach !! Pa Tina

Asi kolem března jsem sem psala článek omě.Někdo si mě asi ještě pamatuje.Nevěděla jsem jestli mám bulimii nebo ne. Víte naposledy jsem zvracela kolem května ale pak se to zvrtlo, a včera a předevčírem jsem zvracela zas….. Stalo se mi však něco co nikdy před tím…. 5 hodin po zvracení jsem necítila nic sladkého… Kousla jsem do jabka…jenže bylo hořký a zároveň kyselí…vůbec nic sladkého jsem necítila. Proboha proč?… Chcete jednu stránku zmího deníčku? Víte ještě než začnu chci vám říct že mám tři úžasný kámošky…. 1.Káča Je blázen do koní.Známe se od malička.Vždycky mě ve všem podpoří…ale tohle by nepochopila… 2.Radka Je nejlepší v prospěchu z našich devítek…výborná kámoška se vším poradí…ale ulimičky zavrhuje…už by se mnou nikdy nepromluvila…. 3.Verýsa Verča mi připadala v úvahu dřív…teď však jede v cigaretách…chce si nechat udělat percing do jazyku…a spát se všema klukama ze školy..jen aby zapadla mezi ostatní…o cizí problémi se naprosto přestala zajímat….mám pocit že tímhle stylem za chvíli skončí u drog Vítew dřív byla úplně jiná…tyhle věci zavrhovala… 2.9.2004 Drahý deníčku, Dneska jsem měla opravdu nejkrušnější den svého života.Přeháním,nejkrušnější den tohoto roku.Byla jsem v obýváku a pojídala banán s Fly tyčinkou a sklenicí mléka.Přímo přede mnou byla skříň.Mámina skříň, a já věděla že jsou v ní KARAMELY!Ne nadarmo se říká že zakázané ovoce nejlépe chutná… Narvala jsem si jich do pusy nejméně jednu pak další…a nakonec jich bylo šest… A hádej kde to skončilo! V umyvadle! KSAKRU! Stalo se mi ale něco , co nikdy předtím!Necítila jsem sladkost!Vážně!Vzala jsem si ke svačině jabkoa i když jsem ho v puse cítila že je šíleně kyselé a to nepřeháním!!!!!!!!!!!!!!!!! Co mám dělat deníčku? Vím že vás to asi nudí,a že do svého eníčku píšu nesmysly ale potřebovala jsem se někomu svěřit….

Hezký den, ze začátku mého povídání,Vám všech které něco trápí přeji hodně a hodně moc sil,ale vím,že jen síla mnohdy nestačí, prostě to opravdu nejde a chce to trošku i to ho štěstí,tak ať každému z Vás se ho trošku dostane!!!Prožil jsem skoro 3 roky s přítelkyní a kamarádkou,která trpí bulimií,chci Vám všem koho to zajímá,né poradit to si netroufám, ale jen nastínit svůj zážitek.Prví rok našeho vztahu byl fajn a tolikrát tak strašně nádherný, postupem času si mi svěřila,že trpí bulimií a já začal dělat chybu za chybou!a to tím,že jsem tomu podřídil vše a hlavně sebe,věděl jsem, že to má těžké a tak jsem ze sebe udělal její jistotu!úplně jsem vedle ní zaniknul,aby si připadala dobře a netrápili jí žádné mindráky a připadala si silná!se vším jí pomáhal, když měla volné chvíle byl jsem pořád s ní,volala mi a psala každé zvracení, hodinově si volali a to hlavně ve zkouškovém, podřídil jsem tomu vše,jen aby jí bylo dobře?CHYBA!postupem času to přestalo přirozeně stačit a tak jsme je stali jen kamarádi.Já vše začal řešit jinak,byl hodiny a hodiny na netu, obvolával koho šlo, připravil jí cestu jak ze všeho ven,přivedl jí k dr.Rokytové, přivedl jí na stacík, dlouhé měsíce dál věděl o každém jejím zvracení,volala mi dál když jí bylo nejhůř, jezdil za její matkou a se vším jí seznamoval,aby se změnilo klima v rodině . . . vše chtělo čas a hlavně,aby vše dělala sama a byla svobodná a nezávislá!!!!!a za to vše mě podváděla a když už byla dost silná tak odkopla!ze mě se stal děsný člověk, vše jsem jí vyčetl,posílal jí nehezké sms a bojím se cokoli pro někoho dělat!věřil jsem v lidské hodnoty,které dělají člověka člověkem a nakonec jsem přišel na to,že kdo je sobec vyhrává,bere vše!všem kteří si to přečetli,velice děkuji! slakam@volny.cz

Ahoj všechny holky, Dost dlouhou dobu sleduju tyhle stránky, a právě protože mě ted tiži něco obdobného jako vás všechny, rozhodla jsem se prispět take. Vždycky jsem jedla méně než ostatni. Když jsem byla malá museli mě do jidla nutit. V dospívani se můj vztah k jídlu změnil a já jedla bez problemu. V té době jsem se zakulatila a ztloustla na 55 kg při mé výšce 161cm. Připadala jsem si normálně. Měla jsem v té době kluka, takovou víceméně platonickou lásku, který mi jednoho dne řekl že mám velký zadek. Nezávisle na tom jsme se pak rozešli a já začala dělat vše proto, abych vypadala lépe. Omezovala jsem se v jídle až na minimum a hodně sportovala. Za rok na to jsem měla 39 kg a byla tak hrozně unavená, že jsem se nemohla téměř pohybovat. Po dohodě mamky a obvodní lékařky jsem ležela na metabolické jednotce, kde mě každý den kapal 20% tuk do žíly. A pokud jsem nechtěla jíst, dostávala jsem větší dávky. Propustili mě s 43 kg, které jsem velmi rychle shodila a v září při nástupu do školy měla 37 kg. Byla jsem úplně na dně, nebyla jsem schopná z ničeho se radovat, nic cítit. Pořád jsem se topila v depresích. A tak jsem se v té době spojila s MUDr.Papežovou, která mě po společném zvážení situace přijala na kliniku. Pokud někdy čte tyto stránky, chci jí za vše moc a moc poděkovat. Myslím si, že tam teprve jsem se naučila jíst. Nebylo to vůbec jednoduchý, byl to obrovský boj a já chtěla vyhrát. Byla jsem v té době ve 4.ročníku na gymplu a moc jsem chtěla odmaturovat s ostatními. Taky jsem cítila, že pokud tuhle šanci nechytím za pačesy, fakt umřu. Podařilo se mi ztloustnout na 43 kg a odmaturovat. Od té doby mi váha dost haprovala, ale nikdy se nedostala pod 43kg. Žila jsem celkem normálním životem, jako každý jiný a pravidelně jedla. Našla si zálibu v horolezectví a VHT. Vystřídala několik známostí a jednu delší než 2 roky, do které jsem vkládala hodně. V té době jsem normálně jedla a vážila 52 kg.Ten kluk se se mnou rozešel a začal chodit s mojí známou. V té době jsem ale věděla, že řešit to jídlem nelze. Zvládla jsem to a překonala. Zhruba před 3 lety jsem se seznámila se svým současným manželem. Na jaře t.r. jsme se brali. Já proto abych vypadala jako křehká, líbezná nevěsta jsem nejedla. Kolem té svatby bylo taky dost starostí tak to šlo samo. Váha šla dolů i po svatbě. Teď mám 46-47 kg. Oproti době, kdy jsem žila s 43kg to je “ dost dobré“, ale…..Já vím, že to mému tělu nestačí. Body mas index říká hodnotu 18,5. Já se necítím dobře, mám pocit, že jsem do toho spadla vlastní vinnou a dost se stydím.Na jednu stranu mám strach, abych nepadala hlouběji do anorexie a nastraně druhé mi dělá odporně dobře, že jsem zhubla. Jediné, co jsem pochopila, že je anorexie vážně dost o tom, aby člověk upoutal pozornost, i když původně vůbec nechce. Od minulého týdne se snažím jíst hlavní teplá jídla, svačit. Akorát pořád jím dietně a počítám si kalorie. Zhoršil se mi partnerský vztah. Manžel to nemůže pochopit a dost často se hádáme.Domluvili jsme se, že mi bude nandavat porce teplého jídla a bude ignorovat, když mu budu strkat více než 1/2 porce svého jídla. Sám je gurmán, a tak když už nemůžu, rád mě vysvobodí. A v té chvíli mu ani nepřijde, že vlastně kecám.Protože tu porci můžu sníst, ale nechci. Bavili jsme se o tom a už je teď nekompromisní.Nandavá mi porce a v restauraci chce abych vše dojedla. Přese všechno se bojím, že to nezvládnu….taky se bojím, že ho ztratím. A k tomu mám pocit, že na odbornou pomoc je vždy dost času. Jsem ,tak jako většina zde, na sebe dost tvrdá. Nevím ke komu bych měla jít na poradu. Zapoměla jsem asi to hlavní, což je zřejmé, trpím anorexií. K tomu všemu miluju hory a lezení po skalách, kde se mi to nejedení dost vymstívá…. Ráda bych taky měla s tím, koho miluji děti a bojím se, že budeme díky mě mít problémy. Už jednou, když mi bylo 16 let, mi řekla gynekoložka, že je mít nebudu. Jiná gynekoložka mi to neguje. Mám prostě dost strach snad ze všeho. Moc vám děkuju, že jsem se zde mohla svěřit, už je mi o poznání lépe.

Zdravím všechny, kteří sem zabloudili. Já jsem tuhle stránku objevila dneska a musím říct, že koukám jak puk. Nemyslela jsem si, že poruchy stravování jsou tak rozšířenej problém..Myslím si, že když někomu vyklopíme co nás trápí, už tím si pomůžeme. No, samá teorie, tak nějak se nemůžu dostat k sobě. Nemám anorexii, spíš bulimii. Říkám spíš, protože někdy zvracím, někdy se jenom tak strašně přejím, až bych řekla přežeru. Nikdy jsem o tom nikomu neřekla. Jsem ten typ co všechno zvládá – nejstarší sestra, organizační typ, výborná studentka..už z tohohle důvodu nemůžu nikomu říct Hele, já neumím jíst. Začala jsem tím, že jsem přestala sportovat poté, co jsem šla na gympl a měla víc učení. Taky víc chutí, trochu jsem přibrala. Pak jsem začala tancovat. Hrozně mě to bavilo, bylo to pro mě všechno. Rodiče mi kvůli tomu dovolili odstěhovat se (v 16ti) kvůli tréninkům. Rok jsem byla naprosto spokojená. O prázdninách jsme měli fakt náročný soustředění, dost jsem zhubnula a nějak bez problémů jsem hubla dál. Vážně jenom sportem. Bylo to perfektní. Jako všechno.Měla jsem zdravých 58 kg na 170 cm. Jenže jsem musela skončit kvůli kolenu. Měla jsem ošklivý úraz, operaci a pak škaredý a dlouhý léčení. Nic jsem nemohla, jen sedět doma na zadku. Navíc my bydlíme v malinký vesničce, mí vrstevníci bydlí hodně daleko. Tak jsem se nudila, že jsem si krátila chvíli jídlem. Nejdřív jsem jedla hodně, pak jsem se cpala a nakonec jsem chodila po kuchyni a hledala cokoli, co by se dalo sníst. Byly to šílený kombinace.. Netrvalo dlouho a začala jsem i zvracet. Je to už 4 roky(ty bláho) a já mám pořád problémy. Dávno už nemám tu super vysportovanou postavu, spíš hodně ochablý svaly plus něco navíc.Váha mi lítá mezi 67-70 kg, hlavně ale musím pořád myslet na jídlo.Nejhůř je když nemám co dělat a jsem sama. Mám pocit, že už se toho nezbavím, dost se toho hrozím, ale nevím jak mám vysvětlit sama sobě, že to není ta nejdůležitější. Zrovna jsem zas ve fázi, kdy mám vyloženě rozežráno, to, co jsem snědla dneska, normálnímu člověku vystačí na několik dní. Už počítám hodiny, kdy se dostanu z práce domů a zbavím se toho. Hádejte jak..Připadám si jak malá neschopná holčička. Všem můžu radit a pomáhat se vším, jen sama sebe nezvládám. Nevíte náhodou někdo co s tím ? Ale jedno vím, nikomu to neřeknu a určitě taky nepůjdu k psychologovi..