Rekapitulace

Ahoj, ráda bych pozdravila všechny známé i neznámé na těchto stránkách. Do této rubriky jsem psala už dvakrát, vždycky to byly ale jen takové útržky stavu, ve kterém jsem se nacházela. Tentokrát bych to chtěla zkusit jinak. Je mi 23 let a ppp trpím zhruba 10 let, což je necelá polovina mého života. Pamatuju si, že už ve školce, když se nás paní učitelka ptala jestli chceme půl nebo čtvrtku chleba na svačinu, brávala jsem si čtvrtku, aby si nemyslela, že moc jím. Byla jsem totiž takový baculínek. Doma jsem se cpávala vším možným, společné večeře u nás nikdy neexistovaly. Maminka stále držela diety a hádala se s tatínkem nebo on s ní a říkali tomu ?výměna názorů?. Pamatuju si na strach, který mě celé dětství provázel, na strach z toho, že tatínek mamince ublíží a já jí zase nebudu moct pomoci. Pamatuju si na mamčin oranžový župan, ve kterém sedávala na rohu postele a plakala…pamatuju si, jak jsem ji těšila, i když jsem v podstatě nevěděla o co běží. Pamatuju si, jak jsem jednou odpoledne slyšela maminku křičet, přiběhla jsem do ložnice, maminka klečela u postele a otec ji surově mlátil…nad tím vším stála babička (otcova matka) a povzbuzovala ho. Mám spoustu vzpomínek podobného rázu, tato se mi však vryla do paměti asi nejvíce. Ve škole se mi děti smály, neměly mě rády, protože jsem byla tlustá. Ve třetí třídě mě šikanovala starší spolužačka, bila mě a psychicky ničila. Ve dvanácti letech jsem byla poprvé znásilněná, v šestnácti podruhé. V tomto období jsem holdovala všemožným dietám, koktejlům, tukožroutským polévkám a podobně. Ve třeťáku na střední sem 5 týdnů nejedla a úspěšně zhubla cca 15 kg, během následujícího roku jsem stejně úspěšně 20 kg přibrala. V tomto období jsem měla prvního přítele, který se z milující osoby změnil v tyrana, který mě ničil jak psychicky, tak fyzicky, žárlil na mě, ke konci vztahu mě znásilňoval, protože já se s ním milovat nechtěla. Po maturitě jsem odjela do Německa, když jsem se vrátila, začala jsem pracovat na celkem náročné pozici. Ten první rok po mém návratu patřil k mým nejšťastnějším v životě. Měla jsem snad všechno, co jsem si kdy přála. Byla jsem přiměřeně štíhlá (171/58), měla dobré místo, partnera (i když ne zcela volného), který mě miloval. Další rok jsem začala studovat, práce přibývalo, školních povinností taky a jakoby to bylo málo, partnera zavřeli. To byl pro mě šok. Myslím, že to trvalo asi čtyři měsíce a moje bulímie se rozjela na plno. Jedla jsem a jedla, byla to moje jedinná terapie, jak zahnat smutek, bolest, samotu a bezmoc. Jako kompenzaci jsem brala projímadla, po hrstech ? dvacet, třicet nebyl žádný problém…a pak jsem začala zvracet. Takhle to bylo dnes a denně zhruba 4 měsíce, pak jsem se rozhodla léčit. Za tu dobu jsem zhubla zhruba na 44 kg. Od té doby jsem začala bojovat, chvílemi jsem vyhrávala, chvílemi padala, ale vzdát jsem to nechtěla. Začala jsem navštěvovat tyto stránky. To, že jsem tady s vámi mohla být, mi hodně pomáhalo. Potkala jsem tu hodně skvělých lidí, opravdových, čestných, kteří chtějí pomoci. Našla jsem tu kamarádku, s jejíž pomocí jsem vydržela po mnoha měsících celý víkend bez záchvatu. Ještě dnes si vzpomínám na den, kdy jsme si spolu začaly posílat smsky…Pak věci nabraly rychlý spád, čekala jsem miminko a byla tou nejšťastnější na světě. Nic nebylo důležitější, bulimii jsem zahnala někam na dno své duše a přála si, aby zmizela na dobro. Bohužel o miminko jsem přišla, partner se se mnou rozešel a do třetice všeho zlého mě znásilnil nastávající manžel mojí dobré kamarádky. Tentokrát za mnou nepřišla bulímie, ale anorexie, teda chtěla přijít a pár dní u mě zůstala, ale já jsem si najednou uvědomila, že takhle to nepůjde dál. Nebylo to lehké období, ale můžu říct, že už se sbírám. Začala jsem chodit k psychologovi a teď už více než měsíc jím, dá se říct, celkem normálně. Vypadá to ale, že mě vyhodí ze školy, nemám dost kreditů, prostě jsem se nemohla při tomhle všem soustředit na učení. Zítra jdu za proděkankou a mám z toho docela hrůzu… Přemýšlím, co říci závěrem, proč jsem tohle všechno psala. Vlastně to ani sama pořádně nevím. Snad jsem chtěla vysvětlit některé moje chování, nepřiměřenou ofenzivu proti některým příspěvkům, bylo to jistě často myšleno jinak, než jak jsem to pochopila a pak se zbytečně bránila. Vzhledem k tomu, co jsem ale všechno prožila, je to možná teď snáze pochopitelné. Spousta věcí, které jsem právě napsala je už minulostí, něco bylo špatné, něco dobré. Chtěla bych vám všem jenom poděkovat za slova útěchy, kterou jste mi poskytly, když mi bylo špatně, za rady, které mi velmi pomohly. Holky, mějte se krásně a nevzdávejte to! Já to taky nevzdám. Mám vás ráda. Vaše Celi