DENÍK….

/0 Komentáře/v /přidal

Toto je článek z deníku, který když jsem si přečetla mi trochu otevřel oči … tak třeba si ti,kteří ho budou číst taky něco uvědomí! … Jídlo není smysl mého života! Teď už to vím. Konečně jsem na to přišla. I když je pravdou, že pozdě… pozdě, ale přece-to je heslo kterému věřím a toleruju ho! A proč pozdě? – mám teď špatné zuby a celkově porouchaný metabolismus.. Dřív jsem si myslela, že nemůžu žít bez toho, aniž bych byla štíhlá jako proutek. A štíhlost pro mne znamenala nejíst nebo jídlo vyzvracet. Byla jsem tím tak posedlá až jsem se úplně uzavřela do sebe a nevnímala okolí. A to se stalo mým velkým PROBLÉMEM. Pak jsem vše z okolí vnímala jako útok na mne a každé: „Ty jsi přibrala!“ mě táhlo ke dnu. Jednou ale řekla má kamarádka: „Každý by měl ve svém životě dostat DRUHOU ŠANCI“ a já bych ji nechtěla promarnit. Teď už vím, že v tom nejsem sama a mé okolí mě podporuje a neútočí na mne. To, že jsem si tohle uvědomila a jakoby tím vystřízlivěla mi hodně pomáhá!!! Jsem unavená jako pes. Ale jdu spát s pocitem, že svůj život prožívám taková jaká jsem v tomhle okamžiku, ať se to každému líbí nebo ne! A ne jako dřív, když jsem si říkala : „Dnes byl poslední den kdy jsem jedla a zítra začnu nový život bez jídla, protože jen hubená můžu být šťastná.“ Život je založen na náhodách a z toho plyne, že si nebudu plánovat co jíst a co ne, protože nikdy nemůžu přesně vědět, co se stane… Ale vím, že JÍDLO NENÍ SMYSLEM MÉHO ŽIVOTA!… Doufám, že to někomu taky pomůže! Každý by se měl nad sebou občas zamyslet a uvědomit si, že život máme jenom jeden a že by ho měl prožívat naplno.- Jako by byl každý den ten poslední!!!!

Je to normalne??

/0 Komentáře/v /přidal

Uz dlho si tu citam vsetky pribehy..Stale rozmyslam,ci mam s nimi nieco spolocne..podla mna nie,ale podla mnohych ano..no ale zacnem od zaciatku..teraz budem mat 17rokov…presne pred rokom,som mala asi 48/9kg a meriam 168cm..asi to bola normalna vaha,ale mne sa to nezdalo..celu dobu som bola spokojna,ale potom mi jeden spoluziak povedal,ze ci som nahodou nepribrala(zevraj to myslel zo srandy,ale ja som to brala absolutne vazne)..potom mi mama raz vecer povedala,ze by som po siestej nemala jest a prave vtedy som si uvedomila,ze na co som bola v lete a celu dobu hrda?ked som chodila v kratkych suknickach a myslela si,ze mam peknu postavu..blbost!!a tak som sa zacala obmedzovat v jedle..trvalo to asi tak dva mesiace,potom mi na to dosli rodicia,mala som asi 44kg..porozpravali sme sa,strasne som plakala,uvedomovala som si,ze to neni v poriadku,nenavidela som sa a stale som bola v tom,ze som tucna,ze mam tucne stehna a podobne..nemohla som sa ani do zrkladla pozret..pritom o chlapcov som fakt nikdy nudzu nemala,ale neverila som nikomu a nicomu..to doteraz..ale nejak som sa z toho dostala a moja vaha odvtedy bola okolo 46/7kg..a tak to islo az doteraz…asi pred mesiacom som skusila zvracat..neslo to a zda sa mi to blbe,tak som to uz ani potom neskusala…kazdy mi stale hovori aka som chuda a neviem co,ale ja tieto reci tak strasne nenavidim!!preco mi stale klamu??preco to stale hovoria???nenavidim sa,nejsom chuda,ani vychrtla a ani nic podobne co hovoria..od pondelka som nic nejdela,absolutne nic(dnes je sobota)..prvy den to bolo blbe,ale potom to islo..v noci som sa budila a rozmyslala nad tym,jak zase oklamem rodicov..dari sa mi to uuplne skvelo a uz mam 42kg..som stastna..teraz som vazne stastna..nikto to nechape..chcem mat 40kg a budem uuplne spokojna.. niekedy si uvedomujem,ze to asi neni v poriadku,ale potom mam zase pocit,ze ved je to uuplne v pohode,tak co..takto som vazne stastna,kym na mna nepridu stavy uzkosti,depresie..mam chlapca,velmi ho lubim a on mna tiez(aspon dufam:))..jeho mama mala anorexiu a on sa boji,ze do toho spadnem tiez..hmm,pochybujem… len by som rada vedela,co si o tom myslite..asi potrebujem poradit..dakujem…

Jak to tedy vlastně je???

/0 Komentáře/v /přidal

Chtěla jsem šok, psala jsem, že bych chtěla aby mi zemřel někdo blízký. Abych nejedla, ztratila chuť k jídlu… Stalo se. A ani nikdo umírat nemusel. Tedy vlastně ne viditelně. Ve skutečnosti jsem umřela já, část ve mě. Nevím která část to byla, nevím ani proč… Možná je těch šoků na mě teď nějak moc. Byly tu vždycky, ale teprve teď je vnímám, jako bych předtím byla slepá a teď jsem otevřela oči… Proč mi (můj) kluk neodepsal na dopis? Třeba mu nedošel? Neměl čas? Stydí se? Bla bla bla… Jenom ho ospravedlňuju, to vše jsou jenom přání. Otevřít oč! Baf! A je tu odpověď? Proč neodepsal? A proč by měl?! Nic pro něj nejsem, taková tlustá tuctová holka, vždy´T takovejch může mít kolik chce… Táta mě nemá rád… Že by se rozhodl právě teď? Ne!!! A to je to nejhorší, už dřív jsem slýchala že by chtěl hubenou tenistku. A to tlustý prasátko co se mu narodilo? To že je jeho dcera? Jo, bohužel. Jeho dcera, co tak nikdy nebral. A jak ji bral? Jako přítěž! Myslí si, že jsem bez citu! To že zavřu dveře svýho pokoje a brečim už neslyej, nemůžou… Zapnu nahlas hudbu, žádný slaďáky, pěkně ROCK. Co si potom myslej? „Ani ji to nemrzí!“ Hloupost! Brečim každej den, ať už kvůli televizi, písničce, starým vzpomínkám. Dokonce i teď se mi chce brečet! Proč? protože jsem blbá a tlustá kevšemu! Že prej maj kluci rádi silnější holky! Pch… a co z toho? Nic! Protože tlustá sice jsem, ale ne holka, kráva!!! Nikdo mě nemá rád, nezasloužim si to! Tak proč tady vzdychám? Kdybych byla co k čemu, vzchopim se a někoho si najdu, ale takhle? Nic! protože ten koho chci neodepisuje… Neobviňujme ho, nemůže za to, tu tlustou prostě nehce! Tak a co si myslíte vy? Chudák holka? Má těžkej život? Ne! Nic takovýho, tahle holka má co chce (kromě sedacího pytle a trička za 1000korun), ona je nevděčná. Nebo to neni tak? Opravdu mi chybí jen ten pytel a triko? A co láska? Aˇˇt už rodičovská, nebo klučičí? Ano, dokonale se rozhodlo, nebude ani jedna z nich! Každýho odrazí nejen vzhledem, ale taky tím co dělá. Když se nikdo nedívá, skloní se nad záchodovou mísou! Ble! Ale už je konec, končim! Nejim, pak nebudu muset zvracet! Jo, chytrý rozhodnutí, že nejim?! Ale nevim jestli mam silnou vůli, snad jo, snad vydržim! Třeba zhubnu, vlastně proto to dělám! Že jsem nemocná, že mam bulimii, tedy že to asi všichni řikaj! Zmatenej dopis, co říkáte? Zmatená holka však nic jinýho nedokáže nepsat! Nenávidim se, to je tak poseldní k čemu se zmůže… Lucka, ta co všechno vzdala…

jsem uz jedna z vas

/0 Komentáře/v /přidal

jsem rada ze jsem si v tramvaji vsimla letaku s internet poradnou,diky tomu jsem se dostala az na tyto stranky.Jsem zoufala a na dne,pred dvema roky jsem mela anorexii,pul roku jsem byla celkem v pohode a pred rokem me to opet zasahlo ale pro zmenu bulimie.Trapi me uz asi rok,stridave zvracim,cpu se jidlem,pak to ztela vyhanim projimadly a nakonec se nekde schoulim a rvu jak maly dite a slibuju si ze to bylo naposled!ale ta svine me stejne premuze a dalsi den takhle brecim znova.Donedavna o tom nikdo nevedel ale pred tydnem me mama vzala na odbery krve a na rozbor moci.Bylo jasny ze kdyz sem vecer mela projimadlo ze to tam bude a taky ze bylo.Mama se malem zhroutila ze uz sem vtom zase,hrozili mi psychiatrii ale nakonec sme se dohodly na spolecnych navstevach psychologa.Jeste sem tam nebyla mam tam jit za 14 dni,mam strach ale taky se tesim ze me konecne osvobodi.Na druhou stranu mi v hlave bijí slova váha ,dieta zdrava vyziva atd.Budu rada kdyz mi budete drzet palce a odhadlate se spolecne semnou ty svine zbavit!!!! Budu rada kdyz mi nekdo poradite nebo napisete vase zkusenosti BNekolova@seznam.cz Díky vsem Devilka………..

Nechtěně hubená

/0 Komentáře/v /přidal

Děvčata, všem vám držím palce ke zdárnému úspěchu. Můj příběh není o anorexii či bulimii a přesto je o jídle. Vždy jsem byla trošicku kulatější,ale nevzrušovalo mě to.Byla jsem šťastná a to pro život stačí. V roce 2003 jsem konečně začala žít se svým přítelem,který taky nebyl zrovna hubený. Pak se to nějak semlelo a oba dva jsme se dostali na VŠ. Bylo to těžké rozhodování.Nakonec jsme se dohodli,že se trošku uskromníme a půjdeme studovat. Teď jsme oba ve druháku a výsledek? Přítel je o 15 kg lehčí a nějak ho to nevzrušuje.(175cm/74kg) Já o 10 kg a po psychický stránce na dně.(163cm/55Kg)

Další z mnoha?

/0 Komentáře/v /přidal

Zase jsem to udělala – totálně se přejedla a šla zvracet. Tentokrát jsem to vážně přehnala, protože mám poškrábaný krk, dokonce jsem zvracela krev. Myslíte si ale, že mě to odradí? Pokaždé si říkám teď je to naposled, ušetřím peníze, budu zdravá a spokojená, ale nedokážu to. Kolikrát to nezvládnu ještě ten den. Jsem odporná, hnusná, hlavně že hubená. Všichni mě chválí, jakou mám postavu, ale já si říkám, hlavně nehubněte, buďte tací, jací jste, hlavně zdraví!!!! Když to zvládám, tak místo, abych byla šťastná, tak mám depresi, cítím se nafouklá a plná. Proč jsem s tím začala a proč to stále dělám? Je tisíc důvodů proč. Problémy doma – naši se rozvedli, mamka se s novým otcem často hádá, neustále brečí, že jí nebaví život, že chce umřít, ségra má problémy s drogama, brácha taky a já bulimie. To jsme rodinka, co? Každý řeší problémy svým způsobem. Budou Vánoce a všichni máme strach, jak to bude probíhat. Samé hádky? Je to smutné, když nikdo nechce být kvůli jednomu člověku doma a tím člověkem je otec. Může za všechny rozpory u nás doma, myslím si, že hodně zavinil to, že každý máme svou závislost, kterou se pokoušíme zapomenout na to, co se doma děje. Je to tyran, který nás všechny psychicky ničí. Vím, že jsem odbočila od tématu, ale začala jsem s bulimií, protože jsem ze sebe chtěla dostat něco, co jsem nedokázala říct nahlas a teď už se toho nedokážu zbavit a nejhorší na tom je, že si bez toho nedovedu představit život. Když mě něco naštve, sním tabulku čokolády, spoustu sladkého pečiva a pokračuji, dokud nejsem k prasknutí a pak se vyzvracím a je mi dobře. Vím, že je to smutné, ale co se týče psychiky, tak je mi dobře. Pak samozřejmě přijdou výčitky, co jsem to zase udělala, kolik peněz mě to stálo apod. Holky, poraďte mi, co mám dělat, jsem bezradná, chci se z toho dostat, ale zároveň nechci….

Jak to všechno začalo!

/0 Komentáře/v /přidal

A už je tu zase zima,za okny poletují sněhové vločky a lidé nakupují dárky pro své blízké,pečou cukroví a těší se na vánoce.Jen málokdo myslí na sebe a na svůj život.Ale právě já o tom musím přemýšlet víc než kdykoli jindy.Kdyz tak o tom dumám tak zjišťuji že všechno začlo už když jsem se narodila.Byla jsem krásné plešaté a spokojené mimčo na které mohli být rodiče právem pyšní a které pojmenovali Michaela.Tohle dítě(vlastně já) po půl roce spokojeného života onemocnělo.Začly se mi dělat hnisavé boule na různých místech na těle a bohužel nikdo nevěděl čím to je.Úplně jsem odmítala jíst a šlo to se mnou z kopce.A tak se stalo že se ze spokojeného mimča stalo podviživené nemocné děťátko na pokraji smrti.Najednou se však všechno začlo zlepšovat a já jsem se začla pomalu ale jistě uzdravovat a tak jsem byla po 3 měsících pobytu v nemocnici propuštěna domů.A tím to všechno začalo,bydlím totiž v rodinném domku spolu s babičkou a tehdy ještě i s dědou.No a všichni mě s obavami o můj život začli až nenormálně vykrmovat se slovy „Vždyť ona zhubne až vyroste,bude mít pohyb,vytáhne se a bude to dobrý!“Jenže žádné hubnutí se nekonalo,spíš tloustnutí a tak to pokračovalo až do mých 14-ti let.Tehdy jsem se až po uši zamilovala do nádherného a dokonalého kluka(omlouvám se za ty pochvaly ale porad ho jeste miluju :).Jenže jsem věděla že on mě nikdy milovat nebude pokud budu vypadat tak jak vypadám(86 kilo a 163cm,pro predstavu).Nejak jsem se s nim začla bavit a zjistila jsem že je oprvdu boží,ale že se mu nelíbí že jsem tlustá.Takže jsem se prostě rozhodla že zhubnu.Přišlo to docela najednou.Jednoho dne jsem zrovna dočetla nějakou knížku o anorektičce a nějak to ve mě všechno vybucho.Ten den kdy jsem se k tomu rozhodla byl zrovna na oběd smažák a hranolky.Nesnědla jsem to ale byla to pro mě asi ta nejtěžší zkouška.Pak už to šlo docela lehce.Cítila jsem se úžasně a měla jsem pocit že jsem to konečně zvládla.Ze všech stran mě všichni chválili.Teď jsem už zhubla 14 kilo za 3 měsíce,ale už se vůbec necítím skvěle.Ba naopak cítím se mizerně.Ztratila jsem nejlepší kámošku a prakticky pořád mám depku,ve škole jsem se neprosto nehorázně zhoršila a nevím jak z toho ven.Našim to říct nemůžu a sama si pomoct ani nechci.Mým jediným cílem je zhubnout! Jsem naprostý cvok.Všem co by to snad chtěly zkusit radím NEDĚLEJTE TO! JEN TÍM SPOUSTU VĚCÍ ZTRATÍTE A NIC NEZÍSKÁTE! A UŽ VŮBEC TO NEDĚLEJTe KVŮLI NĚJAKÉMU KLUKOVI,NESTOJÍ ZA TO ABYSTE SI ZNIČILI ZDRAVÍ! Sama vám radím jen proto že sobě poradit neumím.

Jak se má pohřbená anorexie?

/0 Komentáře/v /přidal

tak jsem tu zase, abych napsala něco o tom, jak pokračuju. Příspěvek se jmenuje: „Jak se má pohřbená anorexie?“ …abych řekla pravdu, nevím. Sice jsem ji pohřbila, ale ta potvora občas vystrkuje ruce z hlíny a sahá po mě. Stačí chvilička nepozornosti, dávka špatné nálady, strach… a už mě přemlouvá, že s ní mi bude líp. Ale pravda to není, Moje mánie s učením přetrvává, ale behaviorálně ji už občas trošku zvládám. Nikoli však kognitivně. I když se rozhodnu, že „teď se půjdu projít ven a basta“, tak mám neustále v pozadí mysli nutkání radši se učit. Ale včera jsem udělala první krok: ŠLA JSEM SE PROJÍT VEN NA CELOU HODINU! Jenže… popravdě, cítila jsem se hrozně. Nadávala jsem si, že jsem si nevzala sebou učebnici anatomie, abych se mohla po cestě učit 🙁 Co se jídla týče, tak – musím zaklepat – je to lepší. Dokážu jíst tak pětkrát denně malé dávky. Nejvíc mě však rozhodí, když na mě příjde hlad dřív, než mám naplánované další jídlo. Třeba dnes: ráno jsem se šla naočkovat proti chřipce, tak jsem snídala o půl 6. Svačinu jsem plánovala na desátou, ale dostala jsem hrozný hlad, tak jsem ji snědla už po 8 hodině… jsem z toho zmatená. Hlavně se nenechat vytočit… musím to zvládnout. Víte, co je strašně zvláštní?? Vždycky, když jsem byla hubená, tak jsem nechtěla přibrat. Viděla jsem v hubenosti jedinou krásu a bohatství. Myslela jsem, že když nebudu mít hubené tělo, nebudu mít nic. Není to pravda. Začínám se trošku zaoblovat. Nemyslím, že tloustnu, zdá se mi, že vypadám dobře. Už mám skoro 54 kilo… trošku mě znepokojuje neustálé přibírání, chci totiž zůstat na 55kg a víc ani ranu. Uvidím, jak to půjde dál. Každý týden přibírám průměrně kilo a půl, ale zatím se cítím dobře. Na závěr chci říct všem, které se bojí, že už v životě nemají nic, než anorexii. Není to pravda a tohle vím stoprocentně. Já mám ppp už sedm let, a když po takové době (snad) existuje cesta ven pro mě, pro všechny vás taky. Jen se nebát riskovat… to byl u mě největší problém. Ale hodně jsem se modlila a hodně lidí se modlilo za mě, tak věřím, že mi Bůh pomáhá. A jestli to je jen „placebo-efekt“, (jsem přesvědčená, že ne) tak budiž, hlavně že to funguje!!! Zase se ozvu, *Caroline*

Zase pěkně od začátku…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, můj poslední příběh byl zmatený, teď to snad bude lepší… Vždy když se odhodlám napsat, v hlavě se mi vytvoří srozumitelná zpráva, ale když to napíšu, nedává to smysl… V poslední době si řikám, vždyť nejsem tak tlustá… A pak si na sebe vezmu jiný džíny a málem se nad svou postavou rozbrečim. V jedněch kalhotách vypadám normálně, v duhejch jak prasátko… A tak jsem si řekla dost! Co jsem dělala v poslední době? Nic! Je to sice dobrý, nezvracela jsem už dlouho, ale zároveň to je blbý. Jedla jsem klidně čokoládu, 3bit a spoustu jinejch sladkostí. Ale kolik je můj obvyklý přísun kalorií? Nechodim na obědy, večeři a svačiny tvoří ovoce, takže počítám zak do 700kcal… Že to neni moc? Ne, je to hodně! Z 57kg jsem ztloustla na 58 a ručička bojuje o další čárečku… Kdepak! Pěkně hubnout a teď to myslim vážně! Jaký je můj plán? Zvracení nehodlám znovu riskovat, zuby jsou taky důležitý. Takže takhle – jediný jídlo bude instantní polívka po škole… Žádný kompromisy, aspoň nebudu utrácet v potravinách naproti škole za sladkosti. Polívky jsou doma a jejich kalorie? No tak maximálně 350! Já vim že to co dělám neni správný. Uvědomuji si, že jsem nemocná, ale já nemůžu přestat… Ne, špatně se vyjadřuju – bojim se přestat, takže vlastně nechci přestat. Když jsem zvracela, váha 57 byla v pořádku. A teď když jsem přestala? Huups, hopla skáče si jak chce… Vim že jsem s anorexií začala a pak se přehoupla do bulimie. Vím že riskuju když se do toho pouštim jako před půl rokem. Ale musim to znova zkusit. Musim všem dokázat že zhubnu. Do Vánoc minimálně na 55kg. A pokud to půjde, tak i dál… Všichni řikaj že mnoho ztratim – já mnoh získám!!! ***********ADMINISTRÁTOR: jen velmi nerad uveřejňuji tento text. Našim cílem je podporovat ty, kteří hledají způsob, jak se svých potíží zbavit, ne jak se do nich dostat. Na druhou stranu můžete na text reagovat v komentáři a to může být užitečné jak pro autorku Lucku, tak pro ostatní, kteří mají podobné nápady.

Proč tady vlastně jsem????

/0 Komentáře/v /přidal

Odmalička mě naši chtěli mít nejperfektnějším dítětem. Jediná z jejich tří dětí jsem se dobře učila a byla bezproblémová, bráška byl skin a ségra utíkala z domova. Pro naše byli tedy důležitější, potřebovali větší pozornost a já jsem si čím dál víc připadala jako vzduch.Nikdy mě za nic nechválili, když jsem domů přinesla jedničku, tak nic neřekli, když přinesli moji sourozenci dvojku, byli nadšení. Vím, že mě měli rádi, ale pořád jsem byla jen to páté kolo u vozu, jejich poslušná holčička, o kterou se nemusí vůbec starat, protože je tak děsně samostatná a dokonalá. Asi v sedmé třídě se mi kluci začali posmívat, že mi moc narostl zadek a prsa a tak vůbec. Jak by taky ne, sakra??? Tak jsem si řekla, že to musím změnit, že musím být přece dokonalá. Za 3 měsíce jsem zhubla 15 kg, naši si ničeho ani nevšimli, protože ségra v té době už asi popáté utekla z domu. Nakonec jsem zkolabovala o tělocviku, doktor mi jen řekl, že moje váha je normální a že bych měla brát jen nějaké vitamíny a že má radost, že jsem zhubla (předtím jsem při 160 cm vážila kolem 68 kg). Takže jsem v tom pokračovala. Nakonec jsem se přecejen dočkala pozornosti rodičů, a to když jsem zkolabovala podruhé. Začala jsem tedy jíst podle plánu jistého doktora. No, nakonec jsem se propracovala až k záchvatovitému přejídání se vším, co mi přišlo pod ruku a měla jsem čím dál větší deprese. Nechal mě můj kluk, který mi řekl, že mě může mít rád jen hubenou, ale takhle ne. Ještě víc jsem jedla.A tak to bylo dalších 5 let. Po maturitě jsem se dostala na VOŠ do Prahy, našla jsem si svého přítele, se kterým jsem do teď.Ovšem jeho podmínka toho, že se mnou bude, bylo to, že zhubnu.Tak začal zase kolotoč, ve kterém jsem držela hladovky a přejídala jsem se, když mě nikdo neviděl a nemohl mě kritizovat. Nebyla jsem typický příklad zvracející bulimičky. Kdyby jo, snad by si toho někdo všimnul. Ale já jsem začala cvičit. A to tak, že dnes: v 5 vstanu, dám si hodinku cvičení, pak jdu do školy, vrátím se, přejím se a tři hodiny jezdím na rotopedu na nejtěžší stupeň zátěže. Jsem unavená, už nemám vůbec žádnou chuť do života, nevím, jak dlouho to může můj organismus vydržet. Můj přítel si myslí, že „žiju zdravě“, ALE CO JE TO ZA BLBOST???? Co je zdravého na tom, že střídavě hladovím, přejídám se, cvičím do úmoru. Nenávidím se a nevidím z tohoto východisko. Mám pocit, že kdybych to skončila, udělám nejlíp. 10 let bojuju se svým tělem, ztratila jsem tím takovou část života a proč vlastně? Nemám na to odpověď, ta možná ani neexistuje…..