Archive for category: Můj příběh

Zase jsem to udělala – totálně se přejedla a šla zvracet. Tentokrát jsem to vážně přehnala, protože mám poškrábaný krk, dokonce jsem zvracela krev. Myslíte si ale, že mě to odradí? Pokaždé si říkám teď je to naposled, ušetřím peníze, budu zdravá a spokojená, ale nedokážu to. Kolikrát to nezvládnu ještě ten den. Jsem odporná, hnusná, hlavně že hubená. Všichni mě chválí, jakou mám postavu, ale já si říkám, hlavně nehubněte, buďte tací, jací jste, hlavně zdraví!!!! Když to zvládám, tak místo, abych byla šťastná, tak mám depresi, cítím se nafouklá a plná. Proč jsem s tím začala a proč to stále dělám? Je tisíc důvodů proč. Problémy doma – naši se rozvedli, mamka se s novým otcem často hádá, neustále brečí, že jí nebaví život, že chce umřít, ségra má problémy s drogama, brácha taky a já bulimie. To jsme rodinka, co? Každý řeší problémy svým způsobem. Budou Vánoce a všichni máme strach, jak to bude probíhat. Samé hádky? Je to smutné, když nikdo nechce být kvůli jednomu člověku doma a tím člověkem je otec. Může za všechny rozpory u nás doma, myslím si, že hodně zavinil to, že každý máme svou závislost, kterou se pokoušíme zapomenout na to, co se doma děje. Je to tyran, který nás všechny psychicky ničí. Vím, že jsem odbočila od tématu, ale začala jsem s bulimií, protože jsem ze sebe chtěla dostat něco, co jsem nedokázala říct nahlas a teď už se toho nedokážu zbavit a nejhorší na tom je, že si bez toho nedovedu představit život. Když mě něco naštve, sním tabulku čokolády, spoustu sladkého pečiva a pokračuji, dokud nejsem k prasknutí a pak se vyzvracím a je mi dobře. Vím, že je to smutné, ale co se týče psychiky, tak je mi dobře. Pak samozřejmě přijdou výčitky, co jsem to zase udělala, kolik peněz mě to stálo apod. Holky, poraďte mi, co mám dělat, jsem bezradná, chci se z toho dostat, ale zároveň nechci….

tak jsem tu zase, abych napsala něco o tom, jak pokračuju. Příspěvek se jmenuje: „Jak se má pohřbená anorexie?“ …abych řekla pravdu, nevím. Sice jsem ji pohřbila, ale ta potvora občas vystrkuje ruce z hlíny a sahá po mě. Stačí chvilička nepozornosti, dávka špatné nálady, strach… a už mě přemlouvá, že s ní mi bude líp. Ale pravda to není, Moje mánie s učením přetrvává, ale behaviorálně ji už občas trošku zvládám. Nikoli však kognitivně. I když se rozhodnu, že „teď se půjdu projít ven a basta“, tak mám neustále v pozadí mysli nutkání radši se učit. Ale včera jsem udělala první krok: ŠLA JSEM SE PROJÍT VEN NA CELOU HODINU! Jenže… popravdě, cítila jsem se hrozně. Nadávala jsem si, že jsem si nevzala sebou učebnici anatomie, abych se mohla po cestě učit 🙁 Co se jídla týče, tak – musím zaklepat – je to lepší. Dokážu jíst tak pětkrát denně malé dávky. Nejvíc mě však rozhodí, když na mě příjde hlad dřív, než mám naplánované další jídlo. Třeba dnes: ráno jsem se šla naočkovat proti chřipce, tak jsem snídala o půl 6. Svačinu jsem plánovala na desátou, ale dostala jsem hrozný hlad, tak jsem ji snědla už po 8 hodině… jsem z toho zmatená. Hlavně se nenechat vytočit… musím to zvládnout. Víte, co je strašně zvláštní?? Vždycky, když jsem byla hubená, tak jsem nechtěla přibrat. Viděla jsem v hubenosti jedinou krásu a bohatství. Myslela jsem, že když nebudu mít hubené tělo, nebudu mít nic. Není to pravda. Začínám se trošku zaoblovat. Nemyslím, že tloustnu, zdá se mi, že vypadám dobře. Už mám skoro 54 kilo… trošku mě znepokojuje neustálé přibírání, chci totiž zůstat na 55kg a víc ani ranu. Uvidím, jak to půjde dál. Každý týden přibírám průměrně kilo a půl, ale zatím se cítím dobře. Na závěr chci říct všem, které se bojí, že už v životě nemají nic, než anorexii. Není to pravda a tohle vím stoprocentně. Já mám ppp už sedm let, a když po takové době (snad) existuje cesta ven pro mě, pro všechny vás taky. Jen se nebát riskovat… to byl u mě největší problém. Ale hodně jsem se modlila a hodně lidí se modlilo za mě, tak věřím, že mi Bůh pomáhá. A jestli to je jen „placebo-efekt“, (jsem přesvědčená, že ne) tak budiž, hlavně že to funguje!!! Zase se ozvu, *Caroline*

Odmalička mě naši chtěli mít nejperfektnějším dítětem. Jediná z jejich tří dětí jsem se dobře učila a byla bezproblémová, bráška byl skin a ségra utíkala z domova. Pro naše byli tedy důležitější, potřebovali větší pozornost a já jsem si čím dál víc připadala jako vzduch.Nikdy mě za nic nechválili, když jsem domů přinesla jedničku, tak nic neřekli, když přinesli moji sourozenci dvojku, byli nadšení. Vím, že mě měli rádi, ale pořád jsem byla jen to páté kolo u vozu, jejich poslušná holčička, o kterou se nemusí vůbec starat, protože je tak děsně samostatná a dokonalá. Asi v sedmé třídě se mi kluci začali posmívat, že mi moc narostl zadek a prsa a tak vůbec. Jak by taky ne, sakra??? Tak jsem si řekla, že to musím změnit, že musím být přece dokonalá. Za 3 měsíce jsem zhubla 15 kg, naši si ničeho ani nevšimli, protože ségra v té době už asi popáté utekla z domu. Nakonec jsem zkolabovala o tělocviku, doktor mi jen řekl, že moje váha je normální a že bych měla brát jen nějaké vitamíny a že má radost, že jsem zhubla (předtím jsem při 160 cm vážila kolem 68 kg). Takže jsem v tom pokračovala. Nakonec jsem se přecejen dočkala pozornosti rodičů, a to když jsem zkolabovala podruhé. Začala jsem tedy jíst podle plánu jistého doktora. No, nakonec jsem se propracovala až k záchvatovitému přejídání se vším, co mi přišlo pod ruku a měla jsem čím dál větší deprese. Nechal mě můj kluk, který mi řekl, že mě může mít rád jen hubenou, ale takhle ne. Ještě víc jsem jedla.A tak to bylo dalších 5 let. Po maturitě jsem se dostala na VOŠ do Prahy, našla jsem si svého přítele, se kterým jsem do teď.Ovšem jeho podmínka toho, že se mnou bude, bylo to, že zhubnu.Tak začal zase kolotoč, ve kterém jsem držela hladovky a přejídala jsem se, když mě nikdo neviděl a nemohl mě kritizovat. Nebyla jsem typický příklad zvracející bulimičky. Kdyby jo, snad by si toho někdo všimnul. Ale já jsem začala cvičit. A to tak, že dnes: v 5 vstanu, dám si hodinku cvičení, pak jdu do školy, vrátím se, přejím se a tři hodiny jezdím na rotopedu na nejtěžší stupeň zátěže. Jsem unavená, už nemám vůbec žádnou chuť do života, nevím, jak dlouho to může můj organismus vydržet. Můj přítel si myslí, že „žiju zdravě“, ALE CO JE TO ZA BLBOST???? Co je zdravého na tom, že střídavě hladovím, přejídám se, cvičím do úmoru. Nenávidím se a nevidím z tohoto východisko. Mám pocit, že kdybych to skončila, udělám nejlíp. 10 let bojuju se svým tělem, ztratila jsem tím takovou část života a proč vlastně? Nemám na to odpověď, ta možná ani neexistuje…..

aa….sakra. kdovi kam se podely mesicky…uz je to toliiik dni…neska 110..a na gynde mi rekli ze mam jist, ze takovejch jako ja je tisice…mnoo to tak!!! jist = pribirat, ztratit kluka, premejslet jen nad tim jak ty kila shodit dolu popripade jak zvracet…ja nechci, ja jsem stastna tak jak jsem!!! Nechapu, proc mi mamina, doktorka, nejlepsi kamoska i ucitelky vycitaj to ze sem o 10 kg lehci nez pred nedavnem, nechapu proc je tech mych 46 kg na 166 cm tak rozciluje, vzdyt je to normal! teda pro me. Mozna nekdo muze rict ze to je anorexie nebo neco takovyho, ale pro me to je naprosto uuzasnej zivot kterej si naplno uzivam a nechci nic menit, mam skvelyho kluka, kolem sebe spoustu skvelych lidi… tak proc me nenechaj i ti ostatni?!? proc se ted moje nej kamoska vykaslala na me i na vsechny z party kvuli tomu ze jsem prej sobecka a nejim, proc??!! vzdyt nezvracim, to nee jeste bych mela zkazeny ty my pekny bily zuby a kdysi jsem se fakt skoro pozvracela (jjooo=D) kdyz jsem videla jak vypadaj travici trubice bulimicek…tak at jsou vsichni spokojeny!! tak sakra co je spatne, proc mi mamka zacala vyhrozovat ze me vezme do Motola, na to nejhorsi misto na svete, proc…. A KDE JSOU TY MESICKY????!! Vzdyt si uz zacinam pripadat jak zenska v prechodu!!!