je to vobec to iste??

/0 Komentáře/v /přidal

ahojte..stale citam vase pribehy,ale nezhoduju sa s mojim. ja mam pocit ze niesom ani bulimickou a ani anorektickou.zvraciam a aj niekedy nejem ale vobec,vobec nechudnem.mam 167cm a 60kg.pre mna je to velmi vela.i ked mi kamosky hovoria ze mam normalnu vahu.ale ja im neverim…verim len v to co ja si myslim ze je normalne.a to je asi 50kg!spadla som do toho asi pred 3 mesiacmi. prave teraz som jedla a sla to vyzvracat.a mam dost krce.ani neviem preco.pamätam sa ked som mala az 67kg.bolo to hrozne.nemohla som sa na seba pozerat.a tak som vobec nic nejedla.jedlo mi v tej chvili ani nechybalo.za 2 tyzdne som schudla 7kg.uz si to vsimla moja kamaratka a tak zacala na mna davat pozor.a povedala to aj mojej mame.no a bolo to.musela som zacat jest.strasne som nechcela pribrat a tak som zacala vracat.zdalo sa mi to velmi dobry napad.a tak som zacala.ale neschudla som nic.pretoze som jedla viacej ako som vyzvracala.a tak sa to menilo.raz som nejedla raz zvracala.potom som si povedala dost.skusim inak schudnut,normalne.a tak som si zostavila dietu na dve tyzdne.a pomohlo to.schudla som na 58kg za tyzden.ale zas druhy som nevidrzala a tak sa mi tie kg vratili.a tu som.zas to iste.tam kde som bola pred mesiacom.dufam,ze nespadnem do toho kruhu z ktoreho je tazko vyjst.alebo uz som tam??

co jsem udělala špatně??

/0 Komentáře/v /přidal

Když si pročítám příběhy na těchto stránkách, tak si říkám: PROČ? Proč něco tak hnusného a bezcitného, jako je anorexie a bulimie, existuje? I já jsem měla anorexii, počítala jsem kalorie i ve žvýkačkách, když jsem se v noci vzbudila, dělala jsem sklapovačky, běhala 2x denně. Jídlo mě úplně ovládlo! Nemyslela jsem na nic jiného! Ale jednoho dne jsem si řekla, že dokážu tuhle nemoc zničit. Chtěla jsem to dokázat sama – ale marně. Touha po tom být hubená, byla silnější než moje vůle. A v tu dobu jsem udělala jednu obrovskou chybu – řekla jsem o tom mé kamarádce. Doufala jsem, že mi pomůže, že v tom nebudu sama, ale stal se úplný opak. Vykašlala se na mě. A já vím, že v tu dobu, co ona odešla, už nevěřím v žádný zázrak. Něvěřím, že bych se někdy mohla podívat do zrcadla bez toho, aniž bych viděla ty odporné špeky. Něvěřím, že se sama sobě budu někdy líbit. Jediný člověk, na kterého jsem spoléhala byla ona, ale teď tady není. Je to absurdní, ale chybí mi. A já si říkám, co jsem udělala špatně, že ode mě odešla. Teď mám přítele, něco jsem mu o tom řekla, ale když se mě dotkne, tak mi pokaždé projede hlavou přání být hubenější a ještě hubenější. Je před Vánoci a já místo toho, abych byla šťastná, tak celý den nejím a večer to s tím jídlem zase přeháním. Už nevím, co je to normální oběd, jestli je normální dát si k večeři půlku rohlíku nebo jich sníst třeba šest. Chtěla bych, aby mě jídlo zase tolik neovládlo, abych byla šťastná. Svého přítele mám moc ráda, nechci ho prosit o pomoc, nechci ho ztratit…ale nevím, co mám dělat..

Nechci, ale je to silnější…….

/0 Komentáře/v /přidal

Nevím, jesli trpím nějakou ppp, každopádně můj příběh s jídlem souvisí. Ale snad na tom nejsem až tak špatně, jako mnozí z vás. Snad? Jak začít? Tak třeba tím, že dneska je mi 18 let a s jídlem se peru už od svých 13. Tehdy jsem se jako první ze třídy začala měnit a zakulacovat se. Hrozně mě to štvalo, protože když jsem se podívala kolem, všechny holky byly hubeňoučké křehotinky, jen já jsem byla jiná, taková nemotornější….. tlustější. Proto jsem začala hubnout. Přestala jsem jíst po 17. hodině, nejedla sladké, tučné, smažené, cvičila jako šílená….. Za měsíc jsem zhubla asi tři kila a i když si toho kupodivu někteří všimli a chválili mě, nestačilo mi to. Omezovala jsem jídlo až jsem nakonec jedla jeden rohlík denně. Byla jsem pořád hrozně nervozní, až hysterická a byla mi pořád hrozná zima, ačkoliv bylo léto a sluníčko pálilo, já pořád mrzla. Všimla si toho moje setřenice, studuje psychologii, pořádně mi promluvila do duše a začala mě hlídat. Jen díky ní jsem toho nechala a začla zase normálně jíst. Jenže jak? Začala jsem se přežírat a měla jsem všechno zpátky i s úroky. Zapoměla jsem možná říct, že než jsem začla hubnout, měla jsem 63 kilo. Zhubla jsem na 56, načež jsem přibrala na 65 kilo. A to při výšce 162 cm. Musím ale taky říct, že mám hrozně silné těžké kosti a každé kilo jde na mě vidět. Ale i když jsem už pak normálně jedla, nikdy jsem se nezbavila pomyšlení na to, jaké by to bylo být hubená…A když pak šla na gympl, bylo to ještě silnější. Máme třídu plnou vychrtlejch holek a já si mezi nimi připadala a stále připadám nejtlustší. Tak se znovu rozjely diety, ale nějak mi nešlo zhubnout a ještě jsem přibírala. Dostala jsem se až na 70 kilo!!! V té době jsem si našla prvního kluka a představa, že bych se s ním měla někdy mazlit byla příšerná. Nakonec mi pomohla blbá angína, kdy jsem zhubla asi pět kilo. Chtěla jsem hubnout dále, ale opět jsem přibrala. Ten kluk se se mnou rizešel, i když to asi nebylo kvůli tomu, že jsem přibrala, ale kvůli tomu, že jsem měla věčně blbou náladu. Pak jsem si ale řekla, že to musí zkončit! Začala jsem zase trošku omezovat jídlo, cvičit. Zhubla jsem asi jen tři kila a dál už to nešlo. Přestala jsem to zvládat a psychicky se sesypala. Jednu dobu jsem brala i antidepresiva. To bylo letos na jaře. Potkala jsem jednoho kluka, strašně se zamilovala a na všechno ostatní jsem se vykašlala. Prostě jsem váhu a všechny diety světa hodila za hlavu. Byla jsem spokojená. Byla. I když s tím princem jsem doteď, zase se v tom začínám topit. Zase v hlavě nemám nic jiného než diety, hladovky, dokonce jsem začla uvažovat i nad zvracenim. Nevím proč tak najednou. Možná je to proto, že už celé tři týdny jsem sama doma s příšernou angínou, že s přítelem se vidíme s bídou jednou týdně, nevím. Začínám být zoufalá. Nechci být zase nervozní, hysterická, mít deprese z toho, že jsem tlustá…. Mám teď 62 kilo, 162 cm, lezou ze mě moje silné kosti, ale mě připadá, že mám největší zadek na světě a že už se mému příteli nemůžu takhle líbit. Proč sakra nemůžu být taky křehotinka jako všechny ostatní? Proč musím být takhle veliká, tlustá? Ne, já musím bojovat! Musím! Proč sakra musí existovat váha, proč musí být ty nejprůsvitnější holky ty nejkrásnější? Chci to hodit za hlavu, ale citím, že už nějak nemůžu. Je to silnější….. Pořád se porovnávám s každou holkou, kterou vidím, pořád přemýšlím, která dieta bude nejlepší, jak to všem natřu, až příjdu jednoho krásného dne hubená…. Někdy si říkám, že jsem přeci se sebou docela spokojená a že ta širší stehna bych si mohla odpustit….. nemohla. Jsem tak trochu perfekcionistka a co není dokonalé, super, to není pro mě. Možná právě proto nikdo neví, co se mi pořád honí hlavou a snad se to nikdo nedoví. Nechci totiž vypadat jako nějaká poblblá anorektička, taková já přeci nejsem…… nebo ano?

Snažím se to zvládnout,ale…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,ze začátku chci říct,že tyto stránky čtu už delší dobu a všem vám držím palce. se svým vzhledem a hlavně váhou jsem měla a vlastně pořád mám,problémy už od dětství.Vždycky jsem byla baculka,už od 1. třídy se mi děcka posmívali a nadávali mi do tlustoprdek atd.,ale to mi ještě tak nevadilo.Myslela jsem si že všecko je vlastně jenom sranda,ale v duchu jsem se nenáviděla.Až do svých 12 let jsem s tím nic nedělala.Jenže to bylo na začátku puberty a já se začala pořádně zakulacovat.kynuly mi boky a zadek a břicho….nesnášela jsem se a nemohla se podívat do zrcadla.Ještě k tomu si mojeho přírustku na váze všimli i spolužáci a začali se mi posmívat a nadávat mi ještě víc než předtím.Musela jsem i přejít na novou školu.Bylo to před prázdninami a já si řekla dost!!!!už nechci být tlustá,vždyt můžu být hubená stejně jako ostatní a rozhodla se že do nové školy nastoupím jako úplně nový člověk,že shodím aspon 10 kilo!!!Neměla jsem to dělat,ted už to vím,byla sem blbá,neměla jsem se nechat ovlivnovat spolužákama,ale už je pozdě….Zkrátka,záte to asi všichni kdo si tím prošli,začala jsem omezovat ze začátku jen sladkosti,to pro mě bylo hodně těžký,protože čokoládou,zmrzlinou,bonbonama…. jsem si obalovala nervy a vždycky když sem přišla domů vyžrala jsem půl špajzu….Ale řikala sem si že to musím vydržet.TOHLE SI NIKDY NEŘÍKEJTE!nESTOJÍ TO ZA TO!Postupně jsem omezoval i hlavní jídla a ne¨jedla už skoro nic.Ze začátku jsem na sebe byla pyšná,všichni mě chválili jak mi to ted sluší a já byla štastná.Alespon na venek jsem tak působila.Všichni viděli jen můj vzhled ale na druhou stranu jsem denně hodiny cvičila a ze všech stran na mě útočil hlad.Snažila jsem se honevnímat,ale přitom jsem myslela celý den jen na to čím bych se nacpala.Ale ovládala jsem to,jenže mamce se to už přestalo líbit,zvlášt když sem se zhoršila ve škole,najednou byli všichni proti mě a říkali mi at už začnu zase jíst…že už jsem zhubla dost,jenže ono to nešlo…nešlo vrátit čas zpátky,já se pořád viděla v zrcadle tlustá jako bečka.Došlo to tak daleko že jsem omdlela ve škole a mamka mi hrozila že mě odveze do blázince.To mě vzpamatovalo a já začala trochu jíst.Snažím se jíst alespon 3krát deně v malých porcích a snažím se dívat se na sebe trochu jinak a dochází mi,že svět se netočí jenom kolem vzhedu a váhy,ale záleží hlavně na tom,co v nás je a jak vyzařujeme na okolí.Všichni mi moc pomáhají ve škole i doma,ale vím žedo toho můžu kdykoli zase spadnout,stačí pár poznámek blbých děcek a jak to může skončit……Proto vás prosím,nikomu nenadávejte,ani když má pár kilo navíc,třeba za to nemůže a v jádru je to fajn člověk,mějte se hezky a DRŽTE SE ZE VŠECH SIL!!!!!!

Sama se nechápu…..

/0 Komentáře/v /přidal

Sama se nechápu.Začalo to asi před 2 roky.Moje váha byla 52-53 a měla sem 162cm.Moje kamarádka měda anorexii ale dostala se z ní.TAk sem si myslela, že to je hnusná nemoc…Ale ted mam 164cm a 57 kg.Já vim, žádnej ideál,vim to o sobě…Před těma 2 roky sem začala hubnout.Cely tyden sem třeba dělala, že mi je blbě a vubec nejedla,pak sem třeba neodolala a snědla jenom sušenku, dostala sem vycitky a zvracela…Ted je to se mnou michany….mama kluka, kterej mi řiká, že se mu líbim takova jaka sem, ale ja mam v podvedomí něco jinýho…sem tlustá…Zvracim, nejim, zvracim a pořád dokola….Když mě viděl jeden spolužák-kterej se mi strasne líbí-v plavkách, tak řekl:Ty seš tlustá….a já utekla a začala brečet….Už je mi to jedno, utekla sem z plavečáku a chtěla spáchat sebevraždu.Tejden sem nic nejedla…Pak mě odvezli do nemocnice a já sem rozbila sklenicku a nechala si nejaky strepy a pak sem se pokusila podřezat na záchode…ale zachránila mě sestricka, ktera mi prisla zmerit teplotu…Nechci tu už bejt, ale snažim se….Kamila

Anorexie,bulimie

/0 Komentáře/v /přidal

Čau holky,tak si tady pročítam vaše příběhy a uvědomuju si,že bych s tímhle způsobem života měla přestat..ale já CHCI zhubnout.Už jako malá sem byla buřtík.Taky mi to kažej připomínal-doma,ve škole..když mi bylo asi 12 rozhodla sem se,že zhubnu.To sem třeba dva dny nejedla,ale pak jsem to už nevydržela a začla se zase cpát..V létě jsem se styděla vylézt ven v tričku,všechny moje špeky na břiše dost vynikly.Já jsem nikdy nebyla tlustá v obličeji,mam i malej zadek,štíhlý nohy,ale břicho..samej tuk,když se na sebe podívam do zrcadla v plavkách,rozbrečim se jak malý děcko.Chci zhubnout,chci mít pěkný,vypracovaný bříško s minimem tuku.Ještě o prázdninách sem vážila 60kg,řekla sem si,že zhubnu těch 8kg.Tak jsem nasadila přísnou dietu,jedla jen ovoce a zeleninu.Za týden sem shodila asi 3 kg,super,ale já chtěla aby to šlo rychleji,přestala jsem jíst.Za 14 dnů sem měla už jenom 50kg.Začla sem zase trošku jíst a to zas jen ovoce a zeleninu.Byla jsem totiž strašně zesláblá,na všchechny protivná,nedokázala se soustředit..Najednou jsem byla šťastná,byla jsem hubená a líbila se sama sobě.Pořád jsem se kontrolovala v zrcadle,vážila..za chvilku jsem si na svojí novou postavu zvykla a začla se zase přejídat.Před měsícem váha ukazovala 61kg!Měla jsem z toho pořádnou depku a nenapadlo mě nic lepšího,než vybílit lednici a jít to vyzvracet.Ze začátku to nešlo,zvracela sem i půl hodiny..Tak tohle dělam měsíc,někdy i 5x denně a váha ukazuje 57kg:-(Myslela jsem,že to pujde rychleji,takže zase nasazuju hladovku.Jídlo vždycky jenom rozžvejkam,a pak vyplivnu.To mi stačí.Já vim,že se tímhle ničim,ale nechci se už utápět v depresích,že sem ta tlustá,co si nemůže vzít pěkný oblečení,aby se jí všichni nevysmáli.Víte, já se nedokážu mít ráda taková jaká jsem-tlustá.Asi mi z toho vážně hrabe,ale spokojená budu jenom hubená!

Nechtěně hubená

/0 Komentáře/v /přidal

Děvčata, všem vám držím palce ke zdárnému úspěchu. Můj příběh není o anorexii či bulimii a přesto je o jídle. Vždy jsem byla trošicku kulatější,ale nevzrušovalo mě to.Byla jsem šťastná a to pro život stačí. V roce 2003 jsem konečně začala žít se svým přítelem,který taky nebyl zrovna hubený. Pak se to nějak semlelo a oba dva jsme se dostali na VŠ. Bylo to těžké rozhodování.Nakonec jsme se dohodli,že se trošku uskromníme a půjdeme studovat. Teď jsme oba ve druháku a výsledek? Přítel je o 15 kg lehčí a nějak ho to nevzrušuje.(175cm/74kg) Já o 10 kg a po psychický stránce na dně.(163cm/55Kg)

Další z mnoha?

/0 Komentáře/v /přidal

Zase jsem to udělala – totálně se přejedla a šla zvracet. Tentokrát jsem to vážně přehnala, protože mám poškrábaný krk, dokonce jsem zvracela krev. Myslíte si ale, že mě to odradí? Pokaždé si říkám teď je to naposled, ušetřím peníze, budu zdravá a spokojená, ale nedokážu to. Kolikrát to nezvládnu ještě ten den. Jsem odporná, hnusná, hlavně že hubená. Všichni mě chválí, jakou mám postavu, ale já si říkám, hlavně nehubněte, buďte tací, jací jste, hlavně zdraví!!!! Když to zvládám, tak místo, abych byla šťastná, tak mám depresi, cítím se nafouklá a plná. Proč jsem s tím začala a proč to stále dělám? Je tisíc důvodů proč. Problémy doma – naši se rozvedli, mamka se s novým otcem často hádá, neustále brečí, že jí nebaví život, že chce umřít, ségra má problémy s drogama, brácha taky a já bulimie. To jsme rodinka, co? Každý řeší problémy svým způsobem. Budou Vánoce a všichni máme strach, jak to bude probíhat. Samé hádky? Je to smutné, když nikdo nechce být kvůli jednomu člověku doma a tím člověkem je otec. Může za všechny rozpory u nás doma, myslím si, že hodně zavinil to, že každý máme svou závislost, kterou se pokoušíme zapomenout na to, co se doma děje. Je to tyran, který nás všechny psychicky ničí. Vím, že jsem odbočila od tématu, ale začala jsem s bulimií, protože jsem ze sebe chtěla dostat něco, co jsem nedokázala říct nahlas a teď už se toho nedokážu zbavit a nejhorší na tom je, že si bez toho nedovedu představit život. Když mě něco naštve, sním tabulku čokolády, spoustu sladkého pečiva a pokračuji, dokud nejsem k prasknutí a pak se vyzvracím a je mi dobře. Vím, že je to smutné, ale co se týče psychiky, tak je mi dobře. Pak samozřejmě přijdou výčitky, co jsem to zase udělala, kolik peněz mě to stálo apod. Holky, poraďte mi, co mám dělat, jsem bezradná, chci se z toho dostat, ale zároveň nechci….

Jak to všechno začalo!

/0 Komentáře/v /přidal

A už je tu zase zima,za okny poletují sněhové vločky a lidé nakupují dárky pro své blízké,pečou cukroví a těší se na vánoce.Jen málokdo myslí na sebe a na svůj život.Ale právě já o tom musím přemýšlet víc než kdykoli jindy.Kdyz tak o tom dumám tak zjišťuji že všechno začlo už když jsem se narodila.Byla jsem krásné plešaté a spokojené mimčo na které mohli být rodiče právem pyšní a které pojmenovali Michaela.Tohle dítě(vlastně já) po půl roce spokojeného života onemocnělo.Začly se mi dělat hnisavé boule na různých místech na těle a bohužel nikdo nevěděl čím to je.Úplně jsem odmítala jíst a šlo to se mnou z kopce.A tak se stalo že se ze spokojeného mimča stalo podviživené nemocné děťátko na pokraji smrti.Najednou se však všechno začlo zlepšovat a já jsem se začla pomalu ale jistě uzdravovat a tak jsem byla po 3 měsících pobytu v nemocnici propuštěna domů.A tím to všechno začalo,bydlím totiž v rodinném domku spolu s babičkou a tehdy ještě i s dědou.No a všichni mě s obavami o můj život začli až nenormálně vykrmovat se slovy „Vždyť ona zhubne až vyroste,bude mít pohyb,vytáhne se a bude to dobrý!“Jenže žádné hubnutí se nekonalo,spíš tloustnutí a tak to pokračovalo až do mých 14-ti let.Tehdy jsem se až po uši zamilovala do nádherného a dokonalého kluka(omlouvám se za ty pochvaly ale porad ho jeste miluju :).Jenže jsem věděla že on mě nikdy milovat nebude pokud budu vypadat tak jak vypadám(86 kilo a 163cm,pro predstavu).Nejak jsem se s nim začla bavit a zjistila jsem že je oprvdu boží,ale že se mu nelíbí že jsem tlustá.Takže jsem se prostě rozhodla že zhubnu.Přišlo to docela najednou.Jednoho dne jsem zrovna dočetla nějakou knížku o anorektičce a nějak to ve mě všechno vybucho.Ten den kdy jsem se k tomu rozhodla byl zrovna na oběd smažák a hranolky.Nesnědla jsem to ale byla to pro mě asi ta nejtěžší zkouška.Pak už to šlo docela lehce.Cítila jsem se úžasně a měla jsem pocit že jsem to konečně zvládla.Ze všech stran mě všichni chválili.Teď jsem už zhubla 14 kilo za 3 měsíce,ale už se vůbec necítím skvěle.Ba naopak cítím se mizerně.Ztratila jsem nejlepší kámošku a prakticky pořád mám depku,ve škole jsem se neprosto nehorázně zhoršila a nevím jak z toho ven.Našim to říct nemůžu a sama si pomoct ani nechci.Mým jediným cílem je zhubnout! Jsem naprostý cvok.Všem co by to snad chtěly zkusit radím NEDĚLEJTE TO! JEN TÍM SPOUSTU VĚCÍ ZTRATÍTE A NIC NEZÍSKÁTE! A UŽ VŮBEC TO NEDĚLEJTe KVŮLI NĚJAKÉMU KLUKOVI,NESTOJÍ ZA TO ABYSTE SI ZNIČILI ZDRAVÍ! Sama vám radím jen proto že sobě poradit neumím.

Jak se má pohřbená anorexie?

/0 Komentáře/v /přidal

tak jsem tu zase, abych napsala něco o tom, jak pokračuju. Příspěvek se jmenuje: „Jak se má pohřbená anorexie?“ …abych řekla pravdu, nevím. Sice jsem ji pohřbila, ale ta potvora občas vystrkuje ruce z hlíny a sahá po mě. Stačí chvilička nepozornosti, dávka špatné nálady, strach… a už mě přemlouvá, že s ní mi bude líp. Ale pravda to není, Moje mánie s učením přetrvává, ale behaviorálně ji už občas trošku zvládám. Nikoli však kognitivně. I když se rozhodnu, že „teď se půjdu projít ven a basta“, tak mám neustále v pozadí mysli nutkání radši se učit. Ale včera jsem udělala první krok: ŠLA JSEM SE PROJÍT VEN NA CELOU HODINU! Jenže… popravdě, cítila jsem se hrozně. Nadávala jsem si, že jsem si nevzala sebou učebnici anatomie, abych se mohla po cestě učit 🙁 Co se jídla týče, tak – musím zaklepat – je to lepší. Dokážu jíst tak pětkrát denně malé dávky. Nejvíc mě však rozhodí, když na mě příjde hlad dřív, než mám naplánované další jídlo. Třeba dnes: ráno jsem se šla naočkovat proti chřipce, tak jsem snídala o půl 6. Svačinu jsem plánovala na desátou, ale dostala jsem hrozný hlad, tak jsem ji snědla už po 8 hodině… jsem z toho zmatená. Hlavně se nenechat vytočit… musím to zvládnout. Víte, co je strašně zvláštní?? Vždycky, když jsem byla hubená, tak jsem nechtěla přibrat. Viděla jsem v hubenosti jedinou krásu a bohatství. Myslela jsem, že když nebudu mít hubené tělo, nebudu mít nic. Není to pravda. Začínám se trošku zaoblovat. Nemyslím, že tloustnu, zdá se mi, že vypadám dobře. Už mám skoro 54 kilo… trošku mě znepokojuje neustálé přibírání, chci totiž zůstat na 55kg a víc ani ranu. Uvidím, jak to půjde dál. Každý týden přibírám průměrně kilo a půl, ale zatím se cítím dobře. Na závěr chci říct všem, které se bojí, že už v životě nemají nic, než anorexii. Není to pravda a tohle vím stoprocentně. Já mám ppp už sedm let, a když po takové době (snad) existuje cesta ven pro mě, pro všechny vás taky. Jen se nebát riskovat… to byl u mě největší problém. Ale hodně jsem se modlila a hodně lidí se modlilo za mě, tak věřím, že mi Bůh pomáhá. A jestli to je jen „placebo-efekt“, (jsem přesvědčená, že ne) tak budiž, hlavně že to funguje!!! Zase se ozvu, *Caroline*