Nechci, ale je to silnější…….
Nevím, jesli trpím nějakou ppp, každopádně můj příběh s jídlem souvisí. Ale snad na tom nejsem až tak špatně, jako mnozí z vás. Snad? Jak začít? Tak třeba tím, že dneska je mi 18 let a s jídlem se peru už od svých 13. Tehdy jsem se jako první ze třídy začala měnit a zakulacovat se. Hrozně mě to štvalo, protože když jsem se podívala kolem, všechny holky byly hubeňoučké křehotinky, jen já jsem byla jiná, taková nemotornější….. tlustější. Proto jsem začala hubnout. Přestala jsem jíst po 17. hodině, nejedla sladké, tučné, smažené, cvičila jako šílená….. Za měsíc jsem zhubla asi tři kila a i když si toho kupodivu někteří všimli a chválili mě, nestačilo mi to. Omezovala jsem jídlo až jsem nakonec jedla jeden rohlík denně. Byla jsem pořád hrozně nervozní, až hysterická a byla mi pořád hrozná zima, ačkoliv bylo léto a sluníčko pálilo, já pořád mrzla. Všimla si toho moje setřenice, studuje psychologii, pořádně mi promluvila do duše a začala mě hlídat. Jen díky ní jsem toho nechala a začla zase normálně jíst. Jenže jak? Začala jsem se přežírat a měla jsem všechno zpátky i s úroky. Zapoměla jsem možná říct, že než jsem začla hubnout, měla jsem 63 kilo. Zhubla jsem na 56, načež jsem přibrala na 65 kilo. A to při výšce 162 cm. Musím ale taky říct, že mám hrozně silné těžké kosti a každé kilo jde na mě vidět. Ale i když jsem už pak normálně jedla, nikdy jsem se nezbavila pomyšlení na to, jaké by to bylo být hubená…A když pak šla na gympl, bylo to ještě silnější. Máme třídu plnou vychrtlejch holek a já si mezi nimi připadala a stále připadám nejtlustší. Tak se znovu rozjely diety, ale nějak mi nešlo zhubnout a ještě jsem přibírala. Dostala jsem se až na 70 kilo!!! V té době jsem si našla prvního kluka a představa, že bych se s ním měla někdy mazlit byla příšerná. Nakonec mi pomohla blbá angína, kdy jsem zhubla asi pět kilo. Chtěla jsem hubnout dále, ale opět jsem přibrala. Ten kluk se se mnou rizešel, i když to asi nebylo kvůli tomu, že jsem přibrala, ale kvůli tomu, že jsem měla věčně blbou náladu. Pak jsem si ale řekla, že to musí zkončit! Začala jsem zase trošku omezovat jídlo, cvičit. Zhubla jsem asi jen tři kila a dál už to nešlo. Přestala jsem to zvládat a psychicky se sesypala. Jednu dobu jsem brala i antidepresiva. To bylo letos na jaře. Potkala jsem jednoho kluka, strašně se zamilovala a na všechno ostatní jsem se vykašlala. Prostě jsem váhu a všechny diety světa hodila za hlavu. Byla jsem spokojená. Byla. I když s tím princem jsem doteď, zase se v tom začínám topit. Zase v hlavě nemám nic jiného než diety, hladovky, dokonce jsem začla uvažovat i nad zvracenim. Nevím proč tak najednou. Možná je to proto, že už celé tři týdny jsem sama doma s příšernou angínou, že s přítelem se vidíme s bídou jednou týdně, nevím. Začínám být zoufalá. Nechci být zase nervozní, hysterická, mít deprese z toho, že jsem tlustá…. Mám teď 62 kilo, 162 cm, lezou ze mě moje silné kosti, ale mě připadá, že mám největší zadek na světě a že už se mému příteli nemůžu takhle líbit. Proč sakra nemůžu být taky křehotinka jako všechny ostatní? Proč musím být takhle veliká, tlustá? Ne, já musím bojovat! Musím! Proč sakra musí existovat váha, proč musí být ty nejprůsvitnější holky ty nejkrásnější? Chci to hodit za hlavu, ale citím, že už nějak nemůžu. Je to silnější….. Pořád se porovnávám s každou holkou, kterou vidím, pořád přemýšlím, která dieta bude nejlepší, jak to všem natřu, až příjdu jednoho krásného dne hubená…. Někdy si říkám, že jsem přeci se sebou docela spokojená a že ta širší stehna bych si mohla odpustit….. nemohla. Jsem tak trochu perfekcionistka a co není dokonalé, super, to není pro mě. Možná právě proto nikdo neví, co se mi pořád honí hlavou a snad se to nikdo nedoví. Nechci totiž vypadat jako nějaká poblblá anorektička, taková já přeci nejsem…… nebo ano?