Jak se má pohřbená anorexie?

tak jsem tu zase, abych napsala něco o tom, jak pokračuju. Příspěvek se jmenuje: „Jak se má pohřbená anorexie?“ …abych řekla pravdu, nevím. Sice jsem ji pohřbila, ale ta potvora občas vystrkuje ruce z hlíny a sahá po mě. Stačí chvilička nepozornosti, dávka špatné nálady, strach… a už mě přemlouvá, že s ní mi bude líp. Ale pravda to není, Moje mánie s učením přetrvává, ale behaviorálně ji už občas trošku zvládám. Nikoli však kognitivně. I když se rozhodnu, že „teď se půjdu projít ven a basta“, tak mám neustále v pozadí mysli nutkání radši se učit. Ale včera jsem udělala první krok: ŠLA JSEM SE PROJÍT VEN NA CELOU HODINU! Jenže… popravdě, cítila jsem se hrozně. Nadávala jsem si, že jsem si nevzala sebou učebnici anatomie, abych se mohla po cestě učit 🙁 Co se jídla týče, tak – musím zaklepat – je to lepší. Dokážu jíst tak pětkrát denně malé dávky. Nejvíc mě však rozhodí, když na mě příjde hlad dřív, než mám naplánované další jídlo. Třeba dnes: ráno jsem se šla naočkovat proti chřipce, tak jsem snídala o půl 6. Svačinu jsem plánovala na desátou, ale dostala jsem hrozný hlad, tak jsem ji snědla už po 8 hodině… jsem z toho zmatená. Hlavně se nenechat vytočit… musím to zvládnout. Víte, co je strašně zvláštní?? Vždycky, když jsem byla hubená, tak jsem nechtěla přibrat. Viděla jsem v hubenosti jedinou krásu a bohatství. Myslela jsem, že když nebudu mít hubené tělo, nebudu mít nic. Není to pravda. Začínám se trošku zaoblovat. Nemyslím, že tloustnu, zdá se mi, že vypadám dobře. Už mám skoro 54 kilo… trošku mě znepokojuje neustálé přibírání, chci totiž zůstat na 55kg a víc ani ranu. Uvidím, jak to půjde dál. Každý týden přibírám průměrně kilo a půl, ale zatím se cítím dobře. Na závěr chci říct všem, které se bojí, že už v životě nemají nic, než anorexii. Není to pravda a tohle vím stoprocentně. Já mám ppp už sedm let, a když po takové době (snad) existuje cesta ven pro mě, pro všechny vás taky. Jen se nebát riskovat… to byl u mě největší problém. Ale hodně jsem se modlila a hodně lidí se modlilo za mě, tak věřím, že mi Bůh pomáhá. A jestli to je jen „placebo-efekt“, (jsem přesvědčená, že ne) tak budiž, hlavně že to funguje!!! Zase se ozvu, *Caroline*