Archive for category: Můj příběh

Pisu vam sem kus meho zivota.tak je to presně rok co se to semnou tahne.Rok co mě změnil uplně od zakladu.Všechno to tak nějak začlo tim že jsem začala brat antikovcepci,svatky,nějaky ta kila nahoru,nervy a prejidani se.měla jsem krasnou vahu,tak kolem 52 na vysku 172 ale najednou to rychle vystouipalo na 60,nevypadala jsem skarede ale už mi nikdo nerikal jak sem krasně hubena,chtěla jsem mit pěkne tělo,tak sem zacala chodit do aerobiku,nechtěla jsem nějak hubnout jen tvarovat,jenze tam sem se nějak zacala dozvidat jak by měla vypadat zdrava vyziva.Zacala jsem jist jogurty,cerealni susenky,mysli,zeleninu,samozdrejmě i maso ale vybirala jsem si…měla jsem doměni že je to dobre,zvykla jsem si na to ale najednou prisla otazka,co kdyz budu v lete chtit jed treba na tabor a nedostanu tam „sve“ jidlo???ne,nemuzu nikam jed!nemuzu prece jist někde jinde,ne to co ostatni,je to spatne jidlo…-to se mi odehravalo v hlavě.Nikdy jsem neskoncila ze bych nejedla,nebo treba u jednoho jablka denně,jedla jsem pravidelně 5x svy „zdravy“ jidlo.Nakonec to dopadlo tak ze jsem jedla kazdy den uplně to samy pravidelně ve stejnou dobu,pak uz sem jen cekala az pride ten spravny cas:doba jidla….-takto jsem to měla rozděleny a myslela že je to spravny.Začala jsem z toho byt nervozni,pak jeste trable ze skolou,ani sem nechtěla hubnout ale zjistila jsem že nemužu zpět,že musim jist „pravidelně“….hublo mi to moc.napadlo mě zajit za doktorem,od něj to byla jasna cesta do nemocnice.Tam si mě vzala doktorka na prijmu,změřila mě pohledem a pohrdavě mi vycitala co jsem to za „modelku“,houby věděla co je uvnitr mě,že se nemam rada a už vubec se mi nelibi jak sem hubena…sestry semnou celkově jednaly hnusně,nerikaly mi ze je jidlo,rekly si ze je to asi zbytecne,nevim…tak sem ho parkrat i zmeskala a měla hlad…kdyz viděli ze jim,řekli si ze to pujdu vyzvracet…brecela jsem tam,ne kvuli jidla,ale kvuli toho ze jsem byla sama,ze mě nikdo nechce znat,ze mi verit nechcou,ze jsem anorekticka,nic vic nez sobec co je zahledeny do sveho těla.Zhubla jsem tam jestě o dve kila a měla 44!moje diagnoza byla ze mam anorexii a ze jsem psychicky labilni,psal to doktor co mě viděl 2x asi napsal to co ostatnim 150 holkam co tam byly predemnou…měla jsem jit ke sve psycholozce(chodila jsem k ni uz driv)a měla o mě napsat lekarsky posudek.S mamkou sme ji prosili at mi pomuze a jestli bych k ni pak nemohla chodit…rekla mi ze semnou konci,ze mě nezvladne,nedokaze lecit,doporucila me do lecebny.Rekla jsem si ze to pro sebe zvladnu,to jsem ale nevěděla ze mě chcou hodit mezi fetacky a podobny holky,ze bych u sebe nemohla mit ani telefon a nemluvim o navstevach,snad by nepustili ani mamku!!!ne ,nenastoupila jsem,u psychiatra jsem pak byla jednou,bezvyznamě.Nesnasim doktory a zadnemu z nich se neotevru,nereknu mu nic o sobě,nevěrim jim,těm jejich analizam co se naucili ve skole,neznaji muj zivot,neznaji me.znam se sama a ja si pomuzu!mam se rada a dokazu to!

Zdravim vsechny, ktere si prectou tento pribeh.Ani si dobre nevzpominam cim presne to zacalo, ale uz v tom jedu dlouho, 4-5 let.byla jsem celkem normalni holka.168/ 60kg.Je faktem, ze ma pevnou postavu, delala jsem dalkovy beh, takze me nozky nejsou zrovna jetenci a vustavni.nikdy jsem si na sebe neoblekla kratkou sukni.to by se rovnalo sebevrazde.no nic….Zhruba v osmnacti jsem se zamilovala a on asi totez.jenze dva absolutne odlisni lide s odlisnym pohledem na svet, …nekdy nejde k sobe.jako vsechny zenske jsem zkusila diety, ale normalni….pak muj pritel odesel na vojnu. Jelikoz mel jiz pred nasim seznamenim povest tzv. parmena, dostala jsem strach.Byla jsem v poslednim rocniku stredni skoly.ze strachu, jestli mi nekde nezahyba, neuziva si…..jsem ztratila chut k jidlu.Nechtela jsem, ….neplanovala jsem nic, zkratka se to stalo.kdyz snite za den rajce s pulkou rohliku, co se asi tak muze stat, nic dobreho.Po kratke dobe prijela sestrina kamaradka a slo videt, ze shodila nejaka ta kilecka.ja jsem na tom uz taky nebyla spatne, ale priznala se nam, ze si sem tam strci prst do krku….A vsechno zacalo….O vztahu pomlcim, dopadlo to vyborne, rozesli jsme se, …Ale „pomocnik“ zustal.samozdrejme se o tom dozvedeli i mili rodicove.Pokud bydlite doma, jednou to prASKNE A JE TO TRAPAS!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!dOMLUVILA MI NASE MAMACA, ALE VSECHNY VIME JAK TO DOPADLO.Takhle to pokracuje jiz 5 let.kdyz to clovek napise, zda se to strasne jednoduche, ale opak je pravdou.ted jsem vdana.Chci mit deti,ale mam strach, ze je nubudu moci mit, mam streach, ze ztloustnu.Taky proto, ze muj manzel nenavidi tluste zenske.Kdyz vidi holku pri tele, vzdycky s komentare.Pritom je to tak skvely a hodny clovekO nicem nevi, i kdyz to delam kazdy den, teda skoro kazdy de.Do Noveho roku, si davam predsevzeti, ze toho necham, a urcite nebudu sama.doufam, ze to zvladnu a vy se mnou.omlouvam, se, ze jsem muj pribeh zkratila, bylo by to na dlouho, ale uiz prisel domu, a nechci jej zatezovat mymi starostmi.PREJI VAM VSEM KRASNY NOVY ROK, AT JE USPESNY V TOM CEHO CHCETE DOSAHNOUT A CEHO SE VZDAT………..

Pokusy zhubnout se nezdařily Neustále se dočítáme v časopisech o dietách, které dle pisatelů jsou účinné a pro lidi bojující s váhou další výzvou k vyzkoušení něčeho nového. Moje maminka celý život bojuje se svými kily a její pokusy zhubnout patří dnes k jejímu životnímu stylu. Není den kdyby se na sebe nepodívala do zrcadla a pohrdavě se na sebe neusmála. Dokonce si během těch mnoha let vytvořila jakýsi osobní vztah s váhou, jež je ukazatelem nepřijatelné hmotnosti. Chci tím říci, že větou: ?nemluvím s váhou? mě už asi nepřekvapí. Vzpomínám si, když moje maminka čekala mou o deset let mladší sestru(pro upřesnění, jsme tři sestry). Přibrala tenkrát necelých třicet kilo. A pro ty, kteří si snad neumí představit, jak je to možné jen řeknu, že téměř každodenní snaha udělat mně a sestře radost nějakou laskominou v podobě zákusku či sušenky byl usilovný boj. Proč? Kolikrát jste si řekli, že musíte něco ochutnat, jestli to není zkažené? No a představte si, kolik těch zákusků a všelijakých laskomin vypadalo, že se cestou domů zkazí!!!:-))) Nicméně nespokojenost s vlastním tělem moji maminku nesčetně krát přiměla k držení diety. Zkusila dělenou stravu, tukožroutskou polévku, poté vymýšlela vlastní diety…Dva roky omezování a uplakaných večerů. Odpírala si jídla, která zbožňuje a úsilí přineslo své ovoce. Kila nabraná v těhotenství byla dole. Jenže tím boj zdaleka neskončil, jelikož se sice dostala na váhu před těhotenstvím, ale i tak panovala nespokojenost. No a když šlo dolů tolik kilo, proč se nepokusit ještě zhubnout více. A v té chvíli nastala další etapa boje s kily, která by klidně mohla nést název: ?Ještě kilčo dolů, pak zasměji se tomu?. A v této době na sebe moje maminka vytáhla zbraň největšího kalibru. Usilovně hledala fotografii, která když bez jejího souhlasu spatřila denní světlo, bylo téměř jisté, že si to někdo šíleně odskáče. Fotografie ukazovala, jak může vypadat žena, měřící 153cm s 80 kilogramy. A tato fotografie, která i ve mně vzbuzovala nepříjemný pocit, se oprášená ocitla na dveřích lednice. A nejhorší na tom bylo, že to do jisté míry fungovalo a to nejen na ni. Později, když i já (jak říká můj přítel) začala myslet špeky, jsem v boji proti kilům byla mamince velikou oporou, motivovalo ji, že se snažím společně s ní, i když mé cíle nebyly zdaleka tak vysoké. Období, kdy upravený jídelníček a intenzívní věnování se sportovním aktivitám(stolní tenis, posilování, spinning), bylo tím nejhezčím za dlouhá léta. Moje maminka byla poprvé v životě spokojena sama ze sebou. Začala nosit věci, které se ji líbily, byla neustále plná energie. S váhou po letech vytvořily přátelský vztah…Setře se narodila dcerka Martinka a moje maminka se stala pyšnou babičkou. Dneska, kdy je to více než rok, co přestala kouřit a kila jsou zase v popředí si říkám, kdy moje maminka konečně přijme sebe takovou jaká je. Kdy k radosti postačí, že má nás, tři dcery, které ji milují (i s kily)…že má milujícího manžela, pro kterého je vším…Maminko, pro nás není důležité, jak vypadáš, ale především to, že jsi…Tvá dcera Monika

Ahojky lidičky!!! Je 1.1.2005, 11:45 a já píšu pokračování svýho seriálku :-))) Dnes je mi celkem fajn. Včera byl můj poslední záchvat. Hodlám to dodržet. Žádný béčko mi už otravovat život nebude. Když nad tím tak přemýšlím a porovnám co mi bulimie za ten rok a půl co v ní lítám dala a vzala, tak je v tom velká odlišnost. Co mi vzala?? Toho je dost, to ví každej kdo ppp sám zažil nebo teď prožívá. A co mi dala? Snad jen obrovskou zkušenost, ponaučení. Když sem včera byla na Silvestra sama, tak mě to pořádně trklo!!!, že bulimie a anorexie jsou jen dvě obrovský svině který jen berou a dávají hrozně málo. A proto sou v životě málo důležitý, tak se jich musíme všichni zbavit, protože jen překážej!!! Sem rozhodnutá, se s ní pořádně poprat. Mám naplánovanej jídelníček, kterej budu dodržovat a na nějakej záchvat tam není ani malilinkatej kousíček místečka. Tak sbohem bulimie!!! P.S. : Pro začínající bulimičky: To že jídlo sníte a pak ho vyzvracíte a neztloustnete je jen velká pověra!!O Vánocích sem měla záchvat každej den(mimo Štědrýho dne). Za těch 10 dní sem díky béčku nabrala 5kg a to sem si myslela že sem zvracením ze sebe dostala vše co sem snědla.A bylo to přesně naopak. Tak se do toho holky radši ani nepouštějte, vyjde to totiž na stejno. Všem držím moc a moc palečky aby sme se z toho dostali!!! Hodně štěstí v roce 2005!!!!!!

Čau holky,tak si tady pročítam vaše příběhy a uvědomuju si,že bych s tímhle způsobem života měla přestat..ale já CHCI zhubnout.Už jako malá sem byla buřtík.Taky mi to kažej připomínal-doma,ve škole..když mi bylo asi 12 rozhodla sem se,že zhubnu.To sem třeba dva dny nejedla,ale pak jsem to už nevydržela a začla se zase cpát..V létě jsem se styděla vylézt ven v tričku,všechny moje špeky na břiše dost vynikly.Já jsem nikdy nebyla tlustá v obličeji,mam i malej zadek,štíhlý nohy,ale břicho..samej tuk,když se na sebe podívam do zrcadla v plavkách,rozbrečim se jak malý děcko.Chci zhubnout,chci mít pěkný,vypracovaný bříško s minimem tuku.Ještě o prázdninách sem vážila 60kg,řekla sem si,že zhubnu těch 8kg.Tak jsem nasadila přísnou dietu,jedla jen ovoce a zeleninu.Za týden sem shodila asi 3 kg,super,ale já chtěla aby to šlo rychleji,přestala jsem jíst.Za 14 dnů sem měla už jenom 50kg.Začla sem zase trošku jíst a to zas jen ovoce a zeleninu.Byla jsem totiž strašně zesláblá,na všchechny protivná,nedokázala se soustředit..Najednou jsem byla šťastná,byla jsem hubená a líbila se sama sobě.Pořád jsem se kontrolovala v zrcadle,vážila..za chvilku jsem si na svojí novou postavu zvykla a začla se zase přejídat.Před měsícem váha ukazovala 61kg!Měla jsem z toho pořádnou depku a nenapadlo mě nic lepšího,než vybílit lednici a jít to vyzvracet.Ze začátku to nešlo,zvracela sem i půl hodiny..Tak tohle dělam měsíc,někdy i 5x denně a váha ukazuje 57kg:-(Myslela jsem,že to pujde rychleji,takže zase nasazuju hladovku.Jídlo vždycky jenom rozžvejkam,a pak vyplivnu.To mi stačí.Já vim,že se tímhle ničim,ale nechci se už utápět v depresích,že sem ta tlustá,co si nemůže vzít pěkný oblečení,aby se jí všichni nevysmáli.Víte, já se nedokážu mít ráda taková jaká jsem-tlustá.Asi mi z toho vážně hrabe,ale spokojená budu jenom hubená!