milý deníčku aneb anorexie za dveřmi-smích pomalu vyměňuji za pláč

/0 Komentáře/v /přidal

Dlouho jsem se neozvala a tak doplňuji svůj deníček. Bylo před Vánočními prázdninami. Pamatuji si jako by to bylo včera. Byl pátek ráno a já se ve škole připravovala na hodinu psychologie. Když jsem zjistila, že mi volal můj Brouček. Napsala jsem mu, proč jsem mu to nevzala a zeptala se ho jest-li potřeboval něco důležitého. Za minutu mi opět volal. Vezmu telefon a přivítám ho jako vždy slovy „Ahoj Lásko“. Z druhého konce se ozval unavený hlas. V noci skolaboval. Odvezli ho do nemocnice, hapruje mu srdíčko. Volal mi z práce, vynadala jsem mu, že by měl ležet doma. Do třídy jsem se vrátila bílá jako stěna. Na otázku mé spolužačky „Co se děje?“ Mi vlítli do očí slzy a já se složila. Od začátku jsem si to dávala za vinu. Týž týden jsem v neděli ráno nasedla do autobusu odjela za ním. Zůstala jsem v Praze na brigádě, na svátky přijela domu a pak až do nového roku opět odjela za ním a brigádu. Vyhovovalo mi to, protože v práci mě nikdo nehlídal a já mohla podporovat své nejedení. Když se pak ale přijela domu, vše se změnilo a nejedení vystřídalo přejídání. Pak jsem dokážala celou neděli nejíst. V pondělí malou porci oběda, strčit si prsty do krku a pak po zbytek dne nic. úterý se zvrtlo a když jsem přijela ze školy tak jsem se pořádně nacpala a ve středu to samé. Včera jsem dokázala opět nejíst. Vše jsem napsala v mailu svému příteli. Ví vše o tom co se se mnou děje a nutí mě, abych vše řekla mé mamce. Neřeknu jí to, ať na to přijde, třeba si mě pak začne víc všímat a dojde jí, že taky občas potřebuji pomoc. Přemýšlela jsem nad tím dojít si k psychiatrovi, ale nemám odvahu se obědnat. A tak dneska celý den nejím a myslím, že to bude dál pokračovat. Jen čekám kdy se dostaví mé stavy kdy se celá třesu…… Myslím, že o víkendu to bude to samé. Napíši zase za nějaký čásek….

Tři ztracené roky

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, tenhle pribeh je urcen prave vam anorektickam,bulimickam, psychicky nemocným a nestastným holkam. I ja jsem /byla/ jednou z vas. Obcasny zachvat k dokonale figure ze me dela zviratko sklanejici se nad zachodovou misou. Zacalo to kvuli klukovi. Klasika. Do svych 15ti let jsem byla spokojena, nadherna holka, kterou kluci milovali. Skvela kamoska, typ holky, ktera se libi vetsine kluku – jak o me rikali. Mela sem hodne kamaradu/mam je porad-přestáli to se mnou/. V patnacti sem prestoupila do prazsky ekonomicky skoly. Prestala sem chodit na obedy, protoze sem to nestihala, jedla sem vzdycky az tak kolem ctvrty, kdyz sem prisla ze skoly domu. Nacpala sem do sebe nejaky jidlo a par susenek – zavodne sem predtim tancila, takze sem nemela strachy, ze bych pribrala. ale kdyz sem s tim kvuli nedostatku casu sekla, moje postavicka nabrala zenskych tvaru, narosly prsa, zadek a par spicku na brise. ale tim sem se netrapila. az do sedmnacti sem byla porad ta sama, usmevava, s 58 kilogrami na 171 cm. uplne ne hubena, ale nejspis ani ne tlusta, protoze kluku kolem me bylo spousta. V sedmnacti sem zacala vymetat ruzny r´n´b party, jungle a hiphop, seznamila se s peknejma hoperama, mezi nimi byl i on a chtela sem pro nej byt hodne zadouci a takova ta slecna z klipu od 50cent nebo od Jay-Zeeho. Proste ta vychrtla kraska s krouticimi se vlasy. Takze sem zacala hubnout a hubnout, mensi porce, hodne sportu, zadny sladkosti. Vaha sla dolu – po dvou mesicich jsem vazila 54 kilo. Vsichni rikali jak mi to slusi, on byl ze me totalne hotovej. Ale potom me na jedne party podvedl s nejakou slepici – ktera nebyla vubec stihla ani pekna. Strasne me to zklamalo a nemela sem vubec chut jist, tak sem se po dvou mesicich ocitla na 49 kilech. ale to uz byli rozbroje u nas doma, mamka besnila, babicka byla zoufala a segry mi neustale nadavaly. Byla to krize. Behem roku se to docela uklidnilo. Vahu jsem dostala na 52 kilo a byla docela stastna – kvuli rodine a kamaradum jsem to ustala. Ve ctvrtaku jsem mela vyborny znamky, porad sem se ucila a zaroven jsem hodne sportovala, takze jsem byla i stastna. Jedla sem normalne ale zdrave a netucne. Udelala jsem maturitu a jeste ten rok odjela do Nemecka zkusit si au-pair. Byla sem tam rok. Za tu dobu jsem ztloustla o tri kila, takze mam ted 55 kilo, ale uhnala si obcasnou bulimii, takze mimo to, ze jim zdrave a sportuji obcas zhresim a prejim se blbosti, potom to zvracim. Ted jsem uz po roce z Nemecka, chodim s naprosto skvelym klukem. Libim se mu, ma me rad. Taky mam novou praci, chci od zari zase do skoly – vejsku. Sice se mi modelky z klipu libi porad, ale uz nechci hubnout a poslouchat narazky z rodiny a pratel. To mi za to nestoji. Navic je plno jinejch veci v zivote, ktery jsou vyzvou, abychom se o ne zajimali. Treba maly deticky odlozeny do kojeneckeho ustavu, kam sem ted zacala chodit a pomaham tam s nimi. Staci se jen rozhlidnout a ze sveho zivota krucek po krucku udelat zivot hezci, smysluplnejsi a optimictejsi. Uz ted vim, ze chci velkou rodinu, plnou detskeho smichu a i to je vyzvou, proc zkusit prosit o pomoc, kdyz se trapim kolik za den snist a nepribrat. Zivot je krasny, jen ho zkuste zit, nejen prezivat. Budte s Bohem! Zuzka

a sakra…!

/0 Komentáře/v /přidal

ahojky všichni, chtěla bych se podělit o můj příběh…už jsem sem několikrát psala(Bude ze me bulimička,a jsem v tom..),od té doby se toho moc nezměnilo,pořád zvracím a ztrácím nad sebou kontrolu.Děsila jsem se Vánoc…to se pořád jí a tak,ale co mě překvapilo bylo,že jsem ani jednou za tu dobu nezvracela(nebyla jsem totiž vůbec sama doma),myslela jsem že jsem z toho venku,ale jen co začla škola,tak to zase jelo..3dny jsem skoro nic nejdela a hodlala jsem v tom pokračovat,chtěla jsem se stát anorektičkou,ale..jak to asi dopadlo?Byla jsem sama doma a já snědla všechno co mi přišlo pod ruku,ale pak se dostavili zase ty výčitky a šla se vyzvracet.Tenkrát jsem četla článek,kde bylo že je mnohem jednoduší se stát anorektičkou,ale ..mě se to nějak nevede.Víte..anorektičky maj výhodu-neničí svoje tělo zvracením,nerozpadá se jim jícen,neničí se tolik zuby,a vždycky jsem měla za to,že se odkázají ovládat,mají úžasnou kontrolu nad svým tělem,dokážou si zakázat jídlo,bulimičky sice taky,ale dlouho jim to nevydrží.Dalo by se říct,že anorektičky obdivuju,chtěla bych být jako oni,ale copak to jde …?:-)Já prostě nedokážu jíst normálně,bud nejím nic nebo třeba i 3x denně zvracím:-(Ale…nechci si ničit tělo…nechci být tak tlustá,při vášce 168 važím 59kg,to je prostě děsný,ale co s tím mám sakra dělat,když všichni kolem jenom jí a nebo mluví o jídle?Možná si říkáte,že jsem blbá,že chci být anorektička,ale…já nechci bejt tlustá:-(Tahle myšlenak mě provází 24hodin denně,pořád si říkám,jak nesmím jíst,a musím cvičit,ale …jakmile jsem sama doma,už na nic nemyslím a jenom se přejídam!Při tom si říkám,jak jsem odporná,ale já už ani nevim jak se má normálně jíst,nedokážu přestat.Chci svoje tělotrápit,za to,jaké je,že je tak tlustý!!!Kolikrát si říkám,jak bch chtěla umřít hlady,hubnout k smrti…ale copak to jde,když jsem posedlá jídlem? Možná vás tenhle příběh nudí,a možná ne,pokud ne klidně se ozvěte,budu moc ráda: D.iesel@seznam.cz

Yuan

/0 Komentáře/v /přidal

Pisu vam sem kus meho zivota.tak je to presně rok co se to semnou tahne.Rok co mě změnil uplně od zakladu.Všechno to tak nějak začlo tim že jsem začala brat antikovcepci,svatky,nějaky ta kila nahoru,nervy a prejidani se.měla jsem krasnou vahu,tak kolem 52 na vysku 172 ale najednou to rychle vystouipalo na 60,nevypadala jsem skarede ale už mi nikdo nerikal jak sem krasně hubena,chtěla jsem mit pěkne tělo,tak sem zacala chodit do aerobiku,nechtěla jsem nějak hubnout jen tvarovat,jenze tam sem se nějak zacala dozvidat jak by měla vypadat zdrava vyziva.Zacala jsem jist jogurty,cerealni susenky,mysli,zeleninu,samozdrejmě i maso ale vybirala jsem si…měla jsem doměni že je to dobre,zvykla jsem si na to ale najednou prisla otazka,co kdyz budu v lete chtit jed treba na tabor a nedostanu tam „sve“ jidlo???ne,nemuzu nikam jed!nemuzu prece jist někde jinde,ne to co ostatni,je to spatne jidlo…-to se mi odehravalo v hlavě.Nikdy jsem neskoncila ze bych nejedla,nebo treba u jednoho jablka denně,jedla jsem pravidelně 5x svy „zdravy“ jidlo.Nakonec to dopadlo tak ze jsem jedla kazdy den uplně to samy pravidelně ve stejnou dobu,pak uz sem jen cekala az pride ten spravny cas:doba jidla….-takto jsem to měla rozděleny a myslela že je to spravny.Začala jsem z toho byt nervozni,pak jeste trable ze skolou,ani sem nechtěla hubnout ale zjistila jsem že nemužu zpět,že musim jist „pravidelně“….hublo mi to moc.napadlo mě zajit za doktorem,od něj to byla jasna cesta do nemocnice.Tam si mě vzala doktorka na prijmu,změřila mě pohledem a pohrdavě mi vycitala co jsem to za „modelku“,houby věděla co je uvnitr mě,že se nemam rada a už vubec se mi nelibi jak sem hubena…sestry semnou celkově jednaly hnusně,nerikaly mi ze je jidlo,rekly si ze je to asi zbytecne,nevim…tak sem ho parkrat i zmeskala a měla hlad…kdyz viděli ze jim,řekli si ze to pujdu vyzvracet…brecela jsem tam,ne kvuli jidla,ale kvuli toho ze jsem byla sama,ze mě nikdo nechce znat,ze mi verit nechcou,ze jsem anorekticka,nic vic nez sobec co je zahledeny do sveho těla.Zhubla jsem tam jestě o dve kila a měla 44!moje diagnoza byla ze mam anorexii a ze jsem psychicky labilni,psal to doktor co mě viděl 2x asi napsal to co ostatnim 150 holkam co tam byly predemnou…měla jsem jit ke sve psycholozce(chodila jsem k ni uz driv)a měla o mě napsat lekarsky posudek.S mamkou sme ji prosili at mi pomuze a jestli bych k ni pak nemohla chodit…rekla mi ze semnou konci,ze mě nezvladne,nedokaze lecit,doporucila me do lecebny.Rekla jsem si ze to pro sebe zvladnu,to jsem ale nevěděla ze mě chcou hodit mezi fetacky a podobny holky,ze bych u sebe nemohla mit ani telefon a nemluvim o navstevach,snad by nepustili ani mamku!!!ne ,nenastoupila jsem,u psychiatra jsem pak byla jednou,bezvyznamě.Nesnasim doktory a zadnemu z nich se neotevru,nereknu mu nic o sobě,nevěrim jim,těm jejich analizam co se naucili ve skole,neznaji muj zivot,neznaji me.znam se sama a ja si pomuzu!mam se rada a dokazu to!

Jsem si odporná !!!

/0 Komentáře/v /přidal

Achojky všichni, tyhle stránky znám strašně moc dlouho. Dalo by se říct, že jsem stálý host 🙂 Je mi 18 let, měřím 160 cm a vážím 60 kg, no prostě děs. Popravdě řečeno teď jsem šťastná. I když ve škole to poslední dobou stojí za velký kulový, ale to mě nějak nebere. Mám skvělýho kluka, který mě miluje a já jeho. On je ale hrozně hubený. Měří 168 cm a váží tak 65 kg. Pořád mi říká, že jsem pro něho tou nejrásnější holkou na světě a že se mu líbím taková jaká jsem, ale to mě štve. Říká, že holka má být za co šáhnout! Jak tuhle větu nenávidím. U mě to znamená, že nejsem hubená, ale tlustá. Teď jsem se, ale rozhodla, snažím se cvičit a od 15 hodiny už nejím vůbec. Řeknu Vám je to pro mě děs vydržet to! Chci prostě jen zhubnout na 50 kg a budu spokojená. Nedělám to jen kvůli němu, i když se mu chci líbít a přitahovat ho, ale dělám to hlavně kvůli sobě. Chci se líbít také sama sobě!!!! Držtě mi palce, ať to zvládnu. pa*

Bojim se prestat, bojim se nemoci a smrti.

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravim vsechny, ktere si prectou tento pribeh.Ani si dobre nevzpominam cim presne to zacalo, ale uz v tom jedu dlouho, 4-5 let.byla jsem celkem normalni holka.168/ 60kg.Je faktem, ze ma pevnou postavu, delala jsem dalkovy beh, takze me nozky nejsou zrovna jetenci a vustavni.nikdy jsem si na sebe neoblekla kratkou sukni.to by se rovnalo sebevrazde.no nic….Zhruba v osmnacti jsem se zamilovala a on asi totez.jenze dva absolutne odlisni lide s odlisnym pohledem na svet, …nekdy nejde k sobe.jako vsechny zenske jsem zkusila diety, ale normalni….pak muj pritel odesel na vojnu. Jelikoz mel jiz pred nasim seznamenim povest tzv. parmena, dostala jsem strach.Byla jsem v poslednim rocniku stredni skoly.ze strachu, jestli mi nekde nezahyba, neuziva si…..jsem ztratila chut k jidlu.Nechtela jsem, ….neplanovala jsem nic, zkratka se to stalo.kdyz snite za den rajce s pulkou rohliku, co se asi tak muze stat, nic dobreho.Po kratke dobe prijela sestrina kamaradka a slo videt, ze shodila nejaka ta kilecka.ja jsem na tom uz taky nebyla spatne, ale priznala se nam, ze si sem tam strci prst do krku….A vsechno zacalo….O vztahu pomlcim, dopadlo to vyborne, rozesli jsme se, …Ale „pomocnik“ zustal.samozdrejme se o tom dozvedeli i mili rodicove.Pokud bydlite doma, jednou to prASKNE A JE TO TRAPAS!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!dOMLUVILA MI NASE MAMACA, ALE VSECHNY VIME JAK TO DOPADLO.Takhle to pokracuje jiz 5 let.kdyz to clovek napise, zda se to strasne jednoduche, ale opak je pravdou.ted jsem vdana.Chci mit deti,ale mam strach, ze je nubudu moci mit, mam streach, ze ztloustnu.Taky proto, ze muj manzel nenavidi tluste zenske.Kdyz vidi holku pri tele, vzdycky s komentare.Pritom je to tak skvely a hodny clovekO nicem nevi, i kdyz to delam kazdy den, teda skoro kazdy de.Do Noveho roku, si davam predsevzeti, ze toho necham, a urcite nebudu sama.doufam, ze to zvladnu a vy se mnou.omlouvam, se, ze jsem muj pribeh zkratila, bylo by to na dlouho, ale uiz prisel domu, a nechci jej zatezovat mymi starostmi.PREJI VAM VSEM KRASNY NOVY ROK, AT JE USPESNY V TOM CEHO CHCETE DOSAHNOUT A CEHO SE VZDAT………..

PROJÍMADLO?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj! Tak se zase pokusim svěřit se svým trápením a na nějakou dobu se odkážu na vaše rady v komentáři, protože zatím jste mi vždy jen pomohli. Jak jsem si říkala, zvracet už nikdy nebudu! Omyl! tedy, klidně bych bych byla ráda kdybych to už nikdy neudělala, vlastně bych byla moc ráda! ale asi je to ve mně, já nevim. Jak dlouho jsem nezvracela? No, předtím to bylo možná i měsíc, nevím. Pak se to zvrtlo, asi před 4dny jsem se nad mísu nyklonila znova. No a dnes taky… Vyrušil mne brácha, který se právě vrátil domů a já slyšela bouchnout dveře. On naštěstí mně neslyšel, pořád o tom nemá ani ponětí… No, vzhledem k tomu že jsem tedy nestihla dostat ze sebe všechny „špatnosti“ v podobě malinkých tří kousků cukroví, ovocného salátu a 45gramů čokolády, šla jsem ven na procháízku se psem, snad jsem trochu zhubla. (Ne, nezhubla, váha se posunula očárečku doprava, místo dobitých 55kg mám zas 56kg – ale ráno to bude zas dobrý, to je mi jasný, vždycky to tak je). No a vazala jsem si sebou i peníze. Jen co jsem řpešla křižovatku, zapadla jsem do lékárny a hups, projímadlo mi říká pane! Ale já se bojím! tedy ne, nebojím, ale nevím proč jsem to udělala, k čemu mi to bude? To netuším a asi proto sem píšu. Vim, že přesně tohle bych neměl, že se asi kvůli tomu můj příběh nedostane k vám a já za todostanu vynadáno, že tohle je zekázáno, ale byla bych ráda aby mi někdo, kdo má s projímadly nějakou zkušenost napsal buď do komentáře svůj e-mail. Nebo mi napsal na F.L.u.c.k.a@seznam.cz Nechci si totiž ublížit ještě víc, nechci si něco udělat nesprávným používáním tohodle blbýho přípravdku. Vlůastně doufám že ho nebudu muste vůbec načít, ale zoubky už si taky nechci kazit. Nejlepší by asi opravdu bylo na všechno se vykašlat, ale to já právě nemůžu. Nemůžu si jen tak říct že se už niky nepostavím na váhu a koukat jak se mi zase vrací boky. Vim že bych měla, ale asi je pravda co mi už omíláte o hlavu, že jsem bulimička a někdy se chovám jako anorektička. ( jestli tenhle vzkaz někdo pochopí tak mi prosím napište, budu ráda, moc ráda…)

co jsem udělala špatně??

/0 Komentáře/v /přidal

Když si pročítám příběhy na těchto stránkách, tak si říkám: PROČ? Proč něco tak hnusného a bezcitného, jako je anorexie a bulimie, existuje? I já jsem měla anorexii, počítala jsem kalorie i ve žvýkačkách, když jsem se v noci vzbudila, dělala jsem sklapovačky, běhala 2x denně. Jídlo mě úplně ovládlo! Nemyslela jsem na nic jiného! Ale jednoho dne jsem si řekla, že dokážu tuhle nemoc zničit. Chtěla jsem to dokázat sama – ale marně. Touha po tom být hubená, byla silnější než moje vůle. A v tu dobu jsem udělala jednu obrovskou chybu – řekla jsem o tom mé kamarádce. Doufala jsem, že mi pomůže, že v tom nebudu sama, ale stal se úplný opak. Vykašlala se na mě. A já vím, že v tu dobu, co ona odešla, už nevěřím v žádný zázrak. Něvěřím, že bych se někdy mohla podívat do zrcadla bez toho, aniž bych viděla ty odporné špeky. Něvěřím, že se sama sobě budu někdy líbit. Jediný člověk, na kterého jsem spoléhala byla ona, ale teď tady není. Je to absurdní, ale chybí mi. A já si říkám, co jsem udělala špatně, že ode mě odešla. Teď mám přítele, něco jsem mu o tom řekla, ale když se mě dotkne, tak mi pokaždé projede hlavou přání být hubenější a ještě hubenější. Je před Vánoci a já místo toho, abych byla šťastná, tak celý den nejím a večer to s tím jídlem zase přeháním. Už nevím, co je to normální oběd, jestli je normální dát si k večeři půlku rohlíku nebo jich sníst třeba šest. Chtěla bych, aby mě jídlo zase tolik neovládlo, abych byla šťastná. Svého přítele mám moc ráda, nechci ho prosit o pomoc, nechci ho ztratit…ale nevím, co mám dělat..

Nechci, ale je to silnější…….

/0 Komentáře/v /přidal

Nevím, jesli trpím nějakou ppp, každopádně můj příběh s jídlem souvisí. Ale snad na tom nejsem až tak špatně, jako mnozí z vás. Snad? Jak začít? Tak třeba tím, že dneska je mi 18 let a s jídlem se peru už od svých 13. Tehdy jsem se jako první ze třídy začala měnit a zakulacovat se. Hrozně mě to štvalo, protože když jsem se podívala kolem, všechny holky byly hubeňoučké křehotinky, jen já jsem byla jiná, taková nemotornější….. tlustější. Proto jsem začala hubnout. Přestala jsem jíst po 17. hodině, nejedla sladké, tučné, smažené, cvičila jako šílená….. Za měsíc jsem zhubla asi tři kila a i když si toho kupodivu někteří všimli a chválili mě, nestačilo mi to. Omezovala jsem jídlo až jsem nakonec jedla jeden rohlík denně. Byla jsem pořád hrozně nervozní, až hysterická a byla mi pořád hrozná zima, ačkoliv bylo léto a sluníčko pálilo, já pořád mrzla. Všimla si toho moje setřenice, studuje psychologii, pořádně mi promluvila do duše a začala mě hlídat. Jen díky ní jsem toho nechala a začla zase normálně jíst. Jenže jak? Začala jsem se přežírat a měla jsem všechno zpátky i s úroky. Zapoměla jsem možná říct, že než jsem začla hubnout, měla jsem 63 kilo. Zhubla jsem na 56, načež jsem přibrala na 65 kilo. A to při výšce 162 cm. Musím ale taky říct, že mám hrozně silné těžké kosti a každé kilo jde na mě vidět. Ale i když jsem už pak normálně jedla, nikdy jsem se nezbavila pomyšlení na to, jaké by to bylo být hubená…A když pak šla na gympl, bylo to ještě silnější. Máme třídu plnou vychrtlejch holek a já si mezi nimi připadala a stále připadám nejtlustší. Tak se znovu rozjely diety, ale nějak mi nešlo zhubnout a ještě jsem přibírala. Dostala jsem se až na 70 kilo!!! V té době jsem si našla prvního kluka a představa, že bych se s ním měla někdy mazlit byla příšerná. Nakonec mi pomohla blbá angína, kdy jsem zhubla asi pět kilo. Chtěla jsem hubnout dále, ale opět jsem přibrala. Ten kluk se se mnou rizešel, i když to asi nebylo kvůli tomu, že jsem přibrala, ale kvůli tomu, že jsem měla věčně blbou náladu. Pak jsem si ale řekla, že to musí zkončit! Začala jsem zase trošku omezovat jídlo, cvičit. Zhubla jsem asi jen tři kila a dál už to nešlo. Přestala jsem to zvládat a psychicky se sesypala. Jednu dobu jsem brala i antidepresiva. To bylo letos na jaře. Potkala jsem jednoho kluka, strašně se zamilovala a na všechno ostatní jsem se vykašlala. Prostě jsem váhu a všechny diety světa hodila za hlavu. Byla jsem spokojená. Byla. I když s tím princem jsem doteď, zase se v tom začínám topit. Zase v hlavě nemám nic jiného než diety, hladovky, dokonce jsem začla uvažovat i nad zvracenim. Nevím proč tak najednou. Možná je to proto, že už celé tři týdny jsem sama doma s příšernou angínou, že s přítelem se vidíme s bídou jednou týdně, nevím. Začínám být zoufalá. Nechci být zase nervozní, hysterická, mít deprese z toho, že jsem tlustá…. Mám teď 62 kilo, 162 cm, lezou ze mě moje silné kosti, ale mě připadá, že mám největší zadek na světě a že už se mému příteli nemůžu takhle líbit. Proč sakra nemůžu být taky křehotinka jako všechny ostatní? Proč musím být takhle veliká, tlustá? Ne, já musím bojovat! Musím! Proč sakra musí existovat váha, proč musí být ty nejprůsvitnější holky ty nejkrásnější? Chci to hodit za hlavu, ale citím, že už nějak nemůžu. Je to silnější….. Pořád se porovnávám s každou holkou, kterou vidím, pořád přemýšlím, která dieta bude nejlepší, jak to všem natřu, až příjdu jednoho krásného dne hubená…. Někdy si říkám, že jsem přeci se sebou docela spokojená a že ta širší stehna bych si mohla odpustit….. nemohla. Jsem tak trochu perfekcionistka a co není dokonalé, super, to není pro mě. Možná právě proto nikdo neví, co se mi pořád honí hlavou a snad se to nikdo nedoví. Nechci totiž vypadat jako nějaká poblblá anorektička, taková já přeci nejsem…… nebo ano?

Snažím se to zvládnout,ale…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,ze začátku chci říct,že tyto stránky čtu už delší dobu a všem vám držím palce. se svým vzhledem a hlavně váhou jsem měla a vlastně pořád mám,problémy už od dětství.Vždycky jsem byla baculka,už od 1. třídy se mi děcka posmívali a nadávali mi do tlustoprdek atd.,ale to mi ještě tak nevadilo.Myslela jsem si že všecko je vlastně jenom sranda,ale v duchu jsem se nenáviděla.Až do svých 12 let jsem s tím nic nedělala.Jenže to bylo na začátku puberty a já se začala pořádně zakulacovat.kynuly mi boky a zadek a břicho….nesnášela jsem se a nemohla se podívat do zrcadla.Ještě k tomu si mojeho přírustku na váze všimli i spolužáci a začali se mi posmívat a nadávat mi ještě víc než předtím.Musela jsem i přejít na novou školu.Bylo to před prázdninami a já si řekla dost!!!!už nechci být tlustá,vždyt můžu být hubená stejně jako ostatní a rozhodla se že do nové školy nastoupím jako úplně nový člověk,že shodím aspon 10 kilo!!!Neměla jsem to dělat,ted už to vím,byla sem blbá,neměla jsem se nechat ovlivnovat spolužákama,ale už je pozdě….Zkrátka,záte to asi všichni kdo si tím prošli,začala jsem omezovat ze začátku jen sladkosti,to pro mě bylo hodně těžký,protože čokoládou,zmrzlinou,bonbonama…. jsem si obalovala nervy a vždycky když sem přišla domů vyžrala jsem půl špajzu….Ale řikala sem si že to musím vydržet.TOHLE SI NIKDY NEŘÍKEJTE!nESTOJÍ TO ZA TO!Postupně jsem omezoval i hlavní jídla a ne¨jedla už skoro nic.Ze začátku jsem na sebe byla pyšná,všichni mě chválili jak mi to ted sluší a já byla štastná.Alespon na venek jsem tak působila.Všichni viděli jen můj vzhled ale na druhou stranu jsem denně hodiny cvičila a ze všech stran na mě útočil hlad.Snažila jsem se honevnímat,ale přitom jsem myslela celý den jen na to čím bych se nacpala.Ale ovládala jsem to,jenže mamce se to už přestalo líbit,zvlášt když sem se zhoršila ve škole,najednou byli všichni proti mě a říkali mi at už začnu zase jíst…že už jsem zhubla dost,jenže ono to nešlo…nešlo vrátit čas zpátky,já se pořád viděla v zrcadle tlustá jako bečka.Došlo to tak daleko že jsem omdlela ve škole a mamka mi hrozila že mě odveze do blázince.To mě vzpamatovalo a já začala trochu jíst.Snažím se jíst alespon 3krát deně v malých porcích a snažím se dívat se na sebe trochu jinak a dochází mi,že svět se netočí jenom kolem vzhedu a váhy,ale záleží hlavně na tom,co v nás je a jak vyzařujeme na okolí.Všichni mi moc pomáhají ve škole i doma,ale vím žedo toho můžu kdykoli zase spadnout,stačí pár poznámek blbých děcek a jak to může skončit……Proto vás prosím,nikomu nenadávejte,ani když má pár kilo navíc,třeba za to nemůže a v jádru je to fajn člověk,mějte se hezky a DRŽTE SE ZE VŠECH SIL!!!!!!