milý deníčku aneb anorexie za dveřmi-smích pomalu vyměňuji za pláč

Dlouho jsem se neozvala a tak doplňuji svůj deníček. Bylo před Vánočními prázdninami. Pamatuji si jako by to bylo včera. Byl pátek ráno a já se ve škole připravovala na hodinu psychologie. Když jsem zjistila, že mi volal můj Brouček. Napsala jsem mu, proč jsem mu to nevzala a zeptala se ho jest-li potřeboval něco důležitého. Za minutu mi opět volal. Vezmu telefon a přivítám ho jako vždy slovy „Ahoj Lásko“. Z druhého konce se ozval unavený hlas. V noci skolaboval. Odvezli ho do nemocnice, hapruje mu srdíčko. Volal mi z práce, vynadala jsem mu, že by měl ležet doma. Do třídy jsem se vrátila bílá jako stěna. Na otázku mé spolužačky „Co se děje?“ Mi vlítli do očí slzy a já se složila. Od začátku jsem si to dávala za vinu. Týž týden jsem v neděli ráno nasedla do autobusu odjela za ním. Zůstala jsem v Praze na brigádě, na svátky přijela domu a pak až do nového roku opět odjela za ním a brigádu. Vyhovovalo mi to, protože v práci mě nikdo nehlídal a já mohla podporovat své nejedení. Když se pak ale přijela domu, vše se změnilo a nejedení vystřídalo přejídání. Pak jsem dokážala celou neděli nejíst. V pondělí malou porci oběda, strčit si prsty do krku a pak po zbytek dne nic. úterý se zvrtlo a když jsem přijela ze školy tak jsem se pořádně nacpala a ve středu to samé. Včera jsem dokázala opět nejíst. Vše jsem napsala v mailu svému příteli. Ví vše o tom co se se mnou děje a nutí mě, abych vše řekla mé mamce. Neřeknu jí to, ať na to přijde, třeba si mě pak začne víc všímat a dojde jí, že taky občas potřebuji pomoc. Přemýšlela jsem nad tím dojít si k psychiatrovi, ale nemám odvahu se obědnat. A tak dneska celý den nejím a myslím, že to bude dál pokračovat. Jen čekám kdy se dostaví mé stavy kdy se celá třesu…… Myslím, že o víkendu to bude to samé. Napíši zase za nějaký čásek….