Archive for category: Můj příběh

Tak pred 2 tydnama jsem si rekla konec,zacnes nezvrace-zit normalne.Ze zacatku jsem stezi vydrzela i jen pul dne,ale den po dni se to prodluzovalo na trictvrte dne pak na den a ja konecne poznala usinani bez vycitek,kreci a slz. Bylo mi fajn,ale druhy den-sama doma a silene chute,vsak to znate.Nezvladla jsem to,ale vy jste mi v tu chvili hrozne pomohli.Ja byla na pokraji zhrouceni,jsem slaboch,ale vy jste me pochvalili i za ten jeden den.Slibila jsem si treba sto pokusu nez se ji zbavim. Dneska je to treti den.Snedla jsem toho vic jak obvykle,vycitkami trpim,ale do zachodu se nechci podivat a taky to neudelam. Chtela bych podekovat zakladateli techto stranek a vam holkam,ktere pomahate,jak jen muzete.I kdyz vim,ze mam jeste pred sebou dlouhou a tezkou cestu,budu to zkouset do te doby,nez bude zase naprosto volna a hlavne stastna.

Nevim,jak začít-už je to celkem dlouho…Tak vše začalo asi v 8.třídě.Do té doby bylo vše idylické-milující rodiče(milovala jsem sladké-tak mi občas řikali,ať ho nejim tak hodně a často,že budu tlustá-to ale nevěděli,že za půl roku toho budou litovat),hubený hezký brácha(o 5 let mladší),pes,dost peněz,domeček,premiantka třídy,celkem hezká holka-prostě pohodový život,jen ta výška 158 cm a váha 62 kg(nebyla jsem tlustá,jen jsem měla hezké kypré ženské tvary-na můj věk nezvyklé-prostě holka krev a mlíko!Vždy i ve třídě jsem byla napřed ve všem-puberta,názory,vývoj,myšlení-byla jsem vyspělejší(asi jeden z mnoha důvodů mé nemoci-nemohla jsem se s tim vyrovnat).Byla jsem líná,chodila jsem s mamkou cvičit jen jednou týdně,jinak jsem seděla doma u televize….Mamka byla vždy vitální,moderní,vypadala mladě-když nás potkala nějaká její známá,řikala,že vypadáme jako sestry-dost mě to štvalo…Její míry-164/56!Táta je trochu silnější postavy-všichni řikali,že jsem po něm a brácha po mamce!Mamka přišla jednou s nápadem,že nebudeme večeřet(byla to spíš akce proti tátovi-byl na nějakém vyšetření a měl nějaký nález související s jeho váhou) a když už,tak jen saláty…..A já se toho chytla,ale pořád jsem si po obědě dopřávala sladkosti,takže se to nahradilo,ale už jsem nepřibírala.Pak mamka přišla s nápadem,že bych mohla začít chodit na badminton(chodil tam syn její kamarádky),že prý pořád sedim doma!Tak mě tam dokopali-zalíbilo se mi to-2krát týdně tréninky od 18:00-19:30,spousta hezkejch kluků,zábava,noví lidi….Vše se tak nějak dalo dohromady-tak různě si vzpomínám:babička mi jednou řekla(někam jsem jela)-že si mám půjčit mámi oblečení nebo,že už mi to snad neni,jestli už jsem tlustší než máma?!(Ale sama mě pořád vykrmovala)-tak jsem se nad tím zamyslela,že jsem tlustší než svoje matka,že už mi nejsou její věci…že nevypadam jako její malá holčička…Chtěla jsem se líbit klukům na badmintonu(ale potom jsem se uzavřela úplně do sebe a už mi bylo jedno,že se jim líbim..)….Měla jsem vše,co jsem chtěla-vše perfektní=perfekcionistka,k dokonalosti mi scházela jen ta postava….Badminton se mi hodil-před tím jsem nemohla jíst,aby mi nebylo zle a potom jsem se napila,měla dobrou náladu z tý skvělý party a už jsem neměla hlad-začala jsem si řikat,že je už pozdě…Ve škole na obědy nechodim od 6.třídy-mamka mi vařila(bohužel už zas i teď mi vaří)-řekla jsem jí,že už jsem velká,že si něco udělam sama nebo jsem si dala jen rohlik a pak sladký….Ale pak jsem přestala i pořádně obědvat-doma jsem řikala,že jsem měla sladký,že teď nemám hlad…mamka byla ze začátku jedině ráda….Pak si začalo okolí všímat,že jsem zhubla-mě to těšilo(dost jsem o ppp věděla,protože v té době jsme ve škole měli různé přednášky),doma to pořád šlo-vpohodě,jen babička pořád hučela do mámi,ať na mě dohlídne!já jsem si pomalu začala uvědomovat,kolik toho mám s anorektičkama společného…Máma jí řikala,že mi věří,že to mám pod kontrolou,že mám pevnou vůli….No právě,že mám pevnou vůli-dávala jsem si cíle kolik zhubnu(myslela jsem si,že zhubnu-budu krásně hubená a pak si zase budu libovat ve sladkostech,ale budu se hlídat!-nic takového se nekonalo a já ztratila na vše chuť).Nevim kdy,ale pak jsem nedostala menstruaci(asi na 50kg?)-to byl signál pro tátu(má mě i teď dost přečtenou-přišel mi i na ty lži a schovávání s jídlem).Začal si získávat informace o ppp-a zjistil,kolik toho mám společného s anorexií!Objednali mě k obvodní lékařce-že nemám menstruaci.Ta řekla,že jen nemám už hubnout…Ale já schovávala a lhala s jídlem dál-tak jsem šla k psycholožce u nás-prý mám prvky anorexie,ale není to tak vážné-nijak nám nepomohla-prý si mám psát jídelníček-to rodičům vydrželo tak 14 dní,pak toho nechali-já se jim ale pořád ztrácela před očima….Tak mě objednali do motola na psychiatrii.V té době už mě dost nutili do jídla-já jim u toho brečela(byli to muka-chudáci naši-ty si semnou toho prožili….měli výdrž a trpělivost!),jedla jsem strašně dlouho,když už něco,tak co má nejmíň kalorií…Zakázali mi veškerý pohyb,tak já,abych alespoň něco spálila,jsem začala doma uklízet,chodit ven se psem…Mamka mě prosila,ať aspoň jím zdravá jídla-že nemusim maso(to jsem nikdy moc nemusela!).Má váha se dostala na 39-verdikt psychiatričky-buď do 3 neděl přiberu 3 kila jinak si mě tam nechaji.Ani nevim jak,ale dokázala jsem to(díky mámě-protože si vzala dovolenou-mě uvolnila ze školy-byly jsme spolu-věnovala se mi…)-pila jsem nutradrinky a jedla vždy s mamkou 5krát denně!Pak jsme tam jezdili 1 za měsíc s váhou 43.5kg-to jsem se sekla a udržuji si jí do teď-naši pochopili,že nám ten motol už nic nedává-bylo to tam trapný,protože viděli,že jím a ta psychiatrička měla takový trapný otázky….Jezdíme tam jen na gynekologii(menstruaci mám řízenou práškama-hormonama),taky jsem tam byla na antropologii-mám mít nejmíň 45kg-ale ještě lépe 47!Jak jsem tak jedla s mámou-veděla jsem,že se hlídá a omezuje(v té době kvůli mně to přerušila,ale po čase už se mnou nechtěla jíst…),tak jsem jí začala vidírat,občas si nedá večeři a tak…,že když nemusí jíst ona,že já taky ne!Srovnávala jsem se s ní….Kolik spálí kaloríí atd-když jde cvičit-já taky… Teď asi po 3 letech bojů,to je u nás takhle-nic není úplně vpohodě,ale jsem požitkářka-miluji těstoviny,pizzu,čokoládu(mléčnou =)),kešu ořechy,máma mi vaří-zdravá jídla-občas mám období,kdy nejim-to zhubnu na 42kg-naši mě vážeji většinou 1krát týdně,ale někdy zapomenou…to pak zase musim pít nutradrinky-nesmim chodit cvičit,na badminton…prostě musim tloustnout na 45kg… Teď jsem zase v tom přibíracím období….Je mi skoro 16 a ještě jsem pořádně neměla kluka-vždy jen kino,večeře a pak nic….asi vždy někde udělam chybu…Jsem tím poznamenaná,ale já nelmít rodiče,tak tady už asi nejsem!Mám skvělé rodiče,které miluji a oni mě taky,jen všichni nenávidíme tu hnusnou anorexii.Hodně jsme se stmelili jako rodina-když rodinu postihne nemoc-posílí jí to a úplně přehodnotíte žebříček životních hodnot-u nás je nejdůležitější-zdraví!a psychická pohoda! Asi je to dost dlouhý,ale doufám,že jste to dočetli do konce a napíšete mi něco do komentáře(rady,názory….)Nikomu to nepřeju prožít!Je to hnus,kdybych věděla,jaké to bude mít následky,tak vůbec nezačínám blbnout s jídlem a jsem šťastná i trochu oplácanější…..Mějte se všichni krásně a neblbněte!!!Čauky-Pizza

ahojte vsetci! uz treti rok bojujem s anorexiou,nepatrim medzi vychudnute dievcata, i ked som taka bola.moja najnizsia vaha bola 45kg.dnes vazim 59kg.ale stale mam s nou problemy.ovlada moju mysel,neviem sa z toho vymotat.po kazdom jedle mam vycitky,ze som to vobec jedla.strasne.uz neviem co dalej.poradi mi niekto? su to pre mna strasne muky,hanbim sa pred priatelom za svoje telo,a vobec cela sa za seba hambim.myslim si ze som tlusta a preto sa aj nenavidim.mam take pocity,napriklad ze chcem byt malicka,malilinka,aby ma nikto nevidel,vyhybam sa ludom,bojim sa ich. myslim si,ze za za anorexiou sa skryva nejaka ina porucha.ja mam okrem anorexie aj schizofreniu.trpim tym uz 2 roky.pocujem hlasy,ako na mna niekto vola a stale mi rozprava aka som zla a ze by som mala zomriet…vidim aj jedneho pana,ma dlhy cierny plast,kapucnu,nevidno mu do tvare a ma cierne kridla.toho vidim skoro stale.mam strach,lebo takto sa neda zit. uz som bola 3 krat hospitalizovana v nemocnici,ale len kvoli schizofrenii.na anorexiu som sa este neliecila.a ani sa nechcem.nechcem sa jej zbavit,je to moja najlepsia priatelka.nikoho okrem nej nemam.citim sa byt sama,ze mi nikto nerozumie. ak mas chut,napis mi na sharysa@szm.sk,budem rada ak sa mi zveris alebo podelis o svoje problemy…dakujem ti

Ahoj všichni Píšu sem už po třetí a pořád je to všechno o hubu. V sedmé třídě sem byla anorektička, je to k neuvěření ale po půl roce sem se z toho dostala. V osmé a deváté sem trpěla bulimií. A co teď když už je všechno v pohodě? Sem tlustá tak tlustá sem ještě snad nikdy nebyla. Měřím 160cm a vážím 59kg je to prostě hrůza. Takhle se přece nedá žít. Jednou to ale musí skončit. Čtu si vaše příběhy a přemýšlím nad tím, co je správné a co je špatné. Už sem slyšela pár narážek na moje tělo a je to kruté. Když už se člověk z toho jednou dostane a je rád, že ho nic netrápí, tak je to stejně zase špatně. Anorexie nebo bulimie sou ze začátku kamarádkami, ale potom ukážou svou pravou tvář a vy se toho nemůžete zbavit. Radím vám holky nedělejte to. Hrozně ráda bych se z některou setkala, kdyby mi některá z vás písla budu ráda. Děkuju předem Květka