3.příběh

Psala sem sem už 2 čláky.Jeden byl ode mě vyloženě sprostý.Omlouvám se všem kteří jej museli číst.Když sem ho psala ležela sem v nemocnici a napadlo mě že napíš svuj životopis.Začala sem tedy,ale na druhé řádce mi došlo že nemam očem psát.Nic sem neprožila nic nedokázala.Tu noc sem měla neskutečný deprese.Myslela sem jenom na to jak se zbavit problému.Ale já nechtěla se zabít bez nělakého rozloučení,varování.Proto sem sem napsala ten příběh,jenom ne z mé pozice.Všechny udaje byly realné,až na to že sem se zabila,to sem si naplánovala na druhy den.napsala sem to tedy,rozbila vázu,střepy dala do kapsy,učesala se,dala sem si řasenku vzala džíny a šla v pohodě přes recepcy.Chtěla sem se zabít na mim milovanym místě kam sem dycky utíkala když mi bylo nejhuř.jelikož byla 1 hodina v noci a ja se vlekla přes hl.nádraží abych se dostala domu,viděla sem tam hodně fetáku.ja už dřív s kamosema hulila trávu a tak ale nikdy sem nebyla v kontaktu s háčkařema.Jedna holka mě oslovila jestli bych jí nepučila prachy,moc sem jic neměla ale aspon na něco jí to stačilo.5ekla že mi klidně něco nechá.Už sem chtěla říct že nechci,ale potom mě napadlo že stejne za par hodin už tady nebudu a když mám příležitost proč to neskusit.Bohužel se tak stalo.Najedno sem neměla potřebu nekam jet,byla sem tak štastná.Nemyslela sem na nic,po 2 letech sem konečně nemyslela na jídlo.Jela sem v tom s nima.Kradla sem a ne konci i šlapala.První dva měsíce sem si říkala jak je to skvělý že sem zdrhla anoorexii.Ale až ted,na detoxu mi dochází že sem na tom ještě huř.Vodrovnala sem mamu a celou rodinu.Dneska me napadá že kdybych se tehdy zabila,ušetřila bych si odpornýho pul roku na drogách.Dneska mám zase tu noc že chci napsat příběh,celej od a. až po fet.Snad to bude někoho zajímat.Jenom vím že ssem to tehdy měla udělat a zabít se.I když se ted viléčim,pocit jak sem šoustala s nechutnýma clapama kuli píchnutí mě bude odrovnávat na dosmrti,nebo jak sem kradla taky není hezká vzpomínka.Hooky ja vám držím palce a mam vás všechny moc ráda.KKKKKKKKIIIIIIIIIIIIKKKKKKKKKKKKIIIIIIIIIIIII

Happy end jako v americe?

Ahojky všichni! Pod vlastním jménem sem zapisowala už asi dwa svý tragický příběhy o vlastní sebelítosti a o tom, jak balancovala ručka mý váhy… Jako bysem se topila v bažině, ale teď z posledních sil vylezla nad hladinu moje hlava a nadechla se… Skutečně nechutně jsem přibrala, ale pořád lítám sem a tam a bůhvíkam, tak mi na zhnusení zbývají jen chvilky, kdy jsem o samotě… Minulost (tedy bulimie) si vybrala daň evidentě pekelnou – především nemám (qůli nevyvážený hladině hormonů) skoro žádný prsa, pořád problémy s menstruací… no jo no Snažim se wšecko ignorowat, nemyslim na jídlo. Takže sem zdravá? Po tom všem? Momentálně mám 178/60, tagže sem tam uš je to malinko kypřejší tvar a přerostlej špíček, ale všem okolo je to evidentně jedno (což je jediná naděje), což bylo sakra těžký si uvědomit. Nevim co psát. Taky na to kašlete. Ráda bych zhubla, jenže už to neni prvotní myšlenka. Prostě jenom sen. Je lepší někam vyrazit. Něco dělat. Pak neni čas ani se přežrat, ani se přemáhat:) taxe mějte!

Dvakrát přechozená bulimie

Lezení na tyhle stránky mi teď tak trochu příde jako zahrávání si s ohněm. V posledních dnech se tak jakoby dostávám do normálního života. Co je to pro mě normální život? V mym poměrně mladym věku je to koukání po klucích, blbnutí s holkama, a prostě všecko, co k pubertě patří. Dřív, tim myslim před rokem a půl, jsem tohle dělala. Pak ale přišla bulimie (tehdy jsem to za bulimii nepovažovala) a aniž jsem si toho všimla, tak od první chvíle, kdy sem se rozhodla to blití provozovat, jsem se začla měnit. Psychicky, jak jinak. Zpočátku sem to nijak nepociťovala, prostě jsem to ano nebrala jako začátek, ale prostě se mi začal měnit žebříček hodnot. Projevovalo se to třeba tak, že jsem radši šla domů, abych se najedla, následně to vyblila, než abych šla třeba s kámoškama prolejzat obchody, nebo kecala s klukama před školou. Jídlo už nebylo občasnou zábavou, popř. nutností, ale něčim, k čemu jsem utíkala, neco jako droga. Do náruče bulimie jsem se schovávala častějc a častějc, a prakticky nic jinýho mě nezajímalo. A aby to nikdo nepoznal, musela jsem se přetvařovat… třeba že mě něco baví, nebo že mi něco příde vtipný. Neuměla jsem se od srdce zasmát, ani se prostě jen tak bavit. Nad všim sem měla jakejsi „nadhled“, pozorovala jsem se jakoby z vejšky, všechno sem jakoby hrála. Fakt nechápu, jak to ta bulimie všecko mění a ničí… Před rokem jsem skončila s blitim, dala si třičtvrtěroční pauzu, a jela znova… tvrdila jsem konec mockrát, ale teď cejtim, jak moc by mi mohla bulimie všecko vzít. Dala jsem jí rok a půl života, rok a půl puberty, rok a půl mládí, a ona mi nedala vůbec nic… kromě poznání. A teĎ se sebe ptám: byla to adekvátní cena???

Můj skromný příběh

No u mě to rozhodně není tak „akutní“ jako ve většině ostatních příběhů. Ale asi taky k tomu trochu inklinuju… Když jsem byl malej, pamatuji si, že jsem byl celkem akorát, jak kdy, váha mi trochu kolísala. Ale měl jsem kamaráda Ivoše – byl totálně vyhublej a já mu to záviděl a bylo mi líto, že jsem tak „tlustej“. Potom mi ta váha trochu vyskočila a nakonec v 15 jsem měřil 168cm a vážil asi 71kg. Byl jsem dost neoblíbenej, žádní dobří kamarádi, o holkách nemluvě. Často mě ty kila navíc užíraly a považoval jsem je za svůj největší životní problém a zdálo se mi nemožný zhubnout. A myslel jsem, že když zhubnu, vyřeší to všechny moje trápení a problémy a budu šťastný. Docela často jsem zkoušel diety nebo cvičení, ale dlouho jsem to nevydržel. Až jsem se na začátku kvarty (devítky) znovu skamarádil s Ivošem, kterýho jsem pár let moc nevídal. potom z nás byla taková partička – já, on a ještě jeden kámoš. Ivoš hubenej, vysokej…Pepa menší, ale svalnatej a děsnej playboy. A tak jsme tak chodili po městě a okolí. Jednou jsme takhle našlapali po okolí asi 25 km… Prostě procházky…a taky trochu alkohol, silácký řeči, znáte to. Každopádně jsem začal držet dietu, zapálil jsem se do toho a nejedl už nic večer, nejedl jsem buchty, a podobně. Někdy jsem i chodil běhat. Prostě jsem si řekl: Tak a teď budu málo jíst a basta! Hlad mi začal brzy připadat i jako docela příjemnej. Říkal jsem si že je to zdravý a že mi to prospívá. Hubnul jsem rychlostí asi 2 kg za měsíc. Docela zvolna. překvapilo mě, že ve škole si toho začali všímat takřka najednou. To už jsem měl o pěkných pár kilo míň a najednou mi to pochvaluje třídní, že mi to sluší a jak že to dělám. 🙂 A v tý samý době i spolužáci, jiný učitelky… Denně jsem se vážil a kontroloval jak jsem na tom. Nakonec se moje váha zastavila asi na 60kg a mírně kolísala – někdy 59kg, někdy 62kg… Babička z toho byla nešťastná a pořád mi opakovala, že musím víc jíst, co je to za chlapa se 60kg. Potom jsme byli na dovolený u moře, docela mě znervózňovalo, že se tam nemůžu vážit a byli tam akorát nic moc snídaně a hlavně veliký večeře a to já nebyl zvyklej jíst večer. No ale člověk měl fakt hlad po celym dni. Takže jsem si dopřával co hrdlo ráčí. Taky jsem od těch 15 vyrostl – na 172cm. měl jsem strach kolik jsem tam přibral, ale když jsem si stoupnul na váhu, tak jsem měl 60kg. Byl jsem z toho docela veselej. Dá se říct, že neustále držím nějakou dietu. prostě asi podvědomě, mám to zažitý. Teď jsem byl na preventivní prohlídce u doktorky, ta celkem koukala, jak jsem zhubnul a vyptávala se mě na pár věcí. Myslí si, že mám náběh na anorexii nebo co…tak mám 28. dubna přijít na nějaký testy a do tý doby aspoň kilo přibrat. Já si ale nemyslím, že mi něco takovýho hrozí…jím všechno, i čokoládu, vánočku… Myslím si, že přehání. Ale když mi třídní pár dní potom povídala, že vypadám jako kostlivec a nevěřícně se ptala jestli vůbec něco jím…..trochu mě to nahlodalo. Já osobně si připadám trochu oplácenej. Mám hmatatelný špeky na břiše, na zadku…ale jinak jsou mi zase celkem vidět žebra, klíční kosti. No tak nevím. Přibrat ale nechci. Když se zamyslím, tak v poslední době jsem měl asi 2 měsíce celkem deprese a náladovej docela taky jsem. Ale jíst se nebojím a nemám z toho výčitky. Před chvílí jsem slupnul řízek. Chtěl bych se zeptat co to bude za testy a co budou zjišťovat, jsem docela zvědavej, tak jestli někdo víte, tak mi to prosím napište… Co se týče zvracení – jako malej jsem se o to myslim i několikrát pokoušel a docela mě to lákalo. Najíst se a nebát se tloustnutí…ale bohužel (bohudík) mám tak silnej žaludek, že i když jsem si do krku strčil skoro celý zápěstí, tak jsem se začal jen dávit. Abych zvracel, musel bych si do krku strčit minimálně noviny a to dost hluboko. Omlouvám se za ten příšernej sloh, píšu co mi na jazyk přijde… Ještě bych se rád zeptal na váš názor – myslíte si že se blížím k tý anorexii? Já myslím, že né, ale nemůžu vyloučit že už mám pokřivený úsudek…

má i vaše vůle

nedávno jsem psala,že se budu snažit o změnu svého dosavadního způsobu života..jen krátce – 4 roky problémy s příjmem potravy,nesnášenlivost sebe samé i okolí,únava,vyčerpání,snaha o identitu,kolapsy,poté jsem to dotáhla na 38kg/178 cm..diagnoza anorexie,dobrovolná léčba v 19 letech,vypadávání vlasů,otoky nohou,promodralá kůže,bez menses i bez stolice,apatie,srdeční frekvence 40 za min,aritmie srdce,vysoká hladina cholesterolu,porucha funkce ledvin,atrofie tělesného svalstva,nedostatečná funkce jater,byla jsem emotivně tupá,nedokázala jsem ani brečet…atd po propuštění z psychiatrické léčebny jsem zvládala základní denní návyky-jídlo 3x denně a i malinké sváči…asi 2 měsíce,váha se zhoupla nepatrně víš,užívala jsem silné léky….přesto jsem se sama sobě opět znechulila ale snažila jsem se dál,,následovalo přejídání-nejprve 1x do měsíce,poté v kratších intervalech,to jsem nechutně kompenzovala zvracením,nebo projímadlem,hladovkou a cvičením..tak to šlo až do nedávna…NASTAL ZLOM,VELKÝ A BOLESTIVÝ,když jsem se uviděla v zrcadle rozbrečela jsem se,nebyla jsem to já,byl to člověk bez chuti do života,bez zájmu o činnost,s oteklými slinými žlázami … až tady si uvědomuji,že život nechci prožít jako honbu za jídlem..stojí to velké úsilí,ale mám jasný cíl:jídlo bude součástí života,ale ne tou nejhlavnější,yačínám s vysokou školou zaměřenou na grafické a malířské umění,vedu arteterapeutickou sešlost pro starší lidi,žiju naplno pro svého přítele,kterého miluji z celého srdce a který je hlavním smyslem mého žití….a jídlo.? Holky i to jde,jím 3-4 jídla denně po 3-4 hodinách,má váha jde dolů/6kg/,jelikož se nepřejídám a zároveň nemučím hladem..mám energii na spoustu činností … nerada bych byla tím člověkem ze kterého trčeli kosti,ale žádné charisma…pokud se mi podaří pomalu ubrat pár kilo,bez hladu a depresí budu ráda-nejdůležitější bude vydržet a já to chci zvládnout!!! A vy holky máte tu samou naději jako já,i pro vás existuje šance být zase normální a pohodovou holkou,nebudete žádný průměr jelikož mi věřte každá z nás ,každý člověk je jedinečný ,především svým vystupováním,ochotou,svými city-nic z toho,ale nikomu nedáte na plno , když budete pohlcené jen myšlenko na jídlo,na to že jste tlusté ,odporné,,,,JÁ VÁM ŘÍKÁM NE ,VY JSTE NÁDHERNÉ BYTOSTI,KTERÉ MAJÍ NA VÍC NEŽ JEN NA „PPP“…. přeji vám pevnou vůli a okamžité odhodlání k lepší cestě životem…jsme silnější než ppp,,,,brzy na napsanou a krásné jaro,,,,,,,R.Jordan@seznam.cz…písnite,budu ráda aráda odepíši

Jakej vliv má dětství…

Téda lidi, čim dál tim víc si všímám, jakej vliv má na ppp vliv dětství… z článků ostatních holek, z okolního světa, a bohužel i ze svý vlastní zkušenosti… Dlouho jsem se snažila napsat svůj vlastní příběh o tom, jak to všechno začalo… ale pořád mi nebylo jasný, kde to všechno pramení… no, asi mi to přišlo úplně absurdní, ale po tom, co mě jednou v noci políbila spisovatelská můza, jsem se chopila propisky a svého deníku, kterej se jen tak mimochodem zabývá převážně bulímií svý vlastní,a pustila se do toho… najednou jsem si vzpomněla na ty opravdu klíčový momenty, takže to má dokonce hlavu i patu… a moc si uvědomila… To, že jestli se nenaučim odporovat svýmu otci, nechat se manipulovat jeho názorama a utkvělejma představama o mym životě, tak mý rok a půl dlouhý trápení pravděpodobně nikdy neskončí… nebo skončí, ale špatně… Tak až bude někdy trochu času (a toho je teď poskrovnu), tak to sem nacvakám, aby ty, co to nezažily, ale i ty, co už moc dobře věděj, o co kráčí, věděly, jak nevině začíná celej tak dlouhej příběh…

chci ven,ale nechci pribrat a byt jak predtim

Tohle jsem puvodne psala gery,ale jeji mail nejak nefunguje,tak si poctete a budu rada kdyz napisete. Ahojky…no vis,nevim jak zacit…..jsme na tom asi podobne… mela jsem vzdycky takovou,myslim pro okoli normalni postavu 170 cm,58 k= g.Kdyz jsem nastoupila do prvaku,zacala jsem strasne jist,pribrala na 6= 2,vsichni mi rikali ze jsem pribrala a tak.Prvni mi to nevadilo,ukazova= la jsem brisko,bavila se…pak mi doslo,ze o me nikdo nestoji jako driv= ,zacala jsem se uzirat v depkach,ze jsem tlusta,ale nikdy jsem nemela p= evnou vuli s tim neco udelat.Nejvic jsem vazila myslim64,ale to nebylo = rano. O prazdninach jsem zhubla na 62 a myslela jaka to nejsem borka,pak jsem= prestala po 6 hodine vecer jist a vic pit.Proste to nemelo cenu, v zar= i na intru jsem se zacala tak trosku haltovat, ale stejne v patek jak j= sem prijela domu a za ten vikend jsem to dozrala.Nevim jak,ale ted je d= uben a ja sla v patek misto do skoly na krev k doktorce,poprosila jsem = mamku o psycholo=BEku,protoze jsem ten stres nezvladala,skola,dieta…n= ic me nebavi,nepamatuju si ani kdy jsem se naposledy od srdce zasmala,s= kamoskama se nemam o cem bavit a jsem strasne agresivni, vystresovana.= … No rano(v ten patek) jsem vstala a hned stoupla na vahu vedle postele,s= trasne moc jsem chtela mit neco pod 50,protoze jsem se snazila jist co = nejmin cely tyden a hele 47,5,hura!!!Letela jsem na zachod,ale nejak js= em sebou po ceste sekla.Tak jsem se pak dobelhala k doktorce,tak chudak= vyjevena….No pak jsme mluvili doma a ja si uvedomila, spis si rekla = ze zacnu normalne jist, tak jsem snedla polivku, odpoledne jogurt a vec= er 2 suchary a rajce,to uz se mi zdalo ale strasne moc, cely den jsem p= robrecela zavrena v pokoji.Vecer jsem sla na diskoteku,kde sbiram sklo,= nechtela jsem sedet doma a kazdy mi chvalil,ze jsem konecne dokazala zh= ubnout.Ruplo mi v bedne, vcera jsem snidala-hrich-ovocny salat a pak i = obedvala,po obede jsem si dala jeste 2 lzicky omacky na chut,nejsem kra= va,pak jsem se sla vyspat a jelikoz se vzbudila o ctvrt na8vecer,nemohl= a jist A ani zase nechci, mam strach z toho ze priberu a budu takova jako pred= tim,ale zase se chci bavit,mit kluka, kamosky,zadny stres,hlavu kde neb= ude otazka jidlo,jidlo,jidlo…porad mi je zima na ruce, v noci se budi= m,chvili jen tak brecim,pak chci at je na me nekdo hodny,nemam 4 mesice menses…Jsem to krav= a no.Ja ale mam chut k jidlu,hodne piju,hlavne 100% dzusy,takze mam roz= tahly zaludek 🙁 Brala bych tak 55,vic ani ranu,ale jak zacnu,nebudu se haltovat.Chtela = bych zazit ten pocit,dat si na veceri rohlik,tyjo,nebo palacinky mnam..= Tak sorry,jestli je to moc dlouhe a nudne,ja to po sobe nikdy uz nectu,= jsem zdechla 😉 Kdyztak mi pisni ju?Jinak se mej krasne,packo Verca ____________________________________________________________

na dobré cestě…snad…

Achoj slečny! Tak Bulimii mám už rok a půl ….máma to zjistila a vzala to perfektně.Vzala mě k psycholožce a snaží s emi různě pomáhat.Já chci přestat, mocinky moc chci, ale nejde to.Pokaždé, kdžy sedím u psycholožky, nebo když čtu všechny ty knížky, které teď máma koupila jsme odhodlaná a přesvědčená a říkám si, že už to nikdy neudělám, lae nejpozději za dva dny jsem zase u záchodové mísy a a provádím to, co se mi stalo mojí náplní dne.Zase zvracím.Než jsem začala s bulimi, měla jsem 162/58….pak jsem zhubla na 50kg , asi během měsíce a pů, ikdyž ten začátek byl spíše anorexie-nejedla jsme…tak maximálně jablko a třeba trošku müsli.ALe pak jsme to nevydržela a začala zvracet…přejídat se…zvracet…a výsledek?Mám 55kg, denně zvracím, třeba i několikrát, je mi špatně, nemůžu chodit na záchod na tzv.“velkou“, před okolím pořád hraju tu hru veselé holky a v duši se za sebe stydím a nesnáším se.Pokaždé, když někam jdu, vím, že se všichni dívají jen na mé špeky, co mi všude přetíkají a taky si začínám pomale uvědomovat, že to nezvládnu.Že vlastně ani nechci, protože se tak moc bojím toho, že přiberu!Chci mít 45kg!Chci!Jsme blázen, vím, jaké to je, když je mi špatně po zvracení, kolik nemocí to způsobuje, ale já se takhle nesnáším a bohužel mi nepomohla ani ta psychologie…tak co mám sakra dělat?Vím k že dokud nezhubnu minimálně na těch 50, nepřestanu.

začalo to, ale existuje taky konec?

Ahojky, tak jak začít? Je mi šestnáct píši jsem podruhé a jsem moc ráda, že tylo stránky jsou. Minule jsem psala o tom, jaká je má součastná situace, ale teď napíšu i jak to začalo a možná za nějakou dobu budu moc napsat i jak to skončilo. Vždycky jsem hrozně řešila svoji postavu neví co mě utvrďilo v přesvědčení, že to, kolik kg člověk váží je míra toho jak je šťastný úspěšný a krásný. Čím hubenější, tím šťastnější, teď už vím, jak jsem se mílila. O štěstí to vůbec není, ale je pravda, že když je člověk hezký a hubený, tak to má o dost jednodušší. Víte, když se podíváte kolem sebe všechno je tak špatně, dá se říct, že móda být hubená zničila a asi ještě zničí kupu životů. Zničila i ten můj, možná je lepší být tlustá a zdravá, jenomže nenalhávejme si není moc kluků, kterým se to líbí není ani moc holek, které s vámi budou ochotné kamarádit, když budete jak hrošice tím,ale nechci nikoho urazit. Já nechci být tlustá, to bych nesnesla. Nedokáži překousnout už ani to, že jsem průměr. Holky které mají stejnou postavu jako já jsou na každém rohu a to mě hrozně štve. Ještě před měsícem bylo všechno jinak, byla jsem vychrtlá a štastná, bez bulimie bez anorexie. Byla jsem po nemoci a zhubla po ni přes osm kg. Jenomže jsem je zase přibrala i s úroky a také mám už zase bulimii. Aby se dalo v tomlo příbehu vyznat, tak se vrátím o pár let spět. Bylo mi dvanáct, tedy skoro třináct, když jsem s bulimií začala, trvalo to celou sedmou a osmou třídu měla jsem 49kg/160cm, ale spokojená jsem nebyla. Jednou jsem se(bylo to asi na konci osmé třídy)vzbudila a řekla si dost! Ze dne na den jsem přestala je pravda že jsem asi o čtaři kg stloustla, ale byla jsem šťastná, že je to za mnou. Celou devítku jsem si udržovala váhu na 53Kg a byla v poho. Za ten školní rok v devítce jsem si užila života mnohem víc než za poslední dva roky dohromady. Bylo to tak hrozně krásných 10 měsíců, že to nedokáži vystihnout. Pak přišla o prázdninách 2004 ta nemoc-meningokog b nebo meningokok b, teď si nejsem jistá jak se to píše. Doktoři mi dali 50% na přežití a měli obavy abych třeba neochrnula nebo tak něco. Nakonec jsem s toho vyvázla jenom se špatnými sny a neshopností se soustředit a taky bohužel s mínus osmi kg. Vrátila jsem se a to už znáte ze začátku. Zase bliji a mám asi 52-54chci toho nechat, ale nedokáži to. Když jsem měla těch 45,tak jsem se klukům zas tak nelíbyla, ale když jsem to nabrala na 47 mohli se ze mě zblázdnit. Mohla jsem mít skoro každého na kterého jsem si ukázala, milovala jsem závistivé pohledy holek nad moji postavou a teď zas nemám nic. Sakra! Chci mít o 6 nebo 7kg mím a být zas tak oblíbená i když vím,že to bylo i tím, že jsem měla lepší náladu a víc si věřila. Jenže jak mám mít dobrou náladu, když mám bulimii a jsem tlustá? Těď byl víkend, jsem na střední a měla bych se učit, protože jsem hrozně pozadu a nestíhám a místo toho koukám na Tv pak jím bliju, ejdu ani ven,protože nechci aby mě někdo viděl, nevěřím si a lidi nemám vůbec ráda začínám se jich stranit a strácím kamarády. A jestli se nezačnu učit můžou mě vyrazit ze školy. Nevím co mám dělat. Jestli mi chcete někdo napsat,určitě to udělejte: bulbull@seznam.cz Doufám, že jsem nebyla moc nudná, mějte se hezky a bojujte, začnu také a možná to zvládnu podruhé. Budu vás informovat, jak to jde, zatim ahoj

Noční blues

Sedím sama ve svém pokoji. Stůl, židle, suchá vazba, kaštany pro štěstí, nejméně měsíc nezalitá fialka, přání pro Elišku od Pecana na nočním stolku? Pecan? Jak jsme se změnili za ty tři roky, kamaráde? A mám pocit, že právě na nás dvou to jde nejvíc poznat. No, tys šel snad jinou cestou. Tou lepší, samozřejmě. Já se prodírám již šestým rokem bahnem a špína a hnus je můj denní chleba. Lhaní. Předstírání. Tajemství. Pokrytectví. To všechno patří šestý rok k mé osobě, podobně jako zubní kartáček. Nechci to, ale člověk si nevybírá? Na výběr má jen jednou, buď a nebo, bílá nebo černá, vybliješ se nevybliješ? Já zvolila před šesti roky tu první možnost. A od té doby se k ní uchyluju v podstatě pořád, i několikrát za den? Výčitky, zklamání, nenávist k sebe sama? Profláknutá slova, která zná každá podobně postižená. A která jsou bohužel zcela na místě. Cranberries hrajou dokola nejmíň už potřicáté tu samou píseň, poslouchám ten klidný, opravdový zpěv Dolores a podobně charakterizovatelnou hudbu a přemýšlím. Chtěla bych se taky cítit krásná a opravdová? Chtěla bych zpívat? Chtěla bych NĚCO dělat. Cokoliv. Stojím o to, aby mě něco bavilo. Je těžké žít téměř dva roky bez zájmů? A přece přišla po těch šesti letech změna? Vkrádá se do mého života a dere se mezi špínu, hnus, beznaděj, přetvářku, lež a další vypečené kamarádky? Cit? Silnější než všechen doposud poznaný? Najednou tu nejsem jen já a netrápím jen sebe sama? Teď hrozí, že utrápím i toho, komu na mně záleží, kdo mě má (pro mě zcela nepochopitelně) rád a chce se mnou možná strávit celý život? A já? Nedokážu si vážit ani toho? Bliju dál? Dnes ale přišel zase jednou zlom? No, už bylo na čase, ani si nepamatuju, kdy jsem měla naposled u mísy alespoň týdenní pauzu? Zítra NECHCI BLÍT. Chtít něco a něco udělat jsou ale tak významově vzdálená slova? Je to hrozně těžké? Hrozně moc. Já ale nechci skončit někde v léčebně, zavřená s dalšími zvířátky degradovanými touto potupnou poruchou k naprosto mrzkému, pustému a smysluprázdnému žití? Já ne? Musím to zvládnout. Kdybych jen nebyla tolik unavená? Nevyšlo to předtím, nevyjde to ani teď. Zbytečná námaha. Jenže teď mám JEHO. O ničem neví, jako ostatně nikdo, v přetvářce jsem nejspíš mistryně, neznám moc příběhů, kdy to holky dokázaly podobně jako já šest let bez problému skrývat tak, že nikdo z okolí nic nezaregistroval? Nechci mu ublížit? Normálně bych se s ním rozešla, ale už to nejde? Stalo se to, co jsem nepředpokládala? Záleží mi na něm. Mám ho ráda. Chci být s ním, protože je to daleko, daleko lepší, než být na ten můj zpackaný život sama? Ale není to zase jen jedna obrovská sobeckost? Nevím? Mé nejpoužívanější slovo. Už dlouhých šest let. Nevím ani to, proč sem opět píšu další svůj příběh. Vím jen, že jestli budu pokračovat v tom, co jsem kdysi úspěšně započala, tak už neublížím jen sobě, ale i tomu, kdo je mi momentálně nejbližžší. A to nechci. V žádném případě.