Další ze sta

/0 Komentáře/v /přidal

Nemá cenu se zde představovat, protože jsem stejná jako spousta jiných lidí, spojených navždy s pojmy anorexie a bulimie. Nedávno jsme se ve škole učili o těchto „nemocech“ a každé pronesené slovo mě v hloubi duše zabolelo. Často si říkám, že bych stokrát radši byla nějaká tupá tuctová holka, která netuší, co je to problém (respektive vážný problém, ne zlomený nehet nebo přebraný kluk). Procházím tuto stránku a chápu, proč k jednomu blbýmu datu se píše tolik příběhů…ti, co něco trápí se prostě musí svěřit, jinak by to už neunesli. A to je taky důvod, proč sem píšu i já, ta jedna ze sta možná tisíce holek se stejným scénářem. Tak tedy se dám do vylití své duše: byla jsem odmalička tlustá – má doktorka, když jsem zhubla poznamenala, že jsem byla dítě s nadváhou. I dnes jsem malá – měřím 150cm a v sočasné době i tlustá, ale vezmu to popořadě. To, že jsem taková jsem si začala uvědomovat až na osmiletym gymplu, do té doby jsem byla opožděným dítětem. Moje (tehdy)nejlepší kamarádka Katka byla, je a určitě bude hubená jako tyčka, ale ani ona nebyla tím velkým impulsem, jen sem se děsně trápila. Pořádně jsem se rozhodla až později. Je to přesně dva roky nazpátek,bylo mi 14,a tím očekávaným důvodem bylo pouhé zařazení se do subkultury,blíže do punku. Slavní punkeři se se mnou však nebavili, ne protože (jak sem si myslela) jsem tlustá, ale protože jsem mlčela a mlčím a stydím se za sebe dodnes, možná jen víc nebo míň. Chtěla jsem jen trochu zhubnout a zařadit se do stáda s čírem, ale jako u všech jiných i mě se to zvrtlo. Nejhorší to bylo o loňských vánočních prázdninách, kdy si moji blízcí začali něčeho všímat. Brzy po tom jsem byla označena za anorektičku – a to označení bylo oprávněné, lezli mi žebra, byla mi zima, bolela mě hlava, nesoustředila jsem se. Nastoupila jsem z donucení dlouhou šnůru návštěv doktorů, od gynekologie po psychiatrii, psychologii a rodinnou terapii. Za ty dva roky, co se v tom topim, stojím jen na jednom – že všechno si vyřešim sama. Možná jednou, ale teď prý potřebuju odbornou pomoc, říkají. No ale dál k příběhu. Takhle jsem žila dlouho, prožila jsem nádherný jaro a léto, i když jsem se občas přejedla nebo jsem zkoušela zvracet. Nejedla jsem maso – jsem vegetariánka – nic tučnýho, smaženýho,nebo sladkýho. Bylo jasný, že jednou tohle období skončí, ale já tomu prostě nechtěla věřit a na začátku tohoto školního roku jsem měla ještě dost síly, abych bojovala. A taky, že jsem bojovala, ale nemělo to cenu. Trvá to už půl roku a já nejsem schopna to zastavit. O čem mluvim? O druhé fázi mé nemoci – o bulimii. Ač nezvracím jsem bulimička. Každý večer se přežeru vším, co je doma(náše kuchyň je úplně vyjedená), ráno nejim, někdy ani ve škole obědy nemám a večer to samý. Vždy když příjdu domů, zamířím do kuchyně a pak už se neudržím ať je 16:00 nebo 24:00 – já, která dřív jedla max. do 18:00 a ještě to bylo jen jablko. Dnes pro mě není žádný problém sníst naposezení 7 rohlíků s máslem, 500g kostku sýra atd. Nevím kolik vážím, ale abych splnila osnovu, podle které se zde píše, ztloustla jsem nejméně o 15 kg – tedy o něco více než před „nemocí“. Točim se v kruhu a už mě z toho bolí hlava,každý ráno se bjim do školy,všechny pohledy jakoby říkaly, že jsem odporná…a co teprve tělák! A co budoucnost? Je mi 16 let,zajímá mě umění, ráda čtu a poslouchám hudbu. Chtěla bych být sochařkou(mám to krásně naplánované,co?). Má sestra mi říká, že jestli se nevyléčím, zabiju v sobě i to málo, co mě odlišuje a má pravdu. Mám horší paměť a soustředěnost, jsem hloupá, pomalá a o fyzických potížích radši ani nemluvit. Asi chci, aby mě někdo litoval, ale chci taky být jako dřív. Už vám na závěr nic neslíbím, i sliby dané sama sobě jsem dokázala porušit,budu jen čekat, protože sílu snažit se jsem už také vyčerpala. Ale ještě pořád dýchám a žiju a to mě nutí zítra ráno vstát a ne podřezat si žíly (i když by to bylo jednodušší a přijemnější) Nebojte už zde nebudu dál popisovat tento nudný osud. Obdivuji toho, kdo to dočetl až do konce a ráda bych slyšela jeho názor, radu nebo alespoň výčitky. Prosím pište do komentáře. D

Jsou to už čtyři roky

/0 Komentáře/v /přidal

, co jsem začala být posedlá svou postavou. Příčinou byl příchod nového kluka k nám do třídy – osmička. Ani nevím, ale od první chvíle mě k němu něco vedlo. A zrovna v tom stejném období mi všichni doma začali říkat, jak jsem tlustá a že bych s tím měla začít něco dělat. Přišlo to prostě samo od sebe a já přestala jíst. Teda skoro. Za den jsem snědla třeba jenom jablko nebo nějakou müsli tyčinku a o pití ani nemluvě,a aby toho nebylo málo začala jsem jezdit každý den na roropedu. Měsíce ubíhaly a já ztrácela přebytečná kila. Možná si říkáte, jak to, že to nebylo nikomu podezřelý? No jednoduše – rodiče žijí asi 50 km od Brna. Bydlím s bráchou a ségrou. Oba jsou mnohem starší než já, no a věčně nejsou doma. Postupem času to bylo na mně vidět. Při výšce 164 cm jsem vážila okolo 48 – 50 kg. Všichni mi teď pro změnu začali říkat, jak jsem vychrtlá a že bych měla přibrat. V tu chvíli jsem si říkala, tak co po mně vlastně chtějí? když jsem byla tlustá, tak měli řeči a když jsem podle nich byla hubená, tak se jim to taky nepozdávalo. I když ručička na váze ukazovala 49 nebo 50 kg, pořád mi to připadalo moc. To stejné při pohledu do zrcadla. žádnou změnu jsem prostě neviděla. No a jak to bylo s tím klukem. nikdy jsem to s klukama moc neuměla. prostě jsem nevěla o čem s nima mluvit. Doufala jsem, že když budu aspoň hubená, tak že si mě všimne. Ale smůla. Rok byl pryč a já nemyslela na nic jinýho než na něj a na to,jak vypadám. Co mi dodalo sílu ještě víc bylo, že ten dotyčný začal chodit nejprve s jednou a pak s druhou mou dobrou kámoškou. Nezbývalo mi nic jiného než to překousnout. Byl konec devítky a já si říkala, jo teď to bude dobrý, už ho nebudu vídat každej den a postupem času na něj zapomenu. A tak se téměř stalo. Začala jsem chodit na střední, přibrala asi 4 kila, našla si nový kámošky a bylo to vcelku dobrý. Ale představy o dokonalé postavě mě pořád pronásledovaly. Došlo to až tak daleko, že jsem začala zvracet. Ze začátku se mi honilo hlavou, že to nejde, že to není správný, ale pak jednoho dne to prostě přišlo. Neměla jsem a ani nemám takové ty záchvaty přejídání, ale co jsem vždy snědla jsem se snažila dostat zase ven. Teď se snažim tak nějak přežívat. Skoro na nic nemám čas. Vybrala jsem si náročnou školu, samý učení a nic jinýho. Občas mi to leze krkem, ale stějně nemám jiné zájmy (kromě mého psa, pro kterého udělám cokoli na světě). Diskotéky nebo se chodit někam opíjet, tak to mi nic neříká. S klukama je to pořád stejný. Nedokážu s nima navázat žádnej kontakt. Mám dojem, že je to ve mně nějak zakotvěný. Byla jsem malá, všichni mi (respaktive brácha)říkali, že jsem tluťoch, což mi fakt přidalo na sebevědomí. Mám pocit, že se na mě lidi pořád dívají a říkají si ta je ale… Nerada chodim mezi lidi, nerada na sebe někde moc upozorňuju, takže jsem ta, která sedí mlčky v koutě a jen poslouchá. Nevím jestli se toho pocitu a těch představ o dokonalé postavě někdy zbavim. Nevim nijak si nepřipouštim, že mám problémy, ale ony tu asi budou a nevim jak se jich zbavit. Kdykoli něco snim nebo … začnou se mi hlavou honit všelikajý myšlenky. No a aby toho nebylo málo, tak toho onoho kluka ze základky jsem dneska po dvou letech potkala na zastávce, naštěstí si mě nevšiml. Vypadal fakt dobře, ale minulost je minulost. Asi vám to bude připadat jako nějaká slohová práce, ale já jsem moc ráda, že jsem to konečně mohla někomu říct, ptotože o mých problémech nikdo neví ani kámošky. Tvářim se a chovám se, jako by bylo všechno ok, ale přitom se uvnitř užírám. Takže moc díky a jestli byste mi chtěly něco napsat, tak můžete na meil lucyra@seznam. cz díky Lucy

Taky mam problem

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, vsechny vas moc zdravim a dekuju vam ze sem pisete svoje clanky. Hltam je jednim dechem a kdyz uz jsem na tom fakt spatne, vy me dokazete trochu povzbudit. Ale ted pekne poporadku… Je mi 22 a nemam vylozene anorexii nebo bulimii. Ale nazvala bych to PSYCHICKE PROBLEMY S JIDLEM. Uz od malicka jsem byla baculka, babickam se moc libilo jak jsem papala:-)V 10 letech jsem zacla tancovat protoze obvodni doktorka mi rekla ze jsem obezni a ze mam zacit neco delat. Potud je vsechno dobre. Jenze v tomhle sportu bohuzel moc zalezi na vzhledu. Takze jsem od kazdeho slysela jen: takhle to nejde, musis zhubnout, kdo se s tebou bude tahat, takhle se nemuzes zlepsovat… ja jsem drela, byla lepsi a lepsi a snazila se dokazat ze na vaze to nezalezi. Celkem se to darilo, obcas se vyskytla nejak ta dietka, ale nic vaznyho to nebylo. Pak jsem zacala studovat a s tancovanim jsem skoncila. Kilecka sla pekne nahoru, z 50 na 60, pri vysce 157cm. Nejak me to netrapilo, nejdulezitejsi byla prece skola…Pak jsem stresem zhubla na 57 a dal uz to neslo. A v ty dobe jsem zacla znova tancovat a po pul roce taky chodit se svym partnerem. Je perfekcionista. Naznacoval ze by byl rad kdybych zhubla, ze by to i pro tancovani bylo lepsi. Hlidal me, kontroloval co jim a ja ho za to nesnasela, ale melo to svuj vyznam. Taky jsem spolu hodne cvicili. Zhubla jsem na 55, pak na 53kilo. Vsichni me chvalili, ale jeste to stale nebyl ideal. Letos o Vanocich jsem mela mensi uraz, bylo mi z toho docela spatne takze jsem o Vanocich zhubla na 51,5kila. Do te doby bych rekla ze bylo vsechno v poradku. Zhubla jsem sice skoro 9 kilo, ale behem 2 let, cvicenim a kontrolovanim jidla. Ted se mi to vsak nejak vymyka z rukou. Chtela bych se dostat aspon na 50, ale i kdyz chybi jen kousicek, uz to nejde. Cvicim dal, beham ale s tim jidlem to vypada blede. Kazdej den si rikam co budu a nebudu jist, zvladnu v pohode snidani, obed a pak…. dojdu domu a snim co se da. Uplne nesmyslny kombinace. Nejsem ani lina jit si jeste neco koupit, uplne ujizdim na susenkach a cokolade. Pak mam vycitky a nechapu proc jsem to snedla. Jako bych to ani nebyla ja, nedokazu si rict ne!!! Nezvracim, ja bych nedokazala strcit si prst do krku, mozna to je to posledni co me deli od bulimie. Ale nerikam ze o tom nepremyslim. Bude to znit asi blbe ale jsou chvile kdy vam zavidim ze to dokazete, zavidim hubenym anorektickam. Ja nemam tak silnou vuli a to je asi dobre. Jsem ted proste uplne rozpolcena osobnost, jedna rozumna, sportujici a zdrave se stravujici holka, druha prejidajici se zruda bez mozku. Vim ze mam problem a vazim si toho ze to jeste nezaslo tak daleko, ale fakt me to trapi. Kdyz o tom tak premyslim, klidne uz bych zustala tak jak jsem ted(53 kilo), jen abych uz jedla normalne. Budu rada kdyz se mi nekdo z vas ozve a podeli se o sve zazitky, pripadne poradi. Muzeme se treba podporovat vzajemne ve zdravem zivotnim stylu, co vy na to? vondrusj@centrum.cz

Čím vším musíme projít….

/0 Komentáře/v /přidal

Nevim jak vy ostatní, ale já bych řekla,že těch špatností za celej svuj krátkej život, jsem zažila dost. Počínaje braním drog a konče bulímií. Toho prvního jsem se během dvou let zdárně zbavila, to druhé se se mnou snad taky rozloučí.Pevně v to doufám.Přece nejsem takovej slaboch…? Upřímně, oboje dvoje je závislost,tak proč je to s bulímií tak těžký? Jedno vim jistě….zatím co drogy mi hodně braly a to dost viditelně.Bulímie je větší mrcha.Uspokojuje mě,je stále se mnou,nic mi nevyčítá.Proč,když vim co je to za neřáda,znám všechny její praktiky,vím čím je živená i co mi bere…jí neumím říct sbohem? Je to otřepaná fráze-chtěla bych být zdravá…,když vím,že ta část mozku ovládaná nemocí PPP je proti. Bojim se,že se jí nikdy nezbavim i toho,že mě opustí. Jak rozpolcení osobnosti. Pomalé umírání.

Dokonalost?

/0 Komentáře/v /přidal

ahojky všecky vás zdravim.Už ani nevím co bych vám psala,protože v každém příběhu nacházím kousek sebe.Zase jsem rozjela kolotoč hladovek,protože jsem v poslední době hodně přibrala a všimli si toho i ostatní a mají blbý narážky.Možná že kdybych měla ráda sama sebe ostatní by mě brali i s pár kily navíc.Jenže já se tím trápím.Hodně,i když naoko se přetvařuju že je všecko v pohodě.Vlastně se přetvařuju pořád.Vždycky jsem se dobře učila a měla samý jedničky,rodiče brali a pořád berou moje známky jako samozřejmost.A proto mě ostatní nikdy moc nebrali,ještě k tomu jsem byla tlustá a brejlatá.a tak to všecko začalo.Klasika.Ve 12 letech jsem si svoje tělo začla víc uvědomovat a trpěla hroznýma depkama.Jednoho dne jsem si pak řekla dost a začala držet dietu.Moje největší chyba.Sice jsem zhubla asi 15 kg ale nebyla sem štastná.ostatní se se mnou více bavili ale já je postupně začla nenávidět.došlo mi že se se mnou baví jen proto že jsem zhubla.A o takové kamarády jsem nestála.Nevěděla jsem co dělat,nechtěla sem žít bez kamarádů,na druhou stranu se mi hnusili a tak jsem se před nimi vždycky jen přetvařovala a dělala ze sebe to co nejsem.Pak jsem se na hladovky na čásek vykašlala,došlo mi že se musím naučit mít ráda jaká sem,myslela sem že už to mám pod kontrolou,už nikdy nebudu hladovět,jenže dneska mi jeden kluk do očí řekl že jsem pěkně ztloustla a já se z toho div nezhroutila.Už 3 dny držím hladovku a připadá mi že sem zase na začátku.No řekla jsem vám toho už dost.tak se mějte a držím palce!A ps:KLUCI ZA TO NESTOJÍ!

pomalá cesta zpátky

/0 Komentáře/v /přidal

Šla jsem ven. Procházela jsem se ulicí a viděla lidi, smály se, povídali si, užívali si svůj život. Ale já jsem nemohla. Stále jsem myslela jen a jen na sebe, na svou postavu, na JÍDLO. Bylo to prokletí. Začalo to vlastně dost netipicky. Nikdy jsem nebyla žádná hvězda třídy, ale měla jsem přátele, prostě normální pohodová holka. Ale pak přišly problémy. Můj táta onemocněl – vlastně v sobě tu nemoc nosil už roky – byla to maniodepresivní psychóza. Možná si myslíte, že to sem nepatří. Ale od té doby se mi život otočil o 360 stupňů. Klouzal mezi návaly depresí a euforie a já, tenkrát ještě vlastně malá holka, jsem z toho byla zmatená. Čas běžel a přidaly se další problémy – doma neustálé napětí mezi rodiči, hádky, občas i rvačky. Nemohla jsem to vydržet. Chtěla jsem pryč. Ale jak? Nevím, už ani nevím proč jsem se vydala zrovna touhle cestou. Ale jistý útěk to pro mě byl. Stáhla jsem se do sebe, přestala se stýkat s přáteli. Mohla jsem být hodiny zavřená ve svém pokoji a dívat se na sebe – a vidět se jako ošklivě tlustou. Proč by mě jinak opustili skoro všichni kamarádi? A tak jsem přestala jíst. Z normálu 170 centimetrů a 57 kilo jsem se nakonec dostala na 44 kilo. Připadala jsem si hezká a nechápala jsem, proč se všichni ostatní tak děsí. Ale pak jsem si vše začala uvědomovat. Vnímala jsem reakce a začala o všem přemýšlet. Najednou jsem věděla že musím vyhrát. Já. Ne ta druhá. Ne nemoc. Dala jsem se do toho. Jde to ztuha a přece jen si musím zvykat, jak se vše zase mění zpět. Teď jsem na váze 48 kilo, ale věřím, že to dokážu dotáhnout do konce. I když někde uvnitř pořád hlodá ten hlásek, který mi to vytýká, já si říkám, že je to moje vítězství. Zatím malé, ale přece jen vítězství. Takže bych chtěla povzbudit všechny, kdo se s tou mrchou anorexií pustili do boje, aby vytrvaly, protože to je velký kus práce, a když to dokážete, tak to bude vážně skvělý pocit. Všem moc držím palce a děkuju!!!

3.příběh

/0 Komentáře/v /přidal

Psala sem sem už 2 čláky.Jeden byl ode mě vyloženě sprostý.Omlouvám se všem kteří jej museli číst.Když sem ho psala ležela sem v nemocnici a napadlo mě že napíš svuj životopis.Začala sem tedy,ale na druhé řádce mi došlo že nemam očem psát.Nic sem neprožila nic nedokázala.Tu noc sem měla neskutečný deprese.Myslela sem jenom na to jak se zbavit problému.Ale já nechtěla se zabít bez nělakého rozloučení,varování.Proto sem sem napsala ten příběh,jenom ne z mé pozice.Všechny udaje byly realné,až na to že sem se zabila,to sem si naplánovala na druhy den.napsala sem to tedy,rozbila vázu,střepy dala do kapsy,učesala se,dala sem si řasenku vzala džíny a šla v pohodě přes recepcy.Chtěla sem se zabít na mim milovanym místě kam sem dycky utíkala když mi bylo nejhuř.jelikož byla 1 hodina v noci a ja se vlekla přes hl.nádraží abych se dostala domu,viděla sem tam hodně fetáku.ja už dřív s kamosema hulila trávu a tak ale nikdy sem nebyla v kontaktu s háčkařema.Jedna holka mě oslovila jestli bych jí nepučila prachy,moc sem jic neměla ale aspon na něco jí to stačilo.5ekla že mi klidně něco nechá.Už sem chtěla říct že nechci,ale potom mě napadlo že stejne za par hodin už tady nebudu a když mám příležitost proč to neskusit.Bohužel se tak stalo.Najedno sem neměla potřebu nekam jet,byla sem tak štastná.Nemyslela sem na nic,po 2 letech sem konečně nemyslela na jídlo.Jela sem v tom s nima.Kradla sem a ne konci i šlapala.První dva měsíce sem si říkala jak je to skvělý že sem zdrhla anoorexii.Ale až ted,na detoxu mi dochází že sem na tom ještě huř.Vodrovnala sem mamu a celou rodinu.Dneska me napadá že kdybych se tehdy zabila,ušetřila bych si odpornýho pul roku na drogách.Dneska mám zase tu noc že chci napsat příběh,celej od a. až po fet.Snad to bude někoho zajímat.Jenom vím že ssem to tehdy měla udělat a zabít se.I když se ted viléčim,pocit jak sem šoustala s nechutnýma clapama kuli píchnutí mě bude odrovnávat na dosmrti,nebo jak sem kradla taky není hezká vzpomínka.Hooky ja vám držím palce a mam vás všechny moc ráda.KKKKKKKKIIIIIIIIIIIIKKKKKKKKKKKKIIIIIIIIIIIII

Taky jako rada z vás nevím..

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,cetla jsem si tady nekteré z vasich príbehu,behá mi mráz po zádech,je mi tezko od zaludku a priznám se,ze s mnoha vetami a myslenkami zde napsanými se bohuzel ztotoznuju..Ach jo..Jsem na tomto poli s trochou sibenicního humoru takríkajíc novácek.Muj problém nese vetsinu príznaku a pocitu spojovaných s anorexií.No proste,reknu tu zpríma,mohla bych se vzhledem k soucasnému a vlastne i minulému stavu oznacit za anorekticku.. Jak jsem do toho spadla? Vlastne ani porádne nevím,napadne me spousta prícin,ale ty uz ted v samotném dusledku nejsou vubec dulezité.Patrne dulezité je se z toho dostat.Merím 172cm a moje váha jeste v loni na jare byla tak 62,63 kg.V té dobe se na me nahromadila rada nepríjemných vecí,osobní potíze,zkousky na VS,zdravotní problémy v rodine,takze jsem prozívala dost intenzivní stres a vubec,nebylo mi do smíchu.Tím se mi asi i nejspís zvedla hladina cholesterolu,kvuli nemuz mi byla doporucena dieta.To se mi hodilo náramne do krámu,hned vysvetlím proc.Uz nejakou ty roky jsem nebyla spokojená se svojí postavou,chtela jsem být vzdycky krehcí,utlejsí..pusobit étericky..(hmm,ted pusobím lehce anorekticky..je to to samé?..)Pripadala jsem si vedle rady lidí jako kombajn,nevedela jsem co s rukama a co s nohama..Pritom se mi komplimentu dostávalo,jak prý mám hezkou sportovní postavu,jaké ze mám dlouhé nohy a chci-li vypadat stíhle,at cvicím a budu pevná a krásná.Co naplat,neverila jsem jim,navíc mi problémy s pletí prispívaly k mé predstave o mé odpornosti,takze já jsem se uplne strasne nesnásela..No nic,pokrocím.Zahájila jsem tedy dietu na snízení cholesterolu,nic drastického,jen jsem namísto bíleho peciva jedla tmavé a to je vlastne vse,nikdy predtím jsem totiz nejedla bucek,salámy a tak,jen sladkosti mám fakt hodne ráda..Taky jsem si do hlavy vtloukla to,ze muj apetit a pozitek z jídla je neco hrozne spatného a temito myslenkami se uzírala.Jo,ráda jím a vychutnávám,no spís s lítostí v hlase reknu,ze ráda jsem jedla a vychutnávala..Takze pres léto jsem byla tak o dve tri kila lehcí,zacala jsem kazdý den poctive pul hodiny posilovat bricho,zadek,stehna (coz prerostlo v naprostou posedlost),ale cítila se strasne nestastná.Obcas jsem vynechala veceri, nebo ji nahradila ovocem ci salátem,potom si vecer lehala do postele s krucícím brichem a uzírala se pocity hladu a nenávisti.V zárí mi zacala práce,o neco pozdeji skola,já se cítila relativne stastná,plná energie,aktivní a strasne schopná.A od té doby jsem pomalu ale jiste omezovala jídlo a vsugerovávala si zcestné predstavy o nem..Doslo to tam,ze jsem se pocátkem ledna tesila na operaci,protoze me predstava,ze nebudu moci byt jen pár dní jíst,naplnovala uzasem.Taky ze jsem nejedla a od té doby pritvrdila v omezování se v jídle.Takze ted je to tak 4 týdny,co se moje situace provalila,vázila jsem 48 kg,ted mám tak o tri kila víc,protoze me doma kontrolují a krmí me..Jak ale muzu popsat svuj soucasný stav?Jako naprostý zmatek.Vcera jsem docetla jednu bájecnou knihu zabývyjící se touto problematikou a zítra ji zacnu císt od zacátku,protoze jsem proste strasná a nezvládám to.Nastestí mám ohromnou pomoc v rodine,pomáhají mi,co jim síly stací,já mám hrozné výcitky,ze je tím vysávám a zatezuju,taky chodím pro rady k odborníkovi,ale je to tak vratké a já to delám ne z vlastního presvedcení,coz me desí uplne nejvíc.Mne se totiz moje postava líbí,pripadám si stíhlá o nic mín nez ostatní,ale moje druhé já kdesi uvnitr ríká,ze takhle bych prece nemohla zít vecne.Ztratila jsem zájem o to,o co jsem jeste loni tak strasne moc usilovala,nic me nebaví,je mi vsechno jedno,je mi stále zima a pocituju uzkost témer uplne ve vsem.Navíc kolem sebe koukám hladovýma vlcíma ocima,strasne ráda bych se s chutí najedla,ale zatím to bez výcitek neumím.Mám pocit,ze jsem se se svou dusevní vyspelostí vrátila o nekolik let dozadu,potrebuju ted ve vetsine vecí vodit za ruku,potrebuju intenzivne prozívat pocit bezpecí a být objímána,jsem jako nejaké nemocné opelichané zvírátko,chudácek.Jedno moje já takové být nechce,vzdyt se neumím chovat normálne!!Jedu metrem a pozoruju lidi kolem sebe,jak treba jedí bagetu,nebo si ctou v novinách,jak si povídají a strasne moc bych to taky chtela umet,já to ale umela.Co jsem to na sobe vymnoukla? Jsem ted sebestredná,smutná,apatické,mozná si v této roli i podvedome libuju,ale ríkám si,ze to takhle nejde.I pres tu spokojenost se svou stávající postavou me desí,ze jsem vázne opustila svoje vytícené cíle a zasvetila zivot jenom tomu zpropadenému jídlu.Jak o nem momentálne smýslím?Ze je to odporná,jedovatá,straslivá vec.Ale!Na druhou stranu mám kdesi uvnitr vzpomínku na to,jak mi kdysi chutnala bábovka s kakaem..Bojím se vlastne tyhle vzpomínky pripustit zpet k sobe,mám strach,ze se budu prezírat a ze teprve potom nastoupí ty pravé výcitky..Je to abstraktní strach?Je to blbost?Jestli jo,potvrdte to nekdo mé pobláznené hlave,treba ván uverím..Jsem zvrhlá tím,jak vlastne na nic jiného nez na to jídlo nemyslím,ale je potreba s tím neco udelat.Jsem tak trochu hodne bezradná,ale zároven predstava,ze mám takhle myslet po zbytek mého zivota,to není moc povzbudivé..Jak destruktivní pocity jsem si to ale do své hlavy vtloukla.No jo,vtloukla,tak kdyz to slo tam,musí to jít i ven..Vsechno zálezí na me,nikdo jiný to za me neudelá.Oni sice pomuzou,ale já to musím delat kvuli sobe,ne pro druhé.V tom se vyplatí být sobec,v téhle veci jo.Ackoliv treba ted jeste prozívám uzkost a strach,Zbytek mého zdravého rozumu varuje..Mejte se vsichni v rámci svých moznstí krásne,vy normální neblbnete,fakt to uz jen kvuli svojí psychice nestojí zato..Jo,taky treba dve moudré vety(nejsou z mé hlavy):Jíme abychom zili,nezijeme,abychom jedli. A taky,telo máme od toho,aby nám slouzilo jako schránka pro nasi dusi a je nejdulezitejsí,ze je zdravé a ne,ze je hubené..No,legracní,ze tak samozrejmé veci já si ve svých dvaceti letech vtloukám do hlavy,osvojuju a ucím jako vzorce na matematickou písemku..

Přišla jsem o všechno!

/0 Komentáře/v /přidal

Ano, jednoho dne to začalo a poměrně snadno se to dalo ukočírovat. Jenže dny přibývaly a já jsem tomu propadla. Už je to nějaký rok. Byla, jsem nervózní, zlá, odporná. Ztratila jsem zájem o cokoliv. Všechno ve mně vyvolávalo jen nechuť. Jakákoliv záliba, koníček, láska i sex pro mě přestala existovat. Jen jsem chtěla být sama a přejídat se a následně zvracet. Nikdo to o mně neví, nedokázala jsem se nikomu svěřit. Jsem člověk, který má hodně, vzdělání, postavení, úctu…Jen považte, jak by se zrovna na mě moje okolí dívalo? Já taková síla. Jak to se mnou vypadá teď. Sedím tu jako hromádka neštěstí a jsem v koncích. Měla jsem vztah s člověkem, který mě bezmezně miloval! Miloval mě téměř 10 let. A právě jemu jsem nejvíce ubližovala, byla jsem k němu sprostá, nechutná, ponižovala i vyháněla ho… A to jen díky tomu, že mě TO ovládalo. Totálně, komplexně, vždy a všude. Potřebovala jsem být sama, abych mohla zvracet… Až jsem si uvědomila, co vlastně činím, bylo už pozdě! V těchto dnech navždy přicházím o svou lásku, o něj! Ale nikdo neví, že je to kvůli tomu, že jsem bulimička. Neví to ani on. A už to vědět nechce!!!

Zvládnu to??

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj…No..Je mi hrozne trapne ale jsem hrozne nestastna.HA! Kvuli cemu asi?Ze?No asi tak pred dvouma rokama jsem byla nejlepsi kamoska s anorexii.Bylo to fajn..Byla jsem nadherne hubena,mela jsem 35 a bylo mi 15let, a vsemi obletovana.To bylo!Ted je ze me nechutny obtloustly prasatko.Jsem vazne nechutna.My pratele mi misto:,,Ahojk krasko“ rikaj:Jezis fuj,vzdyt vypadas jak hroch.Mrzi me to.Proc jsem tak ztloustla?Proc?Merim pouhych 155cm a vazim 56kg.Je to hrozny.Musim zhubnout ale jak?Vubec to nejde.Hrozne obdivuji Ty holciny co tady pisi jak krasne zhubly.Zkusim se vratit zpatky..k ANOREXII!Dnes to zacne znovu.Kazdy den brecim ze jsem tlusta,tatinek mi to take rika porad,ale proc me furt necim krmi?Nenavidi me!Vim to.To jsem nechtela.Je to kruta dan,ale muzu si za to sama.Nemam pravo jist.Ja NE!Pomocte mi prosim.Dekuji a obdivuji Vas.Inka