Archive for category: Můj příběh

Tohle jsem puvodne psala gery,ale jeji mail nejak nefunguje,tak si poctete a budu rada kdyz napisete. Ahojky…no vis,nevim jak zacit…..jsme na tom asi podobne… mela jsem vzdycky takovou,myslim pro okoli normalni postavu 170 cm,58 k= g.Kdyz jsem nastoupila do prvaku,zacala jsem strasne jist,pribrala na 6= 2,vsichni mi rikali ze jsem pribrala a tak.Prvni mi to nevadilo,ukazova= la jsem brisko,bavila se…pak mi doslo,ze o me nikdo nestoji jako driv= ,zacala jsem se uzirat v depkach,ze jsem tlusta,ale nikdy jsem nemela p= evnou vuli s tim neco udelat.Nejvic jsem vazila myslim64,ale to nebylo = rano. O prazdninach jsem zhubla na 62 a myslela jaka to nejsem borka,pak jsem= prestala po 6 hodine vecer jist a vic pit.Proste to nemelo cenu, v zar= i na intru jsem se zacala tak trosku haltovat, ale stejne v patek jak j= sem prijela domu a za ten vikend jsem to dozrala.Nevim jak,ale ted je d= uben a ja sla v patek misto do skoly na krev k doktorce,poprosila jsem = mamku o psycholo=BEku,protoze jsem ten stres nezvladala,skola,dieta…n= ic me nebavi,nepamatuju si ani kdy jsem se naposledy od srdce zasmala,s= kamoskama se nemam o cem bavit a jsem strasne agresivni, vystresovana.= … No rano(v ten patek) jsem vstala a hned stoupla na vahu vedle postele,s= trasne moc jsem chtela mit neco pod 50,protoze jsem se snazila jist co = nejmin cely tyden a hele 47,5,hura!!!Letela jsem na zachod,ale nejak js= em sebou po ceste sekla.Tak jsem se pak dobelhala k doktorce,tak chudak= vyjevena….No pak jsme mluvili doma a ja si uvedomila, spis si rekla = ze zacnu normalne jist, tak jsem snedla polivku, odpoledne jogurt a vec= er 2 suchary a rajce,to uz se mi zdalo ale strasne moc, cely den jsem p= robrecela zavrena v pokoji.Vecer jsem sla na diskoteku,kde sbiram sklo,= nechtela jsem sedet doma a kazdy mi chvalil,ze jsem konecne dokazala zh= ubnout.Ruplo mi v bedne, vcera jsem snidala-hrich-ovocny salat a pak i = obedvala,po obede jsem si dala jeste 2 lzicky omacky na chut,nejsem kra= va,pak jsem se sla vyspat a jelikoz se vzbudila o ctvrt na8vecer,nemohl= a jist A ani zase nechci, mam strach z toho ze priberu a budu takova jako pred= tim,ale zase se chci bavit,mit kluka, kamosky,zadny stres,hlavu kde neb= ude otazka jidlo,jidlo,jidlo…porad mi je zima na ruce, v noci se budi= m,chvili jen tak brecim,pak chci at je na me nekdo hodny,nemam 4 mesice menses…Jsem to krav= a no.Ja ale mam chut k jidlu,hodne piju,hlavne 100% dzusy,takze mam roz= tahly zaludek 🙁 Brala bych tak 55,vic ani ranu,ale jak zacnu,nebudu se haltovat.Chtela = bych zazit ten pocit,dat si na veceri rohlik,tyjo,nebo palacinky mnam..= Tak sorry,jestli je to moc dlouhe a nudne,ja to po sobe nikdy uz nectu,= jsem zdechla 😉 Kdyztak mi pisni ju?Jinak se mej krasne,packo Verca ____________________________________________________________

Ahoj holky, moc vám držím palečky všem, ať vám to dopadne.Já jsem v tom taky už dva roky. Nejprv to byla dietka, jen dietka. Ale ta mi pak zhroutila celej svět, přišla jsem o přátelé, který jsem měla ráda o kamarádky. Byla jsem tak protivná, že jsem často mohla přijít i o přítele, kterého mám na de vše ráda a obdivuju ho že to tehdy se mnou mohl vydržet. Nakonec jsem spadla do bulimie a to bylo pro mě asi povzbuzující, protože jsem mohla sníst to co mi chutná, a nepřibrala jsem teda ze začátku. Pak ale když jsem tloustla tak jsem začalo to jídlo zvracet, to ale už nešlo zastavit. Někdy jsem se přejedla a zvracela třeba třikrát denně. Teď nevím čím to, ale je to lepší, snad ta podpora mého přítele mě trochu dává sílu. Teď vydržím jíst třeba týden krásně, prostě normálně, ani ne dietně ani ne moc ani ne málo, ale když se objeví nějaký stres nebo nějaký malinký důvod a jsem v tom znovu. Poradí mi někdo jak to mám vydržet, aby se mi to nestávalo?????

No čím začít, všichni tady více méně máme stejný příběh…Začalo to nevině, byla jsem opravdu metráček ve 14 letech 98/160 dost hrozný že? Řekla jsem stop a začala jsem hubnout během půl roku jsem měla dole 15 kilo, pak další 5 kg a váha se nějak zastavila, chodila jsem každý den cvičit, cítila se skvěle. Vše bez zvracení, bez hladovění, zdravou stravou…. Pak ale nastal zlom dělala jsem aktivně sportovní aerobik, a bylo kolem mě spoustu lidí s nějakým problémem příjmu potravy, paradoxně jsem toto období přežívala v pohodičce, ustálila jsem váhu na 79 kg /169 (žádná vyžle, ale z velikosti 52 na 44 to docela šlo)….no a tak nějak to šlo do mých 20 let… Pak přišla jedna osudová večeře, vidím to jak dnes…pocit přejedení nenávist, proč nezkusit blít? a tím začal můj příběh… potácela jsem se v tom přes 3 roky, váha klesla na 75 kg, a pak na 73 kg, což se drželo pořád (velikost 42) celkem spokojenost, říkám skonči se zvracením už to stačí…. No a proč to všechno začalo? Kluci, kluci, kluci, a okolní svět plný vychrtlých modelek atd…Nemusím více psát… Poslední 3 měsíce se mi ale vše začalo vymikat z rukou, poznala jsem úžasného kluka, který mě strašně moc miluje, během 2 měsíců zjistil že asi není něco ok, má váha během měsíce klesla o 6 kilo což je malinko podezřelé, ale už v té době jsem věděla že musím něco udělat!!! Tak jsem se odhodlala a navštívila jsem odbornou pomoc, jsou ot teprve 3 dny, ale už i to je zásadní krok, je to těžké a moc, ale věřím že to stojí za to!!! Vím že to není nijak moc citově napsané, ale momentálně to ani jinak neumím…. (nebo spíš není nálada)…. Tak uvidíme, držím Vám všem palečky ať to všechny zvládnem, protože tahle nemoc je hrozn „svině“ !!! Měj te se krásně a kdyžtak někdo písně, kdo bude mít nějakou radu…: klara20@volny.cz

Nemá cenu se zde představovat, protože jsem stejná jako spousta jiných lidí, spojených navždy s pojmy anorexie a bulimie. Nedávno jsme se ve škole učili o těchto „nemocech“ a každé pronesené slovo mě v hloubi duše zabolelo. Často si říkám, že bych stokrát radši byla nějaká tupá tuctová holka, která netuší, co je to problém (respektive vážný problém, ne zlomený nehet nebo přebraný kluk). Procházím tuto stránku a chápu, proč k jednomu blbýmu datu se píše tolik příběhů…ti, co něco trápí se prostě musí svěřit, jinak by to už neunesli. A to je taky důvod, proč sem píšu i já, ta jedna ze sta možná tisíce holek se stejným scénářem. Tak tedy se dám do vylití své duše: byla jsem odmalička tlustá – má doktorka, když jsem zhubla poznamenala, že jsem byla dítě s nadváhou. I dnes jsem malá – měřím 150cm a v sočasné době i tlustá, ale vezmu to popořadě. To, že jsem taková jsem si začala uvědomovat až na osmiletym gymplu, do té doby jsem byla opožděným dítětem. Moje (tehdy)nejlepší kamarádka Katka byla, je a určitě bude hubená jako tyčka, ale ani ona nebyla tím velkým impulsem, jen sem se děsně trápila. Pořádně jsem se rozhodla až později. Je to přesně dva roky nazpátek,bylo mi 14,a tím očekávaným důvodem bylo pouhé zařazení se do subkultury,blíže do punku. Slavní punkeři se se mnou však nebavili, ne protože (jak sem si myslela) jsem tlustá, ale protože jsem mlčela a mlčím a stydím se za sebe dodnes, možná jen víc nebo míň. Chtěla jsem jen trochu zhubnout a zařadit se do stáda s čírem, ale jako u všech jiných i mě se to zvrtlo. Nejhorší to bylo o loňských vánočních prázdninách, kdy si moji blízcí začali něčeho všímat. Brzy po tom jsem byla označena za anorektičku – a to označení bylo oprávněné, lezli mi žebra, byla mi zima, bolela mě hlava, nesoustředila jsem se. Nastoupila jsem z donucení dlouhou šnůru návštěv doktorů, od gynekologie po psychiatrii, psychologii a rodinnou terapii. Za ty dva roky, co se v tom topim, stojím jen na jednom – že všechno si vyřešim sama. Možná jednou, ale teď prý potřebuju odbornou pomoc, říkají. No ale dál k příběhu. Takhle jsem žila dlouho, prožila jsem nádherný jaro a léto, i když jsem se občas přejedla nebo jsem zkoušela zvracet. Nejedla jsem maso – jsem vegetariánka – nic tučnýho, smaženýho,nebo sladkýho. Bylo jasný, že jednou tohle období skončí, ale já tomu prostě nechtěla věřit a na začátku tohoto školního roku jsem měla ještě dost síly, abych bojovala. A taky, že jsem bojovala, ale nemělo to cenu. Trvá to už půl roku a já nejsem schopna to zastavit. O čem mluvim? O druhé fázi mé nemoci – o bulimii. Ač nezvracím jsem bulimička. Každý večer se přežeru vším, co je doma(náše kuchyň je úplně vyjedená), ráno nejim, někdy ani ve škole obědy nemám a večer to samý. Vždy když příjdu domů, zamířím do kuchyně a pak už se neudržím ať je 16:00 nebo 24:00 – já, která dřív jedla max. do 18:00 a ještě to bylo jen jablko. Dnes pro mě není žádný problém sníst naposezení 7 rohlíků s máslem, 500g kostku sýra atd. Nevím kolik vážím, ale abych splnila osnovu, podle které se zde píše, ztloustla jsem nejméně o 15 kg – tedy o něco více než před „nemocí“. Točim se v kruhu a už mě z toho bolí hlava,každý ráno se bjim do školy,všechny pohledy jakoby říkaly, že jsem odporná…a co teprve tělák! A co budoucnost? Je mi 16 let,zajímá mě umění, ráda čtu a poslouchám hudbu. Chtěla bych být sochařkou(mám to krásně naplánované,co?). Má sestra mi říká, že jestli se nevyléčím, zabiju v sobě i to málo, co mě odlišuje a má pravdu. Mám horší paměť a soustředěnost, jsem hloupá, pomalá a o fyzických potížích radši ani nemluvit. Asi chci, aby mě někdo litoval, ale chci taky být jako dřív. Už vám na závěr nic neslíbím, i sliby dané sama sobě jsem dokázala porušit,budu jen čekat, protože sílu snažit se jsem už také vyčerpala. Ale ještě pořád dýchám a žiju a to mě nutí zítra ráno vstát a ne podřezat si žíly (i když by to bylo jednodušší a přijemnější) Nebojte už zde nebudu dál popisovat tento nudný osud. Obdivuji toho, kdo to dočetl až do konce a ráda bych slyšela jeho názor, radu nebo alespoň výčitky. Prosím pište do komentáře. D

Chodím sem pravidelně a docela mě zaráží, že všechny naše problémy mají původ v tom, že se chceme někomu zavděčit. Ať už hubneme kvůli klukovi nebo ošklivým řečím někoho, pořád chceme být pro někoho dokonalé. Netuším, kde se vzal názor, že štíhlí jsou krásní a oblíbení, ale určitě vím, že to není pravda. Krása těla je jen nafouknutá bublina, to krása duše je ta pravá krása. Měli bychom se vykašlat na všechny, co nam říkají, že se jim na nás něco nelíbí, protože vždycky se najde někdo, komu bude něco vadit. A opravdu nejde zavděčit se všem, to bychom pak ze života nic neměli. Lidé by se měli naučit mít se rádi kvůli tomu jací jsou, ne kvůli tomu jak vypadají. Ano, být na pohled krásná je příjemné, ale tohle není všechno. Tahle krása jednou pomine a co zbyde pak? Je těžké koukat se na všechny ty vyhublé idoly krásy a být při tom normální, tohle fakt nejde, ale sakra, copak chcete celý život strávit tím, že se budete porovnávat s pokřivenými ideály? Nebylo by lepší se na to vykašlat a užít si život, tak ja se užívat má, naplno a s radostí? Jinak totiž nevím, proč tady ještě jsme, protože žít jen pro to, abych se pořád stresovala, jestli jsem vychrtlá, tak to diky ne. Tohle není život.