Využití práce s tělem u pacientek s poruchami příjmu potravy

Dívky s mentální anorexií a mentální bulimií vedou svoji největší bitvu proti svému tělu, ženskému tělu, které je jim největším nepřítelem. Na tělo orientovaná terapie / práce s tělem / se zaměřuje na tělesné prožitky explicitně ? ne pouze na verbální rovině. Naše práce s pacientkami je inspirovaná psychoterapeutickým směrem somatické psychoterapie ? biosyntézou, která zahrnuje tři hlavní terapeutické procesy ? uzemnění / grounding /, centrování / centering / a facing. Mezi hlavní terapeutické cíle práce s tělem u pacientek s PPP patří objevení a prožívání tělesných pocitů a impulsů, které se rodí v pacientkách samých a schopnost vyjádřit je. Tělo se tak stává jak zdrojem, tak jazykem emocí. Tento způsob práce napomáhá pacientkám, aby tělo patřilo opět jim samotným, aby se stalo součástí jejich vlastní identity. Práce s tělem podporuje schopnost vyjadřování pocitů k druhým a tak napomáhá k zlepšení sociálního kontaktu s okolím, rozvíjí interakci pacientek s druhými. Pro pacientky s mentální anorexií je typické narušené vnímání vlastního těla. Dalším cílem terapie je dát do většího souladu představu o vlastním těle a realitu, napomoci přijetí vlastního těla. Charakteristickou anorektickou hyperaktivitu nahradit za pohyb, který bude opravdu potěšující aktivitou, podpořit schopnost relaxace. <p> Terapeutické cíle Práce s tělem u pacientek s PPP je tedy zaměřena na čtyři specifické cíle: znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla, prožívání radosti z vlastního těla, omezení anorektické hyperaktivity, rozvoj sociálních dovedností.<br> Pro některé pacientky s PPP, které zápasí se svou nemocí řadu let, může být práce s tělem velmi konfrontační. Je důležité poskytnout bezpečný a strukturovaný rámec, ve kterém každý zná pravidla. Postoj terapeuta je sdílný a empatický. Terapeut by se měl zdržet komentáře tělesného schématu pacientek a je potřeba, aby byl opatrný na tělesný kontakt. Vnímání dotyku může být blokováno také kvůli negativní sex. zkušenosti. <p> 1/ Znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla<br> Hilda Bruchová jako první popsala fenomén narušeného vnímání vlastního těla u pacientek s mentální anorexií. Pacientka s mentální anorexií vnímá sebe samu jako příliš tlustou i přes svou vyhublost. Její tělo je buď předmětem ohrožení nebo pasivním, necitlivým břemenem, které musí s sebou neustále vláčet. Tělo je pro ní zároveň špatné i fascinující. Vnímání vnitřních stimulů je zkresleno. Pacientka neví, kolik jídla její tělo potřebuje; nemá již normální pocit hladu, sytosti ani únavy. Zároveň často dochází k popírání nebo potlačování sexuálních pocitů nebo se pacientky vyhýbají intimním zážitkům. Tvrdohlavě bojují s chutí k jídlu, potěšením a sexuální touhou. Selvini ? Palazzoli popsal popření těla následovně: žena trpící mentální anorexií bojuje nejvíce s vlastním tělem, s ženským tělem, které se jí při vyvrcholení její nemoci zdá být trestuhodným , dokonce až odpudivým ?předmětem?. Podmínkou uzdravení je vytvoření si realistické představy o vlastním těle. Prvním krokem je znovu přijít ?do styku? s vlastním tělem. Cílem této fáze terapie je znovuobjevování a znovuprožívání těla. Tělo musí opět patřit pacientce, být součástí její identity a autonomie. Podstatou léčby je vést pacientky k tomu, aby si uvědomily pocity a impulsy, které se v nich objevují a své postavení jakožto jedinců, kteří jsou schopni cítit, myslet a jednat za sebe samé. K podpoře realistického vnímání vlastního těla přispívají kromě postupů zaměřující pozornost přímo na tělo také zpětná vazba pomocí videa ? video feedback .<br> Druhým krokem je přijetí těla. Zvláště fázi přibývání na hmotnosti mohou pacientky trpící mentální anorexií prožívat jako pouhé pasivní přibírání, což vyvolává obnovené napětí a strach ze ztloustnutí. Za velkým strachem ze ztloustnutí stojí strach ze ztráty ovládání. Jejich pokusy udržet všechno ve svém životě / fungování na fyzické i duševní úrovni / pod kontrolou, ukazují na podstatu jejich problému: paralyzující pocit bezmoci, vtělenou neschopnost žít. Je potřeba , aby si pacientky zvykly na své fyzicky vyspělejší tělo. Prostřednictvím postupů zaměřených přímo na tělo, konfrontace s ostatními členy skupiny a zpětné vazby mohou pacientky pozorovat , jaké možnosti tělo nabízí, a zároveň si všimnout problémů, které pro ně nebo pro ostatní představuje vyšší nebo nižší hmotnost. Toto uvědomění je zásadní, má-li se prolomit popírání jejich nemoci. <p> 2/Radost z vlastního těla<br> V rámci terapie se zaměřujeme na to, aby anorektické pacientky přehodnotily své tělo jako potenciálně příjemné. Je třeba vést pacientky k tomu, aby se opět byly schopny radovat z fyzických počitků a vyjadřovat své pocity: tělo může být zdrojem i jazykem emocí. Pozitivní fyzické prožitky lze stimulovat, nabídneme-li pacientkám nové možnosti, kdy se pohyb sám o sobě stává skutečně příjemnou aktivitou / např. aktivní formy relaxace, bioenergetická cvičení, volné vyjádření při tanci /. <p> 3/Omezení anorektické hyperaktivity<br> Charakteristickým znakem mentální anorexie je neustálý neklid nebo nutkání k pohybu. Místo aby anorektičky využívali pohyb funkčně jako prostředek relaxace a potěšení, stávají se kořistí jakého si neosobního, egodystonního nutkání k pohybu. Cílem je přeměnit anorektickou hyperaktivitu v kontrolovanou formu pohybu, kdy je pacientce umožněno pohybovat se intenzivně pouze do míry určené terapeutem. Toho lze dosáhnout např. zpomalením tempa pohybů a vsouváním tzv. stop-momentů. Postupně může být kontrola terapeuta nahrazována vlastní kontrolou pacientky. Cílem je umožnit pacientce ovládat napětí a uvolnění. To jí dá naoplátku pocit bezpečí a jistoty v jejím těle. Užití bioenergetických cvičení, a dalších postupů na tělo orientovaných, které níže uvádíme, může učit pacientky jak vyrovnat anorektickou hyperaktivitu odpočinkem a relaxací <p> 5/Rozvinutí sociálních dovedností<br> Skupinová práce s tělem podporuje u pacientek vyjadřování pocitů (pozitivních i negativních) a impulsů směrem k druhým, empatii a tím tak napomáhá k zlepšení jejich sociálních dovedností. <p><p> Jak jsme již zmínili, k výše uvedeným cílům práce s tělem u pacientek s PPP využíváme především tři hlavní terapeutické procesy ? uzemnění/ grounding /, centrování / centering / a facing . <br> Uzemnění (grounding) má vztah s rytmem našeho pohybu a stavem našeho svalového napětí. Uzemnění znamená vitalizaci toku energie směrem po páteři dolů a odtud do ?pěti končetin?, tzn. obou paží, obou nohou a hlavy. Terapeut pracuje na uvolnění energie napjatých svalů tím, že přeměňuje napětí do projevitelného pohybu. Pracujeme s širokou paletou poloh těla, z nichž některé mají jistou podobnost se stresovými pozicemi v bioenergetice nebo s asanaci v józe. Tedy vše co má vztah s pohybem, s prožíváním a cítením svého těla, s nabitím a pohybem energie, pomáhá zvyšování groundingu. Jde o pocit – jsem živý, moje energie pulsuje v těle, má volný průchod ? opak je blok / ztuhlá energie, neproudí tam, kam má, tak jako u PPP, např. studené ruce /. <p> Při centrování se jedná o proces, který napomáhá člověku najít a prohloubit pocit vlastního středu. Práce s dechem je jeden z prostředků, který napomáhá dostat se do kontaktu se svým středem. Dech rovněž pomáhá dostat se do kontaktu s emocemi. Dýchání a emoce jsou v tak vzájemně hlubokém vztahu, že každá emocionální změna je spojena se změnou dechového rytmu. Existují určité vzory dýchání, které jsou spojovány se strachem, hněvem, smutkem, nadějí, radostí, touhou atd. Práce s dechem má často za následek / hlavně u člověka se silnou racionální kontrolou / podporu emocionálního uvolnění nebo v jiném emocionálně labilním člověku emocionální ?upevnění?. Práce s nádechem je smysluplná při stavech strachu, bezmoci, slabosti , smutku. Při stavech silného ovládání se, zadržování hněvu a zvýšeného napětí je užitečná práce s výdechem. Často se člověk ocitá ve stavu, kdy v zájmu rovnováhy je potřeba, aby po jednom typu práce následoval opačný typ práce <p> Facing rozvíjí všechny výrazové prostředky, které může člověk používat při kontaktování okolního světa. Vedle pohybového projevu jsou hlavními cestami navazování kontaktu oči a hlas. Fasing rozvíjí schopnost člověka vidět a hlasem se vyjadřovat, ale i schopnost vnímat pohledy a hlas druhých, což napomáhá k odstranění event. bloku mezi člověkem a druhými. <br> Práce s hlasem vychází z poznání, že existuje úzký energetický vztah mezi vydaným tónem a svalovým napětím. Hovoříme o kvalitě hlasu / sounding /, jako rozvoji hlasové rezonance, jako o výrazově silném nástroji. Zlepšení uvolněnosti hlasu se spojuje se zlepšením svalového tonu. Kvalita hlasu podporuje grounding. Práce s hlasem je nejtěsněji spojena s prací s dechem. <p> V biosyntéze se ukázalo užitečné spojovat dotek se čtyřmi tradičními živly ? zemí, vodou, ohněm a vzduchem. Dotek země ? zde jsou používány ruce, podobně jako ostatní části těla, jako prvek opory. Snažíme se zprostředkovat zážitek pevnosti. Dokázat, že spolehlivým ?základem? může být nejen země, ale také druhý člověk. U lidí, vyznačujících se přílišnou nezávislostí používáme principu opory, abychom jim pomohli věřit více druhým lidem a být schopni přijmout péči a pomoc. Snažíme se o to, aby získali důvěru k prvkům opory / záda, nohy, paže /. V druhém významu je dotek země zvláště smysluplný u lidí, kteří mají slabé hranice nebo jsou neuzemněni a příliš úzkostní. Dotek vody ? zde se snažíme zprostředkovat zážitek proudění, cirkulace, uvolnění proudu energie. Jde o pohyby typu kmitání, třepání apod. Tento druh doteku napomáhá uvolnění svalů tak, aby svalový tonus byl opět uveden do rovnováhy. <br> Dotek vzduchu- jde spíše o ?nekontaktní?, symbolický druh doteku. Např. foukání nebo jemné ?ometení? dlaněmi části těla po ukončení masáže apod.<br> Dotek ohně ? jeho principem je regulace tepla a teploty těla. Ruce mohou v tomto případě fungovat jako ?radiátory?, aby bylo vnitřní teplo převedeno na povrch těla. To může nastat bezprostředně zahřátím chladných oblastí těla nebo přímo prací na energetickém poli v prostoru nad staženou oblastí těla. <p><p> Přístup, který jsme zde prezentovali, není konečnou odpovědí na tak složitý jev jako PPP. U žádné jiné psychofyziologické poruchy se totiž složité vzájemné působení biologických, psychologických i sociokulturních faktorů neprojevuje tak jasně jako při genezi a udržování mentální anorexie a bulimie. Vhodná je léčba založená na multifaktoriálním pojetí této poruchy, kde vedle skupinové práce je neméně důležitá též individuální a rodinná terapie. Literatura:<br> ? Vandereycken, W., Depreitere, L., Probst, M. : Body-Oriented Therapy for Anorexia Nervosa Patients. American Journal of Psychotherapy, č. 2, 1987.<br> ? Probst, M, Coppenolle, H., Vandereycken, W.: Body experience in Anorexia nervosa patients: an overview of the therapeutic approaches.<br> ? Boadella, D. : Biosyntéza. Středisko psychologických služeb, Brno, 1993<br> ? Lowen, A.: Bioenergetika, Portál, 2000<p><b>Privátní praxe, DPK FN Motol, Praha 5 a PK VFN, Praha 1</b> </p> <p>Adresu a telefon najdete v <a href=“http://www.pppinfo.cz/kontakt_list.asp“>rubrice Kontakty</a>

Přednáška o multimediálním přístupu v léčbě a prevenci

V květnu roku 2003 se v Praze v prostorách Academia Medica Pragensis konala přednáška na téma výzkumu rizikových faktorů pro poruchy příjmu potravy a preventivních opatřeni v adolescenci a ranné dospělosti. <p> Kromě výzkumného projektu zde byl představen multimediální počítačový program, který přináší řadu informací a rad velmi přitažlivou a inspirativní formou. Doufejme, že se v budoucnu dočkáme také české verze, upravené na zdejší kulturní podmínky. <p> Doc. PhDr. Debra Franco, Ph.D., vystudovala psychologii na Universitě v Michiganu a ziskala PhD na McGill University v Montrealu. Po dvouleté práci v Beth Israel Hospital v Bostonu a postdoktoranském studiu na jednotce pro poruch příjmu potravy v Massachusetts General Hospital, se stala ředitelkou „Programu pro Poruchy prijmu potravy“ na Psychiatrické klinice v Beth Israel Hospital (1987-1998]. V současné době je ředitelkou programu v Harvardském Centru pro poruchy příjmu potravy. Je docentkou psychologie na Psychiatrické klinice Harvard Medical School.Účastní se jako Visiting Scholar práce na Wesleyan Universitě. Vyučuje a vede výzkum v oblasti prevence PPP u adolescentů a dospívajících. Zabývá se krátkodobými terapeutickými přístupy u poruch příjmu potravy a jejich dopadem na těhotenství. <p> Akci podporuvala Nadace Academia Medica Pragensis

Odvaha být nedokonalý

Lidé, kteří chtějí být dokonalí, se stanou dokonale nešťastnými a dokonale otravnými. Perfekcionismus odsuzuje člověka k tornu, aby se stal svým vlastním největším nepřítelem. Život s sebou přináší příliš mnoho krizí a vyžaduje příliš mnoho riskování, než aby si člověk uchovával nerealistickou touhu být neomylným. Bůh odpouští; perfekcionisté nikdy. <p> Rudolf Dreikurs (1971), zakladatel moderních rodičovských hnutí, svým žákům radil, aby si vybudovali „odvahu být nedokonalí“. Aby se lidé přizpůsobili nevyhnutelným zklamáním a neúspěchům, musí přijmout, že život se nebude starat o jejich přání, ani se nepřizpůsobí jejich požadavkům. Tedy, když se jim do cesty postaví překážky, musí svobodně zareagovat, vydat se neprošlapanými cestami a přijmout riziko, které může vést k proměně. <p> Bez odvahy být nedokonalý se lidé budou zbytečně sami zatracovat za své chyby; přijdou na ně deprese a nemoci a budou méně ochotní podstupovat riziko, které vede k osobnímu růstu, ale také může vést k potenciálnímu neúspěchu. <p> Epiktétos kdysi poznamenal, že „veškeré neštěstí pramení ze snahy ovládat události a druhé lidi, které člověk nemá ve své moci“. Dříve či později se většina lidí naučí, kdy s životní bouří bojovat a kdy stáhnout plachty a nechat ji přejít.

Když vlastní oči selžou

Článek se nezabývá oftalmologickými problémy, ale poruchou vnímání vlastního těla, která je známa zejména u poruch příjmu potravy – mentální anorexie a bulimie. <p> Snad každého člověka někdy v životě napadlo, že by se mu líbilo vypadat trochu jinak, někde by rád přidal a někde ubral? V tomto směru se muži od žen velmi liší, pro každé pohlaví existují jiné ideály, jiné tělesné schéma, kterému bychom se rádi přiblížili. Nemusíme provádět složité průzkumy, abychom dokázali odhadnout, jaké ty mužské a ženské ideály jsou, které partie těla jsou pro které pohlaví „důležité“.<br> <br> Určitá nespokojenost s tím, jak vypadáme, je normální (podle některých zdrojů je se svou postavou nespokojeno asi 50% žen a 30% mužů). Teď jde ale o to, co pro nás taková nespokojenost znamená a také jak moc jsme nespokojeni.<br> <br> Jestliže jsme na svůj tělesný vzhled hodně zaměřeni a stojí vysoko v našem žebříčku hodnot, bude nespokojenost s naším tělem velmi zasahovat do našeho sebevědomí. V extrémním případě můžeme přestat „vidět“ naše jiné přednosti či nedostatky a máme dojem, že svět zajímá pouze to, jak vypadáme.<br> <br> A v tu chvíli jsme schopni udělat cokoliv, abychom v tom světě obstáli, abychom byli blíže ideálu krásy. Problém začíná být ryze emotivní a zdravý rozum, který nám pomáhá mít od věcí odstup, pomalu vyklízí pole. Vnímání něčeho, co je pro nás citově velmi důležité, podléhá značnému zkreslení, mnoho příkladů najdeme v každodenním životě.<br> <br> A teď trochu odjinud – když redukce tělesné hmotnosti překročí určitou hranici, začínají se rozvíjet tělesné a psychické změny (tato hranice je dána schopností těla normálně fungovat, lze ji odhadnout antropometrickým vyšetřením či orientačně výpočtem BMI). K psychickým změnám patří kromě deprese a předrážděnosti také změna vnímání vlastního těla – člověk ztrácí reálný odhad toho, jak ve skutečnosti vypadá.<br> <br> <b>Problém lze shrnout takto:</b> <ul> <li>K poruše vnímání vlastního těla přispívá vnitřní nespokojenost s tím, jaký jsem a velká orientace na vlastní vzhled, který stojí na špičce žebříčku vlastních hodnot.</li> <li>Porucha vnímání vlastního těla se hodně rozvíjí při velkém úbytku tělesné hmotnosti pod hranici normálního fungování organizmu.</ul> <b>Co můžeme udělat, když vlastní oči selžou?</b><br> <ul> <li>Nejprve je důležité o tom vědět, uvědomit si, že nás může vlastní zrak klamat, že jsme v situaci, kdy nemůžeme věřit vlastnímu úsudku. <li>Máme-li podváhu, je velmi důležité dostat svou tělesnou hmotnost do normálu (orientovat se můžeme podle BMI). <li>Je velmi důležité odebrat část důležitosti tělesnému vzhledu a cíleně se orientovat i na jiné stránky života, všímat si svých jiných předností a pracovat na svých jiných nedostatcích.<br> <br> </li> </ul>

Čas vánoc – čas přejídání

Článek by mohl pomoci těm, kteří mají problém s přejídáním – trpí bulímií nebo nadváhou. Myslím, že je dobré si svátky vánoční prožít tak, aby nám z nich pak zůstal příjemný pocit odpočinku a spokojenosti namísto výčitek či obav z kil navíc. <p> Dříve než popíšu některé praktické pomůcky, jak udržet jedení na uzdě, chtěl bych ještě přidat pár slov o tom, co může vaše úsilí komplikovat.<br> <br> Riziko pro přejídání představuje během předvánočního shonu v první řadě stres. Stresu se někdy prostě nevyhneme, ale měli bychom být sami na sebe trochu hodnější a po čase pracovního či nákupního vypětí si dopřát trochu relaxace. Zavzpomínejte tedy, jaké způsoby odpočinku vám vyhovují a pokud se vám vybaví dortík v cukrárně nebo pytel brambůrků u televize, hledejte dál. Přejedení (a pro ty, kteří trpí bulímií i zvracení) přináší pocity uvolnění, které jsou ale velmi krátkodobé, situaci neřeší a naopak přináší spoustu potíží.<br> <br> <b>1. rada: Zvýšená chuť k jídlu a jeho zvýšený příjem může být váš pokus, jak se vyrovnat se stresem. UVOLNIT SE VŠAK MŮŽETE I MNOHEM ZDRAVĚJI.</b><br> <br> Dalším rizikem pro přejídání je deprese. Tu může zapříčinit únava, někdy až vyčerpání ze všech těch aktivit, které si na sebe během vánoc vymyslíme. Vánoce jsou ale také časem setkávání a můžeme se někdy prostě cítit osamělí. O vánocích – především pak na samém konci roku také často bilancujeme. Přísun jídla bývá někdy náhražkou příjemných pocitů, které nedostáváme ve vztazích s druhými lidmi.<br> <br> <b>2. rada: Mohu-li něco doporučit, pak radím – neprožíváte-li zrovna šťastnější období svého života, pak BILANCOVÁNÍ NA KONCI ROKU SI ZAKAŽTE. O svém životě můžete přemýšlet kdykoliv jindy, když budete „psychicky silnější“.</b><br> <br> A teď několik konkrétních návodů, jak dostat své jedení více pod kontrolu. Vyžaduje to od vás určité odhodlání. Výsledek ale stojí za to. Důležité je zabránit nekontrolovanému pojídání v průběhu celého dne. A proto:<br> <br> <b>3. rada: Chcete-li mít větší kontrolu nad tím, co přes den sníte, pořiďte si bloček a do něj si PIŠTE VŠE, CO BĚHEM DNE JÍTE + čas + místo, kde jíte + co při jedení děláte. Moc času to nezabere a divili by jste se, jak to může pomoct.</b><br> <br> K tomu je třeba ještě dodat, že nejlepší by bylo, aby ve vašich zápisech nejčastěji u položky „co při jedení děláte“ stálo „nic, jen jím“.<br> <br> <b>4. rada: Snažte se VYVAROVAT jedení u televize, při čtení, práci s počítačem a jiných činnostech, kdy se věnujete něčemu jinému než samotné konzumaci. Předejdete tak překvapivému zjištění, že plech s cukrovím jste během filmu zcela vyprázdnili.</b><br> <br> Někdy, zvláště trpíte-li bulímií, je důležité si připravit na ty nejkritičtější dny jídelníček předem a toho se pak snažit držet. Všechny mé rady jsou dlouhodobě prověřené při léčbě bulímie a nadváhy a funguje to. Ovšem problém bývá s nedostatkem pevné vůle. Když ale svému snažení dáte nějaká pravidla, ta vás mohou podržet a dodat vám trochu jistoty, že vaše snažení jde správným směrem. Vaše námaha bude odměněna dobrým pocitem ze sebe samých. Hodně štěstí!<br>

Informace pro rodiče

10 bodů, kterými by se měli rodiče řídit, aby předešli vzniku poruch příjmu potravy u svých dětí l. Zamyslete se nad tím, jak tělesná hmotnost ovlivňuje Vaše sebevědomí a vztah k vlastnímu tělu. Poučte své děti o základních sexuálních rozdílech, fyzickém vývoji a různých tělesných typech a také o tom, jak škodlivé může být vytváření předsudků vůči určitému typu. 2. Zkoumejte do hloubky své sny, cíle a požadavky, které kladete na blízké a milované. Dáváte velký důraz na fyzickou krásu? Vyvarujte se výroků typu: „Když zhubneš, budeme tě mít víc rádi.“ „Nejez moc, budeš se víc podobat modelkám z časopisů.“ „Snaž se vejít do užších šatů…“ apod. 3. Naučte se povídat si se svými dětmi o následujícím – jak je nebezpečné držet diety – jak je důležité jíst pestrou a vyváženou stravu, v pravidelných denních dávkách. 4. Vyhýbejte se rozdělování jídel na dobrá a bezpečná- tzn. netučná a nízkokalorická a špatná a nebezpečná – tzn. tučná nebo vysokokalorická. Snažte se být dobrým vzorem pro své dítě v oblasti stravování, cvičení a přijímání sebe sama. 5. Cvičení berte jako činnost, kterou děláte pro radost a pro udržení dobré kondice a ne jako způsob redukce hmotnosti nebo kompenzace spořádaných kalorií. 6. Nevyhýbejte se aktivitám, přitahujícím pozornost k Vašemu tělu, jako je plavání, opalování či tancování. Zbavte se oblečení, které je Vám nepohodlné a které zdůrazňuje nedostatky Vaší postavy. 7. Pomozte svým dětem bránit se vlivu médií, propagujícím tělesnou krásu spojenou s vyhublostí a nadměrnou štíhlostí.Nejen štíhlé tělo může být přitažlivé a krásné. 8. Poučte chlapce o tom, jak důležité a mocné jsou jejich názory na ženskou krásu a jaký mohou mít vliv jejich výroky na dívčí sebevědomí. 9. Povzbuďte své děti k tomu, aby byli aktivní pro radost a nezabývali se zbytečně počtem přijatých a vydaných kalorií /samozřejmě pokud to není doporučeno lékařem ze zdravotních důvodů/. 10. Snažte se zvýšit sebedůvěru svých dětí i v jiných oblastech než je fyzický vzhled /škola, sport, kultura, koníčky, vztahy/. Dávejte stejnou šanci, možnosti a povzbuzení dětem obou pohlaví. Kladné přijímání sebe sama je nejlepším lékem proti nesmyslným dietám a špatným stravovacím návykům.

Anorexie má vliv na kvalitu kostní hmoty i po letech

Osoba, u níž byla diagnostikována mentální anorexie, je dokonce i po letech ohrožena zlomeninou kosti dvakrát více než lidé bez této poruchy. Dokazuje to alespoň nová studie z Dánska publikovaná v odborném časopise International Journal of Eating Disorders. <p> Nové závěry naznačují, že poškození kostí způsobené poruchami příjmu potravy může být stálé. Je však možné, že pacienti zmínění ve studii dosud s tímto onemocněním bojují a to brání kostem získat původní sílu. <p> Dřívější studie zjistily, že lidé s poruchami příjmu potravy, jako jsou anorexie nebo bulimie, mohou trpět oslabením kostí v důsledku špatné výživy. To podle odborníků může zvyšovat riziko osteoporózy a zlomenin. <p> Během nejnovějších výzkumů se vědci z Aarhusovy univerzitní kliniky v Dánsku zaměřili na 2149 pacientů s mentální anorexií, 1294 lidí s bulimií a na 942 osob s jiným typem poruchy. Všichni pacienti, z nichž více než 90 procent byly ženy, byli srovnáváni se skupinou asi 4000 zdravých jedinců. <p> V porovnání s nimi byla u nemocných zaznamenána dvakrát vyšší pravděpodobnost zlomenin a toto riziko zůstalo vysoké i v období deseti let po zjištění poruchy příjmu potravy. Nejvyšší ohrožení přitom bylo zjištěno u anorektiků. <p> Badatelé se domnívají, že anorexie může způsobit stálé poškození kostry, které později doprovází ztráta kostní hmoty v důsledku stárnutí. Na druhé straně vědci poukázali na to, že ani po diagnostikování a léčbě nemusí být tato porucha zcela odstraněna, což způsobí trvalý deficit důležitých látek v těle.

Psychiatrie léků zbavená

Psychoterapeutické oddělení pro neurózy na oddělení 18b psychiatrické léčebny v Kroměříži, známé jako ?osmnáctka?, funguje již téměř 28 let na principu terapeutické komunity.<br> <br> Lékař, psycholožka, staniční sestra, která řídí provoz, a pět vycvičených pracovníků se středním zdravotnickým vzděláním. Tak vypadá terapeu tic ký tým na kroměřížském oddělení. Je určeno pro pacienty, které sem písemně doporučí psychiatři, psychologové nebo i praktičtí lékaři obeznámení se systémem zdejší léčby. Pacienty podle volného místa objednává staniční sestra, která je zároveň zkušenou psychoterapeutkou. Od ní také dostávají pacienti před nástupem leták s podrobnými informacemi. <p>V ideálním případě slouží polovina z dvaceti osmi lůžek mužům a polovina ženám (většinou bývá více žen). Doba hospitalizace je pevně stanovena na 6 týdnů. V rámci komunity většinou fungují dvě samostatné uzavřené skupiny. Nová skupina pacientů přichází vždy v polovině pobytu ?starší? skupiny. Jen v letním prázdninovém období se obě skupiny spojují do jedné velké otevřené skupiny, z níž každý pátek odchází několik pacientů a následující pondělí je nahrazují pacienti noví. <p><strong>Skupina</strong> <p>Nejdůležitější částí programu je skupinová psychoterapie, která probíhá každý den odpoledne od pondělí do soboty a trvá jeden a půl hodiny. Obě skupiny mají ve stejnou dobu se svými terapeuty v různých místnostech program. Kromě lékaře a psychologa se programu účastní i koterapeuti z řad vycvičených spolupracovníků. <p>Skupinová sezení bývají zaměřena různě, podle fáze vývoje a podle okamžité potřeby skupiny a jejích členů. Zpočátku převažuje orientace biografická, probírají se životní osudy jednotlivých pacientů. Později se objeví témata společná více členům skupiny. Posléze se pozornost zaměřuje na interakce ?tady a teď?, na kterých se mohou ozřejmit problémy vyskytující se v jejich životě ?tam?, tj. doma či v práci, a odhalit i souvislosti s tím, co se stalo ?tehdy?, a co ovlivnilo prožívání a chování jedince ve směru, který se nepříznivě uplatňuje v jeho současném životě ?tam i tady?. Večer se pak provádí nácvik asertivity nebo řešení problémů. <p>V terapii se kombinuje přístup dynamický, který má pacientům pomoci odhalit souvislosti jejich současných problémů v mezilidských vztazích s jejich zkušenostmi v minulosti, a přístup kognitivně behaviorální, který aktivně pomáhá odstraňovat problémy měněním nevhodného chování a myšlení a nacvičováním chybějících dovedností. <p>Spolupráce koterapeutů ve skupinovém sezení se řídí ?pravidlem světových stran?. Terapeuti oblečení v civilu nesedí vedle sebe, ale sedí na různých stranách v pacientském kruhu. Netvoří ani ?rodičovský model?, ani ?jednotnou frontu?, ale vystupují jako autentické osoby s diferencovanými pocity a komentáři. To jim umožňuje vciťovat se do různých stránek prožitků a názorů pacientů a vyjadřovat i vzájemný nesouhlas při snaze o hlubší proniknutí do jejich problematiky. Mohou představovat model kooperativního zpracování rozporů. Podle potřeby uměřeně zasahují pomocí vhodných technik, vystupují v roli moderátorů, nebo zůstávají zticha, když skupina pracuje samostatně. Stupeň aktivity a direktivnosti nebo empatie terapeutů závisí také na individualitě každého člena koterapeutického týmu a na jeho koncepci práce. Někdy se proto obě paralelní skupiny ve svém přístupu i dosti výrazně liší. <p><strong>Psychogymnastika, psychodrama a jiné aktivity</strong> <p>Skupinovou psychoterapii, probíhající většinou ve dvou skupinách, doplňují dopolední programy společné pro celou komunitu. Jejich náplň se střídá. Nejvíce jsou ceněny psychogymnastika a psychodrama. <p>V psychogymnastice vyjadřují pacienti neverbálně pomocí pantomimy své pocity, postoje a vztahy. Jednotlivcům, dvojicím i skupinám jsou zadávána různá témata ke zpracování. Některá témata mají charakter pantomimických her (na vláčky, na školku, na maškarní ples, na soupeřící království nebo na ztroskotání na pustém ostrově). Ostatní pak následně komentují, jak se do ?akcí? promítly navyklé formy chování nebo minulé zkušenosti pacienta.</p> <p>V psychodramatu přehrávají pacienti pohybem i slovy problematické scény ze svého života, od kterých se tak mohou ?odreagovat? a přijmout alternativní verze chování, jimiž by mohli problémy účinněji zvládnout. <p>K dalším oblíbeným technikám patří projektivní arteterapie, ve které se problémová témata, ale i silné stránky jedince a jeho perspektivy ztvárňují kresbou nebo malováním. Výtvory pak opět všichni společně prodiskutují. Někdy pracuje skupina i na společném díle a učí se kooperativnímu chování. <p>Středeční dopoledne je věnováno tzv. velké komunitě, společnému sezení, které nahrazuje tradiční vizity. Každý pacient podává subjektivní zprávu o svém pokroku za uplynulý týden a pacientská spoluspráva i další pacienti jej hodnotí z vnějšího pohledu. Jednou týdně pak pacienti připravují sami program společného večera. <p>V polovině léčby se skupina věnuje jeden týden rodinné terapii. Pacienti si mohou pozvat rodinného příslušníka, s nímž by si přáli zlepšit své vztahy. Ten může být přijat na několik dnů na oddělení a účastnit se všech programů. Skupina tak pozná partnera svého člena a je schopna lépe porozumět jeho problémům i ?z druhé strany?. V řadě případů tento přístup také napomůže nalézt společné řešení přímo s partnerem. <p>I takto lze léčit <p>Skupinová psychoterapie, která je spolu se všemi pomocnými aktivitami používána v léčbě, usiluje o pochopení vlastního podílu pacienta na jeho problémech a konfliktních situacích i o pochopení příčin jeho současných nepřizpůsobivých forem chování z jeho životní historie. Za významný se považuje nejen rozumový ?náhled?, ale také emoční prožitek, jak ve smyslu katarze, očištění, tak emoční korektivní zkušenosti. Neméně důležitý je nácvik nového chování, a to jak nácvik vhodnějšího mezilidského chování, tak nácvik zaměřený na jednotlivé individuální příznaky, např. nácvik asertivity při nesmělosti, nácvik samostatného chození do města při agorafobii, nácvik překonávání obsesí apod. <p>Všichni pacienti se mají během pobytu naučit autogenní trénink, aby si uměli navozovat potřebný stav rovno váhy a klidu a zadávat vlastní autosugestivní formulky. Organizační rámec terapeutické komunity s bohatým celodenním programem, ve kterém je pamatováno i na užitečnou pracovní činnost a sport, poskytuje široké možnosti předvedení navyklých způsobů reagování a zároveň přecvičování těch forem chování a prožívání, které se ukázaly jako problematické a neadaptivní. <p>Od roku 1971 do poloviny roku 1999 prošlo oddě le ním již více než pět tisíc pacientů. Výsledky léčby se po řadu let systematicky hodnotily v ukazatelích sympto ma tického zlepšení, získání náhledu a změny chování, a to jak bezprostředně po léčbě (zvlášť z pohledu terapeuta a zvlášť pacienta), tak v roční katamnéze za pomoci rozesílaných dotazníků. Z publikovaných výsledků vyplývá, že podstatný zisk má z léčení bezprostředně asi 60 % pacientů (připočteme-li i mírné zlepšení, tak 90 % léčených) a za rok 50 % těch, kteří ?osmnáctku? absolvovali.</p>

Pozor na diety

Tak jako auto potřebuje k jízdě palivo, potřebuje i tělo ke svému fungování energii. Pro naše tělo jsou palivem potraviny, které mu umožňují, aby správně fungovalo – srdci, aby rozvádělo krev do celého těla, plicím k dýchání, svalům k pohybu a mozku k myšlení, zkrátka umožňují nám žít. Jestliže sníte přesně to množství, které tělo potřebuje k vykonávání svých funkcí, máte stálou váhu. <p>Jestliže dodáte tělu paliva (jídla) mnoho a tělo ho na svou činnost nespotřebuje, mění si energii z potravin na tuk, ukládá si ho na různých místech těla a Vy tloustnete. Každý má v těle nějakou zásobu tuku – i hubení – to pro případ, kdybyste nemohli dodat tělu živiny. Krmíte-li však tělo moc, ukládá si stále více a více tuku a následky už znáte sami. Je to jako v bance – čím víc si do svého těla uložíte, tím víc tam toho máte.</p> <p><b>Jak se ale tuku zbavíte, když jste byli spořiví a máte ho v těle uloženo větší množství?</b> Jedině tak, že vydáváte více energie než přijímáte v potravě, a chybějící energie musí pak být brána z tukových zásob. Můžete tedy redukovat váhu tím, že budete méně jíst, nebo tím, že budete vydávat více energie pohybem. Je pravda, že nelze příčiny obezity redukovat jen na nekázeň v jídle a nedostatek pohybu, u někoho jsou regulační mechanismy narušeny. Když však spojíte oba přístupy – méně jíst a více se hýbat, alespoň dílčího úspěchu dosáhnete. Pojďme tedy na to.</p> <p><b>Nejčastěji se lidé pokoušejí hubnout pomocí přísných diet. </b>I když základní požadavek pro hubnutí – snížení energie dodané tělu – je splněn, má tento způsob řadu úskalí.</p> <ul> <li>Když nadměrně omezíte příjem potravy, Váš organismus si zvykne na snížený příjem energie, sníží se Vám bazální metabolismus, tedy množství energie potřebné k základnímu fungování Vašeho těla. Je to výhodné, pokud jste na pustém ostrově a potřebujete přežít, ale ne když hubnete v moderní společnosti obklopeni spoustou jídla. <li>Při rychlém hubnutí odchází z Vašeho těla nejenom tuk, ale ztrácí se i svalová hmota. Když přestanete držet dietu, tělo si ukládá z přijímané potravy zvýšeně tukové zásoby na případnou další hladovku. Bylo to chytře zařízeno, aby lidé přežili hladomory, ale v současnosti je tento atavismus již škodlivý. Při kolísání váhy se Vám tedy zvyšuje i při stejné váze procento tuku v těle, a tím se dále snižuje bazální metabolismus a vydáváte tedy trvale méně energie. <li>Kolísáním váhy se mohou zvětšovat nerovnoměrnosti v rozložení tuku ve Vašem těle. Mnohý z Vás má už jistě vyzkoušené, že celkovým hubnutím nemůže docílit, aby víc zhubl na určitých místech těla, kde to potřebuje. <li>Jak z vědeckých studií, tak ze zkušeností hubnoucích vyplývá, že dodržování přísných diet doprovázejí záporné emoční reakce. Strádáte tedy nejen na těle, ale i na duši. Jste obecně labilnější, nervóznější, podrážděnější, občas na Vás padnou i chmury, netečnost, slabost.</li> </ul> <p>Pokud se extrémně omezujete v něčem, co Vám přináší libý pocit, pocit uspokojení, musí zákonitě dojít ke zvratu. Vyhladovělé tělo i duše touží po vysokoenergetických potravinách a dochází k „záchvatům žravosti“. A co následuje potom? Většinou pocity viny. A znovu začínáte s novými zaručenými a drastickými dietami a bludný kruh pokračuje. Tento kolotoč nejen snižuje Vaše sebevědomí, ale je i jednou z vážných příčin zvyšujícího se výskytu poruch příjmu potravy – bulimie a mentální anorexie. Není to dostatek důvodů k tomu již provždy se přísným dietám vyhnout?</p>

Bulimie a anorexie – informace o léčbě

<p>Informace pro pacientky a jejich příbuzné<br> Vážená slečno, paní, vážený pane, dovolte, abychom Vás informovali o naší jednotce a některých organizačních opatřeních z posledních let, tak aby se vám co nejdříve dostalo péče, jakou potřebujete. Doufáme, že tyto informace pomohou zkvalitnit naši spolupráci především s postiženými dívkami, ale i s jejich rodinou či přáteli, kteří jim chtějí pomoci.</p> <p>Kritéria pro přijetí na JSPPPP<br> Jednotka přijímá pacientky starší 18ti let, v kompenzovamém somatickém stavu (stav bezprosteředního ohrožení života je řešen na interních metabolických jednotkách nebo odděleních dle místa bydlište). Protože podmínkou úspěchu léčby je motivace pacientek, dáváme přednost žádostem o hospitalizaci od dívek samotných. Hospitalizace přichází v úvahu většinou u pacientek, u kterých ambulantní léčba byla neúčinná, nebo mají další závažná onemocnění. Pacientky po sebevražedném pokusu bývají přijímány na uzavřená oddělení a posléze mohou být po dohodě přeloženy na naší jednotku. Při současné diagnóze závislosti na návykovch látkách vetšinou přijímáme pacientky, které prošly léčbou závislosti, po dohodě s terapeuty daného zařízení.</p> <p>Doporučení k hospitalizaci<br> U pacientek, které potřebují hospitalizaci doporučujeme, aby jejich ambulantní psychiatr zaslal na adresu jednotky <em>doporučení k hospitalizaci</em>, které by mělo obsahovat adresu bydlište nemocné a telefoní číslo, základní osobní a anamnestické údaje, průběh nynějšího onemocnění a případnou další psychiatrickou či tělesnou nemoc. Sociální pracovnce, paní Dlouhá, doporučení zařazuje, po diskusi týmu o naléhavosti přijetí do čekacího listu.Čekací doba je v současné době v průměru tři měsíce. Termín nástupu je oznámen písemně na uvedenou adresu pacientce, kterou požádáme, aby telefonicky potvrdila, že má ješte o hospitalizaci zájem.</p> <p>Z historie a filozofie JSPPPP<br> Jednotka byla založena v roce 1983 na základě zkušeností Jednotky pro PPP v belgickém Kortenbergu. Během 16ti let činnosti naší jednotky stoupl počet hostitalizací trojnásobně. V současné době nejčastejší diagnózou je mentální bulimíe (60% pacientek jednotky), 5% z hospitalizovaných tvoří muži. V 80% hospitalizací jde o první pobyt na naší klinice, u 20% se jedná o příjem opakovaný. Náš program je založen na biopsychosociálním pojetí onemocnení, proto se snažíme o komplexní přístup.</p> <p>Režim oddělení a práce týmu<br> Na prvním místě v léčbě stojí režimová opatření a psychoterapie, v indikovaných případech používáme léky. Oddělení funguje na principu terapeutické komunity a zvláštní důraz proto klademe na skupinové aktivity pacientů. Při přijetí je s pacientkou uzavřena písemná smlouva týkající se jídelního režimu, cílové váhy a dodržování pravidel oddělení. Významnou součástí terapie je poučení o správném stravování a jeho nácvik, což zajištuje specializovaná sestra přítomná při všech jídlech. Dívky jsou seznámeny s psychologickými, tělesnými a dalšími důsledky hladovění, dvakrát týdně stolují s psychologem jednotky. Pacientky se účastní dynamicky orientovaných skupin (jednou týdně), kognitivně-behaviorální skupinové terapie (dvakrát týdně) a skupiny arteterapeutické (jednou týdně). Nedílnou součástí programu je také autogenní trénink, relaxační cvičení (jednou týdne 15 minut), léčebná tělesná výchova (dvakrát týdně) a pracovní terapie (dvakrát týdně). Účast na některých společných aktivitách, stejně jako např. víkendová propustka jsou podmíněny dosažením určité minimální hmotnosti podle terapeutické smlouvy. Pobyt na jednotce trvá většinou šest až osm týdnů. V závěru pobytu se zaměřujeme na postupný přechod pacientky do jejího běžného prostředí a možnosti dodržování jídelního režimu během aktivního života. Významnou a nedílnou součástí léčby je spolupráce příbuzných a blízkých, se kterými se snažíme navázat kvalitní kontakt a poskytnout jim informace eventuelně možnosti rodinné či partnerské terapie, která může být v některých případech velmi důležitá. Při propuštění s pacientkami projednáváme nutnost následné péče, a snažíme se poskytnout kontakty na adekvátní zařízení.</p> <p>Výsledky hospitalizace<br> Výsledky hospitalizace lze na základě dlouhodobého sledování srovnat se specializovanými centry vyspělých zemí. Jsou stále sledovány i v rámci některých výzkumných projektů, kterých se pacientky mohou účastnit.</p> <p>JEDNOTKA SPECIALIZOVANÉ PÉČE<br> PRO PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY(JSPPPP)<br> Psychiatrická klinika LLF UK Ke Karlovu 11, Praha 2<br> Tel 24914120-335, Fax 24910577</p>