Je to čím dál tím horší

Začalo to tak ve čtrnácti před čtyřmi lety.Jednoho dne jsem se zvážila a měla jsem 53 kg na 160 cm.Zhrozila jsem se, a tak jsem omezila sladkosti a brzy jsem zhubla na 50 kg.Chtěla jsem být ale ještě hubenější, proto jsem omezila jídlo ještě víc.A vida.Zabralo to.Jenže pak se stalo,že jsem toho prostě snědla víc.Měla jsem hrozné výčitky, ale přesto jsem si řekla,že už to nemá cenu, že od zítřka budu držet hladovku, a tak jsem se poprvé přežrala.Skutečně jsem pak téměř 14 dní nic nejedla a zhubla jsem na 42 kg.Jenže dlouho se to nedalo vydržet a tak jsem se střídavě přejídala a držela hladovky.Než jsem nastoupila na střední, měla jsem 48 kg.Tam to moje střídání žravosti s nejedením pokračovalo a také jsem si začala kupovat projímadla.Jenže jsem nehubla a pokud se mi to podařilo,tak jsem to zase rychle nabrala zpět.Začala jsem být depresivní, přestala jsem komunikovat s lidmi(tak je tomu do teď), nechodila jsem ven.Měla jsem strach chodit do školy, protože jsem měla a vlastně i stále mám pocit, jak na mě všichni hledí a říkají jak jsem tlustá.Sebevědomí na nule.Nakonec jsem se pokusila o sebevraždu.Dnes lituju toho,že nejsem mrtvá.Tím pokusem se věci trochu rozhýbaly, nicméně nikoho nenapadlo,že by za vším mohly být problémy s jídlem,jelikož moje váha dost skáče,ale nemám podváhu.Teď na tom nejsem o nic líp, spíš zase znovu upadám do deprese,pořád toužím po váze 40 kg a když mám sílu,tak se jí snažím dosáhnout a nejím.Celkově jsem na tom psychicky strašně špatně.Nemám téměř žádné kamarády,protože nikam nechodím.Stydím se za sebe a mám strach z lidí.Mám pocit naprostýho selhání, že jsem zklamala sama sebe,své nejbližší a nemám ani žádný výhled do budoucnosti,jelikož si nedokážu představit, že by člověk jako já (nevyrovnaný,depresivní,úzkostný a fobický)mohl někdy uspět a vést normální život).