Archives

ahoj vsichni, uz par mesicu ctu vase pribehy a nevim proc sem nikdy nenapsala ten svuj, muj problem zacal pred rokem a pul, mam 175 cm a v tu dobu sem vazila 75kg, byla sem trosku cvalik ale ted uz vim ze v tu dobu semm byla stastna, bylo mi 17 mela sem fajjn kluka, mam skveli rodice, a paak nevim proc sem zacala s tim kolotoccem prejidani a zvraceni, kila sla dolu a ja mela asi 59 a byla sem spkojena, vsichi me odivovali jak sem to dokazala a zacalo se o me zajimat spousta kkuku, to mi delalo dobre komu by nedelalo, a tak jsem vtoom pokracovala, poznala sem svyho socasnyho pritele a porad sem si rikala on se do me zamiloval az kdyz sem byla hubena on me tlustou chtit nebude..uz jsme spolu prez rok o on o mem trapeni nic nevi, vlastne ani nechci aby to vedel..kolik bylo dnu kdy sem si rikala dneska s tim koncim od zitra zacnu normalne jist a budu cvicit..ale ty zitrky se porad posouvali a nikdy z nich nic nebylo…ale furt sem si rikala sakra ja to dokazu ja chci byt zdrava a stastna… po stredni skkole sem se sebrala nassla si rodinu anglii a odjela sem delat au pair, rekla sem si ze to bude muj novej zacatek, skoncim s tim strasnym zvracnim a konecne to dokazu, uz jsem tu par mesicu a ani jednou od meho prijezdu sem jsem nezvracela zacala sem jist pravidelne a zdrave a trochu sportovat, vim ze kdybych byla doma asi by se mi to nepovedlo ale zmenou prostredi a to ze sem se starala sama to mi pomohlo.Rekla jsem si ted je moje sance kdyz ne ted tak nikdy …dufam ze mi to vydrzi ted mam 62 kg vim neni to ideal ale me to staci nechci uznic memit..muj pritel je stale se mnou i kdyz naa ddalku je mou inspiraci ani o tom nevi, ale jednou az si budu na milion procent jista ze uz jsem OK tak mu to vseechno reknu.Uz tu budu jen 2 mesice a pak odjizdim domu mam z toho trochu strach ale snad to zvladnu, preju vsem aby se odhodlali k tomu prestat s timm kolotocem, je to hrozne krasnej pocit, muzete pak bbyt na sebe hrda.. hodne stesti..

Zdravím vespolek. Možná vás to překvapí, ale momentálně sedí za klávesnicí muž. Další možná neobvyklá skutečnot je ta, že nepíši kvůli vlastnímu problému ale problému mé blízké kamarádky (možná jednou přítelkyně?). Nevím ze kterého konce to vzít. Je jí 25 a je to dospělá rozumná žena. Nechci zveřejňovat podrobnosti (abych taky nedostal za uši, že) ale jednu neosobní věc snad mohu. BMI 16. Znám ji v podstatě od malička, výdycky byla taková ptlounká, ale mám opravdu strach. Není z těch co by hubly podle plakátů, natolik jí znám. A často u ní jsem, myslím že by mi neuniklo, kdyby nějak častěji zvracela. Takže anorexii i bulimii bych asi vynechal. Přesto si myslim, jestli tam nějaká porucha není. Moc nejí ale prý prostě nemůže a já jí to věřím. Na jídelníček si nepotrpí. Jí cokoliv, kdykoliv. I Dort o půlnoci a nic si nevyčítá. Občas má ale slabosti, je malinko chudokrevná a i po menším úderu má dost modřiny. Často se snaží sníst víc, ale nejde to, že by opravdu „malý žaludek“? Někdy se jí udělá špatně, že třeba nemůže vůbec jíst. Žádný oběd ani večeře. Ale opakuji, psychicky je dost vyrovnaná, co jí znám (a věřte, že ke mě je opravdu velmi upřímná) nemá nějaké vnitřní problémy s váhou a hubnutím. Otevřeně jsem s ní o tom mluvil a ona to rozhodně necítí jako psych. problém. Ale svoji podváhu nepřehlíží. Ráda by měla víc, ale prý to fakt nejde. Nepíšu sem, protože bych jí snad nevěřil. Věřím ji víc neý komukoliv na světě. To by mě ani nenapadlo. Mám prostě o ni velký strach. Aby z toho neměla nějaké vážné následky. Spíš je jestli mi k tomu máte někdo co říct – podobný problém, nebo tak. Hmotnost kolísá mezi 45-49 kg. Cítím se docela provinile, že jsem to za jejími zády takhle odhalil, ale snad je to tady dost anonymní a já bych rád slyšel nějaký názor/radu?

Ahoj holky, moc bych vas chtela poprosit o pomoc. Nevim si se sebou rady. Asi ve 14 jsem zacla hubnout, nasledovala anorexie, coz se asi behem dvou let zvrhlo v bulimii (za kterou muzu byt svym zbusobem vdecna, protoze kdybych i nadale hladovela, tak uz tady asi nejsem). Jenze ted uz mi je skoro 22 a bulimie se stala nedilnou soucasti meho zivota. Nikdy jsem se o tom s nikym nebavila a asi ze zbabelosti to ani vubec neresila. Uz pred nekolika lety na to prisli rodice, ja slibila, ze uz toho necham.. Jenze ted jsem na vysoke, mimo domov a zvesela v tom pokracuju. Mamka me porad podezdriva a ma o me hrozny strach. Uz jen kvuli ni toho chci nechat. Jsem zbabela a stydim se to nekomu priznat. Uz tri roky mam pritele, ale ten o nicem nevi. Vim, ze on by mi snad mohl pomoci, jenze mu to nedokazu rict uz jen proto, ze jsem mu tak dlouho dobu lhala.. Moc vas prosim, je tu nekdo, kdo by mi mohl poradit, jak to premoci a zacit zase normalne zit? Nebo nekdo kdo je v tom sam stejne jako ja a chtel by se spolecne se mnou pokusit z toho dostat?

Hej holky…Ja vam rozpovim ted muj pribeh. Kdyz si tady najdete clanek vydan 24.1. s titulkem Pomalu se zabijim, tak ten jsem psala ja pred casem. V case kdy jsem na tom byla fakt spatne.. jen si to prectete. Snedla sem za den 1 Racio Toast co mel asi 30kalorii. Strasny…blaznivy..ja vim! Den po tom jak jsem to napsala TO PRISLO.Rano jsem se probudila..normalne jsem vstala a najednou mi prislo strasne spatne, nemohla jsem dychat, bylo mi na zvraceni, podlamovala se mi kolena, pred ocima jsem mela jenom cerno. Tehdy byla doma babicka. Ta me okamzite jak mi bylo lip a mohla jsem chodit,sebrala k lekarce. Ta okamzite privolala zachranku a poslala me do NEMOCNICE. Nechtela jsem to je jasny…ale musela sem.Doktorka rekla ze jestli se mi neco stane nechce to mit na svedomi…V nemocnici mi museli doplnit vsechny ziviny vitaminy co mi chybeli. Tim padem jsem byla na infuziich. Celkove jich bylo 5 po 600ml. Mne bylo ten 1den hrozne… ja byla tak stastna kdyz mi tam privezli veceri- coz byla sekana a bramborova kase. Vsechno to pocitani kalorii slo do haje a tesila jsem se na normalni jidlo! Muj doktor co jsem mela ve spitalu, mi to prines jeste do postele, ptz ja nikam nemohla ze. Tak ten mi to tam donesl a nakrajel na kousicky abych to mohla jist. Pac v pravy ruce sem mela tu kanilu. V nemocnici jsem byla pres 2 tejdny a nak nadmerne sem nepribrala teda.Ta moje vaha se strida- jednou 42, pak 43 a mela sem i 45, pak znovu 43. Jako- Prisla sem tam a mela jsem 43 a ted mam 42. A jim rano, pak svaca, obed, svacina, vecere. Njn mam min kil ale vypadam mnohem mnohem lip. Mam krasny dlouhy nechty, o cem jsem si predtim mohla nechat jen zdat..A hustejsi vlasy… No je mi ted dobre..Ale jeste nemam vyhrano.. vim ze k tomu muzu kdykoliv propadnout znovu..Ale ja SE NEDAM! K anorexii se uz nevratim!

Víte, děláme všechno spolu, podporujeme se a já cítím, že je to to pravé ořechové. Má dlouhé blonďaté vlasy a bez ní si to už nedokážu představit. Je mojí součástí… Konečně jsem šťastná. Kéž bych své povídání mohla rozvíjet tímto stylem dál. Nezklamu jenom vás, zklamu i sebe. Přemýšlením o svých činech ztrácím čas, nikdy nenajdu řešení. Občas si říkám, že to zvládnu a mám kolem sebe lidi, kteří mi pomohou se změnit. Jak jsem bláhová… A nechápu, že mi ještě věří… Vždyť každý den je jen jedna velká lež… Je nenápadná… Také velmi stará. Nikdo ji nikdy neviděl, nikdo opravdu nepoznal. Zažila starověk, středověk, přežije i nás. Je tu dnes, tady okolo. Nablízku jako náš stín, nenápadně se plíží a sleduje každý náš krok. Pouze čeká na svou příležitost, na chvíli, kdy bude moct roztáhnout svá křídla a jimi tě obejmout. Miluje tě, proto je stále s tebou, jsi její malá holčička… Ve chvílích její společnosti ji cítíš, jako by stála vedle tebe a zažíváš ty nejkrásnější pocity. Jsi na sebe pyšná a hlavně…, jsi silná. Sbíráš zbytky své ztracené sebeúcty a snažíš se plnit její poslání, věz, že jí děláš velkou radost. Jsi čím dál šikovnější. Jediné, o co ti jde je zůstat její nejlepší přítelkyní. Vždyť jen ona ví, kým vlastně jsi, zná tvou duši, poznamenanou hříchy a slyší tlukot tvého mladičkého srdce. Jen pozor, nesmíš jí ublížit nebo se jí snažit obelhat. Má v moci ten tlukot zastavit. Když tohle čteš, nemá to tu pravou jiskru, že? Pusť si nějakou hudbu, já počkám, uvolni se a vžij se do toho, třeba jsi do toho bludného kruhu už dávno spadla i ty. Možná se někdy sama sebe zeptáš: ?Stačí tohle k životu?? Později ti dojde, že ne. To ty ovšem ještě nevíš. Třeba se to ani dozvědět nestihneš… Její doteky a objetí ucítíš, stačí jen zavřít oči a věřit. Sni o tom, že létáš, bude létat s tebou. Sni o tom, že se vdáváš, bude sedět v první řadě. Na oplátku chce pouze jednu věc. Abys ji poslouchala. Zaslouží si to, vždyť to ona tě vyhrabala z tvých depresí, když jsi jako troska chodila ulicemi, pozorovala ostatní a ubíjela se. Zprvu byla nesmělá, nechtěla tě vyplašit. Viděla jsi a četla už mnoho na to, abys ji zavrhla. Čekala. Nehodlala tě ztratit, mínila se vrátit. Měla jsi štěstí, trvalo ti to opravdu docela dlouho. Prvně jsi si s ní zahrávala, zkoušela, co dokáže. Nevěřila jsi v moc těch malých barevných kuliček, které tě naučila každé ráno polykat a zapíjet litrem čisté vody. Ačkoliv tě už měla v hrsti bylo to s tebou obtížnější, než s některými. Zejména proto, že jsi neměla důvod ji poslouchat, potřebovala tě nějak nakopnout. Proto si k tobě přizvala na pomoc svou věrnou známou. To ona zapříčinila tu neodolatelnou chuť jíst. Hlavně večer, v pohodlí u televize. Přes den jsi měla nabitý program, muselo se to dohnat. Ale ono je to večer stejně nejlepší, viď? Za nějakou dobu přestalo být té ?druhé známé? potřeba a tvé kamarádce nestálo už nic v cestě, mohla se vrátit. Samozřejmě, že se to na tobě podepsalo! Neodolala jsi, neumíš bojovat… Jediné, na co jsi se zmohla byly nadávky. To ale nepomáhá, víš to, zase tak pitomá nejsi. Stačilo tě jen postavit před zrcadlo a na váhu. S hrůzou a naštvaná jsi jen přivírala oči. Staly jste se nerozlučnými. Na každý všední den jsi vymýšlela jinou lež, věděla jsi moc dobře, jaká slova použít. Během víkendů jsi přežívala ve svém pokoji, ponořená do hudby a svých myšlenek. Jídlo jsi nechtěla a tvé obědy končívaly v popelnicích, kam jsi je donesla, jakmile se naskytla příležitost vytáhnout paty z domu. Nemohla jsi se na tu odpornou zkázu dívat, tak jak by jsi to mohla vůbec jíst? Bohužel ti v některých chvílích docházela slova a stávalo se, že už tě nenapadaly nové výmluvy, kterými jsi si každodenně zpestřovala dny. Neupadla jsi v zoufalství, naopak, věděla jsi, že na tebe ještě nikdy nezapomněla a vždy ti s ochotou pomohla. Proč by to tedy neudělala příště… Nejčastěji z tvých úst vycházely věty typu: ?Dneska mi není moc dobře,? nebo ?jedla jsem, než jsem přišla.? To, co jsi říkala, to, jak jsi lhala tě občas dohnalo k pláč. Většinou to šlo slyšet, ale tví rodiče věřili jen v důsledky tvého dalšího špatného dne. Tak to ale nebylo, ty jsi plakala usedavě, volala o pomoc, nikdo na ni však neodpovídal. Nechtěla jsi pomoc rodičů, chtěla jsi ji od přátel… Muselo ti přece dojít, že pro tebe nemíní pohnout ani prstem. A to tě dostalo. Tvé přítelkyni se tvá situace přestávala líbit. Přece jsi měla být silná a ne se chovat jako chudinka, která volá po pomoci ostatních. Nemohla jsi být jako dřív! Neměla zapotřebí, aby se do toho míchal někdo jiný, ještě by tě přesvědčil ve správnost svého mínění. Ne, musela vymyslet něco dalšího… Bez dovolení se vloudila do tvé mysli, smazala všechny šťastné vzpomínky a přesvědčovala tě, že nesmíš ztratit kamarádství, které v ní máš. Přirozeně, nechala jsi se oklamat. Vždyť, nikoho jiného jsi neměla… I přesto, že jsi chybovala ti dala ještě jednu šanci. Neměla v úmyslu tě potrestat, vychová si tě…a naučí žít nový život. Často vzpomínáš na ten den, kdy jsi se rozhodla už nic nesníst. To on vše odstartoval. Víš, že bys mohla cestovat a poznávat nové lidi? Jak jsi se toho mohla jen tak vzdát? Víš vůbec, co děláš? ! Víš, že to, co děláš navždy změní tvůj život? Opravdu? Víš, že napořád? Že už napořád místo jídla uvidíš jen sloupce čísel? Probuď se! Jsi si jistá, že ti tvá přítelkyně tak oddaně pomáhá, jak to na první pohled vypadá? Vždyť jen pozoruje, jak tvé tělo tleje… Ne, je tu ona. Je tu přece od toho, aby mě zachránila před falešným světem. Nesmím pochybovat. Občas nechápu lidi, co jsou kolem mě. Stále křičí, nevěřím, co říkají. Křičí totiž na mě. Křičí, abych toho nechala. Čeho? Křičí, abych jim věřila. Cože? Proč? Křičí, že to, co dělám, je špatné, že bych mohla umřít… Ale prosím vás, mám přece ji, je se mnou, po mém boku. Dá mi, co potřebuju. Mnohokrát jsem se v někom spletla, nechci opakování, chci začít znovu. A jedině s ní. Jsme obě stejné, němé, na pohled tiché. Vím, že mě miluje. Nic nebrání tomu, abych nemohla cítit totéž… Opětovně si stoupáš před zrcadlo, mačkáš si břicho, bušíš do něj a nechápeš to. Co jsi zase zkazila? Vždyť posloucháš… Na chvíli přemýšlíš, jestli to není marné… Ne! Neboj, brzy přijde a poradí ti, co dělat. Ubezpečí tě, že takhle to nebude pořád, bude to jen a jen lepší. Ale musíš jít dál a poslouchat. Když to uděláš, splní ti tvé přání. Jednou se může stát, že se na své ?protější já? už nebudeš moci ani podívat, že nesneseš svůj odraz. Odraz tlusté holky se slabou vůlí. Můžeš jej rozbít. Nesmíš to ovšem dělat často, stálo by to moc peněz a ty máš přece na své prášky, které tě, spolu s ní, provázejí strastmi života. Taky bys musela sbírat střepy. Tobě to nevadí? Ach tak, tvá kamarádka už tě naučila i relaxovat… Věř mi, že tě naučí mnohé, ale dej pozor na její zlobu. Nesnaž se ji oklamat a nepodváděj! Umí být opravdu zlá a tresty jsou kruté… Zavede tě do koupelny, podlomí ti nohy, poručí strčit hlavu do záchodové mísy, ze které tě neuvolní, dokud jí nepřesvědčíš o její plnosti. Tvé prsty by nasměrovala do tvých úst a ty jimi sahala až na hrtanovou příklopku. Z očí by ti vyhrkly slzy, začala se dávit, chvílemi i dusit… Ovšem u ní smilování nečekej, v těchto chvílích jí jde jen o to, ukázat ti její nadřazenost a že jsi jen její malá neschopná holčička. Chce ti tak dát najevo svou lásku, učí tě být, vyrovnat se s porážkou a plnit tresty. Poslechni ji a už nikdy nebudeš potřebovat nikoho jiného. Učí tě být tvou drogou. U záchodu by tě nechala klečet nejméně 15 minut, než by tě pustila pryč. Začátky jsou těžké, možná ti pomůže teplá voda se solí. Nedovolí ti ulevit si prášky, když ji podvedeš. Nemá to v povaze, je to příliš pohodlné, máš přece trpět, pykat za své chyby. Je také samozřejmé, že je nesmíš brát pořád, zabilo by tě to. A ona s tebou má větší plány. Často slýchávám jak mi to sluší, jak jsem pěkně zhubla. Občas vídám závistivé pohledy některých svých přítelkyň, které by měli tuku na rozdávání. Ale moc jim nevěřím, ještě to není ono…, ještě kousek… I tak mě to však těší a na moment, kratičkou chvíli jsem šťastná. Jenomže v noci už mě nikdo plakat a sténat bolestí z křečí břicha neslyší. Přesto, že v těchto časech nejsem sama, jsem to já, kdo nechá svou ruku vést celé tělo směrem do koupelny k žiletkám. Je to ona, kdo mě povzbuzuje, v duchu slyším její hlas, má kamarádka je zpět a chce mě naučit nové relaxaci… Nabádá mě, že jen tohle je jediné řešení mého trápení, to i fyzického. Sedáš si na zem, hraješ si s ostrými hranami. Občas se řízneš, ale krev bez okolků slízneš, otřeš, či si jí potřeš obličej. Když tě hra přestává bavit, tvou ruku už nic nedrží. Vší silou ji zabodneš do své pravice a sleduješ rychle vytékající krev. Potíráš si jí tvář a při zasychání na ní vytváří pomyslnou masku. Zkoušíš se šklebit, otevírat pusu, ale všechno je takové…, seschlé. Jednou ji budeš muset smýt. Nechceš, protože jsi si právě uvědomila svou pravou tvář. Ano, to jsi fakt ty a tvůj život. A ty ho prožíváš takhle. Tohle jsi ty. Ujisti se ale, chceš opravdu žít takhle? Chceš? ! Nemůžeš ! Sobče ! Ale já chci ! Doma mě nic nedrží, všichni jednou umřeme a já rodičům jen přidávám starosti. Přestávám mít důvod tady být. Tím víc proto, že čím déle tu jsem, tím více ubližuju… Hra s žiletkami tě povzbudila, opatrně si vodou umýváš obličej a na umyvadlo dopadají červené kapky. Zítra tě čeká další obtížná zkouška, tvá kamarádka má přece narozeniny a pozvala tě na pizzu… Snad ji neodmítneš? ! Raději si vezmi žiletky s sebou. Málem jsem zapomněla. Projímadla taktéž. Uvědomuješ si konečně, co se vlastně stalo? Pamatuješ na její vlídná slova? Na pomocnou ruku, co ti nabídla? Víš, že jsi jí ji podala a ona tě stáhla celou? Na nic nečekala, vše měla dopředu promyšlené. Je více takových, jakou jsi ty. Nevymaníš se jí, víš, většina lidí to nedokáže a já nevěřím v tvou výjimečnost. I když není tvým šéfem, jsi už navždy její podřízenou a i přesto, že je ti dovoleno odejít, neuděláš to. Lidi kolem tebe věří. Trpí, ovšemže pro tebe. Ale rozluč se s nimi, prokaž jim alespoň poslední krásné sbohem. Neví, že nemá cenu již o ničem hovořit. Neví, že bys to nezvládla. Opět by jsi do toho spadla a tvrdě za svou chybu zaplatila. Ty sama to víš nejlépe…Jsi přesvědčena, že ničí pomoc už potřeba nebude. Tvá kamarádka anorexie se o to postará.