Archive for category: Můj příběh

holky, nešilte! to já bych měla, měřím 162 a vážím 58 a jsem prase! kéž bych Vám mohla napsat já, že vážím padesát… nikam nechodím, sstrašně moc se stydím! všichni okolo mě hubnou, kamarádky, v televizi a vy.. před týdnem jsem začala zvracet… cítím se slabá, dělá se mi po tom vyrážka na obličeji/ praskaji žilky/ ,jsem ošklivá, smrdí mi ruce.. ale zvracím dál, vtáhly jste mě do toho vy, lidi okolo co jste hubení, ale já budu taky! už se těším až si koupím nový rifle a odhalím plochý bříško!! já už chci být hubená, chci chci sestra je a já ne, proč? nechci zvracet ale to jídlo? nikdo to neví, naši by mě asi zabili… takovou hloupost dělat, já vím, že nendělám dobře, ale jak jinak. … Help me, please!

Som uplne na dne.Trva to uz rok.Striedaju sa u mna obdobia ked sa neustale prezieram a obdobia,ked nejem nic,pijem len vodu.Moja vaha sa pohybuje v rozmezi 20 kilogramov.Momentalne vazim 70 pri vyske 180.Moja najnizsia vaha bola 49 presne pred rokom.Poviete si,ze pri vyske 180 je vaha 70 kil v poriadku,lenze moja normalna vaha,ked som nebola v anorektickom obdobi bola 60 kilogramov.Potom som sa chcela stat modelkou,za tri mesiace som schudla 3 kila,to som totiz chudla rozumne.Vsetko sa to zmenila,ked som v jednom zenskom casopise objavila recept na zazracnu polievku vdaka ktorej som mala byt za tyzden o 7 kil lahsia.Samozrejme chcela som to skusit,zdalo sa mi to super,tak rychlo schudnut.Ocko mi teda uvaril polievku,aj napriek tomu,ze vedel o tom o aku polievku sa jedna.Rodicia na tom nevideli nic zle.Polievka mi vsak vobec nechutila,tak som ju asi po dvoch dnoch prestala jest a jedla som len predpisane potraviny na kazdy den,a to tak,ze som jedla mini porciu na ranajky,v skole som nejedla a dokonca ani nepila nic,ked som prisla zo skoly,tak som zjedla zase svoju mini porciu,bud to bolo ovocie alebo zelenina,veci ako maso alebo mlieko som samozrejme vynechala,radsej som nic nejedla.a Vecer som zjedla poslednu mini porciu,bola som vsak strasne hladna,aby som nemusela viac jest chodila som spavat okolo siedmej-osmej vecer.Rodicia si to vysvetlovali tal,ze som unavena zo skoly.Za prvy tyzden som schudla 4 kila,takze som uz vazila 53,to sa mi zdalo este vela,utvrdila som sa v tom aj v obchode,kde som si skusala dzinsy-38 a nezapla som gombik.Co na tom,ze stare dzinsy mi boli uplne volne,vsimla si to aj mama,ale len podotkla,ze som nejako vela schudla.Druhy tyzden som teda zhodila dalsie 4 kila,chcela som este viac,ale uz som nevladala dalej chudnut,nedokazala som sa poriadne sustredit na ucenie…tak som sa rozhodla,ze si 49 kil udrzim,jedla som len light jogurty bez cukru,ovocie,zeleninu,obcas nejake to celozrnne pecivo,dokonca som jedla aj maso-chudu morcaciu a kuraciu sunku alebo ryby,sladkosti som uplne odmietala,obcas som si dopriala nejaku musli tycinku alebo dia sladkost.Stala sa zo mna hotova odbornicka na stravovanie-kazdeho som karhala a kritizovala,ked jedol nieco nezdrave.Rodicia sa mi plne prisposobili a kupovali mi len to.co som im povedala,bola som stasta…ale za aku cenu,uplne som stratila menzes,stale mi bola zima,bolela ma hlava,casto sa mi zahmlievalo pred ocami,asi dvakrat som aj odpadla,o tom nastastie mikto nevedel.Nakupila som si vela noveho oblecenia,ale vobec som ho nenosila.Obliekala som si stare veci,ktore na mne nechutne vyseli.Raz….pokracovanie nabuduce

Ahoj holky, už je to docela dávno co jsem do téhle rubriky psala svůj příběh. Nebylo to na nic. Nevadí. Dneska jsem na něco přišla, vymyslela jsem to svojí přemýšlivou hlavinkou, kterou mi tolik lidí vyčítá. Mám teď hodně času přemýšlet. Simuluji nemoc a právě v této době se nacházím v asi nejhorší fázi bulimie. Jenže si myslim, že chce-li se člověk z nějaké nesnáze (dost křehce řečeno o bulimii že?) dostat, musí se dostat až nanaprosté dno, protože teprve odtud se může odrazit. Takže jsem vlastně ráda. A na co jsem tedy přišla? Čím je pro mě bulimie, jak napovídá název tohoto článku. Všechny se jistě shodneme, že bulimie je problém. A TO JE ONO! Pro mě je to problém, který si můžu a musím řešit sama. Ostatní problémy? Řeší je za mě rodiče, přesněji matka a nevlastní otec. Takže bulča je vynikající prostředek jak si neustále dokazovat, že si nějaký problém řeším opravdu sama, nikdo o tom neví! Proto mě pořád baví prohrávat s ní a zase znovu a znovu začínat bojovat a řešit problém zvaný PPP. Než jsem s touhle bláznivou zálibou přišla do kontaktu, závodně jsem běhala. Vyhublá na kost. Chodila jsem na VOŠ, prospívala bez problémů. Doma vše jak má být. Jediný problém, který jsem řešila byl, jestli uběhnu kilometr za 3:45 nebo 4:00 a řešila jsem ho sama!!!! Parádní pocit. Doma jsem téměř nebyla a rodiče mým starostem nerozuměli, takže mi ani do ničeho zasahovat nemohli. Pak ale skončila škola a já se musela zapojit do běžného dospěláckého života, sehnat si práci, bydlení a solidního chlapa. A OUHA. Problémy. Naši mi dost a dost pomohli. Našli mi práci, pomohli mi s bydlením a můj nevlastní otec mě seznámil s mým tehdejším přítelem a později se zasloužil o to, že jsem ho dokázala opustit. A jak jsem se cítila? Neměla jsem žádné starosti, protže je za mě vyřešili rodiče. Naprostý pocit méněcennosti a neschopnosti. A tak jsem pomalu ale jistě problém hledat začala. A tak jsem si našla. Bojuji s ním už 3 rok. Nic moc oproti ostatním dívkám co sem píšou, ale na mě slušný výkon. Ještě bych asi měla napsat, že to že nechávám rodiče řešit mé problémy, není jejich chyba. Je to má chyba. Já se nechám! Jenže v naší rodině je to ještě trochu komplikovanější, protože jak jsem výše uvedla, že doma bylo vše v pořádku, nezůstalo to tak napořád. Přišlo to jako rána z čistého nebe. Bráška spáchal sebevraždu. Oběsil se na smetišti. Proč? Pocit méněcennosti a neschopnosti. Neodvažuju se ani přemýšlet nad tím, jestli v jeho případě hráli rodiče tutéž úlohu jako u mě. Co jeho smrt znamenala znamenalo pro mě? Trochu egoistická úvaha, ale přece jen se nad tím musím zamyslet. Především obrovskoku ztrátu. Matka měla najednou nával starostlivosti a péče o mě. Vždyť už jsem jediná kdo jí zůstal. A já? Nechala jsem ji, už si toho tolik protrpěla, tak proč by nemohla mít dobrý pocit z toho, že něco dělá pro svou dceru, když to neudělala pro svého syna. Jenže není to právě úplný opak toho co potřeboval můj bratr a co právě nyní potřebuji já? Přes veškeré mé úvahy nad tím, co může nebo nemůže za moji bulimii. Chtěla bych vám holky říci svůj názor na „náš problém“. MYSLÍM, ŽE JE MNOHEM PERSPEKTIVNĚJŠÍ A ÚČINNĚJŠÍ SE SOUSTŘEDIT NA TO, JAK S NÍM BOJOVAT, NEŽ NA TO CO HO ZPŮSOBUJE. Trochu nudný článek, pro některé dívky které zde hledají návod jak začít bulimii nebo návod jak zhubnout co nejdříve a co nejdrastičtěji, ale pevně věřím, že alespoň nějakou dušičku přiměl zamyslet se nad tím, v čem by asi tak mohl být „její problém“ Mějte se krásně kočky a krásné léto přeje Lidka

Ahojte.. Konecne som sa rozhodla,ze sem napisem cely svoj pribeh..I ked este ani teraz neviem,ci to dopisem a ulozim… Raz som sem uz pisala,ked si to teraz precitam,hanbim sa…Takze od zaciatku.. Minuly rok tak na jesen/v zime som zacala chudnut..Ani neviem preco,proste som si uvedomila,ze asi niesom az tak chuda,jak sa zda..mala som asi 48kg a 167cm.vzdy som mala dost pohybu,bola spolocenska,vesela,na najlepsom gymnaziu..Porste dalo by sa povedat dokonaly zivot..lenze prislo to,co mi ho zacalo kazit..zacala som teda chudnut a dostala som sa na 44kg a zacala mat depresivne stavy..vsimli si toho rodicia,dohovorili mi a na cas sa dalo vsetko do poriadku..Anorexia vsak bola stale ukryta niekde vo mne a cakala len na spravny okamzik… Na jar sme sa prestahovali,nasla som si novych kamaratov,skola stale ta ista..bolo mi dobre,dalo by sa povedat,ze som si rychlo zvykla..Potom ale prisiel vazny uraz a ja som stravila skoro mesiac v nemocnici..bolo to pre mna najvascie utrpenie,ja-spolocenksy clovek,zavreta v tej hroznej nemocnici,strasne som tam trpela..vtedy som mala 47kg a 168cm…po nemocnici som sa zmenila,uzavrela som sa viac k rodicom,aj mozno k niektorym blizkym kamaratom,lebo som sa bala,ze ak sa nieco podobne stane,budem zase strasne bez nich trpiet..prislo leto a zacala som chodit s mojim doterajsim chlapcom..leto bolo super,jedla som(teraz si to spatne uvedomujem)asi iba koli tomu,ze sme sa dost rozhulili a po tom je dost velky hlad..ale bolo mi dobre,nic som neriesila.. zaciatok skolskeho roku a ja som bola stale chora..mala som hroznu anginu a ja som zase zacala mat pocit,ze nic nezvladam,ze co bude zo skolou a podobne..neviem ci to uz zacalo tym,ale asi som uz vtedy zacala menej jest..vtedy som si to vobec neuvedomovala,ale teraz ked sa k tomu vratim,myslim,ze uz vtedy som nejedla moc normalne..a potom asi v oktobri to zacalo naplno…cez tyzden som nic nejedla,nasich klamala,jedlo vyhadzovala a cez vikend jedla minimalne,vacsinou som pouzila dalsie klamstva..asi po mesiaci som to ale povedala mojmu chlapcovi a aj najlepsej kamaratke,ktora si toho uz vsimla skor..obidvaja sa o mna strasne bali,ale ja som bola vtedy este moooc zaslepena anorexiou..bola mi stale strasna zima,vsetko uz na mne viselo,ale bola som stastna,ked som sa pozrela na moje ploche brucho,teda skor prehnute dovnutra..ale nikdy som sa necitila chuda,vychrtla,jak mi kazdy hovoril..dostala som sa na 40-41kg pri tych 168cm.To uz zacalo byt podozrive aj nasim aj mojej doktorke a objednala ma k psychologicke aj k endokrynologicke.stale som vsak vsetkych presviedcala,ze ja som v pohode,ze nemam ziadny problem a ze nikoho nepotrebujem..obdobie vianoc bolo pre mna strasne,musela som celkom jest a tak som obcas aspon nieco vyzvracala,aby som trosku utisila tie neznesitelne vycitky..plakala som kazdy jeden den a nenavidela sa..pribrala som asi dve kila..den pred silvsetrom som sa zrutila,na moje narodeniny..bolo mi najhrosie a vsetko som povedala rodicom..vtedy to islo rychlo,hned na druhy den som isla k psychologicke a tak tyzden na to,k tej druhej doktorke..tam bolo uz aj vazenie a vyhrazky,ze mam poslednu sancu,ze musim pribrat,inak si ma tam nechaju..doma som hrala dalsie divadlo,ze jak pekne papam,ale prislo vazenie a ja som mala o kilo menej..dali mi dalsiu sancu a tak stale dookola..uz po prvom vazeni som zacala pouzivat prehanadla a co som musela zjest,vacsinou som aj vyzvracala..ale tak vaha sa ustalila na nejakych 43kg..pre mna to bolo vela,ale zniesla som..to uz to o mne asi vsetci tusili..chlapec sa koli mne strasne trapil,hadali sme sa koli tomu,ja som vzdy aj jemu aj rodicom aj doktorom slubovala,plakala,prosila..nikdy ma nakoniec nezatvorili do tej nemocnice..boli obdobia kedy som sa snazila,jedla som da sa povedat normalne,ale potom som videla,ze som pribrala a zase vsetko odzaciatku..a tak stale dookola..nezvladala som to,absolutne,nevedela som ako dalej..nenavidela som to neustale klamanie..klamala som tym,ktorych som milovala..to najviac bolelo..ale ppp bolo silnejsie,vzdy bolo silnejsie…az prisla sobota pred dvomi tyzdnami(21.5.)..rodicia si mysleli,ze sa snazim,ale prisli do mojej izby,ked ja som boal vonku a zase mi tam nasli prehanadla,strare desiaty,v igelitke vyzvracany obed(strasne sa za to hanbim:((),veci ktore som nestihla vyhodit,lebo som sa ponahlala von,boze,jak strasne si to vycitam,vsetko by bolo inak:(…okamzite mi zavolali,mama plakala,hned som vedela o co ide..prisla som a bolo to horzne,oco po mne hucal,ze okamzite idem do nemocnice,ze neho to nezaujima,ze ja ich stale klamem a neviem co,mama plakala..ja tiez..bolo to strasne,ale prave vtedy som si uvedomila,ze ja chcem zase zacat zit,ze s tym vsetkym chcem prestat a byt zase stastna..lenze kto by mi uveril po tolkych klamstvach a pokusoch a vsetkom??snazila som sa ich presvedcit,ved som sama zacala chodit k psychiatricke..Mamu sa mi nakoniec podarilo presvedcit a dali mi(snad,to este neviem)poslednu sancu,teraz viem,ze uz je naozaj posledna..oni vedia,ze to sama nezvladnem,ale nemocnica je pre man absolutne nepredstavitelna..viem,ze to by vsetko zhorsilo..Porste teraz musim byt ja ta silna a ukazat im,ze to dokazem!strasne som tym zranila aj chlapca,ktory mi veril…ublizila som im vsetkym a chcem teraz dokazat,ze to zvladnem…tak uz teda cez dva tyzdne jem ako normalyn clovek..jeden jedinykrat som mala prehanadlo a jeden jediny den som vyzvracala vsetko co som zjedla..ale teraz,teraz uz nevladzem..bojim sa,strasne sa bojim:(..taku silu som mala,take velke odhodlanie,ale kde to je teraz???teraz,ked vidim,ze som uz pribrala,citim to,je to strasne..kamaratka mi dnes povedala,ze aka je rada,ze konecne na mne nevisia gate..ale keby vedela ako mi to chyba..problem je mozno v tom,ze NIKDY som sa necitila byt chuda,NIKDY!!o to je to tazsie..a teraz si pripadam uz taka nechutna..tak co mam sakra robit??ja uz vazne neviem..nechcem ich zase sklamat a uz nechcem sklamat ani seba..ale…vzdy tu bude to po…. ale????je to naozaj silnejsie nez ja??dokazem to,alebo nie??nie,ja uz si zase neverim..a to som si uz konecne verila..nenavidim cele PPP!!!!!nenavidim!!a na druhu stranu sa tak tesim,az budem byvat sama,nie s rodicimi a nebudem nic jest..boze,je to normalne??teraz sa asi jedine spolieham na psychiatricku,ale moze ma z toho dostat,ked stale mam v hlave nieco ine??a tak som sa tesila,ze mi to uz ide..ale teraz,pozrem sa na seba a nenavidim sa!ale budem bojovat dalej!!dufam.. Strasne som sa rozpisala,mrzi ma to,neviem ci si to niekto precita dokonca..ak ano,budem rada,ak nie,nevadi.. tak vsetkym prajem vela stastia a uspesny boj proti PPP!!