Archive for category: Můj příběh

Když se tak zamýšlím, tak jsem přišla na to, že problémy s jídlem mám od svých 7 let. To bylo tehdy, když mi na sedmileté prventivní prohlídce doktorka napsala do karty, že jsem mírně obézní. Tak jsem začala nechávat půlku oběda a na devítileté prohlídce mi už řekla, že mám malé váhové přírustky… Nikdy jsem nebyla nějak tlustá, vždy jsem byla takový ten „tlustší průměr“. Ve čtrnácti mi to ale hodně začalo vadit a já jsem chtěla zhubnout. To jsem měla 167 cm a 52 kg. Tak jsem přestala snídat, na oběd jsem si koupila jenom něco v bufetě, ne že bych nějak extrémně hladověla. Podařilo se mi za nějakou dobu shodit 3kg. Byla jsem na to pyšná a chtěla si to udržet. Jenomže už jsem nevěděla, co je to normálně jíst. Už jsem nebyla schopná sníst na oběd 4 knedlíky jako kdysi. Pokračovala jsem v omezování se v jídle a ani jsem nevěděla jak, zanedlouho jsem měla 45 kg. To už si okolí začalo všímat, že něco není v pořádku. Naši mě vážili a kontrolovali, jestli jím. Chtěla jsem tehdy přibrat, ale byla jsem tak nějak zvyklá na zvýšenou pohybovou aktivitu (denně jsem běhala se psem v lese), že mi ke zvýšení hmotnosti nepomohlo ani pravidelné normální jídlo. Nakonec jsem trochu přibrala, ale maximálně půl kila. Hrozně jsem se toho zalekla a začala ještě drastičtěji hubnout a chodit na horolezeckou stěnu, abych měla co nejvíc pohybu. To už to šlo strašně rychle a vážila jsem 40kg na 167cm. Byla mi zjištěna bradykardie (tep 40/min). Měla jsem jít na jednodenní vyšetření do nemocnice, kde si mě samozřejmě nechali s diagnózou mentální anorexie. Bylo to 21. prosince. 29. jsem měla patnáctiny. Na Vánoce mě pustili domů, abych mohla jíst cukroví:). Musela jsem slíbit, že přiberu. S tím jsem souhlasila, protože se mi ty moje žebra už hnusily. Každý měsíc jsem chodila k psychiatrovi, který však nic moc neřešil. Já jsem se přejídala-20 rohlíků s máslem a povidly na posezení pro mě nebyl problém. Nepřejídala jsem se každý den, asi tak 3x týdne. Bylo mi řečeno, že se musím dostat na váhu 53kg. Asi za 3 měsíce jsem to splnila. Už jsem se ani nepřejídala, snažila jsem se jíst tak nějak zdravě, pohyb, ale hlavně ne žádné diety a hubnutí. Nejhorší byly asi narážky spolužaček, když jsem přibírala. Při 40kg mi sice říkaly, že jsem strašně vychrtlá. No, ještě si vzpomínám jak mi v tom nejhorším období spolužák řekl, že mám hezkou postavu! Teď jsem v prváku na odborné technické škole, kde jsme dvě holky ve tříde a jinak kluci. Je to lepší, nikdo neřeší diety a hubnutí jako na základce. (to byla jazykovka a byla tam převaha holek). Myslím, že jsem se z toho jakš takš dostala, ale úplně vyléčená taky nejsem. O víkendu kontroluju mamku, kolik oleje do čeho dá a hodně se kvůli tomu hádáme. Váhu si držím plus mínus těch 53 kg. Občas se hodně přejím, pak mám výčitky svědomí a ten další den nic nejím. Pokaždé začínám znovu, že budu jíst normálně, pak se zas přejím, hladovím atd. Ale už asi týden jsem to vydržela normálně, tak snad se to podaří. Pořád se srovnávám s ostatníma holkama, které potkám na ulici, prohlížím v zrcadle, počítám kalorie. To všechno mi zůstalo. Nedovedu si představit,že bych třeba v 18 vážila 60kg. (teď je mi 16). Ale snad se to postupem času srovná. Závěrem bych se ještě zmínila, co všechno mi anorexie dala a vzdala. Každopádně to nebylo nic pozitivního. Mám deprese, nemám kamarády, jsem nespolečenská, moc řeším a plánuju jídlo, hádám se kvůli tomu s našima, nemůžu si vychutnat žádné dobré, ale „nezdravé“ jídlo,… No a to přejídání je taky ještě pozůstatek toho strašného období.

holky, nešilte! to já bych měla, měřím 162 a vážím 58 a jsem prase! kéž bych Vám mohla napsat já, že vážím padesát… nikam nechodím, sstrašně moc se stydím! všichni okolo mě hubnou, kamarádky, v televizi a vy.. před týdnem jsem začala zvracet… cítím se slabá, dělá se mi po tom vyrážka na obličeji/ praskaji žilky/ ,jsem ošklivá, smrdí mi ruce.. ale zvracím dál, vtáhly jste mě do toho vy, lidi okolo co jste hubení, ale já budu taky! už se těším až si koupím nový rifle a odhalím plochý bříško!! já už chci být hubená, chci chci sestra je a já ne, proč? nechci zvracet ale to jídlo? nikdo to neví, naši by mě asi zabili… takovou hloupost dělat, já vím, že nendělám dobře, ale jak jinak. … Help me, please!

Som uplne na dne.Trva to uz rok.Striedaju sa u mna obdobia ked sa neustale prezieram a obdobia,ked nejem nic,pijem len vodu.Moja vaha sa pohybuje v rozmezi 20 kilogramov.Momentalne vazim 70 pri vyske 180.Moja najnizsia vaha bola 49 presne pred rokom.Poviete si,ze pri vyske 180 je vaha 70 kil v poriadku,lenze moja normalna vaha,ked som nebola v anorektickom obdobi bola 60 kilogramov.Potom som sa chcela stat modelkou,za tri mesiace som schudla 3 kila,to som totiz chudla rozumne.Vsetko sa to zmenila,ked som v jednom zenskom casopise objavila recept na zazracnu polievku vdaka ktorej som mala byt za tyzden o 7 kil lahsia.Samozrejme chcela som to skusit,zdalo sa mi to super,tak rychlo schudnut.Ocko mi teda uvaril polievku,aj napriek tomu,ze vedel o tom o aku polievku sa jedna.Rodicia na tom nevideli nic zle.Polievka mi vsak vobec nechutila,tak som ju asi po dvoch dnoch prestala jest a jedla som len predpisane potraviny na kazdy den,a to tak,ze som jedla mini porciu na ranajky,v skole som nejedla a dokonca ani nepila nic,ked som prisla zo skoly,tak som zjedla zase svoju mini porciu,bud to bolo ovocie alebo zelenina,veci ako maso alebo mlieko som samozrejme vynechala,radsej som nic nejedla.a Vecer som zjedla poslednu mini porciu,bola som vsak strasne hladna,aby som nemusela viac jest chodila som spavat okolo siedmej-osmej vecer.Rodicia si to vysvetlovali tal,ze som unavena zo skoly.Za prvy tyzden som schudla 4 kila,takze som uz vazila 53,to sa mi zdalo este vela,utvrdila som sa v tom aj v obchode,kde som si skusala dzinsy-38 a nezapla som gombik.Co na tom,ze stare dzinsy mi boli uplne volne,vsimla si to aj mama,ale len podotkla,ze som nejako vela schudla.Druhy tyzden som teda zhodila dalsie 4 kila,chcela som este viac,ale uz som nevladala dalej chudnut,nedokazala som sa poriadne sustredit na ucenie…tak som sa rozhodla,ze si 49 kil udrzim,jedla som len light jogurty bez cukru,ovocie,zeleninu,obcas nejake to celozrnne pecivo,dokonca som jedla aj maso-chudu morcaciu a kuraciu sunku alebo ryby,sladkosti som uplne odmietala,obcas som si dopriala nejaku musli tycinku alebo dia sladkost.Stala sa zo mna hotova odbornicka na stravovanie-kazdeho som karhala a kritizovala,ked jedol nieco nezdrave.Rodicia sa mi plne prisposobili a kupovali mi len to.co som im povedala,bola som stasta…ale za aku cenu,uplne som stratila menzes,stale mi bola zima,bolela ma hlava,casto sa mi zahmlievalo pred ocami,asi dvakrat som aj odpadla,o tom nastastie mikto nevedel.Nakupila som si vela noveho oblecenia,ale vobec som ho nenosila.Obliekala som si stare veci,ktore na mne nechutne vyseli.Raz….pokracovanie nabuduce

Ahoj holky, už je to docela dávno co jsem do téhle rubriky psala svůj příběh. Nebylo to na nic. Nevadí. Dneska jsem na něco přišla, vymyslela jsem to svojí přemýšlivou hlavinkou, kterou mi tolik lidí vyčítá. Mám teď hodně času přemýšlet. Simuluji nemoc a právě v této době se nacházím v asi nejhorší fázi bulimie. Jenže si myslim, že chce-li se člověk z nějaké nesnáze (dost křehce řečeno o bulimii že?) dostat, musí se dostat až nanaprosté dno, protože teprve odtud se může odrazit. Takže jsem vlastně ráda. A na co jsem tedy přišla? Čím je pro mě bulimie, jak napovídá název tohoto článku. Všechny se jistě shodneme, že bulimie je problém. A TO JE ONO! Pro mě je to problém, který si můžu a musím řešit sama. Ostatní problémy? Řeší je za mě rodiče, přesněji matka a nevlastní otec. Takže bulča je vynikající prostředek jak si neustále dokazovat, že si nějaký problém řeším opravdu sama, nikdo o tom neví! Proto mě pořád baví prohrávat s ní a zase znovu a znovu začínat bojovat a řešit problém zvaný PPP. Než jsem s touhle bláznivou zálibou přišla do kontaktu, závodně jsem běhala. Vyhublá na kost. Chodila jsem na VOŠ, prospívala bez problémů. Doma vše jak má být. Jediný problém, který jsem řešila byl, jestli uběhnu kilometr za 3:45 nebo 4:00 a řešila jsem ho sama!!!! Parádní pocit. Doma jsem téměř nebyla a rodiče mým starostem nerozuměli, takže mi ani do ničeho zasahovat nemohli. Pak ale skončila škola a já se musela zapojit do běžného dospěláckého života, sehnat si práci, bydlení a solidního chlapa. A OUHA. Problémy. Naši mi dost a dost pomohli. Našli mi práci, pomohli mi s bydlením a můj nevlastní otec mě seznámil s mým tehdejším přítelem a později se zasloužil o to, že jsem ho dokázala opustit. A jak jsem se cítila? Neměla jsem žádné starosti, protže je za mě vyřešili rodiče. Naprostý pocit méněcennosti a neschopnosti. A tak jsem pomalu ale jistě problém hledat začala. A tak jsem si našla. Bojuji s ním už 3 rok. Nic moc oproti ostatním dívkám co sem píšou, ale na mě slušný výkon. Ještě bych asi měla napsat, že to že nechávám rodiče řešit mé problémy, není jejich chyba. Je to má chyba. Já se nechám! Jenže v naší rodině je to ještě trochu komplikovanější, protože jak jsem výše uvedla, že doma bylo vše v pořádku, nezůstalo to tak napořád. Přišlo to jako rána z čistého nebe. Bráška spáchal sebevraždu. Oběsil se na smetišti. Proč? Pocit méněcennosti a neschopnosti. Neodvažuju se ani přemýšlet nad tím, jestli v jeho případě hráli rodiče tutéž úlohu jako u mě. Co jeho smrt znamenala znamenalo pro mě? Trochu egoistická úvaha, ale přece jen se nad tím musím zamyslet. Především obrovskoku ztrátu. Matka měla najednou nával starostlivosti a péče o mě. Vždyť už jsem jediná kdo jí zůstal. A já? Nechala jsem ji, už si toho tolik protrpěla, tak proč by nemohla mít dobrý pocit z toho, že něco dělá pro svou dceru, když to neudělala pro svého syna. Jenže není to právě úplný opak toho co potřeboval můj bratr a co právě nyní potřebuji já? Přes veškeré mé úvahy nad tím, co může nebo nemůže za moji bulimii. Chtěla bych vám holky říci svůj názor na „náš problém“. MYSLÍM, ŽE JE MNOHEM PERSPEKTIVNĚJŠÍ A ÚČINNĚJŠÍ SE SOUSTŘEDIT NA TO, JAK S NÍM BOJOVAT, NEŽ NA TO CO HO ZPŮSOBUJE. Trochu nudný článek, pro některé dívky které zde hledají návod jak začít bulimii nebo návod jak zhubnout co nejdříve a co nejdrastičtěji, ale pevně věřím, že alespoň nějakou dušičku přiměl zamyslet se nad tím, v čem by asi tak mohl být „její problém“ Mějte se krásně kočky a krásné léto přeje Lidka