Archive for category: Můj příběh

ahoj,něž začnu tento příběh,tak bych vás chtěla všechny pozdravit a popřát vám hodně štěstí,jak do života,tak i na vaše léčení…já vlastně ani nevím jestli nějakou poruchou trpím..ale začnu od začátku.Nikdy sem nebyla nějaká hubená holčička,byla jsem trochu při těle,ale žádnej velkej tlusťoch.babičky mě vykrmovali atd.vždyt to znáte.ale z malé baculaté holčičky vyrostla docela pěkná fain holka.v osmé třídě,kdy skoro každá holka měla kluka,já neměla nikoho,dost mě to trápilo,já vlastně ani nevěděla jestli semnou někdo chce chodit nebo ne..ale jednoho dne sem si řekla DOST!!!!přece nebudu až do konce života na ocet…začla jsem hubnou při výšce asi 158cm a váze 53kg,jsem byla neštastná…přestala jsem jíst,prvně večeře,snídaně..sladké a postupně vlastně všechno,jako lusknutím prstem jsem zhubla asi 5kg…najednou sem měla 48kg a byla docela šťastná..ale často mi bylo na omdlení…najednou si mých problému začali všímat rodiče a to bylo peklo…začali mě nutit do každého sousta,a to pro mě bylo utrpenííí!!ale byla jsem už hubená a to bylo hlavní…všechny ty špeky…najednou byly pomalu pryč..ale mě to furt nestačilo…ale na pár měsíců sem dala pokoj.asi před 2.měsíci to začalo znova.nenávidim svoje tělo…přestala jsem opět jíst z 48kg,jsem zhubla na 44kg…už sem fakt hubená..ne jako pravá anorektička,ale jsem hubená…ale kluci pořád nic,nikdo mi neřek,že by semnou chtěl chodi a to mi právě hodně vadilo. jendou o víkendu mi kamarádky řekli at jdu s nima do čajovny,řikala jsem si paráda bude sranda.pak mi ale představila(jedna z kamarádek)svého nevlastního bráchu a bratrance,byli super…hned se mi jeden z nich zalíbil,ale řikala jsem si,že nemám šanci…jááá???taková šereda…ale asi po dnu,mi někdo napsal.byl to on.řekl,že sem moc krásná a ,že se mu líbim.prej má ale holku…já sem samozřejmě tvrdila,že mi to nevadí,že to chápu…ale pořád jsem nemohla uvěřit tomu,že řekl,že sem krásná…asi za týden jsem si zase všichni společně vyšli.a ted mi píše zase jinej kluk=a to se rovná co?že nejsem ošklivá,že sem si to jenom namlouvala…takže holky,jestli si myslíte,že ste hnusný a nikdo vás nechce…tak jste na omylu…protože ty co vám to neřeknou,nestojej za nic…. ale je pravda,že se trápím dál…nejhorší sou ty výčitky z toho jídla…cokoiv si dám…nejhorší je jak mám nafouklý břicho…já vím že je to normální…mít ho nafouklý z vody atd…ale mě to hrozně vadíííí myslím,že stejně ppp trpím…nejspíš anorexií,ne že bych tak vypadala to ještě ne,ale psychicky… jsem ráda,že sem se s váma o tohle mohla podělit…už se snažim jíst normálně,ale mám doam terno,byli jsem u doktorky,a ta mi řekla,že sem jako chodící reklama na koncentrák!!!

V zimě roku 1997 jsem začala blbnout s dietami.Náhodou jsem o Vánocích „přibrala“ dvě kila (při výšce 160 cm jsem měla 40 kilo).nicméně jsem si připadala tlustá.Nejdříve jsem začala každý den cvičit,ale výsledky se neobjevily, alespoň ne hned-a to jáprávě chtěla. Abych každý den hubla a hubla. Přestala jsem tedy navíc omezovat stravu a držela tzv. „čuchací dietu“, kdy jsem k jídlu jen čichala a stačilo mi to. Všem v rodině jsem vyvařovala-díky tomu vlastně umím už od svých dvanácti let vařit. Na jaře 1998 jsem již vážila 34 kg, čehož si samozřejmě naši všimli a už mě vezli do Motola. Než jsem tam byla přijata, stačila jsem ještě dvě kila ubrat.Na Dětské psychiatrii v Motole jsem strávila 4 měsíce.Bývala bych tam byla ještě déle,ale naši si mě vyzvedli na revers po mém dlouhodobém přemlouvání a slibování, že už začnu jíst.Přesto, že jsem na každé propustce domů zhubla, naši si mě opravdu vzali z nemocnice. A koloběh začal nanovo a vše bylo ještě mnohem horší než před hospitalizací-v Motole jsem se totiž od tamních anorektiček naučila, jak a kam schovávat jídlo, jak jíst co nejpomaleji a různé jiné „triky“. A tak jsem veškerý svůj prázdninový čas trávila u jídla, resp.jeho vyhazováním. U oběda jsem seděla téměř dvě hodiny. Dvanáctkrát denně jsem půl hodiny potají cvičila, vstávala jsem denně v šest hodin a chodila pozdě spát.Snažila jsem se vydávat co nejvíce energie, ač jsem byla všemi hlídána. Na konci srpna 1998 jsem vážila necelých 30 kg.Naši mě tedy vezli znovu do Motola, tentokrát na jiné dětské oddělení, kde jsem ale vyhrožovala sebevraždou. Tento pobyt je nezapomenutelný-tři a půl měsíce, dvakrát jsem okusila sondu do žaludku, kapačky, byla jsem pod dozorem sestřiček a všech ošetřujících lékařů. I přesto jsem dokázala jídlo schovat. Bylo to silnější než já. Moc anorexie mne ovládala i v noci-nespala jsem vleže-chtěla jsem „spalovat“ kalorie kdykoli-i v noci-spala jsem proto třeba i vsedě s domněnkou, že takto tolik „nepřiberu“. 23.12.1998 jsem byla s váhou 33,5 kg propuštěna do domácí péče. Nic se ale nezměnilo. Ačkoliv jsem docházela na kontroly ke své psycholožce, stále jsem nejedla, schovávala jídlo a stahovala si břicho páskem od županu s pocitem, že si zajistím štíhlý pas (dodnes po tom mám jizvy). Celkem rok jsem se jakž takž držela, ač na nízké váze, ovšem po roce přišlo vše nanovo a já se s hmotností 32 kilo dostala opět na dětskou kliniku motolské nemocnice. Sestřičky na mne jen nerady vzpomínaly 🙁 Pobyla jsem tu čtyři měsíce. Opět jsem zakusila, jak „chutná“ sonda do žaludku, opět přišly na řau kapačky. Ale já se nedala, a schovávala jídlo dál. Na WC jsem chodila tajně cvičit, skákala jsem u postele, smlouvala s doktory o jídlo, jak to jen šlo. Během tohoto pobytu, kdy jsem jedla a v noci mi sondou proudila do žaludku umělá výživa jsem přibrala na 40 kilo a byla jsem propuštěna. Opět jsem ale doma hubla, což se u mne dalo předpokládat-má psychika byla opravdu na dně… Připadala jsem si ošklivá, tlustá, k ničemu… Psycholožka mi přikázala abych tři týdny zůstala doma, nechodila do školy a jen ležela a nic nedělala. Zpočátku jsem jídlo opět schovávala ale po dvou týdnech jsem se začala doma nudit a začala jsem vyplňovat volný čas jídlem. Zkrátka jsem se začala přejídat. Tenkrát jsem ještě „neuměla“ zvracet. Přibírala jsem tedy ohromnou rychlostí a z 35 kg jsem náhle měla 42 kg. To bylo pro mne bolestivé a začala jsem zvracet. Po vyzvracení jsem se cítila opravdu dobře. Ale to jsem ještě netušila, že přijdou doby, kdy budu zvracet třeba desetkrát denně. a tak se opravdu stávalo… Ujídala jsem sušenky, čokolády, chleba, vše co bylo v lednici. Ovšem nikdy jsem se nedostala do takové fáze, že bych jídlo kradla v samoobsluze, či abych vyjedla celou ledničku a musela jít věci dokoupit. Zato jsem dokázala sníst třeba hrášek, hned na to jogurt, čokoládu, koblihu, tavený sýr-zkrátka všehochuť. S tímto problémem jsem se začala potýkat v lednu 2002. Nikdo to ale netušil-všichni kolem měli radost, že přibírám, zato já z toho byla nešťastná. I nadále jsem jídlo schovávala, ale když přišel čas, přejedla jsem se a jídlo vyzvrátila. Kvůli tomu jsem měla zameškaných 370 hodin ve škole-nechodila jsem tam, protože jsem si připadala tlustá a nechtěla se nikde ukazovat. Bála jsem se lidí. Nyní, v roce 2006 je můj stav takový, že jím jen zeleninu a ovoce, přestala jsem jíst zcela maso. Když už si někdy vezmu nějakýten sýr, tak už mám pocit, že jsem se přejedla a jdu zvracet. Potom třeba tři dny nejím, resp.jím jen jablka. Snažím se každý den cvičit a při výšce 165 cm vážím 40 kilo. Nemám přítele, dost často mívám strach ze společenského kontaktu,připadám si ošklivá a tlustá, v žádném oblečení se sama sobě nelíbím. Trpím depresemi, všechno beru příliš vážně a mé sebevědomí je téměř na nule. Samozřejmě trpím i zdravotními obtížemi jako je ztráta menstruace, vypadávání vlasů, lámání nehtů a především únava a nezájem. A to mi zrovna teď moc překáží, potřebovala bych se soustředit, jelikož končím školu (VOŠ) a budu dělat přijímačky na VŠ. Ale vůbec mi nejde se učit, nic si nepamatuju… Občas už si opravdu nevím rady… A tak si někdy říkám, že pokud by šel vrátit čas, vrátila bych ho tak o deset let zpět a většinuvěcí ve svém životě bych udělala jinak…

začalo to všechno kdyz jsem chodila s klukem co byl na me moc zavisly..porad me sledoval samou nikam nepoustela atd…zacala jsem drzet dietu a zhubla 5kg…na zacatku jsem mela59kg..ale mam tezke kosti takze jsem pri sve vysce164cm…vypydala uplne normalne..mela prsa a boky jako zenska…no hubnuti se mi zaclo libit a psych.teror meho partnera pokracoval a jedine co jsem mohla ovladat byl moje telo…porad jsem hubla cvilcila..mamce lhala o jidle..vzali me na dovolenou at se spravim a ja tam jeste vic cvicila a nejedla kdyz jsem se vratila mela jsem 42kg…to uz jsem vedela ja ze jsem nemocna a musi se neco delat..byla jsem hospitalizovana v praze v motole..kde jsem stravila mesic a pul…pribrala na 50kg…ale premluvila mamku at me veme domu na revers ze uz to bude ok..no doma to samozrejme ok bylo pred rodicma…ale zacala jsem se prejidat a zvracet….to trva do dnes a porad nevim jak ven dene beru 27prasku projimadla a minimalne 2krat zvracim vahu mam 54kg a pripadam si tlusta..jim prasky na hubnuti cvicim atd..uz nevim co udelat pro to abych se citila fajn…jsem smutna depresivni a odnaseji to mi blizci a hlavne pritel ktery se mi snazi pomoci…a to me mrzi nejvice..dnes uz jsem taky zvracela a jen se modlim at vydrzim do vecera se neprejist a nemuset zvracet…kdopak ma podobny problem a chce si pokecat rada si vyselchnu jeho nazor..jsem na libim se ti….N.I.K.I.S. nebo na tel 775652928,…jinak pan kulhanek a ostatni v motole jsou supe a myslim ze mnoho lidivyleci jen nesmi byt proste ta nemoc silnejsi jako v mem pripade….Butte silni a hlavne mejte se rady takove jake ste drzim palce vase NIKI

ahojda, jmenuju se Petra a bylo mi 16. Už od 14 trpím anorexií a od října minulýho roku i bulimií. Ze začátku jsem ani o této nemoci nevěděla, jen jsem chtěla zhubnout. Ve 14 jsem měla 72 kg na 173 cm. Byla jsem hodně oplácaná. Všichni měli narážky. To se odrazilo na mý psychice. Ze 73kg jsem se dostala na 55. Potom sem opět přibrala tentokrát na 65. A v říjnu jsem začala zvracet. Do téhle fáze jsem se dostala když jsem nastoupila na gympl, a jelikož jsem měla na základce samý jedničky, tak sem si ve všem věřila. Nemyslim tím, že jsem byla namyšlená, to ani náhodou, a snad ani nikdy nebudu. Jen jsem měla a dosud mám svý cíle, kterých chci dosáhnout. Jenže na konci devítky, jsem ještě začala k tomu chodit s klukem, který bydlí 80km ode mě. A navíc jsem zjistila, že on je do mě zamilovaný a já do něho bohužel ne. Do teď s ním chodim a nevím jak mu to mám říct. On je schyzofrenik a bojim se, že se bude hodně trápit, když mu řeknu pravdu. V prvním pololetí školy to ještě bylo fajn. Pořád jsem byla na dobrých známkách, ale i přesto jsem byla ve stresu. Pokusila jsem se předávkovat prášky, docílila sem jen toho, že jsem si vůbec nic ze dvou dnů nepamatovala. Potom jsem si pořezala žiletkou celou ruku a mám tam jen samý jizvy. No a od toho října jsem začala jídlo zvracet. Teď jsem ale vážně ve velký krizi, zase jsem se hodně pořezala, a vážně už si myslim že to nemá smysl žít, ale byla bych pěknej sobec, kdybych provedla nějakou kravinu, hlavně vůči rodině. Jsem úplně na dně, protože ve škole to nějak upadá, špatný známky se hrnou. Nevim, vážně už nevim jak dál, a k tomu nejhoršímu jsem přibrala na 70 kg. Ztrácím smysl života, i když to už jsem ztratila dávno. Prosím, snažila sem se hodně způsobama to nějak vyřešit, ještě jsem nezkoušela odbornou pomoc, ale to se mi příčí. Pomozte prosím někdo.!!!! Prosím napiště mi někdo na icq 298-024-453.