Archive for category: Můj příběh

Vlastně to začalo uplně nenápdne celá má rodina totiž ulítává na zdravé výživě a zdravém životním stylu. Mě to zajímá také snad až moc zajímá mě celí člověk celá ta dokonalost. Říkala jsem si že tu dokonalou souhru buněk,nervů,svalů… přece nemůžu porušit a narušit něčím nezdravím jako je třeba cukr bílá mouka nebo smažená či uzená jídla… A tak to jsem všechno ze svého jídelníčku vyřadila. Říkala jsem si že je všechno pro mé zdraví a ani jsem nevnímala že můj okruh potravit se čím dál víc zužuje. Začala jsem také hodně sportovat. Přeci sport je vhodný pro celé tělo má blahodárné účinky na orgány pročisťuje krev… Pomalu jsem začala jídlo nenávidět vždyť ve všem je tolik škodlivích látek. Povolovala jsem si jen ovoce a zeleninu a cvičila jsem a cvičila. Byla jsem vychrtlá na kost ,ale když jsem se dívala na svou prohublou a vybledlou ručičku a viděla jak mi proudí krev věděla jsem že to všechno přece dělám po sebe pro své „zdraví“ a pak taky můj vychrtlí stav se mi líbil mnohem víc než předtím i když předtím jsem byla hubená(56kg na175cm). Proto si mé okolí mé vychrtlosti všimlo až po tak dlouhé době když už jsem byla tak vychrtlá že mne lezli všechny kosti a mohla jsem je na sobě i spčítat. Pak do mě máma začala cpát jídlo nedřív se mi dařilo ho ukrývat ,ale pak mě začala pozorovat a musela jsem pod jejím dohledem sníst vše co mi dala. A tak jsem začala zvracet ,ale ne do na zachod protože ten máma vždy pečlivě hlídala zamkla jsem se jednoduše do svého pokoje vše vyblila do igelitové tašku a tu pak cestou při mém okružním běhu vyhodila. Pak jsem ale začala jídlo vnímat jinak všechny ty rozmannité chuti a já znala odpověď jak se mi nedostanou jedovaté a hnusné látky do mého těla vždy jsem je vyblila. Máma se radovala že jím a já uspokojovala své chuťové buňky. Nesnášela jsem se za to a už při prvním soustu věděla co přijde vždy jsem blila až dokud ze mě netekli jen žaludeční šťávy. Bylo to tak vyčerpávající že jsem nestíhala nic jiného už žádný sport nic. A taky jsem i přes zvracení začala nehorázně přibívat na váze. Po sléze už jsem neměla sílu na zvracení a tak jsem jenom žrala nenáviděla jsem své vlastní tělo ,tu žravost. Jsem vzajetí jídla a nesnáším své hnusné,tlusté a nezdravé tělo!!! Vážím teť tolik že se to stydím i napsat a nevím co budedál chci skončit,ale NEJDE TO…

ahoj,něž začnu tento příběh,tak bych vás chtěla všechny pozdravit a popřát vám hodně štěstí,jak do života,tak i na vaše léčení…já vlastně ani nevím jestli nějakou poruchou trpím..ale začnu od začátku.Nikdy sem nebyla nějaká hubená holčička,byla jsem trochu při těle,ale žádnej velkej tlusťoch.babičky mě vykrmovali atd.vždyt to znáte.ale z malé baculaté holčičky vyrostla docela pěkná fain holka.v osmé třídě,kdy skoro každá holka měla kluka,já neměla nikoho,dost mě to trápilo,já vlastně ani nevěděla jestli semnou někdo chce chodit nebo ne..ale jednoho dne sem si řekla DOST!!!!přece nebudu až do konce života na ocet…začla jsem hubnou při výšce asi 158cm a váze 53kg,jsem byla neštastná…přestala jsem jíst,prvně večeře,snídaně..sladké a postupně vlastně všechno,jako lusknutím prstem jsem zhubla asi 5kg…najednou sem měla 48kg a byla docela šťastná..ale často mi bylo na omdlení…najednou si mých problému začali všímat rodiče a to bylo peklo…začali mě nutit do každého sousta,a to pro mě bylo utrpenííí!!ale byla jsem už hubená a to bylo hlavní…všechny ty špeky…najednou byly pomalu pryč..ale mě to furt nestačilo…ale na pár měsíců sem dala pokoj.asi před 2.měsíci to začalo znova.nenávidim svoje tělo…přestala jsem opět jíst z 48kg,jsem zhubla na 44kg…už sem fakt hubená..ne jako pravá anorektička,ale jsem hubená…ale kluci pořád nic,nikdo mi neřek,že by semnou chtěl chodi a to mi právě hodně vadilo. jendou o víkendu mi kamarádky řekli at jdu s nima do čajovny,řikala jsem si paráda bude sranda.pak mi ale představila(jedna z kamarádek)svého nevlastního bráchu a bratrance,byli super…hned se mi jeden z nich zalíbil,ale řikala jsem si,že nemám šanci…jááá???taková šereda…ale asi po dnu,mi někdo napsal.byl to on.řekl,že sem moc krásná a ,že se mu líbim.prej má ale holku…já sem samozřejmě tvrdila,že mi to nevadí,že to chápu…ale pořád jsem nemohla uvěřit tomu,že řekl,že sem krásná…asi za týden jsem si zase všichni společně vyšli.a ted mi píše zase jinej kluk=a to se rovná co?že nejsem ošklivá,že sem si to jenom namlouvala…takže holky,jestli si myslíte,že ste hnusný a nikdo vás nechce…tak jste na omylu…protože ty co vám to neřeknou,nestojej za nic…. ale je pravda,že se trápím dál…nejhorší sou ty výčitky z toho jídla…cokoiv si dám…nejhorší je jak mám nafouklý břicho…já vím že je to normální…mít ho nafouklý z vody atd…ale mě to hrozně vadíííí myslím,že stejně ppp trpím…nejspíš anorexií,ne že bych tak vypadala to ještě ne,ale psychicky… jsem ráda,že sem se s váma o tohle mohla podělit…už se snažim jíst normálně,ale mám doam terno,byli jsem u doktorky,a ta mi řekla,že sem jako chodící reklama na koncentrák!!!

V zimě roku 1997 jsem začala blbnout s dietami.Náhodou jsem o Vánocích „přibrala“ dvě kila (při výšce 160 cm jsem měla 40 kilo).nicméně jsem si připadala tlustá.Nejdříve jsem začala každý den cvičit,ale výsledky se neobjevily, alespoň ne hned-a to jáprávě chtěla. Abych každý den hubla a hubla. Přestala jsem tedy navíc omezovat stravu a držela tzv. „čuchací dietu“, kdy jsem k jídlu jen čichala a stačilo mi to. Všem v rodině jsem vyvařovala-díky tomu vlastně umím už od svých dvanácti let vařit. Na jaře 1998 jsem již vážila 34 kg, čehož si samozřejmě naši všimli a už mě vezli do Motola. Než jsem tam byla přijata, stačila jsem ještě dvě kila ubrat.Na Dětské psychiatrii v Motole jsem strávila 4 měsíce.Bývala bych tam byla ještě déle,ale naši si mě vyzvedli na revers po mém dlouhodobém přemlouvání a slibování, že už začnu jíst.Přesto, že jsem na každé propustce domů zhubla, naši si mě opravdu vzali z nemocnice. A koloběh začal nanovo a vše bylo ještě mnohem horší než před hospitalizací-v Motole jsem se totiž od tamních anorektiček naučila, jak a kam schovávat jídlo, jak jíst co nejpomaleji a různé jiné „triky“. A tak jsem veškerý svůj prázdninový čas trávila u jídla, resp.jeho vyhazováním. U oběda jsem seděla téměř dvě hodiny. Dvanáctkrát denně jsem půl hodiny potají cvičila, vstávala jsem denně v šest hodin a chodila pozdě spát.Snažila jsem se vydávat co nejvíce energie, ač jsem byla všemi hlídána. Na konci srpna 1998 jsem vážila necelých 30 kg.Naši mě tedy vezli znovu do Motola, tentokrát na jiné dětské oddělení, kde jsem ale vyhrožovala sebevraždou. Tento pobyt je nezapomenutelný-tři a půl měsíce, dvakrát jsem okusila sondu do žaludku, kapačky, byla jsem pod dozorem sestřiček a všech ošetřujících lékařů. I přesto jsem dokázala jídlo schovat. Bylo to silnější než já. Moc anorexie mne ovládala i v noci-nespala jsem vleže-chtěla jsem „spalovat“ kalorie kdykoli-i v noci-spala jsem proto třeba i vsedě s domněnkou, že takto tolik „nepřiberu“. 23.12.1998 jsem byla s váhou 33,5 kg propuštěna do domácí péče. Nic se ale nezměnilo. Ačkoliv jsem docházela na kontroly ke své psycholožce, stále jsem nejedla, schovávala jídlo a stahovala si břicho páskem od županu s pocitem, že si zajistím štíhlý pas (dodnes po tom mám jizvy). Celkem rok jsem se jakž takž držela, ač na nízké váze, ovšem po roce přišlo vše nanovo a já se s hmotností 32 kilo dostala opět na dětskou kliniku motolské nemocnice. Sestřičky na mne jen nerady vzpomínaly 🙁 Pobyla jsem tu čtyři měsíce. Opět jsem zakusila, jak „chutná“ sonda do žaludku, opět přišly na řau kapačky. Ale já se nedala, a schovávala jídlo dál. Na WC jsem chodila tajně cvičit, skákala jsem u postele, smlouvala s doktory o jídlo, jak to jen šlo. Během tohoto pobytu, kdy jsem jedla a v noci mi sondou proudila do žaludku umělá výživa jsem přibrala na 40 kilo a byla jsem propuštěna. Opět jsem ale doma hubla, což se u mne dalo předpokládat-má psychika byla opravdu na dně… Připadala jsem si ošklivá, tlustá, k ničemu… Psycholožka mi přikázala abych tři týdny zůstala doma, nechodila do školy a jen ležela a nic nedělala. Zpočátku jsem jídlo opět schovávala ale po dvou týdnech jsem se začala doma nudit a začala jsem vyplňovat volný čas jídlem. Zkrátka jsem se začala přejídat. Tenkrát jsem ještě „neuměla“ zvracet. Přibírala jsem tedy ohromnou rychlostí a z 35 kg jsem náhle měla 42 kg. To bylo pro mne bolestivé a začala jsem zvracet. Po vyzvracení jsem se cítila opravdu dobře. Ale to jsem ještě netušila, že přijdou doby, kdy budu zvracet třeba desetkrát denně. a tak se opravdu stávalo… Ujídala jsem sušenky, čokolády, chleba, vše co bylo v lednici. Ovšem nikdy jsem se nedostala do takové fáze, že bych jídlo kradla v samoobsluze, či abych vyjedla celou ledničku a musela jít věci dokoupit. Zato jsem dokázala sníst třeba hrášek, hned na to jogurt, čokoládu, koblihu, tavený sýr-zkrátka všehochuť. S tímto problémem jsem se začala potýkat v lednu 2002. Nikdo to ale netušil-všichni kolem měli radost, že přibírám, zato já z toho byla nešťastná. I nadále jsem jídlo schovávala, ale když přišel čas, přejedla jsem se a jídlo vyzvrátila. Kvůli tomu jsem měla zameškaných 370 hodin ve škole-nechodila jsem tam, protože jsem si připadala tlustá a nechtěla se nikde ukazovat. Bála jsem se lidí. Nyní, v roce 2006 je můj stav takový, že jím jen zeleninu a ovoce, přestala jsem jíst zcela maso. Když už si někdy vezmu nějakýten sýr, tak už mám pocit, že jsem se přejedla a jdu zvracet. Potom třeba tři dny nejím, resp.jím jen jablka. Snažím se každý den cvičit a při výšce 165 cm vážím 40 kilo. Nemám přítele, dost často mívám strach ze společenského kontaktu,připadám si ošklivá a tlustá, v žádném oblečení se sama sobě nelíbím. Trpím depresemi, všechno beru příliš vážně a mé sebevědomí je téměř na nule. Samozřejmě trpím i zdravotními obtížemi jako je ztráta menstruace, vypadávání vlasů, lámání nehtů a především únava a nezájem. A to mi zrovna teď moc překáží, potřebovala bych se soustředit, jelikož končím školu (VOŠ) a budu dělat přijímačky na VŠ. Ale vůbec mi nejde se učit, nic si nepamatuju… Občas už si opravdu nevím rady… A tak si někdy říkám, že pokud by šel vrátit čas, vrátila bych ho tak o deset let zpět a většinuvěcí ve svém životě bych udělala jinak…

začalo to všechno kdyz jsem chodila s klukem co byl na me moc zavisly..porad me sledoval samou nikam nepoustela atd…zacala jsem drzet dietu a zhubla 5kg…na zacatku jsem mela59kg..ale mam tezke kosti takze jsem pri sve vysce164cm…vypydala uplne normalne..mela prsa a boky jako zenska…no hubnuti se mi zaclo libit a psych.teror meho partnera pokracoval a jedine co jsem mohla ovladat byl moje telo…porad jsem hubla cvilcila..mamce lhala o jidle..vzali me na dovolenou at se spravim a ja tam jeste vic cvicila a nejedla kdyz jsem se vratila mela jsem 42kg…to uz jsem vedela ja ze jsem nemocna a musi se neco delat..byla jsem hospitalizovana v praze v motole..kde jsem stravila mesic a pul…pribrala na 50kg…ale premluvila mamku at me veme domu na revers ze uz to bude ok..no doma to samozrejme ok bylo pred rodicma…ale zacala jsem se prejidat a zvracet….to trva do dnes a porad nevim jak ven dene beru 27prasku projimadla a minimalne 2krat zvracim vahu mam 54kg a pripadam si tlusta..jim prasky na hubnuti cvicim atd..uz nevim co udelat pro to abych se citila fajn…jsem smutna depresivni a odnaseji to mi blizci a hlavne pritel ktery se mi snazi pomoci…a to me mrzi nejvice..dnes uz jsem taky zvracela a jen se modlim at vydrzim do vecera se neprejist a nemuset zvracet…kdopak ma podobny problem a chce si pokecat rada si vyselchnu jeho nazor..jsem na libim se ti….N.I.K.I.S. nebo na tel 775652928,…jinak pan kulhanek a ostatni v motole jsou supe a myslim ze mnoho lidivyleci jen nesmi byt proste ta nemoc silnejsi jako v mem pripade….Butte silni a hlavne mejte se rady takove jake ste drzim palce vase NIKI

Ahojte spolutrpiace….Mam 21 rokov a mam bulimiu uz skoro rok.Uz neviem ako dalej.Vzdy som bola velmi chuducka,mavala som 49 kg a myslim ,ze som bola aj velmi pekna,ludia sa za mnou otacali na ulici,dokonca si ma aj fotili,mala som vela ponuk robit modelku ale bala som sa do toho ist,ja mam vlastne cely zivot z niecoho strach…Ked som mala chalana,musel ist na mna velmi pomaly,pretoze len co som pocitila trosku jeho silu,ze ma len silnejsie objal,spanikarila som…Neviem,ci rozumiete..Bola som take dievcatko,ktore kazdy uz len pri prvom pohlade mal tendenciu ochranovat,vzdy som mala dobre znamky,spravala sa slusne a co sa tykalo chalanov,zaujem bol obrovsky…vlastne kazdy den,ak som bola v pritomnosti chlapov.Nikdy som to vsak nezneuzivala.Doteraz som mala jedneho chalana a som stale panna.zlom nastal tieto prazdniny,pribrala som na nejakych 58kg a moj vzhlad ala krehke dievcako bol prec,vyzerala som uplne inak,hnusil sa mi pohlad na mna najma kvoli tomu ,ze som si pripadala hrubo,vulgarne…Ludia prestali byt ku mne mili,dobri…Mala som pocit ze to uz niesom ja…Aj chalani sa prestali zaujimat,lichotky na ktore som bola za cely zivot zvyknuta boli prec…poriadne povrchne…,vsak?Nechapem ako mohol byt vzhlad pre mna taky dolezity ze som to dotiahla az tak dalekoo…Je to cele take zvlastne,tak som sa rozhodla schudnut,skoro nic som nejedla,potom sa prepchala a nasledne vycitky a zvracanie,teraz mam naspat svojich 49 kg ale pripadam si obrovska,nechutna.K tomuto stavu mi asi troskum dopomohla moja tenulinka kamaratka ktoru som spoznala na vyske…Videla ssom v nej mna pred rokom a videla som v nej ciel…Takto chcem vyzerat.A teraz….nedokazem spapat nic bez toho aby som nemala vycitky alebo sa neprejedla a nesla to vsetko vyzvracat…Som na dne,je mi strasne ked si spomeniem na casy pred rokom aka som bola stastna,nadherna…teraz je zo mna troska…jedavam banan denne ,niekedy nic,inokedy zas zvraciam a som smutna…stale…nic ma nebavi..toto nie je zivot…Baby berte si ma ako odstrasujuci pripad…nestoji to za to.Budedm moc moc rada ak sa mi niekto ozvete prosim prosim ddievcatko19@zoznam.sk