Archive for category: Můj příběh

Tak je to už pár měsíců, co jsem psala svůj příběh na tyto stránky. Byla jsem špatná, ale teď je to ještě horší. Ještě před vánoci jsem vážila svých standard 65kg/170cm. Vánoce klasicky linii nepřejou a tak jsem nabrala běžná vánoční 3 kila. Nijak mě to netrápilo, řikala jsem si, že nasadim hladovka a za 10dní je to pryč. Bohužel jsem se přepočítala…. Zapomněla jsem, že jsem začala brát v listipadu antidepresiva, po kterých váha stoupá. Věřila jsem, že to uhlídám. Jasně že ne. Na konci ledna jsem měla o 5kg víc. Trápila jsem se na 70kg. To trvalo asi do dubna. Ani jsem nevěděla jak a měla 75kg. Pak se to začalo nabalovat… B se opět přihlásila a já se cpala bagetema a sladkostma, chodila se přecpávat do blízké pizzerie apod. Během asi 2 týdnu jsem musela nabrat 5kg…. V současný chvíli jsem psychicky naprosto vyřízená, mám chuť se zabít, stejně jsem tp jednou skoro udělala, kvůli tomu, jaká jsem hnusna tlustá kráva. Přeju si být zase nemocná, jako před 2 roky, kdy jsem díky tomu krásně zhubla. Přeju si mít třeba rakovinu, jenom když budu hubená… dokáže to někdo pochopit???? Cítim na sobě každý kilo, nechodim ven, stydim se za sebe, nic mi neni – mám plnou skříň hadrů na 64-68kg, což samozřejmě teď neoblíknu. Nejhorší je, že se s nikým nestýkám, bojím se lidí, co si řeknou, až mě uvidí, jak mě budou komentovat, že jsem zase vyžraná jako předtim… Rodiče jsou ze mě taky celkem špatny, maminka sama stále bojuje s váhou (ačkoli neni tlustá, jenom si šíleně zakládá ne svým vzhledu), nutí mě s ní hubnout a tatínek „dobrácky“ komentuje moji ztloustnutí a nešťastně se na mě dívá, páč on nesnáší oplácaný ženský. Takže z rodinný atmosféry jsem tak zralá se zas tajně přežrat a opět si slíbit, že od zítřka začínám hladovku. To si řikám už 14dní. POřád to nějak nejde. Už dlouho jsem se necítila tak mizerně jako teď. Naprosto zodpovědně prohlasšuju: ANO, já jsem nešťastná. Radši bych byla mrtvá, to mi věřte….

Dlouho jsem přemýšlela, než jsem se rozhodla o sobě na tenhle web napsat. Je ale důležité si přiznávat nepříjemné věci a já mimo jiné tímto chci pomoct sobě k výhře nad PPP. A vás, kteří teď budete číst můj příběh, prosím o toleranci. Nebude to čtení ani strhující, ani dojímavé. Je mi 21 let, úspěšně studuju vysokou. Od listopadu se léčím ambulantně s anorexií u psycholožky, psychiatričky a internisty, beru antidepresiva. Mám přítele (2 roky), žijeme spolu. Tedy my dva a paní Anorexie. Přítel mi je obrovskou oporou. Tolik současný stav. Jak to ale začalo? Od dětství jsem měla sklony k nadváze. Máme v rodině obezitu a ženské byly u nás vždy skutečně žensky tvarované. Ve svých 15 letech jsem se trochu vyděsila ze své váhy a vyřešila to asi na půl roku anorektickým záchvěvem. Bylo to pár kilo, ale dost znát. Do podváhy jsem se ale nedostala. V té době jsem si také poprvé přečetla o anorexii. Zalíbilo se mi to, ale vůle nebyla. Tehdy jsem taky začala bydlet mimo domov a o jídlo se starala sama. Sklouzlo to k naprosto nevhodnému jídelnímu režimu-nerežimu. Pozvolna jsem nabírala (občas přejedení, občas zvracení, občas hladovky – řeklo by se asi subklinická forma PPP). Až jsem se dostala velmi brzy do nadváhy (taky díky jojo-efektu). Budete se možná divit, ale NETUŠILA JSEM, že mám nějaké problémy s jídlem. Vůbec – – až teď. Na přelomu září a října 2005 jsem omezila jídlo. Držela jsem drastickou hladovku. Ani jsem nevěděla proč – máte někdo taky takovou zkušenost? Byl to zvláštní pocit. Asi to znáte: radost z reakcí okolí, z velkého výkonu… Celkem jsem do dubna zhubla 21 kg. Dostala jsem se podle BMI do horní hranice podváhy. Než povím, co bylo dál, musím napsat důležitou věc, kterou vím jen já – a teď tedy i vy. Třeba mi to pomůže skutečně prozřít, že je to, co chystám, směšné a bezúčelné. Už od těch 15 let jsem měla velký sen (tajný a spíš podvědomý než vědomý): být hrozně vyhublou (anorektičkou). Nikdy jsem pro to ale nic nedělala. Až teď (a vůbec nevím, co se stalo!). Teď navíc – při soužití s paní Anorexií – mám velkou tendenci se pozorovat. Baví mě „z výšky“ sledovat, co dělám, jak prožívám. Jsem sama sobě pokusným králíkem. (Jsem normální??) Po té hladovce jsem se pochopitelně (někdy v březnu/dubnu 2006) několikrát přejedla. A protože jsem učenlivá a sháním spoustu informací, vím, že tohle často končí bulímií. Nechci si zvyknout na zvracení. Proto jsem začala normálně jíst. Už je to 7. týden. Třikrát denně, všechno – maso, sladkosti, pečivo… Pro doktory, přítele, rodiče a sourozence a pro některé kamarády UŽ JÍM, tzn. léčím se (úspěšně) ze své anorexie. Nabrala jsem pár kilo, takže teď jsem v rozmezí své „ideální váhy“. Je pravda, že mám víc chuti do života, není mi tak zle, ale… Jsem si odporná, plná sádla, nechutně při síle, s břichem jako žok… Pokračovat nebudu. Pro sebe a upřímně teď i pro vás chci normalizovat svůj příjem potravy, dostat se do pohody a „být normální a zdravá“ PROTO, abych mohla od září (kdy jedu na semestr studovat do zahraničí) zase držet hladovku. Teď už nemám nadváhu, ale svou optimální váhu, tedy jsem na tom tak jako většina z vás na počátku anorexie. Tohle zhubnutí vnímám jako odrazový můstek, jako začátek. Nevím ani, proč mám anorexii diagnostikovanou, když jsem nebyla nikdy skutečně vyhublá. (Asi proto, že v hlavě je to pořád stejně šílené a motá se to okolo postavy a jídla… Nebo proč?) Říkám vám, holky: Já chci být vyhublá, ALE: Od toho mě zrazuje strach o zdraví a vědomí nesprávného nakládání se životem. Proto dodávám: Věřím tomu, že tohle nutkání postupně ustoupí a já budu moct hodit touhu po askezi a čnějících kostech za hlavu. Tajně doufám, že pokud budu takhle hezky jíst ještě několik týdnů, přejde to. CHCI TAK PŘELSTÍT SAMU SEBE. Nutím se nechutně do jídla, ale vždy se přinutím. Motivací je mi, jak už jsem řekla, nezačít si s přejídáním (ke kterému mám velké sklony) a bulímií. Je to ale těžké. Když se vracím domů, vidím otce anorektika, maminku, která trpí silnými depresemi a pije… Není to směšné, ta touha po vychtlosti? A proč vůbec? Budu vděčná za vaše reakce.

Ahojky holky. Uz jsem tady psala hodnekrat.Vzdy to byly pribehy pro Vas, ale ted prosim vsechny o radu. Bulimii jsem mela asi tri roky. Pisu zamerne mela, protoze uz bych ji vlastne mit nemela. Asi rok po tom co to vsechno zacalo, jsem skoncila na metabolicke jednotce intenzivni pece a nasledne v Psychiatricke lecebne v Opave. Vydrzela jsem tam tyden a pak jsem prekecavala vsechny okolo, aby me pustili. Primarku se odprosovala skoro az na kolenou. Stalo se, pustili me po tydnu domu. Je to asi hnusne, ale tehdy jsem proste skoncit nechtela. Potrebovala jsem jet domu, abych mohla pokracovat v mem jidlu – nejidlu. Jenze jsem to zase trosku prehnala a mamka me hnala zase na psychiatrii. Tentokrat jsem tam vydrzela tri tydny. Jenze k cemu to vsechno, kdyz jsem zase nechtela skoncit? Po propusteni jsem vsem okolo slibovala, ze jsem v pohode, ze uz mi nevadi, ze jsem tlusta, ze se chci hlavne venovat skole a blizici se maturite. Jo, to vse jsem vydrzela tak 14 dni a pak….zase vsechno na novo. Odmaturovala jsem, dostala se na vysku a byla stastna. Alespon v tomhletom smeru. Jenze kdyby nebylo tech zrcadel a pohledu jinych. Spadla jsem do toho znova. Zvracela jsem asi 10x denne. Nemohla jsem se na nic soustredit a me deprese me dohnaly az k sebeposkozovani:o( A jak to opet skoncilo? Tak, ze jsem 14 dni ani nejedla a ani nepila, jedla projimadla, diuretika a leky na hubnuti. Pak zase JIP a lecebna. Jenze tentokrat jsem si rekla, ze opravdu dkoncim a vsechno zvladnu. Ze si proste musim vazit toho co mam, myslim skoly a kamaradu. V lecebne jsem si pobyla cele tri mesice. Poznala jsem nove lidi, kteri mi dali novou nadeji do zivota a ukazali mi novou a lepsi cestu. Prijela jsem domu a zacalo mi zkouskove obdobi. Zkousky jsem dala a citila se vyborne. Byla jsem opravdu spokojena. Doma mam dost velke problemy, protoze tata dost pije a ja se kvuli toho musela odstehovat na koleje, i kdyz na skolu chodim ve stejnem meste, kde i bydlim. Jenze ted konci letni semestr a ja mam zase zkouskove a nechodim do skoly. Porad se ucim, ale taky premyslim. Posledni dobou se nejak casto hadame s kamoskama, je to vzdy kvuli hloupostem, ale me to tak rozhodi, ze mi je z toho strasne zle, protoze jenom ony me drzely pri zivote a verily, ze se z toho dostanu. Verily mi a ja je dvakrat zklamala. Potreti nechci, ale cim dal casteji premyslim, jak by bylo krasne zase byt stihla. Jenze nechci. Zatim to jsou jenom myslenky, ale bojim se, ze se jednou obrati zase ve skutecnost. Nejsem totiz v tehle tech vecech moc silna osobnost. Co mam delat prosim… Mam Vas vsechny moc rada a holky neblbnete prosim! Jste vsechny sikulky takove, jake jste a neni treba se nicit a zbytecne se utapet v slzach. Ja to dokazala a snad mi to vydrzi. Mozna kvuli Vam, mozna kvuli sobe.

Ahoj, včera jsem poprvé objevila tyto stránky a četla příběhy až do půlnoci.Rozhodla jsem se, že přidám i ten svůj, nevím sice, jestli ho bude někdo číst, ale na tom nesejde…Tak především nemám ani anorexii ani bulimii.Dle testu mi byla určena diagnoza 92% záchvatovité přejídání.Je mi 20 let, příští rok končím bakalářské studium na VŠ.“Problémy s jídlem“ u mě začaly asi kolem 15-16 roku.Do prvního ročníku na gymnáziu jsem vůbec nic neřešila.Jenže na konci školního roku jsem byla týden úplně mimo, jen jsem doma ležela s horečkama,nejedla jsem, prostě nic.Za týden když to pořád neodcházelo,šla jsem do nemocnice-tehdy ještě na dětské oddělení-kde nevěděli co se mnou.Poslali mě na gynekologii-nic.Tak si mě tam nechali.Asi 14 dní si pořád mysleli,že mám nějakou virozu,ztrácela jsem se před očima.Zapomněla jsem uvést, že již od 14 let nejím maso/z principu/,které mi tam neustále nutili.Po 14 dnech mš převezli do fakultní nemocnice, kde mi po několika vyšetřeních zjistili Crohnovu chorobu.Po měsíci mě propustili do domácího léčení,váhu jsem měla 49 kg/mám 158 cm/.Brala jsem mnoho léků,také kortikoidy-hormony-po kterých jsem byla velmi oteklá,hodně jsem přibrala-asi na 58 kg.To byla pro mě nepředstavitelná váha, vždyt dosud jsem byla v pohode vzdy do 50 kg a nikdy jsem to neřešila.Asi po roce a půl nastal zlom,ted si už ani nevzpomínám,čím byl způsobený.Sestra měla na mou tlouštku narážky.Začala jsem hubnout-poprvé v životě-a podařilo se mi to.Z 58 kg jsem asi za 2-3 měsíce zhubla na 49 kg.Hodně jsem pila,každý den jsme se sestrou doma cvicily,jedla jsem málo a „dietně“.Velmi jsem se sama sobě líbila a byla jsem spokojená,že můžu opět nosit své milované oblečení.Poměrně dlouho jsem se pohybovala kolem této váhy,možná také proto že jsem začala ve větší míře pít alkohol a někdy jím i nahrazovat jídlo.Asi půl roku jsem také neměla menstruaci.Tehdy si mé okolí velké změny postavy všimlo,a mě velmi lichotilo, že se líbím.Postupem času jsem ale začala plíživě,nenápadně přibírat.

Ahojte všici.. tak sem si myslela, že mě to treba vsechno prejde, kdyz na nic nebudu myslet, kdyz nebudu resit svoji postavu, svuj osobni zivot a vsechno kolem.. Milila jsem se.. tim jak se snazim byt nad veci a v pohode tim to je jeste horsi… Neumim se vyrovanat se zivotem.. neumim se vyrovnat s tim ze me opustil clovek ktereho stale moc miluju.. neumim se vyrovnat ani s tim jak vypadam.. a to je vlastne problem nas vsech… Ja nikdy nebyla hubena holka.. spis namakana, ale proste ne moc tlusta.. posledni dva roky nevim kudy kam… Stridave mam slunecno a pak zase zatazeno… treba mesic se snazim z toho dostat a dalsi dva sem zase zpatky na dne… Doslo to vsechno tak daleko, ze provadim kraviny typu sebeposkozovani… ale dela mi to dobre… kazde rano se probudim s pocitem ze vsechno bude ok.. zamerne si jakoby zapomenu svacinu doma.. abych nemusela jist.. ale jen prijdu do skoly.. padne to na me… furt myslim na jidlo a na to jaky by to bylo ochutnat aspon kousicek toho a toho… proto si radsi ani s sebou neberu penize, protoze jinak bych sla a nakoupila si toho tolik… Vzdycky se cely den drzim a pak prijdu v pet domu ze skoly… a jdu si dat aspon krajic chleba a pak si rikam.. ses blba zase si to nezvladla a tak si dam jes te neco a pak na ex vypiju alespon litr vody.. kdyz neni nikdo doma je to dobry v tom ze muzu jit nerusene zvracet, kdyz nekdo doma je.. reknu ze mi neni ok a jdu se vykoupat.. zavru se v koupelne pustim vodu a zvracim… Vzdycky sem spis mela anorekticke sklony, ale ted? Ted se ze me stava bulimicka a ja nevim jak z toho ven.. treba z toho ven ani nechci.. co si jedine preju je byt hubena… Myslim si ze sem docela oblibena, o kamarady nemam nouzi, ale byt hubena by pro me bylo vsim… Nedokazu se vyrovnat s faktem ze sem tezkej hromotluk… Jeste pred mesicem jsem mela 76 kilo.. dnes rano sem stoupla na vahu a ejhle mam 67.. ale stale mi to nestaci… A to je muj problem… nespokojim se s malem…. chci vsechno hned a v nejvetsim mnozstvi… Nikdo o tomhle z pratel nevi, myslim ze by me ani nepochopili, oni nevi co ja prozivam.. driv to bylo tak , ze nekam se slo a dali sme si tamhle zmrzku, tamhle hambace.. nebo ve skole.. kazdej kazdymu papal svaci.. ted jen pokyvujou hlavou ja driv takovy jedlik a nechci ani kdyz mi nabizeji.. rikam ze nemam chut a tak se v tom moc nepatlaj, ale uz jim to trochu zacina vrtat hlavou… Bojim se ze by se to meli dozvdet a proto hledam kamaradku mezi vami, protoze vim ze vy jste pro me zpriznene duse, ktere to chapou a pochopili by i me… Kdokoliv by se chtel ozvat ozvete se.. budu cekat.. potrebuju nekoho kdo me bude chapat a to bohuzel u mich pratel hledat nemuzu… nepochopili to! Mej te se vsichni krasne.. Drzim vsem palecky!! pa muj emajl: SandraStrulova@seznam.cz