To se týká všech

Kdysi jsem si říkala, že bulimie je něco co existuje, ale mě se naprosto netýká. Já a bulimička??? Ne to opravdu ne. A co anorektička??? To už vůbec ne vždyť co všechno jsem já snědla… Žila jsem si v jakési lhostejnosti ke svému vzhledu. Tím nemyslím, že bych nenosila moderní obleční nebo že bych se nečesala nebo chodila špinavá, ale tehdy jsem měla nějaký to kilečko navíc, ale bylo mi to jedno. Tehdy jsem měla 54kg a měřila 152cm. Moji váhu jsem neřešila ani v nejmenším. Vždy´t jsem měla ak moc ráda pizzu a alespoň jednou v týdnu jsem si ji dala, pít vodu?? ještě bych se otrávila já jsem pila jenom Coca-colu. A kdykoliv jsem si chtěla dát něco dobrýho tak jsem si to dala. Šla jsem třeba kolem obchodu a dostala chuť na čokoládu, tak jsem šla dovnitř a koupila si ji a k tomu ještě nanuk a nějaký tyčinky jako jsou Kit kat, Mars, Twix… Všechno jsem si to donesla domů. Sedla jsem si před televizi a všechno snědla na posezení a pak jsem si ještě v 8 večer dala večeři, která vypadala jako rohlíky se sýrem nebo smetanový jogurt. Že bych řešila nějakou energetickou hodnotu? Ne, proč?? Vždyť mi to tak chutnalo, tak proč si to odpírat? Jednou se však všechno změnilo. Náhodou jsem se dostala k takovým brožurkám o dietě. Tam bylo kolik má co jakou energetickou hodnotu a kolik by měl člověk jíst, aby hubl. Rozhodla jsem se že to zkusím, ale to bych nebyla já, kdybych to trochu nepřehnala. V těch brožurkách stálo, že i při dietě by člověk neměl jít pod energetický příjem 4000KJ. Ale to je moc říkala jsem si. Ty tabulky jsou pro dospělý a tak pro mě jako 14 letou je to moc. Pro mě bude vhodný mít enrgetický příjem kolem 2000KJ.To byla asi první velká chyba, kterou jsem udělala, ale to jsem si neuvědomoval. Táta mi dietu schvaloval, protože netušil že můj enrgetický příjem je tak nízký. Myslel si že je to těch doporučovaných 8000KJ. Já jsem byla ráda, vždyť jsem hubla, musela jsem uznat že s kily odcházela i má energie. Byla jsem unavená, chtělo se mi spát a naopak se mi nechtělo nic dělat. Brala jsem to však jako něco nutného. Problém nastal tehdy, když jsmsem jela s našima lyžovat. Sjela jsem totiž 2x kopec a málem jsem se zhroutila z toho jak mi bylo zle. Potom se mi do toho přidal i kašel který trval přes 2 týdny a tátovi došlo, že to bude mít co dočinění s jídlem. Tak jsem musela začít jíst víc. Já jedla a všechno bylo dobrý. Když jsem se dostala z kašle chtěla jsem se vrátit ke svýmu hubnoucímu plánu, ale už to nějak nešlo. Nejedla jsem a přejídala se hubla a přibívala. Jednou ale došlo k zvratu, že jsem se anjedla a chtěla to vyzvracet, tak jsem šla a udělala to… Potom byla dlouhá pauza zvracení. Ne to není ta správná cesta říkal jsem si. Jenže pak jsem to udělala ještě jednou a pak ještě jednou. Intrvaly se postupně zkracovaly a zkracovaly. Poslední dobou je to jak na houpačce nezvracím celý 2 dny, zvracím 4 denně. Nejím skoro nic, přežeru se. Několikrát jsem si řekla naposled, ale z každýho naposled je vždycky ještě jedno naposled a ještě jedno a další a další… Čím jsem hubenější váhově, tím tlústčí si připadám. Myslím stále jen na jídlo, na to co budu jíst, jak moc toho sním a jak to vyzvracím. Já totiž vím že to vyzvracím ještě dřív než to začnu jíst. Snažím se z toho dostat, ale mám dojem že čím víc se snažím se vyškrábat ven tím hlubší jsou moje pády dolů. V podstatě nejsem schopná jíst normálně. Když nezvracím tak jím suchary a odtučněný jogurty, v takovýto dny je můj energetický příjem do 500KJ. Když sním neco jinýho, což je obvykle pizza, puding, krupicová kaše nebo něco podobnýho, či pokud mě naši donutí sníst oběd tak to zvracím. Bohužel si uvědomuju, že jsem došla až moc daleko, ale nejsem si jistá jak zpátky a občas ani jestli to skutečně chci, protože když zvracím tak můžu jíst všechno… Od té doby kdy jsem začala hubnout jsem se změnila. Rozhodně jsem jiná než jsem byla dřív. Jak už jsem psala měla jsem 152cm a 54 kg. teď mám 154cm a 45kg. Tou dietou jsem zhubla přibližně 3 kg, ten zbytek je zvracením. A kdysi jsem si říkala, že mě se takovýhle věci netýkají, pak jsem si přečetla jednu brožurku o hubnutí a teď… Chci ještě dodat, že kdybych si už tehdy říkala, že ppp se může týkat i mě tak bych možná takhle neskončila, proto prosím všechny nepodceňujte to. Týká se to i vás!