Archive for category: Můj příběh

Dlouho jsem sem nepsala, vlastně ani nevím, jak začít nebo jako tradičně o čem psát. Snad jsem se dlouho neozvala, že myslela jsem, vše je v pořádku. A teĎ poslední dobou si uvědomuju, že vlastně nevím vůbec nic. JAk zdánlivě se mi zdálo vše beproblémové, najednou je tak složité. Je mi tak strašně úzko. Tak strašně smutno. Jakoby mě to tam uvnitř mělo roztrhat na kusy, a já ani nevím proč. Z každého sousta se mi zase zvedá žaludek a z každé představy kila navíc se mi chce brečet. Snaha tvářit se navenek spokojeně, ta najednou mizí, protože už je to beznadějné. MEzi stovkami lidí naprosto sama, milovaná a přeci sama, nevyslyšená. Někdy slova nemohou říct to, co duše skrývá, jen oči jsou jejím zrcadlem, jenže do těch se nikdo nedívá. Snad jen slzy jsou zrádci, kvůli nimž je člověk zatracován. Konejšený a přesto bez pochopení. Nikdo byť jedinou slzu nechápe, protože je chápána jako slabost. Srdce mi krvácí a ústa by chtěla tolik křičet, ale dochází slova. Na tu úzkost tam uvnitř snad ani slova neexistují, jen zaťaté pěsti bušící do zdi a v noci svírající cípy polštáře. Ta strašná úzkost deroucí se myslí, zaslepenou nespokojeností s tím, co člověk má. Touha být dokonalá, toť jediná cesta, jednoduchá ale příliš trnitá pro spanilou princeznu, která jde životem sotva mladá. Ale kolik životů má člověk aby si uvědomil jeho cenu? Snad jen jeden? Hloupý je ten, kterýž jediné šance si neváží,však není to zbabělost, jen slabost. Slabost pro něco pro co jediné ztrácí, když myslí že získává mnohem víc, a přitom je z něj pomalu nic a nikdo. Ze jména kdysi konkrétního se stává plachá bytost všem cizí a z krásného člověka mizející stín. Ústa se chvějí strachem co přijde další den a z očí mizí lesk. To není skutečný život, to je jen náhrada, jíž žijí ti, kteří chtěli být lepšími než jsou. Pro radost druhým být přesně dle představ, než se v nich člověk utopí. A když už nelze dýchat, naskočí ta strašná úzkost, jakoby všechno mělo skončit, a přitom… to je teprve začátek… protože všechno půjde zase znova. Možná tohle všechno nikdo nepochopí, možná jsou tohle jen slova. Ale já vím, co v nich je.

Ahojik Tak jsem se dneska rozhodla Vam napsat… Zdrava uz jsem par mesicu(2-3)ale napsat Vam o tom jsem rozhodnuta az ted… Proc???jako vzdy nevim,asi proto,abych dala lidem bez nadeji novou nadeji… Byla jsem jako Vy-anorekticka s depresemi.Jidlo,jidlo,jidlo…vsechno jen jidlo…nevidela jsem kolem sebe,ten svet,co videli ostatni,videla jsem jen sebe a jidlo.Nenavidela jsem ho a milovala…byla to divna doba.Ze zacatku jsem jen blbla s dietama,vsak to znate,jednoho dne si reknete „budu drzet dietu“ a druhy den uz sedite na posteli s tabulkou cokolady a rikate si „tak od zitra…“,ale me tohle nevinne „blbnuti“ preslo v anorexii.Tabulka cokolay pro me po par tydnech neznamenala vybornou lahudku,ale kalorickou bombu,po ktere bych urcite vazilla 100kilo!!!Pripravila jsem se o nejkrasnejsi leta zivota,predcasne jsem nazorove dospela(i kdyz ty zdrobneliny ktery jsou mym zlozvykem by nasvedcovaly detskost,neni tomu tak,na 14let co mi je jsem az moc stara vnitrne) a prestala jsem se byvit s vrstevniky.Nezajima me,ze holky od nas ze tridy jsou zamilovane kazdy den do jineho kluka(i kdyz to k nasemu veku patri,ze?),ja v lasce vidim neco krasneho,treba sveho kluka miluju uz skoro rok,za tu dobu moje kamoska vystridala asi 8kluku a to nemluvim o tom,kolik jich „miluje“ najednou.Vim,ze to k nasemu mladickemu veku patri,ale ja takova nejsem a uz nebudu,protoze anorexie mi vzala tuhle detskost a bezstarostnost…jsem mozna detinska ale ne detska…a bezstarostna???to uz vubec ne:(no reknete,koho z vas ve 14zajimaly problemy sveta???hladomor,aids,rakovina,chudoba,atentaty,bomby…ja se o tyhle veci zajimam a neumim si predstavit stravit cely den jen s myma uhyhnanyma spoluzackama… Chci jen timhle prostrednictvim rict,ze uzdravenim se vem veci,o ktere vas anorexie pripravila,nevrati…nevrati se uz nikdy!!!ale i presto,preci je krasne zit bez anorexie,bulimie,zach,prejidani…zivot prece neni o jidle!!!uzdraveni je dar a kazdemu z nas bude jednou dan,musite doufat a snazit se ho dostat-treba si stoupnete do fronty… pusinka

Začalo to vlastně už před pár lety.Už v tu dobu jsem musela poslouchat narážky, jak moc jsem tlustá.Ale protože jsem se v tý době neuměla bránit (což prakticky nezvládám ani teď), nechala jsem si je líbit. Za pár let jsem vyrostla a změnila se, ale ve škole jsem pořád zůstala tou tlustou holkou. Nedalo se to změnit. A já jsem se tak brala taky. Tím pádem moje sebevědomí co se týče vzhledu bylo a je hodně nízký. Letos jsem se konečně po roce postavila na váhu a zjistila, že ve svých 14ti letech jsem při výšce 168cm vážila 53kg. I když jsem čekala horší výsledek, přece jen jsem nebyla spokojená. Nešlo ani tak o váhu jako spíš o to, jak vypadám. S kamarádkou jsme koncem roku přestaly chodit na obědy a celkově jsem jedla míň, protože jsem na to neměla čas. Každém týden jsem měla o kilo míň, z čehož jsem měla radost. Chtěla jsem mít mezi váhou a výškou 20 čísel jako moje hubená kamarádka. A teď o prázdninách jsem zjistila, že na výšku 170cm vážila 48kg. A pořád to jde dolů. Teď vážím 46,5 kg. Moje heslo bylo a je, že radši budu hubnout než abych trošku přibrala. Celá rodina si tý změny všímá a snažej se, abych zase začala jíst. Nejenže mám už scvrklej žaludek, ale hlavně když se trošku najím, mám takový výčitky svědomí a takovej strach, že přiberu, že jíst ani trochu nechci. Denně jezdim na kole 10km a posiluju břicho. Už nikdy nechci dopadnout jako dřív. Ale přestože vím, že ještě musím zhubnout, cejtim se slabě, bolí mě břicho, neustále se mi zatmívá před očima. Nevím, co mám dělat.

Zdravím všetky, či všetkých, ktorí sa snažia rovnako ako ja. Mám plnú hlavu myšlienok, nápadov, tvorivosti a predsa si zase staviam múr, cez ktorý o chvíľu nepreleziem… Začalo to minulý rok na jar. Asi tak ako u veľa iných prípadov. Zabúdala som na to, že som človek, že mám dušu, nie len telo. Tak som začala chudnúť, nemalo to konca. Padlo len pár kíl a ja som sa zdôverila školskej poradkini (Marta), len tak, mimochodom. Ona to povýšila na môj primárny problém. A mala pravdu. Chvíľu ma kontrolovala, no keď som začala jesť, začala som často zvracať. A tak som chudla a priberala a tak dookola. Môj život šiel dolu vodou. Vzťahy, lásky…, veď to poznáte. Pred prázdninami som to povedala mame a to som asi vtedy nemala. Snažila sa mi síce pomôcť, ale nevedela ako, lekárov dlho ignorovala a tak si nechala ťahať medové motúzy popod nos. Koncom septembra som odišla na trojmesačnú hospitalizáciu a veľmi som si vydýchla. Videla som to ako vykúpenie. Bola som už veľmi, veľmi chudá. Nechcem tu udávať čísla, čísla totiž nie sú človek. Odchádzala som na Vianoce, síce s obavami, ale šťastná. Bála som sa návratu do školy a tak v januári namiesto anorexie zavítala bulímia. Hrozný úsek môjho života. Spoznala som ale bližšie niektoré profesorky, úžasné bytosti. Moja Martuška, profesorka psychológie a Pavlínka, prof.gitary. Boli mi psychickou oporou, keď som sa nikomu inému nedokázala zdôveriť. Marta so mnou od začiatku preskákala strach, zúfalstvo, plač, smiech, zlosť, nenávisť aj lásku. Dokonca aj také kraviny, ako je tráva. Tým som ju ale veľmi sklamala. Aj seba. Pavla mi požičala úžasné knihy o pozitívnom myslení od Louise L. Hay. Vrelo odporúčam. Vstúpila som do terapie, čo je k nezaplateniu. A tak pani doktorka, moje dve slniečka, knihy a moja odhodlanosť mi pomohli z toho von. Stretla som sa so svojím vnútorným dieťaťom a začala som sa oň starať. Asi dva mesiace som bola zdravá-šťastná. Teraz bojujem s obrovskými rodinnými problémami, no snažila som sa myslieť aj na seba a chrániť si dušu a zdravie. Bola som najsilnejší človek na svete, ale únava z práce, vyčerpanie z pobytu doma a obrovský žiaľ ma zlomili. Mama nás dostala do obrovských finančných ťažkostí, je v hlbokých depresiách a my s otcom sa môžme aj potrhať. Včera som zvracala po dvoch mesiacoch. Bolo to hrozné. Hlavou mi znova prebehli tie hrôzy, ktoré som prežila. Prosím Boha, aby ma pred nimi uchránil. Musím to zvládnuť sama. Sú prázdniny a na terapeutku nemám čas, ani peniaze. Mám obrovský strach a ten zabíja. Nie som už ako na začiatku, nechcem sa zase zničiť. Verím, že je cesta von. Potrebujem silu, no neviem, kde ju brať. Chcem žiť. Len čo som si upratala život, prišiel hurikán a je tu zase len spúšť. Pomôžte mi prosím. Viete ako? Tým, že si prečítate tento fragment môjho života a pošlete mi trochu pozitívnej energie. Ďakujem životu, že sa o mňa stará, že ma naučil dýchať a dal mi ľudí okolo. Ďakujem Vám všetkým, že ste sa rozhodli liečiť. S láskou, Nikita

Je to tři a půl roku, co jsem si myslela, že život a bulimie jsou dvě neslučitelné věci. Dělila jsem se proto na dvě osoby – na tu „s“ a na tu „bez“. Nedokázala jsem přijmout tu „s“, ale zároveň ani tu „bez“, protože ta byla tlustá a neforemná. Kdykoliv došlo na lámání chleba (no, spíš zvracení chleba), říkala jsem si sama pro sebe, že to nejsem já, že to je ta druhá, co musí zvracet, a mé druhé, harmonické Já, nijak nekazí a nenarušuje. Byla to obrana před zkažením mého psychického vývoje. Bylo mi čerstvých třináct. Nepovedlo se. Dnes je mi šestnáct a půl, a už si nehraju na dvě polovičaté, jsem zároveň ta „s“ a zároveň ta „bez“.Už nebrečím po nocích do polštáře a neříkám si, že dělám něco hnusného, a že mí vrstevníci zvrací jen, když je jim špatně… Nemusím se už nijak výrazně strachovat z toho, že mi na to někdo přijde skrze dlouhých minut trávených na toaletě, protože z těch dvaceti minut, kdy jsem si cpala prst až do žaludku, se za ta léta čas „obřadu“ smrskl na jednu až tři kratičké minutky, kdy se stačí pouze předklonit a ruce, ty nechat za zády. Dnes je to čisté, bezbolestné, jak pro duši, tak pro tělo. Zvyk je železná košile. A u bulimie to platí dvojnásob.