nevím jak se toho zbavit…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky,potřebovala bych poradit jak se zbavit přejídání,už mě to štve,pořád lezu do ledničky,pořád mám chutě na sladkosti atd…trvá to asi už půl roku a nejde s tím přestat,jídlo je pro mě jak nějaká droga.Asi tak před 2 roky v lednu sem se rozhodla že zhubnu,při výšce 177cm sem vážila skoro 80 kilo,cvičila sem a jedla 5x denně menší porce,nejedla sem sladkosti,brala sem chromaslim,kterej omezuje chutě na sladké. Nakonec sem zhubla na úžasných 62 kilo,to bylo asi tak v červnu,ale pořád mi byla zima,byla sem hrozně bledá,pak sem začala chodit hodně do posilovny a přibrala sem na 66kilo,měla sem krásně vytvarovanou a pevnou postavu… Každej mě chválil jak dobře vypadám a jak mi to hrozně sluší,potkala sem skvělýho kluka se kterým už 10měsíců chodím,sme spolu skoro každej den,takže nemám čas na cvičení a k tomu se asi tak půl roku hrozně přejídám,možná je to kvůly antikoncepčním pilulkám…fakt nevím,byla sems tím u doktora ten mi předepsal jiný,vůbec to nepomohlo a připadá mi že je to čimdál víc horší,už se ani nevlezu do některých věcí jak dřív a když jo tak mi všude lezou špeky a to mě hrozně štve…jestli některá z vás ví jak skoncovat s přejídáním tak mi prosím napište na můj mejl:klarka.tomankova@seznam.cz díky moc a těším se na vaše mejly:D

Co dál???

/0 Komentáře/v /přidal

Začalo to vlastně už před pár lety.Už v tu dobu jsem musela poslouchat narážky, jak moc jsem tlustá.Ale protože jsem se v tý době neuměla bránit (což prakticky nezvládám ani teď), nechala jsem si je líbit. Za pár let jsem vyrostla a změnila se, ale ve škole jsem pořád zůstala tou tlustou holkou. Nedalo se to změnit. A já jsem se tak brala taky. Tím pádem moje sebevědomí co se týče vzhledu bylo a je hodně nízký. Letos jsem se konečně po roce postavila na váhu a zjistila, že ve svých 14ti letech jsem při výšce 168cm vážila 53kg. I když jsem čekala horší výsledek, přece jen jsem nebyla spokojená. Nešlo ani tak o váhu jako spíš o to, jak vypadám. S kamarádkou jsme koncem roku přestaly chodit na obědy a celkově jsem jedla míň, protože jsem na to neměla čas. Každém týden jsem měla o kilo míň, z čehož jsem měla radost. Chtěla jsem mít mezi váhou a výškou 20 čísel jako moje hubená kamarádka. A teď o prázdninách jsem zjistila, že na výšku 170cm vážila 48kg. A pořád to jde dolů. Teď vážím 46,5 kg. Moje heslo bylo a je, že radši budu hubnout než abych trošku přibrala. Celá rodina si tý změny všímá a snažej se, abych zase začala jíst. Nejenže mám už scvrklej žaludek, ale hlavně když se trošku najím, mám takový výčitky svědomí a takovej strach, že přiberu, že jíst ani trochu nechci. Denně jezdim na kole 10km a posiluju břicho. Už nikdy nechci dopadnout jako dřív. Ale přestože vím, že ještě musím zhubnout, cejtim se slabě, bolí mě břicho, neustále se mi zatmívá před očima. Nevím, co mám dělat.

Verím v život

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím všetky, či všetkých, ktorí sa snažia rovnako ako ja. Mám plnú hlavu myšlienok, nápadov, tvorivosti a predsa si zase staviam múr, cez ktorý o chvíľu nepreleziem… Začalo to minulý rok na jar. Asi tak ako u veľa iných prípadov. Zabúdala som na to, že som človek, že mám dušu, nie len telo. Tak som začala chudnúť, nemalo to konca. Padlo len pár kíl a ja som sa zdôverila školskej poradkini (Marta), len tak, mimochodom. Ona to povýšila na môj primárny problém. A mala pravdu. Chvíľu ma kontrolovala, no keď som začala jesť, začala som často zvracať. A tak som chudla a priberala a tak dookola. Môj život šiel dolu vodou. Vzťahy, lásky…, veď to poznáte. Pred prázdninami som to povedala mame a to som asi vtedy nemala. Snažila sa mi síce pomôcť, ale nevedela ako, lekárov dlho ignorovala a tak si nechala ťahať medové motúzy popod nos. Koncom septembra som odišla na trojmesačnú hospitalizáciu a veľmi som si vydýchla. Videla som to ako vykúpenie. Bola som už veľmi, veľmi chudá. Nechcem tu udávať čísla, čísla totiž nie sú človek. Odchádzala som na Vianoce, síce s obavami, ale šťastná. Bála som sa návratu do školy a tak v januári namiesto anorexie zavítala bulímia. Hrozný úsek môjho života. Spoznala som ale bližšie niektoré profesorky, úžasné bytosti. Moja Martuška, profesorka psychológie a Pavlínka, prof.gitary. Boli mi psychickou oporou, keď som sa nikomu inému nedokázala zdôveriť. Marta so mnou od začiatku preskákala strach, zúfalstvo, plač, smiech, zlosť, nenávisť aj lásku. Dokonca aj také kraviny, ako je tráva. Tým som ju ale veľmi sklamala. Aj seba. Pavla mi požičala úžasné knihy o pozitívnom myslení od Louise L. Hay. Vrelo odporúčam. Vstúpila som do terapie, čo je k nezaplateniu. A tak pani doktorka, moje dve slniečka, knihy a moja odhodlanosť mi pomohli z toho von. Stretla som sa so svojím vnútorným dieťaťom a začala som sa oň starať. Asi dva mesiace som bola zdravá-šťastná. Teraz bojujem s obrovskými rodinnými problémami, no snažila som sa myslieť aj na seba a chrániť si dušu a zdravie. Bola som najsilnejší človek na svete, ale únava z práce, vyčerpanie z pobytu doma a obrovský žiaľ ma zlomili. Mama nás dostala do obrovských finančných ťažkostí, je v hlbokých depresiách a my s otcom sa môžme aj potrhať. Včera som zvracala po dvoch mesiacoch. Bolo to hrozné. Hlavou mi znova prebehli tie hrôzy, ktoré som prežila. Prosím Boha, aby ma pred nimi uchránil. Musím to zvládnuť sama. Sú prázdniny a na terapeutku nemám čas, ani peniaze. Mám obrovský strach a ten zabíja. Nie som už ako na začiatku, nechcem sa zase zničiť. Verím, že je cesta von. Potrebujem silu, no neviem, kde ju brať. Chcem žiť. Len čo som si upratala život, prišiel hurikán a je tu zase len spúšť. Pomôžte mi prosím. Viete ako? Tým, že si prečítate tento fragment môjho života a pošlete mi trochu pozitívnej energie. Ďakujem životu, že sa o mňa stará, že ma naučil dýchať a dal mi ľudí okolo. Ďakujem Vám všetkým, že ste sa rozhodli liečiť. S láskou, Nikita

Uz to nejsem já

/0 Komentáře/v /přidal

Jsem uplně cizí člověk,dneska mi to snad už po sté zopakovala mamina…Vím,že za poslední dva roky sjem se hodně změnila,jak fyzicky,tak ipsychyicky.Vše vlastně začalo nástupem na střední školu.Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť hubená,ale jako dítě jsem pořád někde lítala,na jídlo moc nezbýval čas,takže jsem vypadalo celkem normálně.Vlastně,vzpomínám si:Bylo to asi tak v 6.třídě-mamka do mě pořád hustila,že sjem tlustá,ať se sebou něco dělám,že se nebudu líbit klukům.Ani nevím teď jak,ale zhubla sjem,poměrně dost.Uplně si pamatuju ten den,když sme měli jet někam oryč,ja se v pokoji oblekala,byla sjem jen ve spodnim pradle,prisla mamina a uplne uzasle se na me podivala a rekla:boze,ty jsi ale krasne hubena,nase modelka:)tak to pokracovalo prakticky az do nastupu na stredni skolu.pote mi pres den na jidlo nejak nezbyval cas,vetsinou sjem se najedla az doma……Kdbych jedla normalne,prubezne,nemuselo to zkoncit takhle:jde o to,ze uz sjem s ehodne dlouho nenajedla,aniz bych nemela vycitky…posledni dva tydny pravidelne zvracim,chtela jsem to zkusit jen jednou.a ejhle,slo to docela snadno a navic mi to prislo jako supoer zusob jak se zbavit jidla…Nechapu,co me k tomu privedlo,mozna je to tim,ze posledni dobou sjem tak nejak pribrala.mam min pohybu,vlastne skoro zadny,kdyz jdu venm s pritelem,tak se vetsinou stavime nekde na jidlo a…….proste se zadarilo a ja ted nevim,co s tim hnusnym spekem na vrise,velkym zadkem a nechutnyma stehnama…moc bych si prala shodit tak 10 kilo,ale vim,ze pri me slabe vuli je to asi nesplnitelne prani…..nejsem tlusta,ale neco navic tu proste je.No vlastne,jak dke.na tech spravnych mistech by toho mohlo byt klidne i vic:) Mám velikost S,semtam M………nedavno jsem si v obchode zkousela kalkhoty velikosti XS,natahla jsem je na sebe jen proto,ze byly trosku elasticke,a mam z toho depresy doted…..po svete beha tolik hezkych,stihlych holek,tak proc ja nemuzu byt mezi jimmi?na druhou stranu,kdyz si tu ctu ty prispevky,vidim,ze hodne holek ma podobny problem jako..je smutne,ze prave doba a modni diktat z nas udelal takove trosky,ktere ovlada jejich vlastni tewlo…je to moc smutne……….ja bych si ted ze vseho nejvic prala,aby vse bylo jako driv.abych mohla snist u banicky pul protvanu buchet a nemela zadne vycitky,protoze bych nepribrala ani deko……Ted se u me strida obdobi hladove a precpavaci,ted mam prave to druhe.snazim se to jakztakz kompenzovat zvracenim,trosku mi to pomaha,hlavne psychycky,ale nechci v tom pokracovat…jenze taky nechci byt tlusta…je to zacarovany kruh a me moc mrzi,ze nejen ja,ale i mnoho dalsich holek se v nem octlo

Rekviem pro mé Já

/0 Komentáře/v /přidal

Je to tři a půl roku, co jsem si myslela, že život a bulimie jsou dvě neslučitelné věci. Dělila jsem se proto na dvě osoby – na tu „s“ a na tu „bez“. Nedokázala jsem přijmout tu „s“, ale zároveň ani tu „bez“, protože ta byla tlustá a neforemná. Kdykoliv došlo na lámání chleba (no, spíš zvracení chleba), říkala jsem si sama pro sebe, že to nejsem já, že to je ta druhá, co musí zvracet, a mé druhé, harmonické Já, nijak nekazí a nenarušuje. Byla to obrana před zkažením mého psychického vývoje. Bylo mi čerstvých třináct. Nepovedlo se. Dnes je mi šestnáct a půl, a už si nehraju na dvě polovičaté, jsem zároveň ta „s“ a zároveň ta „bez“.Už nebrečím po nocích do polštáře a neříkám si, že dělám něco hnusného, a že mí vrstevníci zvrací jen, když je jim špatně… Nemusím se už nijak výrazně strachovat z toho, že mi na to někdo přijde skrze dlouhých minut trávených na toaletě, protože z těch dvaceti minut, kdy jsem si cpala prst až do žaludku, se za ta léta čas „obřadu“ smrskl na jednu až tři kratičké minutky, kdy se stačí pouze předklonit a ruce, ty nechat za zády. Dnes je to čisté, bezbolestné, jak pro duši, tak pro tělo. Zvyk je železná košile. A u bulimie to platí dvojnásob.

čo mi vlastne je???

/0 Komentáře/v /přidal

Chcem sa aj ja s vami podeliť o môj príbeh. Neviem či mám anorexiu alebo či som niekedy mala. Keď som si čítala vaše príbehy v mnohých som sa našla. Myslela som si ,že to len ja mám také problémy, že sa tak trápim… no zistila som, že som v tom neni sama, čo ma veľmi potešilo. Už dlhšiu dobu chodím na túto stránku, no až teraz som sa rozhodla napísať. Lebo nikomu sa nemôžem zdôveriť lebo by si mysleli, že som neni normálna. Tak preto som sa sem rozhodla napísať lebo potrebujem radu. Moje problémy začali v ôsmej triede. Moja váha sa vtedy pohybovala okolo 57 kilogramov pri výške asi 163cm. Na to, že som mala 13-14 rokov to bolo dosť. Čoraz častejšie som začala počúvať narážky typu – ty tlsťoch, buchta, tučko… Najprv mi to nevadilo ale potom…Začala som držať rôzne diéty ale začala som hrozne cvičiť. Každý večer som spravila 200 brušákov + kopec iných cvikov. Keď som išla do deviatej triedy, bolo vidieť, že som schudla. Nie veľa ale schudla. A mne sa to začalo páčiť keď mi hovorili ako som schudla. Už som nepočúvala narážky, že som tlstá ale aká som pekná, že mám ísť robiť modelku… Lenže mne to tak nepripadalo. Cítila som sa stále tlstá no nielen vtedy ale aj teraz. Musela som ísť na operáciu (mala som pruh) a v nemocnici som schudla na 48 kg. Bola som taká štastná. Lenže to bolo tesne pred vianocami takže som to hňeď nabrala naspäť. Odvtedy sa trápim ešte viac. Vždy som chcela mať krásnu postavu. Ten pocit keď necítiť na sebe žiadne sadlo, keď si sadnem necítiť ako sa mi krčí brucho, kupovať si len malé veci, byť obdivovaná a krásna, počúvať od ľudí akú máš krásnu postavu chcela by som vyzerať ako ty… Na základnej tie diéty neboli také drastické ani som moc neschudla ale stále som si dávala pozor čo jem, stále som myslela na to čo môžem zjesť a čo nie. Stále som sa pozerala do zrkadla či som pribrala, na váhu som sa bála postaviť… Ale časom som si na to zvykla a ani som si už neuvedomovala že jediná na čo myslím je jedlo a moja postava… Teraz mám 17 rokov a cítim, že anorexia ma začína premáhať. Tento rok len zápasím. Mám pocit akoby boli vo mne dve bytosti. jedna hovorí musíš schudnúť, musíš držať diétu, si tlstá… A druhá neblázni ničíš si život, bude s teba troska… Mám strach, veľký strach. Cez zimu som držala diétu že som za celý deň zjedla len jeden obed a aj to malý. Išlo to schudla som na s 54 kg na 50kg lenže znova prišli vianoce a pribrala som na 53 kg. Odvtedy sa len trápim nad jedlom. Chcem tak veľmi shcudnúť lenže mi to njede. Vždy vydržím týždeň nejesť a potom… Teraz dva týždne som nič nejedla akurát tak za jeden deň jednu musli tyčinku. No za tie dva týždne som schudla sotva kilo. Moja váha sa zastavila a nejde s ňou ani pohnúť. Pritom tak veľmi by som chcela mať mojich 48 kg. Teraz mám výšku 166 cm a váhu 53-54kg. Niekedy si fakt pripadám, že som neni normálna. Neznášam svoje telo, neznášam svoje špeky na bruchu, moje nohy… Neznášam pocit keď si idem obliekať rifle ktoré mi boli voľné a teraz vidím, že ich mám obtiahle. Stále mám depky, nebaví ma svet. A hlavne mám strach zjedla. Už si ani nepamätám kedy naposledy som sa najedla a potom si to nevyčítala. Neznášam pocit keď sa najem a potom sa mi tak nechutne nafúkne brucho. Hrozne chcem schudnúť no ešte viac sa bojím že priberiem. Keď vidím, že som na váhe pribrala čo i len kilo už mám depky, bojím sa že budem tlstá…Neznášam pocit, keď večer zaspávam a už len myslím na to, čo druhý deň zjem. Za deň sa aj 5krát vážim, stále si obzerám postavu… Viem čo je anorexia za svinstvo. Ale veď myslím si že ju nemám alebo mám? Veď nikdy som nebola vychrtlá. Už neviem čo mám robiť. Vždy keď ma niekto nahnevá vždy to riešim hladovkou. S mamou som si vždy rozumela boli sme najlepšie kamarátky, pretože keď som mala 5 rokov naši sa rozviedli a odvtedy bývam len s mamou ani súrodencov nemám. Bola som na ňu veľmi naviazaná. A teraz? Stále mám zlú náladu, sále sa hádame, už jej nič nehovorím… A viem, že som na vine ja. Ale aj keby som sa jej chcela zdôveriť to nejde, lebo moja mama robí zdravotnú sestru na psychiatri… A aj keby som jej povedala, že chcem ísť za odborníkom tak by povedala nie lebo by som jej spravila hanbu. A ani by som nemohla veď ja sa tu poznám zo všetkými psychiatrami a psychológmi. Sú to maminy kamaráti. Hádam sa nebudem zdôverovať maminým kamarátom. Neviem čo mám robiť.Ja mám taký veľký strach.Mám fakt v sebe dve osoby. Keď už si myslím že nemyslím na jedlo a na svoju postavu tak sa ozve tá druhá a zas začína môj začarovaný kruh. Bojím sa aj preto že priberiem, lebo mama neni najchudšia a strašne sa na ňu podobám ako v tvári. Mám strach, že keby som začala normálne jesť budem po nej tlstá. A to ja nechcem. Nechcem byť tlstá… Poraďte mi čo mám robiť aby som celý deň nemyslela na jedlo. Aby som si stále neobzerala svoju postavu? Nechcem si pripadať tlstá… Chcem byť normálna. Keď priberiem kilečko nechcem sa preto trápiť. Nechcem hladovať. Ale pritom chcem byť chudá, chcem schudnúť. Nechcem mať stále depky… Mám problémy s ppp mám aj problémy osobné… Viem že mojimi náladami ubližujem okoliu. Lebo keď zistím, že som pribrala alebo sa mi nedarí schudnúť mám príšerné nálady. Som nervózna, na každého len kričím, som hrozne uzatvorená… Keď máte niekto také problémy ako ja prosím ozvite sa. Rada by som si písala s niekým kto má také problémy ako ja… Myslíte, že mám anorexiu? Čo mi vlastne je? Prečo sa tak trápim? Držte sa všetci! Moja e-mailová adresa je vanduska@azet.sk

Co semnou bude??? 2

/0 Komentáře/v /přidal

Před časem jsem psala na tyto stranky muj pribeh. Dnes vazim na 170cm 59kg. Každy kdo me potka mi říká že mi to hrozne moc sluší a že jsem moc hezka. Jenže já se hezká nevidim a vim že je to chyba v mojí hlave.diky memu priteli mam chut zit a uzivat si zivota.on nevi ze moje postava pro me namena hrozne moc. dva roky jsem se zabyvala dietama a hubnutim.byla jsem tlusta i vychrtla. jeste mam taky sklony k vecnymu uvazovani o dietach ale snazim se to redukovat. ráda bych pomohla vsem co mate zajem k dosazeni idealni vahy.chci aby jste se vsichni meli radi takovy jaci ste i s vasimi nedostatky. ja se pomalu ucim mit se rada a stoji to za to. kazde rano vstanu usmeju se na sebe do zrcadla pekne se obleknu a nalicim a jdu si dat dobrou snidani. zacala jsem si uzivat zivota a reknu vam ze vnitrni pohoda vam vykouzli krasu az budou ostatnim oci prechazet.

To snad ani nejde pojmenovat….

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím všechny, co navštěvujete tyto stránky….. Nejsem na tom nejhůř, teda aspon ne co se vágy týče, ještě jsem moc nezhubla, ale psychicky se cítím na dně =( Po prázdninách mi bude 15 let, mám 170 cm a okolo 60 kg =( je to hruza, já vim…. Teď můj příběh: Nikdy jsem nebyla extrémě tlustá, vždycky jsem byla akorát, nebo hubená…asi do 6. třídy jsem vůbec neřešila postavu a váho, prostě nic co se tohoto problému týká. Jenže právě v 6. třídě jsem nastoupila na osmyletej gympl a ve třídě byly všechny holky hubený, ne hubený ne, byli téměř vychrtlí, a já mezi nima vypdala strašně….teda aspoň jsem si to myslela. Začala jsem nosit volný kalhoty a dlouhý mikiny i v létě, protože jsem se strašně styděla. V 7. třídě to pokračovalo, ale to už jsem znala různý diety, ale nedokázala jsem žádnou držet, prostě slabá vůle no…tak jsem to zas na chvíli přestala řešit, protože i pár těch „vychrtlejch“ holek ze třídy se začali tričku zakulacovat, ale to asi každá holka v pubertě, že? Ale to mi nedocházelo, no, vlastně pořád nedochází =( ale před prázdninama jsem se začala zase tak moc stydět (aby jste si nemysleli co to plácám za blbosti o stydlivosti, tak to byl fakt záhul…nedokázala jsem jít do školy bez mikinu a dlouhýo rukávu a v sukni nebo tak..) a o prázdninách před 8. třídou poprve začala držet dietu, jenže k ničemu nevedla…prostě jsem to nevydržela, ale nepřejídala jsem se vůbec ne…jedla jsem uplně normálně. O Anorexii a bulimii jsem vůbec nic nevěděla…. Po prázdninách v 8. třídě už to bylo lepší začala jsem se vyrovnávat se svou postavou, že prostě nikdy nebudu hubená, ale vždycky „oplácaná“. Pořád jsem byla strašně stydlivá i v tělocviku jsem se styděla třeba běhat, protože by všichni viděli jak sem neschopná, nic mi nejde, a jak jsem nemožně TLUSTÁ. Tak jsem se s tím smiřovala….a v listopdau jsem se začala tak nák víc „kamarádit“ se svým spolužákem. A víte jak končí dobří kamarádi že? No začali jsem spolu chodit. Všechno bylo v pohodě, já jsem se vůec neřešila a žila jen pro něj. A však v březnu jak se začali nosit sukně, trika s krátkym rukávem a podobně jsem začala mit zase komplexy z toho jak jsem tlustá a začala jsem trošku blbnout, ale zatím jen tak že jsem nejedla po 17:00….začala jsem se zajímat o anorexii, o bulimii taky, ale ne tak moc, protože už od mala nemám ráda zvracení =( V květnu jsem se dopracovala k tomuu, že jsem třeba týden jedla denně náky ovoce a občas nákej cereální rohlik nebo jogurt, jenže si toho nikdo nevšiml, prostě jsem nehubla. Tak jsem se začala přejídat, ale nezvracet, takže šlo o ZÁCHVATOVITÉ PŘEJÍDÁNÍ. ¨To nejhorší co mě mohlo potkat, měla jsem do té doby 55 kg ale za květen a kousek června jsem nabrala skoro na 65 kg. Tak jsem si řekla že to přes prázdniny musím zpravit. Takže tyhle prázdniny jsem si dala cíl 50 kg, ale už v červenci jsem to posunula na 55 kg a pořád jsem zvyšovala. Sice jsem první půlku vůbec nejedla, mamka ze mě byla na prášky a přítel s kterým jsem od toho listopadu (spolužák) mi řikal at neblbnu a jím, ale přito řikal že bych mohla začít cvičit a porád měl narážky, že se blíží září abych zhubla, takže nevim co chce =(((…ale druhou pulku července jsem tedy začala jíst, ale ne normálně, ale začala jsem se přejídat, ale zase nezvracet, nešlo mi to, takže zase ZP. No a to trvalo do konce července. Dnes je 3. srpna a já se do 30.7. nepřejedla a cvičím, ale zase skoro nejím můj jidedlníček je tak jeden jogurt + náky ovoce denně, ale vubec nehubnu =( Doufám že to nějak zvládnu do konce prázdnin a zhubnu aspon na 55 kg …… Mužete mi napsat do komentářů co si o mě myslíte, pokud jste to teda dočetli do konce jo a sorry za chyby…

Tak trochu o me

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj… Taky mam tu potrebu se vam sverit a taky udelat timto treba prave ten prvni dulezitej krok… Je mi 21 a pred 2 lety jsem si prosla anorexii, nebudu to popisovat, proste to bylo stejne jako u vas, jidlo vsude schovane a ta vnitrni nenavist… Ted je ale vsechno jinak. Jidlo miluji a to az moc. Trpim zachvatovim prejidanim, nejcasteji kdyz jsem sama. Vim, ze se mam snazit byt stale s nekym a jist pravidelne,a le ja se nekdy na to prejidani tak tesim, ze si radsi neco vymyslim a mazu snist to nejhorsi co muzu… Ted se snazim jist normalne, ale jsem momentalne mimo republiku a tak jsem se dneska prejedla kopou zmrzliny s polevama… ale pujdu za trest slapat na rotopedu. Chci to tentokrat (uz vazne:)) vzit zodpovedne a jist jako normalni clovek… Holky drzim vam vsem palce, protoze si musime uvedomit, ze jidlo je tu pro zivot a ne pro stres. A tak jak se zije s anorexii, bulimii nebo prejidanim, to nejde na vzdy, tak at se z toho nezblaznime. mam vas rada, pa M.

neviem co mam robit.

/0 Komentáře/v /přidal

ani neviem ako mam zacat, potrebujem sa niekomu zverit ,,a hambim sa o tom niekomu povedat, tak to pisem sem., nikdy som nemala problem s postavou , az ked zacala puberta tak som zacala naberat, ale nebola som tucna vsetci ma xvalili ze mam peknu postavu, ale moji rodicia nieee, oni nie, stale viac som zacala pocuvat od otca narazky typu ,, ty buchta nejedz uz,, alebo podobne , vela krat som to nepocuvala, ale ked vam to niekto opakuje 100 krat denne zacnete o sebe pochybovat.tak som zo dna na den zacala chudnut chodila som na dve tanecnee a jedla jednu fit tycinku denne, nikto sa o mna nestara, tak si nikto nevsimol ze nejem, vsimli si to az ked som sa dostala na 38kg vtedy sa mama zlakla a zacala do mna tlacit same jedlo ,no a podarilo sa jej to pribrala som ,a zase pocuvam tie reci vzdy na dva mesiace schudnem a zas priberem, a ja uz nevladzem takto dalej neviem co mam robit, ja uz nechcem aby ma urazali ,nicia mi sebavedomie ,beru mi vsetko.. ja uz dalej takto nedokazem zit.. pisu tu dievcata, ktorych okolie podporuje v tom aby sa uzdravili z ppp,, ale moje okolie ma podporuje akurat v tom aby som mala anorexiu oni si to vyslovene zelaju… ked niekto mate podobny problem napiste mi na mail, rada sa s niekym porozpravam..