Archive for category: Můj příběh

Nevím, proč jsem se odhodlala sem něco napsat. Je to zcela zbytečné, protože slova a pocity lidí „na dně“ jsou stále stejné, je to až unavující pořád číst. Nechci vás moc dlouho unavovat svým příběhem, tak podobným tisícům jiných. zkrátím to. Jsem evidována ve zdravotní kartě jako anorektička už třetí rok. Nikde jsem se neléčila. Ze všech psychologů a psychiatrů je mi blivno. Matně si vzpomínám, co mě tehdy vedlo k tomu přestat jíst. Asi jsem chtěla být šťastná a s kily „navíc“ to bylo vyloučeno. Ale štěstí jsem za své úsilí nedostala. Spíš naopak. To byla má první „smrt“. Totálně jsem se změnila. A také od té doby je můj život jeden velký boj mezi jídlem a hladem. Dva extrémy. A mé vyhublé tělo se po čase změnilo v obrovskou zásobárnu tuku – začala jsem se přejídat. To byla má druhá „smrt“. Stále jsem tlustá – toto však neberte jako slova anorektičky, ale bulimičky, která nedokáže zvracet a vůle je tak slabá, že nedokáže ani nejíst. Ještě ke všemu si lehko vypěstuji nějakou závislost. V současnosti je to sebepožkozování, prostě se trestám za svou nedokonalost, řežu se do rukou a mám je teď plné jizev. A také alkohol. Když člověk pije sám, není to normální, a já nejradši piju sama, zaháním tak smutek a přivolávám vzpomínky. Jedné se poslední dobou nemohu zbavit. Ještě jsem s nikým nechodila, je to vina mé nemoci, která mě izoluje od lidí a taky mé povahy. Nerada říkám slovo „miluji“, ale zde ho musím použít. Prostě miluji jednoho člověka, ale vím, že i kdyby mě chtěl, což je dost nepravděpodobné, bylo by hodně těžké s ním být. Nenávidím se, tak jak potom mohu mít ráda někoho jiného??? Čas plyne a já si touhle nemocí nechci vzít roky života, když je to zbytečné. Nežádám vás o radu ani o povzbuzení, dokonce ani lítost nechci. Chci jen vykřičet do světa ten strašnej strach a nenávist co je ve mě. Sama sebe destruuji, je jen otázka, jak dlouho to mé tělo vydrží. Nežiji, přežívám. Jen doufám, že se to změní…. PS: Jestli jste ve stejné fázi jako já, nenechte to prosím dojít příliš daleko. Tahle bažina sice nemá dno, ale čím níž klesáte, tím hůře se dostáváte nahoru. A když se vám to povede a vy vyplujete na hladinu, budete navždy poznamenáni bahnem, které nelze smýt. Je pravda, že jak jednou „začneš“ s ppp, zůstane to v tobě napořád. Hodně mi to dalo, ale ještě víc vzalo.

Ahojky!chtěla bych vám napsat svůj příběh.Takoých tu je plno ale stejně si myslím že si ho leckdo přečte!Je mi 14 let merim 165 cm a vazim 63 kg!nic moc že?před rokem jsem važila o hodně míň…..měla jsem při tehle výšce 45 kg….určitě si říkate že jsou na tom holky i hůř ale mám dost těžké kosti a oprawdu jsem byla hodne hubená…..začalo to nenápadně…od mala jsem byla takova „udělaná“ pokaždý když sem jedla nějakou kalorickou bombičku tak si nějaká dobrá duše rejpla…jednou rodinný příslušník nebo „kamaradka“…proste jsem se začala omezovat v jídle….nejdřív se mi to nedařilo ale když jsem přidala i běh tak to šlo lépe…ze 63 kilo jsem měla 58 a toho si nikdo nevšiml tak jsem si začala počitat kalorie kolik toho sním a kolik jich vydam….tohle trvalo asi dwa měsíce kdy jsem se omezila na maximálních 400 kalorii denně + 30 minut běhu a hodinku cvičení…moje krasné husté vlasy mi začaly padat a lamat se…nehty jsem jaksi taky neměla začaly se lamat….ja jsem nebyla schopna udělat rychlý pohyb bez zatočení hlawy,pořád mi byla zima…dokonce jsem se v noci zimou budila…najednou si všichni začaly všímat že jsem nějaka pohublá…mamka z toho byla na nerwy protože se jí lidi ptaly jestli nejsem nemocna že sem tak hubená….v té době jsem měla 50 kg a chystala se na dovolenou jen s taťkou a bráchou….za dovolenou sem zhubla 3 kg…mamka mi každy den volala a ptala se mě co sem snědla…strašnej teror…a co teprv když jsem se vrátila domů…pořad mě hlidala a hadky byly na denním pořádku….začátkem srpna mě uplně ovladla anorexie…naši nevěděli co se mnou….nechtěly mě ani pustit na tabor protože si mysleli že tam nebudu vubec jíst…nakonec sme to s kamarádkou (jediná ktera se na mě nevykašlala) přamluvily pod podmínkou že budu jíst to samé co ona…musím jí poděkovat pomalu ale jistě jsem začal jíst….nenutila mě ale její vyčítavy pohled byl víc než slova…z tabora jsem se vrátila s 50 kg…bylo mi fajn…ale pak sem se začala nechutně přejídat….prostě to co jsem si odepírala jsem jedla v dvojnásobné míře….ach jo….takže ted vypadám stejne jako než jsem zacala hubnout ale je mi fajn…mám svoji kamošku,skvělího kluka kterej mi vyslovně zakázal hubnout,našla jsem si lepší lidičky který mě obklpují a mají mě rádi…i když dnes mi moje spolužčka řekla že mam velkej zadek ze bych mela drzet drastickou dietu…..asi se na to vykaslu co myslite?

Ahojte všetci, už dlho som rozmýšlala ci vam sem napíšem no az teraz som sa odhodlala…Chcem vám niečo povedať..:-)))))..budem tak mať lepší pocit..Takže, asi pred pol rokom sa ku mne začali pravidelne dostávať članky o anorexii a rozne diéty..kedze pri svojej výške 164cm, a 12 rokoch, vážim 59kg, príde mi to celkom dost..nikdy som nevyzerala velmi zle, pretože mám ťažké kosti, ale teraz v puberte ma začali chytať rozne myslienky..napríklad, si tlustá rob so sebou niečo.velmi ma štve aj to ze si na sebe nemožem dať nejake obtiahnuté tričko ale musím také volnejšie pretože mi vybehni faldík, a prave aj preto ma začali chytať myšlienky aké super to majú anorektičky..su chude a nemaju problem dat si aj nejake to uzke tričko..závidím im.no a prišlo to na mna..budem anorektička..no prisla som na to ze to nevydržim..nevydržím nič nejesť a vždy musím niečo chrústať..teraz som však ale smutná z toho že možem byť bulimička ale to nedopudtím. jedna slečna tru písala že zvracaním schudla 22kg za 2 mesiace, a to je hodné chvály. neviem či to zvládnem(myslím to, stať sa anorektičkou), ale začinam rozmýšlať nad tým že cez skolský rok nebudem mať na ranajky,desiaty a obed čas tak možno by to slo…ale zvracať sa mi nepodarí pretože mám malého(ročného) brata, s ktorým ja mama na materskej a su cely den doma tak to asi nepojde..počula som aj o nejakych pro-ana stránkach ale nasla som ich iba v angličtine:-(((((takže zasa nič..mnohý tuto na pokecu mi radili že mám pohladat psychologa ale je to asi zbytočné, sice sa snažim byť anorektička, neviem či sa mi to podarí..mojim aktuálnym vzorom je NICOLE RICHIE!!!, má krásnu postavu. robila som si aj tie vaše ppptesty a vyšlo mi:1. negativní vztah k sobě, k jídlu ||||||||||||||||||||||||||| 82% 2. mentální anorexie |||||||||||| 35% 3. bulimie |||||||||||||||||||||||| 75% 4. záchvatovité přejídání |||||||||||| 35% 5. deprese ||||||||||||||||||||| 68% 6. perfekcionismus |||||||||||||||||||||||||||||| 91% 7. nedostatek informací ||||||||| budem velmi rada ak mi niekto napíše čo si o tom myslí a ak sa bude niekto porozprávam napíšte na rockangel269@zmail.sk dakujem vase deniska:-))))))))

Už vážně nevím,co mám dělat,chci žít zase normální život a být ta veselá holka,kterou jsem kdysi bývala.Ale připadá mi ,že je to den ode dne horší,nenávidím všechny a všechno,nenávidím celý svět a nejvíc sama sebe….Každý den jako bych se propadala do té propasti hloub a hloub…A bojím se,strašně se bojím.Bojím se,že jednoho dne,dříve či později,zjistím,že jsem už příliš hluboko a že už to nahoru nejde,že už není cesta zpátky….A pak bude konec….. Někdy si říkám,že jsem úplně ubohá,třeba včera jsem viděla holku na vozíčku a ona se smála,měla radost ze života,z toho,zě jí byla dána možnost žít…a přitom nemohla chodit…A já jsem fyzicky zdravý člověk,mám ruce,nohy,rodinu,která mě má ráda,peníze,mám co jíst….A to je asi ten problém..Ale chtěla jsem tím říct,že ona se usmívala,smála se i na mě,ale já jsem se přistihla,že já se mračím…Někdy si říkám,že si vůbec nezasloužím žít… Můj příběh začal před třemi lety…Bývala jsem veselá,společenská a upovídaná holka,vždycky jsem se dobře učila,naši už doma byli zvyklí na samé jedničky,všichni mě měli rádi,byla jsem oblíbená….Co víc chtít,že?Je to paradox,četla jsem na těchto stránkách některé z vašich příběhů a holky,zamysleli jste se už nad tím,jak je to až směšné,že většinou tyto strašné nemoci postihují nás,holky,které zprvu vlastně vypadají,že mají od života téměř všechno,co by si mohli přát? Vždycky jsem byla trochu oplácaná,nikdy jsem nebyla úplně hubená,ale tlustá taky ne.Měla jsem celkem normální postavu.Jenže v osmé třídě jsem si prostě připadala hrozně tlustá a tak jsem začala v únoru hubnout.Ze začátku to šlo úplně normálně,jedla jsem s mírou a zdravě a každý den jsem tak tři čtvrtě hodiny cvičila.Kila šla pěkně dolů a já byla šťastná.Jenže pak se mi v mozku něco zvrtlo,začala jsem být hubnutím úplně posedlá.V červnu jsem měla 50kg(zhubla jsem 10kg),což by pro mě byla ideální váha při mé výšce 160cm.Tehdy jsem toho mohla nechat a být spokojená,ale sami to znáte,když se do toho jednou dostanete,nejde to už zastavit…Byla jsem úplně jak magor,cvičila jsem skoro dvě hodiny denně,skoro nic nejedla(třeba jen jedno jablko za celý den),všude jsem chodila pěšky….Když jsem měla 45kg naši ze mě byli už úplně na nervy,ale já si nedala říct a nedala,i když jsem ve skrytu duše už dávno věděla,že to není vůbec v pořádku.Ale prostě to nešlo jen tak-začít jíst…Hubnutí bylo čím dál tím rychlejší a já nedokázala nic dělat… Nakonec mě v září na záčátku deváté třídy máma dohnala k obvodní doktorce.To jsem už vážila 40,5kg-ve svých 15 letech.Obvodní doktorka mě okamžitě poslala do naší městské nemocnice,kde jsem ležela 14 dní na kapačce,dělali mi vyšetření jestli nemám poškozené ledviny,játra,srdce,žaludek a další orgány,jestli mi kosti drží pohromadě,jesli mi můj nízký tlak a pomaloučký tlukot srdíčka dovolí žít….Taky jsem si tam zažila nepříjemné ponižování a někteří lidé se tam ke mně chovali nejen neprofesionálně,ale dokonce tak,že jsem si někdy připadala,že snad ani nejsem člověk,že jsem něco míň,že jsem vyvrhel veškeré společnosti…. Po dvou týdnech mě propustili do domácí léčby,máma musela hlídat kolik jím,jednou týdně jsem chodila u nás na psychologii a každých 14 dní jsem jezdila do Prostějova na psychiatrii.Zažila jsem si hrůzu,kterou chápou jen ti jež ji také zažili…Byla to těžká a dlouhá cesta,ale nakonec jsem se z toho s pomocí mých rodičů a lékařů dostala v březnu roku 2005.Moje váha se ustálila na 50kg,já byla spokojená,šťastná,měla jsem kluka,kterého jsem milovala,zažívala jsem nejšťastnější období mého života…. To vypadá skoro jako happyend,ale bohužel.Není… Nějaký čas jsem si tak šťastně žila,ale asi nic netrvá věčně…Myslela jsem,že s jídlem už nikdy problémy mít nebudu,že poruchy příjmu potravy nebo snad dokonce zase anorexie se mě už nikdy nebudou dotýkat.S tou anorexií jsem měla pravdu.Ta se mě už netýká(tedy alespoň teď ne).Teď mám opačný problém.Nevím jestli to všichni víte,ale jsou tři základní nemoci řadící se mezi poruchy příjmu potravy:anorexie,bulimie a záchvatovité přejídání(popř.můžou být i kombinované).Já jdu z jednoho do opaku,z extrému do extrému.Jsem nemocná a vím to,tou nemocí je teď záchvatovité přejídání.Nevím,co je horší,jestli anorexie nebo tohle.Nevím,jestli se z toho někdy vyhrabu,nebo jestli se mi to podaří a pak se zase vrátím k anorexii.Je to kruh,z kterého nemůžu ven….. Nedokážu se už na nic ani soustředit,mým hlavním symbolem v životě je jídlo..Mimochodem teď vážím 70kg…..Vypadám odporně a nenávidím se a nejsem schopná s tím nic udělat… Nejdřív jsem 20 kg zhubla,pak 10 nabrala,abych byla normální,chvíli jsem si to udržela,teď jsem dalších 20 přibrala……….KDY UŽ BUDE KONEC?????