Archive for category: Můj příběh

Ahojte všetci, už dlho som rozmýšlala ci vam sem napíšem no az teraz som sa odhodlala…Chcem vám niečo povedať..:-)))))..budem tak mať lepší pocit..Takže, asi pred pol rokom sa ku mne začali pravidelne dostávať članky o anorexii a rozne diéty..kedze pri svojej výške 164cm, a 12 rokoch, vážim 59kg, príde mi to celkom dost..nikdy som nevyzerala velmi zle, pretože mám ťažké kosti, ale teraz v puberte ma začali chytať rozne myslienky..napríklad, si tlustá rob so sebou niečo.velmi ma štve aj to ze si na sebe nemožem dať nejake obtiahnuté tričko ale musím také volnejšie pretože mi vybehni faldík, a prave aj preto ma začali chytať myšlienky aké super to majú anorektičky..su chude a nemaju problem dat si aj nejake to uzke tričko..závidím im.no a prišlo to na mna..budem anorektička..no prisla som na to ze to nevydržim..nevydržím nič nejesť a vždy musím niečo chrústať..teraz som však ale smutná z toho že možem byť bulimička ale to nedopudtím. jedna slečna tru písala že zvracaním schudla 22kg za 2 mesiace, a to je hodné chvály. neviem či to zvládnem(myslím to, stať sa anorektičkou), ale začinam rozmýšlať nad tým že cez skolský rok nebudem mať na ranajky,desiaty a obed čas tak možno by to slo…ale zvracať sa mi nepodarí pretože mám malého(ročného) brata, s ktorým ja mama na materskej a su cely den doma tak to asi nepojde..počula som aj o nejakych pro-ana stránkach ale nasla som ich iba v angličtine:-(((((takže zasa nič..mnohý tuto na pokecu mi radili že mám pohladat psychologa ale je to asi zbytočné, sice sa snažim byť anorektička, neviem či sa mi to podarí..mojim aktuálnym vzorom je NICOLE RICHIE!!!, má krásnu postavu. robila som si aj tie vaše ppptesty a vyšlo mi:1. negativní vztah k sobě, k jídlu ||||||||||||||||||||||||||| 82% 2. mentální anorexie |||||||||||| 35% 3. bulimie |||||||||||||||||||||||| 75% 4. záchvatovité přejídání |||||||||||| 35% 5. deprese ||||||||||||||||||||| 68% 6. perfekcionismus |||||||||||||||||||||||||||||| 91% 7. nedostatek informací ||||||||| budem velmi rada ak mi niekto napíše čo si o tom myslí a ak sa bude niekto porozprávam napíšte na rockangel269@zmail.sk dakujem vase deniska:-))))))))

Už vážně nevím,co mám dělat,chci žít zase normální život a být ta veselá holka,kterou jsem kdysi bývala.Ale připadá mi ,že je to den ode dne horší,nenávidím všechny a všechno,nenávidím celý svět a nejvíc sama sebe….Každý den jako bych se propadala do té propasti hloub a hloub…A bojím se,strašně se bojím.Bojím se,že jednoho dne,dříve či později,zjistím,že jsem už příliš hluboko a že už to nahoru nejde,že už není cesta zpátky….A pak bude konec….. Někdy si říkám,že jsem úplně ubohá,třeba včera jsem viděla holku na vozíčku a ona se smála,měla radost ze života,z toho,zě jí byla dána možnost žít…a přitom nemohla chodit…A já jsem fyzicky zdravý člověk,mám ruce,nohy,rodinu,která mě má ráda,peníze,mám co jíst….A to je asi ten problém..Ale chtěla jsem tím říct,že ona se usmívala,smála se i na mě,ale já jsem se přistihla,že já se mračím…Někdy si říkám,že si vůbec nezasloužím žít… Můj příběh začal před třemi lety…Bývala jsem veselá,společenská a upovídaná holka,vždycky jsem se dobře učila,naši už doma byli zvyklí na samé jedničky,všichni mě měli rádi,byla jsem oblíbená….Co víc chtít,že?Je to paradox,četla jsem na těchto stránkách některé z vašich příběhů a holky,zamysleli jste se už nad tím,jak je to až směšné,že většinou tyto strašné nemoci postihují nás,holky,které zprvu vlastně vypadají,že mají od života téměř všechno,co by si mohli přát? Vždycky jsem byla trochu oplácaná,nikdy jsem nebyla úplně hubená,ale tlustá taky ne.Měla jsem celkem normální postavu.Jenže v osmé třídě jsem si prostě připadala hrozně tlustá a tak jsem začala v únoru hubnout.Ze začátku to šlo úplně normálně,jedla jsem s mírou a zdravě a každý den jsem tak tři čtvrtě hodiny cvičila.Kila šla pěkně dolů a já byla šťastná.Jenže pak se mi v mozku něco zvrtlo,začala jsem být hubnutím úplně posedlá.V červnu jsem měla 50kg(zhubla jsem 10kg),což by pro mě byla ideální váha při mé výšce 160cm.Tehdy jsem toho mohla nechat a být spokojená,ale sami to znáte,když se do toho jednou dostanete,nejde to už zastavit…Byla jsem úplně jak magor,cvičila jsem skoro dvě hodiny denně,skoro nic nejedla(třeba jen jedno jablko za celý den),všude jsem chodila pěšky….Když jsem měla 45kg naši ze mě byli už úplně na nervy,ale já si nedala říct a nedala,i když jsem ve skrytu duše už dávno věděla,že to není vůbec v pořádku.Ale prostě to nešlo jen tak-začít jíst…Hubnutí bylo čím dál tím rychlejší a já nedokázala nic dělat… Nakonec mě v září na záčátku deváté třídy máma dohnala k obvodní doktorce.To jsem už vážila 40,5kg-ve svých 15 letech.Obvodní doktorka mě okamžitě poslala do naší městské nemocnice,kde jsem ležela 14 dní na kapačce,dělali mi vyšetření jestli nemám poškozené ledviny,játra,srdce,žaludek a další orgány,jestli mi kosti drží pohromadě,jesli mi můj nízký tlak a pomaloučký tlukot srdíčka dovolí žít….Taky jsem si tam zažila nepříjemné ponižování a někteří lidé se tam ke mně chovali nejen neprofesionálně,ale dokonce tak,že jsem si někdy připadala,že snad ani nejsem člověk,že jsem něco míň,že jsem vyvrhel veškeré společnosti…. Po dvou týdnech mě propustili do domácí léčby,máma musela hlídat kolik jím,jednou týdně jsem chodila u nás na psychologii a každých 14 dní jsem jezdila do Prostějova na psychiatrii.Zažila jsem si hrůzu,kterou chápou jen ti jež ji také zažili…Byla to těžká a dlouhá cesta,ale nakonec jsem se z toho s pomocí mých rodičů a lékařů dostala v březnu roku 2005.Moje váha se ustálila na 50kg,já byla spokojená,šťastná,měla jsem kluka,kterého jsem milovala,zažívala jsem nejšťastnější období mého života…. To vypadá skoro jako happyend,ale bohužel.Není… Nějaký čas jsem si tak šťastně žila,ale asi nic netrvá věčně…Myslela jsem,že s jídlem už nikdy problémy mít nebudu,že poruchy příjmu potravy nebo snad dokonce zase anorexie se mě už nikdy nebudou dotýkat.S tou anorexií jsem měla pravdu.Ta se mě už netýká(tedy alespoň teď ne).Teď mám opačný problém.Nevím jestli to všichni víte,ale jsou tři základní nemoci řadící se mezi poruchy příjmu potravy:anorexie,bulimie a záchvatovité přejídání(popř.můžou být i kombinované).Já jdu z jednoho do opaku,z extrému do extrému.Jsem nemocná a vím to,tou nemocí je teď záchvatovité přejídání.Nevím,co je horší,jestli anorexie nebo tohle.Nevím,jestli se z toho někdy vyhrabu,nebo jestli se mi to podaří a pak se zase vrátím k anorexii.Je to kruh,z kterého nemůžu ven….. Nedokážu se už na nic ani soustředit,mým hlavním symbolem v životě je jídlo..Mimochodem teď vážím 70kg…..Vypadám odporně a nenávidím se a nejsem schopná s tím nic udělat… Nejdřív jsem 20 kg zhubla,pak 10 nabrala,abych byla normální,chvíli jsem si to udržela,teď jsem dalších 20 přibrala……….KDY UŽ BUDE KONEC?????

Už jsem na těchto stránkách dlouho nebyla. Ale problém s bulimií jsem ještě stále nevyřešila, takže jsem se sem opět vrátila. Můj příběh je asi podobný jako většina těch co jsou tu. V 16 letech jsem odjela na rok do Kanady kvůli studiu angličtiny, byl to hlavně sen mého taťky a já jako hodná dcera poslechla. Ano byla to skvělá příležitost, ale na mě to bylo příliš brzy. Po 3 měsících jsem se vrátila na vánoce a byla jsem o 15 kg lehčí. Na 175 cm jsem měla 45 kg. Byla jsem hodně hubená, ale včera jsem viděla nějaké fotky jiných dívek a zjistila jsem že jsem měla ještě štěstí v neštěstí.Po celou dobu hubnutí jsem se viděla stále téměř stejně jako dřív, ale změnilo se to v okamžiku, kdy se na mě podívala moje máma a já v jejích očích viděla takovou bolest, že mě až zamrazilo.Pak jsem se podívala do zrcadla a konečně uviděla skutečnost. Rozhodla jsem se že začnu pořádně jíst, ale nebylo to jednoduché, seděla jsem nad jedním rohlíkem s tofu a brečela u toho jak malá a nemohla to do sebe dostat. Slíbila jsem našim že začnu jíst a i když s těžkým srdcem, ale přece jen mě pustili zpět do Kanady. Taťka tam přijel na poslední 3 měsíce učit se angličtinu, ale myslím že to bylo hlavně proto že mě tam chtěl pohlídat ,měl o mě strach a dával si to za vinu. A já mu ostatně podvědomně taky. V červnu jsem měla asi 50 kg a pak jsem se kolem té váhy držela asi další 2 roky, takových 53, někdy 55 kg. Jídlem jsem se ale stále stresovala, jíst či nejíst? Ztloustnu či ne? No a pak přišel zlom. Začala jsem se přejídat.Za dva měsíce jsem přibrala tak 10 kg. Ještě jsem nezvracela, nešlo to. Byla jsem v Brně Černovicích v psychiatrické léčebně, protože jsem byla v maturitním ročníku a nesoustředila se absolutně na učení. Tak jsem pak musela učení dohánět. Maturita mi vyšla výborně, teď mi připadá že nebyla tak těžká, ale podle mé mámy jsem byla hrozná, myslím tím ve velkém stresu.Dala jsem si 5 přihlášek na vysokou, 3 z toho na medicínu. A víte jak to dopadlo? Nedostala jsem se ani na jednu. To byla velká rána pro mé ego, co na to řeknou ostatní? Výborná studentka, pro někoho šprtka, ode mě se očekávalo že se dostanu. Tak jsem ztrávila rok v nultém ročníku.I když jsem tam potkala skvělé lidi, stále to pro mě byla ostuda. Napodruhé to vyšlo, ale už jsem si dala přihlášku trochu na jiný obor a to léčebná rehabilitace a fyzioterapie.To mě zajímá víc. Teď jsem ukončila druhý ročník. Ale bulimie je stále se mnou. Měla jsem vztahy s kluky a bulimie byla stále se mnou, na zkouškách a při učení je stále se mnou. Teď jsem prožila skvělý měsíc na praxi na Slovensku, kde jsem neměla téměř žábný problém s jídlem a dopadlo to tak, že jsem teď sama doma, můj přítel se kterým jsem se seznámila je na Slovensku a já jsem ze sebe nešťastná. Jedna věc co jsem ale zjistila je, že jídlo je jen zástěrka toho co je můj skutečný problém. Ten je ukryt uvnitř mě samotné a je tam opravdu hluboko.Dřív jsem vůbec nebyla zvyklá dávat najevo své city, teď už jsem se vylepšila, dokonce jdu někdy do opačného extrému. A to je taky problém. Můj život je už dlouhých 7 let jeden velký extrém. Sama se divím jak jsem to mohla vydržet. Kde jsem na ty věčné pády a vzestupy brala sílu? Asi podvědomně vím, že to mělo a má cenu. Vím ale že uvnitř mě jsem si schovala něco co za každou cenu nechci vidět. Pro někoho by to äsi nebyla tak hrozná věc, ale pro mě je asi tak děsivá, že jsem schopna se trápit už 7 let a to tím nejhorším způsobem pro mě a to psychicky.Už tak rok či 2 si říkám, že na další vzestup nemám sílu a že se pád už nemůže opakovat, ale jak jsem zjistila, tak mohl. Ale jak dlouho to ještě potrvá?Před kolika kluky se ještě budu stydět, kolikrát ještě budu muset vysvětlovat proč jsem tak rychle ztloustla,kolika lidem se ještě budu vyhýbat, kolik schůzek ještě zruším a kdy už konečně vyženu to špatný svědomí ze své duše? Necítím se jako člověk, ztratila jsem svou hrdost už když jsem kradla bráchovi jídlo z pokoje a jedla a zvracela za zády rodičů a kamarádů. Ale není ta hrdost právě ten problém? Kolikrát jsem přemýšlela o tom, že dřív to bylo lepší, když jsem byla hubená, ale čím to bylo lepší? No přišla jsem na to, že trápila jsem se stejně, jen to na mém vzhledu nebylo poznat. Takže navenek skvělý. Uvnitř troska-ale to se nepočítá ne? Ego vyhrálo. Takže pokud navenek není nic vidět, tak je vše v pořádku- to je asi hlavní heslo bulimie- pro mě. Ale co to prázdné místo co stále zaplňujeme?????????????

já sem začala hubnout po 1.lednu nejprv to šlo pomale měla jsem 165cm a 64kg.Ale pomalinku jsem přece jen hubla.ted mám 167cm a 54kg,holky se o mě bojí,abych neměla anorexii.Ale já se bojím,že za chvíli přiberu.Jsem tím úplně posedlá…..Ale taky si VšECHNY musíme uvědomit?že žijem jen jednou a kluci jsou stejně blbci a když ste všecky tak hubené tak o vás určitě nákej stojí.žIJEME PřECE JEN JEDNOU,a i když se tímhle moc nedržím,Měly bysme všecky v to věřit a držet.taky bych chtěla mít 48kg,ale uvědomujeme si následky????????? Třeba kvůli nejedení nebudem moct mít děti???? A to si pak řeknem? že sme byly pěkně hloupé. Budu moooooooooooooc ráda,když mi SEM napíšete komentář!!!!!!!!!!!!!!PROSíM NAPIšTE!!!!!!!!!!!!!