Archive for category: Můj příběh

AHOJ UŽ OD MALIČKA JSEM STŘÍDALA VÁHU.V 17 LETECH JSEM MĚŘILA 163CM A VÁŽILA 55 KG.MNĚLA JSEM KLUKA DO KTERÉHO JSEM BYLA VELICE ZAMILOVANÁ.JEDNOHO DNE MI ZAČAL JEHO KEMARÁD ŘÍKAT ŽE MÁM VELKÝ ZADEK A PO ČASE SE PŘIPOJILA I MÁ LÁSKA TAK MNĚ TO ŠTVALO ŽE JSEM POSTUPEM ČASU NEMNĚLA NA NIC CHUT A BYLO MI TRAPNĚ JÍST PŘED NĚMA ZA TVA TÝDNY JSEM ZHODILA 12 KG.VÁŽILA JSEM 43KG.VŠECHNY VĚCI JSEM MNĚLA VELKÉ ALE BYLA JSEM CHUDÁ!POMALU MI ZAČALI PADAT VLASY,LÁMALI SE MI NEHTY A BYLA JSEM HODNĚ UNAVENÁ.MÁ KAMARÁDKA NA ŠKOLE SI TOHO VŠIMLA A ŘEKLA TO MISTROVÉ A TA SI MNĚ ZAVOLALA A CHTĚLA ČÍSLO DOMU PO DLOUHÉ DISKUZI JSEM JI HO DALA.TA ZAVOLALA MÉ MAMCE A ŘEKLA JÍ ŽE VUBEC NEJÍM!!VEČER JSEM SEDĚLA S MÍM KLUKEM PŘED BARÁKEM A ŠLA MAMKA S PRÁCE A NESLA PLNÉ NÁKUPNÍ TAŠKY JÍDLA TO CO JSEM MÍVALA RÁDA.SAMOZŘÉJMNĚ ŽE JSEM NECHTĚLA JÍST ALE SEDĚLI U MNĚ KAŽDÝ.JAK JSEM POMALU ZAČALA JÍST TAK SI ŘEKLI ŽE UŽ JÍM ALE JÁ NAOPAK ZAČALA ZVRACET TAJNĚ!!MÁ KAMARÁDKA KAMARÁDKA ŠLA TENTOKRÁT ZA MOU MAMKOU A ŘEKLA ŽE ZVRACÍM A ŽE SE S TÍM MUSÍ NĚCO DĚLAT.MAMKA MNĚ PŘIHLÁSILA K PSICHOLOGOVI A TEN NEVĚŘIL JAK JSEM MOHLA TOLIK ZHODIT?!CHODILA JSEM NA SEZENÍ S HOLKAMA CO MNĚLI ANOR. A BULIM. POŘÁD SE TO ZHORŠOVALO TAK MNĚ DALI DO OPAVY NA LÉČENÍ BYLO TO STRAŠNÉ!PO NĚKOLIKA MĚSÍCÍCH MNĚ PROPUSTILI A MNĚLA JSEM 60 KG.DOMA JSEM TO ZHODILA SPORTEM NA 55 KG A BYLA JESM RÁDA.TED MÁM 22 A MÁM DÍTĚ.PŘI TĚHOTENSTVÍ JSEM PŘIBRALA 40 KG NAVÍC TAKŽE PŘI PORODU JSEM VÁŽILA 95KG. BYLA JSEM JAK KOULE DOKTOŘI MI ŘEKLY ŽE TO BYL TEN JOJO EFEKT.TED MÁM 63 A JSEM ŠTASTNÁ JAKO BLECHA.I KDYŽ SI ŘÍKÁM JEN PÁR KILO DOLU TO MI NIC NEUDĚL ASPON KDYBYCH VÁŽILA 55 JAKO DŘÍV?POŘÁD TO MÁM V TÉ HLAVĚ A UŽ SE TOHO ASI NEZBAVÍM!!

Ahoj,rozhodla jsem se,že vám napíšu příběh,který jsem si prožila na vlastní kůži.Není to film ani pohádka,je to opravdový příběh,který se fakt stal a přestože už je to nějakou dobu,co se to stalo,kdykoliv si na to vzpomenu,po zádech mi přejede mrazení a stáhne se mi hrdlo.Taky bych chtěla.aby jste si to přečetly a možná vám to něco dá… Byla jsem mladší,než moje sestra.Nikdy jsme spolu neměly nějaké problémy.Ale s příbývajícím věkem se to začalo měnit.Pořád se do mě navážela,urážela mě,dělala si ze mě srandu…a co mě ničilo nejvíc,někdy si do mě rýpla,že jsem tlustá.Ale já tlustá nebyla ani trochu.Ona byla hubená od přírody a ať se cpala čímkoli,byla pořád štíhlá…!Moc jsem si z těch jejich řečí nebrala,ale když mi bylo asi 12,začala jsem vážně uvažovat,co když má pravdu?Moje sestra mě dále ponižovala. Dohnala mě k tomu,že jsem si ani trochu nevěřila,připadala jsem si neschopná a méně cenná,a ve srovnání se setrou prostě bezcenná a hlavně,hlavně jsem si začala připadat tlustá!!!Začala jsem jíst zdravě.Kupovala jsem si potraviny ve zdravých výživách,bioprodejnách atd.A z holky,která milovala všechno sladké se stala rázem vegetariánka,posedlá zdravým stravováním.Mamka to nechápala,říkala,že to nemám za potřebí,ale já trvala na svém a jelikož jsem šíleně tvrdohlavá,nikdo mi to nerozmluvil.Přihlásila jsem se na aerobik a na plavání byla jsem se sebou spokojená,jak zdravě žiju.Ale i když jsem něco zhubla,za nějakou dobu mi to přestalo stačit.Moje sestra mi pořád jen opakovala,jak je hubená,jak jí kamarádky nadávají do anorektiček…dělala mi to schválně.Jedla přede mnou samé kalorické bombya myslela si,že neodolám,ale já odolala-a tím jsem si připadala šíleně silná.Mamka si myslela že sestrou vycházím,neměla ponětí,jak mi ubližuje.A tak jsem začala držet přísnou dietu.Celkem jsem zhubla a když jsem porovnávala novou školní fotku s tou minulou,neušlo mi,jak jsem zhubla.A to mě ještě více nakoplo.Chtěla jsem být štíhlá!!! Přišla preventivní prohlídka a moje doktorka se mě zeptala,ať trochu přiberu,jestli snad držím nějakou dietu!?Řekla jsem,že ne a že teda něco přiberu.tehdy jsem vážila asi 37kg.Ale udělala jsem pravý opak-hubla jsem dál.Mamka mi pořád říkala,ať s tím přestanu,že sice nejsem úplná kostra,ale že jsem už hubená dost.Ale to já tenkrát právě chtěla-být vyhublá na kost.nosila jsem volné oblečení a nikdo nevěděl,jak doopravdy vypadám. Pak přišlo dost těžké období,kamarádky se na mě začaly divně dívat,učitelé si mě volali a vyptávali se mě,jestli mi něco není,že jsem strašně hubená.Všem jsem lhala.Doma jsem mazala nádobí,jídlo házela do záchoda a prostě ho různě vyhazovala.A taky jsem v té době strašně často a ráda pekla a vařila.Už díky tomu jsem v tak nízkém věku uměla skvěle vařit.Byla jsem ve styku s jídlem ale já sama ho nepotřebovala,připadala jsem si silná.Pořád jsem si říkala,že jídlo k životu nepotřebuju.Jídlo pro mě nebylo součástí života, zdroj energie,ale jako něco hnusného,po čem se tloustne!A tak běžel čas,já jsem hubla,ale v očích ostatních,jsem na tom nebyla špatně,protože jsem všem nalhala,že jsem už jedla,jak jsem přecpaná atd. jednoho dne jsem jezdila na kole a už jsem fakt nemohla…zatmělo se mi před očima a já omdlela.Z toho pádu jsem měla samé modřiny ale mamce,jsem řekla,že jsem prostě jen spadla z kola,o omdlení jsem mlčela,i když se mi to už stalo několikrát. Později jsem se už i přestala vážit,stejně jsem v poslední době vůbec nevnímala ručičku váhy.Bála jsem se na ní postavit,protože jsem si myslela,že budu vážit strašně moc!!! Zkákala jsem už asi půl hodiny přez švihadlo,když jsem znova dostala závrať a já sebou práskla na trávu.Po chvíli jsem se vrátila domů- celá jsem se klepala,srdce mi tlouklo,jako by chtělo vyskočit a po čele mi stékal pot.Chtěla jsem se napít vody,když jsem si všimla mamčiného výrazu ve tváři,veděla jsem,že něco příjde…“Viděla jsem tě,nesnaž se mi to vymluvit,viděla jsem tě,jak jsi před chvílí omdlela!!!Řekni,stalo se ti to už někdy?“Řekla tenkrát a já nevěděla ,co říct…zašeptala jsem jen „nee..“,a chtěla zdrnout do svého pokoje,ale mamka byla neodbytná. „Kdepak,nevěřím ti,teď hned se půjdeš zvážit,nedovolím,aby sis ničila život..“řekla máma,teď už trochu zvýšeným hlasem.Chtěla jsem se z toho vyvlíknout,ale nedalo se nic dělat.Nejsou slova,která by popsala,jak jsem se cítila,když mě mamka vedla k váze.Srdce mi div nevyzkočilo z krku,klepala jsem se jednak zimou,jednak strachem…věděla jem,že už není úniku,téhle chvíle jsem se bála.Máma řekla ať se svléknu.Vyděšeně jsem se na ní podívala,ale bylo mi jasné,že nemá cenu ji to vymlouvat.na tu chvíli já a určitě ani ona do smrti nezapomeneme…svlékla jsem si oblečení a stála před ní jen v kalhotkách a podprsence.Viděla jsem její děs v očích,když mě spatřila.Obličej si zkryla do dlaní a do očí se jí draly slzy. nevěděla jsem,co mám dělat.“Postav se na tu váhu!“řekla s posledních sil a já se zhluboka nadechla a postavila se na váhu.Nedívala jsem se na ručičku. Bylo mi už všechno jedno,jen jsem chtěla,aby tahle chvíle zkončila.Máma se podívala na ručičku váhy..“Pane bože!!!“Zavyla a slzy jí tekly po tvářích jako dva vodopády.Někam odešla.Mě to pořád nedocházelo,já si připadala tlustá.Oblékla jsem se zpátky do svého oblečení a chystala jsem se dojít do pokoje,ale máma mě na chodbě odchytla,vzala za ruku a bez jediného slova mě šoupla do strejdova auta.Nechápala jsem,co se to děje.Celou cestu jsem probrečela,když jsme projížděli bránu a já na velké,světlé budově spatřila seduli,bylo mi to jasné.Pamatuju si jako dnes.Svítilo pozdní letní slunko a ve vzduchu šel cítit podzim.A já tam stála,klepala se zimou a sluneční paprsky zářily na mou promodralou kůži. Myslela jsem,že je to jen sen,že se mi to jen zdá.Já tam přece nepatřila…!!! Ani tam jsem nechtěla jíst ale když mi hrozili úmělou výživou,něco jsem radši snědla,ale stejně jsem si zažila sondu do žaludku.Nikomu to nepřeju. Bylo tam ještě několik holek s ppp.Rozuměla jsem si s jednou holkou,jmenovala se Natálka.Byla na tom dost špatně.Vážila něco okolo 26kg-ano,čtete dobře,šel s ní strach.Byla strašně křehká a člověk měl strach na ni jen šáhnout,aby ji něco nezlomil.Když ležela,silně se jí rýsovala hrbolatá páteř. Ona na sobě neměla ani trochu sebemenšího tuku.Byla to kostra obalená suchou a průhlednou kůží!Žíly jí prosvítaly po celém těle.Bylo mi jí líto.Cítila jsem k ní velký socit,měla jsem jí hrozně ráda,ani nevím proč,možná proto,že jsem jí rozuměla.Ale nejhorší bylo,že ona si připadala stále hrozně tlustá. Připomínala mi anděla,lehoučkého jako pírko,s velkýma očima,ve kterých byl strach a beznaděj.Anděla,který by rád vzlétl,ale nemůže!!! Natálka na tom ale byla stále hůř a hůř a nejhorší bylo,že nechtěla s doktory spolupracovat.A to je to nejhorší.Ona chtěla bojovat,ale nemohla.Už neměla sílu.Byla ve spárech anorexie.Byl to boj,který…prohrála.Ano,nezvládla to.Natálka umřela na anorexii. Kdo si myslí,že anorexie,je hloupá nemoc,výmysl hloupých holek,které už neví,co by-tak se mýlí.Je to mnohem,mnohem více,než si kdokoli myslí. A anorexie není jen o hubeném těle,je to o psychice,vnímání vlastního těla.Holky,které říkají,že chtějí mít anorexii jsou podle mě hloupé,neví o čem mluví.A tím se nechci nikoho dotknout. Tenhle zážitek mě poznamenal na celý život.A taky jsem se rozhodla,že se uzdravím.Už jen kvůli Natálky…!I když ještě nemám úplně vyhráno,jsem rozhodnuta,že budu s tou mrchou anorexií bojovat!!! Tak to je asi všechno,o co jsem se s vámi chtěla podělit a jsem ráda,že jsem to tady napsala.Možná to někoho přiměje k zamyšlení. Nikdy na Natálku nezapomenu,protože nebýt jí,nevím,zda bych si někdy uvědomila,že jsem doopravdy nemocná…

Zdravím vás lidičky Pro začátek abych se představila,jmenuji se Aneta,ale kámoši a rodina(pokud mi zrovna mamka neříká bramboráčku)říkají Anett.Já jsem nikdy žádnou ppp netrpěla,ale jak čtu vaše příběhy tak se ve mě cosi hnulo.Ty lidi musí trpět obrovskými depresemi ze svého vzhledu,ze sebe,z jídla,z diet a má to všechno jen jediný efekt. TATO POSEDLOST VEDE ROVNOU DO NEMOCNICE.Ty lidi se prostě zabijejí,ubijí se a nedokáží se už vzepřít,už nemají žádnou sílu bojovat(taky pro co,když vidí jrn sebe a diety).Já jsem úplně normální holka a s postavou si hlavu nelámu,ale já vás prosím najděte v sobě odvahu se těm nemocem vzepřít,neděláte to pro nikoho jen pro sebe,na světě je spousta lidí,kteří vás potřebují a mají vás rádi.Povězte mi nemáte chuť na pořádně propečený steak s hranolkama a tatarkou,ale proč si ho odepírat,aby jste se trápili výčitkami nebo,aby skončil v záchodové míse???NE!!!Teď už ne.KONEČNĚ SE VZEPŘETE A BOJUJTE. PS:Já vám moc fandím a vám přeji,aby jste se z toho dostali.

Už odmala, vzhledem k tomu, že jsem jedináček mě především babička strašně vykrmovala. Od doby, kdy jsem začala chodit do školky jsem si musela vyslechnout různý nadávky, zesměšňující poznámky, pomluvy týkající se mojí váhy. Prostě jsem byla taková kulička. A tak to pokračovalo i na základní škole. Možná, že právě kvůli tomu jsem nebyla nikdy oblíbená, a spolu s mojí povahou introverta jsem prostě do kolektivu nikdy nezapadla. Ale měla jsem pár kamarádek se kterýma jsem si rozuměla. Dokonce i nejlepší, jenže ta mě v podstatě využívala – jen když si potřebovala napsat SMS, něco koupit či se vymluvit na mě, když šla za klukama, tak na to jsem ji byla dobrá. Dneska už spolu nekamarádíme. Přestala se mi ozývat. Prázdniny před nástupem na střední školu jsem měla zhruba 75kg na 173cm. Ale začala jsem přes léto cvičit a na začátku prváku jsem byla o 7 kilo lehčí. 173cm a 68kg není nic moc, ale ta změna byla vidět a já měla radost. Tradičně jsem ale do kolektivu nezapadla. Ale tedka už je to lepší ;). No každopádně jsem, jakmile škola začala, přestala cvičit a naopak jsem začala jíst po večerech a nic moc zdravýho. Váha stoupala a nové oblečení mi bylo těsné. Takže zase znova. Protože se mi ale nechtělo cvičit, tak jsem prostě moc nejedla, ne nijak dlouhou dobu vždycky jsem to vydržela tak nanejvýš 3-4 týdny, zhubla jsem pár kilo a další měsíce jsem se ládovala a váha zase narůstala. Ještě bych chtěla říct, že moje kamarádka je jedna z těch, který můžou sníst všechno a nepřiberou, a navíc je stále v pohybu, pořád někde lítá. Váží asi 48-50 kg a podle mě je nádherná. Vždycky jsem byla co se zájmu kluků v jejím stínu. Ale stejně to byla jen moje vina, kdybych na sebe trochu dbala a v jídle se hlídala, třeba se taky našel kluk co by mě chtěl. No každopádně letos v dubnu, kdy mi bylo skoro 19 let, jsem vážila 73 kg. Přes prázdniny jsem se rozhodla se sebou zase něco dělat, aby ten poslední maturitní rok na střední za něco stál. Omezila jsem jídlo třeba jen na jablko nebo rohlík denně, někdy jsem celej den nejedla nic a pila 3 litry vody denně, k tomu trochu sportu a posilování a zhubla jsem 10 kilo. Někdy jsem ale měla záchvat žravosti a snědla všechno co jsem našla a hlavně na noc. I přesto jsem v záři do školy nastupovala s váhou 63,5 kg. Začala jsem se sama sobě i víc líbit. Ale protože chodím na obchodku, kolem mě je spousta hezčích a hubenějších holek. Zase jsem si připadala hnusná a jen do počtu, jedna z mnoha průměrných, jak vzhledem tak i váhou. A i když si myslím, že ten úbytek váhy na mě byl vidět, tak mi to ani nikdo neřekl, nepochválil mě, nic. Tak to je a bylo vlastně pořád. Ne že bych si chtěla vynucovat chválu, ale někdy to člověk potřebuje a nastartuje ho to dál. Padla na mě deprese a já se začala přejídat, za týden jsem měla o 3 kila víc, ale naštěstí to přejídání dál nepokračovalo. Místo toho zase přišla hladovka a litry vody. Za 5 dní jsem ty tři kila měla dole. V současné době mám asi 61,5 kg. Nemyslím si, že bych měla anorexii, váha ani nijak prudce neklesá, protože necvičím, ale přesto se snažím jíst minimálně, třeba jogurt denně a 4 litry vody. Když si dám ve stejný den kromě jogurtu ještě jablko nebo musli tyčinku, hned mám na sebe zlost a mám strach, že přiberu. Několikrát denně se prohlížím v zrcadle a pokaždé se vidím o něco víc tlustá. Vážím se denně, z 30dkg úbytku skáču blahem, z 30 příbytku jsem v depresi. To si pak řeknu „dneska nic nejím,“ nakonec to stejně nevydržím, ale i kvůli banánu mám na sebe vztek. Chci hubnout dál, ale vím, že pokud to bude způsobem trocha jídla denně a litry vody, tak až s tím přestanu a příjem jídla zvýším, budu naopak přibírat. Ale stejně, i když mám asi 12 kg od dubna dole, tak si hezčí už nepřipadám a kluk se žádnej taky neobjevil. Takže to chce ještě něco shodit… Moje hubnutí ani váha samotná není žádnej extrém, a já doufám že do anorexie nesklouznu, ale deprese mám pořád a třeba dneska jsem vyjedla půlku ledničky. A to co se mi teď honí hlavou, myšlenky na to, že z toho ráno budu mít na váze o pul kila víc, každej si toho všimne…no není to nic příjemnýho. Všechny chceme být krásné, žádoucí a vyrovnat se těm nejhezčím holkám z našeho okolí nebo i z televize, ale možná že klíčem ke štěstí je přece jen ta otřepaná fráze naučit se mít ráda sama sebe takovou jaká jsem… Držte se, holky..