Můj příběh z roku 2005

Ahoj lidičky Je mi 17 let, měřím 167 cm a jak je to s váhou? Musím říct že jsem nikdy nebyla hubnená ale hodně sportuji (hraju závodně tenis),a jako malá jsem dělala atletiku, tancovala jsem country tance a hrála fotbal. Vždycky jsem měla tak 167/65 a chtěla zhubnout.Vyzkoušela jsem hrozně moc diet a přípravků na hubnutí, ale nikdy mi nic nepomohlo. Jednou jsem s mojí nejlepší kamarádkou držela dietu a zhubla jsem 8 kg za 3 týdny to jsem měla 59 kg. Jenže potom jsem to nějak nemohla vydržet a začala se přejídat.Zase jsem ztloustla na 65 kg. Pak jsem ale měla nemocné kolení chrupavky a nemohla cvičit 3 měsíce, to jsem přibrala na 70 kg a moje postava mi začala hodně vadit. Řešila jsem to nesmyslnýma hladovkama, práškama na hubnutí a projímadlem. Vydržela jsem to vždyjen 3 dny ale pak jsem přibrala i s něčím navíc, tímto stylem jsem ztloustla na 75 kg. Potom jsem vážně onemocnila a na rok jsem měla zákaz jakého koliv cvičení a skoro vůbec jsem nechodila do školy. Samozřejmě že jak jsem byla doma ten rok tak sem pořád jen ležela v posteli a mamka mi nosila dobroty a jídlo pod nos.A já jedla a jedla. K tomu jsem začala brát antikoncepci, zož byla největší chyba. Na začátku června, mi ve škole oznámili že musím dělat komisionální přeskoušení za velkou apsenci. Školu jsem se snažila dohonit jak to šlo a tak sem se neustále učila a jedla. Komisionálky jsem udělala a už byl poslední týden školy.S obavami jsem vlezla na váhu a zjistila jsem že mám NEUVĚŘITELNÝCH 86kg. Nikam jsem nechtěla chodit,nesnášela jsem nakupování oblečení a co bylo nejhorší nikdo mě nemohl poznat. Všichni mi řikali jak sem hrozně ztloustla,bylo to příšerný. Řekla jsem si že teď už budu mít na sebe čas a musím zhubnout. Doktor mi řekl že už můžu pomalu začít cvičit. Hned druhý den jsem se pustila do hubnutí. Začala jsem jíst zdravě, menší porce a hlavně jsem začala cvičit. Každý den sem běhala doma na běžeckym páse,protože jsem se styděla někam chodit nebo jsem jezdila na kole, posilovala jsem na problémové partie. Pak začaly prázniny a já začala chodit na brigádu. Začala jsem chodit do fitness centra u nás ve městě. Snažila jsem se jíst pořád dietně ale moje vůle povolila a už mi to nešlo tak jak na začátku. Hlavně jsem si na aerobiku a jinym cvičení připadala jak totální poleno. Žádná fyzička, vůbec jsem neuměla kroky, funěla jsem a potila se uplně hrozně. Taky mě hrozně vyrostly prsa a tak sem nesnášela různý poskoky. Na konci cvičení se vždy posilovalo. Byla jsem zvyklá z dřívějších let udělat v pohodě 20 kliků a 100 sedů lehů, jenže teď sem neudělala ani jeden klid a vší silou jsem udělala maximálně 2 sedy lehy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kde je moje fyzička na který jsem od mala pracovala. Byla jsem z toho nešťastná. Červenec uběhl hrozně rychle a já jsem se měla zvážit. Zvážila jsem se a váha ukázala 79 kg. Byla jsem hrozně ráda, že se mi povedlo něco zhubnout a hlavně že se mi zlepšila fyzička :-). Hned na začátku srpna jsem jela k babičce. Jezdim tam moc ráda ale je to tam jak ve výkrmně. Babi nám koupí co chceme, různý čokoládky, sušenky atd… Ale těšila sem se tam. Řekla jsem si že budu chodit běhat a do tamějšího fitka. Přijela jsem k babičce a všichni mně chválili že už se mi povedlo něco zhubnout. Jenže co se nestalo: dostala jsem angínu a nesměla jsem cvičit.2 Týdny jsem brala antibiotika a snažila se dělat si melounový dny (den kdy jsem jedla jen vodního melouna) a různý půsty atd… Pak jsem jela na dovolenou, kde sme měli ALL inclusive a neustále byly na stole zákusky. Snažila jsem se jim vyhýbat ale znáte to. Z dovolený jsem přijela a měla jsem 83 kg. Poslední týden v srpnu jsem se vrátila domu a zase začala chodit k nám do fitka. Září: Šlo se do školy a já vážila 79 kg,dost lidí mi řeklo že jsem zhubla, protože mě viděli před prázdninama a to jsem měla těch hrozných 86 kg. Od září do konce listopadu se mi váha pohybovala mezi 77-80 kilama. Hrála jsem tenis, cvičila aerobic a chodila na tae-bo. Konec listopadu: 79 kg. Tady to začalo. HLADOVKA Chtěla jsem do Vánoc zhubnout aby si toho všichni všimli. O všední dny jsem nejedla nic a o víkend jsem musela obědvat, ale máma ví že držim neustálí diety tak mě nechala si dělat zeleninový saláty, i když občas měla řeči že nejim nic jinýho než šopský salát. K tomu jsem každý den po škole hodinu běhala na běžícim páse,poailovala na problémový partie a večer jsem chodila cvičit (aerobic,tenis, spinning,sqosh). Po prvním týdnu jsem zhubla 6 kg (73 kg). Byla jsem ráda ale cítila jsem se strašně unavená. Druhý týden byl strašný, hrozně jsem se těšila na víkend až si budu moct dát jídlo ale upřímně jsem na zádnou zeleninu chuť neměla, nejradši bych si dala normální jídlo. Celý týden jsem se ovládala, měla jsem hrozný křeče při tréninkách ale řikala jsem si MUSIM TO VYDRŽET,pak mi taky sestřenky česala v lasy a tahala mě a ona mi řekla větu JO HOLKA PRO KRÁSU SE MUSÍ TRPĚT. Tuhle větu jsem si opakovala po každý když jsem měla křeč v nohách nebo se mi motala hlava. Po tom druhým týdnu jsem zhubla 5 kg (68 kg). Už zbývalo do Vánoc jen 14 dnů. Byla neděle a já si představila zase celý týden bez jídla, hrozně jsem se rozbrečela, proč zrovna já musim být tak tlustá, takhle se tim trápit. Další týden už jsem vůbec nemohla, byla jsem uplně vyčerpaná a malátná. Trénink jsem vždycky odchodila a už jsem ani necvičila doma. Neustále jsem spala a vůbec se neučila. O víkend jsem mamce řekla že je mi špatně aby mně nechala celý den ležet,prospala jsem celou sobotu a měla jsem hrozný výčitky že jsem necvičila, protože jsem snědla trochu uvařené brokolice. V neděli jsem pořád polehávala. Mamka mi vynadala že nic nejím a já jí samozřejmě tvrdila že jím a zdravě, vždyť viděla jak jím zeleninu, tak jsem nechápala co pořád má. Poslední týden do Vánoc: 63 kg Ve škole už jsme nic nedělali takže jsem zaplať pámbůh nemusela přemýšlet. Všichni se mi ptali jestli mi něco neni, že jsem hrozně zhubla a moc se snima nebavim. Řekla jsem že jsem unavená, že na mě asi něco leze. Celý týden jsem byla k nepoužití a to máma chtěla pomoct s cukrovím a úklidem. Tréninky stály za nic a já se těšila na 25.12. to pojedu k babičce a všichni mě uvidí jak jsem zhubla,VYDRŽIM TO. Den D 25.12.2005: 59 kg. Přijela jsem k babi a všichni na mě koukali jak na zjevení. Měla jsem na sobě hrozný oblečení, protože mě bylo všechno velký a tak sem musela mít starý věci. Měla jsem kruhy pod očima, byla jsem unavená, bušilo mi srdce, motala se mi hlava a vyjít 3 schody u babičinýho domu byly nemožnu. Každým krokem mě brali hrozný kreče do nohou. Všichni řikali že jsem hrozně hubená, ale nebyla to pravda. Byla jsem normální 167/59. Hned jsem si šla lehnout a ani jsem si nevybalila dárky. Druhý den za mnou přišla mamka a řekla že už to takhle dál nejde. Ať jdu okamžitě na snídani a že budu jíst normálně. Udělala mi 2 housky se sýrem. To se asi zbláznila, kam bych to po měsíci hladovění dala, když jsem žaludek měla malej jak vajíčko. Řekla jsem jí že klidně budu jíst (i když jsem nechtěla) ale musí to být zdravé. Máma mě seřvala že tou svou zdravou výživou to vypadá tak jak to vypadá,ať se na sebe kouknu. Snědla jsem müsli s mlíkem a ulevilo se mi. Začala jsem jíst 5x denně a zdravě. Sice to byli porce jak pro 2 letý dítě ale jedla jsem. Každý den jsem chodila na běžky a když jsem se na Silvestra vrátila domu vážila jsem 59 kg. Rok 2006 Celý rok jsem se snažila jíst zdravě a každý den hodinu cvičit. Dnes je 3.12.2006 a mám 167/50. Jsem se svou váhou spokojená a už bych nikdy nechtěla minulé Vánoce. Rodiče jsou už smířený s tím že do mě nedostanou čokoládu ani knedlíky ale hlídají mě pořád. Jsem ráda že to takhle dopadlo a přeji vám všem abyste taky byli šťastní a ZDRAVÍ. Budu ráda za každý komentář. AHOJ.

Vam VSEM

Ahojky,holky!!! Pisu sem uz asi po treti, a jak to vsechno ctu, jsme na tom uplne stejne: deprese, uzkost, strach, nenavist k jidlu, nenavist k sobe same,zoufalstvi, beznadeje…Ja jsem uz tolikrat premyslela, proc tohle vlastne delame? Utikame od pravdy, od problemu, a resime je jidlem. Delam to i ja. Proc treba nenamalujeme obrazek? Nejdeme do kina? A ten problem neresime takhle? Proc ho neresime tim, ze si udelame radost? Proc to resime tak, ze si ublizujeme?…Ja tomu sama nerozumim…Zitra je to tyden co nejim, jenom mininum. Tri papriky k obedu, malo neco k veceri…Nemuzu cvicit, mam nejake zdravotni problemy, ktere ale nesouvisi s A. Protoze do ni „teprve“ PADAM…podruhe a pritom sakra vim, do ceho zase jdu…Jakoby mi to nestacilo, ale hrozne mi to pomaha. Hrozne trpim, kdyz mi nekdo ublizi, psychicky…Zacinam mit neskutecnej odpor k jidlu a k lidem, co jedi…Ze se nedokazou kontrolovat a furt musej do sebe neco cpat…Kdyz si kupuju tri papriky pripadam si jak nenazranec…Chjo,…nikdy bych neverila, ze budu mit PPP a ze tahle nemoc existuje…Lidi v praci si zase zacinaji vsimat…ze hubnu…Dela mi to radost…chodim absolutne v cerne barve, utlych vecech…aby to vyniklo, pritom si prijdu hrozne tlusta…Chci hrozne zhubnout, aby si me nekdo zase vsimnul, ze se se mnou neco deje…a chtel mi pomoct….takhle na sebe poutam pozornost…:o((…Holky drzte se. My to zvladneme! Petula

Dokážete to… :)

Ahoj holky, chtěla bych vám všem popřát moc síly a úspěchů v boji vás samých se sebou. Sama jsem se v bulimii plácala celých sedm let, přišlo to docela nenápadně, v patnácti začala jít váha malinko nahoru (Pro vysvětlení, při 170 cm jsem přestala mít svých obvyklých 50 kilo:-), což mě samozřejmě vyděsilo, takže jsem k dennímu cvičení a běhání přidala ještě jednu metodu, zvracení.Zpočátku jsem to nějak kočírovala, záchvaty žravosti se nevyskytovaly tak často a když už, řekla jsem si, že to je naposledy. To se mi ještě dařilo dělat jakoby nic, rodina ani nejbližší přátelé nic nevěděli.. S postupem času sjem jedla i zvracela víc, až se mi to nakonec tak dostalo do krve, že jsem to začala považovat za něco normálního, za součást své osobnosti, za něco, co ke mě patří (šílené, že?) v tu dobu už rodiče začali něco tušit… Střídaly se u mě nesnesitelné deprese s celkem pěknými, někdy i dost dlouhými obdobími, kdy jsem byla v pohodě.. Zkrátím to. Tohle trvalo sedm let, intervaly mezi „normálním“ a bulimickým životem se různě měnily, zkracovaly, prodlužovaly. Ztratila jsem důvěru rodiny, některé přátele, přišla jsem o svoji pýchu, krásné vlasy, které jsem musela ostříhat, protože z hřívy zbylo jen jakési chmýří. Zkazily se mi zuby a jsem ještě teď často nemocná… Ale sjem z toho venku! Samozřejmě, psychika sjem stále narušená a někdy se přistihnu, že jím mnohem víc, než bych měla, ale už nemám potřebu jít na záchod.. nebo kamkoli jinam. Je mi skoro 23, při 170 vážím 60 kilo, nevypadám sice jako bůhvíjaká modelka, ale jsem vesměs spokojená. Byl to boj a já vyhrála.. Držím vám všem pěstičky, protože věřím, že vyhrajete taky:-)

Nikdy jsem tomu nevěřila

Ahoj holky,hodně chodím na tyto stránky..Čtu si vaše příběhy a tak jsem si řekla,že vám napíšu i svůj……Nebyla jsem nikdy úplně tlustá měla jsem 58kg na 168cm..Jenomže jsem se dostala kvůli sebevraždě na dpk v Motole.Tam jsem potkala spousty anorektiček,nejdřáív jsem se jim smála a říkala si to se mi nikdy nemůže stát..Pak mi jeden kluk co tam byl hospitalizovaný mi řekl že jsem tlustá..Mrzelo mě to,ale nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost,jenže mi to řekl ještě jeden kluk a tak jsm se rozhodla s tím něco dělat….Začala jsem sbírat rady od holek s anorexii a začala hubnout.Nejdřív jsem zhubla jen 1,5kg..Ale přišli mi na to,že zvracím a hned mi řekli že mám zvracející anorexii.Řekla jsem jim,že je to úplná blbost,protože jsem tlustá a tlustý anorektičky nejsou!!tak jem hubla dál…přestala jsem jíst a zhubla na 54kg,jenže nic jsem nejedla ani sousto ceký den..pokaždé když jsem takto přestala jíst dali mi nosní sondu,není to nic příjemného,když vám cpou hadičku nosem až do žaludku:-(..Začala jse chodit na terapie a po 4měsících mě pustili domů…byla jsem doma asi 2dny a kamarád mi řekl že jsem ztloustla,tak jsem začala znova hubnout,zpočátku jen tak kilo,kilo a půl týdně ale pak jse celý týden nejedla a nepila a protože jsem chodila na převažování mi na to přišli,jelikož jsem za ten týden zhubla přes 4kg a byla hrozně dehydratovaná poslali mě do nemocnice na kapačky kde jse byla 4 dny,po dalších 3 dnech jsem odjela do PL Bohnice.tam jsem byla také 4měsíce…Teď jsem doma už měsíc a zatím jsem zhubla jen 2,5kg..Nejsem šťastná,naopak snažím se hubnout,zvracím,cvičím a skoro nejím…Hrozně mě to mrzí,ale nemůžu si pomoct:-(..Holky nezahrávejte si s tím,pak je to těžký…hodně těžký…..

LÉČENÍ!!!

AHOJ UŽ OD MALIČKA JSEM STŘÍDALA VÁHU.V 17 LETECH JSEM MĚŘILA 163CM A VÁŽILA 55 KG.MNĚLA JSEM KLUKA DO KTERÉHO JSEM BYLA VELICE ZAMILOVANÁ.JEDNOHO DNE MI ZAČAL JEHO KEMARÁD ŘÍKAT ŽE MÁM VELKÝ ZADEK A PO ČASE SE PŘIPOJILA I MÁ LÁSKA TAK MNĚ TO ŠTVALO ŽE JSEM POSTUPEM ČASU NEMNĚLA NA NIC CHUT A BYLO MI TRAPNĚ JÍST PŘED NĚMA ZA TVA TÝDNY JSEM ZHODILA 12 KG.VÁŽILA JSEM 43KG.VŠECHNY VĚCI JSEM MNĚLA VELKÉ ALE BYLA JSEM CHUDÁ!POMALU MI ZAČALI PADAT VLASY,LÁMALI SE MI NEHTY A BYLA JSEM HODNĚ UNAVENÁ.MÁ KAMARÁDKA NA ŠKOLE SI TOHO VŠIMLA A ŘEKLA TO MISTROVÉ A TA SI MNĚ ZAVOLALA A CHTĚLA ČÍSLO DOMU PO DLOUHÉ DISKUZI JSEM JI HO DALA.TA ZAVOLALA MÉ MAMCE A ŘEKLA JÍ ŽE VUBEC NEJÍM!!VEČER JSEM SEDĚLA S MÍM KLUKEM PŘED BARÁKEM A ŠLA MAMKA S PRÁCE A NESLA PLNÉ NÁKUPNÍ TAŠKY JÍDLA TO CO JSEM MÍVALA RÁDA.SAMOZŘÉJMNĚ ŽE JSEM NECHTĚLA JÍST ALE SEDĚLI U MNĚ KAŽDÝ.JAK JSEM POMALU ZAČALA JÍST TAK SI ŘEKLI ŽE UŽ JÍM ALE JÁ NAOPAK ZAČALA ZVRACET TAJNĚ!!MÁ KAMARÁDKA KAMARÁDKA ŠLA TENTOKRÁT ZA MOU MAMKOU A ŘEKLA ŽE ZVRACÍM A ŽE SE S TÍM MUSÍ NĚCO DĚLAT.MAMKA MNĚ PŘIHLÁSILA K PSICHOLOGOVI A TEN NEVĚŘIL JAK JSEM MOHLA TOLIK ZHODIT?!CHODILA JSEM NA SEZENÍ S HOLKAMA CO MNĚLI ANOR. A BULIM. POŘÁD SE TO ZHORŠOVALO TAK MNĚ DALI DO OPAVY NA LÉČENÍ BYLO TO STRAŠNÉ!PO NĚKOLIKA MĚSÍCÍCH MNĚ PROPUSTILI A MNĚLA JSEM 60 KG.DOMA JSEM TO ZHODILA SPORTEM NA 55 KG A BYLA JESM RÁDA.TED MÁM 22 A MÁM DÍTĚ.PŘI TĚHOTENSTVÍ JSEM PŘIBRALA 40 KG NAVÍC TAKŽE PŘI PORODU JSEM VÁŽILA 95KG. BYLA JSEM JAK KOULE DOKTOŘI MI ŘEKLY ŽE TO BYL TEN JOJO EFEKT.TED MÁM 63 A JSEM ŠTASTNÁ JAKO BLECHA.I KDYŽ SI ŘÍKÁM JEN PÁR KILO DOLU TO MI NIC NEUDĚL ASPON KDYBYCH VÁŽILA 55 JAKO DŘÍV?POŘÁD TO MÁM V TÉ HLAVĚ A UŽ SE TOHO ASI NEZBAVÍM!!

Já nevím……..:-(

Ahojky vlastně nevím proč píšu je mi smutno ze sebe i ze me..vzdycky sem si prala mit stihlou postavu,krasnou tvář a vypadat jako jedna z tech slecen na obalkach casopisu.Ale byla sem strasne tlusta ve svych 12 sem mela 66kg zila sem s tim nikdy sem nemela s kolektivem problemy i kdyz obcas nejaka ta narazka padla nejvic me to bolelo od kluku do ktereho sem byla tehdy zamilovana..rok na to jsme meli lyzarsky kurz po navratu sem zjistila ze mam o 3kg min tedy 63kg.Prece to nezahodim rekla sem si a zacala drzet lehkou dietu a cvicit..ma vaha se zredukovala na 57kg vsichni rikali ze to staci at si neublizim..a ja sem si pripadala docela stihla..Jenže ted mám 14 vážím 53kg měřím 172cm a pocit ze sem stihla me davno opustil ..neverim lidem co mi rikaji at uz nehubnu.Dnes a denne se bojim vahy jidla kil vseho z ceho muzu pribrat nekolikrat denne cvicim,ale tak proc uz nejsem hubena je to jedine co chci..vzdycky sem ve skole byla nejlepsi ted sem se rapidne zhorsila ale snazim se nic nedat najevo..kazde rano si nasadim masku dobre nalady a vecer ji sundam a sesypu se z toho ze sem si kousicek rohliku..ted mi kamoska rekla ze muzu mit anorexii i kdyz o vsem co delam nevi ale mne to pripada silene proc by mel byt nemocny nekdo kdo chce byt stihly to neni prece nemoc nebo je?? holky moje prosím reknete co se mnou je… bojím se jídla a sebe nesnáším:-((((

Utopím se

Je to jako bludiště, v zamotaném kruhu se zase točím znova a dokolečka. V hlavě odehrávají se tisíce příběhů a přitom každý končí špatně, oči pomalu zase ztratili získaný jas a tělo se motá v prostoru jako hadrový panák. Ústa sice mluví však nikoli pravdu jen konejšivá slova, která v danou chvíli nenesou význam, protože nikdo neuvěří. Zase se mi tolik motá hlava pod množstvím nesnědeného, jež představuje pro mě nepřítele. Za den jedno jablko, rajský plod jež přináší skázu a přitom konejší touhu po něčem novém, poznaném a přitom cizím, něčem krásném a přitom ničícím. Pomalu se ztrácím v peřinách a je mi zle ze své osoby která se tiše propadá do matrací, kosti jakoby jehly do jehelníčku zapadající odjakživa a při každém otočení a naznáku pohybu zaskřípou zuby pod bolestí celé duše. POhled už není upřený jako dřív protože skrývá potupu a slabost. A vše je tu dokola,přinášejíc pocit uspokojení a přitom smutku z dalšího kolapsu, který není poslední. A proč to vše? Pro dokonalost, která byť je pomíjivá je jediným smyslem žití.

moje trapeni

ahoj!!! tyhle stranky sem objevila nahodou a sem za tu nahodu strasne vdecna…cetla sem si nekolik pribehu a vsechny sou si strasne podobny,takze ani ten muj nebude vyjimkou!ja bych spis ale chtela poradit.je to strasny,ze to tak reknu,ale ja touzim mit opet anorexii.chci ji jen pro ten pocit volnosti,lehkosti a spokojenosti!strasne se za ty slova stydim,ale myslim,ze je par z vas zna!muj poribeh zacal presne 11.11.2004,kdy sem si razne rekla DOST!divala sem se do zrcadla snad ze vsech uhlu a byl to strasnej pohled.v te dobe sem pri sve vysce 175 cm vazila neuveritelnych 70 kilo!s tim byl ale konec…zacala sem razantne.odlozila sem pecivo,sladkosti a zacala sem se ladovat zeleninkou,nizkotucnymi mlecnymi vyrobky a nejedla sem tepla jidla.omezila sem prijem masa na minimum a postupem casu sem omezila prakticky vsechno jidlo!ve skole sem nechodila na obedy a moje vaha sla s velkou rychlosti dolu.vsimli si toho uplne vsichni,hlavne mama a moje tridni,ktera se mnou sedela u stolu a kontrolovala kazde moje sousto!pri kazdem jejim pohledu jinak sem svoji porci odevzdala spoiluzakum a s brekem sem utekla!trapila sem se na rotopedu s obalenejma stehnama alobalem a chodila behat…trapila sem se,ale to trapeni za to stalo!v breznu sem odjela na hory a slozila sem se na sjezdovce…nemela sem zadnou energii,zatmelo se mi pred ocima a uz to bylo…ale vstala sem,rozhlidla se,jestli me nekdo nevidel a pokracovala v jizde.musela sem neco jist,jinak by mojje telo zkolabovalo uplne.proto sem si vzala jablko,po kterym sem mela takovy vycitky,ze sem dalsich 5 dni nic nesnedla.v tu dobu sem klesla asi na 50 kilo.ale zacinaly se objevovat problemy.lamani nehtu,vypadavani vlasu,unava a ztrata soustredenosti!muselo se ve me asi neco zlomit,ale ja sem zacala normalne jist,nejdriv po malych porcich,apk normalne a vaha sla nahoru…ne tak strasne jak sem si myslela,ale 60 kilo ted mam a depky s nima spojeny…chci bejt hubena krasna stastna.vsechno postradam a trapim se.chtela bych najit nekoho,kdo by si treba o kazdodennich problemech se mnou psal,strasne by me to pomohlo,sem z toho uz malinko na prasky….jestli budete chtit,ozvete se:T.Biedermannova@sezanm.cz dekuju vam mockrat,jestli ste muj pribeh preluskali celej,tak sem moc rada a drzim pesti vsem,kdo bojuje…urcite ten souboj vyhraje!!! mejte se krasne…myslim ze to vlastne asi jde i bez trapeni se nad dokonalosti!!!!!

Už je to 6 let 2)

Před pár měsíci jsem sem psala, chtěla jsem to vše zpět a zpět to také je. Hubnu si jak o život a jsem uchylně štastna za kazde kilo dole. O všem mých pocitech ví můj kamarád, slibila jsem mu, že když se to do konce ledna neurovná, půjdu se zase lečit. Ted ale nevim jestli to dokážu splnit. Na jednu stranu mi je líp, že v tom nejsem sama a že jsem mu všechno řekla ale na druhou stranu, kdybych mu nic nepověděla, mohla bych si v klidu hladovět dál. Možná je tohle jen nějakej vzkaz pro něj ale jen chci říct, i když mám deprese a cítím se pořád obludně tlustá jsem šťastná, že dokážu shazovat. Nemám partnera, ani dítě ani fungující rodinu, nic proč bych měla být štastna MA je pro mě vším a nedokážu se ji zbavit, je to můj život. Jednou jsem svýmu kamarádovi řekla, že jsem nesmírně štastna, že jsem každej den menší a menší až uplně zmizím. Ptal se mě jestli chci zmizet, možná že jo. Hodně anorektiček nedokáže přiznat, že jejich nemoc je vlastně pomalá sebevražda. Občas chci zmizet z povrchu zemského. Dnes jsem viděla v autobusse extremně hubenou dívku, měla tak 180cm a 45 kilo odhadem. Celou cestu jsem na ni civěla a obdivovala, bylo to pro mě něco nepředstavitelně krásnýho. Jen kosti, trochu masa a kůže. Nekoukám do časopisů na modelky, na těch vidím ještě nějaké špekové nedostatky ale vyloženě vychrtlé ženy obdivuju. Já vím jsem nemocná, já si to uvědomuju. Jen se snažím vypsat sem své pocity. Hubnutí je pro mě střed vesmíru a nevím jestli to dokážu změnit. A taky to nedokážu říct svýmu kamarádovi kterýho mám moc ráda. Nedokážu mu říct, že se prostě léčit nechci, že vím, že jsem nemocná a můžu i zemřít ale je to moje. Všechno co mám. On mě chápe v mnoha směrech ale tohle nepochopí, to že si jen tak čekám na smrt.

Moje perfektní sestra…

Vždycky jsem si myslela, že holky co trpí anorexií nebo bulimií jsopu šíleně hloupě. Nedokázala jsem pochopit jak si mohou samy naschvál huntovat své tělo a pomalu se zabíjet…To mi bylo asi tak 13 let s postavou jsem neměla žádné problémy. Byla jsem hubeňoučká a docela vysoká postupem času jsem se však začínala trošku zakulacovat. Měnit se v ženskou. Narostl mi větší zadeček a docela i boky. Pořád jsem byla celkem štíhlá, ale já jsem chtěla vypadat stále jako holčička. Hubnout se mi nějak nedařilo, tak jsem se s tím už začínala smiřovat. Co jiného mi taky zbývalo. Pořád jsem však měla komplexy, protže moje starší sestra je prostě perfektní… Dělá modeling a má krásnou postavu. Chtěla jsem se jí vyrovnat. Na to abych se jí podobala mi stačilo tak zhubout 3 kila a bylo by to. Ty tři kilča jsem zhubla ale mě to bohužel pořád nestačí. Teď je mi 15 a já nemám jiné myšlenky než na to, abych ji předhonila abych byla hubená. Kvůli tomu už téměř nejím. Občas mě to ale chytne a já si řeknu, že už nejsem normální, když pořád myslím jen na jídlo sdokonce se mi o něm už i zdá, tak se najím. V tu ránu začnu mít hrozné výčitky svědomí a usím to jít vyzvracet. Když je po všem a to znamená, že všechno to hnusné jídlo je ze mě pryč, že skončilo v záchodě je mi líp. Dřív jsem anorektičky a bulimičky nechápala a teď??? Už jim rozumím. Každá jsme jiná a přeci máme jednu věc společnou a to je touha po dokonalosti…Já už jsem jen nevěla co dál dělat tak jsem se chtěla aspoň vypovídat…ZUZKA