Zážitek na celý život

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,rozhodla jsem se,že vám napíšu příběh,který jsem si prožila na vlastní kůži.Není to film ani pohádka,je to opravdový příběh,který se fakt stal a přestože už je to nějakou dobu,co se to stalo,kdykoliv si na to vzpomenu,po zádech mi přejede mrazení a stáhne se mi hrdlo.Taky bych chtěla.aby jste si to přečetly a možná vám to něco dá… Byla jsem mladší,než moje sestra.Nikdy jsme spolu neměly nějaké problémy.Ale s příbývajícím věkem se to začalo měnit.Pořád se do mě navážela,urážela mě,dělala si ze mě srandu…a co mě ničilo nejvíc,někdy si do mě rýpla,že jsem tlustá.Ale já tlustá nebyla ani trochu.Ona byla hubená od přírody a ať se cpala čímkoli,byla pořád štíhlá…!Moc jsem si z těch jejich řečí nebrala,ale když mi bylo asi 12,začala jsem vážně uvažovat,co když má pravdu?Moje sestra mě dále ponižovala. Dohnala mě k tomu,že jsem si ani trochu nevěřila,připadala jsem si neschopná a méně cenná,a ve srovnání se setrou prostě bezcenná a hlavně,hlavně jsem si začala připadat tlustá!!!Začala jsem jíst zdravě.Kupovala jsem si potraviny ve zdravých výživách,bioprodejnách atd.A z holky,která milovala všechno sladké se stala rázem vegetariánka,posedlá zdravým stravováním.Mamka to nechápala,říkala,že to nemám za potřebí,ale já trvala na svém a jelikož jsem šíleně tvrdohlavá,nikdo mi to nerozmluvil.Přihlásila jsem se na aerobik a na plavání byla jsem se sebou spokojená,jak zdravě žiju.Ale i když jsem něco zhubla,za nějakou dobu mi to přestalo stačit.Moje sestra mi pořád jen opakovala,jak je hubená,jak jí kamarádky nadávají do anorektiček…dělala mi to schválně.Jedla přede mnou samé kalorické bombya myslela si,že neodolám,ale já odolala-a tím jsem si připadala šíleně silná.Mamka si myslela že sestrou vycházím,neměla ponětí,jak mi ubližuje.A tak jsem začala držet přísnou dietu.Celkem jsem zhubla a když jsem porovnávala novou školní fotku s tou minulou,neušlo mi,jak jsem zhubla.A to mě ještě více nakoplo.Chtěla jsem být štíhlá!!! Přišla preventivní prohlídka a moje doktorka se mě zeptala,ať trochu přiberu,jestli snad držím nějakou dietu!?Řekla jsem,že ne a že teda něco přiberu.tehdy jsem vážila asi 37kg.Ale udělala jsem pravý opak-hubla jsem dál.Mamka mi pořád říkala,ať s tím přestanu,že sice nejsem úplná kostra,ale že jsem už hubená dost.Ale to já tenkrát právě chtěla-být vyhublá na kost.nosila jsem volné oblečení a nikdo nevěděl,jak doopravdy vypadám. Pak přišlo dost těžké období,kamarádky se na mě začaly divně dívat,učitelé si mě volali a vyptávali se mě,jestli mi něco není,že jsem strašně hubená.Všem jsem lhala.Doma jsem mazala nádobí,jídlo házela do záchoda a prostě ho různě vyhazovala.A taky jsem v té době strašně často a ráda pekla a vařila.Už díky tomu jsem v tak nízkém věku uměla skvěle vařit.Byla jsem ve styku s jídlem ale já sama ho nepotřebovala,připadala jsem si silná.Pořád jsem si říkala,že jídlo k životu nepotřebuju.Jídlo pro mě nebylo součástí života, zdroj energie,ale jako něco hnusného,po čem se tloustne!A tak běžel čas,já jsem hubla,ale v očích ostatních,jsem na tom nebyla špatně,protože jsem všem nalhala,že jsem už jedla,jak jsem přecpaná atd. jednoho dne jsem jezdila na kole a už jsem fakt nemohla…zatmělo se mi před očima a já omdlela.Z toho pádu jsem měla samé modřiny ale mamce,jsem řekla,že jsem prostě jen spadla z kola,o omdlení jsem mlčela,i když se mi to už stalo několikrát. Později jsem se už i přestala vážit,stejně jsem v poslední době vůbec nevnímala ručičku váhy.Bála jsem se na ní postavit,protože jsem si myslela,že budu vážit strašně moc!!! Zkákala jsem už asi půl hodiny přez švihadlo,když jsem znova dostala závrať a já sebou práskla na trávu.Po chvíli jsem se vrátila domů- celá jsem se klepala,srdce mi tlouklo,jako by chtělo vyskočit a po čele mi stékal pot.Chtěla jsem se napít vody,když jsem si všimla mamčiného výrazu ve tváři,veděla jsem,že něco příjde…“Viděla jsem tě,nesnaž se mi to vymluvit,viděla jsem tě,jak jsi před chvílí omdlela!!!Řekni,stalo se ti to už někdy?“Řekla tenkrát a já nevěděla ,co říct…zašeptala jsem jen „nee..“,a chtěla zdrnout do svého pokoje,ale mamka byla neodbytná. „Kdepak,nevěřím ti,teď hned se půjdeš zvážit,nedovolím,aby sis ničila život..“řekla máma,teď už trochu zvýšeným hlasem.Chtěla jsem se z toho vyvlíknout,ale nedalo se nic dělat.Nejsou slova,která by popsala,jak jsem se cítila,když mě mamka vedla k váze.Srdce mi div nevyzkočilo z krku,klepala jsem se jednak zimou,jednak strachem…věděla jem,že už není úniku,téhle chvíle jsem se bála.Máma řekla ať se svléknu.Vyděšeně jsem se na ní podívala,ale bylo mi jasné,že nemá cenu ji to vymlouvat.na tu chvíli já a určitě ani ona do smrti nezapomeneme…svlékla jsem si oblečení a stála před ní jen v kalhotkách a podprsence.Viděla jsem její děs v očích,když mě spatřila.Obličej si zkryla do dlaní a do očí se jí draly slzy. nevěděla jsem,co mám dělat.“Postav se na tu váhu!“řekla s posledních sil a já se zhluboka nadechla a postavila se na váhu.Nedívala jsem se na ručičku. Bylo mi už všechno jedno,jen jsem chtěla,aby tahle chvíle zkončila.Máma se podívala na ručičku váhy..“Pane bože!!!“Zavyla a slzy jí tekly po tvářích jako dva vodopády.Někam odešla.Mě to pořád nedocházelo,já si připadala tlustá.Oblékla jsem se zpátky do svého oblečení a chystala jsem se dojít do pokoje,ale máma mě na chodbě odchytla,vzala za ruku a bez jediného slova mě šoupla do strejdova auta.Nechápala jsem,co se to děje.Celou cestu jsem probrečela,když jsme projížděli bránu a já na velké,světlé budově spatřila seduli,bylo mi to jasné.Pamatuju si jako dnes.Svítilo pozdní letní slunko a ve vzduchu šel cítit podzim.A já tam stála,klepala se zimou a sluneční paprsky zářily na mou promodralou kůži. Myslela jsem,že je to jen sen,že se mi to jen zdá.Já tam přece nepatřila…!!! Ani tam jsem nechtěla jíst ale když mi hrozili úmělou výživou,něco jsem radši snědla,ale stejně jsem si zažila sondu do žaludku.Nikomu to nepřeju. Bylo tam ještě několik holek s ppp.Rozuměla jsem si s jednou holkou,jmenovala se Natálka.Byla na tom dost špatně.Vážila něco okolo 26kg-ano,čtete dobře,šel s ní strach.Byla strašně křehká a člověk měl strach na ni jen šáhnout,aby ji něco nezlomil.Když ležela,silně se jí rýsovala hrbolatá páteř. Ona na sobě neměla ani trochu sebemenšího tuku.Byla to kostra obalená suchou a průhlednou kůží!Žíly jí prosvítaly po celém těle.Bylo mi jí líto.Cítila jsem k ní velký socit,měla jsem jí hrozně ráda,ani nevím proč,možná proto,že jsem jí rozuměla.Ale nejhorší bylo,že ona si připadala stále hrozně tlustá. Připomínala mi anděla,lehoučkého jako pírko,s velkýma očima,ve kterých byl strach a beznaděj.Anděla,který by rád vzlétl,ale nemůže!!! Natálka na tom ale byla stále hůř a hůř a nejhorší bylo,že nechtěla s doktory spolupracovat.A to je to nejhorší.Ona chtěla bojovat,ale nemohla.Už neměla sílu.Byla ve spárech anorexie.Byl to boj,který…prohrála.Ano,nezvládla to.Natálka umřela na anorexii. Kdo si myslí,že anorexie,je hloupá nemoc,výmysl hloupých holek,které už neví,co by-tak se mýlí.Je to mnohem,mnohem více,než si kdokoli myslí. A anorexie není jen o hubeném těle,je to o psychice,vnímání vlastního těla.Holky,které říkají,že chtějí mít anorexii jsou podle mě hloupé,neví o čem mluví.A tím se nechci nikoho dotknout. Tenhle zážitek mě poznamenal na celý život.A taky jsem se rozhodla,že se uzdravím.Už jen kvůli Natálky…!I když ještě nemám úplně vyhráno,jsem rozhodnuta,že budu s tou mrchou anorexií bojovat!!! Tak to je asi všechno,o co jsem se s vámi chtěla podělit a jsem ráda,že jsem to tady napsala.Možná to někoho přiměje k zamyšlení. Nikdy na Natálku nezapomenu,protože nebýt jí,nevím,zda bych si někdy uvědomila,že jsem doopravdy nemocná…

O mě

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všichni, občas si procházím Vaše příběhy a obdivuji odvahu těch, které se odhodlaly svěřit svůj příběh ostatním. V deváté třídě na základní škole jsem měla pocit, že nemůžu dál. Nyní, o 8 let později, se opět vrací, ovšem v jiné podobě. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se nikdy nemohla považovat za krásnou a atraktivní slečnu, jíž by žádný hoch neodolal;). Přišlo mi to tehdy hodně důležité. Hubené holky přece jsou tak vtipné a všichni je obdivují. Přestala jsem tedy jíst. Na pár dní. Tělo však zareagovalo po svém a chtělo spoustu jídla, protože mělo hlad. A pak panika. Přece nezahodím svou snahu. A tak se ze mě stala bulimička. Bezva stav. Cpete do sebe spoustu jídla, strávíte spoustu času tím, že se jej snažíte ze sebe dostat a pak se hodně nenávidíte. Nakonec už nedokážete nic jiného. Tak se mi ztratilo několik posledních let. V době, kdy už jsem přestala věřit, dostala jsem novou šanci přežít svůj vlastní život. Podivná věta, ale Vy mi dobře rozumíte. Jen svět kolem sebe nepoznávám, příliš se změnil, zatímco já zůstala stejná příliš dlouho. Teď už mi ale nic jiného nezbývá. Vy, co víte, o čem mluvím, nebo co jste teprve na úplném začátku, se prosím zamyslete, zda to stojí za to. Nejspíš si myslíte, že jste lepší a silnější než všechny ostatní, ale bohužel v tomto jsme stejné. Jen každé trvá různě dlouho, než je bulimie či anorexie dostanou na kolena. Ztracený čas rozhodně nestojí za to.

Ze tmy přichází světlo

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím vás lidičky Pro začátek abych se představila,jmenuji se Aneta,ale kámoši a rodina(pokud mi zrovna mamka neříká bramboráčku)říkají Anett.Já jsem nikdy žádnou ppp netrpěla,ale jak čtu vaše příběhy tak se ve mě cosi hnulo.Ty lidi musí trpět obrovskými depresemi ze svého vzhledu,ze sebe,z jídla,z diet a má to všechno jen jediný efekt. TATO POSEDLOST VEDE ROVNOU DO NEMOCNICE.Ty lidi se prostě zabijejí,ubijí se a nedokáží se už vzepřít,už nemají žádnou sílu bojovat(taky pro co,když vidí jrn sebe a diety).Já jsem úplně normální holka a s postavou si hlavu nelámu,ale já vás prosím najděte v sobě odvahu se těm nemocem vzepřít,neděláte to pro nikoho jen pro sebe,na světě je spousta lidí,kteří vás potřebují a mají vás rádi.Povězte mi nemáte chuť na pořádně propečený steak s hranolkama a tatarkou,ale proč si ho odepírat,aby jste se trápili výčitkami nebo,aby skončil v záchodové míse???NE!!!Teď už ne.KONEČNĚ SE VZEPŘETE A BOJUJTE. PS:Já vám moc fandím a vám přeji,aby jste se z toho dostali.

Začátek boje

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím vás človíčkové Nevím jak začít,protože sama přesně nevím,kdy to začalo.Začnu asi tím,že se vám nejdříve představím,jmeuji se Jana a je mi 17 let a trpím anorexií.Sama nevím,kde se u mě tato nemoc vlastně vyskytla,ale asi si teď typnu to bylo v šesté třídě.Začala jsem s kamarádkami chodit za klukama a bavit se.Prostě to byl takový ten typický život dívky v pubertě,až jednou mi táta v neděli u domácí svíčkové řekl,že jsem kus pořádné ženské.Zpočátku jsem moc nechápala,ale když mi spolužák řekl,že mám prdel jak vrata tak jsem si řekla DOST!!!Takhle to už dál nepůjde.Hned jsem si na internetu našla nejrůznější diety a dietní typy a podle nich si upravila jídelníček.Na začátku to vypadalo úplně nevině jedla jsem pětkrát denně malé porce jídel(obvykle celozrnné pečivo,nízkotučné sýry,ovoce,zeleninu).Pak jsem ještě přidala sport.Ovšem tento styl mi po čase přestal stačit a já vynechávala snídaně,obědy i večeře a celý den jen sportovala.Pila jsem litri minerálky a čaje a sem tam si dala nízkotučný jogurt nebo banán.Samozřejmě,že jsem měla hlad,ale ten s postupujicími dny odezníval a já se cítila čím dál víc unavená.Občas jsem propadla doslova bulimickému záchvatu a nacpala se čokoládou,omáčkou s knedlíky,brambůrky,jogurty,ale pak jsem strávila čas na záchodě a trpěla výčitkami svědomí.Po pár měsiccích jsem byla hubená jako tyčka a s nervama úplně v háji.Užírala jsem se,že jsem tlustá pořád dokola se kontrolovala a nechtěla ani to blbý jabko sníst na veřejnosti.Mívala jsem strašné deprese při,kterých jsem brečela i půlhodiny v kuse.Kamarádi se mě ptali jestli nejsem nemocná,proč na mě visí oblečení,ale já to nechtěla poslouchat,chtěla jsem mít konečně klid.Rodiče mě neustále kotrolovali a nedovolili mi chodit na tréninky a já už prostě ten nápor nevydržela.Jednou jsme měli hodinu tělocviku a cvičili na hrazdě,když jsem se na ni vyhoupla udělalo se mi špatně a přímo před učitelkou jsem se zklátila k zemi.Ze školy mě odvážela sanitka a rodiče mě dali na psychiatrickou kliniku do Brna.Z anorexie se léčim dodnes a doufám,že se mi to jednou podaří už mám o co stát,protože konečně si vážím života a cením si sebe sama.A této zákeřné nemoci vyhlašuji válku,kterou chci konečně vyhrát.

nechci tu být….kde že je ten ráj..?:-(

/0 Komentáře/v /přidal

holky nebo kluci….ženy nebo muži… ani nevim proč sem píšu…asi že si chci vylejt srdíčko?? já nechápu co se to se mnou děje…sem uplně jiná než dřív…pokaždý když jdu spát přeju si abych se už neprobudila..vim že je to špatný, že si nevážim života..a za to se na sebe zlobim.ale nemůžu si pomoct..nikdy bych neřekla že život může bejt tak těžkej a srdíčko často bolí..ale asi si za to můžu sama hlavně v poslední době už to fakt nezvládám..už ani tolik nejde o jídlo…byly časy kdy sem hubla a nedokázala pochopit jak sem mohla bejt tak tlustá…a teď sem to zas nabrala a nechápu jak sem mohla bejt tak hubená… nevim jestli to s tim souvisí..s postavou a tak..ale prostě pořád nad něčim přemejšlim..pořád pozoruju ty hubený lidi..jak to dělaj?jak jí?jak se hejbou? a jak se učej?já sem prostě uplně neschopná…jako jo školu zvládám ale ne tak jak bych chtěla..ale jak se k tomu dokopat?:-( a další…je to asi moje špatná vlastnost..snažim se s každym vycházet dobře, s každym kamarádit a každýmu pomáhat..a doma potom brečim, že si mě nikdo neváží a já přemejšlim PROČ když se tak snažim??? a navíc když pak pomůžu člověku kterej mi akorát podkopne nohy..tak se pak na sebe šíleně zlobim..ale proč to dělám,když ho znám celej život a nikdy nebyl jinej??? já se prostě nechápu…..už mě to takle nebaví…všíchni mi sice tvrděj že sem super holka,hodná..ale k čemu mi to je?když stejně nemám pořádný kamarády???to jich má víc i člověk co pomlouvá a je zákeřnej…tak k čemu to?k čemu se snažit??proč vůbec žít??????????????????????????????

Samota mě zničí

/0 Komentáře/v /přidal

Mám pocit jakobych se pomaličku ztrácela. Před pár dny mi bylo dvacet a já mám pocit, jako bych zestárla aspoň o padesát let. KDyž jsem se nedávno probudila, přemýšlela jsem, že jsem na sebe vlastně pyšná za to, jaká jsem, a najednou zas se něco nepovede a ta bublina je pryč. Když se sleduju v zrcadle, vidím jak jsem zase zhubla, srdce mi poskakuje radostí, ale v hlouby duše křičím, a bojím se, protože je to tu znova. Vidím jak mi kosti trčí z pod košile, na jednu stranu se mi chce smát a na druhou stranu se mizvedá žaludek. Je to zvláštní pocit, najednou mi zase něco chybí k životu, a přitom všechno funguje jak má. Jak má? Zrovna teď bych potřebovala, aby mě někdo chvilku podržel v náručí, a bylo by líp, ale nidko tu jako tradičně zrovna teď není, a já zas zarytě přemýšlím už je n o tom, jak zhubnout. Koho tím vlastně chci potrestat? Sebe. Za to, že se cítím tak sama. Za každou trpkou minutu bych se nejradši potrestala, protože samotu nesnáším. Bojím se. Bojím se že zůstanu sama, a bojím se, že dalším dnem zas zestárnu o deset let, protože mi bude ze mě samotné zle.

Anorexie zasáhla podruhé

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky, Jmenuju se Martina a je mi 18 a půl. S anorexií jsem začala když mi bylo 13 let. Tehdy jsem zhubla při 162 cm z 58 kg na 46. Rodiče mi tenkrát hodně pomohli tím, ze mě donutili se jit léčit. Strávila jsem tři měsíce v Motole, kde mi opravdu pomohli, i když pani doktorka říkala, ze nejsem vyléčená. Po návratu jsem skutečně trosku ?koketovala? s dietami, ale v rámci normálu. Pak jsem diky moji kamarádce začala jist zase normálně a vlastně až do února letošního roku jsem byla jakš-takš v pohodě. Tehdy ta moje anorexie měla ale trošku jinou formu. Dneska to cítím tak nějak jinak. Vloni v srpnu jsem letěla na roční studijní pobyt do USA. To jsem mela při 169 cm asi 58 kg. Byla jsem spokojena. (To jsem zrovna zhubla, nejvíc jsem mela i 69 kg). Hodně jsem sportovala, tak jsem byla taková ?namakaná?, byla jsem hodně ženská, ale vůbec ne rozměklá. No a tam jak všechno bylo nový a lákavý, tak jsem musela všechno ochutnat. Zase jsem přibrala na 69 kg a připadala si odporná. Tak jsem začala s dietou a sportem. Chtěla jsem byt krásná až naši přijedou. Taky že jo, byla jsem opálená, štíhlá s dlouhejma vlasama.. Táta byl nadšenej, když mě poprvé po tom roce spatřil.. Ale pak během prvních pár dnů mu došlo, která bije. Anorexie tu byla zas.. Ted tu sedim, je mi 18 let, ale vypadám jak třináctiletý děvčátko.. Vážim 47 kg. Už si nevzpomínám, kdy jsem naposledy mela normální jídlo. Už pěkných pár měsíců žiju jen z několika jablek, sýru cottage a rýžových chlebíčků.. A je mi nanic. Řikám si, ze to takhle dál nejde, ze nemůžu žít dalších x let jen z tohohle. Ale prostě se už nedokážu najíst ničeho jiného. Rodiče jsou se mnou trpěliví, i když vim ze je tim hodně trápim. Nemohou se mnou nic dělat. Není mi už 13, aby mě zavřeli do Motola. A já nikam sama nejdu. Divné ale je, ze na jídlo moc nemyslim. Je pravda, ze jsem tak nějak ztratila zájem o věci, který mě dřív zajímaly, ale na jídlo už 24 h denně nemyslim. Nemam silu sportovat, nebaví mě číst.. Nemůžu jít ani s kamarádama do kina, protože bych byla divná, že nejím pop-corn? Je to holt daň, za moje vysněný tělo. A dost krutá. Dala bych nevím co za to, abych si našla přítele, začala sportovat a žít prostě normálně.. Ale ta mrcha je do mě zažraná tak, že na to nemám sílu 

nestastna

/0 Komentáře/v /přidal

Anorexie je nemoc, se kterou se tezko vyhrava. Nejtezsi je pripustit si, ze clovek necim trpi. Strach z jidla a nasledneho tloustnuti je zaroven strachem byt neprijat ostatnimi, byt jimi povazovan za tlusteho a neuspesneho, za slabocha. Lide se vzdaluji svym blizkym a zivot je prestava tesit. S anorexii jsem bojovala 4 roky, postupne jsem zacala jist a ztloustla. Nejdriv me to tesilo a byla jsem stastna, ze i ma povaha se vraci do drivejsi podoby. Kdo by chtel ztratit sam sebe jen kvuli nizke vaze? Zrejme spousta holek si tento psychickej apekt nemoci vubec nepripousti a neciti zmenu ve svem chovani. Byla jsem usmevava mila holcicka, kterou mel kazdy rad, a tou ted opet zase jsem, i kdyz uz ne holcicka, spis 20-ti leta slecna. Uz rok mam vahu docela normalni..sice asi o 6-8 kg vyssi nez za dob me anorexie, ale uplnej tlustoch nejsem. Presto stale svou postavu nesnasim a mam komplexy z nevychrtlych stehen, viditelneho zadku a bricha, ktrere uz 100% nekopiruje tvar kosti, svalu a vnitrnosti. Pres prazdniny jsem zhubla, aniz bych proto jakkoli omezila jidlo, hodne jsem sportovala a pracovala .a citila jsem se lip, jenze pak jsem dostala nemoc a stravila tyden v nemocnici, 3 tydny bez pohybu doma a kila jsou zpet. Chci byt hubena. ne vychrtla. Mam hroznej strach zacit hubnout, protoze clovek zacne omezovanim veceri a skonci s jednim jablkem denne..a kolotoc se opakuje. Uz to sama se sebou nemuzu vydrzet. Jedine, na co posledni mesic myslim, je jidlo a moje telo. Pozoruji holky kolem a tem hubenym zavidim a obdivuji je. Ackoli casto vubec pro svou stihlou postavu nehnou ani prstem. Je vubec nekdo, kdo vyhral boj s anorexii a zustal hubeny? Nevim jak dal. Nemam chut chodit ven, protoze se musim oblikat a davat na odiv svou postavu, ktera se mi nelibi. Holky a kluci, nikdy nezacinejte s dietama- budete stastnejsi a neporusite si metabolismus, nezacnou Vam vypadavat vlasy, nebudete mit suche telo, kteremu neustale chybi vlaha, nebudete tak casto v depce a budete mit silu a cas zabyvat se jinymi vecmi nez jen jidlem! Nedopadnete jako ja!

Život je příliš krátký

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojda holky, tak jakpak se všichni máte? Paradoxní otázka že? Přece jen tato otázka má něco do sebe. Umíte si představit, že jednou na tuto otázku odpovíte s úsměvem? Vy možná ne, ale já jistojistě vím, že většina z vás ano. Psala jsem tu už třikrát. Smíšené pocity, úzkost, zoufalost, to vše se odráží v mých příbězích. Myslím, že je čas na rozhodnutí. Život je krátký. A myslíte, že stojí za takové trápení? Já myslím, že je to zcela zbytečné. Těm, které ještě věří v bezstarostný život, bych ráda promluvila do duše. Nejsem žádný expert na slohy, takže mě prosím omluvte. Srovnejte si v hlavě, co vlastně chcete? Naivní pohled do budoucnosti: krásná postava, ideální manžel,hodně peněz a bezvadná práce. Život není takto jednoduchý. Ale sním svůj kloubouk, že většina z vás chce mít šťastnou rodinu. Hodného manžela a hlavně děti.Uvědomte si, na co si zakládáte. Život prostě není o kráse, není o ideálu, o dokonalosti, Źijete jednou a naposled. Nikdy už nezažijete ty krásné chvilky s přáteli, prožitky s rodinou, svou první lásku. Každý den je něčím výjimečný, nikdy se nebude opakovat. Tím je tento život tak krásný . Ale dny prosezené doma, nad jídlem, nad černým svědomím….tyto dny jsou všechny na stejné vlně. Šedivé, chmurné, smutné. Je to jako roztrhané album, místo fotek jsou zašedlé dny. Každá z vás je něčím krásná, vyjímečná. Má své postavení u přátel, v rodině. Nikdo není ani nejlepší ani nejhorší. Nikdy nebudete dokonalé. (viz přísloví Nikdo není dokonalý, to známe všechny) :)) Je nějaký člověk dokonalý, když je nemocný? Nemyslím. Zapomeňte na všechno, najděte si nějakou příjemnou věc, která vás bude bavit, kterou budete milovat. Kupte si zvířátko, milujte svého přítele (dobře to jde po sobě že? :D), choďte do tanečních, zpívejte, malujte cokoli. Není to těžké najít si to pravé pro vás. Hlavně najděte sami sebe. Odraz v zrcadle nejste vy, je to klam. Protože vy jste uvnitř. Nikdo neví, jaké jste, dokud vás nepozná. Kdybychom měli lidi posuzovat podle zevnějšku, myslíte že by bylo tolik přátelství na světě a lásky??? Nejsem sice pravý člověk, který by měl vykládat takovéto úvahy, ještě před třemi týdny jsem v tom lítala. Ale tři týdny je také dlouhá doba na toto důležité rozhodnutí. Pro mě je důležité být šťastná, ne dokonalá. Nechci jít na právnickou fakultu, neboť nechci být dokonalá. (i když to tak někdy není, hodně lidí tuto školu považuje za prestižní). Mým snem je psycholožka. Chci pomáhat dětem a mladistvým. Chci ukázat dětem tu lepší stránku života, trápení a pláč, aby zapoměli. To je můj sen a za tím jdu. Také mě hodně motivuje častokrát uváděná „šťastná rodina“. Chci mít děti. Děti, které se na mě budou usmívat a od prvního krůčku půjdu dál s nimi jejich cestičkou životem. Není to dostačující mít takovou motivaci? Dáváme život, je to naše životní úloha, ale nejkrásnější povinnost na světě. Myslím holky, že pokud jste se rozhodly něco s tím dělat, začněte u váhy. Zahoďte váhu, vyhoďte ji z okna. Važte se jednou za týden. To vás nejvíc stresuje. Opravdu. Zapomeňte na všechno, vaše váha se vám ustálí, když nebude držet hladovky a zvracet. Vašemu tělu stačí tři dny, aby „doplnilo“ zásoby, takže se nevzdávejte po prvním přejezení. Po pár dnech, budete jíst normálně, ani nebudete mít téměř na nic chuť. Prostě si vaše tělo zvykne na pravidelné stravování. Opravdu to mám vyzkoušený a abych řekla pravdu, taky jsem zpočátku nikomu v tomto nevěřila. A bum!!!!!!! Je to tak. I když máme doma plnou ledničku, já vážně nemám na nic chuť. Na váhu jsem se postavila před týdnem a hodlám ještě týden vydržet. A nějak mě to ani nezajímá. Začla jsem pít 2 litry denně a jím pětkrát denně. Zatím jsem ještě ani moc nesportovala, ale nepřibírám. Zkuste to. V lednu mi bude 17, myslím že jsem sice ztratila dva roky dětství, ale o to více jsem dospěla. Mám více zkušeností. Bulímie mi nic nedala a skončím s tím. Vím to. Není to na sto procent, ale věřím si. :)))))) Vám všem holky držim palečky, vím jaké to je, musíme si pomáhat. Jakkoli bych Vám pomohla. Nejsem z toho venku, ale jestli chcete klidně napište. S čímkoli se budu snažit pomoci. good.girl15@seznam.cz icq: 298-024-453 Mějte se famfárově. A držte se. Ahojda….Péťa

Pořád to stejné, nic extra v tom není

/0 Komentáře/v /přidal

„….prostě…no vidíte, ani neumím najít ty správné slova, které by mě docela a přesně vystihly.Metr šedesát (zakrslá co? :D), moc hezké dlouhé kaštanové vlasy, čokoládové oči, které už utopily nejdnoho idiota, milý úsměv, nakažlivý smích.Ukecané, praštěné, roztomilé a naprosto šílené stvořeníčko.Možná, ale to jenom pro moje kamarády, rodinu, známé a třeba i cizí lidi co jen tak potkám na ulici.Chodím s hlavou v oblacích, neřeším nic, jsem totální flegmouš a zarytý optimista. Mám ujeté nápady, bavím svojí společností a lidi jsou rádi v mojí přítomnosti.Miluju život se vším všudy a raduju se za každé nové ráno a každý nový den žiju tak jako by měl být ten poslední.Všechno říkám a myslím upřímně,no, někdy jsem možná trochu prudká a až moc upřímná, ale akčnost miluju.Nedokážu být chvíli prostě jenom tak v klidu.Do všeho se vrhám po hlavě a neberu ohledy za následky, čekám že všechno vždycky výjde.Raduju se z titěrných maličkostí, kterých by si možná nikdo ani nebyl všimnul.Naprostý blázen a idealista.:)Nejsem dokonalá, ale to je na mě to nejhezčí.Dělám chyby jsem jenom člověk,hodně jsem jich udělala a ještě i udělám, ale nikdy nebudu ničeho co jsem udělala litovat, protože jsem to tak v danou chvíli opravdu cítila, a byla přesvědčena o tom že jednám správně.Slepě věřím tomu že každá špatná věc, člověk nebo skutek mají i druhou stránku a ta je vlastně k něčemu přece jenom dobrá.Slepě doufám v to, že každý člověk je kus dobré duše a pomáhám třeba jen pohledem. Mají mě rádi, jsem prý jejich sluníčko, křečík, bobek, králik, Azorek, kuře, María a co já vím jak mi ještě říkají :D.jsou se mnou rádi, působím jim záchvaty smíchu a dokážu je často i dohnat k slzám.“….blablabla…..předpokládám že vás taky kdysi ve škole nutili ve slohu alespoň jednou, ne li víckrát, popsat sebe sama.Já to měla za úkol právě včera.Poprosila jsem pár svojich kamarádů, aby mi pomohli a popsali mi jak mě vidí oni.A tohle byl výsledek.Když jsem doma později večer přepisovala předchozí řádky do školního sešitu, tekly mi po tvářích slzy..Na místě je otázka : proč slzy?Měla bych se spíš radovat a cítit se úžasně za to, co všechno ve mně vidí moji přátelé.Ne, plakala jsem a to proto, že jim všem, všem mojim zlatíčkům a miláčkům už pěknou dobu prachsprostě lžu… Člověk by ani neřekl jak moc ho dokáže vyčerpávat žít dva životy.Všude, ve škole, venku, na návštěvách, prostě kdekoliv jsem ta věčně vysmátá Martina, která slouží samozřejmě se svojím obrovských srdíčkem jako vrba nebo jako podpora.Je fakt že ani já sama se nedivím že si ničeho nikdo nevšiml.Když na mě někdo vyleze s tím že nechápe jak můžu být tak klidná, nebo že mi závidí můj život, nebo to že můžu mít kluka na kterého si ukážu, musím se trpce pousmát.Hlavou mi vždycky proletí jedna a ta stejná věta – Kdybyste jenom věděli…Chvílema opravdu žasnu jak se dokážu tak odporně přetvařovat.Cítím se jako bych měla na obličeji nalepenou masku stabilního, vyrovnaného člověka, která ale po sejmutí pokaždé zanechává čím dál větší spoušť.Jakmile ale překročím práh domu, všechno se na mě sesype jako domek z karet, do kterého vám někdo schválně foukne. Všechny ty potlačované posity a reakce…je to jako výbuch bomby. Ve skutečnosti žiju v neustálém mučivém strachu, ano i já. V tom stejném strachu a stresu jako vy všechny tady.Ve strachu a hrůze z příštího dne, ze všeho co bude a z beznaděje . Trhá mě ta odporná věc co se mi usídlila v hlavě, někde tam hluboko.Už mi tam ta můra straší přes dva roky a stejně bez výsledku, kterého tak moc chci dosáhnout! To snad ani nemá cenu popisovat, každý to tady omýlal už snad 1000krát.Znáte to…Byly chvíle kdy jsem už opravdu nemohla dál.Dokázala jsem hodiny jen tak sedět na posteli civět z okna a brečet jako malá.Zažívám pocity naprosté prázdnoty a zdá se mi, že absolutně nic v ten moment nedokážu : necítím, nepřemýšlím, neuvažuju, prostě nic. Ale vy to znáte, nejsem v tomhle nic extra….jenom zase jedna obyč co do toho spadla…nic mi to nedává, v ničem jsem si nepomohla, nejsem lepší člověk a už vůbec ne lehčí člověk…jednou snad, ale v dohledné době to nevidím… Myslím že dva příběhy během těch dvou let jsem jsem už přidala.Každý jeden je jiný a když si je zpětně čtu, zjišťuju, že místo abych si uvědomovala že bych to měla zatrhnout, spíš se s tím učím s pokorou žít..začátky byly opravdu bouřlivé, druhý rok už na hraně a tehdy snad možná jsem váhala, ale dnes už vím, že to ještě chvíli potrvá… 7.11.06 By Martík (icq 339279224, to jenom když náhodou budete něco chtít, nebo jenom tak, pokecat…)