O mě

Ahoj všichni, občas si procházím Vaše příběhy a obdivuji odvahu těch, které se odhodlaly svěřit svůj příběh ostatním. V deváté třídě na základní škole jsem měla pocit, že nemůžu dál. Nyní, o 8 let později, se opět vrací, ovšem v jiné podobě. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se nikdy nemohla považovat za krásnou a atraktivní slečnu, jíž by žádný hoch neodolal;). Přišlo mi to tehdy hodně důležité. Hubené holky přece jsou tak vtipné a všichni je obdivují. Přestala jsem tedy jíst. Na pár dní. Tělo však zareagovalo po svém a chtělo spoustu jídla, protože mělo hlad. A pak panika. Přece nezahodím svou snahu. A tak se ze mě stala bulimička. Bezva stav. Cpete do sebe spoustu jídla, strávíte spoustu času tím, že se jej snažíte ze sebe dostat a pak se hodně nenávidíte. Nakonec už nedokážete nic jiného. Tak se mi ztratilo několik posledních let. V době, kdy už jsem přestala věřit, dostala jsem novou šanci přežít svůj vlastní život. Podivná věta, ale Vy mi dobře rozumíte. Jen svět kolem sebe nepoznávám, příliš se změnil, zatímco já zůstala stejná příliš dlouho. Teď už mi ale nic jiného nezbývá. Vy, co víte, o čem mluvím, nebo co jste teprve na úplném začátku, se prosím zamyslete, zda to stojí za to. Nejspíš si myslíte, že jste lepší a silnější než všechny ostatní, ale bohužel v tomto jsme stejné. Jen každé trvá různě dlouho, než je bulimie či anorexie dostanou na kolena. Ztracený čas rozhodně nestojí za to.