Archive for category: Můj příběh

Ahoj lidičky Je mi 17 let, měřím 167 cm a jak je to s váhou? Musím říct že jsem nikdy nebyla hubnená ale hodně sportuji (hraju závodně tenis),a jako malá jsem dělala atletiku, tancovala jsem country tance a hrála fotbal. Vždycky jsem měla tak 167/65 a chtěla zhubnout.Vyzkoušela jsem hrozně moc diet a přípravků na hubnutí, ale nikdy mi nic nepomohlo. Jednou jsem s mojí nejlepší kamarádkou držela dietu a zhubla jsem 8 kg za 3 týdny to jsem měla 59 kg. Jenže potom jsem to nějak nemohla vydržet a začala se přejídat.Zase jsem ztloustla na 65 kg. Pak jsem ale měla nemocné kolení chrupavky a nemohla cvičit 3 měsíce, to jsem přibrala na 70 kg a moje postava mi začala hodně vadit. Řešila jsem to nesmyslnýma hladovkama, práškama na hubnutí a projímadlem. Vydržela jsem to vždyjen 3 dny ale pak jsem přibrala i s něčím navíc, tímto stylem jsem ztloustla na 75 kg. Potom jsem vážně onemocnila a na rok jsem měla zákaz jakého koliv cvičení a skoro vůbec jsem nechodila do školy. Samozřejmě že jak jsem byla doma ten rok tak sem pořád jen ležela v posteli a mamka mi nosila dobroty a jídlo pod nos.A já jedla a jedla. K tomu jsem začala brát antikoncepci, zož byla největší chyba. Na začátku června, mi ve škole oznámili že musím dělat komisionální přeskoušení za velkou apsenci. Školu jsem se snažila dohonit jak to šlo a tak sem se neustále učila a jedla. Komisionálky jsem udělala a už byl poslední týden školy.S obavami jsem vlezla na váhu a zjistila jsem že mám NEUVĚŘITELNÝCH 86kg. Nikam jsem nechtěla chodit,nesnášela jsem nakupování oblečení a co bylo nejhorší nikdo mě nemohl poznat. Všichni mi řikali jak sem hrozně ztloustla,bylo to příšerný. Řekla jsem si že teď už budu mít na sebe čas a musím zhubnout. Doktor mi řekl že už můžu pomalu začít cvičit. Hned druhý den jsem se pustila do hubnutí. Začala jsem jíst zdravě, menší porce a hlavně jsem začala cvičit. Každý den sem běhala doma na běžeckym páse,protože jsem se styděla někam chodit nebo jsem jezdila na kole, posilovala jsem na problémové partie. Pak začaly prázniny a já začala chodit na brigádu. Začala jsem chodit do fitness centra u nás ve městě. Snažila jsem se jíst pořád dietně ale moje vůle povolila a už mi to nešlo tak jak na začátku. Hlavně jsem si na aerobiku a jinym cvičení připadala jak totální poleno. Žádná fyzička, vůbec jsem neuměla kroky, funěla jsem a potila se uplně hrozně. Taky mě hrozně vyrostly prsa a tak sem nesnášela různý poskoky. Na konci cvičení se vždy posilovalo. Byla jsem zvyklá z dřívějších let udělat v pohodě 20 kliků a 100 sedů lehů, jenže teď sem neudělala ani jeden klid a vší silou jsem udělala maximálně 2 sedy lehy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kde je moje fyzička na který jsem od mala pracovala. Byla jsem z toho nešťastná. Červenec uběhl hrozně rychle a já jsem se měla zvážit. Zvážila jsem se a váha ukázala 79 kg. Byla jsem hrozně ráda, že se mi povedlo něco zhubnout a hlavně že se mi zlepšila fyzička :-). Hned na začátku srpna jsem jela k babičce. Jezdim tam moc ráda ale je to tam jak ve výkrmně. Babi nám koupí co chceme, různý čokoládky, sušenky atd… Ale těšila sem se tam. Řekla jsem si že budu chodit běhat a do tamějšího fitka. Přijela jsem k babičce a všichni mně chválili že už se mi povedlo něco zhubnout. Jenže co se nestalo: dostala jsem angínu a nesměla jsem cvičit.2 Týdny jsem brala antibiotika a snažila se dělat si melounový dny (den kdy jsem jedla jen vodního melouna) a různý půsty atd… Pak jsem jela na dovolenou, kde sme měli ALL inclusive a neustále byly na stole zákusky. Snažila jsem se jim vyhýbat ale znáte to. Z dovolený jsem přijela a měla jsem 83 kg. Poslední týden v srpnu jsem se vrátila domu a zase začala chodit k nám do fitka. Září: Šlo se do školy a já vážila 79 kg,dost lidí mi řeklo že jsem zhubla, protože mě viděli před prázdninama a to jsem měla těch hrozných 86 kg. Od září do konce listopadu se mi váha pohybovala mezi 77-80 kilama. Hrála jsem tenis, cvičila aerobic a chodila na tae-bo. Konec listopadu: 79 kg. Tady to začalo. HLADOVKA Chtěla jsem do Vánoc zhubnout aby si toho všichni všimli. O všední dny jsem nejedla nic a o víkend jsem musela obědvat, ale máma ví že držim neustálí diety tak mě nechala si dělat zeleninový saláty, i když občas měla řeči že nejim nic jinýho než šopský salát. K tomu jsem každý den po škole hodinu běhala na běžícim páse,poailovala na problémový partie a večer jsem chodila cvičit (aerobic,tenis, spinning,sqosh). Po prvním týdnu jsem zhubla 6 kg (73 kg). Byla jsem ráda ale cítila jsem se strašně unavená. Druhý týden byl strašný, hrozně jsem se těšila na víkend až si budu moct dát jídlo ale upřímně jsem na zádnou zeleninu chuť neměla, nejradši bych si dala normální jídlo. Celý týden jsem se ovládala, měla jsem hrozný křeče při tréninkách ale řikala jsem si MUSIM TO VYDRŽET,pak mi taky sestřenky česala v lasy a tahala mě a ona mi řekla větu JO HOLKA PRO KRÁSU SE MUSÍ TRPĚT. Tuhle větu jsem si opakovala po každý když jsem měla křeč v nohách nebo se mi motala hlava. Po tom druhým týdnu jsem zhubla 5 kg (68 kg). Už zbývalo do Vánoc jen 14 dnů. Byla neděle a já si představila zase celý týden bez jídla, hrozně jsem se rozbrečela, proč zrovna já musim být tak tlustá, takhle se tim trápit. Další týden už jsem vůbec nemohla, byla jsem uplně vyčerpaná a malátná. Trénink jsem vždycky odchodila a už jsem ani necvičila doma. Neustále jsem spala a vůbec se neučila. O víkend jsem mamce řekla že je mi špatně aby mně nechala celý den ležet,prospala jsem celou sobotu a měla jsem hrozný výčitky že jsem necvičila, protože jsem snědla trochu uvařené brokolice. V neděli jsem pořád polehávala. Mamka mi vynadala že nic nejím a já jí samozřejmě tvrdila že jím a zdravě, vždyť viděla jak jím zeleninu, tak jsem nechápala co pořád má. Poslední týden do Vánoc: 63 kg Ve škole už jsme nic nedělali takže jsem zaplať pámbůh nemusela přemýšlet. Všichni se mi ptali jestli mi něco neni, že jsem hrozně zhubla a moc se snima nebavim. Řekla jsem že jsem unavená, že na mě asi něco leze. Celý týden jsem byla k nepoužití a to máma chtěla pomoct s cukrovím a úklidem. Tréninky stály za nic a já se těšila na 25.12. to pojedu k babičce a všichni mě uvidí jak jsem zhubla,VYDRŽIM TO. Den D 25.12.2005: 59 kg. Přijela jsem k babi a všichni na mě koukali jak na zjevení. Měla jsem na sobě hrozný oblečení, protože mě bylo všechno velký a tak sem musela mít starý věci. Měla jsem kruhy pod očima, byla jsem unavená, bušilo mi srdce, motala se mi hlava a vyjít 3 schody u babičinýho domu byly nemožnu. Každým krokem mě brali hrozný kreče do nohou. Všichni řikali že jsem hrozně hubená, ale nebyla to pravda. Byla jsem normální 167/59. Hned jsem si šla lehnout a ani jsem si nevybalila dárky. Druhý den za mnou přišla mamka a řekla že už to takhle dál nejde. Ať jdu okamžitě na snídani a že budu jíst normálně. Udělala mi 2 housky se sýrem. To se asi zbláznila, kam bych to po měsíci hladovění dala, když jsem žaludek měla malej jak vajíčko. Řekla jsem jí že klidně budu jíst (i když jsem nechtěla) ale musí to být zdravé. Máma mě seřvala že tou svou zdravou výživou to vypadá tak jak to vypadá,ať se na sebe kouknu. Snědla jsem müsli s mlíkem a ulevilo se mi. Začala jsem jíst 5x denně a zdravě. Sice to byli porce jak pro 2 letý dítě ale jedla jsem. Každý den jsem chodila na běžky a když jsem se na Silvestra vrátila domu vážila jsem 59 kg. Rok 2006 Celý rok jsem se snažila jíst zdravě a každý den hodinu cvičit. Dnes je 3.12.2006 a mám 167/50. Jsem se svou váhou spokojená a už bych nikdy nechtěla minulé Vánoce. Rodiče jsou už smířený s tím že do mě nedostanou čokoládu ani knedlíky ale hlídají mě pořád. Jsem ráda že to takhle dopadlo a přeji vám všem abyste taky byli šťastní a ZDRAVÍ. Budu ráda za každý komentář. AHOJ.

Ahoj holky, chtěla bych vám všem popřát moc síly a úspěchů v boji vás samých se sebou. Sama jsem se v bulimii plácala celých sedm let, přišlo to docela nenápadně, v patnácti začala jít váha malinko nahoru (Pro vysvětlení, při 170 cm jsem přestala mít svých obvyklých 50 kilo:-), což mě samozřejmě vyděsilo, takže jsem k dennímu cvičení a běhání přidala ještě jednu metodu, zvracení.Zpočátku jsem to nějak kočírovala, záchvaty žravosti se nevyskytovaly tak často a když už, řekla jsem si, že to je naposledy. To se mi ještě dařilo dělat jakoby nic, rodina ani nejbližší přátelé nic nevěděli.. S postupem času sjem jedla i zvracela víc, až se mi to nakonec tak dostalo do krve, že jsem to začala považovat za něco normálního, za součást své osobnosti, za něco, co ke mě patří (šílené, že?) v tu dobu už rodiče začali něco tušit… Střídaly se u mě nesnesitelné deprese s celkem pěknými, někdy i dost dlouhými obdobími, kdy jsem byla v pohodě.. Zkrátím to. Tohle trvalo sedm let, intervaly mezi „normálním“ a bulimickým životem se různě měnily, zkracovaly, prodlužovaly. Ztratila jsem důvěru rodiny, některé přátele, přišla jsem o svoji pýchu, krásné vlasy, které jsem musela ostříhat, protože z hřívy zbylo jen jakési chmýří. Zkazily se mi zuby a jsem ještě teď často nemocná… Ale sjem z toho venku! Samozřejmě, psychika sjem stále narušená a někdy se přistihnu, že jím mnohem víc, než bych měla, ale už nemám potřebu jít na záchod.. nebo kamkoli jinam. Je mi skoro 23, při 170 vážím 60 kilo, nevypadám sice jako bůhvíjaká modelka, ale jsem vesměs spokojená. Byl to boj a já vyhrála.. Držím vám všem pěstičky, protože věřím, že vyhrajete taky:-)

AHOJ UŽ OD MALIČKA JSEM STŘÍDALA VÁHU.V 17 LETECH JSEM MĚŘILA 163CM A VÁŽILA 55 KG.MNĚLA JSEM KLUKA DO KTERÉHO JSEM BYLA VELICE ZAMILOVANÁ.JEDNOHO DNE MI ZAČAL JEHO KEMARÁD ŘÍKAT ŽE MÁM VELKÝ ZADEK A PO ČASE SE PŘIPOJILA I MÁ LÁSKA TAK MNĚ TO ŠTVALO ŽE JSEM POSTUPEM ČASU NEMNĚLA NA NIC CHUT A BYLO MI TRAPNĚ JÍST PŘED NĚMA ZA TVA TÝDNY JSEM ZHODILA 12 KG.VÁŽILA JSEM 43KG.VŠECHNY VĚCI JSEM MNĚLA VELKÉ ALE BYLA JSEM CHUDÁ!POMALU MI ZAČALI PADAT VLASY,LÁMALI SE MI NEHTY A BYLA JSEM HODNĚ UNAVENÁ.MÁ KAMARÁDKA NA ŠKOLE SI TOHO VŠIMLA A ŘEKLA TO MISTROVÉ A TA SI MNĚ ZAVOLALA A CHTĚLA ČÍSLO DOMU PO DLOUHÉ DISKUZI JSEM JI HO DALA.TA ZAVOLALA MÉ MAMCE A ŘEKLA JÍ ŽE VUBEC NEJÍM!!VEČER JSEM SEDĚLA S MÍM KLUKEM PŘED BARÁKEM A ŠLA MAMKA S PRÁCE A NESLA PLNÉ NÁKUPNÍ TAŠKY JÍDLA TO CO JSEM MÍVALA RÁDA.SAMOZŘÉJMNĚ ŽE JSEM NECHTĚLA JÍST ALE SEDĚLI U MNĚ KAŽDÝ.JAK JSEM POMALU ZAČALA JÍST TAK SI ŘEKLI ŽE UŽ JÍM ALE JÁ NAOPAK ZAČALA ZVRACET TAJNĚ!!MÁ KAMARÁDKA KAMARÁDKA ŠLA TENTOKRÁT ZA MOU MAMKOU A ŘEKLA ŽE ZVRACÍM A ŽE SE S TÍM MUSÍ NĚCO DĚLAT.MAMKA MNĚ PŘIHLÁSILA K PSICHOLOGOVI A TEN NEVĚŘIL JAK JSEM MOHLA TOLIK ZHODIT?!CHODILA JSEM NA SEZENÍ S HOLKAMA CO MNĚLI ANOR. A BULIM. POŘÁD SE TO ZHORŠOVALO TAK MNĚ DALI DO OPAVY NA LÉČENÍ BYLO TO STRAŠNÉ!PO NĚKOLIKA MĚSÍCÍCH MNĚ PROPUSTILI A MNĚLA JSEM 60 KG.DOMA JSEM TO ZHODILA SPORTEM NA 55 KG A BYLA JESM RÁDA.TED MÁM 22 A MÁM DÍTĚ.PŘI TĚHOTENSTVÍ JSEM PŘIBRALA 40 KG NAVÍC TAKŽE PŘI PORODU JSEM VÁŽILA 95KG. BYLA JSEM JAK KOULE DOKTOŘI MI ŘEKLY ŽE TO BYL TEN JOJO EFEKT.TED MÁM 63 A JSEM ŠTASTNÁ JAKO BLECHA.I KDYŽ SI ŘÍKÁM JEN PÁR KILO DOLU TO MI NIC NEUDĚL ASPON KDYBYCH VÁŽILA 55 JAKO DŘÍV?POŘÁD TO MÁM V TÉ HLAVĚ A UŽ SE TOHO ASI NEZBAVÍM!!

Ahoj,rozhodla jsem se,že vám napíšu příběh,který jsem si prožila na vlastní kůži.Není to film ani pohádka,je to opravdový příběh,který se fakt stal a přestože už je to nějakou dobu,co se to stalo,kdykoliv si na to vzpomenu,po zádech mi přejede mrazení a stáhne se mi hrdlo.Taky bych chtěla.aby jste si to přečetly a možná vám to něco dá… Byla jsem mladší,než moje sestra.Nikdy jsme spolu neměly nějaké problémy.Ale s příbývajícím věkem se to začalo měnit.Pořád se do mě navážela,urážela mě,dělala si ze mě srandu…a co mě ničilo nejvíc,někdy si do mě rýpla,že jsem tlustá.Ale já tlustá nebyla ani trochu.Ona byla hubená od přírody a ať se cpala čímkoli,byla pořád štíhlá…!Moc jsem si z těch jejich řečí nebrala,ale když mi bylo asi 12,začala jsem vážně uvažovat,co když má pravdu?Moje sestra mě dále ponižovala. Dohnala mě k tomu,že jsem si ani trochu nevěřila,připadala jsem si neschopná a méně cenná,a ve srovnání se setrou prostě bezcenná a hlavně,hlavně jsem si začala připadat tlustá!!!Začala jsem jíst zdravě.Kupovala jsem si potraviny ve zdravých výživách,bioprodejnách atd.A z holky,která milovala všechno sladké se stala rázem vegetariánka,posedlá zdravým stravováním.Mamka to nechápala,říkala,že to nemám za potřebí,ale já trvala na svém a jelikož jsem šíleně tvrdohlavá,nikdo mi to nerozmluvil.Přihlásila jsem se na aerobik a na plavání byla jsem se sebou spokojená,jak zdravě žiju.Ale i když jsem něco zhubla,za nějakou dobu mi to přestalo stačit.Moje sestra mi pořád jen opakovala,jak je hubená,jak jí kamarádky nadávají do anorektiček…dělala mi to schválně.Jedla přede mnou samé kalorické bombya myslela si,že neodolám,ale já odolala-a tím jsem si připadala šíleně silná.Mamka si myslela že sestrou vycházím,neměla ponětí,jak mi ubližuje.A tak jsem začala držet přísnou dietu.Celkem jsem zhubla a když jsem porovnávala novou školní fotku s tou minulou,neušlo mi,jak jsem zhubla.A to mě ještě více nakoplo.Chtěla jsem být štíhlá!!! Přišla preventivní prohlídka a moje doktorka se mě zeptala,ať trochu přiberu,jestli snad držím nějakou dietu!?Řekla jsem,že ne a že teda něco přiberu.tehdy jsem vážila asi 37kg.Ale udělala jsem pravý opak-hubla jsem dál.Mamka mi pořád říkala,ať s tím přestanu,že sice nejsem úplná kostra,ale že jsem už hubená dost.Ale to já tenkrát právě chtěla-být vyhublá na kost.nosila jsem volné oblečení a nikdo nevěděl,jak doopravdy vypadám. Pak přišlo dost těžké období,kamarádky se na mě začaly divně dívat,učitelé si mě volali a vyptávali se mě,jestli mi něco není,že jsem strašně hubená.Všem jsem lhala.Doma jsem mazala nádobí,jídlo házela do záchoda a prostě ho různě vyhazovala.A taky jsem v té době strašně často a ráda pekla a vařila.Už díky tomu jsem v tak nízkém věku uměla skvěle vařit.Byla jsem ve styku s jídlem ale já sama ho nepotřebovala,připadala jsem si silná.Pořád jsem si říkala,že jídlo k životu nepotřebuju.Jídlo pro mě nebylo součástí života, zdroj energie,ale jako něco hnusného,po čem se tloustne!A tak běžel čas,já jsem hubla,ale v očích ostatních,jsem na tom nebyla špatně,protože jsem všem nalhala,že jsem už jedla,jak jsem přecpaná atd. jednoho dne jsem jezdila na kole a už jsem fakt nemohla…zatmělo se mi před očima a já omdlela.Z toho pádu jsem měla samé modřiny ale mamce,jsem řekla,že jsem prostě jen spadla z kola,o omdlení jsem mlčela,i když se mi to už stalo několikrát. Později jsem se už i přestala vážit,stejně jsem v poslední době vůbec nevnímala ručičku váhy.Bála jsem se na ní postavit,protože jsem si myslela,že budu vážit strašně moc!!! Zkákala jsem už asi půl hodiny přez švihadlo,když jsem znova dostala závrať a já sebou práskla na trávu.Po chvíli jsem se vrátila domů- celá jsem se klepala,srdce mi tlouklo,jako by chtělo vyskočit a po čele mi stékal pot.Chtěla jsem se napít vody,když jsem si všimla mamčiného výrazu ve tváři,veděla jsem,že něco příjde…“Viděla jsem tě,nesnaž se mi to vymluvit,viděla jsem tě,jak jsi před chvílí omdlela!!!Řekni,stalo se ti to už někdy?“Řekla tenkrát a já nevěděla ,co říct…zašeptala jsem jen „nee..“,a chtěla zdrnout do svého pokoje,ale mamka byla neodbytná. „Kdepak,nevěřím ti,teď hned se půjdeš zvážit,nedovolím,aby sis ničila život..“řekla máma,teď už trochu zvýšeným hlasem.Chtěla jsem se z toho vyvlíknout,ale nedalo se nic dělat.Nejsou slova,která by popsala,jak jsem se cítila,když mě mamka vedla k váze.Srdce mi div nevyzkočilo z krku,klepala jsem se jednak zimou,jednak strachem…věděla jem,že už není úniku,téhle chvíle jsem se bála.Máma řekla ať se svléknu.Vyděšeně jsem se na ní podívala,ale bylo mi jasné,že nemá cenu ji to vymlouvat.na tu chvíli já a určitě ani ona do smrti nezapomeneme…svlékla jsem si oblečení a stála před ní jen v kalhotkách a podprsence.Viděla jsem její děs v očích,když mě spatřila.Obličej si zkryla do dlaní a do očí se jí draly slzy. nevěděla jsem,co mám dělat.“Postav se na tu váhu!“řekla s posledních sil a já se zhluboka nadechla a postavila se na váhu.Nedívala jsem se na ručičku. Bylo mi už všechno jedno,jen jsem chtěla,aby tahle chvíle zkončila.Máma se podívala na ručičku váhy..“Pane bože!!!“Zavyla a slzy jí tekly po tvářích jako dva vodopády.Někam odešla.Mě to pořád nedocházelo,já si připadala tlustá.Oblékla jsem se zpátky do svého oblečení a chystala jsem se dojít do pokoje,ale máma mě na chodbě odchytla,vzala za ruku a bez jediného slova mě šoupla do strejdova auta.Nechápala jsem,co se to děje.Celou cestu jsem probrečela,když jsme projížděli bránu a já na velké,světlé budově spatřila seduli,bylo mi to jasné.Pamatuju si jako dnes.Svítilo pozdní letní slunko a ve vzduchu šel cítit podzim.A já tam stála,klepala se zimou a sluneční paprsky zářily na mou promodralou kůži. Myslela jsem,že je to jen sen,že se mi to jen zdá.Já tam přece nepatřila…!!! Ani tam jsem nechtěla jíst ale když mi hrozili úmělou výživou,něco jsem radši snědla,ale stejně jsem si zažila sondu do žaludku.Nikomu to nepřeju. Bylo tam ještě několik holek s ppp.Rozuměla jsem si s jednou holkou,jmenovala se Natálka.Byla na tom dost špatně.Vážila něco okolo 26kg-ano,čtete dobře,šel s ní strach.Byla strašně křehká a člověk měl strach na ni jen šáhnout,aby ji něco nezlomil.Když ležela,silně se jí rýsovala hrbolatá páteř. Ona na sobě neměla ani trochu sebemenšího tuku.Byla to kostra obalená suchou a průhlednou kůží!Žíly jí prosvítaly po celém těle.Bylo mi jí líto.Cítila jsem k ní velký socit,měla jsem jí hrozně ráda,ani nevím proč,možná proto,že jsem jí rozuměla.Ale nejhorší bylo,že ona si připadala stále hrozně tlustá. Připomínala mi anděla,lehoučkého jako pírko,s velkýma očima,ve kterých byl strach a beznaděj.Anděla,který by rád vzlétl,ale nemůže!!! Natálka na tom ale byla stále hůř a hůř a nejhorší bylo,že nechtěla s doktory spolupracovat.A to je to nejhorší.Ona chtěla bojovat,ale nemohla.Už neměla sílu.Byla ve spárech anorexie.Byl to boj,který…prohrála.Ano,nezvládla to.Natálka umřela na anorexii. Kdo si myslí,že anorexie,je hloupá nemoc,výmysl hloupých holek,které už neví,co by-tak se mýlí.Je to mnohem,mnohem více,než si kdokoli myslí. A anorexie není jen o hubeném těle,je to o psychice,vnímání vlastního těla.Holky,které říkají,že chtějí mít anorexii jsou podle mě hloupé,neví o čem mluví.A tím se nechci nikoho dotknout. Tenhle zážitek mě poznamenal na celý život.A taky jsem se rozhodla,že se uzdravím.Už jen kvůli Natálky…!I když ještě nemám úplně vyhráno,jsem rozhodnuta,že budu s tou mrchou anorexií bojovat!!! Tak to je asi všechno,o co jsem se s vámi chtěla podělit a jsem ráda,že jsem to tady napsala.Možná to někoho přiměje k zamyšlení. Nikdy na Natálku nezapomenu,protože nebýt jí,nevím,zda bych si někdy uvědomila,že jsem doopravdy nemocná…

Zdravím vás lidičky Pro začátek abych se představila,jmenuji se Aneta,ale kámoši a rodina(pokud mi zrovna mamka neříká bramboráčku)říkají Anett.Já jsem nikdy žádnou ppp netrpěla,ale jak čtu vaše příběhy tak se ve mě cosi hnulo.Ty lidi musí trpět obrovskými depresemi ze svého vzhledu,ze sebe,z jídla,z diet a má to všechno jen jediný efekt. TATO POSEDLOST VEDE ROVNOU DO NEMOCNICE.Ty lidi se prostě zabijejí,ubijí se a nedokáží se už vzepřít,už nemají žádnou sílu bojovat(taky pro co,když vidí jrn sebe a diety).Já jsem úplně normální holka a s postavou si hlavu nelámu,ale já vás prosím najděte v sobě odvahu se těm nemocem vzepřít,neděláte to pro nikoho jen pro sebe,na světě je spousta lidí,kteří vás potřebují a mají vás rádi.Povězte mi nemáte chuť na pořádně propečený steak s hranolkama a tatarkou,ale proč si ho odepírat,aby jste se trápili výčitkami nebo,aby skončil v záchodové míse???NE!!!Teď už ne.KONEČNĚ SE VZEPŘETE A BOJUJTE. PS:Já vám moc fandím a vám přeji,aby jste se z toho dostali.