Vam VSEM

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky,holky!!! Pisu sem uz asi po treti, a jak to vsechno ctu, jsme na tom uplne stejne: deprese, uzkost, strach, nenavist k jidlu, nenavist k sobe same,zoufalstvi, beznadeje…Ja jsem uz tolikrat premyslela, proc tohle vlastne delame? Utikame od pravdy, od problemu, a resime je jidlem. Delam to i ja. Proc treba nenamalujeme obrazek? Nejdeme do kina? A ten problem neresime takhle? Proc ho neresime tim, ze si udelame radost? Proc to resime tak, ze si ublizujeme?…Ja tomu sama nerozumim…Zitra je to tyden co nejim, jenom mininum. Tri papriky k obedu, malo neco k veceri…Nemuzu cvicit, mam nejake zdravotni problemy, ktere ale nesouvisi s A. Protoze do ni „teprve“ PADAM…podruhe a pritom sakra vim, do ceho zase jdu…Jakoby mi to nestacilo, ale hrozne mi to pomaha. Hrozne trpim, kdyz mi nekdo ublizi, psychicky…Zacinam mit neskutecnej odpor k jidlu a k lidem, co jedi…Ze se nedokazou kontrolovat a furt musej do sebe neco cpat…Kdyz si kupuju tri papriky pripadam si jak nenazranec…Chjo,…nikdy bych neverila, ze budu mit PPP a ze tahle nemoc existuje…Lidi v praci si zase zacinaji vsimat…ze hubnu…Dela mi to radost…chodim absolutne v cerne barve, utlych vecech…aby to vyniklo, pritom si prijdu hrozne tlusta…Chci hrozne zhubnout, aby si me nekdo zase vsimnul, ze se se mnou neco deje…a chtel mi pomoct….takhle na sebe poutam pozornost…:o((…Holky drzte se. My to zvladneme! Petula

Dokážete to… :)

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, chtěla bych vám všem popřát moc síly a úspěchů v boji vás samých se sebou. Sama jsem se v bulimii plácala celých sedm let, přišlo to docela nenápadně, v patnácti začala jít váha malinko nahoru (Pro vysvětlení, při 170 cm jsem přestala mít svých obvyklých 50 kilo:-), což mě samozřejmě vyděsilo, takže jsem k dennímu cvičení a běhání přidala ještě jednu metodu, zvracení.Zpočátku jsem to nějak kočírovala, záchvaty žravosti se nevyskytovaly tak často a když už, řekla jsem si, že to je naposledy. To se mi ještě dařilo dělat jakoby nic, rodina ani nejbližší přátelé nic nevěděli.. S postupem času sjem jedla i zvracela víc, až se mi to nakonec tak dostalo do krve, že jsem to začala považovat za něco normálního, za součást své osobnosti, za něco, co ke mě patří (šílené, že?) v tu dobu už rodiče začali něco tušit… Střídaly se u mě nesnesitelné deprese s celkem pěknými, někdy i dost dlouhými obdobími, kdy jsem byla v pohodě.. Zkrátím to. Tohle trvalo sedm let, intervaly mezi „normálním“ a bulimickým životem se různě měnily, zkracovaly, prodlužovaly. Ztratila jsem důvěru rodiny, některé přátele, přišla jsem o svoji pýchu, krásné vlasy, které jsem musela ostříhat, protože z hřívy zbylo jen jakési chmýří. Zkazily se mi zuby a jsem ještě teď často nemocná… Ale sjem z toho venku! Samozřejmě, psychika sjem stále narušená a někdy se přistihnu, že jím mnohem víc, než bych měla, ale už nemám potřebu jít na záchod.. nebo kamkoli jinam. Je mi skoro 23, při 170 vážím 60 kilo, nevypadám sice jako bůhvíjaká modelka, ale jsem vesměs spokojená. Byl to boj a já vyhrála.. Držím vám všem pěstičky, protože věřím, že vyhrajete taky:-)

Nikdy jsem tomu nevěřila

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky,hodně chodím na tyto stránky..Čtu si vaše příběhy a tak jsem si řekla,že vám napíšu i svůj……Nebyla jsem nikdy úplně tlustá měla jsem 58kg na 168cm..Jenomže jsem se dostala kvůli sebevraždě na dpk v Motole.Tam jsem potkala spousty anorektiček,nejdřáív jsem se jim smála a říkala si to se mi nikdy nemůže stát..Pak mi jeden kluk co tam byl hospitalizovaný mi řekl že jsem tlustá..Mrzelo mě to,ale nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost,jenže mi to řekl ještě jeden kluk a tak jsm se rozhodla s tím něco dělat….Začala jsem sbírat rady od holek s anorexii a začala hubnout.Nejdřív jsem zhubla jen 1,5kg..Ale přišli mi na to,že zvracím a hned mi řekli že mám zvracející anorexii.Řekla jsem jim,že je to úplná blbost,protože jsem tlustá a tlustý anorektičky nejsou!!tak jem hubla dál…přestala jsem jíst a zhubla na 54kg,jenže nic jsem nejedla ani sousto ceký den..pokaždé když jsem takto přestala jíst dali mi nosní sondu,není to nic příjemného,když vám cpou hadičku nosem až do žaludku:-(..Začala jse chodit na terapie a po 4měsících mě pustili domů…byla jsem doma asi 2dny a kamarád mi řekl že jsem ztloustla,tak jsem začala znova hubnout,zpočátku jen tak kilo,kilo a půl týdně ale pak jse celý týden nejedla a nepila a protože jsem chodila na převažování mi na to přišli,jelikož jsem za ten týden zhubla přes 4kg a byla hrozně dehydratovaná poslali mě do nemocnice na kapačky kde jse byla 4 dny,po dalších 3 dnech jsem odjela do PL Bohnice.tam jsem byla také 4měsíce…Teď jsem doma už měsíc a zatím jsem zhubla jen 2,5kg..Nejsem šťastná,naopak snažím se hubnout,zvracím,cvičím a skoro nejím…Hrozně mě to mrzí,ale nemůžu si pomoct:-(..Holky nezahrávejte si s tím,pak je to těžký…hodně těžký…..

LÉČENÍ!!!

/0 Komentáře/v /přidal

AHOJ UŽ OD MALIČKA JSEM STŘÍDALA VÁHU.V 17 LETECH JSEM MĚŘILA 163CM A VÁŽILA 55 KG.MNĚLA JSEM KLUKA DO KTERÉHO JSEM BYLA VELICE ZAMILOVANÁ.JEDNOHO DNE MI ZAČAL JEHO KEMARÁD ŘÍKAT ŽE MÁM VELKÝ ZADEK A PO ČASE SE PŘIPOJILA I MÁ LÁSKA TAK MNĚ TO ŠTVALO ŽE JSEM POSTUPEM ČASU NEMNĚLA NA NIC CHUT A BYLO MI TRAPNĚ JÍST PŘED NĚMA ZA TVA TÝDNY JSEM ZHODILA 12 KG.VÁŽILA JSEM 43KG.VŠECHNY VĚCI JSEM MNĚLA VELKÉ ALE BYLA JSEM CHUDÁ!POMALU MI ZAČALI PADAT VLASY,LÁMALI SE MI NEHTY A BYLA JSEM HODNĚ UNAVENÁ.MÁ KAMARÁDKA NA ŠKOLE SI TOHO VŠIMLA A ŘEKLA TO MISTROVÉ A TA SI MNĚ ZAVOLALA A CHTĚLA ČÍSLO DOMU PO DLOUHÉ DISKUZI JSEM JI HO DALA.TA ZAVOLALA MÉ MAMCE A ŘEKLA JÍ ŽE VUBEC NEJÍM!!VEČER JSEM SEDĚLA S MÍM KLUKEM PŘED BARÁKEM A ŠLA MAMKA S PRÁCE A NESLA PLNÉ NÁKUPNÍ TAŠKY JÍDLA TO CO JSEM MÍVALA RÁDA.SAMOZŘÉJMNĚ ŽE JSEM NECHTĚLA JÍST ALE SEDĚLI U MNĚ KAŽDÝ.JAK JSEM POMALU ZAČALA JÍST TAK SI ŘEKLI ŽE UŽ JÍM ALE JÁ NAOPAK ZAČALA ZVRACET TAJNĚ!!MÁ KAMARÁDKA KAMARÁDKA ŠLA TENTOKRÁT ZA MOU MAMKOU A ŘEKLA ŽE ZVRACÍM A ŽE SE S TÍM MUSÍ NĚCO DĚLAT.MAMKA MNĚ PŘIHLÁSILA K PSICHOLOGOVI A TEN NEVĚŘIL JAK JSEM MOHLA TOLIK ZHODIT?!CHODILA JSEM NA SEZENÍ S HOLKAMA CO MNĚLI ANOR. A BULIM. POŘÁD SE TO ZHORŠOVALO TAK MNĚ DALI DO OPAVY NA LÉČENÍ BYLO TO STRAŠNÉ!PO NĚKOLIKA MĚSÍCÍCH MNĚ PROPUSTILI A MNĚLA JSEM 60 KG.DOMA JSEM TO ZHODILA SPORTEM NA 55 KG A BYLA JESM RÁDA.TED MÁM 22 A MÁM DÍTĚ.PŘI TĚHOTENSTVÍ JSEM PŘIBRALA 40 KG NAVÍC TAKŽE PŘI PORODU JSEM VÁŽILA 95KG. BYLA JSEM JAK KOULE DOKTOŘI MI ŘEKLY ŽE TO BYL TEN JOJO EFEKT.TED MÁM 63 A JSEM ŠTASTNÁ JAKO BLECHA.I KDYŽ SI ŘÍKÁM JEN PÁR KILO DOLU TO MI NIC NEUDĚL ASPON KDYBYCH VÁŽILA 55 JAKO DŘÍV?POŘÁD TO MÁM V TÉ HLAVĚ A UŽ SE TOHO ASI NEZBAVÍM!!

Já nevím……..:-(

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky vlastně nevím proč píšu je mi smutno ze sebe i ze me..vzdycky sem si prala mit stihlou postavu,krasnou tvář a vypadat jako jedna z tech slecen na obalkach casopisu.Ale byla sem strasne tlusta ve svych 12 sem mela 66kg zila sem s tim nikdy sem nemela s kolektivem problemy i kdyz obcas nejaka ta narazka padla nejvic me to bolelo od kluku do ktereho sem byla tehdy zamilovana..rok na to jsme meli lyzarsky kurz po navratu sem zjistila ze mam o 3kg min tedy 63kg.Prece to nezahodim rekla sem si a zacala drzet lehkou dietu a cvicit..ma vaha se zredukovala na 57kg vsichni rikali ze to staci at si neublizim..a ja sem si pripadala docela stihla..Jenže ted mám 14 vážím 53kg měřím 172cm a pocit ze sem stihla me davno opustil ..neverim lidem co mi rikaji at uz nehubnu.Dnes a denne se bojim vahy jidla kil vseho z ceho muzu pribrat nekolikrat denne cvicim,ale tak proc uz nejsem hubena je to jedine co chci..vzdycky sem ve skole byla nejlepsi ted sem se rapidne zhorsila ale snazim se nic nedat najevo..kazde rano si nasadim masku dobre nalady a vecer ji sundam a sesypu se z toho ze sem si kousicek rohliku..ted mi kamoska rekla ze muzu mit anorexii i kdyz o vsem co delam nevi ale mne to pripada silene proc by mel byt nemocny nekdo kdo chce byt stihly to neni prece nemoc nebo je?? holky moje prosím reknete co se mnou je… bojím se jídla a sebe nesnáším:-((((

Zážitek na celý život

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,rozhodla jsem se,že vám napíšu příběh,který jsem si prožila na vlastní kůži.Není to film ani pohádka,je to opravdový příběh,který se fakt stal a přestože už je to nějakou dobu,co se to stalo,kdykoliv si na to vzpomenu,po zádech mi přejede mrazení a stáhne se mi hrdlo.Taky bych chtěla.aby jste si to přečetly a možná vám to něco dá… Byla jsem mladší,než moje sestra.Nikdy jsme spolu neměly nějaké problémy.Ale s příbývajícím věkem se to začalo měnit.Pořád se do mě navážela,urážela mě,dělala si ze mě srandu…a co mě ničilo nejvíc,někdy si do mě rýpla,že jsem tlustá.Ale já tlustá nebyla ani trochu.Ona byla hubená od přírody a ať se cpala čímkoli,byla pořád štíhlá…!Moc jsem si z těch jejich řečí nebrala,ale když mi bylo asi 12,začala jsem vážně uvažovat,co když má pravdu?Moje sestra mě dále ponižovala. Dohnala mě k tomu,že jsem si ani trochu nevěřila,připadala jsem si neschopná a méně cenná,a ve srovnání se setrou prostě bezcenná a hlavně,hlavně jsem si začala připadat tlustá!!!Začala jsem jíst zdravě.Kupovala jsem si potraviny ve zdravých výživách,bioprodejnách atd.A z holky,která milovala všechno sladké se stala rázem vegetariánka,posedlá zdravým stravováním.Mamka to nechápala,říkala,že to nemám za potřebí,ale já trvala na svém a jelikož jsem šíleně tvrdohlavá,nikdo mi to nerozmluvil.Přihlásila jsem se na aerobik a na plavání byla jsem se sebou spokojená,jak zdravě žiju.Ale i když jsem něco zhubla,za nějakou dobu mi to přestalo stačit.Moje sestra mi pořád jen opakovala,jak je hubená,jak jí kamarádky nadávají do anorektiček…dělala mi to schválně.Jedla přede mnou samé kalorické bombya myslela si,že neodolám,ale já odolala-a tím jsem si připadala šíleně silná.Mamka si myslela že sestrou vycházím,neměla ponětí,jak mi ubližuje.A tak jsem začala držet přísnou dietu.Celkem jsem zhubla a když jsem porovnávala novou školní fotku s tou minulou,neušlo mi,jak jsem zhubla.A to mě ještě více nakoplo.Chtěla jsem být štíhlá!!! Přišla preventivní prohlídka a moje doktorka se mě zeptala,ať trochu přiberu,jestli snad držím nějakou dietu!?Řekla jsem,že ne a že teda něco přiberu.tehdy jsem vážila asi 37kg.Ale udělala jsem pravý opak-hubla jsem dál.Mamka mi pořád říkala,ať s tím přestanu,že sice nejsem úplná kostra,ale že jsem už hubená dost.Ale to já tenkrát právě chtěla-být vyhublá na kost.nosila jsem volné oblečení a nikdo nevěděl,jak doopravdy vypadám. Pak přišlo dost těžké období,kamarádky se na mě začaly divně dívat,učitelé si mě volali a vyptávali se mě,jestli mi něco není,že jsem strašně hubená.Všem jsem lhala.Doma jsem mazala nádobí,jídlo házela do záchoda a prostě ho různě vyhazovala.A taky jsem v té době strašně často a ráda pekla a vařila.Už díky tomu jsem v tak nízkém věku uměla skvěle vařit.Byla jsem ve styku s jídlem ale já sama ho nepotřebovala,připadala jsem si silná.Pořád jsem si říkala,že jídlo k životu nepotřebuju.Jídlo pro mě nebylo součástí života, zdroj energie,ale jako něco hnusného,po čem se tloustne!A tak běžel čas,já jsem hubla,ale v očích ostatních,jsem na tom nebyla špatně,protože jsem všem nalhala,že jsem už jedla,jak jsem přecpaná atd. jednoho dne jsem jezdila na kole a už jsem fakt nemohla…zatmělo se mi před očima a já omdlela.Z toho pádu jsem měla samé modřiny ale mamce,jsem řekla,že jsem prostě jen spadla z kola,o omdlení jsem mlčela,i když se mi to už stalo několikrát. Později jsem se už i přestala vážit,stejně jsem v poslední době vůbec nevnímala ručičku váhy.Bála jsem se na ní postavit,protože jsem si myslela,že budu vážit strašně moc!!! Zkákala jsem už asi půl hodiny přez švihadlo,když jsem znova dostala závrať a já sebou práskla na trávu.Po chvíli jsem se vrátila domů- celá jsem se klepala,srdce mi tlouklo,jako by chtělo vyskočit a po čele mi stékal pot.Chtěla jsem se napít vody,když jsem si všimla mamčiného výrazu ve tváři,veděla jsem,že něco příjde…“Viděla jsem tě,nesnaž se mi to vymluvit,viděla jsem tě,jak jsi před chvílí omdlela!!!Řekni,stalo se ti to už někdy?“Řekla tenkrát a já nevěděla ,co říct…zašeptala jsem jen „nee..“,a chtěla zdrnout do svého pokoje,ale mamka byla neodbytná. „Kdepak,nevěřím ti,teď hned se půjdeš zvážit,nedovolím,aby sis ničila život..“řekla máma,teď už trochu zvýšeným hlasem.Chtěla jsem se z toho vyvlíknout,ale nedalo se nic dělat.Nejsou slova,která by popsala,jak jsem se cítila,když mě mamka vedla k váze.Srdce mi div nevyzkočilo z krku,klepala jsem se jednak zimou,jednak strachem…věděla jem,že už není úniku,téhle chvíle jsem se bála.Máma řekla ať se svléknu.Vyděšeně jsem se na ní podívala,ale bylo mi jasné,že nemá cenu ji to vymlouvat.na tu chvíli já a určitě ani ona do smrti nezapomeneme…svlékla jsem si oblečení a stála před ní jen v kalhotkách a podprsence.Viděla jsem její děs v očích,když mě spatřila.Obličej si zkryla do dlaní a do očí se jí draly slzy. nevěděla jsem,co mám dělat.“Postav se na tu váhu!“řekla s posledních sil a já se zhluboka nadechla a postavila se na váhu.Nedívala jsem se na ručičku. Bylo mi už všechno jedno,jen jsem chtěla,aby tahle chvíle zkončila.Máma se podívala na ručičku váhy..“Pane bože!!!“Zavyla a slzy jí tekly po tvářích jako dva vodopády.Někam odešla.Mě to pořád nedocházelo,já si připadala tlustá.Oblékla jsem se zpátky do svého oblečení a chystala jsem se dojít do pokoje,ale máma mě na chodbě odchytla,vzala za ruku a bez jediného slova mě šoupla do strejdova auta.Nechápala jsem,co se to děje.Celou cestu jsem probrečela,když jsme projížděli bránu a já na velké,světlé budově spatřila seduli,bylo mi to jasné.Pamatuju si jako dnes.Svítilo pozdní letní slunko a ve vzduchu šel cítit podzim.A já tam stála,klepala se zimou a sluneční paprsky zářily na mou promodralou kůži. Myslela jsem,že je to jen sen,že se mi to jen zdá.Já tam přece nepatřila…!!! Ani tam jsem nechtěla jíst ale když mi hrozili úmělou výživou,něco jsem radši snědla,ale stejně jsem si zažila sondu do žaludku.Nikomu to nepřeju. Bylo tam ještě několik holek s ppp.Rozuměla jsem si s jednou holkou,jmenovala se Natálka.Byla na tom dost špatně.Vážila něco okolo 26kg-ano,čtete dobře,šel s ní strach.Byla strašně křehká a člověk měl strach na ni jen šáhnout,aby ji něco nezlomil.Když ležela,silně se jí rýsovala hrbolatá páteř. Ona na sobě neměla ani trochu sebemenšího tuku.Byla to kostra obalená suchou a průhlednou kůží!Žíly jí prosvítaly po celém těle.Bylo mi jí líto.Cítila jsem k ní velký socit,měla jsem jí hrozně ráda,ani nevím proč,možná proto,že jsem jí rozuměla.Ale nejhorší bylo,že ona si připadala stále hrozně tlustá. Připomínala mi anděla,lehoučkého jako pírko,s velkýma očima,ve kterých byl strach a beznaděj.Anděla,který by rád vzlétl,ale nemůže!!! Natálka na tom ale byla stále hůř a hůř a nejhorší bylo,že nechtěla s doktory spolupracovat.A to je to nejhorší.Ona chtěla bojovat,ale nemohla.Už neměla sílu.Byla ve spárech anorexie.Byl to boj,který…prohrála.Ano,nezvládla to.Natálka umřela na anorexii. Kdo si myslí,že anorexie,je hloupá nemoc,výmysl hloupých holek,které už neví,co by-tak se mýlí.Je to mnohem,mnohem více,než si kdokoli myslí. A anorexie není jen o hubeném těle,je to o psychice,vnímání vlastního těla.Holky,které říkají,že chtějí mít anorexii jsou podle mě hloupé,neví o čem mluví.A tím se nechci nikoho dotknout. Tenhle zážitek mě poznamenal na celý život.A taky jsem se rozhodla,že se uzdravím.Už jen kvůli Natálky…!I když ještě nemám úplně vyhráno,jsem rozhodnuta,že budu s tou mrchou anorexií bojovat!!! Tak to je asi všechno,o co jsem se s vámi chtěla podělit a jsem ráda,že jsem to tady napsala.Možná to někoho přiměje k zamyšlení. Nikdy na Natálku nezapomenu,protože nebýt jí,nevím,zda bych si někdy uvědomila,že jsem doopravdy nemocná…

O mě

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všichni, občas si procházím Vaše příběhy a obdivuji odvahu těch, které se odhodlaly svěřit svůj příběh ostatním. V deváté třídě na základní škole jsem měla pocit, že nemůžu dál. Nyní, o 8 let později, se opět vrací, ovšem v jiné podobě. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se nikdy nemohla považovat za krásnou a atraktivní slečnu, jíž by žádný hoch neodolal;). Přišlo mi to tehdy hodně důležité. Hubené holky přece jsou tak vtipné a všichni je obdivují. Přestala jsem tedy jíst. Na pár dní. Tělo však zareagovalo po svém a chtělo spoustu jídla, protože mělo hlad. A pak panika. Přece nezahodím svou snahu. A tak se ze mě stala bulimička. Bezva stav. Cpete do sebe spoustu jídla, strávíte spoustu času tím, že se jej snažíte ze sebe dostat a pak se hodně nenávidíte. Nakonec už nedokážete nic jiného. Tak se mi ztratilo několik posledních let. V době, kdy už jsem přestala věřit, dostala jsem novou šanci přežít svůj vlastní život. Podivná věta, ale Vy mi dobře rozumíte. Jen svět kolem sebe nepoznávám, příliš se změnil, zatímco já zůstala stejná příliš dlouho. Teď už mi ale nic jiného nezbývá. Vy, co víte, o čem mluvím, nebo co jste teprve na úplném začátku, se prosím zamyslete, zda to stojí za to. Nejspíš si myslíte, že jste lepší a silnější než všechny ostatní, ale bohužel v tomto jsme stejné. Jen každé trvá různě dlouho, než je bulimie či anorexie dostanou na kolena. Ztracený čas rozhodně nestojí za to.

Ze tmy přichází světlo

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím vás lidičky Pro začátek abych se představila,jmenuji se Aneta,ale kámoši a rodina(pokud mi zrovna mamka neříká bramboráčku)říkají Anett.Já jsem nikdy žádnou ppp netrpěla,ale jak čtu vaše příběhy tak se ve mě cosi hnulo.Ty lidi musí trpět obrovskými depresemi ze svého vzhledu,ze sebe,z jídla,z diet a má to všechno jen jediný efekt. TATO POSEDLOST VEDE ROVNOU DO NEMOCNICE.Ty lidi se prostě zabijejí,ubijí se a nedokáží se už vzepřít,už nemají žádnou sílu bojovat(taky pro co,když vidí jrn sebe a diety).Já jsem úplně normální holka a s postavou si hlavu nelámu,ale já vás prosím najděte v sobě odvahu se těm nemocem vzepřít,neděláte to pro nikoho jen pro sebe,na světě je spousta lidí,kteří vás potřebují a mají vás rádi.Povězte mi nemáte chuť na pořádně propečený steak s hranolkama a tatarkou,ale proč si ho odepírat,aby jste se trápili výčitkami nebo,aby skončil v záchodové míse???NE!!!Teď už ne.KONEČNĚ SE VZEPŘETE A BOJUJTE. PS:Já vám moc fandím a vám přeji,aby jste se z toho dostali.

Začátek boje

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím vás človíčkové Nevím jak začít,protože sama přesně nevím,kdy to začalo.Začnu asi tím,že se vám nejdříve představím,jmeuji se Jana a je mi 17 let a trpím anorexií.Sama nevím,kde se u mě tato nemoc vlastně vyskytla,ale asi si teď typnu to bylo v šesté třídě.Začala jsem s kamarádkami chodit za klukama a bavit se.Prostě to byl takový ten typický život dívky v pubertě,až jednou mi táta v neděli u domácí svíčkové řekl,že jsem kus pořádné ženské.Zpočátku jsem moc nechápala,ale když mi spolužák řekl,že mám prdel jak vrata tak jsem si řekla DOST!!!Takhle to už dál nepůjde.Hned jsem si na internetu našla nejrůznější diety a dietní typy a podle nich si upravila jídelníček.Na začátku to vypadalo úplně nevině jedla jsem pětkrát denně malé porce jídel(obvykle celozrnné pečivo,nízkotučné sýry,ovoce,zeleninu).Pak jsem ještě přidala sport.Ovšem tento styl mi po čase přestal stačit a já vynechávala snídaně,obědy i večeře a celý den jen sportovala.Pila jsem litri minerálky a čaje a sem tam si dala nízkotučný jogurt nebo banán.Samozřejmě,že jsem měla hlad,ale ten s postupujicími dny odezníval a já se cítila čím dál víc unavená.Občas jsem propadla doslova bulimickému záchvatu a nacpala se čokoládou,omáčkou s knedlíky,brambůrky,jogurty,ale pak jsem strávila čas na záchodě a trpěla výčitkami svědomí.Po pár měsiccích jsem byla hubená jako tyčka a s nervama úplně v háji.Užírala jsem se,že jsem tlustá pořád dokola se kontrolovala a nechtěla ani to blbý jabko sníst na veřejnosti.Mívala jsem strašné deprese při,kterých jsem brečela i půlhodiny v kuse.Kamarádi se mě ptali jestli nejsem nemocná,proč na mě visí oblečení,ale já to nechtěla poslouchat,chtěla jsem mít konečně klid.Rodiče mě neustále kotrolovali a nedovolili mi chodit na tréninky a já už prostě ten nápor nevydržela.Jednou jsme měli hodinu tělocviku a cvičili na hrazdě,když jsem se na ni vyhoupla udělalo se mi špatně a přímo před učitelkou jsem se zklátila k zemi.Ze školy mě odvážela sanitka a rodiče mě dali na psychiatrickou kliniku do Brna.Z anorexie se léčim dodnes a doufám,že se mi to jednou podaří už mám o co stát,protože konečně si vážím života a cením si sebe sama.A této zákeřné nemoci vyhlašuji válku,kterou chci konečně vyhrát.

nechci tu být….kde že je ten ráj..?:-(

/0 Komentáře/v /přidal

holky nebo kluci….ženy nebo muži… ani nevim proč sem píšu…asi že si chci vylejt srdíčko?? já nechápu co se to se mnou děje…sem uplně jiná než dřív…pokaždý když jdu spát přeju si abych se už neprobudila..vim že je to špatný, že si nevážim života..a za to se na sebe zlobim.ale nemůžu si pomoct..nikdy bych neřekla že život může bejt tak těžkej a srdíčko často bolí..ale asi si za to můžu sama hlavně v poslední době už to fakt nezvládám..už ani tolik nejde o jídlo…byly časy kdy sem hubla a nedokázala pochopit jak sem mohla bejt tak tlustá…a teď sem to zas nabrala a nechápu jak sem mohla bejt tak hubená… nevim jestli to s tim souvisí..s postavou a tak..ale prostě pořád nad něčim přemejšlim..pořád pozoruju ty hubený lidi..jak to dělaj?jak jí?jak se hejbou? a jak se učej?já sem prostě uplně neschopná…jako jo školu zvládám ale ne tak jak bych chtěla..ale jak se k tomu dokopat?:-( a další…je to asi moje špatná vlastnost..snažim se s každym vycházet dobře, s každym kamarádit a každýmu pomáhat..a doma potom brečim, že si mě nikdo neváží a já přemejšlim PROČ když se tak snažim??? a navíc když pak pomůžu člověku kterej mi akorát podkopne nohy..tak se pak na sebe šíleně zlobim..ale proč to dělám,když ho znám celej život a nikdy nebyl jinej??? já se prostě nechápu…..už mě to takle nebaví…všíchni mi sice tvrděj že sem super holka,hodná..ale k čemu mi to je?když stejně nemám pořádný kamarády???to jich má víc i člověk co pomlouvá a je zákeřnej…tak k čemu to?k čemu se snažit??proč vůbec žít??????????????????????????????