NIKDY neříkej:
Ahoj, je tady spousta příběhů,ale ani tak mi to nedá a musím přispět něčím malým, protože i kdyby to mělo pomoci jen jednomu-jedinému člověku,byla by to výhra.A to je směrováno i těm, kterých se to v žádném případě netýká;-) .. to jsem si kdysi myslela taky,ale osud to pojal po svém. Myslím, že začátek toho všeho byl kolem mého 16-17 roku.I přes velkou spoustu věrných přátel,milující matky a vůbec celkem spokojeného a bezproblémového života se mi některé věci prostě nevyhli.Nikdy až na nějaké vyjímky jsem k sobě nebyla nijak negativní,ve šole jsem nebyla nejlepší,nebyla jsem nejkrásnější,nebyla jsem prostě nejlepší,nikdy mi nevadilo,že nejsem dokonalá,s postavou jsem si nijak nelámala hlavu.Jedla jsem na co jsem právě dostala chut,ani jsem po tom nijak výrazně nepřibírala,ale to se po nějaké době zlomilo a já pomalu,ale jistě začala přibírat.Vždycky jsem byla dost vysoká,byla jsem , jak maminka říkala“samá ruka-samá noha“.Ale při tom jak hodně jsem jedla se to opravdu pomalu měnilo.Vím a moc dobře si pamatuji, kdy nastal ten velký zlom.O Vánocích,po Vánocích po kerých jsem už nebyla vytáhlá,hubená,dlouhá,úzká.Byla jsem nějaká kulatější-byla jsem TLUSTÁ.Čas ztrávený před zrcadlem se najednou prodlužoval a já ze sebe byla čím dal víc neštastnější.Nenáviděla jsem na sobě každý kousek těla.Po Vánocích a vánočních svátcích,kdy skončili prázdniny a nastal návrat do školy jsem byla v koncích,přece se nemůžu takhle objevit ve škole!!Nemohla jsem a ani se tam neobjevila, začala jsem chodit za školu,místo školy jsem cvičila,běhala,skákala přes švihadlo,plavala a byla neustále v pohybu.Dokonce jsem chodila 2x denně do posilovny ,ale večer když jsem usínala,vyčítala jsem si,že 2x denně je málo.Cvičení a nejezení mně dostalo na 40kg při výšce 175cm.Samozřejmně jsem skončila v nemocnici,můj organismus tohle všechno nevydržel a já častěji omdlévala a byla velmi unavená.Maminka si toho všimla a už jsem pádila do Brna.Poznala jsme se tam se spoustou holek-anorektiček a dnes i když mi už z kalhot nelezou kosti vím, že jsem opravdu štastná.Nejsem hubená,vážím 60kg,ale..vím, že se z toho nikdy nedostanu úplně.Často se přistihnu,jak porovnávám snězenou porci s ostatníma holkama,ale už si umím na jídle pochutnat.Už nechci,už nechci ,aby mně posedlost mou posavou pronásledovala,jako vlastní stín.Z hloubi duše vás holky VŠECHNY moc PROSÍM,mějte se rády,chvalte se a pokud přece jen jste trošku posmutněle z nějakého kila navíc,neubírejte na jídle,spíš vezmětě kámošku a jděte se projít,zaběhat si,nádherně si tím pročistíte hlavu a bude vám skvěle…