Už nemužu

/0 Komentáře/v /přidal

Píšu sem už po třetí. No jo už pět let se trápím s poruchou příjmu potravy. Nejdříve to byla anorexie(která trvala dva roky).A teď bulimie nebo už spíše jen chorobné přejídání.Tak strašně bych z toho chtěla ven.Přečetla jsem snad všechny knížky,co by mi mohli pomoci,ale myslím si,že potřebuji hlavně pomoc od rodiny nebo alespoň, aby mě měli trochu rádi. Mámu už ani nezajímá, že vyhrožuju sebevraždou a to vidí, že každý den pláču . No jo jsem tlustá tak přece nemůžu umřít na podvýživu. Ale to neví, že přejídání mi pomalu ničí játra (měla jsem nález v krevním odběru) a že mám začínající cukrovku (když jsem se to dozvěděla bylo to pro mě strašný od tý doby radši nechodím k lékařům .Neumím si představit,že bych měla dodržovat dietu ,když nevydržím ani den jíst normálně. A táta ? S tátou se vidím málokdy. Je hodný, ale taky nevím jestli mi pomohl. Nevím proč je máma taková. Od mála mě vždy srovnávala s kamarádkami (všechny byly lepší než-li já ). Teď mě pro změnu srovnává s jejím bratrem, který je alkoholik, byl ve vězení. Jako malá holka čekám, že mě alespoň jednou pochválí, řekne mi něco hezkého . A ne to,že lituje,že jsem se narodila. Já nechci být jako ta malá holka co se snaží na sebe upoutat pozornost. Chci být normální 19letá holka, která si dokáže užívat života, radovat se ze života. Najít si přítele (konečně nějakýho,já vím je to ostuda skoro ve 20 s nikým nikdy nechodit, ale nedokážu se s klukama normálně bavit. Asi si si říkáte,že jsem hodně divná. Možná je to tak. Moc prosím napište mi něco hezkýho nebo nějakou radu . Nechci zkončit ve 20 na hřbitově.

Jsou vánoce…

/0 Komentáře/v /přidal

jsou vanoce,nejhorsi obdobi v celem roce,kolem spousty spousty jidla,ktere se na nas smeji a vybizeji k tomu alespon je ochutnat!!!NIKDY NIKDY NIKDY-to jsou slova,ktera si kazdy den opakuji a snazim se zustat u svych jidelnich zvyku:o)nevim proc,ale ja uz nemuzu jist normalne,myslim,ze mezi nas patri vetsina z vas…nejsem bulimicka,ani anorekticka,ale nedokazu jist normalne…treba si dat teply obed a mit vycitky svedomi az do vecera???ne za to mi to opravdu nestoji..z anorexie sem se vylecila a nekdy se tam chci vratit,teda vlastne kazdou minutku chci bejt zase kost a kuze,a mit vsugerovano,ze tim se klukum libim,tim sem ta,za kterou se otacejia kterouz miluji pro jeji perfektni telo….ale to telo je priserny,naprosto priserny,jen v mych ocich je to to nejhezci a sem na sebe pysna,ze sem si ho tak vybojovala…ale nastesti sem se vratila zpet na zem a zacala si vsimat,ze anorexie je pripominana vsude na kazdym kroku!chapu a hlavne to i vim,jak je krasne si vzit na sebe cokoli a vypadat v tom nadherne,vychutnavat si krucici zaludek a pred spanim si spocitat vsechny zebra,ale jednou to skonci,urcite to skonci a je jen na vas,jestli dobre nebo spatne!!! vsem tu preji silnou vuli,ja vim jaky to je!!!ZVLADNETE TO CO NEJLIIIIP!!!Pa pusu T.

Chci ven

/0 Komentáře/v /přidal

Čus. …Tímto zdravím všechny na pépépé infu… A prasprostě vyzývám ty z vás, které přepadla náhlá, osvobozující touha s tím něco udělat(je celkem jedno, s čím), aby se mi ozvaly mailem a společně se z toho konečně pokusíme vyhrabat. Už pokolikáté… Chci se uzdravit. Je mi už jedno, jestli přiberu (resp. není, ale chci být zdravá jako dřív a všechno ostatní nejspíš přijde s tím).. Nechci sotva kdy vylézt mezi lidi, nechci se shovávat před zrcadlem, za vlastní nemocí. Není dobře jíst nezdravě, ale určitě není dobře nejíst téměř vůbec a když ano, pak nezdravě a vše pokud možno dostat ven z těla… To už raději jíst jenom nezdravě a normální „cestou „.. Na hlavě pár různě barevných chlupů, pod kdysi hezky tvarovanou tváří povislý podbradek, jako značka narušeného metabolismu; Stojí to za to? Všechno je pryč, sny a plány, rozum. Ve věku, kdy by se člověk měl radovat, za to, že žije, že je zdravý. Nemělo by to snad platit i pro nás? Proč ne… Pročítala jsem tyhle stránky: když mi bylo 15 -nechápala jsem. Teď vlastně chápu úplně všechno a co jsem si z toho odnesla..? To, co bylo zřejmé už na začátku. Že na “ tom “ nezáleží. Dřív, jo, byla jsem šťastná…. Tak já to zopakuju: Dřív jsem byla šťastná. Copak to nestačí?? *** mazlicek@e-mail.cz

ztrácím se

/0 Komentáře/v /přidal

Mám pocit jako bych se už úplně ztrácela. Celý můj život je najednou jako nekončící muka a já jen čakám až to skončí. Zase jsem až na tom samém dně, kdy už nevidím nic jiného než to, jak vypadám a co s tím. Celý můj život jsou od rána až do samého nočního skonání samou depresí a nedovedu se už zase smát. Možná za to můžou mí malí bílí pomocníci, kteří mi pomáhají hubnout, a zároveň mi berou chuť do života, protože si stále víc uvědomuji, že slabochem jsem, který neumí se vzepřít tomu, co ho ničí. Odháním od sebe ty, jež miluju, ale já nedovedu do očí jim pohlédnout, snad že by zas výčitky na místě byli a to zklamání v jejich očích bych neunesla již znova. Před zrcadlem se sama sobě ztrácím a přeci to ještě pořád není dost. Jsem blázen, pomalu šílím ze svého vlastního těla, ale nemůžu s tím přestat. POmalu se ztrácím, ale bojím se někomu říct, protože vím jak to skončí.

V jiných očích…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj.Na začátek chci říct,že netrpím ppp a doufám,že nikdy nebudu,ale chci vám napsat něco o mojí nejlepší kamarádce.Možná to není nějak zajímavé,ale i tak bych byla ráda,kdyby jste si to přečetly…!!!Takže… Moje nejlepší kamarádka byla vždycky hrozně veselá a usměvavá,byla milá a vždycky mi v těžkých chvílích pomohla.Všichni ji měli rádi,protože se ke každému chovala moc hezky.měla hezkou,vysportovanou postavu a nemusela řešit problémy,jako ostatní holky,které si zoufaly nad tím,jak jsou tlusté.Ale časem jsem si všimla,že v poslední době jí už moc nevidím jíst a nebo jí jen jabka a tak.Tak jsem se jí na to zeptala a ona mi jen řekla,že teď drží trochu dietu,aby tak 3 kg zhubla.Sice jsem jí říkala,že to proboha nemá za potřebí,ale ona trvala na svém.No tak co,vždyť to není nic nebezpečného,chtít zhubnout několik kilo-pomyslela sem si.Jenže jak běžěl čas,začala být smutnější,uzavřenější do sebe,už nebyla tak veselá a přátelská.Většinou ve škole jen smutně seděla v lavici a s nikým nemluvila.A když jsem s ní začala o něčem mluvit,nakonec to vždycky sklouzlo k jídlu a dietě. Při hodinách těláku jako jediná pilně cvičila a snažila se ze sebe vydat úplně všechno.Učitelka ji samozdřejmě chválila,ale kdyby tušila,že je za tím něco jiného…!Postupem času vypadala jako chodící mrtvola.Byla najednou zakřiknutá,styděla se před lidma a byla věčně smutná nebo naštvaná…pořád mi jen říkala,že musí zhubnout-už se nedokázala bavit o ničem jiném.V těláku jsmesi jednou všimla,že je strašně hubená.jasně,že už sem si toho všimla dříve,ale i tak…tepláky na ní pytlovitě visely a guma na pase tepláků jí odstávala na jen na pánevních kostech.Pořád jsem se jí snažila pomos,ale nešlo to.Říkala jsem,ať přestane,že je strašně moc hubená,ale ona se jen chytla za svoje propadlé břicho a tahala se za neexistující špeky.A přitom mi říkala,že prostě ještě něco zhubne a pak že zkkončí.Ale já věděla,že to nejde,jen tak zkončit…a možná to věděla i ona sama…!Pokračovalo to ještě nějakou dobu,až když jednou v tělocviku asi už po 7. omdlela,odvezli jí ze školy do nemocnice a tam potvrdili,že trpí mentální anorexiií.Když jsem jí byla poprvé navštívit,lekla jsem se jí.Byla ještě hubenější,než kdysi a to asi proto,že to normálně skrývala oblečením,ale tady měla jen nemocniční košilku a vypadala strašně nemocně a nezdravě.Seděla na posteli a dívala se na mě svýma velkýma a smutnýma očima…svírala mi ruku a byla nezkutečně studená.Kůži měla bílou,skoro promodralou a všude jí prosvátaly žíly.Prosila mě,ať ji od tamtuď pomůžu odejít,že se jí tu snaží vykrmit a že už strašně ztloustla…!Nakonec to dopadlo tak,že když ji pustili z nemocnice,bylo všem jasné,co by se dělo,kdyby ji nechali na svobodě.A tak nastoupila do psychiatrické léčebny,myslím,že na 3 měsíce.A tak tam je.myslím a doufám,že až jí pustí,bude vyléčená a bude zase tak veselá a hodná,jako dříve.Budu jí pomáhat a podporovat… Proč jsem to tady psala?Protože chci říct jednu věc.Když jste vy-tím který hubne,připadáte si pořád stejný,tlustý a nechápete lidi,kteří vám říkají,jak jste se změnili.Ale v očích druhých,vaší rodiny,kamarádů…se jim ztrácíte před očima.Oni vidí,jak se z vás postupně stává troska,vidí,jak vám řídnou vlasy a jak na vás najednou visí oblečení,oni to vidí,ale vy ne!!!Chci říct abyste se zamysleli,jak musí být těm lidem,kteří vás mají rádi a vidí,jak si dobrovolně ubližujete.Já si to prožila sama a není to nic příjemného,když vám před očima mizí nejlepší přítelkyně…to je asi všechno,co jsem chtěla napsat.Budu ráda,kdyby jste mi napsali svůj názor na to… *Přeju ti hodně štěstí,ať se z toho v léčebně dostaneš a uzdravíš se.Budu tě mít navždycky ráda a budu stát při tobě.Dokážeš to…přeju ti to,aby jsi už byla zdravá.Mám tě moc ráda…tvoje kamarádka Denisa…(věnováno mojí kamarádce,jméno tady radši nepíšu…)

Sama nevím

/0 Komentáře/v /přidal

Ani nevím, proč sem píšu. Je to asi tím, že skoro každý příbeh co tady je zveřejněn, mi připomíná jednu osobu, a to Mě samotnou. Vše u mě začalo asi v 7 třídě. Hrozně jsem si sebe všímala, ale ne ve stylu, jsem tlustá, právě naopak. Byla jsem takový ten hubený chrobáček, co mohl sníst klíďo píďo 16 houskových knedlíků a nikdo by si toho nevšiml( mimochodem, vyhrála jsem první místo v 8 třídě, největšího jedlíka, porazila jsem i kluky). Takhle to šlo ještě celé ty 2 dlouhé roky na základce. Byla jsem všechno, jen né holka jak má být. čili prsa a zadek. ani nevíte, jak jsem svým kamarádkám záviděla jejich krásná zaoblená těla. No prostě mazec. Vše se rozjelo v prvním ročníku. Už jsem nebyla ta vychrtlá holčina, ale normální holka. Holka co měla 47kg/155cm. Byla jsem se sebou vcelku spokojená, až do určité doby. Seznámila jsem se s holkou co „měla“ anorexii. Prostě nejedla. Tu holku, vlastně skvělou kamarádku, jsem si velmi oblíbila. Byly jsme jak jedno tělo. Jenže, ona pořád mluvitla o tom jak je tlustá a tak, (no určitě to znáte), tak jsem si po chvíli taky připadala hrozně tlustá. Prostě jsem postupně přestávala jíst, ale jedla jsem. Ve druháku jsem vážila 45/160 a pořád jsem si připadala tlustá, ale neměla jsem problém bavti se s ostatními, chodit mezi lidi a tak. Teď jsem ve třetím ročníku,mám úžasného kluka co mě miluje takovou jaká jsem, čili nejen mých 54kg/160, ale i pro to jaká jsem. Měla bych být spokojena a koukat se na svět růžovýma brýlema, ale nejde mi to. Ani kvůli němu. Mám denně deprese z toho jak Mívám záchvaty žravosti, které nedokážu ovládat, ale zvracet bych se už nedokázala donuti, udělala jsem to asi 4krát, víc už ne. Kdysi jsem jídlo nepotřebovala, teď je mojí nutností. Holčiny moje zlaté, jistě víte jak mi je, a proto, kdo je na tom aspoň malinko stejně,určitě mi napište, budu moc ráda.

Na hranici

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, když mi váha v posilovně před 3 dny ukázala 46kg (je mi 19 a měřím 165 cm), na jednu stranu jsem byla hrozně ráda, že narozdíl od toho, abych přes svátky přibrala, podařilo se mi dokonce ještě pár kilo zhubnout. Na druhou stranu mi něco začalo říkat, že to asi neni uplně normální…když jsem si pak doma sedla k počítači, zabrousila na tyhle stránky a zjistila, že moje BMI je 16.9, uvědomila jsem si, že to neni v pořádku…pak jsem si zkoušela šaty na svuj maturitní ples, který mě za 2 tydny čeká a docela mě vyděsilo, co jsem v zrcadle viděla. šaty na mně visely, neměla jsem žádná prsa a celkově jsem vypadala…no řekněme nepřitažlivě..nechápu, jak jsem to dřív mohla nevidět…Bohužel už si toho všimli i rodiče, donutili mě se zvážit a šokovaní mi řekli, že jestli nebudu mít aspoň 50, tak pujdeme k psychiatrovi…to byla poslední kapka..vím že musím přibrat, začala jsem se teda snažit víc jíst, ale je to tak těžký…po každý když toho sním hodně (nebo mně to aspoň hodně připadá), bolí mě žaludek, mám výčitky svědomí a cítím, že ztrácím nad sebou kontrolu, kterou jsem si svým pečlivým stravováním a odříkáním měsíce budovala, nevím jestli to vydržím, nebo jestli touha po štíhlosti zvítězí..nevím jestli už tohle je anorexie, ale myslím, že už by to mohla být ta hranice, kdy se to k ní může každou chvíli přehoupnout a tomu bych chtěla zabránit.

Zážitek na celý život

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,rozhodla jsem se,že vám napíšu příběh,který jsem si prožila na vlastní kůži.Není to film ani pohádka,je to opravdový příběh,který se fakt stal a přestože už je to nějakou dobu,co se to stalo,kdykoliv si na to vzpomenu,po zádech mi přejede mrazení a stáhne se mi hrdlo.Taky bych chtěla.aby jste si to přečetly a možná vám to něco dá… Byla jsem mladší,než moje sestra.Nikdy jsme spolu neměly nějaké problémy.Ale s příbývajícím věkem se to začalo měnit.Pořád se do mě navážela,urážela mě,dělala si ze mě srandu…a co mě ničilo nejvíc,někdy si do mě rýpla,že jsem tlustá.Ale já tlustá nebyla ani trochu.Ona byla hubená od přírody a ať se cpala čímkoli,byla pořád štíhlá…!Moc jsem si z těch jejich řečí nebrala,ale když mi bylo asi 12,začala jsem vážně uvažovat,co když má pravdu?Moje sestra mě dále ponižovala. Dohnala mě k tomu,že jsem si ani trochu nevěřila,připadala jsem si neschopná a méně cenná,a ve srovnání se setrou prostě bezcenná a hlavně,hlavně jsem si začala připadat tlustá!!!Začala jsem jíst zdravě.Kupovala jsem si potraviny ve zdravých výživách,bioprodejnách atd.A z holky,která milovala všechno sladké se stala rázem vegetariánka,posedlá zdravým stravováním.Mamka to nechápala,říkala,že to nemám za potřebí,ale já trvala na svém a jelikož jsem šíleně tvrdohlavá,nikdo mi to nerozmluvil.Přihlásila jsem se na aerobik a na plavání byla jsem se sebou spokojená,jak zdravě žiju.Ale i když jsem něco zhubla,za nějakou dobu mi to přestalo stačit.Moje sestra mi pořád jen opakovala,jak je hubená,jak jí kamarádky nadávají do anorektiček…dělala mi to schválně.Jedla přede mnou samé kalorické bombya myslela si,že neodolám,ale já odolala-a tím jsem si připadala šíleně silná.Mamka si myslela že sestrou vycházím,neměla ponětí,jak mi ubližuje.A tak jsem začala držet přísnou dietu.Celkem jsem zhubla a když jsem porovnávala novou školní fotku s tou minulou,neušlo mi,jak jsem zhubla.A to mě ještě více nakoplo.Chtěla jsem být štíhlá!!! Přišla preventivní prohlídka a moje doktorka se mě zeptala,ať trochu přiberu,jestli snad držím nějakou dietu!?Řekla jsem,že ne a že teda něco přiberu.tehdy jsem vážila asi 37kg.Ale udělala jsem pravý opak-hubla jsem dál.Mamka mi pořád říkala,ať s tím přestanu,že sice nejsem úplná kostra,ale že jsem už hubená dost.Ale to já tenkrát právě chtěla-být vyhublá na kost.nosila jsem volné oblečení a nikdo nevěděl,jak doopravdy vypadám. Pak přišlo dost těžké období,kamarádky se na mě začaly divně dívat,učitelé si mě volali a vyptávali se mě,jestli mi něco není,že jsem strašně hubená.Všem jsem lhala.Doma jsem mazala nádobí,jídlo házela do záchoda a prostě ho různě vyhazovala.A taky jsem v té době strašně často a ráda pekla a vařila.Už díky tomu jsem v tak nízkém věku uměla skvěle vařit.Byla jsem ve styku s jídlem ale já sama ho nepotřebovala,připadala jsem si silná.Pořád jsem si říkala,že jídlo k životu nepotřebuju.Jídlo pro mě nebylo součástí života, zdroj energie,ale jako něco hnusného,po čem se tloustne!A tak běžel čas,já jsem hubla,ale v očích ostatních,jsem na tom nebyla špatně,protože jsem všem nalhala,že jsem už jedla,jak jsem přecpaná atd. jednoho dne jsem jezdila na kole a už jsem fakt nemohla…zatmělo se mi před očima a já omdlela.Z toho pádu jsem měla samé modřiny ale mamce,jsem řekla,že jsem prostě jen spadla z kola,o omdlení jsem mlčela,i když se mi to už stalo několikrát. Později jsem se už i přestala vážit,stejně jsem v poslední době vůbec nevnímala ručičku váhy.Bála jsem se na ní postavit,protože jsem si myslela,že budu vážit strašně moc!!! Zkákala jsem už asi půl hodiny přez švihadlo,když jsem znova dostala závrať a já sebou práskla na trávu.Po chvíli jsem se vrátila domů- celá jsem se klepala,srdce mi tlouklo,jako by chtělo vyskočit a po čele mi stékal pot.Chtěla jsem se napít vody,když jsem si všimla mamčiného výrazu ve tváři,veděla jsem,že něco příjde…“Viděla jsem tě,nesnaž se mi to vymluvit,viděla jsem tě,jak jsi před chvílí omdlela!!!Řekni,stalo se ti to už někdy?“Řekla tenkrát a já nevěděla ,co říct…zašeptala jsem jen „nee..“,a chtěla zdrnout do svého pokoje,ale mamka byla neodbytná. „Kdepak,nevěřím ti,teď hned se půjdeš zvážit,nedovolím,aby sis ničila život..“řekla máma,teď už trochu zvýšeným hlasem.Chtěla jsem se z toho vyvlíknout,ale nedalo se nic dělat.Nejsou slova,která by popsala,jak jsem se cítila,když mě mamka vedla k váze.Srdce mi div nevyzkočilo z krku,klepala jsem se jednak zimou,jednak strachem…věděla jem,že už není úniku,téhle chvíle jsem se bála.Máma řekla ať se svléknu.Vyděšeně jsem se na ní podívala,ale bylo mi jasné,že nemá cenu ji to vymlouvat.na tu chvíli já a určitě ani ona do smrti nezapomeneme…svlékla jsem si oblečení a stála před ní jen v kalhotkách a podprsence.Viděla jsem její děs v očích,když mě spatřila.Obličej si zkryla do dlaní a do očí se jí draly slzy. nevěděla jsem,co mám dělat.“Postav se na tu váhu!“řekla s posledních sil a já se zhluboka nadechla a postavila se na váhu.Nedívala jsem se na ručičku. Bylo mi už všechno jedno,jen jsem chtěla,aby tahle chvíle zkončila.Máma se podívala na ručičku váhy..“Pane bože!!!“Zavyla a slzy jí tekly po tvářích jako dva vodopády.Někam odešla.Mě to pořád nedocházelo,já si připadala tlustá.Oblékla jsem se zpátky do svého oblečení a chystala jsem se dojít do pokoje,ale máma mě na chodbě odchytla,vzala za ruku a bez jediného slova mě šoupla do strejdova auta.Nechápala jsem,co se to děje.Celou cestu jsem probrečela,když jsme projížděli bránu a já na velké,světlé budově spatřila seduli,bylo mi to jasné.Pamatuju si jako dnes.Svítilo pozdní letní slunko a ve vzduchu šel cítit podzim.A já tam stála,klepala se zimou a sluneční paprsky zářily na mou promodralou kůži. Myslela jsem,že je to jen sen,že se mi to jen zdá.Já tam přece nepatřila…!!! Ani tam jsem nechtěla jíst ale když mi hrozili úmělou výživou,něco jsem radši snědla,ale stejně jsem si zažila sondu do žaludku.Nikomu to nepřeju. Bylo tam ještě několik holek s ppp.Rozuměla jsem si s jednou holkou,jmenovala se Natálka.Byla na tom dost špatně.Vážila něco okolo 26kg-ano,čtete dobře,šel s ní strach.Byla strašně křehká a člověk měl strach na ni jen šáhnout,aby ji něco nezlomil.Když ležela,silně se jí rýsovala hrbolatá páteř. Ona na sobě neměla ani trochu sebemenšího tuku.Byla to kostra obalená suchou a průhlednou kůží!Žíly jí prosvítaly po celém těle.Bylo mi jí líto.Cítila jsem k ní velký socit,měla jsem jí hrozně ráda,ani nevím proč,možná proto,že jsem jí rozuměla.Ale nejhorší bylo,že ona si připadala stále hrozně tlustá. Připomínala mi anděla,lehoučkého jako pírko,s velkýma očima,ve kterých byl strach a beznaděj.Anděla,který by rád vzlétl,ale nemůže!!! Natálka na tom ale byla stále hůř a hůř a nejhorší bylo,že nechtěla s doktory spolupracovat.A to je to nejhorší.Ona chtěla bojovat,ale nemohla.Už neměla sílu.Byla ve spárech anorexie.Byl to boj,který…prohrála.Ano,nezvládla to.Natálka umřela na anorexii. Kdo si myslí,že anorexie,je hloupá nemoc,výmysl hloupých holek,které už neví,co by-tak se mýlí.Je to mnohem,mnohem více,než si kdokoli myslí. A anorexie není jen o hubeném těle,je to o psychice,vnímání vlastního těla.Holky,které říkají,že chtějí mít anorexii jsou podle mě hloupé,neví o čem mluví.A tím se nechci nikoho dotknout. Tenhle zážitek mě poznamenal na celý život.A taky jsem se rozhodla,že se uzdravím.Už jen kvůli Natálky…!I když ještě nemám úplně vyhráno,jsem rozhodnuta,že budu s tou mrchou anorexií bojovat!!! Tak to je asi všechno,o co jsem se s vámi chtěla podělit a jsem ráda,že jsem to tady napsala.Možná to někoho přiměje k zamyšlení. Nikdy na Natálku nezapomenu,protože nebýt jí,nevím,zda bych si někdy uvědomila,že jsem doopravdy nemocná…

O mě

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všichni, občas si procházím Vaše příběhy a obdivuji odvahu těch, které se odhodlaly svěřit svůj příběh ostatním. V deváté třídě na základní škole jsem měla pocit, že nemůžu dál. Nyní, o 8 let později, se opět vrací, ovšem v jiné podobě. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se nikdy nemohla považovat za krásnou a atraktivní slečnu, jíž by žádný hoch neodolal;). Přišlo mi to tehdy hodně důležité. Hubené holky přece jsou tak vtipné a všichni je obdivují. Přestala jsem tedy jíst. Na pár dní. Tělo však zareagovalo po svém a chtělo spoustu jídla, protože mělo hlad. A pak panika. Přece nezahodím svou snahu. A tak se ze mě stala bulimička. Bezva stav. Cpete do sebe spoustu jídla, strávíte spoustu času tím, že se jej snažíte ze sebe dostat a pak se hodně nenávidíte. Nakonec už nedokážete nic jiného. Tak se mi ztratilo několik posledních let. V době, kdy už jsem přestala věřit, dostala jsem novou šanci přežít svůj vlastní život. Podivná věta, ale Vy mi dobře rozumíte. Jen svět kolem sebe nepoznávám, příliš se změnil, zatímco já zůstala stejná příliš dlouho. Teď už mi ale nic jiného nezbývá. Vy, co víte, o čem mluvím, nebo co jste teprve na úplném začátku, se prosím zamyslete, zda to stojí za to. Nejspíš si myslíte, že jste lepší a silnější než všechny ostatní, ale bohužel v tomto jsme stejné. Jen každé trvá různě dlouho, než je bulimie či anorexie dostanou na kolena. Ztracený čas rozhodně nestojí za to.

Ze tmy přichází světlo

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím vás lidičky Pro začátek abych se představila,jmenuji se Aneta,ale kámoši a rodina(pokud mi zrovna mamka neříká bramboráčku)říkají Anett.Já jsem nikdy žádnou ppp netrpěla,ale jak čtu vaše příběhy tak se ve mě cosi hnulo.Ty lidi musí trpět obrovskými depresemi ze svého vzhledu,ze sebe,z jídla,z diet a má to všechno jen jediný efekt. TATO POSEDLOST VEDE ROVNOU DO NEMOCNICE.Ty lidi se prostě zabijejí,ubijí se a nedokáží se už vzepřít,už nemají žádnou sílu bojovat(taky pro co,když vidí jrn sebe a diety).Já jsem úplně normální holka a s postavou si hlavu nelámu,ale já vás prosím najděte v sobě odvahu se těm nemocem vzepřít,neděláte to pro nikoho jen pro sebe,na světě je spousta lidí,kteří vás potřebují a mají vás rádi.Povězte mi nemáte chuť na pořádně propečený steak s hranolkama a tatarkou,ale proč si ho odepírat,aby jste se trápili výčitkami nebo,aby skončil v záchodové míse???NE!!!Teď už ne.KONEČNĚ SE VZEPŘETE A BOJUJTE. PS:Já vám moc fandím a vám přeji,aby jste se z toho dostali.