Archive for category: Můj příběh

Při výčtu toho, co mi anorexie vzala a co dala, mi je na blití, pardon, ale taková je pravda… vždyť já už nikdy nebudu ta bezstarostná dívčina, co jde do všeho s vervou jí vlastní,jen tak něčeho se nezalekne a na všechno má řešení. Budu už navždy jen jejím obrazem…. Okolí to nepozná, ale já pro sebe si vždy budu připadat pouze a jenom jako nepovedëný obraz holky, co před tím, než se zbláznila, před tím, než se její nevyrovnanost a neštestí projevily právě pomocí anorexie. holky, co byla vlastně oblíbená, jen to neviděla, co po dobu, kdy byla v transu, ve spárech tý mrchy, chyběla mnoha lidem.. proč sem to proboha zjistila až tak pozdě? toto je jedna z vysokých daní, které platím. splácíme je naším osobním neštěstí… můžeme si za něho samy? ano i ne… proč jsme tak hloupé a uvědomíme si, co všechno máme, až když je pozdě? až když už nás má ta zpočátku okouzlující porucha, poté už jen záludná svině, které splácíme a splácíme, ve své moci? Jsem odkázaná k životu před oponou a za oponou, před oponou je mi fajn, tedy většinou… před oponou jsem na očích, ale jako kompenzaci vidím své přátele, kteří sice nezažili žádnou z mých depresí, přesto jim mohu důvěřovat ve většině věcí a vždy pro mne mají slůvka útěchy a třeba i nějakou chválu. za oponou je ukrytý zárodek anorexie a samota, která mi furt připomíná to, že nejsem dost dobrá, nutí mě se dívat do zrcadla na ten hnusný obličej, který by nezachránila ani plynová maska. Připomíná mi, že už to nejsem já, že už se nedokážu bavit tak bezstarostně, nutí mě furt přemýšlet nad smyslem života, který se v mém věku a stavu jen těžko hledá.. Nutí mi furt myšlenky,že mě nikdo nepotřebuje, jak by mě mohl někdo mít rád a já jim vždy, když mám slabou chvilku uvěřím, vždy při usínání si uvědomuju, že vlastně ani nemůžu být milována, jak bych si to mohla zastoužit? taková troska jako jsem já… a ještě tak moc ošklivá.. nastojím za pohled natož za pozastavení. Chvil, kdy si připadám aspoň trochu přitažlivá, nebo prostě aspoň taková, že by mě mohl někdo chtít mít rád ubývá… mizí s nimi i naděje, že mám šanci přiblížit se ke svému já, které bylo vlivem anorexii z převážné většiny zničino, nebo potlačeno, nebo nevím… píšu blbosti, nesouvisle a nemusí semnou nikdo souhlasit, asi to jsou jen bludy blázna. plácám páté přes deváte a je toho ještě tolik, co jsem neřekla, nevykřičela do ticha, do nikam… asi nejde vyjádřit, vše, co cítím. je těžké to srozumitelně popsat, přestože vím, že nejsem sama, že nás jsou stovky, tisíce, .. staň se vůle anorexie, už nějakou dobu můj život neovládá bůh, ani jiná vyšší moc, ale anorexie, ať dělam, co dělam, vždycky mě dožene, nejde být o krok před ní, ona zná směr mých cest a čeká na všech rozcestí, aby mi znepříjemnila život… BRAVO ANOREXIE! daří se ti to náramně… prosím, nechci abyste mi psali komentáře ve stylu, „ale ne, nejsi tak prohlilá, jak si myslíš..“ poraďte mi radši, jak se těchto pocitů mám zbavit, ráda bych oporu, někoho, kdo mě přivede na jiné myšlenky, kdo mi třeba dokáže, nebo pomůže dokázat, že nejsem tak hrozná, pořád ještě doufám, že se naučím mít ráda.. ale jak mám někoho takového najít, když mám pocit, že nemůžu nikomu stát ani za letmý pohled? byla bych ráda, kdybych ve vašich komentářích našla odpověď právě na toto… úplně sem odbočila… chtěla jsem se věnovat pouze daním, které musíme platit, za to, že sme se nechali očarovat milou společnicí jménem anorexie, ale strhlo mě to k něčemu jinému, jen důkaz toho, že máme furt, co říct, na co si stěžovat, a to je hrozné, malicherné a smutné! začněme už žít….

Ahoj, na teto stránce jsem už nebyla delší dobu, vlastně se úplně vyhýbam stránkám o této tematice, ale prave mám dlouhou chvíli, myšlenky v „kýbli“ ,tak se musím něčím rozptýlit….. Pořád uvažuji o tom, jestli můj život je normální ..(.no co je tedy dnes normální )…vlastně jestli jsem psychická zdravá… Všechno to začalo před třemi a půl lety… Tehdy mi bylo 16 nact, měla jsem problémy se školou a snažila se mít aspoň něco pod kontrolou..tehdy jsem po velkých prázdninách od babičky trošku více přibrala, byla jsem vždycky štíhlounká a nikdy s váhou neměla problémy, spíše naopak, přibrat…nejak jsem se ale vylekala a tech svých cca 8 nadbytecnych kil jsem asi behem dvouch tydnu neustalym cvicenim opet zregulovala na predchozi vahu…jenze pak nastala zmena skoly a me se v novem kolektivu ne a ne zalibit..prestala jsem zavodne sportovat a svuj kolektiv kompenzovala neustalymi novemi zpusoby diet…intenzivne jsem se zabyvala zdravou racionalni vyživou, až ze me i rodiče měli radost a davali me za příklad ostatním „nenažraným“ sourozencům..takhle to trvalo rok, až nakonec už jsem měla pokrk těch neustálých diet a chtěla víc..za pul roku jsem celkem dost zhubla, mela jsem ze sebe radost, jenze pak nastalo pomerne stresujici obdobi a ja zacla zvracet…uz ani nevim jak ,ale spadla jsem do toho rychle..s vedomim ,ze si klidne muzu dat cokoladu a pak se ji zbaavit nez se ve me ulozi…Období hladovění a obžerství se střídají do ted, chodim behat ,sportuji, ale nenavist vuci sobe je stale vetsi a vetsi, nemuzu vubec spat, neustale musim neco delat,a pak kdyz me prepadne deprese, jen spat , byt sama, nekomunikovat, kdyz mam jist pred rodinou ,rozbrecim se, pres lidmi nedokazi vubec, kdyz rodice delaji prednasky o jidle, odejdu, nedokazu o tom mluvit, porad utíkam od tohohle tematu, kdyz nekdo z mych pratel naznaci nejakou poznamku, je mi trapne, mam chut kricet, branit se, porad si myslim , ze me ostatni z PPP obvinuji nepravem,,ale je to s moji psychikou stale horsi,,nechci chodit mezi lidi, nebavi, me to ,jen sedim mlcim , a skoro nikoho ani neposloucham, doma to same, chci byt jen sama, uzaviram se cim dal vic a vic,,az ani sama s temi neprijemnymi myslenkami byt nemuzu, pred spanim nemuzu usnout, prt neustale myslim na to , jak se zbavit“ te hmoty“ obalene me telo… tak nevim,,,to asi normální není, že ne???….

Moc se omlouvám, ale byla jsem nucena svůj příběh přerušit. Nyní se tedy pokusím navázat na to, kde jsem zkončila. Tuším, že to bylo jak jsem si vyslechla kritiku ostatních toho, jak vypadám. Po nějaké době mi začali mnozí známí vyhrožovat, že pokud nebudu jíst normálně, vypadají mi všechny vlasy a že umřu. nevím, jestli jsem doposud jedla nějak „nenormálně“. Jedla jsem jako každý jiný, akorád jsem nejedla tučná a přeslazená jídla, která mi ani nijak moc nechyběla. Už od začátku když jsem chtěla pár těch kilo shodit jsem byla realista a věděla, že na svoji výšku nikdy nemůžu vážit 50 kilogramů, proto mi stačilo mých 55. Každý byl totiž zvyklý na můj dětský zakulacený obličej. Jenže nyní jsem ho měla užší a protáhlejší a nikdo na to nebyl zvyklý.Přes Vánoce jsem kupodivu nenabrala ani půl kila ačkoli jsem si napekla pár kousků cukroví. Mám moc ráda medové perníčky a tak jsem si v jedné knížce našla skvělý recept, aby nebyly moc tučné a přeslazené. Také jsem si upekla cukroví z ovesných vloček a rozinek. Bylo opravdu skvělé, kam se hrabe čokoládové… Ale samozřejmostí u mě bylo nesníst toho moc, ale každý den jsem si pár kousků dala, třeba ráno ke svačině. Bramborový salát jsem vyřešila tím, že jsem si odebrala zeleninu, brambory bez salámu a místo majonézy jsem si dala bílý jogurt. A kuřecí řízek jsem si osmažila zvlášť. Zpočátku mě mamka nechápala, ale když viděla, že i bez přemaštěného a přeslazeného se lze obejít, řekla mi, že kdž mi to chutná takhle, ať si to tak jím dál. Však to nebylo nic špatného. Myslí, že kdybych hubla stylem“ „jedno jablko denně“, mamka by mě u toho dlouho nenechala a hned by zasáhla. Moje hmotnost byla stabilní i po Vánocích. Akorád jsem se čímdál častěji setkávala s narážkami typu : Jsi anorektička, dělej s tím něco nebo chcípneš,nebo ty snad bereš drogy ne? A další různé… Nakonec jsem začala mít o sebe obavy. Co když mají pravdu? Pořád jsem se sledovala. Neustále. Jestli mi nepadají vlasy, jestli se mi nekazí zuby, kolik vážím, jestli moc necvičím, jestli nejím moc málo, jestli nejím příliš…Pak se to stalo! Jednoho dne jsem si všimla, že mi padají vlasy! Zpanikařila jsem a nevěděla co dělat. Vyřešily to za mne nůžky a své dlouhé vlasy jsem si o polovinu zkrátila. Ale vlasy mi padaly pořád. Nakonec jsem se smířila že budu do jara plešatá. Zanedlouho jsem začala mít hormonální problémy. Už mi bylo jasné, že mají všichni pravdu, že mám anorexii, ale nemohla jsem věřit, že na 56 kilech bych mohla onemocnět, ještě přitom když normálně několikkrát denně jím. Po několika měsících mi vlasy sice přestaly padat (asi jsem je měla zničené od mnohonásobného předchozího barvení) ale situace zůstávala stejná. Nechtěla jsem se nikomu svěřit, protože by mi každý řekl jen:“mělas nás poslechnout a nejíst to tvoje zrní a jíst normálně!“ Proto jsem se rozhodla řešit to sama. Nechtěla jsem skončit někde na psychiatrii nebo v nemocnici na kapačkách a na umělé výživě. Navíc jsem zi představila¨jak bych musela jíst tučné maso, které tak k smrti nenávidím! Navíc se mi jednou udělalo špatně když jsem jela s mamkou na kolech. Zatočila se mi hlava a já věděla že musím začít. Doma jsem spořádala dva pytlíky rozinek s mlékem. Pak jsem si lehla s usnula. Když mi došlo, co jsem provedla, řekla jsem si, že to nevadí, že jsem to zkrátka potřebovala a že pro jednou se nic nestane. Jenže stalo se. Pak už se tato věc opakovala několikkrát týdně. Moje tělo si zvyklo na sladké a vždy, když jsem neměla dobrou náladu nebo jsem měla trochu depresi, vyslalo signál abych se šla najíst. Své problémy s okolím jsem začala zajídat a opět jsem začala nelítostně přibírat na váze. Během dvou měsíců jsem nabrala 10 kilo, pak jsem se navíc zklamala v člověku, do kterého jsem tehdy byla zamilovaná a on se ke mě choval majetnickým způsobem. Omezoval mě v čem mohl. Zakazoval mi kamarádky a musela jsem být pořád jen s ním. Rozešla jsem se s ním a tloustla dál. Do Vánoc 2004 jsem nabrala na 75 kilo. Nyní je jsou to dva roky a já se z toho pořád nemůžu dostat. Loni jsem začala mít problémy se srdíčkem díky bulímii, která u mě propukla zanedlouho po tom, co jsem již nechtěla dál přibývat a nevěděla jak to vyřešit, protože nedokáži přestat s přejídáním. Byla jsem u několika lékařů, u psychologa atd. Bylo mi řečeno, že ty problémy u mě nastaly v důsledku deprese. Ty vlasy a ta hormonální porucha byla nervového původu. Všechno sehrál můj strach z toho abych opravdu nebyla nemocná. Nyní beru již přes půl roku antidepresiva, snažím se jíst opět zdravě (i když ještě se ještě často přejídám sladkostmi a jídlo většinou skončí v záchodě, protože když nejdu zvracet, druhý den mě vše bolí, protože si neuvěřitelně dokáži roztahnout žaludek a sním někdy i dvě kila jídla). Když opomenu tyto problémy, je vše celkem v pořádku. Nyní vážím 66 kg a snažím se zhubnout a odnaučit se přejídat. Za dva měsíce mám maturitní ples a chtěla bych alespoň těch šest kilo dát dolů. Teď už vím, že největší chybou bylo to, že jsem se nechala ovlivnit okolím. Spolužačky mi jednoduše záviděly že jsem měla vůli vydržet a zhubnout.Přestala jsem být sama sebou a to se mi vymstilo. Teď bych se opět chtěla nalézt a být zase taková jako dříve. Protože jedině to bude pro mne život. Být zase sama sebou. Jsem ráda že jsem mohla přispět svým příběhem a uvítám i Váš názor. Děkuji xshadcort 19 let

Zdravím všechny ženy,dívky a slečny,které stejně jako já dříve,chtějí být dokonalé, tzn.štíhlé,vnitřně čisté,eterické,křehké… Také já taková chtěla být. Až dnes si uvědomuji,že jsem měla problém.A ten problém bylo jídlo.Neuvědomovala jsem si,že můj vnitřní neklid, zimomřivost,věčná plačtivost a smutek,že veškerá moje psychika byla nabouraná kvůli tomu,že jsem skoro nejedla.Nepřišlo mi,že dělám něco špatného,přišlo mi,že jsem normální zdravá holka,vždyť mi nic nechybělo.Tělo jsem měla štíhlé pevné…krásné, jak často jsem slýchávala.Naopak jsem si myslela,že dělám pro tělo maximum.Jedla jsem zdravě,aspoň jsem si to myslela,jedla jsem velice málo..ani jsem si nevšimla,že jsem jedla čím dál míň.Nějak jsem se nesledovala,nikdy jsem nepočítala kalorie,tak jako jiné holky,ale záleželo mi na tom co jím.Nikdy bych nevzala do pusy mastné tučné jídla,chipsy nebo bílé pečivo.Salámy,párky,mražená pizza…nic takového.Ze začátku mě těšilo,jak jsem krásně zhubla,později jsem svoje proporce přestala vnímat,neboť jsem byla nešťastná…prožívala jsem opravdu jedno z nejtěžších období.Zemřel mi krátce nato než jsem začala hubnout přítel.Prala jsem se se spousty otázek ohledně smrti,smyslu života…měla jsem tolik otázek na které nebyla odpověď..také si pamatuji,že jsem v to mučivé období byla často oklamána,často srovnávána a ponižována.Netušila jsem,že mám asi problém jménem anorexie..nevím zda to anorexie byla,ale myslím,že jsem byla hodně blízko té nemoci.Pamatuji si,že když mi kdokoli ublížil,znervozněl,cokoli…dostala jsem strašnej vztek na jídlo,jakoby za to samo mohlo.A nejedla jsem.Nepotřebovala jsem jídlo.Myslím,že do nemoci jménem anorexie se dá sklouznot lehce.Tenkrát jsem zhubla za pohé dva měsíce 11 kilo.A i přesto,když jsem začala normálně jíst,nemusela jsem se hlídat,neboť ať jsem jedla jakékoli množství a cokoli,moje váha byla po celé dva roky o kilo vyšší ale pořád stejná.Právě před měsícem,se mi podařilo přibrat,ani nevím jak,6 kilo!Což je pro mě příliš..Takže jdu do hubnutí znovu,chci mít původní váhu 50 max. 49kg.Ale dám si pozor,budu opatrná.Chci vám jen říct,buďte na pozoru a snažte se mít sami sebe co nejvíce rády.

Ahoj, je tady spousta příběhů,ale ani tak mi to nedá a musím přispět něčím malým, protože i kdyby to mělo pomoci jen jednomu-jedinému člověku,byla by to výhra.A to je směrováno i těm, kterých se to v žádném případě netýká;-) .. to jsem si kdysi myslela taky,ale osud to pojal po svém. Myslím, že začátek toho všeho byl kolem mého 16-17 roku.I přes velkou spoustu věrných přátel,milující matky a vůbec celkem spokojeného a bezproblémového života se mi některé věci prostě nevyhli.Nikdy až na nějaké vyjímky jsem k sobě nebyla nijak negativní,ve šole jsem nebyla nejlepší,nebyla jsem nejkrásnější,nebyla jsem prostě nejlepší,nikdy mi nevadilo,že nejsem dokonalá,s postavou jsem si nijak nelámala hlavu.Jedla jsem na co jsem právě dostala chut,ani jsem po tom nijak výrazně nepřibírala,ale to se po nějaké době zlomilo a já pomalu,ale jistě začala přibírat.Vždycky jsem byla dost vysoká,byla jsem , jak maminka říkala“samá ruka-samá noha“.Ale při tom jak hodně jsem jedla se to opravdu pomalu měnilo.Vím a moc dobře si pamatuji, kdy nastal ten velký zlom.O Vánocích,po Vánocích po kerých jsem už nebyla vytáhlá,hubená,dlouhá,úzká.Byla jsem nějaká kulatější-byla jsem TLUSTÁ.Čas ztrávený před zrcadlem se najednou prodlužoval a já ze sebe byla čím dal víc neštastnější.Nenáviděla jsem na sobě každý kousek těla.Po Vánocích a vánočních svátcích,kdy skončili prázdniny a nastal návrat do školy jsem byla v koncích,přece se nemůžu takhle objevit ve škole!!Nemohla jsem a ani se tam neobjevila, začala jsem chodit za školu,místo školy jsem cvičila,běhala,skákala přes švihadlo,plavala a byla neustále v pohybu.Dokonce jsem chodila 2x denně do posilovny ,ale večer když jsem usínala,vyčítala jsem si,že 2x denně je málo.Cvičení a nejezení mně dostalo na 40kg při výšce 175cm.Samozřejmně jsem skončila v nemocnici,můj organismus tohle všechno nevydržel a já častěji omdlévala a byla velmi unavená.Maminka si toho všimla a už jsem pádila do Brna.Poznala jsme se tam se spoustou holek-anorektiček a dnes i když mi už z kalhot nelezou kosti vím, že jsem opravdu štastná.Nejsem hubená,vážím 60kg,ale..vím, že se z toho nikdy nedostanu úplně.Často se přistihnu,jak porovnávám snězenou porci s ostatníma holkama,ale už si umím na jídle pochutnat.Už nechci,už nechci ,aby mně posedlost mou posavou pronásledovala,jako vlastní stín.Z hloubi duše vás holky VŠECHNY moc PROSÍM,mějte se rády,chvalte se a pokud přece jen jste trošku posmutněle z nějakého kila navíc,neubírejte na jídle,spíš vezmětě kámošku a jděte se projít,zaběhat si,nádherně si tím pročistíte hlavu a bude vám skvěle…