Archive for category: Můj příběh

Ani nevím, proč sem píšu. Je to asi tím, že skoro každý příbeh co tady je zveřejněn, mi připomíná jednu osobu, a to Mě samotnou. Vše u mě začalo asi v 7 třídě. Hrozně jsem si sebe všímala, ale ne ve stylu, jsem tlustá, právě naopak. Byla jsem takový ten hubený chrobáček, co mohl sníst klíďo píďo 16 houskových knedlíků a nikdo by si toho nevšiml( mimochodem, vyhrála jsem první místo v 8 třídě, největšího jedlíka, porazila jsem i kluky). Takhle to šlo ještě celé ty 2 dlouhé roky na základce. Byla jsem všechno, jen né holka jak má být. čili prsa a zadek. ani nevíte, jak jsem svým kamarádkám záviděla jejich krásná zaoblená těla. No prostě mazec. Vše se rozjelo v prvním ročníku. Už jsem nebyla ta vychrtlá holčina, ale normální holka. Holka co měla 47kg/155cm. Byla jsem se sebou vcelku spokojená, až do určité doby. Seznámila jsem se s holkou co „měla“ anorexii. Prostě nejedla. Tu holku, vlastně skvělou kamarádku, jsem si velmi oblíbila. Byly jsme jak jedno tělo. Jenže, ona pořád mluvitla o tom jak je tlustá a tak, (no určitě to znáte), tak jsem si po chvíli taky připadala hrozně tlustá. Prostě jsem postupně přestávala jíst, ale jedla jsem. Ve druháku jsem vážila 45/160 a pořád jsem si připadala tlustá, ale neměla jsem problém bavti se s ostatními, chodit mezi lidi a tak. Teď jsem ve třetím ročníku,mám úžasného kluka co mě miluje takovou jaká jsem, čili nejen mých 54kg/160, ale i pro to jaká jsem. Měla bych být spokojena a koukat se na svět růžovýma brýlema, ale nejde mi to. Ani kvůli němu. Mám denně deprese z toho jak Mívám záchvaty žravosti, které nedokážu ovládat, ale zvracet bych se už nedokázala donuti, udělala jsem to asi 4krát, víc už ne. Kdysi jsem jídlo nepotřebovala, teď je mojí nutností. Holčiny moje zlaté, jistě víte jak mi je, a proto, kdo je na tom aspoň malinko stejně,určitě mi napište, budu moc ráda.

Ahojky, už jsem tu též psala svůj příběh pod názvem: Chvála Bohu, konec anorexie! Uplynul rok? Změnilo se něco? Rozhodně. Dnes vím, že jsem krásná dívka! Nechodila jsem s nikým a dosud nemám kluka, který by mě o tom přesvědčil (je to jen dobře a jsem za to vděčná, protože až v tento čas jsem schopná jakýkoli vztah cele prožívat, předtím má celá mysl byla upnuta jen k jídlu); zato Pán Bůh mi stále dokola říkal, že mě právě takto stvořil , protože se Jemu tak líbím (momentálně mám asi 70 kg, nevím přesně, dlouho jsem se nevážila). A navíc: jestliže žena byla stvořena pro muže, tak přece právě on má hodnotit její krásu a těšit se z ní! (To ale přirozeně neznamená, že se musím líbit všem stejně, někomu víc, někomu zas tak ne. Takže když se jednomu moc nelíbí má postava, druhý z ní je naopak nadšen.) Anebo snad moje oči správně posoudí křivky ženské postavy a její tvary (byť kypřejší)? Myslím, že na mě to není a svojí nespokojeností pak vpodstatě tvrdím Bohu, že mě stvořil špatně (nemíním tím, že se o své tělo nebudu starat, mít nějaký pohyb a přiměřeně jíst a pít). Pán Bůh mi splnil prosbu, kterou jsem se modlila na počátku: ?Bože, chci být zdravá za každou cenu.? (pozn. Je to zvláštní, ale moment, kdy jsem uvěřila a pochopila, že jsem hezká, byl právě v době, kdy jsem měla nejvyšší váhu ve svém životě, tedy 77 kg při výšce 171 cm.) A taky mi ukázal VNITŘNÍ KRÁSU ženy, která je mnohem důležitější! To, jak je se mnou druhým lidem v mém okolí, jestli jim svým chováním a řečmi ubližuji nebo naopak jsou se mnou rádi a těší se z mé přítomnosti? Děkuji Ti, Bože!

Ahoj, Pročítám se vašimi příběhy a rozhodla jsem se vám napsat i ten svůj. Začalo to naprosto nevině. Odmala jsem chodila do místní ZUŠ do tanečního oboru. Když mi bylo 12, přišel nový učitel do kterého jsem se zamilovala. Bylo to zrovna období dospívání a tak jak jsem se zakulacovala, poslouchala jsem od něj, ať se tak necpu? Pak přišla ve 14 letech šance dostat se na taneční konzervatoř. Dělala jsem rozdílové zkoušky do Brna, ale tam mě nevzali. Nakonec rodiče svolili a udělala jsem zkoušky na soukromou konzervu v Praze. Tam jsem se psychicky sesypala a vrátila se do rodného městečka a místního baletu. Tehdy jsem začala držet diety a hladovky. Dostala jsem možnost vystoupit se svým učitelem na koncertu. V té době s ním také trénovala kamarádka své taneční číslo na miss. Vždycky jsme byly velké rivalky a tak i teď začala soutěž, která bude hubenější a se kterou se budou líp dělat zvedačky? To už byly nejen hladovky, ale taky prášky na hubnutí a projímadla. Kdy jsem začala zvracet už ani nevím. Zhubla jsem na svou nejnižší váhu, ale pak jsem přestala zvládat záchvaty přejídání a přibrala 15kg. Zrovna jsem nastupovala na gympl a připadala si příšerně. Někdy v druháku už mí nejbližší přátelé věděli o mé bulimii a díky nim jsem se z toho postupně dostala. Někdy v 17 letech jsem s tím přestala. Nebylo to lehké, ale po čase se mi podařilo i díky tomu, že jsem si našla přítele, začít normálně jíst a žasla jsem. Za rok jsem shodila, co se mi za 4 roky s bulimií nepodařilo. Po gymplu jsem začala pracovat jako učitelka tance na ZUŠ. Další rok jsem se dostala na vysokou, vdala se a ve 22 letech jsem otěhotněla. Jenže v 9.týdnu těhotenství jsem začala krvácet a skončila v nemocnici. Jako zázrakem se podařilo miminko zachránit, ale nesměla jsem zpět do práce. Jak jsem tak ležela doma, nudila se a pojídala, co se dalo, najednou jsem si připadala hrozně tlustá a začaly na mě doléhat deprese. Hrozně mě to tížilo, nechtěla jsem přibírat, ale bála se o miminko. Protože jsem před sebou měla (a pořád ještě mám ? na rok jsem přerušila studium) psaní bakalářské práce, rozhodla jsem se vrhnout své myšlenky a možnosti tímto směrem. Začala jsem pročítat literaturu k ppp a mimo jiné jsem se dočetla že i ?vyléčené? bulimičky často v prvních měsících těhotenství potratí.Uvědomila jsem si, že v tom nejsem sama a že následky poruch příjmu potravy jsou opravdu na celý život. Ve své bakalářce se snažím vytvořit program prevence ppp pro lidi, kteří se nějakým způsobem věnují tanci. Hlavně chci, aby nezůstalo jen na papíře, ale aby to opravdu šlo do praxe a pomohlo to dalším lidem. Jestli mi v tom chce někdo pomoci a vaše ppp nějak souvisí s tancem, pošlete mi prosím svůj příběh na mail (zuzana.glabasnova@seznam.cz). Díky všem Jen tak na závěr, se svou postavou nejsem spokojená ani teď a vím, že nebudu nikdy. Ale už nikdy do toho nechci spadnout znovu a bojím se, aby se to jednou nestalo mým dětem. A ještě ? z ohroženého miminka v bříšku už je teď 13-ti měsíční chlapeček a má se čile k světu. A taky ještě pořád tancuji a moc mi to pomáhá!

Při výčtu toho, co mi anorexie vzala a co dala, mi je na blití, pardon, ale taková je pravda… vždyť já už nikdy nebudu ta bezstarostná dívčina, co jde do všeho s vervou jí vlastní,jen tak něčeho se nezalekne a na všechno má řešení. Budu už navždy jen jejím obrazem…. Okolí to nepozná, ale já pro sebe si vždy budu připadat pouze a jenom jako nepovedëný obraz holky, co před tím, než se zbláznila, před tím, než se její nevyrovnanost a neštestí projevily právě pomocí anorexie. holky, co byla vlastně oblíbená, jen to neviděla, co po dobu, kdy byla v transu, ve spárech tý mrchy, chyběla mnoha lidem.. proč sem to proboha zjistila až tak pozdě? toto je jedna z vysokých daní, které platím. splácíme je naším osobním neštěstí… můžeme si za něho samy? ano i ne… proč jsme tak hloupé a uvědomíme si, co všechno máme, až když je pozdě? až když už nás má ta zpočátku okouzlující porucha, poté už jen záludná svině, které splácíme a splácíme, ve své moci? Jsem odkázaná k životu před oponou a za oponou, před oponou je mi fajn, tedy většinou… před oponou jsem na očích, ale jako kompenzaci vidím své přátele, kteří sice nezažili žádnou z mých depresí, přesto jim mohu důvěřovat ve většině věcí a vždy pro mne mají slůvka útěchy a třeba i nějakou chválu. za oponou je ukrytý zárodek anorexie a samota, která mi furt připomíná to, že nejsem dost dobrá, nutí mě se dívat do zrcadla na ten hnusný obličej, který by nezachránila ani plynová maska. Připomíná mi, že už to nejsem já, že už se nedokážu bavit tak bezstarostně, nutí mě furt přemýšlet nad smyslem života, který se v mém věku a stavu jen těžko hledá.. Nutí mi furt myšlenky,že mě nikdo nepotřebuje, jak by mě mohl někdo mít rád a já jim vždy, když mám slabou chvilku uvěřím, vždy při usínání si uvědomuju, že vlastně ani nemůžu být milována, jak bych si to mohla zastoužit? taková troska jako jsem já… a ještě tak moc ošklivá.. nastojím za pohled natož za pozastavení. Chvil, kdy si připadám aspoň trochu přitažlivá, nebo prostě aspoň taková, že by mě mohl někdo chtít mít rád ubývá… mizí s nimi i naděje, že mám šanci přiblížit se ke svému já, které bylo vlivem anorexii z převážné většiny zničino, nebo potlačeno, nebo nevím… píšu blbosti, nesouvisle a nemusí semnou nikdo souhlasit, asi to jsou jen bludy blázna. plácám páté přes deváte a je toho ještě tolik, co jsem neřekla, nevykřičela do ticha, do nikam… asi nejde vyjádřit, vše, co cítím. je těžké to srozumitelně popsat, přestože vím, že nejsem sama, že nás jsou stovky, tisíce, .. staň se vůle anorexie, už nějakou dobu můj život neovládá bůh, ani jiná vyšší moc, ale anorexie, ať dělam, co dělam, vždycky mě dožene, nejde být o krok před ní, ona zná směr mých cest a čeká na všech rozcestí, aby mi znepříjemnila život… BRAVO ANOREXIE! daří se ti to náramně… prosím, nechci abyste mi psali komentáře ve stylu, „ale ne, nejsi tak prohlilá, jak si myslíš..“ poraďte mi radši, jak se těchto pocitů mám zbavit, ráda bych oporu, někoho, kdo mě přivede na jiné myšlenky, kdo mi třeba dokáže, nebo pomůže dokázat, že nejsem tak hrozná, pořád ještě doufám, že se naučím mít ráda.. ale jak mám někoho takového najít, když mám pocit, že nemůžu nikomu stát ani za letmý pohled? byla bych ráda, kdybych ve vašich komentářích našla odpověď právě na toto… úplně sem odbočila… chtěla jsem se věnovat pouze daním, které musíme platit, za to, že sme se nechali očarovat milou společnicí jménem anorexie, ale strhlo mě to k něčemu jinému, jen důkaz toho, že máme furt, co říct, na co si stěžovat, a to je hrozné, malicherné a smutné! začněme už žít….

Mám pocit jakobych se pomaličku ztrácela. Před pár dny mi bylo dvacet a já mám pocit, jako bych zestárla aspoň o padesát let. KDyž jsem se nedávno probudila, přemýšlela jsem, že jsem na sebe vlastně pyšná za to, jaká jsem, a najednou zas se něco nepovede a ta bublina je pryč. Když se sleduju v zrcadle, vidím jak jsem zase zhubla, srdce mi poskakuje radostí, ale v hlouby duše křičím, a bojím se, protože je to tu znova. Vidím jak mi kosti trčí z pod košile, na jednu stranu se mi chce smát a na druhou stranu se mizvedá žaludek. Je to zvláštní pocit, najednou mi zase něco chybí k životu, a přitom všechno funguje jak má. Jak má? Zrovna teď bych potřebovala, aby mě někdo chvilku podržel v náručí, a bylo by líp, ale nidko tu jako tradičně zrovna teď není, a já zas zarytě přemýšlím už je n o tom, jak zhubnout. Koho tím vlastně chci potrestat? Sebe. Za to, že se cítím tak sama. Za každou trpkou minutu bych se nejradši potrestala, protože samotu nesnáším. Bojím se. Bojím se že zůstanu sama, a bojím se, že dalším dnem zas zestárnu o deset let, protože mi bude ze mě samotné zle.