chci být zase sama sebou 2. díl

Moc se omlouvám, ale byla jsem nucena svůj příběh přerušit. Nyní se tedy pokusím navázat na to, kde jsem zkončila. Tuším, že to bylo jak jsem si vyslechla kritiku ostatních toho, jak vypadám. Po nějaké době mi začali mnozí známí vyhrožovat, že pokud nebudu jíst normálně, vypadají mi všechny vlasy a že umřu. nevím, jestli jsem doposud jedla nějak „nenormálně“. Jedla jsem jako každý jiný, akorád jsem nejedla tučná a přeslazená jídla, která mi ani nijak moc nechyběla. Už od začátku když jsem chtěla pár těch kilo shodit jsem byla realista a věděla, že na svoji výšku nikdy nemůžu vážit 50 kilogramů, proto mi stačilo mých 55. Každý byl totiž zvyklý na můj dětský zakulacený obličej. Jenže nyní jsem ho měla užší a protáhlejší a nikdo na to nebyl zvyklý.Přes Vánoce jsem kupodivu nenabrala ani půl kila ačkoli jsem si napekla pár kousků cukroví. Mám moc ráda medové perníčky a tak jsem si v jedné knížce našla skvělý recept, aby nebyly moc tučné a přeslazené. Také jsem si upekla cukroví z ovesných vloček a rozinek. Bylo opravdu skvělé, kam se hrabe čokoládové… Ale samozřejmostí u mě bylo nesníst toho moc, ale každý den jsem si pár kousků dala, třeba ráno ke svačině. Bramborový salát jsem vyřešila tím, že jsem si odebrala zeleninu, brambory bez salámu a místo majonézy jsem si dala bílý jogurt. A kuřecí řízek jsem si osmažila zvlášť. Zpočátku mě mamka nechápala, ale když viděla, že i bez přemaštěného a přeslazeného se lze obejít, řekla mi, že kdž mi to chutná takhle, ať si to tak jím dál. Však to nebylo nic špatného. Myslí, že kdybych hubla stylem“ „jedno jablko denně“, mamka by mě u toho dlouho nenechala a hned by zasáhla. Moje hmotnost byla stabilní i po Vánocích. Akorád jsem se čímdál častěji setkávala s narážkami typu : Jsi anorektička, dělej s tím něco nebo chcípneš,nebo ty snad bereš drogy ne? A další různé… Nakonec jsem začala mít o sebe obavy. Co když mají pravdu? Pořád jsem se sledovala. Neustále. Jestli mi nepadají vlasy, jestli se mi nekazí zuby, kolik vážím, jestli moc necvičím, jestli nejím moc málo, jestli nejím příliš…Pak se to stalo! Jednoho dne jsem si všimla, že mi padají vlasy! Zpanikařila jsem a nevěděla co dělat. Vyřešily to za mne nůžky a své dlouhé vlasy jsem si o polovinu zkrátila. Ale vlasy mi padaly pořád. Nakonec jsem se smířila že budu do jara plešatá. Zanedlouho jsem začala mít hormonální problémy. Už mi bylo jasné, že mají všichni pravdu, že mám anorexii, ale nemohla jsem věřit, že na 56 kilech bych mohla onemocnět, ještě přitom když normálně několikkrát denně jím. Po několika měsících mi vlasy sice přestaly padat (asi jsem je měla zničené od mnohonásobného předchozího barvení) ale situace zůstávala stejná. Nechtěla jsem se nikomu svěřit, protože by mi každý řekl jen:“mělas nás poslechnout a nejíst to tvoje zrní a jíst normálně!“ Proto jsem se rozhodla řešit to sama. Nechtěla jsem skončit někde na psychiatrii nebo v nemocnici na kapačkách a na umělé výživě. Navíc jsem zi představila¨jak bych musela jíst tučné maso, které tak k smrti nenávidím! Navíc se mi jednou udělalo špatně když jsem jela s mamkou na kolech. Zatočila se mi hlava a já věděla že musím začít. Doma jsem spořádala dva pytlíky rozinek s mlékem. Pak jsem si lehla s usnula. Když mi došlo, co jsem provedla, řekla jsem si, že to nevadí, že jsem to zkrátka potřebovala a že pro jednou se nic nestane. Jenže stalo se. Pak už se tato věc opakovala několikkrát týdně. Moje tělo si zvyklo na sladké a vždy, když jsem neměla dobrou náladu nebo jsem měla trochu depresi, vyslalo signál abych se šla najíst. Své problémy s okolím jsem začala zajídat a opět jsem začala nelítostně přibírat na váze. Během dvou měsíců jsem nabrala 10 kilo, pak jsem se navíc zklamala v člověku, do kterého jsem tehdy byla zamilovaná a on se ke mě choval majetnickým způsobem. Omezoval mě v čem mohl. Zakazoval mi kamarádky a musela jsem být pořád jen s ním. Rozešla jsem se s ním a tloustla dál. Do Vánoc 2004 jsem nabrala na 75 kilo. Nyní je jsou to dva roky a já se z toho pořád nemůžu dostat. Loni jsem začala mít problémy se srdíčkem díky bulímii, která u mě propukla zanedlouho po tom, co jsem již nechtěla dál přibývat a nevěděla jak to vyřešit, protože nedokáži přestat s přejídáním. Byla jsem u několika lékařů, u psychologa atd. Bylo mi řečeno, že ty problémy u mě nastaly v důsledku deprese. Ty vlasy a ta hormonální porucha byla nervového původu. Všechno sehrál můj strach z toho abych opravdu nebyla nemocná. Nyní beru již přes půl roku antidepresiva, snažím se jíst opět zdravě (i když ještě se ještě často přejídám sladkostmi a jídlo většinou skončí v záchodě, protože když nejdu zvracet, druhý den mě vše bolí, protože si neuvěřitelně dokáži roztahnout žaludek a sním někdy i dvě kila jídla). Když opomenu tyto problémy, je vše celkem v pořádku. Nyní vážím 66 kg a snažím se zhubnout a odnaučit se přejídat. Za dva měsíce mám maturitní ples a chtěla bych alespoň těch šest kilo dát dolů. Teď už vím, že největší chybou bylo to, že jsem se nechala ovlivnit okolím. Spolužačky mi jednoduše záviděly že jsem měla vůli vydržet a zhubnout.Přestala jsem být sama sebou a to se mi vymstilo. Teď bych se opět chtěla nalézt a být zase taková jako dříve. Protože jedině to bude pro mne život. Být zase sama sebou. Jsem ráda že jsem mohla přispět svým příběhem a uvítám i Váš názor. Děkuji xshadcort 19 let