Archive for category: Můj příběh

Ahoj, na teto stránce jsem už nebyla delší dobu, vlastně se úplně vyhýbam stránkám o této tematice, ale prave mám dlouhou chvíli, myšlenky v „kýbli“ ,tak se musím něčím rozptýlit….. Pořád uvažuji o tom, jestli můj život je normální ..(.no co je tedy dnes normální )…vlastně jestli jsem psychická zdravá… Všechno to začalo před třemi a půl lety… Tehdy mi bylo 16 nact, měla jsem problémy se školou a snažila se mít aspoň něco pod kontrolou..tehdy jsem po velkých prázdninách od babičky trošku více přibrala, byla jsem vždycky štíhlounká a nikdy s váhou neměla problémy, spíše naopak, přibrat…nejak jsem se ale vylekala a tech svých cca 8 nadbytecnych kil jsem asi behem dvouch tydnu neustalym cvicenim opet zregulovala na predchozi vahu…jenze pak nastala zmena skoly a me se v novem kolektivu ne a ne zalibit..prestala jsem zavodne sportovat a svuj kolektiv kompenzovala neustalymi novemi zpusoby diet…intenzivne jsem se zabyvala zdravou racionalni vyživou, až ze me i rodiče měli radost a davali me za příklad ostatním „nenažraným“ sourozencům..takhle to trvalo rok, až nakonec už jsem měla pokrk těch neustálých diet a chtěla víc..za pul roku jsem celkem dost zhubla, mela jsem ze sebe radost, jenze pak nastalo pomerne stresujici obdobi a ja zacla zvracet…uz ani nevim jak ,ale spadla jsem do toho rychle..s vedomim ,ze si klidne muzu dat cokoladu a pak se ji zbaavit nez se ve me ulozi…Období hladovění a obžerství se střídají do ted, chodim behat ,sportuji, ale nenavist vuci sobe je stale vetsi a vetsi, nemuzu vubec spat, neustale musim neco delat,a pak kdyz me prepadne deprese, jen spat , byt sama, nekomunikovat, kdyz mam jist pred rodinou ,rozbrecim se, pres lidmi nedokazi vubec, kdyz rodice delaji prednasky o jidle, odejdu, nedokazu o tom mluvit, porad utíkam od tohohle tematu, kdyz nekdo z mych pratel naznaci nejakou poznamku, je mi trapne, mam chut kricet, branit se, porad si myslim , ze me ostatni z PPP obvinuji nepravem,,ale je to s moji psychikou stale horsi,,nechci chodit mezi lidi, nebavi, me to ,jen sedim mlcim , a skoro nikoho ani neposloucham, doma to same, chci byt jen sama, uzaviram se cim dal vic a vic,,az ani sama s temi neprijemnymi myslenkami byt nemuzu, pred spanim nemuzu usnout, prt neustale myslim na to , jak se zbavit“ te hmoty“ obalene me telo… tak nevim,,,to asi normální není, že ne???….

Moc se omlouvám, ale byla jsem nucena svůj příběh přerušit. Nyní se tedy pokusím navázat na to, kde jsem zkončila. Tuším, že to bylo jak jsem si vyslechla kritiku ostatních toho, jak vypadám. Po nějaké době mi začali mnozí známí vyhrožovat, že pokud nebudu jíst normálně, vypadají mi všechny vlasy a že umřu. nevím, jestli jsem doposud jedla nějak „nenormálně“. Jedla jsem jako každý jiný, akorád jsem nejedla tučná a přeslazená jídla, která mi ani nijak moc nechyběla. Už od začátku když jsem chtěla pár těch kilo shodit jsem byla realista a věděla, že na svoji výšku nikdy nemůžu vážit 50 kilogramů, proto mi stačilo mých 55. Každý byl totiž zvyklý na můj dětský zakulacený obličej. Jenže nyní jsem ho měla užší a protáhlejší a nikdo na to nebyl zvyklý.Přes Vánoce jsem kupodivu nenabrala ani půl kila ačkoli jsem si napekla pár kousků cukroví. Mám moc ráda medové perníčky a tak jsem si v jedné knížce našla skvělý recept, aby nebyly moc tučné a přeslazené. Také jsem si upekla cukroví z ovesných vloček a rozinek. Bylo opravdu skvělé, kam se hrabe čokoládové… Ale samozřejmostí u mě bylo nesníst toho moc, ale každý den jsem si pár kousků dala, třeba ráno ke svačině. Bramborový salát jsem vyřešila tím, že jsem si odebrala zeleninu, brambory bez salámu a místo majonézy jsem si dala bílý jogurt. A kuřecí řízek jsem si osmažila zvlášť. Zpočátku mě mamka nechápala, ale když viděla, že i bez přemaštěného a přeslazeného se lze obejít, řekla mi, že kdž mi to chutná takhle, ať si to tak jím dál. Však to nebylo nic špatného. Myslí, že kdybych hubla stylem“ „jedno jablko denně“, mamka by mě u toho dlouho nenechala a hned by zasáhla. Moje hmotnost byla stabilní i po Vánocích. Akorád jsem se čímdál častěji setkávala s narážkami typu : Jsi anorektička, dělej s tím něco nebo chcípneš,nebo ty snad bereš drogy ne? A další různé… Nakonec jsem začala mít o sebe obavy. Co když mají pravdu? Pořád jsem se sledovala. Neustále. Jestli mi nepadají vlasy, jestli se mi nekazí zuby, kolik vážím, jestli moc necvičím, jestli nejím moc málo, jestli nejím příliš…Pak se to stalo! Jednoho dne jsem si všimla, že mi padají vlasy! Zpanikařila jsem a nevěděla co dělat. Vyřešily to za mne nůžky a své dlouhé vlasy jsem si o polovinu zkrátila. Ale vlasy mi padaly pořád. Nakonec jsem se smířila že budu do jara plešatá. Zanedlouho jsem začala mít hormonální problémy. Už mi bylo jasné, že mají všichni pravdu, že mám anorexii, ale nemohla jsem věřit, že na 56 kilech bych mohla onemocnět, ještě přitom když normálně několikkrát denně jím. Po několika měsících mi vlasy sice přestaly padat (asi jsem je měla zničené od mnohonásobného předchozího barvení) ale situace zůstávala stejná. Nechtěla jsem se nikomu svěřit, protože by mi každý řekl jen:“mělas nás poslechnout a nejíst to tvoje zrní a jíst normálně!“ Proto jsem se rozhodla řešit to sama. Nechtěla jsem skončit někde na psychiatrii nebo v nemocnici na kapačkách a na umělé výživě. Navíc jsem zi představila¨jak bych musela jíst tučné maso, které tak k smrti nenávidím! Navíc se mi jednou udělalo špatně když jsem jela s mamkou na kolech. Zatočila se mi hlava a já věděla že musím začít. Doma jsem spořádala dva pytlíky rozinek s mlékem. Pak jsem si lehla s usnula. Když mi došlo, co jsem provedla, řekla jsem si, že to nevadí, že jsem to zkrátka potřebovala a že pro jednou se nic nestane. Jenže stalo se. Pak už se tato věc opakovala několikkrát týdně. Moje tělo si zvyklo na sladké a vždy, když jsem neměla dobrou náladu nebo jsem měla trochu depresi, vyslalo signál abych se šla najíst. Své problémy s okolím jsem začala zajídat a opět jsem začala nelítostně přibírat na váze. Během dvou měsíců jsem nabrala 10 kilo, pak jsem se navíc zklamala v člověku, do kterého jsem tehdy byla zamilovaná a on se ke mě choval majetnickým způsobem. Omezoval mě v čem mohl. Zakazoval mi kamarádky a musela jsem být pořád jen s ním. Rozešla jsem se s ním a tloustla dál. Do Vánoc 2004 jsem nabrala na 75 kilo. Nyní je jsou to dva roky a já se z toho pořád nemůžu dostat. Loni jsem začala mít problémy se srdíčkem díky bulímii, která u mě propukla zanedlouho po tom, co jsem již nechtěla dál přibývat a nevěděla jak to vyřešit, protože nedokáži přestat s přejídáním. Byla jsem u několika lékařů, u psychologa atd. Bylo mi řečeno, že ty problémy u mě nastaly v důsledku deprese. Ty vlasy a ta hormonální porucha byla nervového původu. Všechno sehrál můj strach z toho abych opravdu nebyla nemocná. Nyní beru již přes půl roku antidepresiva, snažím se jíst opět zdravě (i když ještě se ještě často přejídám sladkostmi a jídlo většinou skončí v záchodě, protože když nejdu zvracet, druhý den mě vše bolí, protože si neuvěřitelně dokáži roztahnout žaludek a sním někdy i dvě kila jídla). Když opomenu tyto problémy, je vše celkem v pořádku. Nyní vážím 66 kg a snažím se zhubnout a odnaučit se přejídat. Za dva měsíce mám maturitní ples a chtěla bych alespoň těch šest kilo dát dolů. Teď už vím, že největší chybou bylo to, že jsem se nechala ovlivnit okolím. Spolužačky mi jednoduše záviděly že jsem měla vůli vydržet a zhubnout.Přestala jsem být sama sebou a to se mi vymstilo. Teď bych se opět chtěla nalézt a být zase taková jako dříve. Protože jedině to bude pro mne život. Být zase sama sebou. Jsem ráda že jsem mohla přispět svým příběhem a uvítám i Váš názor. Děkuji xshadcort 19 let

Zdravím všechny ženy,dívky a slečny,které stejně jako já dříve,chtějí být dokonalé, tzn.štíhlé,vnitřně čisté,eterické,křehké… Také já taková chtěla být. Až dnes si uvědomuji,že jsem měla problém.A ten problém bylo jídlo.Neuvědomovala jsem si,že můj vnitřní neklid, zimomřivost,věčná plačtivost a smutek,že veškerá moje psychika byla nabouraná kvůli tomu,že jsem skoro nejedla.Nepřišlo mi,že dělám něco špatného,přišlo mi,že jsem normální zdravá holka,vždyť mi nic nechybělo.Tělo jsem měla štíhlé pevné…krásné, jak často jsem slýchávala.Naopak jsem si myslela,že dělám pro tělo maximum.Jedla jsem zdravě,aspoň jsem si to myslela,jedla jsem velice málo..ani jsem si nevšimla,že jsem jedla čím dál míň.Nějak jsem se nesledovala,nikdy jsem nepočítala kalorie,tak jako jiné holky,ale záleželo mi na tom co jím.Nikdy bych nevzala do pusy mastné tučné jídla,chipsy nebo bílé pečivo.Salámy,párky,mražená pizza…nic takového.Ze začátku mě těšilo,jak jsem krásně zhubla,později jsem svoje proporce přestala vnímat,neboť jsem byla nešťastná…prožívala jsem opravdu jedno z nejtěžších období.Zemřel mi krátce nato než jsem začala hubnout přítel.Prala jsem se se spousty otázek ohledně smrti,smyslu života…měla jsem tolik otázek na které nebyla odpověď..také si pamatuji,že jsem v to mučivé období byla často oklamána,často srovnávána a ponižována.Netušila jsem,že mám asi problém jménem anorexie..nevím zda to anorexie byla,ale myslím,že jsem byla hodně blízko té nemoci.Pamatuji si,že když mi kdokoli ublížil,znervozněl,cokoli…dostala jsem strašnej vztek na jídlo,jakoby za to samo mohlo.A nejedla jsem.Nepotřebovala jsem jídlo.Myslím,že do nemoci jménem anorexie se dá sklouznot lehce.Tenkrát jsem zhubla za pohé dva měsíce 11 kilo.A i přesto,když jsem začala normálně jíst,nemusela jsem se hlídat,neboť ať jsem jedla jakékoli množství a cokoli,moje váha byla po celé dva roky o kilo vyšší ale pořád stejná.Právě před měsícem,se mi podařilo přibrat,ani nevím jak,6 kilo!Což je pro mě příliš..Takže jdu do hubnutí znovu,chci mít původní váhu 50 max. 49kg.Ale dám si pozor,budu opatrná.Chci vám jen říct,buďte na pozoru a snažte se mít sami sebe co nejvíce rády.

Píšu sem už po třetí. No jo už pět let se trápím s poruchou příjmu potravy. Nejdříve to byla anorexie(která trvala dva roky).A teď bulimie nebo už spíše jen chorobné přejídání.Tak strašně bych z toho chtěla ven.Přečetla jsem snad všechny knížky,co by mi mohli pomoci,ale myslím si,že potřebuji hlavně pomoc od rodiny nebo alespoň, aby mě měli trochu rádi. Mámu už ani nezajímá, že vyhrožuju sebevraždou a to vidí, že každý den pláču . No jo jsem tlustá tak přece nemůžu umřít na podvýživu. Ale to neví, že přejídání mi pomalu ničí játra (měla jsem nález v krevním odběru) a že mám začínající cukrovku (když jsem se to dozvěděla bylo to pro mě strašný od tý doby radši nechodím k lékařům .Neumím si představit,že bych měla dodržovat dietu ,když nevydržím ani den jíst normálně. A táta ? S tátou se vidím málokdy. Je hodný, ale taky nevím jestli mi pomohl. Nevím proč je máma taková. Od mála mě vždy srovnávala s kamarádkami (všechny byly lepší než-li já ). Teď mě pro změnu srovnává s jejím bratrem, který je alkoholik, byl ve vězení. Jako malá holka čekám, že mě alespoň jednou pochválí, řekne mi něco hezkého . A ne to,že lituje,že jsem se narodila. Já nechci být jako ta malá holka co se snaží na sebe upoutat pozornost. Chci být normální 19letá holka, která si dokáže užívat života, radovat se ze života. Najít si přítele (konečně nějakýho,já vím je to ostuda skoro ve 20 s nikým nikdy nechodit, ale nedokážu se s klukama normálně bavit. Asi si si říkáte,že jsem hodně divná. Možná je to tak. Moc prosím napište mi něco hezkýho nebo nějakou radu . Nechci zkončit ve 20 na hřbitově.

Čus. …Tímto zdravím všechny na pépépé infu… A prasprostě vyzývám ty z vás, které přepadla náhlá, osvobozující touha s tím něco udělat(je celkem jedno, s čím), aby se mi ozvaly mailem a společně se z toho konečně pokusíme vyhrabat. Už pokolikáté… Chci se uzdravit. Je mi už jedno, jestli přiberu (resp. není, ale chci být zdravá jako dřív a všechno ostatní nejspíš přijde s tím).. Nechci sotva kdy vylézt mezi lidi, nechci se shovávat před zrcadlem, za vlastní nemocí. Není dobře jíst nezdravě, ale určitě není dobře nejíst téměř vůbec a když ano, pak nezdravě a vše pokud možno dostat ven z těla… To už raději jíst jenom nezdravě a normální „cestou „.. Na hlavě pár různě barevných chlupů, pod kdysi hezky tvarovanou tváří povislý podbradek, jako značka narušeného metabolismu; Stojí to za to? Všechno je pryč, sny a plány, rozum. Ve věku, kdy by se člověk měl radovat, za to, že žije, že je zdravý. Nemělo by to snad platit i pro nás? Proč ne… Pročítala jsem tyhle stránky: když mi bylo 15 -nechápala jsem. Teď vlastně chápu úplně všechno a co jsem si z toho odnesla..? To, co bylo zřejmé už na začátku. Že na “ tom “ nezáleží. Dřív, jo, byla jsem šťastná…. Tak já to zopakuju: Dřív jsem byla šťastná. Copak to nestačí?? *** mazlicek@e-mail.cz