ztrácím se

Mám pocit jako bych se už úplně ztrácela. Celý můj život je najednou jako nekončící muka a já jen čakám až to skončí. Zase jsem až na tom samém dně, kdy už nevidím nic jiného než to, jak vypadám a co s tím. Celý můj život jsou od rána až do samého nočního skonání samou depresí a nedovedu se už zase smát. Možná za to můžou mí malí bílí pomocníci, kteří mi pomáhají hubnout, a zároveň mi berou chuť do života, protože si stále víc uvědomuji, že slabochem jsem, který neumí se vzepřít tomu, co ho ničí. Odháním od sebe ty, jež miluju, ale já nedovedu do očí jim pohlédnout, snad že by zas výčitky na místě byli a to zklamání v jejich očích bych neunesla již znova. Před zrcadlem se sama sobě ztrácím a přeci to ještě pořád není dost. Jsem blázen, pomalu šílím ze svého vlastního těla, ale nemůžu s tím přestat. POmalu se ztrácím, ale bojím se někomu říct, protože vím jak to skončí.