Archive for category: Můj příběh

Liším se od většiny ostatních přispěvatelek. Nejsem anorektička ani bulimička. Ale závidím jim. Ve svých 28 letech, kdy bych měla mít rozum, závidím děvčatům která dokáží nic nejíst nebo zvracet. Proč? Protože jsou nešťastné, ale hubené. Já jsem nešťastná, ale tlustá. Jídlo je pro mě šílený požitek, těsně před tím než se na jídlo vrhnu, se cítím skutečně jak feťák s šíleným absťákem. Dokážu se narvat obrovským množstvím jídla, horami kalorických „pochoutek“ a strašně si to užívám. Pak se ve mě rozhostí klid a mír, ale zároveň je mi smutno, protože vím, že stále přibírám. Zhubnout jsem chtěla vždy, ale tím kolotočem který trvá už deset let, jsem se dostala až na váhu 86kg/168cm. Vím že bych mohla vážit i 150kg, ale ve srovnání s těmi éterickými průhlednými a křehkými dívkami, které zde píšou své problémy – CHCI BÝT TAKY TAKOVÁ:-((( Dvakrát v životě jsem, za tři měsíce, zhubla na 60kg. Vím, pro anorektičky šílená představa, pro mě ideální váha (i když 50kg je můj sen). Zhubla jsem pomocí adipexu a toho, že jsem téměř nejedla. Pak jsem se nějakou dobu držela, jedla rýži, zeleninu, po troškách, ale díky své šílené chuti na uzeniny, majonézu, tučné sýry, saláty atd….jsem se vrátila zpátky. Když mi někdo v dobré víře radí začít jíst „normálně“, šestkrát denně, zdravé věci, mám chuť ho poslat do háje. Neumím to. Dokážu zhubnout pouze drasticky, když kila padají tak, že je to rychle vidět. Je to pro mě motivace. Ale ovládá mě jídlo, veškerý stres a smutek spouští přejídání. Celý den se držím a doma to přijde. Přitom mám fajn, báječnýho přítele, žijeme spolu, mám dobrou práci, umím se radovat ze života – ale jídlo a vášeň, s kterou ho konzumuju a neumím říct dost, to mě ovládá. Momentálně mám těch 86kg a nedokážu se dostat do procesu kdy téměř nic nejím a nastartovat hubnutí – pokaždé to pokazím. Začínám každý den znova, odhodlaná až na půdu.. Ještě bych řekla, že mě moc mrzí, že mi obezita (dle BMI opravdu obezita) ničí život – jsem totiž krásná, nebo, byla bych, kdybych byla štíhlá. Mám dokonalý obličej, krásné zuby i vlasy, geneticky pěkný tvar postavy…a tak si to kazím. Co mám dělat? Najde se někdo, kdo na tom je nebo byl jako já??

Já uz nevím, co mám delat dál, jsem úplne bezradná a nestastná.. Uz asi víc nez dva roky se potýkám s anorexií: pred temi dvema lety jsem zhubla 16 kg, potom se ta moje nemoc provalila, tak jsem znova nejakých 10 kg pribrala, ted jsem zase neco zhubla, ale znova pribírám a to me neuveritelne desí..:-( Byla jsem v Praze na Karláku na jednotce ppp, odkud jsem na revers utekla, desilo me to tam, chodím na terapii, kde tu mou anorexii rozebíráme, ale i tak je mi ze me jenom víc a víc smutno. Pred Vánocemi jsem byla mesíc na psychiatrii (byl to muj jiz 6. pobyt v roce 2006) a tam se mi podarilo zhubnout na 48 kg, bylo to super. Vcera jsem se po dlouhém odhodlávání zvázila a najednou vidím, 52,7 kg!!! Hruza!!! Proc? Vzdyt skoro nic nejím!!! Zivím se ovocem a zeleninou, obcas nejaký ten sýr, nejím maso, cokoládu, jen obcas sezeru treba balícek bonbonu a piju mléko a obcas nejakou tu slazenou stávu. Pri pohledu do zrcadla to je k nevydrzení, pripadám si tak neuveritelne tlustá a osklivá, chce se mi brecet.Príteli tyhle patálie tajím, tvárím se navenek jakoby nic, ale uvnitr mám pred sebou obrázek té tlusté prísery a je mi z toho nanic. V únoru se máme s prítelem stehovat do spolecného bytu, nevím, jak to zvládnu. Prítel je totiz krásný stíhly vysoký chlap, taktéz jako já vegetarián, s jídlem samozrejme nemá nejmensí problém. Jí prirozene málo a pranic o tom nepremýslí. Ráno si uvarí dobrý caj, cestou do práce nebo do skoly sní celozrnný rohlík, na obed vetsinou nemá cas, pokud jo, tak si dá neco lehkého, treba zeleninový salát s pecivem nebo vyjímecne testoviny ci pizzu a vecerí take trochu, zase treba pecivo se sýrem nebo neco podobného. Na chlapa jí málo. Jenze vtip je v tom, ze on o svém stravování nepremýslí, netráví hodiny pred zrcadlem jako já, jídlo není jeho ústrední myslenkou dne. Já to mám úplne jinak. První, co me ráno po probuzení napadne, je obava, jak se vyporádám s nadcházejícím dnem, co sním a nesním, jak moc mám nafouklé bricho, jak moc mám zadek a stehna. Já vím, je to ubohé, ale já si neumím pomoci.. Stydím se za to, ale nevím, jak z toho ven. Jedu treba po Praze metrem a merím si svoje telo s postavami tech druhých holek, porovnávám, jsem jako úchyl. Natrefím-li pohledem na nejakou vyzáblou anorektickou dívku, cítím obdiv a závidím jí. Presne, jak to psala zde na techto stránkách jedna slecna: vím, ze jsou povetsinou anorekticky sice vyhublé, ale smutné, jenze já jsem smutná a tlustá!!! Chtela bych být hubená a nestastná. Ach jo, nekdy me to dovádí k takovému stavu zoufalství, ze prestávám kloudne myslet a hlavou se mi honí ruzné myslenky, vcetne tech sebevrazedných (mám uz nekolik pokusu za sebou). Pripadám si jako primitiv, co mu zálezí jen ta telesné váze, kdyz já tomu ale vázne neumím ucinit prítrz. Jsem z toho hrozne smutná, moc moc..:-(( Minulou noc se mi zdálo, ze jsem se neuhlídala a snedla krome dvou kousku chleba taky celý cottage sýr, byla to nocní mura.. Probudila jsem se úplne zpocená a vydesená. No, jak vidno, jsem uz doopravdy úplne zpitomelá. Chtela bych merit méne centimetru, ne 172, a vázit nanejvýs 45 kg, ne 52,7 kg!!! Ano, jsem pobláznená, to asi urcite, ale kdyz já se tím tolik trápím..:-(((

Dneskem podruhe zacinam. Ale zacalo to pred rokem, zda se to jako daleka doba, muj pritel me podvedl s moji skoro nej kamoskou ze skoly,avsak kdyz na to vzpominam, je to jako vcera- bojovala jsem o svoji lasku a tisickrat sem si sahla na uplne dno, prestala sem jist a brecela sem 90% dne.Neprobehlio to tak, ze bych ho nechala jit a prosit o odpusteni, ja ho prosila, aby zustal se mnou. Ted s odstupem bych uz to udelala jinak. Zustali sme spolu a zazili pekelny mesice, kdy ja sem ho nicila vycitkama a podeziranim a krutyma slovama a on me tim, na co sem denodenne musela myslet. Kdyz sem se po 3 mesicich konecne zacala davat dohromady zjistila sme, ze sem zhubla a moc se mi to libilo, zacala sem cilene hubnout a darilo se… Se svou vyskou 162 cm sem zhubla na 52 kilogramu a pripadala sem si nesmirne sexy a krasna, ale cim vic sem zacinala byt v pohode tim vic sem si uzivala jidlo a do prazdnin sem stloustla na 54 kg, chtela sem to rychle dostat dolu, tak sem zacala drzet hladovky a tim zacalo prejidani……uz si nevzpominam, kdy sem si prvne strcila prsty do krku, ale proklinam ten den, den ktery mi udelal z nasledujci doby peklo, cele prazdniny sem stravila zvracenim a hladovkama a pejidanim. Byly dny, spis na zacatku, kdy sem jedla normalne, ale ke konci prazdnin uz to neslo. Za dva mesice jsem zhubla na 48 kg, to jsou 4 kila. Bylo to jako mor, neslo prestat i kdyz sem si uvedomovala, jak je to spatny, to co delam, ale mela sem nesnesitelnou hruzu z tloustnuti. Na konci prisla mamka s tim, ze vi, ze zvracim a co s tim hodlam delat. Ja se rozbrecela a slibla ze prestnanu, zacala sem se snazit jist normalne a zacala jsem chodit na terapie, 4 mesice jsem vydrzela jist dobre, prvni dvy mesice sem mela opravdu strach a zhubla jeste na 46 kg, ale za dalsi dva jsem se dostala zpet na 48 a zacalo to vypadat dobre, jenze ja usnula na vavrinech a zacala na jidlo prdet a zacala se prejidat, nedelala jsem si z toho hlavu, protoze jsem vedela, ze sem hubena, ale kdyz sem vlezla na vahu zacala jsem silet ztloustla sem 2 kila….. O vanocnich prazdninach sem zacala zase zvracet. Vcera sem to rekla mamce a udelala za tim velkou tlustou cernou caru a zacinam znova…znova….mam pocit ze to nikdy neskonci, ze je to boj do konce zivota……ale nehodlam se vzdat, at sem z toho sebe vic vycerpana a nestastna, ja chci byt zase normalni , zdrava a vesela…Dnes jsem se citila lip jak za poslednich 14 dni, jedla sem dobre, vecer sem se trosku prejedla, ale z toho se nstrili, zbytek dne se mi vedlo a hodlam bojovat i zitra a pozitri a popozitri…..a……vsak to znate… Prosim podrzte me, ja mam pocit, ze nemam nikoho komu bych se mohla sverit mam strach ze by me lidi soudili, ale chtela bych mit pocit, ze v tom nejsem uplne sama osamela.Napiste mi par slov, treba, ty hloupa, koukej se uzdravit, nebo neco podobnyho 🙂 nebo treba, ze presne vite o cem mluvim. Ja chci bojovat, ja chci zit a radovat se

Nazdárek..jsem strašně šťastná že jsem našla tuhle stránku – konečně se aspoň písmenkama můžu svěřit s něčím, co nevim jak řešit. Je mi 16 let a asi před rokem a půl jsem se rozhodla že trochu zhubnu. Nebyla jsem tlustá, ale i máma říkala že by mi to trochu prospělo. Jsem hodně malá, mám 160 cm, takže to na mě bylo trochu víc vidět. Nenásilně řekla bych i celkem zdravě jsem zhubla na 50 kilo a byla jsem vážně šťastná, všichni mi říkali jak mi to sluší…jenomže teď mám 46 kilo, a i já sama cejtim že už jsem hubená moc…když jsem si oblíkla šaty na ples, ve kterejch sem jako padesátikilová vypadala vážně hezky, teď to na mě visí a už to není pěkný…když sem začala omdlívat, naši už to se mnou nemohli vydržet a začali to řešit. Jenomže já prostě nemůžu přibrat, když cítím plnej žaludek mám výčitky a dělá se mi špatně. Nevím jestli je to anorexie, každopádně ručička na váze se pohybuje pořád dolů a i já si říkám, holka tohle je fakt divný, začni s tim konečně něco dělat. Mám pocit jako bych měla strach jíst před ostatníma lidma… Už jako malá jsem měla problémy s jídlem, ale neřešila sem to. Byla jsem prostě v pohodě…i teď sem v pohodě, ale jenom před svejma kámošema…nikdo kromě mí rodiny neví že řeším takovýhle věci a já si připadám jako schozofrenik…když jdu ven, namaluju se, usmívám, rozhazuju rukama jako bych byla strašně otevřená a přátelská, přitom mám v hlavě neskutečnej bordel a ty moje strašáci na mě útočí ze všech stran. Teď jím celkem dost, musím, protože mi naši řekli že musím ztloustnout na 50. Bojim se že to nedokážu, i když chci nad tim zvítězit..vážim se každej den a připadám si jako magor, ale dělá mi uspokojení když vidim že ta ručička je pořád na 46. asi sem šílená, ale pročítání vašich příběhů mi pomáhá, najednou vím že v tom nejsem sama. je odpoledne a já sem měla konečně po dlouhý době normální oběd a trochu z toho mám strach. Doufám že to zase nějakej ten pátek bude dobrý než to zase začne znova….jako vždycky. Je tohle vůbec anorexie??? Potřebuju trochu poradit….Držím palce všem…

Jmenuju se Martina, nenávidim tohle jméno, nenávidim sebe. Kdybych se totiž měla ráda, nedělala bych to co dělám. Vím moc dobře že se ničim, vím moc dobře žě dělám kravinu, ale něco v mojí hlavě mi zakazuje jíst hodně. Měřím 158cm a vážím 39 kilo. BMI mám 15,6. A poprvdě mi to je jedno. Nepřipadám si hubená, mám velkej zade a tlustý stehna. Mám panickou hrůzu z toho ztloustnout. Ridiče si mne nijak nevšimají takže si ani nevšimly mé hubenosti. Jej ty by mi dali kdyby to vděli, podle nich totiž holky jako jsme mi potřebujou pořádně profackovat. Možná ano, možná ne. Já osobně si myslím že ne. Začala jsem hubnout velice brzo. v 13 na to si pamatuju. Nikomu jsem se nelíbila, nikoho jsem nezajímala. Mamka mě chce mít dokonalou, tak se taková snažim bejt. Možná jsem to vzala za špatnej konec. Nenávidím zrcadla, stojím před ním klidně hodiny a koukám co bych na sobě změnila, a tak měním. Každá holka mi závidí postavu, ale to ji vidí oblečenou, kluci, jenž mne viděli bez tohoto oblečení většinou zdrhli 🙂 . To je další věc proč chci být dokonalá. Modelky jsou nádherný holky, nepřipadají mi nějak moc vyhublý, já si taky nepřipadám moc vyhublá, no možná trochu ale pořád jsou tam ty tlustý nohy. mám problémy s páteří docela veliký, kvůli mé hubenosti. Věčně mám křeče žaludku, většinu času mne bolí. Ale stojí to za to. Nikdy v životě, bych nechtěla aby se to jakkoli rodiče dozvěděli. Lidi začínají mít podezření, jím 2 jídla denně. Nevím jak z toho ven jedna moje polovina se snaží z toho ven a druhá se noří hlouběji a hlouběji a nechce se jí ven. Je to strašný. Ztratila jsem už skoro všechny kamarády, nemám s kým bych si o tom popovídala. Jsem na všechno sama. Já si nechci ubližovat … chci být jen dokonalá…