Archive for category: Můj příběh

zdravim všecky lidičky…mé jméno je Baryk…vlastně skoro mé jméno, nikdo z přáte mi jinak neřekne….Bark- maxipes líh…Ještě před půl rokem jsem byla pohodová holčina. S lukama sme chodili na flámy…dost sme pili, dost jme hulili, dost jme jedli…až najednou mi rup o v bedně…a divíte se???ne! všude, z kadých letáků, knížek, časopisů, relam na mě čumí vychrtlé krásné mladé slačny..s dokonalou postavou, dokonalym úsměvem…a já samozřejmě chci bejt taky taková…i když mi kluci říkaj-holka neblbni, seš kus (vastně znam tak 99% kluků, vyrostla sem mezi nima, nemáme mezi sebou žádný tajnosti, mluví se mnou o všem…řešíme auta, chast, kámoše….je fajn mít oporu…no nic, vrátim se k tématu)tak mě to nedá…pořád všude vydim ty vychrtiny…nemyslim si a vlastně to vim, že mam pěknou postavu…mam 168 centimetrů a vážim 58 kilo…sem tam kilo víc, či míň….no, takže sem tak před půl rokem začala“žít zdravě“ jedla sem dušený maso, hafec zeleniny, ovoce, pila hodně vody….občas sem nejedla nic….měla sem svých 61-62 kilo a přítel byl spokojenej…pak sem pomalu začala hubnout…nevadilo mu to…dokonce mi řek, že je to zase změna..že se mu to líbí…říkám mu, fajn…chci eště krapet zhubnout a víte co on na to???ať neblbnu…že sem nádherná a že má rád, jak se měnim…sem tam je kam šáhnout, jindy plochý bříško…a řek mi.pokud spadneš pod 55 kilo…začnu něco dělat, to už nebude normální….a jak to řek, mě se v hlavě rozsvítil velkej nápis ů55ů muj cíl….celý měsíce žju o rejžovym chlebu, ovoci, zelenině…pak jsem chytla střevní chřipku a musela sem jíst jen piškoty a čaj…to my vyhovovalo…měla jsem krásných 57 kilo…ted jim opět piškoty…zase mi neni moc dobře…..a vyhovuje mi to….nejhorší ale je, že sem dřív fak hodně sportovala a tak mam vyběhaný stehna a zadek a ty ne a ne shodit….veškerý moje myšenky se tčí kolem jídla a hulení….přítel je ze mě namrtvici…nedavno sem si dala sušenku a byla sem z toho tak hotová- víte jak .-) no….nejhorší je, že se neumim ovádat…o víkendu sem spořádala půlku cukrový vaty a v pondělí zase hladovka…nejhorší je, když sem skouřená-pak děsně jim,ale dy nejdem…tak mi to chybí…..od tý doby, co řešim jídlo sem unavená, podrážděná, pořád nemocná s přítelem se pořád hádáme, doma taky….je to děsnej běs…ale já to nemůžu vzdát…mam ted 58 kilo a snažim se dostat k 55 a nejde to…..já dřív vážně jedla všecko…a byla sem v pohodě…ted i dyž sem s klukama v hospě, myslim na jídlo a nemůžu se bavit…pořád brečim…nechci bejt taková ale jídlo mě děsně ovlivňuje…jesti zažíváte někdo něco obdobnýho, ozvěte se mi……je mi ze sebe špatně…..díky ýže jsem sem mohla ěco napat….snad mi někdo poradí ahosa Baryk 🙂

Liším se od většiny ostatních přispěvatelek. Nejsem anorektička ani bulimička. Ale závidím jim. Ve svých 28 letech, kdy bych měla mít rozum, závidím děvčatům která dokáží nic nejíst nebo zvracet. Proč? Protože jsou nešťastné, ale hubené. Já jsem nešťastná, ale tlustá. Jídlo je pro mě šílený požitek, těsně před tím než se na jídlo vrhnu, se cítím skutečně jak feťák s šíleným absťákem. Dokážu se narvat obrovským množstvím jídla, horami kalorických „pochoutek“ a strašně si to užívám. Pak se ve mě rozhostí klid a mír, ale zároveň je mi smutno, protože vím, že stále přibírám. Zhubnout jsem chtěla vždy, ale tím kolotočem který trvá už deset let, jsem se dostala až na váhu 86kg/168cm. Vím že bych mohla vážit i 150kg, ale ve srovnání s těmi éterickými průhlednými a křehkými dívkami, které zde píšou své problémy – CHCI BÝT TAKY TAKOVÁ:-((( Dvakrát v životě jsem, za tři měsíce, zhubla na 60kg. Vím, pro anorektičky šílená představa, pro mě ideální váha (i když 50kg je můj sen). Zhubla jsem pomocí adipexu a toho, že jsem téměř nejedla. Pak jsem se nějakou dobu držela, jedla rýži, zeleninu, po troškách, ale díky své šílené chuti na uzeniny, majonézu, tučné sýry, saláty atd….jsem se vrátila zpátky. Když mi někdo v dobré víře radí začít jíst „normálně“, šestkrát denně, zdravé věci, mám chuť ho poslat do háje. Neumím to. Dokážu zhubnout pouze drasticky, když kila padají tak, že je to rychle vidět. Je to pro mě motivace. Ale ovládá mě jídlo, veškerý stres a smutek spouští přejídání. Celý den se držím a doma to přijde. Přitom mám fajn, báječnýho přítele, žijeme spolu, mám dobrou práci, umím se radovat ze života – ale jídlo a vášeň, s kterou ho konzumuju a neumím říct dost, to mě ovládá. Momentálně mám těch 86kg a nedokážu se dostat do procesu kdy téměř nic nejím a nastartovat hubnutí – pokaždé to pokazím. Začínám každý den znova, odhodlaná až na půdu.. Ještě bych řekla, že mě moc mrzí, že mi obezita (dle BMI opravdu obezita) ničí život – jsem totiž krásná, nebo, byla bych, kdybych byla štíhlá. Mám dokonalý obličej, krásné zuby i vlasy, geneticky pěkný tvar postavy…a tak si to kazím. Co mám dělat? Najde se někdo, kdo na tom je nebo byl jako já??

Já uz nevím, co mám delat dál, jsem úplne bezradná a nestastná.. Uz asi víc nez dva roky se potýkám s anorexií: pred temi dvema lety jsem zhubla 16 kg, potom se ta moje nemoc provalila, tak jsem znova nejakých 10 kg pribrala, ted jsem zase neco zhubla, ale znova pribírám a to me neuveritelne desí..:-( Byla jsem v Praze na Karláku na jednotce ppp, odkud jsem na revers utekla, desilo me to tam, chodím na terapii, kde tu mou anorexii rozebíráme, ale i tak je mi ze me jenom víc a víc smutno. Pred Vánocemi jsem byla mesíc na psychiatrii (byl to muj jiz 6. pobyt v roce 2006) a tam se mi podarilo zhubnout na 48 kg, bylo to super. Vcera jsem se po dlouhém odhodlávání zvázila a najednou vidím, 52,7 kg!!! Hruza!!! Proc? Vzdyt skoro nic nejím!!! Zivím se ovocem a zeleninou, obcas nejaký ten sýr, nejím maso, cokoládu, jen obcas sezeru treba balícek bonbonu a piju mléko a obcas nejakou tu slazenou stávu. Pri pohledu do zrcadla to je k nevydrzení, pripadám si tak neuveritelne tlustá a osklivá, chce se mi brecet.Príteli tyhle patálie tajím, tvárím se navenek jakoby nic, ale uvnitr mám pred sebou obrázek té tlusté prísery a je mi z toho nanic. V únoru se máme s prítelem stehovat do spolecného bytu, nevím, jak to zvládnu. Prítel je totiz krásný stíhly vysoký chlap, taktéz jako já vegetarián, s jídlem samozrejme nemá nejmensí problém. Jí prirozene málo a pranic o tom nepremýslí. Ráno si uvarí dobrý caj, cestou do práce nebo do skoly sní celozrnný rohlík, na obed vetsinou nemá cas, pokud jo, tak si dá neco lehkého, treba zeleninový salát s pecivem nebo vyjímecne testoviny ci pizzu a vecerí take trochu, zase treba pecivo se sýrem nebo neco podobného. Na chlapa jí málo. Jenze vtip je v tom, ze on o svém stravování nepremýslí, netráví hodiny pred zrcadlem jako já, jídlo není jeho ústrední myslenkou dne. Já to mám úplne jinak. První, co me ráno po probuzení napadne, je obava, jak se vyporádám s nadcházejícím dnem, co sním a nesním, jak moc mám nafouklé bricho, jak moc mám zadek a stehna. Já vím, je to ubohé, ale já si neumím pomoci.. Stydím se za to, ale nevím, jak z toho ven. Jedu treba po Praze metrem a merím si svoje telo s postavami tech druhých holek, porovnávám, jsem jako úchyl. Natrefím-li pohledem na nejakou vyzáblou anorektickou dívku, cítím obdiv a závidím jí. Presne, jak to psala zde na techto stránkách jedna slecna: vím, ze jsou povetsinou anorekticky sice vyhublé, ale smutné, jenze já jsem smutná a tlustá!!! Chtela bych být hubená a nestastná. Ach jo, nekdy me to dovádí k takovému stavu zoufalství, ze prestávám kloudne myslet a hlavou se mi honí ruzné myslenky, vcetne tech sebevrazedných (mám uz nekolik pokusu za sebou). Pripadám si jako primitiv, co mu zálezí jen ta telesné váze, kdyz já tomu ale vázne neumím ucinit prítrz. Jsem z toho hrozne smutná, moc moc..:-(( Minulou noc se mi zdálo, ze jsem se neuhlídala a snedla krome dvou kousku chleba taky celý cottage sýr, byla to nocní mura.. Probudila jsem se úplne zpocená a vydesená. No, jak vidno, jsem uz doopravdy úplne zpitomelá. Chtela bych merit méne centimetru, ne 172, a vázit nanejvýs 45 kg, ne 52,7 kg!!! Ano, jsem pobláznená, to asi urcite, ale kdyz já se tím tolik trápím..:-(((

Dneskem podruhe zacinam. Ale zacalo to pred rokem, zda se to jako daleka doba, muj pritel me podvedl s moji skoro nej kamoskou ze skoly,avsak kdyz na to vzpominam, je to jako vcera- bojovala jsem o svoji lasku a tisickrat sem si sahla na uplne dno, prestala sem jist a brecela sem 90% dne.Neprobehlio to tak, ze bych ho nechala jit a prosit o odpusteni, ja ho prosila, aby zustal se mnou. Ted s odstupem bych uz to udelala jinak. Zustali sme spolu a zazili pekelny mesice, kdy ja sem ho nicila vycitkama a podeziranim a krutyma slovama a on me tim, na co sem denodenne musela myslet. Kdyz sem se po 3 mesicich konecne zacala davat dohromady zjistila sme, ze sem zhubla a moc se mi to libilo, zacala sem cilene hubnout a darilo se… Se svou vyskou 162 cm sem zhubla na 52 kilogramu a pripadala sem si nesmirne sexy a krasna, ale cim vic sem zacinala byt v pohode tim vic sem si uzivala jidlo a do prazdnin sem stloustla na 54 kg, chtela sem to rychle dostat dolu, tak sem zacala drzet hladovky a tim zacalo prejidani……uz si nevzpominam, kdy sem si prvne strcila prsty do krku, ale proklinam ten den, den ktery mi udelal z nasledujci doby peklo, cele prazdniny sem stravila zvracenim a hladovkama a pejidanim. Byly dny, spis na zacatku, kdy sem jedla normalne, ale ke konci prazdnin uz to neslo. Za dva mesice jsem zhubla na 48 kg, to jsou 4 kila. Bylo to jako mor, neslo prestat i kdyz sem si uvedomovala, jak je to spatny, to co delam, ale mela sem nesnesitelnou hruzu z tloustnuti. Na konci prisla mamka s tim, ze vi, ze zvracim a co s tim hodlam delat. Ja se rozbrecela a slibla ze prestnanu, zacala sem se snazit jist normalne a zacala jsem chodit na terapie, 4 mesice jsem vydrzela jist dobre, prvni dvy mesice sem mela opravdu strach a zhubla jeste na 46 kg, ale za dalsi dva jsem se dostala zpet na 48 a zacalo to vypadat dobre, jenze ja usnula na vavrinech a zacala na jidlo prdet a zacala se prejidat, nedelala jsem si z toho hlavu, protoze jsem vedela, ze sem hubena, ale kdyz sem vlezla na vahu zacala jsem silet ztloustla sem 2 kila….. O vanocnich prazdninach sem zacala zase zvracet. Vcera sem to rekla mamce a udelala za tim velkou tlustou cernou caru a zacinam znova…znova….mam pocit ze to nikdy neskonci, ze je to boj do konce zivota……ale nehodlam se vzdat, at sem z toho sebe vic vycerpana a nestastna, ja chci byt zase normalni , zdrava a vesela…Dnes jsem se citila lip jak za poslednich 14 dni, jedla sem dobre, vecer sem se trosku prejedla, ale z toho se nstrili, zbytek dne se mi vedlo a hodlam bojovat i zitra a pozitri a popozitri…..a……vsak to znate… Prosim podrzte me, ja mam pocit, ze nemam nikoho komu bych se mohla sverit mam strach ze by me lidi soudili, ale chtela bych mit pocit, ze v tom nejsem uplne sama osamela.Napiste mi par slov, treba, ty hloupa, koukej se uzdravit, nebo neco podobnyho 🙂 nebo treba, ze presne vite o cem mluvim. Ja chci bojovat, ja chci zit a radovat se

Ahoj, na teto stránce jsem už nebyla delší dobu, vlastně se úplně vyhýbam stránkám o této tematice, ale prave mám dlouhou chvíli, myšlenky v „kýbli“ ,tak se musím něčím rozptýlit….. Pořád uvažuji o tom, jestli můj život je normální ..(.no co je tedy dnes normální )…vlastně jestli jsem psychická zdravá… Všechno to začalo před třemi a půl lety… Tehdy mi bylo 16 nact, měla jsem problémy se školou a snažila se mít aspoň něco pod kontrolou..tehdy jsem po velkých prázdninách od babičky trošku více přibrala, byla jsem vždycky štíhlounká a nikdy s váhou neměla problémy, spíše naopak, přibrat…nejak jsem se ale vylekala a tech svých cca 8 nadbytecnych kil jsem asi behem dvouch tydnu neustalym cvicenim opet zregulovala na predchozi vahu…jenze pak nastala zmena skoly a me se v novem kolektivu ne a ne zalibit..prestala jsem zavodne sportovat a svuj kolektiv kompenzovala neustalymi novemi zpusoby diet…intenzivne jsem se zabyvala zdravou racionalni vyživou, až ze me i rodiče měli radost a davali me za příklad ostatním „nenažraným“ sourozencům..takhle to trvalo rok, až nakonec už jsem měla pokrk těch neustálých diet a chtěla víc..za pul roku jsem celkem dost zhubla, mela jsem ze sebe radost, jenze pak nastalo pomerne stresujici obdobi a ja zacla zvracet…uz ani nevim jak ,ale spadla jsem do toho rychle..s vedomim ,ze si klidne muzu dat cokoladu a pak se ji zbaavit nez se ve me ulozi…Období hladovění a obžerství se střídají do ted, chodim behat ,sportuji, ale nenavist vuci sobe je stale vetsi a vetsi, nemuzu vubec spat, neustale musim neco delat,a pak kdyz me prepadne deprese, jen spat , byt sama, nekomunikovat, kdyz mam jist pred rodinou ,rozbrecim se, pres lidmi nedokazi vubec, kdyz rodice delaji prednasky o jidle, odejdu, nedokazu o tom mluvit, porad utíkam od tohohle tematu, kdyz nekdo z mych pratel naznaci nejakou poznamku, je mi trapne, mam chut kricet, branit se, porad si myslim , ze me ostatni z PPP obvinuji nepravem,,ale je to s moji psychikou stale horsi,,nechci chodit mezi lidi, nebavi, me to ,jen sedim mlcim , a skoro nikoho ani neposloucham, doma to same, chci byt jen sama, uzaviram se cim dal vic a vic,,az ani sama s temi neprijemnymi myslenkami byt nemuzu, pred spanim nemuzu usnout, prt neustale myslim na to , jak se zbavit“ te hmoty“ obalene me telo… tak nevim,,,to asi normální není, že ne???….