Archive for category: Můj příběh

Ahojky všichni, kteří trpíte ppp. Je mi 18 a zanedlouho budu maturovat. Příprava a vše kolem matury je dost náročné a nebýt mé rodiny a super kámošky, kterým bych tímto způsobem chtěla moc poděkovat, bych se nejen nedostala až sem, ale pravděpodobně bych tu už vůbec nebyla. Každý začátek těchto poruch je jedinečný, ale jádro je u všech stejné – je to posedlost, posedlost být hubená, posedlost jídlem. Na začátku toho všeho jsem záviděla všem těm hubeným holkám, všem anorektičkám a chtěla jsem být jako ony. A postupem času se tak opravdu stalo. Nejprve omezení jídla na jablka či müsli tyčinky. To trvalo nějaké ty měsíce možná i 1-2 roky. Pak přišla chorobná touha po jídle a konkrétně po tom „nezdravém“, jako sladkosti, buchty no však to znáte. S tím souviselo také zvracení. Samozřejmě jsem také cvičila. Jezdila jsem na rotopedu. Začala jsem na 10 km a končila u 50 km denně. Byla jsem cvok. Ve škole jsem se nijak zvlášť nezhoršila. Jsem na sebe dost pedant a prostě nemám ráda špatné známky. Váha šla pochopitelně dolů a to byla pro mě výhra. Kolem zvracení se to točilo asi rok – plus minus – ale pak na to doma přišli. Nejprve jim stačil můj slib, že s tim přestanu, ale jak asi tušíte, nestalo se tak a já si spokojeně zvracela dál. Několikrát mě načapali a vyhrožovali léčebnou. To ve mně něčím trochu pohnulo a já zbrzdila. Mamku jsem dovedla skoro do blázince. Začaly jsme spolu chodit do Bohunic v Brně k paní doktorce Navrátilové. Je to už rok, co tam spolu chodíme. Pokaždé však ale odběry nedopadnou podle mých představ. Sice jsou co odběr to zlepšení, ale pořád to není ono. Pořád se z toho hrabu a jak vidíte ani po roce ustavičných odběrů to prostě není v pořádku. Nevím, jak dlouho to ještě potrvá než se „vevnitř“ uzdravím. Navenek už jsme pěkná holka. 🙂 Z 42 kg při výšce 165 cm jsem to vytáhla na 53 kg. Možná si teď řeknete fuj to je hrozný, jak mohla nabrat přes 10 kilo, ale vězte, že to není nijak markantně poznat. Každý den cvičím, posiluju s posilovacími gumičkami, párkrát do týdne si zajezdím na rotopedu (tak 5 – 10 km, jak kdy) a mám fakt zpevněnou postavu. Vejdu se do stejných kalhot, jako když jsem měla 50 kg. Cítím se relativně v pohodě. Brala jsem také antidepresiva, myslím něco málo přes půl roku. Opravdu mi ty zatracený prášky pomohly. Už jsem to jídlo tak neřešila. V tuto chvíli jsem bech nich. U psychiatričky jsem byla na poslední kontrole, na které jsme se spolu rozloučily a teď chodím už jen k psycholožce, kde mi chybí jen pár sezení, a ještě ty Bohunice, kam jdu opět v březnu. Jím „vše“ s mírou – snažím se – i když někdy mě taky popadne náznak záchvatu přejídání, ale okamžitě přestanu, jídlo vrátím a začnu se chovat civilizovaně. Dala jsem se na zdravou stravu. Jím jen celozrnné pečivo (tmavé, se semínky, …), libové maso, kuřecí či krůtí šunky, žádné salámy, sladkosti pokud možno zdravé (ovesné placičky a koláčky, sezamky a tak podobně), občas i zhřeším a kousek něčeho sladkého si udíbnu jen tak na chuť. Ale snažím se tomu vyhýbat, jelikož sladké mám ráda a bojím se, že bych si vzala kousek a další a další a dopadlo by to špatně. Jím ovoce a zeleninu, to můžu v jakékoli podobě, dál ovesné vločky, pšeničné klíčky, sóju (tu jsem si moc oblíbila), kuskus, polentu – je toho hodně-a popíjím fenyklový čajík na správné trávení, jo a taky sojové a cereální instantní nápoje. Je to o moc lepší. Jedinou takovou mojí neřestí je kafe nebo kapučino. Dávám si ho v průměru tak 2x denně. Ráda čtu, cvičím, miluju svého bafana (bernský salašnický pes), řekla bych, že jsem mnohem více komunikativní, objevila jsem v sobě dokonce, že ráda přednáším a docela i vystupuji před lidmi. S mojí kámoškou jsme munilý rok přednášely SOČku, tento rok jsme se s ní zúčastnily konference na VUT stavební a ještě v březnu nás čeká další podobná konference na radnici. A našla jsem v tom zalíbení, což jsem si o sobě nikdy nemyslela. Doufám, že odmaturuji a dostanu se na VŠ. Chtěla bych na veterinu, konkrétně na veterinární hygienu. Teď už jen čekám na nějakého toho vysněného prince na bílém koni až si pro mě přijede 🙂 Děvčata, slečny i dospělé ženy, matky – jestli jste to dočetly až sem a vydržely u toho, tak máte můj velký obdiv. Nevím jestli vám můj příběh něco dal či dá, ale chtěla bych vás poprosit – přemýšlejte, přemýšlejte zda to nejde nějak jinak, nikdy není pozdě začít znovu. Znám to, prošla jsem si tím. Od samotných začátků až po úplný konec (snad). Myslím, že je to zbytečné, že lze život prožít úplně jinak než se, co já vím v 15 zahrabat doma v koutě a deptat se a ještě k tomu jídlem. Vím je to těžké, ale první krok je na vás a vy to určitě zvládnete. Možná vám to připadne jako román, ale budu ráda, když se ozvete se svými příběhy, ať už s dobrým a nebo s otevřeným koncem. Mockrát děkuji všem, kteří se prokousali až sem a všem držím palečky a přeji hodně štěstí, síly a pevné vůle. Mějte se 🙂 Jo pro případ, že by se chtěl někdo ozvat, tady je můj mail: lucyra@seznam.cz Tak PAPA

Zdravím všechny, kdož si rozhodli přečíst můj příběh. Není zas tak odlišný od ostatních. Trpím záchvatovitým přejídáním. Je to fakt a trvalo dlouho, než jsem si to přiznala. Když jsem byla malá, naši mě měli rádi, jenže měli ještě brášku a ségru a na mě jako nejméně problémové dítě nezbýval čas. Utíkala jsem do knížek a čas mimo školu, kdy jsem většinou byla sama doma jsem trávila jídlem. Ve třinácti jsem vážila 75 kg a řekla jsem si DOST. Zhubnu a budu vést nový život. Tak jsem zhubla 20 kg a nový život jsem vést opravdu začala. Do školy, ze školy, nejíst, cvičit dvě hodiny denně, jít se psem na 10 km procházku, abych spálila kalorie. Myslela jsem, že naši na mě budou hrdí, že jsem zhubla, že jsem se dostala na gymnázium mezi prvními deseti, ale nějak jim to nepřišlo skvělý. Já jsem hubnula dál,prvák si vůbec nepamatuju, byla jsem mimo. Pak jsem se postupně dostala zpět na 75 g. Gympl jsem dokončila, zase žádná hrdost od rodičů, ségra v té době utíkala z domova, měli dost starosti s ní. Dostala jsem se na VOŠ (jaktože jsi se nedostala na VŠ?), našla jsem si kluka a začala s ním bydlet v Praze. Na první schůzce mi řekl, že bych měla zhubnout (že jsem se na něj nevykašlala hned). Dalšího tři a půl roku jsem pořád jen držela diety, cvičila a snažila se být krásná, ačkoliv jemu to bylo jedno, šikanoval mě pořád (jsi hnusná, proč s tebou vůbec chodím, měla bys zhubnout…..) Po třech a půl letech jsem to najednou skončila, odešla jem od něj, šla bydlet na kolej, bohužel jsem začala z toho stresu kouřit, čehož se nemůžu ani teď, skoro po roce zbavit. Našla jsem si kluka, který mi neustále říká jak jsem úžasná, krásná, chytrá apod., rozumíme si spolu. Jen mě mrzí moje záchvaty přejídání, nemůžu se toho zbavit, nevím, co to se mnou je. Měla bych být v pohodě, taky svýho kluka miluju, ale stačí volná chvilka a už se přežeru jak prasátko. Je to divný….. Teď mi je 23 let, budu končit bakalářské studium sociální práce na UK. Měla bych se toho zbavit, ale je to strašně lákavé, jít se najíst, najít tím klid, an chvíli zapomenout na ten stres kolem všemožných zkoušek….

Víte na to, že je mi patnáct, jsem toho stihla neuvěřitelně mnoho a zároveň takřka nic. Nevim, jestli to patří k mýmu věku, ale přijdu si tlustá. Naprosto odporná, tlustá a příšerně vysoká. Když slyšim, že někdo menší váží víc než já, mám z toho neuvěřitelnou radost a dobrou náladu skrývám za větami typu: ?Ale váha ještě nic neznamená ? vždyť máš skvělou postavu. A navíc hlavní je, že jsi spokojená ?? nebo ?Prosimtě, já bejt na tvym místě, jsem štastná jako blecha?? Já bejt na tvym místě tak okamžitě skočim do Vltavy. Panebože jak můžeš žít s tak příšernejma stehnama? Ne nejsem anorektička. Ani bulimička. Jsem nejspíš něco mezi. Někdy celý dny nejim, skoro brečim nad každym jabkem a pak mám stavy, kdy sežeru na posezení tři čokolády a je mi to fuk. Hodinu na to ale do sebe cpu neúměrný množství jakýchkoliv prášků na hubnutí nebo trpim skrčená nad toaletní mísou. Někdy se sama sobě strašně líbim, vidim se jakou hubeňoučkou, vysokou holku s krásnejma dlouhejma nohama, ale to je velmi občasný a chvilkový. Vlastně si ani nemyslim, že bych byla nějak přehnaně tlustá ? spíš mám obavu z toho, abych nebyla zase tlustá. A to vyjde skoro nastejno. Abyste to totiž pochopili ? rok zpátky jsem byla ještě zdravé, veselé a především notně mohutné děvče s 68 kily na 180 cm a k obědu si dala bez jakýchkoliv výčitek klidně bigmaca s půllitrem koly navrch. Nesportovala sem, ale všem jsem tvrdila, že závodně plavu (kde jsou ty časy!) a občasné poznámky ostatních ani nevnímala. Vždyť to přeci byla naprosto normální váha ? Hlavní problém byl v tom, že jsem tehdy ještě neměla kluka. Nikdy, žádného. Měla jsem pocit, že všechny spolužačky kolem mě už něco prožily, ale já prostě ne. Nevim, jestli sem byla tak náročná, nebo tak ošklivá. Ale předevšim jsem byla dost naivní, protože která holka toho může ve čtrnácti hodně prožít? Je to jenom tlakem médií a ve svý podstatě i společnosti, že si holka ve čtrnácti připadá jako stará panna. Jo, chvilkama jsem se cejtila strašně sama, ale většinou jsem byla spokojená, obklopená houfem kamarádek a užívající si pohody základky. Nevim, kdy se co zlomilo. Asi když sem viděla svý fotky v plavkách nebo když jsem se nechtěla vzdát snu stát se modelkou ? anebo prostě když jsem se vrátila o tři kila lehčí z tábora a najednou se vešla do takové spousty věcí ? Prostě jsem postupem času začala zjišťovat, že ať si psycholožky a terapeuti říkaj co chtěj, zájem je především o ty hubený holky. A zájem opravdu byl ? jenom já byla stále přespříliš náročná. A navíc pohlcena novejma možnostma velikosti 36 a cítěním se skvěle vedle své nejlepší kamarádky, která byla v Česku zastupována jednou velmi prestižní modelingovou agenturou. Přešla jsem na novou, myslim že velmi náročnou školu a celkem bez problémů všechno zvládala ? čas jsem prokládala oddílem, občasnym učenim a polykáním nejrůznějších medikamentů. Víte, bydlim s tátou, jehož příjem se stabilně pohybuje okolo půl milionu měsíčně a s jeho přítelkyní, máma, která se do mě jako jediná neustále snaží něco nacpat (a už mi s tim fakt leze na nervy), bydlí se sestrou a vídám se s ní tak maximálně jednou do tejdne. Možná by se naše rodinné poměry daly připsat do seznamu ?mých problémů s příjmem potravy,? zvlášť když do mě máma, ač prý neúmyslně, pokaždé když mě vidí, reje. Já nemůžu za to, že ona i sestra neustále kynou a kynou! Ale zpátky k věci. Zásadní zlom v mém dosavadním stravování přišel totiž o Vánocích a nyní se také dostávám ke svému největšímu problému (tedy hned po tom, že stále nemůžu najít pana Pravého) ? mám, co se především sladkého týče, příšerně slabou vůli. Dokážete si tedy představit ty sladké orgie během celého prosince ? které se ovšem stále více mísily se strachem z opětovného přibrání a tudíž s nenalezením pana Pravého ? a tak jsem se dostala do víru pilulek, depresí, a zběsilého požírání všeho možného i nemožného. Víte, strašně se teďka když to zpátky čtu, stydim. Ne proto, že bych si konečně uvědomila, že život není jen o jídle, ale proto, že se to se mnou táhne od těch Vánoc až do teďka, do února. Myslim na jídlo neustále a jsem zpátky v kolotoči stresu z ?kobylovitosti.? Další vedlejší příznaky? Blahopřeji, jestli se v nich taky poznáte: chronická nespavost, neustálá unavenost, rozladěnost, mrzutost, nutnost jakékoliv fyzické aktivity, nesoustředěnost, výrazné kruhy pod očima, migrény a jako bonus absolutní neschopnost mít někoho rád. Všichni jsou totiž mým měřítkům příliš nedokonalý ? ale to je pravděpodobně dlouhodobější problém a navíc už docela mimo, radši vás se svejma dalšíma malichernejma problémama nebudu zatěžovat, vlastně sem celý tohle napsala jenom proto, že sem měla vážně depku a říkala sem si, že kdybych se přeci jenom někdy zabila (možnost podřezání žil už mi nepřijde tak neuskutečnitelná jako dřív) tak nechám na světě aspoň malý náhled do duše obyčejné patnácky. Enjoy it!

Nazdárek..jsem strašně šťastná že jsem našla tuhle stránku – konečně se aspoň písmenkama můžu svěřit s něčím, co nevim jak řešit. Je mi 16 let a asi před rokem a půl jsem se rozhodla že trochu zhubnu. Nebyla jsem tlustá, ale i máma říkala že by mi to trochu prospělo. Jsem hodně malá, mám 160 cm, takže to na mě bylo trochu víc vidět. Nenásilně řekla bych i celkem zdravě jsem zhubla na 50 kilo a byla jsem vážně šťastná, všichni mi říkali jak mi to sluší…jenomže teď mám 46 kilo, a i já sama cejtim že už jsem hubená moc…když jsem si oblíkla šaty na ples, ve kterejch sem jako padesátikilová vypadala vážně hezky, teď to na mě visí a už to není pěkný…když sem začala omdlívat, naši už to se mnou nemohli vydržet a začali to řešit. Jenomže já prostě nemůžu přibrat, když cítím plnej žaludek mám výčitky a dělá se mi špatně. Nevím jestli je to anorexie, každopádně ručička na váze se pohybuje pořád dolů a i já si říkám, holka tohle je fakt divný, začni s tim konečně něco dělat. Mám pocit jako bych měla strach jíst před ostatníma lidma… Už jako malá jsem měla problémy s jídlem, ale neřešila sem to. Byla jsem prostě v pohodě…i teď sem v pohodě, ale jenom před svejma kámošema…nikdo kromě mí rodiny neví že řeším takovýhle věci a já si připadám jako schozofrenik…když jdu ven, namaluju se, usmívám, rozhazuju rukama jako bych byla strašně otevřená a přátelská, přitom mám v hlavě neskutečnej bordel a ty moje strašáci na mě útočí ze všech stran. Teď jím celkem dost, musím, protože mi naši řekli že musím ztloustnout na 50. Bojim se že to nedokážu, i když chci nad tim zvítězit..vážim se každej den a připadám si jako magor, ale dělá mi uspokojení když vidim že ta ručička je pořád na 46. asi sem šílená, ale pročítání vašich příběhů mi pomáhá, najednou vím že v tom nejsem sama. je odpoledne a já sem měla konečně po dlouhý době normální oběd a trochu z toho mám strach. Doufám že to zase nějakej ten pátek bude dobrý než to zase začne znova….jako vždycky. Je tohle vůbec anorexie??? Potřebuju trochu poradit….Držím palce všem…

Som si tým istá. Nikdy.Bulimiu kombinovanú s anorexiou mam uz asi 2 roky. Mam aj normalne obdobia ako teraz napriklad.nejem normalne veci ale kludne zjem dva tmave rozky s maslom alebo spagety.Vlastne to su normalne veci. Ale nejem sladke a vyprazane tucne atd…. Neviem…naozaj neviem ako sa to cele zacalo len viem ze predtym som vyzerala chudsie ako teraz.Keby som to mohla vsetko vratit. Moje velke problemy este len pridu.Onedlho.Chcem aby prisli. A vlastne nechcem a radsej by som zomrela ako byt v tom zasa a este viac. Zjest 1 jablko denne a byt nestastna ze niesom chuda, nestastna ze som hladna vycerpana.Zacalo sa to asi tym ze som chcela nastvat rodicov a jediny kto zostal nastvany som ja…Ked som si tu dnes precitala jeden pribeh az som sa rozplakala. Je to uplna pravda ze aj ked mate obdobie ze nezvracate a nedrzite „dietu“ vzdy je jedlo stredom sveta. Myslite kedy uz prejde cas aby ste mohli zjest suchar a potom ste este nestastnejsi ako ste boli. Ja z toho vinim rodicov. Chodila som na sport ale potom od toho nejako upustili…Tak tu sedim na stolicke rozkysnuta aj ked nie tucna ale dost na to aby som mohla schudnut 10-12 kil aby som bola dostatocne vyhladovana. Uz ma to nebavi a nikdy ma to nebavilo a chcela by som sa toho zbavit, ale nech si kazdy hovori co len chce ja viem ze sa z toho nikdy nedostanem uplne.Ze budem mat problem zjest chlieb o pol jedenastej vecer bez toho aby som ho sla vyzvracat alebo mala vycitky a strasne sa nenavidela…Bulimia je este horsia ako anorexia, ktora vam zasiahne kazdy jeden organ ale tu si poskodite zaludok tak velmi ze mozno este viac ako hrtan cez ktory to vsetko prechadza vratane zaludocnych stiav ktore su ako slabucke kyseliny. Tak Vam vsetkym drzim palce.Ak sa este da neznicte si zivot tak ako ja lebo mate len jeden a potom uz nieje cesty spät…Nikdy