Archive for category: Můj příběh

Ani moc nevím, kde jsem se tu vzala. Nechci se litovat, všechno je jen moje blbost… Ale asi si chci něco srovnat v hlavě. prostě jen něco říct… Když píšu básničky, kterým skoro nikdo nerozumí, uleví se mi… Třeba tohle zabere ještě víc… Kdy to začalo nevím… Možná na zakládce, kde mě neměli rádi (šprtka no…), možná ve chvíli, kdy mi někdo řekl, že jsem tlustý dítě, možná ve chvíli, kdy mi kluk v nejromantičtější chvilce sáhl na břicho a řekl:“Ty jo, fakt bys mohla trochu zhubnout…“ Při svých 163 cm jsem vždycky vážívala něco kolem 56, 57 kilo. Samozřejmě že mi to přišlo moc, spokojená jsem nebyla, ale jídlo a diety jsem moc nehrotila. Jen jsem se obyčejně neměla ráda, jen jsem se za sebe obyčejně styděla… 2.květen 2006. Bude to za chvilku rok a mně běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu (jakože vzpomínám častěji a častěji). Měla jsem tehdy dva dny do přijímaček na vysokou, čtrnáct dnů do maturity… a můj kluk, se kterým jsem měla strávit podle předpokladů svých i všech lidí, co nás znali, zbytek života, mi dal kopačky… Přebrala mi ho holka z prváku… Zhroutila jsem se z toho. Bohužel doslova. Byl to nejhorší stav, jaký jsem kdy zažila-nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst, nemohla jsem se hýbat.. několik dnů jsem prostě nemohla vůbec nic dostat do pusy, všechno se mi v ústech vzpříčilo a chtělo to ven. Za týden jsem tak bez jakéhokoliv přičinění zhubla asi čtyři kila.. Když jsem se vrátila do školy (týden jsem do ní nechodila, on byl můj spolužák, prostě to nešlo), tak mi každej říkal, že jsem fakt hodně shodila, že vypadám nádherně a že ho to teda musí pěkně štvát… Dostala jsem se na vysokou, odmaturovala a začaly mi dlouhý prázdniny. Prázdniny, kdy jsem neměla skoro nic na starost. Teda… Jen jednu věc. Nepřibrat, hlavně nepřibrat! Nebo ještě líp.. ještě trochu zhubnout… Hodně jsem sportovala a začala se omezovat v jídle. Snídaně byla ještě jakžtakž normální, ale na oběd jsem začala využívat trik malejch talířů, k večeři jsem měla jen zeleninu, ovoce jsem si někdy dávala jen za odměnu po sportovních výkonech… Lidé kolem mě mi říkali, že jsem fakt vyžle a žížala (to mi tak lichotilo!!!), brácha se prostě jen zeptal:“žereš vůbec?!“ a já byla opravdu po každé takové větě neskonale šťastná. Jen jsem si jídlo vyčítala víc a víc, na váhu jsem lezla po čemkoli jsem snědla a jakmile se ručička váhy blížila 52 kilům, histerčila jsem… Plánovala jsem si každý jídlo, dny očisty, kdy nebudu jíst, pak když jsem se najedla nadmíru, zkoušela jsem zvracet… a už to jelo. Jako krásná, opálená, 51 kilová holka jsem potkala kluka, kterej mě konečně zajímal. Když mě pak nevybíravým způsobem ke konci prázdnin poslal k šípku, dostala jsem se do další fáze. Rozežrala jsem se. Cpala jsem se pořád, od rána dovečera, vším, co mi přišlo pod ruku, i tím, co mi nikdy nechutnalo. Pořád jsem přibírala, šla jsem už přes šedesát kilo, utápěla jsem se v depkách, nenáviděla se, styděla se za sebe, nechtěla mezi lidi jen ležela na posteli a přála si nebýt… Až si toho všimla moje starší ségra a prostě se to nutně muselo provalit… Sehnala mi v Brně, kde bývám přes týden, skvělou doktorku, za kterou se snažím chodit, a pomáhá to, ale jde to tak strašně pomalu… Myslím pořád jen na jídlo, pořád.. jen co se probudím, běžím ještě neumytá a rozdrbaná na snídani, počítám minuty, kdy bude čas na svačiny, nebo oběd a večeři… V hlavě mi pořád běhají kilojouly… Když jsem na víkendy doma, připadám si jako zloděj, ujídám potají, třeba dnes, třeba před chvíli, když jsem zůstala sama, jsem se dala do všeho, co bylo v ledničce a žrala a žrala… Nechápu, že ostatní lidi nad jídlem nepřemýšlí… Nevím, jaký to bylo, když jsem nad tím nepřemýšlela ani já… Díky každodennímu sportování jsem sice zhubla pod dohledem doktorky na 57 kilo, ale já chci mít zas 52, a chtěla jsem to stihnout do léta, ale nejde to, protože tak často nevydržím a žeru… Cpu do sebe věci, až mi padají od pusy, jako by mi to měl někdo ukrást… Stydím se, opravdu jo, je to nechutný a hlavně ta racionální část mě ví, že to není normální… Proto s tím něco dělám, už asi dva měsíce, ale to myšlení… to se mění tak pomalu… Přesto ale pořád doufám, že jednou jídlo nebude středobod mýho života… že jednou bude den, kdy se na sebe podívám do zrcadla a nebudu bezmocně bulet, že jsem tlustá… snažím se, a tak to prostě musí jednout být zase dobré…

Dlho som rozmýšľala PREČO toto celé robím.Prečo som začala a kde je dôvod že pokračujem.Myslím,že to začalo kvôli problémom v rodine.Odmalička sme si nežili normálne.Problém bol ocko.Mal iné metódy ako ma vychovávať.Jeho rodičia boli alkoholici a mal rád rázne jednanie s ľuďmi.Maminke sa to nepáčilo.Bola toho názoru,že ako dievča by som nemala byť fyzicky trestaná.Vtedy som netušila o čo sa jedná keď sa hádali,určite mali ešte mnoho dôvodov.Nevedela som,prečo maminka plače a prečo ocko sedí v kuchyni a fajčí jednu cigaretu za druhou.Keď som mala asi 10 rokov videla som ako sa pohádali..videla som ako ocko chcel do maminky hodiť vázu a neskôr sa po nej zahnal aj stoličkou.Keď som sa ho neskôr spýtala,čo robil maminke a či ju ešte lúbi tak ma udrel,prvý krát do tváre tak,že mi z pery začala tiecť krv.Niečo sa v ňom zmenilo.Odmalička ma učil rešpektovať ho,vážiť si ho a mne to zostalo.Nevadilo mi,že ma udrel ani som neplakala,len som nerozumela prečo.Nebolo to jediný krát.Vedela som,že aj keď ma poníži,udrie ma nepomôže mi keď budem protestovať.A nepomôžu mi ani slzy,skôr ho to ešte viac podnieti.Tak keď som mala asi dvanásť rokov začala som protestovať tak,že som prestala jesť.Hovorila som si,že nikdy nebudem šťastná tak nech som aspoň krásna..Už odmalička ma ludia obdivovali,vtedy som o tom netušila,ale teraz to viem.Neviem čo som si chcela nahovoriť tou hladovkou,možno to bol taký vnútorný protest proti tomu,že nemôžem protestovať.Že sa nemôžem brániť.Tak som si to začala kompenzovať takto.Bolo to takto pred dvoma rokmi.Maminku prijali do nemocnice kvôli zlému psych. stavu a ja som zostala sama s ockom.Vlastne úplne sama-Zobúdzala som sa keď on ešte zamknutý spal,vracala som sa domov keď tam nebol a zaspávala som,keď tam nebol.Vtedy bolo veľmi jednoduché prestať jesť.Keď sa vám do toho nikto nestará ide to ľavou zadnou.Nejdem písať ako to pokračovalo,ale toto bol ,,spúšťač“ toho celého.V Novembri ma prijali do fakultnej nemocnice.Režim bol prísny a množstvá jedla,ktoré ma nútili jesť obrovské.Bola som akoby som stále spala.Myslela som len na to ako sa odtial dostanem nepripúšťala som si že niekedy budem musieť začať papať.Tak veľmi som nechcela.Napojili ma na infúzky a vtedy soms i uvedomila že najjednoduchší spôsob ako sa odtial dostať je pribrať.Pribrala som.14kíl.A pustili ma domov.Doma to nefungovalo,chcela som všetko rychlo zhodiť,tak som nespávala nech spálim viac energie,ani som nejedávala a ak áno,tak som zvracala.Neostalo to bez povšimnutia.Doma som vydržala týždeň a zhodila 3 kilá.13.Januára ma prijali opätovne s diagnózou mentálna bulímia.Ten pobyt už bol o inom.Poslúchala som na slovo,podarilo sa mi síce párkrát zabehnúť ,,nad wc misu“ ,ale inak som tam strávila 3 mesiace.Páčilo sa mi tam.Cítila som sa tam bezpečne a nechcela som ísť domov.Bála som sa.Nechcela som ísť ani medzi viacero ľudí,takisto som sa bála.Ale toho čo si pomyslia-,,aha aká je pribratá“.Tak som si tam tri mesiace hovela.Pomáhala spolupacientom riešiť ich problémy,obšťastňovala som ich,ale o tom ako je mne som nepovedala ani živej duši.Pustili ma.Po druhé.Bolo by to šlo,ale stalo sa niečo čo mi kompletne prevrátilo život.Nechcem písať čo.Ale po tej udalosti do mňa nevedeli dostať už vôbec nič.Ani som sa s nikým nezhovárala.Ale maminka to chápala.Zavolala do nemocnice a šla som tam znovu.Posledný krát.A tento pobyt bol ozaj o niečom úplne inom.Začala som sa na veci pozerať reálne.Nemôžem celý život preležať v nemocnici.Nemôžem stále pred niečim utekať.Útek je smiešny.A určite nieje pre takú silnú osobnosť aká som ja:)Tak som sa začala stavať na nohy.Vďaka problémom som možno trochu dospela a teraz viem,že sa už nechcem správať ako dieťa.Je to nezodpovedné,sebecké a nefér voči ostatním ale aj voči samej sebe.Postavila som sa na nohy sama.Ocko ma kvoli mojej chorobe neznašal,nerozumel tomu a maminka len vyplakavala,takže z ich strany sa mi podpora nedostala.Asi som si zvykla že sa spolieham na seba.A páči sa mi to.Lebo sebou som si istá.Viem že na seba sa spolahnúť môžem.Nepotrebujem partiu ľudí aby ma ťahala z problémov.Ja ostatních rada vytiahnem a rada pomôžem a nehovorím,že ľuďom neverím.Ale keď mi niekto ponúkne pomoc zväčša si poviem,že ju nepotrebujem.Rada skúšam svoje možnosti.Na čo mám a na čo nie.Pochybujem že nájdem niečo na čo nemám.Postupne sa dá sopracovať ku všetkému.Len to chce čas a trpezlivosť.Momentálne je mi fajn.Uvedomujem si čo si smiem a nesmiem dovoliť.Myšlienky mávam rôzne,ale niesom malá.Dneska mi tiež napadlo,že vyvraciam obed.Ale potom som si povedala,že nie,nechcem sa hanbiť sama pred sebou.A vyšlo to.Nezvracala som.Takto sa postupne dopracujem k vyťazstvu.:)

Všichni sem píšou jak anorexii trpí a bojují s ní a i ja se tak trochu přidám. Netrpím žádnou poruchou příjmu potravy, váhu mám v pohodě, jidlo neřeším. Co je vlastně muj problém? Potkal sem prima holku co trpí anorexii. Hned mi řekla že se 3x léčila a je snad v pohodě ikdyž v hlavě to prý pořád hlodá. Nějaké následky to zanechalo – jako třeba osteroporezu nízký tlak řidší vlásky …. Zezačátku se to zdálo jako maličkost kterou jsem nebral na lehkou váhu – když papá tak se to musí jen zlepšovat. Je léčená – chtěla s tím tedy něco dělat tak to asi zvláda. Postupem času k sobě máme silné pouto. Ja miluji ji ona mne. Ale přichází období matury a přijímaček – cosi se změnilo – čim dál více unavená, z nízkého tlaku se zamotává hlava, kalhoty a trička jsou nějak volnější. Vidím že prostě něco neni v pořádku. Třeba to bude jen v období těch zkoušek, ale na vysoké bude hůř. Pořád na ní myslím a bojim se že se jí zamotá hlava – někde upadne bouchne se do hlavy nebo si něco zlomí. Když s ni mluvím vidím jak jí vyhasíná plamínek života. Nemá chuť myslet na budoucnost přestává snít o cílech. Planuje jen budoucnost v hubnutí a přepočítává kalorie. Říká že už je pozdě na vyléčení a že jí bylo řečeno že se z toho nikdy nedostane. V ten moment mi tečou slzy jako vodopády . To je asi nejhorší pocit když ztrácíte někoho koho milujete, kdo vám umírá pod rukama. Někoho na kom vám záleží – o kom víte že je ten pravý pro váš život svou dokonalostí s jednou chybou – ANOREXII. A mé neštěstí vzpočívá v tom že nemá chuť s tím bojovat nemá sílu. Je to pro ní těžké břímě co jí pohlcuje , ale mám naději v uzdravení kéž bych ji mohl část dát nebo někomu komu to pomůže. Tímhle článkem chci ukázat že těžký to maj ty co touto nemocí trpí a cítím s nima , ale i ty co s nima žijou a chtějí žít, Ty co Vám věří že nad tím zvítězíte, Ty co vám chtějí pomoct, Ty co neřeší vaší váhu vzhled ale raději zdraví a štastný život, který chtějí strávit s Váma. Neblbněte … papejte … .

Ahoj,všichni. Doufám, že až si přečtete můj příběh, tak si vaše činy rozmyslíte. Byla jsem od malička tloštík.Neustále jsem slyšela posměšné nadávky za všech stran. V 11-12 jsem se svou kamarádkou začala s dietou.Jedla jsem ve škole jenom svačinu(to bylo celodenní jídlo).Zanedlouho jsem zhubla 8kg, což bylo na můj věk alarmující. Všichni mi říkali,jak jsem hezká…Tohle se mi líbilo.Jenomže,po čase jsem to vzdala.Byla jsem psychicky na dně.S kamarádkou jsem se rozhádala.Pomohla mi čokoláda. Během chvíle jsem měla zase 52kg.To ještě nebylo tak hrozný. Za rok u mě propukla bulimie. Rozešel se se mnou kluk-kvůli mé postavě… Rozhodla jsem se nejíst.V té době jsem měla kolem 56kg.Pár dní si toho nikdo nevšiml.Potom jo.Musela jsem znovu začít jíst.Jenomže já se začala přejídat!!Přišla jsem z oběda za školy a do tří hodin pořád něco futrovala. Má váha začala nekontrolovaně stoupat. Byla jsem z toho nešťastná. Když se podívám do zrcadla, je mi ze mě zle!!!Dokonce jsem se kvůli své nespokojenosti pokusila zabít.Jenomže hloupě,skončila jsem v nemocnici:-((( Dnes,po několika nočních můrách musím přiznat,že se stále nesnáším.Jsem tlustá,hnusná a nesnáším své tělo!! Tohle nikdy neskončí.Je to hlas v mé hlavě,kterému já neumím poručit.Pořád mi radí…Jsem blázen!!

Píšu sem, protože opravdu ze srdce ráda píšu (jedna z mála věcí, keté dělám opravdu ráda)… a proč plýtvám časem psát zrovna na stránky, kam si chodí zoufat spousta nešťastnic? Protože i já jsem nešťastnice, a věnovat čas pro psaní příběhů z tohoto oboru je mi sakra blízké. Mohla bych psát povídky o životě, nebo básně, což dělám, ale tohle je mi tak blízké… Protože je to z mého života a tak trochu hodně poetické… Suchá fakta asi nikoho neberou. Je to dobré pro srovnání sebe sama s ostatními, ale mě osobně zajímá ta duchovní část onoho duševního onemocnění… Protože ještě před „tím“ jsem byla ač citlivá, tak dost nepoetická duše… I když jako malá jsem psala dost depresivní básničky, ale tak ve věku jedenácti až třinácti jsem byla „konzument“. Seděla jsem u televize a cpala se sladkostma…. Ale pak jsem samu sebe dostala na kolena, bohužel se jaksi nemohu zvadnout. Víte, co je nejsmutnější? Že dobrovolně a ráda. Jsem v těch dvou, A i B až po vrcholek hlavy, ponořená, a cítím se tam opravdu jak rybka… Kdyby mě vyvrhli na souš, brzy bych zemřela… Třeba ne fyzicky, duševně určitě. Už jsem si to ověřila. Do náruče A, ale hlavně B jsem utekla jako do náruče vlastní maminky. Je mi u ní teplo a bezpečně, ačkoliv je dost zlá a krutě si vybírá tu nejdražší daň… No a já jsem plátce, který si drží svou hrdost, ačkoliv je to s placením neslučitelné… Tak jsem se se svým osudem smířila, ačkoliv se to komukoliv bude zdát zbabělé a hloupé. Nejsem zbabělá ani hloupá, tím si jsem naprosto jista. Znám zbabělé a hloupé lidi, a nevidím mezi nimi a mnou sebemenší podobnost. Právě naopak, že jsem tak moc hrdá, a mé ego je jeden obrovský balón, snažím se ho pomocí A a B napíchnout, trochu „odfouknout“… Ne, jako hrdá Štírka si ho stále přifukuji a přifukuji… a zároveň odfukuji a… stav ega se tedy ve výsledku nemění, jen míra depresí vzrůstá…