tak i ja tedy

je to tu porad dokola ano jako zrovna vysla hudebni skupina co prichazi se stejnym nametem ale to je zrejme kdyz nas trapi jedine,,me je 17,,v osme tride v zari nastum do skoly jsem taktez zacala cvicit kila sla dolu zdrave az jsem sve davy omezovala anz bych to vedela ale porad jsem jedla mela jsem 38 kilo i presto ze jsem jedla ale priznam se kazdy den a nebo 4 a z 5 krat v tydnu jsem delala spinn,jednou ale takle k veceru nevim co me to popdalo jsem se najedla do plna a nemela jsem v umyslu to vyzvracet proste jsem to zapilavodou a pripadala si jako bublina pritom v porovnanim s dnesnim plnym brichem jsem byla etiopecek:)no cerny humor,,a rekla jsem bratrovi hele ze vypiju 6 sklenic vody a on ze ne ze ne ja je vypila natahlo me samo od sebe a zvracela jsem coz ais vedeli vsichni dma ale sledovali ten vecer ilm,,nevim je to davno tak to nejak zacalo blbym nicim,,ale vim ze na silvestra v te osme tride jsem byla jeste v pohode hubena ale zdravym zpusobem,,v devidce jsem byla strasne hubena po skole jsem blila pak naky ten konicek prichod domu zase,,blila jsem porad ale jednou dvakrat denne,prisly prazdniny konec zakladky a chata kde je babicka sestrenky deda ktery me nut jist na chate to bylo fajn tyden jsem nezvracela cvicila jsem,ale pak to zase prislo nejde o to ze bychom to nevydrzely ale o tom ze proste je to lakadlo ktere uvnitr mozku prepne na nasi druhou osobnost jak se rika a jsem arazem psychopati nejsem ty krasne chytre holky ale mohutna hnusna cpajici se monstravsak vite,,nemuzu tvrdit ze jsem procestovala svet jako dovoleneale ja sem se jimi primo problila,,to me trapi snad nejvic na vymenny ch pobytech u cizich rodin boze chce se mi brecet,ja o pratele neprisla nikdo by to do me nikdy nerekl nikdy ptz jsem vesela chytra zevntr ale to jsem ja to ¨druhe ja me utlacuje a nemuzu do smrti tyto svety odlucovat jako ze ve spolecnosti a doma ta zrava musime je pojit ptz to jsem my takovi jako jsme v soukromui mame byt i navenek,,lzeme si dooci treba kolem sebe prochazime a nevime to vy znate me a ja vas a nerekly byste ona taky??copak ta holka plna energie elanu usmevu ja to nehraju jsem takova ale vi jaka sem za dvermi,mamince jsem to rekla jednou sem psychycky nemohla vydrzet nerada lzu,ale rekla jsem ji ze je konec uz asi 2 mesice rekla sem ji to v 9 tride a ona mi rekla ze diana princezna taky nebyla hubena a pritom ji svet miloval a vedel ze je buimicka a pak se to nak tyden drzelo dobre jedla jsem a pak zase spadla jsem,a mama ta to tedka netusi ani nevi ze jsem ji to kdy rekla uricte ne ale po te co jse videla svou nevlastni sestru zvracet u ni doma uvedomila jsem si ze to hle to ja nebudu delat,,jestli to ctete tak dlouhy clanek to jsem ja ukecana pisu pate pres devate tak prosim odepiste chci abychom zacly vsechny najednou,prestante mit jidlo ve svem stedu najdete sei praci konicky i kdyz se vam do nich nebude chti t ptz byste radsi sedely doma u jidla uklizejte zacb¨nete kourit zacnete neco delat kde neni jidlo ve vasi mysli,,napiste mi prosim ne vase pribehy ale jestli opravdu tedka ctes holka a chces to ukoncit ale opravdu udelej si rozlucku sjidlem a pak az budes vedet uvnitr ze chces zmenu dame se dotoho spolu ja uz itra zacinam jsem plne rozhodnuta ale potrebuju nekoho a ty potrebujes me abychom si rikaly nejes to vem si jabko jedno jabko,nebo tak holy ste starsi mladsi ale jsem bulimicky pokud se tady na tom portale vsechny uzdravime do jedne vyjdeme do dejin ,usporadame spolek nebo taky ne,ael jedno je jiste zacneme zit,,,muzete dychat chodit mluvit milovat ale samy sebe jiste nemilujete jinak byste si neublizovaly a ja sem iluju koncim ,tedka ctes to mas pred sebou jidlo zvykas to v tlamce a posunujes mysi bez to zahodit vyblij to naposledy a delej to co je spravne bez podivej se do zrcada a uvedom si svu cenu a az budes venku budes na tom lepe nez ostatni lide ptz tu byla nemoc kera te zmenila posilnila dala ti sebeduveru a taky pocit dobry pocit ze mas silnou vuli,milujs se,a znas tedka cenu zivota,jako clovek co zazije klinickou smrt,ja se chtela zabit a ukoncit me myslenky jako vy ale neudelame tonenechame tu svini zvitezi a nepotopime ty na kreych na zalezi,,onec jdu se ucit ptz diky zradla nebyl cas,prosim pdte dotoho at nejsem sama ,vim ze u pocitace se zere taky hodne tak toho nechte:)opravdu mohly bychom byt dobrymi spisovateliale myslimptz nase vyvinute mysleni je aspon natom to bajecne apresne tak nikdo jiny nas nepochopi ani studovany doktor,je to hnusne ale jsem rada ze nejsem sama

Pomozte, už nevím jak dál….

Možná si řeknete, že je tu zase nějaká holka, co si jde stěžovat…Já vás z omylu vyvádět nebudu, jsem jen obyčejná, tlustá( hoooodně moc), ošklivá a pitomá holka, která už neví, co se sebou dělat. Měřím 168cm a vážím tak nějak jak kdy mi jde hubnutí..52Kg, když se přežeru tak 54 a pak to zase hubnu…Jako třeba dnes. Ale dejme se do příběhu… V srpnu mi bude patnáct, takže jak ostatní říkají, jsem ještě malé dítě. I přesto se můj život od životů mých spolužáků celkem dost liší. Všechno to začalo 28. listopadu 2005 – přesně si pamatuju ten den… Už dřív jsem si přišla tlustá, ale vlastně jsem pořád byla v pohodě, jenže ten den…Moje mamka mi k svátku udělala palačinky se šlehačkou, já snědla tři. Najednou jsem si přišla tak hnusná, že to ani nešlo. V nějakém časopisu jsem četla o zvracení a tak jsem to vyzkoušela. Nešlo mi to, asi hodinu jsem brečela nad záchodem, že to nejde…Vyzvracela jsem tak dvě sousta, měla jsem poškrábaný a ze vnitř oteklý krk. Tenkrát ručička váhy ukazovala 56kg na mých 167cm. Vždy když jsem se přejedla, tak jsem se uchylovala k záchodu, kde to šlo čím dál tím líp. Nejhorší obrat se stal, když jsem odjela na ozdravný pobyt na tři týdny bez rodičů. Asi týden a půl jsem vlastně skoro nic nejedla, další týden a půl jsem měla záchvaty žravosti a všechno jsem zvracela. To jsem již měla vypracovaný takový reflex, že jsem jen přiblížila svou ruku k puse a dělalo se mi špatně. Po příjezdu domů jsem začla chápat, že něco není v pořádku, ale přišla jsem si stejně hrozně tlustá. Za každé zvracení jsem se začla trestat, vysláblá po zvracení jsem se nutila do aerobicu a lehů sedů. Pak jsem jen seděla a koukala do zdi nebo na televizi, načež jsem stejně nevěděla co v ní běží…Na konci prázdnin jsem začla upadat do depresí a přemýšlela, že z toho kruhu mi pomůže jen sebevražda. Sem tam můj problém odplavila krev, která tekla z mé kůže, avšak nechtěla jsem být moc zjizvená. Moje váha se pohybovala kolem 48 – 49 kg. Na začátku roku jsem nevydržela a všechno řekla své tehdy dvaceti leté sestře. Chtěla jsem, aby tomu dala týden, než to řekne rodičům. Že se to třeba nějak do té doby spraví. Avšak ona jim to řekla hned ten den. Po dlouhém kázání, výslechu, či co to vlastně bylo, jsem si přišla jako naprostý blázen. Druhý den byla mamka za doktorkou, já šla normálka do školy, jenže pro mě do školy přišli naši a jeli jsme do Brna. Akutní příjem na psychiatrické klinice v Brně Bohunicích. Přijímali mě s váhou 49,9 kg, jelikož jsem se chvíli před nástupem rozhodla celkem jíst. Asi po dvou a půl měsíčním pobytu mě propustili. S váhou 51kg, rozhodnutou nezvracet. Avšak přišla jsem si tlustá a měla jsem problém se sebepoškozováním. Tomu jsem se od prosince věnovala tolik, že jsem zazdila hubnutí a váhu a dostala se na 54kg… A teď jsem chtěla hubnout, ale nemám vůli, vždycky se pak přežeru. Váha se vyhoupne a já mám výčitky. Nemyslím na nic jiného než na jídlo… Ráno se probudím a první mysšlenka je jídlo, večer usínám a poslední myšlenka je jídlo a to jak jsem tlustá… Už jsem nevěděla co dál a tak jsem se potřebovala vypsat. Prosím pomozte! Jemi něco? Nebo jsem jen nějakej blázen?!?! No jasně, sedím tu s břichem jak velryba a váha ukazuje 54,4kg..Já se zblázním…Už se dneska vážím po osmé, ráno jsem měla 52,12kg. Jak jsem toho mohla tolik sežrat?!?!

Děkuju a zároveň Tě proklínám!!

Dala jsi mi pocit, že dokážu víc než si sama myslím, nastražila jsi pasti v mé blízkosti a já je překonávala. V začátcích velmi těžce, ale jakoby znenadání jsem ?dokázala? víc a víc. Víc překážek a více zdolávání. Ukázala jsi mi, že všechno zvládnu jedině tehdy, nebudu-li se zabývat nikým jiným, jen sebou. Vidím to stejně tak jasně, jakoby to bylo včera, jak jsem vysíleně usínala, jak jsem moc chtěla být krásná, nejlepší a obětovat tomu všechno. Všechno co bylo důležité v čase, když ty jsi tu nebyla. Nevadí, byla jsem nejlepší, nejmenší velikosti oblečení, nejvíce závistivých pohledů (byly závistivé nebo lítostivé? ), nejvíce vypité vody za den, nejvíce zničených lidí kolem mě?..Nechala jsi mě poznat, kdo je opravdový kamarád, nejraději bych to nevěděla! Vzala jsi mi chuť k jídlu, odehnala jsi ode mě ty nejbližší. Kde je moje touha vrhnout se do všeho nového, ráno připravit výbornou snídani a vychutnat si jí, kde je moje vnitřní síla teď??? Kam se ztratilo to kouzlo, které každý obdivoval. Takhle to má být? Takhle jsi to chtěla? K čemu jsou ty rána, při kterých ze mě vysáváš veškerou energii, proč jsi mě naučila lhát? Tak jako mě samotné jsi chystala překážky, chystá je snad někdo Tobě? Jsem já pro Tebe překážkou, kterou jsi úspěšně zdolala? A co uděláš teď když je mi zle, když mám ty kila zpátky a nejdou dolů!! Necháš mě v tom pěkně vykoupat, abych pak byla šťastná až se vrátíš!! Nenávidím Tě!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Snad už je odzvoníno :))

Ahojda holky, tak nám začíná léto, zase plné komplexů, starostí z váhy a závistivých pohledů, že? Ale nemyslíte, že už by to opravdu potřebovalo, trochu to léto užít? Dva měsíce je velmi krátká doba, která ovšem se dá využít i jinak, než stát s pláčem nad váhou. Ostatně, psala jsem vám sem před necelým rokem. (viz. Hledám pomoc, Stačilo málo a ztratila bych nejdůležitějšího člověka, Zamyslete se!!!!) Ráda bych teď tvrdila, že je to vše za mnou. Když si zpětně přečtu ty moje příběhy, připadám si o hodně dospělejší a zkušenější. Možná jsem na sebe chtěla jen upozornit, hledala jsem opravdu pomoc??? Naivně jsem si myslela, že zde najdu pomoc. Samozřejmě jsem zde dostala od vás všech mnoho dobrých rad, kterými jsem se řídila. Ale samozřejmě jsem hlavně našla konečně sama sebe. Před rokem jsem byla ještě opravdová šedá, smutná myška, která nevěděla, jaký vlastně ten život má smysl. Ale celý ten rok, byl pro mě nekonečně dlouhý a také velikou výzvou. Po Vánocích jsem zašla za mojí třídní učitelkou. Sebrala jsem všechny svoje nervy, síly, strachy a vše jí řekla. Ta ihned začala hledat nějaké psychology, nějakou pomoc. Toto byl také podnět a jednou večer jsem zašla za mamkou a vše jí s brekem řekla. Ale její reakce byla opravdu nečekaná. Řekla mi, že to není zas tak zlé, že to se spraví a spolu to zvládnem. Možná jsem byla trochu zaskočená jejím klidem. Ale hned za týden jsme jeli do nejbližšího pomocného centra pro mládež a tam jsem měla pohovor s psycholožkou. Ta mě dala další kontakt na klinickou psycholožku a k ní doteď chodím. Ale nikomu nevděčím za pomoc více, než mojí mamce a paní učitelce. Sice jsem přibrala asi 4 kila. Ale žiju s tím. Měřím 176cm a vážím 69kg. Samozřejmě pro mnohé z vás je to strašlivá váha že??? :))) Chtěla bych vám tímto říct, že opravdu ten život nestojí „za houby“. Vím, některé to máte těžké, protože máte třeba v rodině špatné vztahy nebo ve škole také neexistuje žádná důvěra. Ale žádná z vás se nemůže vymluvit na to, že nemá nikoho. Když jsem v lednu byla u té učitelky, řekla mi mnoho věcí. Že si myslí, že mám velkou vnitřní sílu a že každý ze třídy mě chválí, jak jsem veselá a že mě mají všichni rádi. Byla jsem z toho celá paf. Všechno se obratem změnilo a já si uvědomila, že vlastně mám všechny ze třídy strašně ráda. Že jsou to krásné bytosti, které si zasluhují můj úsměv. Většina z vás si myslí, jak nejste ošklivé. Ale opravdu v tom není žádný půvab. Já od přírody mám opravdu zvláštní obličej a ani teď si nemyslím, že jsem kdovíjaká hvězda. Ale důležité je mít hlavně radost z toho, že jste milovány. To je opravdu to nejdůležitější. Jakákoli láska vás vyléčí. Každý den se usmát a cítit tu radost z toho, být s někým, kdo vás fakt úplně zbožňuje. Ať už kamarádi, rodiče, bratr nebo přítel. Holky, vězte, že ten život strašně moc utíká. Nikdy už nic takového nezažijete. Žádná chvíle se už nebude opakovat. Život je krátký pro každého a běží téměř neuvěřitelnou rychlostí. Jednou musíme umřít všichni, nikoho to nemine, ovšem důležité je, zemřít jednou s plným srdíčkem. Vědomím, že jste měly takový nádherný a šťastný život. Nesnažte se ho ukončit. Každý má své problémy, ať velké či malé, přeci jen je to problém. Ti, co nad tím skloní hlavu a budou předstírat, že jsou v pohodě, ti jsou jedině slaboši. Schovávají se pod peřinou a nechají, aby to okolí vyřešilo samo. Hubnete a máte radost. A pak už jen čekáte, až si vás někdo všimne, aby vám pomohl. Aby to za vás vyřešila mamka, léčebna či smrt? Vždyť je to nesmysl. Každá z vás má vnitřní sílu, každá z vás má v sobě človíčka, který chce ven, nechce se už dusit. Jaký smysl mají tyto příběhy, které sem píšete?? Jaký smysl měl můj příběh??? Žádný, pokud jste nebyly odhodlány s tím něco udělat. Nikdo vám přes internet nepomůže. Musíte se probrat ze sna a říct si: „A dost!“. A věřte, že téměř žádnému člověku nezáleží na vzhledu. Protože nikdo není krásný, pokud mu chybí ta vnitřní krása. Pokud chcete umřít, aby jste vyřešily problémy, nebo abyste na sebe upozornily, není to důvod. Představte si člověka, který je po nehodě na vozíčku a nemůže se vůbec hýbat. Bude závislý do konce života na ostatních. Myslíte si, že má větší důvod umřít? Nemusí ho mít. Ale většina bohužel už nenajde smysl života. Ale rozhodně už nemají ve své moci udělat svůj život šťastnější, ale vy ano!!! Netrapte se, pusťte si nějakou pořádně energickou hudbu, začněte jančit a zapomenete na vše. Také někdy cítíte, takový ten krásný pocit, že jste naživu? Zkus žít s úsměvem takhle každý den. Minuty vám ubíhají. Ani se nenaděje a bude konec. Proto nemeškejte a nepište sem příběhy, jen tak do větru, ale s odhodláním. Přeju vám všem pevné zdraví a bezstarostné prožití letních prázdnin. Mějte se krásně.

Je to semnou spatny..:(

Ahoj holky…moje situace se nejak ne a ne lepsit…:( Je mi cim dal tim hur a pripadam si cim dal tim vic tlustsi..:( Merim 172cm a vazim 52-55kg..jak kdy,stale se to houpe a ne a ne se to ustalit:( Mym problemem je,ze se stale prejidam.:(..Uz ani nedokazu posoudit,jak by asi mela vypadat NORMALNI PORCE,nevim kolik asi jidla bych mela za den snist,nevim proste nic..mam uz uplne zkresleny pohled na vse kolem me..Kdyz vidim enjakou holku,ptam se kamaradek,jestli je hubenejsi nebo tlustsi,ptz uz to proste nedokazu sama posoudit:(..uz nepoznam jestli je ta holka tycka nebo je silnejsi nez ja:(.. Kazdy vecer do sebe narvu co jen muzu a pak akorat brecim pred zrcadle,ptz nevim jak dal..rpipadam si uz vazne odporna:(a nejradeji bych sama sebe rozrezala na kousky:(…Do toho na me tlaci modelingove agenutry,abych zhubla..a ja tak moc chci a cim dal tim vic chci,tim je to horsi:(…Uz nevim jak dal…Uz bych snad chtela i tu anorexii,jen abych byla hubena..:(..Jenze proste ja uz jidlo neovladam,ale ono ovlada me:( Neradte mi at sportuji,ptz ja sportuji vazne moc a kazdy den..:( BOZE UZ JSEM VAZNE ZOUFALA:(..poradte mi prosim,jak mam sama sebe ovladnout,jak se neprejidat,ale jak nehladovet:(..poradte jak vypada NORMALNI porce a jak jist abych netloustla vic…:( Dekuju…mejste se krasne..vase Siky…(btw. kdo by mel zajem o blizsi pokec.. * * Administrátor: v příbězích emailové adresy ani ECQ kontakty nezveřejňujeme, využijte prosím komentáře k příspěvku.

Jak nad tím mám vyhrát???

Ahoj všem, kteří mají podobný příběh jako já. Jako malá jsem byla hrozně boubelatá, na základce jsem trpěla pitomýma poznámkama dětí okolo a na střední škole přišel ten zlom!! V prváku jsem opět přibrala, moje nejvyšší váha byla neskutečných 93kg!!! V té době jsem si řekla „STOP“ a asi na popadesátý pokus začala hubnout!! Konečně jsem to dokázala- sportovala jsem, jedla dělenou stravu, neměla jsem chuť na sledké…zkrátka všechno bylo fajn a já za necelý rok vážila 64kg! Zhubla jsem skoro 30kg a odrazilo se to na mě- najednou všechno bylo fajn, kluci o mě začali konečně projevovat zájem a já byla v pohodě!! Jenže pak přišlo období, kdy jsem měla neskutečné chutě na sladké-a nešlo odolat!! Jednou jsem se přejedla a začala jsem mít výčitky svědomí! I přes to, že o poruchách příjmu potravy mám díky své škole informací víc než dost a vím, jak moc to tělu škodí, jsem pak prostě šla a zkusila to vyzvracet- nemohla jsem přece dopustit, abych byla zase ta tlustá ošklivá holka!!!! Zvracela jsem a zjistila, že ono to jde!!Já prostě nezvládám nejíst sladké, to prostě nejde!! A tak jsem to začala řešit takto- najíst se a v zápětí vyzvracet!! Netrvalo dlouho a já se v tom vezla! Teď už takhle žiju dva roky a prostě nemůžu přestat!! Dostala jsem se na dno a přes všechna pedsevzetí, že s tím něco udělám, to stále trvá a poslední dobou je to asi čím dál horší!!! Už vážně nevím jak dál, odráží se to v mém chování-jsem protivná,hnusná,hádám se s rodičema-to vechno proto, že mám problém!!Konečně jsem si to pořádně přiznala a chtěla bych se toho zbavit-ale ono to prostě nejde!!!!!! Zvracím téměř každý den, někdy i dvakrát, o víkendu třeba i třikrt-čtyřikrát!!!!! Vím, že takhle to dál nejde a že bych měla vyhledat odbornou pomoc, ale nemám na to odvahu!! Už dvakrát jsem stála před ordinací psychologa, ale nedokázala jsem vejít dovnitř!! Fakt nemůžu, nejde to!!! Jsem už z toho všeho úplně zoufalá, poslední dobou jsem uzlíček nervů-každou chvíli brečím, všechno si hrozně beru, všechno mě trápí-je toho prostě na mě už moc!!!Strašně ráda bych byla zdravá normální holka, hrozně moc chci pomoct, ale nevím, co to mám udělat!! Prosím, poradí mi někdo???

JMÉNO

Mé jméno je Adél je mi 16 a jsem anorektička…Každé ráno se s tím slůvkem anorexie probouzím a častokrát s ním i usínám. Dnešek ani zítřek nebude jiný! Miluji váhy, proto si jich tolik vážím.Ráda se váhou nechávám vážit!Vím, že dělám všechno špatně, ale já nechci být tlustá!Bojím se jídla!Nechci jíst!!! Jsem tak trochu sobec?mrzí mě to! Nechci se vzdát toho pocitu moci nad svým tělem!Tak jako u každé zapálené cigarety si říkám že byla poslední, tak se snažím i u každého vyzvraceného jídla říct dost!Bojím se otevřít oči a kouknout na sebe do zrcadla! Lhala bych, kdybych řekla, že všechno co lze pozřít bych nejraději ani neviděla?.mám moc ráda banány a čokoládu, ale jinak je pro mě jídlo trest a utrpení.Nevadí mi rána kdy se nutím postavit se na nohy!Už tak z posledních sil chodím na trénink.Nevadí mi to!!!Unavená chodím spát/samou únavou se probouzím!Bojuji proti sobě a konečně vím, že nad sebou vyhrávám.Chtěla bych říct NE, ale ten strach z jídla?NEJDE TO Mám ráda, když mám nad něčím kontrolu?v tomhle případě nad sebou?.nedovedu na plno milovat, protože nemiluji ani svoje tělo!….. Chci jen aby nikdo neměl strach z nového dne, aby netrpěl nad každým talířem plného jídla a dokázal se na sebe bez výčitek podívat!!!!

Zvrhlá krása

Toto je snad omůj smistý padesátý šestý příběh na těchto stránkách. A není to příběh, je to jakýsi občasný deník. Sama si píšu deník už čtyři roky, a je to úžasná věc pro zachycení fází vašeho života. Je to prý úžasná terapie… Opravdu? Neustále se patlat ve svém neštěstí, rozebírat ho do děsivých detailů, či psát o formách sebevraždy, která bude krásným završením mého života… A jak ty myšlenky píšu na papír, tak se vlastně zhmotňují. Je to černé na bílém. Už to není pouhý závan pocitu, je to věc, je to deník, sbírka mých krutých myšlenek, schovaná v krabici. Když ostatní holky řeší otázku, jestli si koupit modrý nebo zelený tričko, ja řeším, jestli jsem víc anorektička nebo bulimička. Jak tak sleduji, teď se úspěšně vydávám na dráhu anorektičky. Je jaro, a bulímie se hodí do melancholicky depresivního podzimu. Ty pocity, které jsem v sobě před těmi lety jakožto bulimička přecházející na anorexii měla, a které jsem v záchvatu ebelítosti a pudu sebezáchovy bohužel potlačila, jsou zpět, v plné síle. Vím, že na bulímii ani anorexii neplatí uvědomění, jsem myslím uvědomělá přehnaně, ale jde o touhu, jakousi nepopsatelnou, koketovat se sebou, se svým zdravý, s životním náhledem anorektičky. Je to ohromná, skutečně velkolepá zkušenost. A tehdy, když jsem jako třináctiletá začínala se zvracením, řakla jsem si, že zkusit se má všechno. Zakázané ovoce… no znáte to. A s takovým děsně „free“ pocitem, že mě bulímie akorát obohatí, jsem se do ní vrhla střemhlav. Počateční neúspěch byl ještě větší motivací nořit se do ní víc a víc, měnit svou psychiku tak, jak se mi zachce, deprimovat se a podporovat své sebedestrukční vlohy. Bylo to odporně krásné. Bylo to zvrhlé, stejně jako já. Přišlo mi, že ke mě patří. No patří. A taky mě nesmírně obohatila. Ani nevím, jestli se sluší mluvit o ztrátách, každá zkušenost má své oběti, ale z tohohle se snažím těžit jen to … dobré. Otázka však zní: co může být na psychické poruše dobré? Všechno. Jste blázen, pošetilý a zahloubaný, máte pro sebe omluvu. Můžete být jakkoli nešťastní, ale bude ve vás to permanentní vzrušení z vaší temné části já.

Nutí mě okolí

Ahojky…je mi 15 let,při výšce 165 cm vážím 59 kilo…bohužel mám pocit že jsem docela tlustá,a hlavně to často slíchám od svého okolí…od táty od toho to ještě beru…ale nejvíc to bolí od kámošek…moje kámoška je hubená a má celkově pěknou postavu.Pořád hodnotí mě…vždycky jsem ráda jedla…teď asi 14 dnů držím dietu a už se mi podařilo 2 kg shodit…jenomže někdy se strašně přejím a pak mám strašlivé výčitky a chci to vyzvracet…jenomže se mi to nikdy nepovede…nevim jestli za to mam být ráda a nebo jestli mě to má štvát! 🙁 Nejhorší je když se s někým pohádám,jsem ve stresu a nebo mám nějaké problémy…

myslím jen na jídlo

Ani moc nevím, kde jsem se tu vzala. Nechci se litovat, všechno je jen moje blbost… Ale asi si chci něco srovnat v hlavě. prostě jen něco říct… Když píšu básničky, kterým skoro nikdo nerozumí, uleví se mi… Třeba tohle zabere ještě víc… Kdy to začalo nevím… Možná na zakládce, kde mě neměli rádi (šprtka no…), možná ve chvíli, kdy mi někdo řekl, že jsem tlustý dítě, možná ve chvíli, kdy mi kluk v nejromantičtější chvilce sáhl na břicho a řekl:“Ty jo, fakt bys mohla trochu zhubnout…“ Při svých 163 cm jsem vždycky vážívala něco kolem 56, 57 kilo. Samozřejmě že mi to přišlo moc, spokojená jsem nebyla, ale jídlo a diety jsem moc nehrotila. Jen jsem se obyčejně neměla ráda, jen jsem se za sebe obyčejně styděla… 2.květen 2006. Bude to za chvilku rok a mně běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu (jakože vzpomínám častěji a častěji). Měla jsem tehdy dva dny do přijímaček na vysokou, čtrnáct dnů do maturity… a můj kluk, se kterým jsem měla strávit podle předpokladů svých i všech lidí, co nás znali, zbytek života, mi dal kopačky… Přebrala mi ho holka z prváku… Zhroutila jsem se z toho. Bohužel doslova. Byl to nejhorší stav, jaký jsem kdy zažila-nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst, nemohla jsem se hýbat.. několik dnů jsem prostě nemohla vůbec nic dostat do pusy, všechno se mi v ústech vzpříčilo a chtělo to ven. Za týden jsem tak bez jakéhokoliv přičinění zhubla asi čtyři kila.. Když jsem se vrátila do školy (týden jsem do ní nechodila, on byl můj spolužák, prostě to nešlo), tak mi každej říkal, že jsem fakt hodně shodila, že vypadám nádherně a že ho to teda musí pěkně štvát… Dostala jsem se na vysokou, odmaturovala a začaly mi dlouhý prázdniny. Prázdniny, kdy jsem neměla skoro nic na starost. Teda… Jen jednu věc. Nepřibrat, hlavně nepřibrat! Nebo ještě líp.. ještě trochu zhubnout… Hodně jsem sportovala a začala se omezovat v jídle. Snídaně byla ještě jakžtakž normální, ale na oběd jsem začala využívat trik malejch talířů, k večeři jsem měla jen zeleninu, ovoce jsem si někdy dávala jen za odměnu po sportovních výkonech… Lidé kolem mě mi říkali, že jsem fakt vyžle a žížala (to mi tak lichotilo!!!), brácha se prostě jen zeptal:“žereš vůbec?!“ a já byla opravdu po každé takové větě neskonale šťastná. Jen jsem si jídlo vyčítala víc a víc, na váhu jsem lezla po čemkoli jsem snědla a jakmile se ručička váhy blížila 52 kilům, histerčila jsem… Plánovala jsem si každý jídlo, dny očisty, kdy nebudu jíst, pak když jsem se najedla nadmíru, zkoušela jsem zvracet… a už to jelo. Jako krásná, opálená, 51 kilová holka jsem potkala kluka, kterej mě konečně zajímal. Když mě pak nevybíravým způsobem ke konci prázdnin poslal k šípku, dostala jsem se do další fáze. Rozežrala jsem se. Cpala jsem se pořád, od rána dovečera, vším, co mi přišlo pod ruku, i tím, co mi nikdy nechutnalo. Pořád jsem přibírala, šla jsem už přes šedesát kilo, utápěla jsem se v depkách, nenáviděla se, styděla se za sebe, nechtěla mezi lidi jen ležela na posteli a přála si nebýt… Až si toho všimla moje starší ségra a prostě se to nutně muselo provalit… Sehnala mi v Brně, kde bývám přes týden, skvělou doktorku, za kterou se snažím chodit, a pomáhá to, ale jde to tak strašně pomalu… Myslím pořád jen na jídlo, pořád.. jen co se probudím, běžím ještě neumytá a rozdrbaná na snídani, počítám minuty, kdy bude čas na svačiny, nebo oběd a večeři… V hlavě mi pořád běhají kilojouly… Když jsem na víkendy doma, připadám si jako zloděj, ujídám potají, třeba dnes, třeba před chvíli, když jsem zůstala sama, jsem se dala do všeho, co bylo v ledničce a žrala a žrala… Nechápu, že ostatní lidi nad jídlem nepřemýšlí… Nevím, jaký to bylo, když jsem nad tím nepřemýšlela ani já… Díky každodennímu sportování jsem sice zhubla pod dohledem doktorky na 57 kilo, ale já chci mít zas 52, a chtěla jsem to stihnout do léta, ale nejde to, protože tak často nevydržím a žeru… Cpu do sebe věci, až mi padají od pusy, jako by mi to měl někdo ukrást… Stydím se, opravdu jo, je to nechutný a hlavně ta racionální část mě ví, že to není normální… Proto s tím něco dělám, už asi dva měsíce, ale to myšlení… to se mění tak pomalu… Přesto ale pořád doufám, že jednou jídlo nebude středobod mýho života… že jednou bude den, kdy se na sebe podívám do zrcadla a nebudu bezmocně bulet, že jsem tlustá… snažím se, a tak to prostě musí jednout být zase dobré…