Archive for category: Můj příběh

Ani moc nevím, kde jsem se tu vzala. Nechci se litovat, všechno je jen moje blbost… Ale asi si chci něco srovnat v hlavě. prostě jen něco říct… Když píšu básničky, kterým skoro nikdo nerozumí, uleví se mi… Třeba tohle zabere ještě víc… Kdy to začalo nevím… Možná na zakládce, kde mě neměli rádi (šprtka no…), možná ve chvíli, kdy mi někdo řekl, že jsem tlustý dítě, možná ve chvíli, kdy mi kluk v nejromantičtější chvilce sáhl na břicho a řekl:“Ty jo, fakt bys mohla trochu zhubnout…“ Při svých 163 cm jsem vždycky vážívala něco kolem 56, 57 kilo. Samozřejmě že mi to přišlo moc, spokojená jsem nebyla, ale jídlo a diety jsem moc nehrotila. Jen jsem se obyčejně neměla ráda, jen jsem se za sebe obyčejně styděla… 2.květen 2006. Bude to za chvilku rok a mně běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu (jakože vzpomínám častěji a častěji). Měla jsem tehdy dva dny do přijímaček na vysokou, čtrnáct dnů do maturity… a můj kluk, se kterým jsem měla strávit podle předpokladů svých i všech lidí, co nás znali, zbytek života, mi dal kopačky… Přebrala mi ho holka z prváku… Zhroutila jsem se z toho. Bohužel doslova. Byl to nejhorší stav, jaký jsem kdy zažila-nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst, nemohla jsem se hýbat.. několik dnů jsem prostě nemohla vůbec nic dostat do pusy, všechno se mi v ústech vzpříčilo a chtělo to ven. Za týden jsem tak bez jakéhokoliv přičinění zhubla asi čtyři kila.. Když jsem se vrátila do školy (týden jsem do ní nechodila, on byl můj spolužák, prostě to nešlo), tak mi každej říkal, že jsem fakt hodně shodila, že vypadám nádherně a že ho to teda musí pěkně štvát… Dostala jsem se na vysokou, odmaturovala a začaly mi dlouhý prázdniny. Prázdniny, kdy jsem neměla skoro nic na starost. Teda… Jen jednu věc. Nepřibrat, hlavně nepřibrat! Nebo ještě líp.. ještě trochu zhubnout… Hodně jsem sportovala a začala se omezovat v jídle. Snídaně byla ještě jakžtakž normální, ale na oběd jsem začala využívat trik malejch talířů, k večeři jsem měla jen zeleninu, ovoce jsem si někdy dávala jen za odměnu po sportovních výkonech… Lidé kolem mě mi říkali, že jsem fakt vyžle a žížala (to mi tak lichotilo!!!), brácha se prostě jen zeptal:“žereš vůbec?!“ a já byla opravdu po každé takové větě neskonale šťastná. Jen jsem si jídlo vyčítala víc a víc, na váhu jsem lezla po čemkoli jsem snědla a jakmile se ručička váhy blížila 52 kilům, histerčila jsem… Plánovala jsem si každý jídlo, dny očisty, kdy nebudu jíst, pak když jsem se najedla nadmíru, zkoušela jsem zvracet… a už to jelo. Jako krásná, opálená, 51 kilová holka jsem potkala kluka, kterej mě konečně zajímal. Když mě pak nevybíravým způsobem ke konci prázdnin poslal k šípku, dostala jsem se do další fáze. Rozežrala jsem se. Cpala jsem se pořád, od rána dovečera, vším, co mi přišlo pod ruku, i tím, co mi nikdy nechutnalo. Pořád jsem přibírala, šla jsem už přes šedesát kilo, utápěla jsem se v depkách, nenáviděla se, styděla se za sebe, nechtěla mezi lidi jen ležela na posteli a přála si nebýt… Až si toho všimla moje starší ségra a prostě se to nutně muselo provalit… Sehnala mi v Brně, kde bývám přes týden, skvělou doktorku, za kterou se snažím chodit, a pomáhá to, ale jde to tak strašně pomalu… Myslím pořád jen na jídlo, pořád.. jen co se probudím, běžím ještě neumytá a rozdrbaná na snídani, počítám minuty, kdy bude čas na svačiny, nebo oběd a večeři… V hlavě mi pořád běhají kilojouly… Když jsem na víkendy doma, připadám si jako zloděj, ujídám potají, třeba dnes, třeba před chvíli, když jsem zůstala sama, jsem se dala do všeho, co bylo v ledničce a žrala a žrala… Nechápu, že ostatní lidi nad jídlem nepřemýšlí… Nevím, jaký to bylo, když jsem nad tím nepřemýšlela ani já… Díky každodennímu sportování jsem sice zhubla pod dohledem doktorky na 57 kilo, ale já chci mít zas 52, a chtěla jsem to stihnout do léta, ale nejde to, protože tak často nevydržím a žeru… Cpu do sebe věci, až mi padají od pusy, jako by mi to měl někdo ukrást… Stydím se, opravdu jo, je to nechutný a hlavně ta racionální část mě ví, že to není normální… Proto s tím něco dělám, už asi dva měsíce, ale to myšlení… to se mění tak pomalu… Přesto ale pořád doufám, že jednou jídlo nebude středobod mýho života… že jednou bude den, kdy se na sebe podívám do zrcadla a nebudu bezmocně bulet, že jsem tlustá… snažím se, a tak to prostě musí jednout být zase dobré…

Dlho som rozmýšľala PREČO toto celé robím.Prečo som začala a kde je dôvod že pokračujem.Myslím,že to začalo kvôli problémom v rodine.Odmalička sme si nežili normálne.Problém bol ocko.Mal iné metódy ako ma vychovávať.Jeho rodičia boli alkoholici a mal rád rázne jednanie s ľuďmi.Maminke sa to nepáčilo.Bola toho názoru,že ako dievča by som nemala byť fyzicky trestaná.Vtedy som netušila o čo sa jedná keď sa hádali,určite mali ešte mnoho dôvodov.Nevedela som,prečo maminka plače a prečo ocko sedí v kuchyni a fajčí jednu cigaretu za druhou.Keď som mala asi 10 rokov videla som ako sa pohádali..videla som ako ocko chcel do maminky hodiť vázu a neskôr sa po nej zahnal aj stoličkou.Keď som sa ho neskôr spýtala,čo robil maminke a či ju ešte lúbi tak ma udrel,prvý krát do tváre tak,že mi z pery začala tiecť krv.Niečo sa v ňom zmenilo.Odmalička ma učil rešpektovať ho,vážiť si ho a mne to zostalo.Nevadilo mi,že ma udrel ani som neplakala,len som nerozumela prečo.Nebolo to jediný krát.Vedela som,že aj keď ma poníži,udrie ma nepomôže mi keď budem protestovať.A nepomôžu mi ani slzy,skôr ho to ešte viac podnieti.Tak keď som mala asi dvanásť rokov začala som protestovať tak,že som prestala jesť.Hovorila som si,že nikdy nebudem šťastná tak nech som aspoň krásna..Už odmalička ma ludia obdivovali,vtedy som o tom netušila,ale teraz to viem.Neviem čo som si chcela nahovoriť tou hladovkou,možno to bol taký vnútorný protest proti tomu,že nemôžem protestovať.Že sa nemôžem brániť.Tak som si to začala kompenzovať takto.Bolo to takto pred dvoma rokmi.Maminku prijali do nemocnice kvôli zlému psych. stavu a ja som zostala sama s ockom.Vlastne úplne sama-Zobúdzala som sa keď on ešte zamknutý spal,vracala som sa domov keď tam nebol a zaspávala som,keď tam nebol.Vtedy bolo veľmi jednoduché prestať jesť.Keď sa vám do toho nikto nestará ide to ľavou zadnou.Nejdem písať ako to pokračovalo,ale toto bol ,,spúšťač“ toho celého.V Novembri ma prijali do fakultnej nemocnice.Režim bol prísny a množstvá jedla,ktoré ma nútili jesť obrovské.Bola som akoby som stále spala.Myslela som len na to ako sa odtial dostanem nepripúšťala som si že niekedy budem musieť začať papať.Tak veľmi som nechcela.Napojili ma na infúzky a vtedy soms i uvedomila že najjednoduchší spôsob ako sa odtial dostať je pribrať.Pribrala som.14kíl.A pustili ma domov.Doma to nefungovalo,chcela som všetko rychlo zhodiť,tak som nespávala nech spálim viac energie,ani som nejedávala a ak áno,tak som zvracala.Neostalo to bez povšimnutia.Doma som vydržala týždeň a zhodila 3 kilá.13.Januára ma prijali opätovne s diagnózou mentálna bulímia.Ten pobyt už bol o inom.Poslúchala som na slovo,podarilo sa mi síce párkrát zabehnúť ,,nad wc misu“ ,ale inak som tam strávila 3 mesiace.Páčilo sa mi tam.Cítila som sa tam bezpečne a nechcela som ísť domov.Bála som sa.Nechcela som ísť ani medzi viacero ľudí,takisto som sa bála.Ale toho čo si pomyslia-,,aha aká je pribratá“.Tak som si tam tri mesiace hovela.Pomáhala spolupacientom riešiť ich problémy,obšťastňovala som ich,ale o tom ako je mne som nepovedala ani živej duši.Pustili ma.Po druhé.Bolo by to šlo,ale stalo sa niečo čo mi kompletne prevrátilo život.Nechcem písať čo.Ale po tej udalosti do mňa nevedeli dostať už vôbec nič.Ani som sa s nikým nezhovárala.Ale maminka to chápala.Zavolala do nemocnice a šla som tam znovu.Posledný krát.A tento pobyt bol ozaj o niečom úplne inom.Začala som sa na veci pozerať reálne.Nemôžem celý život preležať v nemocnici.Nemôžem stále pred niečim utekať.Útek je smiešny.A určite nieje pre takú silnú osobnosť aká som ja:)Tak som sa začala stavať na nohy.Vďaka problémom som možno trochu dospela a teraz viem,že sa už nechcem správať ako dieťa.Je to nezodpovedné,sebecké a nefér voči ostatním ale aj voči samej sebe.Postavila som sa na nohy sama.Ocko ma kvoli mojej chorobe neznašal,nerozumel tomu a maminka len vyplakavala,takže z ich strany sa mi podpora nedostala.Asi som si zvykla že sa spolieham na seba.A páči sa mi to.Lebo sebou som si istá.Viem že na seba sa spolahnúť môžem.Nepotrebujem partiu ľudí aby ma ťahala z problémov.Ja ostatních rada vytiahnem a rada pomôžem a nehovorím,že ľuďom neverím.Ale keď mi niekto ponúkne pomoc zväčša si poviem,že ju nepotrebujem.Rada skúšam svoje možnosti.Na čo mám a na čo nie.Pochybujem že nájdem niečo na čo nemám.Postupne sa dá sopracovať ku všetkému.Len to chce čas a trpezlivosť.Momentálne je mi fajn.Uvedomujem si čo si smiem a nesmiem dovoliť.Myšlienky mávam rôzne,ale niesom malá.Dneska mi tiež napadlo,že vyvraciam obed.Ale potom som si povedala,že nie,nechcem sa hanbiť sama pred sebou.A vyšlo to.Nezvracala som.Takto sa postupne dopracujem k vyťazstvu.:)

Ano, máte pravdu, asi opavdu nemuzu hledat lítost a úcast v ocích druhých, kdyz si nechci nechat poradit. Ptám se sama sebe: Proc?! Protoze at pátrám, jak pátrám, nemohu najít uspokojivé resení. Nezbývá mi tedy nic jiného, nezli se dále drzet svých urcených vytýcených zásad a cekat na to, jak se veci sami vyvrbí. Priznávám, anorexií trpím. Ale verte mi, není to na mne az tak videt (alespon já to tedy nevidím. At se v zrcadle prohlízím, jak se prohlízím, nevidím nic nez jen nehezké speky a silná stehna). Anorexii mám totiz mnohem více v hlave nez v tele. Tahle varianta je mozná horsí, nebot takhle me sílene pronásledují deprese a chmury z toho, jak nejsem dostatecne stíhlá. Snazím se zhubnout, ale výsledky zatím nikde. Vypadám jako vetsina holek (uprímne se radím spíse mezi ty tlustsí), ale mysl je anorexií totálne pohlcena. Nemyslím na nic jiného nez na jídlo. Tedy, abych byla presná: na to, jaké by to bylo bájecné zhubnout. Viním se z nedostatku disciplíny a pevné vule (no napríklad vcera: nevydrzela jsem to a z jakýchsi neznámých duvodu jsem si koupila Cappy stávu, 0,5 litru, která ve 100 ml obsahuje 47 kcal!! Tolik zbytecného cukru, nebylo by mi bývalo lépe bez ní?). Jsem hubnutím totálne posedlá, o co hur vsak, já to vlastne ani nechci zmenit. Tak jak to se mnou potom dopadne? Lze se nekdy navrátit zpet? Na strední skole jsem byla sice puntickárská, trochu více úzkostlivá, ale jinak vcelku normální holka, co jídlo milovala a snad nikdy mi nikdo nevytýkal neco o mé postave. Pri výsce 172 cm jsem mela asi 62 kg, byla sportovní postavy, zádné tintítko. Vzpomínám, jak jsem se tehdy stravovala: normálne jsem snídala, do skoly si nosila svácu, vetsinou v jídelne zasla na obed, pak jsme si s kámoskou daly nejaké to mlsání (treba zmrzlinku nebo cokoládovou tycinku nebo dobrý plnený sátecek) a navecer si doprála porádnou veceri (napríklad 2 oblozené krajíce chleba nebo talír spaget nebo neco podobného..). Zmenilo se to. Je to jako z úplne jiného sveta. Jak se ptám, zdali to lze navrátit zpet, tusím odpoved, ze lze, jenze, v tom tkví to jádro pudla. To bych prece musela chtít, coz já nechci. No, nechci, spíse se bojím. Mám strach z toho, ze to bude jeste nepríjemnejsí, nez je to ted, ze se budu cítit mnohem víc nestastne a moje psychika to uz potom vsem, co za poslední rok zazila, nevydrzí. Co naplat, fakt mám dojem, ze to neskoncí jinak nez spatne (práveze proto, ze to zálezí jen a jen na mne). Studuju VS, ale studovat uz ji nechci, protoze mi na skole prestalo zálezet (ac jsem kdysi tak strasne moc pracovala na tom, abych se na svojí vysnenou prestizní fakultu dostala). Mým zivotním, neoddelitelným zájmem byla hra na klavír, ve které jsem pravdepodobne dost vynikala (mela jsem velké koncerty, dostalo se mi nadsených ohlasu profesoru a úspechu u publika). Ted me klavír prestal bavit, tedy lépe receno, tesit. Pri hraní uz nedokázu na nic jiného myslet nez na hubnutí. Piano mi kdysi bylo operným, záchytným bodem. Ach, propána, zmizelo to..!! Rozesla jsem se s prítelem a utíkám do samoty, pryc od lidí. Nejlépe mi je venku, kdyz svítí slunícko, nechám na své chladem zkroucené, zimomrivé telo pusobit opojné slunecní paprsky a písi si poznámky a svých myslenkách, které se týkají ceho jiného nez jídla. Mým soucasným nejlepsím prítelem se stal malý denícek, který nosím vsude s sebou. Zapisuji si tam stále jedny a ty samé problémy: ze jsem nemozná, neschopná, príserná a tlustá. A tecka. Utvrzuji se v těchto predstavách, krmím se jimi. Co tedy vlastne cekám? Nejaké carovné mávnutí kouzelným proutkem? To ale musí prijít prvne zevnitr, ze me, nikoliv zvencí, ze? Marnost nad marnost, nebudu nad sebou fnukat, kdyz si za to muzu sama. Vzdyt já koneckoncu i vím, co chci. Chci predevsím zhubnout. A potom? To uz je jedno.. Vubec me napríklad nevydesilo nedávné varování mé psychiatricky, ze bych to klidne mohla dopracovat na zaludecní sondu na JIPce. Do háje, naopak, me to tam prímo táhne (fuj, jsem tak neskutecne zvrácená a úchylná!!). Bude konecne klid, pokoj, doziju a smytec. Za takovéhle reci bych se mela stydet. Taková nehorázná neúcta k zivotu.. Jenze já jsem tou anorexií zcela pritlacena ke zdi. A taky opet dodávám: jsem spatná. Kdyz me nic nebaví, kdyz chci od vseho zbabele utéct.. Pryc od spatnosti, pryc od vecných výcitek. Máte nekdo podobné pocity? Máte nekdo zkusenosti s prevratem v myslení z takovéhle cerné beznadeje k víre v lepsí, nebo alespon nejaké, zítrky? Antidepresiva mi nezabírají (prestoze je beru témer 2 roky a to jsem vyzkousela vsechny mozné druhy). Mám to: je to jen a jen ve mne. Já musím chtít, ale jak, kdyz na to chtení nemám energii a potrebnou sílu? Vím to, muzu si za to sama…

Tak už je to tady zase je večer a zamýšlím se nad tím co sem to zas provedla, přemýšlím jestli tohle všecho má cenu. Dostávám se do zvláštního stavu mám chuť si fyzicky ublížit, ublížit si tak abych vyhnala z hlavy ty myšlenky který mě tak moc ničí. Zavírám oči a vidím se v nemocnici na lůžku nehýbu se, nemluvím jen vnímám okolo sebe lidi kteří ke mně přichází jsou to rodiče,sestra,prarodiče,kamarádky,kamarádi a můj přítel a pláčou, já si mám vybrat jestli půjdu tam kde budu mít svatej klid nebo zůstat na zemi a dál se ničit s každým ránem se probouzet s myšlenkama jak být dokonalá jak být hubená jak si pozvednou aspoň o kousek sebevědomí který je někde až pod bodem mrazu.Otevírám oči a vracím se do reálu. Já už si nechci říkat každý den že už s tímhle vším skončím je to furt dokola, nedokážu se ovládnout jako bych byla dvakrát jedna normální a jedna šílená, ta první vnímá co dělá, ví že to dělat nemá a ta druhá mě doslova ovládá a navádí mě k věcem který sou snad i nenormální. Měla bych jedno obrovské přání který se mi už bohužel nikdy nesplní přála bych si,aby mi bylo tak 10let a začít od začátku vzpomínám na časy, kdy sem nepřemýšlela nad tím jak vypadám jediným mým problémem bylo vymyslet něco kde bych mohla s kamarádkou provést nějakou kravinu, kdy sem chtěla udělat mámě radost tím že sem jí natrhala pampelišky, chodila s tátou pouštět draka,prala se se sestru atd? kam se vytratily tyhle časy???? Dneska mi je 21 let a trpím už asi rok a půl bulímií ví to jen mí přátelé. Večer když usínám tiše volám o pomoc ale nikdo mě neslyší niko mi nepomůže, vím to sama dokud nebudu chtít já přestat tak mi nepomůže opravdu nikdo, ale kde mám vzít tu vůli přestat???mám pocit že sem v koncích mám pocit že už nemám šanci se odtud dostat. Večer se probouzím ze snů, často se mi zdá o tom jak stojím pře zrcadlem a okolo mě chodí nějaká neznámá postava, která by mě chtěla jako by varovat koukám na ní a ona nic neříká, ale já vím přesně co mi chce říct ?DOST PŘESTAŇ? v tom se ohlížím znova do zrcadla a vidím trosku, ošklivou, hnusnou vyhublou tak moc že nemá nic jen kosti potažený kůží, v tom se objevím v kuchyni a před sebou spousta sladkostí a dobrého jídla začínám se přežírat a pak sem zas u zrcadla a vidím sebe ale mám snad tak 300kg okamžitě se probouzím a je mi do breku proč se mi to zdá pořád dokola?????? Říkám si,nechápu to!!!!! Holky prosím NIKDY S TÍM NEZACÍNEJTE spadnete do toho tak rychle že si to ani neuvědomíte (nikdo vám nepomůže dokud se sami neodholáte vy se dlouho neodholáte,protože to ani nejde možná až vám půjde o život) už se to s váma potáhne. Zůstaňte takový jaký jste nestojí to za to, opravdu NE byla bych moc ráda kdybych se vrátila do dob kdy sem neřešila co sním, kdy mi to bylo úpňe jedno.