Archive for category: Můj příběh

Ahoj všem, kteří mají podobný příběh jako já. Jako malá jsem byla hrozně boubelatá, na základce jsem trpěla pitomýma poznámkama dětí okolo a na střední škole přišel ten zlom!! V prváku jsem opět přibrala, moje nejvyšší váha byla neskutečných 93kg!!! V té době jsem si řekla „STOP“ a asi na popadesátý pokus začala hubnout!! Konečně jsem to dokázala- sportovala jsem, jedla dělenou stravu, neměla jsem chuť na sledké…zkrátka všechno bylo fajn a já za necelý rok vážila 64kg! Zhubla jsem skoro 30kg a odrazilo se to na mě- najednou všechno bylo fajn, kluci o mě začali konečně projevovat zájem a já byla v pohodě!! Jenže pak přišlo období, kdy jsem měla neskutečné chutě na sladké-a nešlo odolat!! Jednou jsem se přejedla a začala jsem mít výčitky svědomí! I přes to, že o poruchách příjmu potravy mám díky své škole informací víc než dost a vím, jak moc to tělu škodí, jsem pak prostě šla a zkusila to vyzvracet- nemohla jsem přece dopustit, abych byla zase ta tlustá ošklivá holka!!!! Zvracela jsem a zjistila, že ono to jde!!Já prostě nezvládám nejíst sladké, to prostě nejde!! A tak jsem to začala řešit takto- najíst se a v zápětí vyzvracet!! Netrvalo dlouho a já se v tom vezla! Teď už takhle žiju dva roky a prostě nemůžu přestat!! Dostala jsem se na dno a přes všechna pedsevzetí, že s tím něco udělám, to stále trvá a poslední dobou je to asi čím dál horší!!! Už vážně nevím jak dál, odráží se to v mém chování-jsem protivná,hnusná,hádám se s rodičema-to vechno proto, že mám problém!!Konečně jsem si to pořádně přiznala a chtěla bych se toho zbavit-ale ono to prostě nejde!!!!!! Zvracím téměř každý den, někdy i dvakrát, o víkendu třeba i třikrt-čtyřikrát!!!!! Vím, že takhle to dál nejde a že bych měla vyhledat odbornou pomoc, ale nemám na to odvahu!! Už dvakrát jsem stála před ordinací psychologa, ale nedokázala jsem vejít dovnitř!! Fakt nemůžu, nejde to!!! Jsem už z toho všeho úplně zoufalá, poslední dobou jsem uzlíček nervů-každou chvíli brečím, všechno si hrozně beru, všechno mě trápí-je toho prostě na mě už moc!!!Strašně ráda bych byla zdravá normální holka, hrozně moc chci pomoct, ale nevím, co to mám udělat!! Prosím, poradí mi někdo???

Toto je snad omůj smistý padesátý šestý příběh na těchto stránkách. A není to příběh, je to jakýsi občasný deník. Sama si píšu deník už čtyři roky, a je to úžasná věc pro zachycení fází vašeho života. Je to prý úžasná terapie… Opravdu? Neustále se patlat ve svém neštěstí, rozebírat ho do děsivých detailů, či psát o formách sebevraždy, která bude krásným završením mého života… A jak ty myšlenky píšu na papír, tak se vlastně zhmotňují. Je to černé na bílém. Už to není pouhý závan pocitu, je to věc, je to deník, sbírka mých krutých myšlenek, schovaná v krabici. Když ostatní holky řeší otázku, jestli si koupit modrý nebo zelený tričko, ja řeším, jestli jsem víc anorektička nebo bulimička. Jak tak sleduji, teď se úspěšně vydávám na dráhu anorektičky. Je jaro, a bulímie se hodí do melancholicky depresivního podzimu. Ty pocity, které jsem v sobě před těmi lety jakožto bulimička přecházející na anorexii měla, a které jsem v záchvatu ebelítosti a pudu sebezáchovy bohužel potlačila, jsou zpět, v plné síle. Vím, že na bulímii ani anorexii neplatí uvědomění, jsem myslím uvědomělá přehnaně, ale jde o touhu, jakousi nepopsatelnou, koketovat se sebou, se svým zdravý, s životním náhledem anorektičky. Je to ohromná, skutečně velkolepá zkušenost. A tehdy, když jsem jako třináctiletá začínala se zvracením, řakla jsem si, že zkusit se má všechno. Zakázané ovoce… no znáte to. A s takovým děsně „free“ pocitem, že mě bulímie akorát obohatí, jsem se do ní vrhla střemhlav. Počateční neúspěch byl ještě větší motivací nořit se do ní víc a víc, měnit svou psychiku tak, jak se mi zachce, deprimovat se a podporovat své sebedestrukční vlohy. Bylo to odporně krásné. Bylo to zvrhlé, stejně jako já. Přišlo mi, že ke mě patří. No patří. A taky mě nesmírně obohatila. Ani nevím, jestli se sluší mluvit o ztrátách, každá zkušenost má své oběti, ale z tohohle se snažím těžit jen to … dobré. Otázka však zní: co může být na psychické poruše dobré? Všechno. Jste blázen, pošetilý a zahloubaný, máte pro sebe omluvu. Můžete být jakkoli nešťastní, ale bude ve vás to permanentní vzrušení z vaší temné části já.

Ani moc nevím, kde jsem se tu vzala. Nechci se litovat, všechno je jen moje blbost… Ale asi si chci něco srovnat v hlavě. prostě jen něco říct… Když píšu básničky, kterým skoro nikdo nerozumí, uleví se mi… Třeba tohle zabere ještě víc… Kdy to začalo nevím… Možná na zakládce, kde mě neměli rádi (šprtka no…), možná ve chvíli, kdy mi někdo řekl, že jsem tlustý dítě, možná ve chvíli, kdy mi kluk v nejromantičtější chvilce sáhl na břicho a řekl:“Ty jo, fakt bys mohla trochu zhubnout…“ Při svých 163 cm jsem vždycky vážívala něco kolem 56, 57 kilo. Samozřejmě že mi to přišlo moc, spokojená jsem nebyla, ale jídlo a diety jsem moc nehrotila. Jen jsem se obyčejně neměla ráda, jen jsem se za sebe obyčejně styděla… 2.květen 2006. Bude to za chvilku rok a mně běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu (jakože vzpomínám častěji a častěji). Měla jsem tehdy dva dny do přijímaček na vysokou, čtrnáct dnů do maturity… a můj kluk, se kterým jsem měla strávit podle předpokladů svých i všech lidí, co nás znali, zbytek života, mi dal kopačky… Přebrala mi ho holka z prváku… Zhroutila jsem se z toho. Bohužel doslova. Byl to nejhorší stav, jaký jsem kdy zažila-nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst, nemohla jsem se hýbat.. několik dnů jsem prostě nemohla vůbec nic dostat do pusy, všechno se mi v ústech vzpříčilo a chtělo to ven. Za týden jsem tak bez jakéhokoliv přičinění zhubla asi čtyři kila.. Když jsem se vrátila do školy (týden jsem do ní nechodila, on byl můj spolužák, prostě to nešlo), tak mi každej říkal, že jsem fakt hodně shodila, že vypadám nádherně a že ho to teda musí pěkně štvát… Dostala jsem se na vysokou, odmaturovala a začaly mi dlouhý prázdniny. Prázdniny, kdy jsem neměla skoro nic na starost. Teda… Jen jednu věc. Nepřibrat, hlavně nepřibrat! Nebo ještě líp.. ještě trochu zhubnout… Hodně jsem sportovala a začala se omezovat v jídle. Snídaně byla ještě jakžtakž normální, ale na oběd jsem začala využívat trik malejch talířů, k večeři jsem měla jen zeleninu, ovoce jsem si někdy dávala jen za odměnu po sportovních výkonech… Lidé kolem mě mi říkali, že jsem fakt vyžle a žížala (to mi tak lichotilo!!!), brácha se prostě jen zeptal:“žereš vůbec?!“ a já byla opravdu po každé takové větě neskonale šťastná. Jen jsem si jídlo vyčítala víc a víc, na váhu jsem lezla po čemkoli jsem snědla a jakmile se ručička váhy blížila 52 kilům, histerčila jsem… Plánovala jsem si každý jídlo, dny očisty, kdy nebudu jíst, pak když jsem se najedla nadmíru, zkoušela jsem zvracet… a už to jelo. Jako krásná, opálená, 51 kilová holka jsem potkala kluka, kterej mě konečně zajímal. Když mě pak nevybíravým způsobem ke konci prázdnin poslal k šípku, dostala jsem se do další fáze. Rozežrala jsem se. Cpala jsem se pořád, od rána dovečera, vším, co mi přišlo pod ruku, i tím, co mi nikdy nechutnalo. Pořád jsem přibírala, šla jsem už přes šedesát kilo, utápěla jsem se v depkách, nenáviděla se, styděla se za sebe, nechtěla mezi lidi jen ležela na posteli a přála si nebýt… Až si toho všimla moje starší ségra a prostě se to nutně muselo provalit… Sehnala mi v Brně, kde bývám přes týden, skvělou doktorku, za kterou se snažím chodit, a pomáhá to, ale jde to tak strašně pomalu… Myslím pořád jen na jídlo, pořád.. jen co se probudím, běžím ještě neumytá a rozdrbaná na snídani, počítám minuty, kdy bude čas na svačiny, nebo oběd a večeři… V hlavě mi pořád běhají kilojouly… Když jsem na víkendy doma, připadám si jako zloděj, ujídám potají, třeba dnes, třeba před chvíli, když jsem zůstala sama, jsem se dala do všeho, co bylo v ledničce a žrala a žrala… Nechápu, že ostatní lidi nad jídlem nepřemýšlí… Nevím, jaký to bylo, když jsem nad tím nepřemýšlela ani já… Díky každodennímu sportování jsem sice zhubla pod dohledem doktorky na 57 kilo, ale já chci mít zas 52, a chtěla jsem to stihnout do léta, ale nejde to, protože tak často nevydržím a žeru… Cpu do sebe věci, až mi padají od pusy, jako by mi to měl někdo ukrást… Stydím se, opravdu jo, je to nechutný a hlavně ta racionální část mě ví, že to není normální… Proto s tím něco dělám, už asi dva měsíce, ale to myšlení… to se mění tak pomalu… Přesto ale pořád doufám, že jednou jídlo nebude středobod mýho života… že jednou bude den, kdy se na sebe podívám do zrcadla a nebudu bezmocně bulet, že jsem tlustá… snažím se, a tak to prostě musí jednout být zase dobré…

Dlho som rozmýšľala PREČO toto celé robím.Prečo som začala a kde je dôvod že pokračujem.Myslím,že to začalo kvôli problémom v rodine.Odmalička sme si nežili normálne.Problém bol ocko.Mal iné metódy ako ma vychovávať.Jeho rodičia boli alkoholici a mal rád rázne jednanie s ľuďmi.Maminke sa to nepáčilo.Bola toho názoru,že ako dievča by som nemala byť fyzicky trestaná.Vtedy som netušila o čo sa jedná keď sa hádali,určite mali ešte mnoho dôvodov.Nevedela som,prečo maminka plače a prečo ocko sedí v kuchyni a fajčí jednu cigaretu za druhou.Keď som mala asi 10 rokov videla som ako sa pohádali..videla som ako ocko chcel do maminky hodiť vázu a neskôr sa po nej zahnal aj stoličkou.Keď som sa ho neskôr spýtala,čo robil maminke a či ju ešte lúbi tak ma udrel,prvý krát do tváre tak,že mi z pery začala tiecť krv.Niečo sa v ňom zmenilo.Odmalička ma učil rešpektovať ho,vážiť si ho a mne to zostalo.Nevadilo mi,že ma udrel ani som neplakala,len som nerozumela prečo.Nebolo to jediný krát.Vedela som,že aj keď ma poníži,udrie ma nepomôže mi keď budem protestovať.A nepomôžu mi ani slzy,skôr ho to ešte viac podnieti.Tak keď som mala asi dvanásť rokov začala som protestovať tak,že som prestala jesť.Hovorila som si,že nikdy nebudem šťastná tak nech som aspoň krásna..Už odmalička ma ludia obdivovali,vtedy som o tom netušila,ale teraz to viem.Neviem čo som si chcela nahovoriť tou hladovkou,možno to bol taký vnútorný protest proti tomu,že nemôžem protestovať.Že sa nemôžem brániť.Tak som si to začala kompenzovať takto.Bolo to takto pred dvoma rokmi.Maminku prijali do nemocnice kvôli zlému psych. stavu a ja som zostala sama s ockom.Vlastne úplne sama-Zobúdzala som sa keď on ešte zamknutý spal,vracala som sa domov keď tam nebol a zaspávala som,keď tam nebol.Vtedy bolo veľmi jednoduché prestať jesť.Keď sa vám do toho nikto nestará ide to ľavou zadnou.Nejdem písať ako to pokračovalo,ale toto bol ,,spúšťač“ toho celého.V Novembri ma prijali do fakultnej nemocnice.Režim bol prísny a množstvá jedla,ktoré ma nútili jesť obrovské.Bola som akoby som stále spala.Myslela som len na to ako sa odtial dostanem nepripúšťala som si že niekedy budem musieť začať papať.Tak veľmi som nechcela.Napojili ma na infúzky a vtedy soms i uvedomila že najjednoduchší spôsob ako sa odtial dostať je pribrať.Pribrala som.14kíl.A pustili ma domov.Doma to nefungovalo,chcela som všetko rychlo zhodiť,tak som nespávala nech spálim viac energie,ani som nejedávala a ak áno,tak som zvracala.Neostalo to bez povšimnutia.Doma som vydržala týždeň a zhodila 3 kilá.13.Januára ma prijali opätovne s diagnózou mentálna bulímia.Ten pobyt už bol o inom.Poslúchala som na slovo,podarilo sa mi síce párkrát zabehnúť ,,nad wc misu“ ,ale inak som tam strávila 3 mesiace.Páčilo sa mi tam.Cítila som sa tam bezpečne a nechcela som ísť domov.Bála som sa.Nechcela som ísť ani medzi viacero ľudí,takisto som sa bála.Ale toho čo si pomyslia-,,aha aká je pribratá“.Tak som si tam tri mesiace hovela.Pomáhala spolupacientom riešiť ich problémy,obšťastňovala som ich,ale o tom ako je mne som nepovedala ani živej duši.Pustili ma.Po druhé.Bolo by to šlo,ale stalo sa niečo čo mi kompletne prevrátilo život.Nechcem písať čo.Ale po tej udalosti do mňa nevedeli dostať už vôbec nič.Ani som sa s nikým nezhovárala.Ale maminka to chápala.Zavolala do nemocnice a šla som tam znovu.Posledný krát.A tento pobyt bol ozaj o niečom úplne inom.Začala som sa na veci pozerať reálne.Nemôžem celý život preležať v nemocnici.Nemôžem stále pred niečim utekať.Útek je smiešny.A určite nieje pre takú silnú osobnosť aká som ja:)Tak som sa začala stavať na nohy.Vďaka problémom som možno trochu dospela a teraz viem,že sa už nechcem správať ako dieťa.Je to nezodpovedné,sebecké a nefér voči ostatním ale aj voči samej sebe.Postavila som sa na nohy sama.Ocko ma kvoli mojej chorobe neznašal,nerozumel tomu a maminka len vyplakavala,takže z ich strany sa mi podpora nedostala.Asi som si zvykla že sa spolieham na seba.A páči sa mi to.Lebo sebou som si istá.Viem že na seba sa spolahnúť môžem.Nepotrebujem partiu ľudí aby ma ťahala z problémov.Ja ostatních rada vytiahnem a rada pomôžem a nehovorím,že ľuďom neverím.Ale keď mi niekto ponúkne pomoc zväčša si poviem,že ju nepotrebujem.Rada skúšam svoje možnosti.Na čo mám a na čo nie.Pochybujem že nájdem niečo na čo nemám.Postupne sa dá sopracovať ku všetkému.Len to chce čas a trpezlivosť.Momentálne je mi fajn.Uvedomujem si čo si smiem a nesmiem dovoliť.Myšlienky mávam rôzne,ale niesom malá.Dneska mi tiež napadlo,že vyvraciam obed.Ale potom som si povedala,že nie,nechcem sa hanbiť sama pred sebou.A vyšlo to.Nezvracala som.Takto sa postupne dopracujem k vyťazstvu.:)